Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co zapsal kronikář

V sobotu u snídaně Sváťa prohlásil, že už konečně kroniku dočetl. Pak ji položil na stůl a Hanka povytáhla obočí, když viděla, jak se bichle ježí záložkami.

„Budeš mi předčítat?“ ušklíbla se.

„Mám to v úmyslu,“ odpověděl kamarád úplně vážně, „tak si na dopoledne neplánuj žádnou práci.“

„To myslíš vážně?“ znejistěla.

„Jestli se chceš orientovat v tom, co se tu děje, tak si laskavě udělej pohodlí a poslechni si pár faktů,“ zaťukal na desky knihy a pak mávl rukou, aby se posadila do křesla. Hanka začala být zvědavá a beze slova poslechla.

Sváťa nalistoval první záložku a začal číst.

„Arlevian pěstováním ohnivých plodů získal tak nesmírné bohatství, že na to dračí Klan zelených ostnů nedokázal hledět s klidnou myslí a rozhodl se úspěšného vetřelce vypudit ze svého území. Střet ale skončil Arlevianovou smrtí a rozprášením veškerého jeho služebnictva. Podle svědeckých výpovědí během střetu zemřelo dvacet šest nebo možná dvacet sedm lidí. Byli to především sadaři a stráže z Arlevianových zahrad.“

Sváťa zdvihl oči od knihy: „Tohle nebudu číst celé, je to moc dlouhé. V podstatě šlo o to, že slavný pěstitel a distributor dračího ovoce byl zavražděn i s těmi, kdo to ovoce uměli pěstovat. To velice pobouřilo odběratele a žádali soud nad Klanem zelených ostnů. Byl to dlouhý a nepřehledný spor, kdy Klan tvrdil, že ovoce je vlastně nebezpečná droga, zatímco ti druzí se oháněli prospěšností a léčebnými účinky ohnivých plodů. Nakonec se musela sejít velká dračí rada a rozhádané strany slíbily, že se podrobí jejímu rozhodnutí.“

„A to všechno se odehrávalo tady v Pasteku?“

„Přesně tak. Ti, co rozhodovali, si dokonce vyzkoušeli účinky dračího ovoce na sobě. Nakonec to vymysleli takhle...“

Sváťa otevřel knihu u druhé záložky: „Za mnohočetnou smrt, způsobenou Arlevianovi a jeho lidem odsoudila rada Klan zelených ostnů ke ztrátě území v rozsahu jednoho dračího přeletu od místa vraždy. Toto území bylo označeno jako samostatná správní jednotka pod přímým dozorem velké rady. Péče o sad byla svěřena rodnému Arlevianovu hnízdu.“

Opět přerušil čtení a pokračoval vlastním komentářem: „Tohle rozhodnutí se ale radě moc nepovedlo, protože hnízdo nemělo s pěstováním dračího ovoce žádné zkušenosti. Sadu se nedařilo, draci reptali, že je ohnivých plodů méně a méně, až nakonec pověřené draky odsud vyhnali a zase začalo přetahování o to, kdo se o zdejší zahrady postará. Abych to zkrátil, nakonec to vyhrál drak, který začal v prostorách bažin provozovat něco jako lázně. Byl natolik inteligentní, že si dal práci s tím, aby našel těch několik lidí, kteří přežili nájezd Klanu zelených ostnů, a pověřil je péčí o sad. Ti aspoň věděli, jak se to dělá. Po čase se stromům začalo dařit. Geoharbes ve spolupráci s obchodně zdatným Pertinahem nakonec udělali z lázní světoznámou dračí lokalitu.“

„A píše tam, i proč se to ovoce rodí jenom tady? Přece by bylo logické, aby si každé hnízdo vypěstovalo sad pro vlastní potřebu, ne?“

„To by se asi drakům líbilo. Ale dračí rada poté, co ovoce vyzkoušela na sobě, usoudila, že konzumace velkého množství ohnivých plodů by mohla vést k degeneraci dračí podstaty, takže jejich pěstování povolila jen v Pasteku.“

„To bych se divila, kdyby všichni draci poslechli a nevzali si domů nějaké to semeno,“ zapochybovala Hanka.

„To nevím, o tom tu není ani zmínka. Ale podle kronikářova vyjádření je ostraha sadu mimořádně kvalitní.“

„Jistě. Však jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži,“ ušklíbla se Hanka. „Ještě tam máš něco zajímavého?“

„To si piš! Jsou tu zaznamenané okolnosti vzniku Kruhu dračího oka.“

„Opravdu? Tak povídej.“

„No, vlastně to všechno začalo, až když se sem za svým synem Pertinahem přestěhovala jeho dračí matka Zadrápnutá. Ze zdejších poznámek vyplývá, že je mimořádně schopná, tím myslím všeho schopná a značně ambiciózní.“

„To je ta, co k ní patří Kvido, ne?“

„Přesně tak. A nejen Kvido. Mnohem důležitější osoba, která má její cejch, je Kvidova sestra Apolena. Jak tady čtu, tak v kronikářově době kolovala po městě rádoby vtipná hádanka: kdo je větší dračice – Apolena nebo Zadrápnutá? Škoda, že to kronikář blíž nevysvětlil.“

„Tak to ona má na svědomí vznik Kruhu dračího oka?“

„Pravděpodobně ano. Stojí tu psáno: Skupina lidí z okruhu dračích služebníků začala pořádat vzdělávací seance s názvem Dračí oko vás vidí. Návštěvníci těchto aktivit se následně cítili odpočatí a plní síly. Obliba seancí se rozšířila po celém Pasteku. Jenže se ukázalo, že školitelům nejde o blaho zúčastněných, ale o získávání citlivých informací. Proto městská rada seance zakázala. Zdvihla se však vlna protestů a dva nejzatvrzelejší radní se pod tíhou okolností vzdali svých funkcí. Příznivci seancí pak založili něco jako sektu s názvem Kruh dračího oka. Dokonce získali pozemek hned vedle školy, kde si vytvořili areál pro svou činnost. Většina členů městské rady se do nové sekty dobrovolně přihlásila. Oficiálními představiteli této skupiny jsou ti, kdo nosí titul Dračím okem vyvolený. Na veřejnosti však jako mluvčí už od začátku nejčastěji vystupují Kvido a Apolena, což jsou, jak známo, služebníci Zadrápnuté.“

„To skoro vypadá, jako kdyby měli v plánu ovládnout celé město.“

„Však ho taky ve velké míře ovládli. Kronikář tvrdí, že v podstatě rozhodovali o vyhláškách a zákonech. Bez jejich souhlasu nebylo nic důležitého schváleno. Kdykoliv se jim někdo znelíbil, zaonačili to tak, aby městský úřad dotyčné osobě natolik zkomplikoval život, až ji to dohnalo k vystěhování z Pasteku. Kronikář tady ten odstavec zakončil veršovanou poznámkou, že nepřátelství Kruhu je horší než kopec dluhů.“

„Ale jak to, že jsem pořád ve škole, když jsou tak mocní?“

„Jestli to nebude tím, že o škole nerozhoduje městská rada, ale přímo sami draci.“

„Máš snad pocit, že mi draci fandí?“

„Jo. Draci tě berou. Cítí, že jsi jejich spřízněná duše.“

„Na to bych nesázela.“

„Já ano. Přemýšlej trochu. Kvido určitě žádal, abys byla vyloučena ze školy. Jestli jeho návrh neprošel, musel se proti němu postavit někdo důležitý. A to nemohl být nikdo jiný než některý z draků, co nás učí. Tipnul bych si Artevara.“

„To jsou všechno jen dohady,“ ušklíbla se Hanka, „kdo ví, jak je to ve skutečnosti.“

„Jsou to dohady nejlepšího odborníka, kterého znám.“

„Máš na mysli bráchu?“

„Jako bys neznala Rafa. Páčil ze mě všechny podrobnosti, které jsem znal, a nakonec prohlásil, že tohle je jediné vysvětlení, které nekulhá na všechny čtyři.“

„Ještě tam máš něco?“

„Jo. Ještě jsou tu nějaké popisy rituálů Kruhu dračího oka. Zajímá tě to?“

„Jestli to nebude čtení na celou noc, tak ano.“

„Tak já to jenom stručně shrnu. Náš kronikář nikdy členem Kruhu nebyl, ale všechno prý zapsal podle vyprávění jednoho známého, který se dostal mezi Pojmenované.“

„Takže ani sám nevěděl, jestli píše pravdu nebo ne,“ ušklíbla se Hanka.

„On svému zdroji věřil. Tvrdí, že je to seriózní a důvěryhodný člověk.“

„Tak proč tajil jeho totožnost?“

„Protože ani Pojmenovaní si nemohou být jistí trvalou pozicí v Kruhu. Stačí tři hlasy Vyvolených a spadnou zpět mezi Přistupující, ne-li přímo mezi bezejmenné.“

„Koukám, že si Vyvolení svůj vliv pěkně pojistili.“

„Vypadá to tak.“

„Zajímalo by mě, co na to všechno říkají draci.“

Sváťa pokrčil rameny: „O tom se tu nepíše.“

„No nic, pokračuj,“ vybídla ho Hanka.

„Takže všechno začíná tím, když tě osloví nějaký člen Kruhu a vyzve tě, aby ses připojila k jeho členům. Odmítnutím nic nezkazíš, ale nemůžeš pak očekávat, že si v Pasteku vybuduješ svou životní kariéru. Ti, co tu chtějí podnikat a prosperovat, takovou nabídku velice ochotně přijmou. Jsou pozváni na nejbližší hromadnou sešlost. Než jim řeknou, kde to bude, musí složit přísahu mlčenlivosti. Hned poté obdrží pozvánku, která slouží zároveň jako přenosová brána. Je to něco podobného jako naše symboly na šupince. Kronikář nepíše, na kterém místě se rituál odehrává, ale popisuje větší prostranství poblíž skalního masivu s dračím okem.“

„Masiv s dračím okem? A to má být co?“

„Oko se prý ve skále objevuje vždy na začátku každého setkání, kdy na přítomné sešle v rámci meditace pocit štěstí a síly. Pak si obvykle prohlédne ty, kdo se mají zájem zařadit mezi Přistupující, a ty, kteří procházejí obřadem pojmenování. Občas se oko objevuje i při zadávání úkolů jednotlivým členům. Podle popisu by to mohlo být oko mimořádně velikého draka. Ale na druhou stranu nikdo z Kruhu netvrdí, že by takový dračí jedinec existoval.“

„A kde by se tam to oko jinak vzalo? Je to snad iluze? Co o něm říkají?“

„Počkej, někde jsem si tu založil jejich rituální popěvky,“ začal Sváťa zuřivě listovat knihou.

„Tady je to. Říkají: Dračí oko vás vidí, chrání a posiluje. Otevřete se jeho magii a pozvedněte svou mysl na vyšší úroveň. Vyslyšte volání Dračího oka a ono vás na oplátku pozve do chrámu klidu a blaženosti. Připojte svou mysl ke kruhu přátel a vykročte na cestu souznění a společného úsilí o lepší budoucnost... Dál už se vlastně opakuje totéž, jenom jinými slovy. Já bych to vyhodnotil, jako mix meditace, hypnózy a ovlivňování mysli.“

„A někdo z kouzelníků se při tom stará o iluzi dračího oka,“ přikývla dívka.

„Pravda je, že se všichni shodují v tom, jak je tahle meditace skvělá a příjemná. Členové Kruhu se obvykle na každé setkání těší. Má to ale háček. Přistupující by měli časem dokázat svou věrnost Dračímu oku nějakým významným skutkem. Nejsou-li sami dost aktivní, je jim dříve nebo později příslušný úkol přidělen. A pak jde do tuhého. Třikrát nesplníš zadaný úkol a jdeš z kola, pardon, chci říci z Kruhu ven.“

„... a jako bezejmenný si už v Pasteku neškrtneš,“ dopověděla Hanka.

„Přesně tak,“ přikývl Sváťa. Pak pokračoval: „Úkoly však nedostávají jen Přistupující, ale i Pojmenovaní. Těm sice mohou rozkazovat pouze Vyvolení, ale v případě selhání se metoda třikrát a dost praktikuje i zde.“

„Takže Pojmenovaný na tom o moc líp není, co?“

„Je a není. Může bez omezení zadávat úkoly Přistupujícím, což se dá určitě využít mnoha způsoby. Také má právo navrhovat, aby konkrétní Přistupující byli pojmenováni.“

„Co to znamená? Dostanou nějaké nové jméno?“

„Dá se to tak říct,“ přikývl Sváťa, „aby mohl být někdo pojmenován, musí s tím souhlasit jeden z Vyvolených. Ten pak dává přistupujícímu tajné dračí jméno. Kdo toto tajné jméno zná, může s tímto Pojmenovaným hovořit v myšlenkách i na dálku. Obvykle tajné přízvisko znají jen Vyvolení a nejbližší přátelé dotyčného z okruhu Okem pojmenovaných.“

„Že by něco jako dračí komunikace?“ zaujala Hanku ta popisovaná schopnost.

„Těžko říct. Žádné podrobnosti o tom, jak to funguje, kronikář neuvádí. Zajímavé je, že rituál pojmenování může proběhnout buď na některém veřejném setkání Kruhu, nebo i v soukromí a tajně, pokud to okolnosti vyžadují. Takže přehled o Pojmenovaných mají pouze Vyvolení a nikdo jiný. Na povrch to může vyplavat až v situaci, kdy je takový utajený člen požádán o službu, kterou jinému Pojmenovanému nechce poskytnout.“

„Zajímavé. Opět jeden mocenský bonus pouze pro Vyvolené. Mají to vymyšlené téměř dokonale. Ještě by mě zajímalo, jak se vlastně člověk stane Vyvoleným.“

„O tom prý rozhoduje výhradně Dračí oko. Jeho moci a vůli se podřizuje veškeré dění v sektě.“

„Takže je vysoce pravděpodobné, že to celé probíhá v režii Kvida a jeho sestry Apoleny.“

„Možná ano, možná ne,“ pokrčil rameny Sváťa.

„Dejme tomu, že má Kvido opravdu takovou moc,“ začala spekulovat Hanka, „mohl by moje vyštvání z Pasteku zadat jako úkol několika Pojmenovaným a ti posléze další skupině Přistupujících. To bych proti sobě měla celou armádu lidí.“

„Myslím, že to nehodnotíš ze správného úhlu. Kdybys potřebovala z domu vyhnat jednu myš, co bys udělala?“

„Pořídila si kočku.“

„Jenom jednu?“

„No jistě. Na vyhnání myši přece stačí.“

„Tak vidíš.“

„Takže si myslíš, že na mě poštval jen jednoho Pojmenovaného?“

„Jestli se nezajímal o to, kdo doopravdy jsi, vsadil bych na to poslední sušenku.“

„Hm, jestli je to tak, mohl by být nepříjemně překvapen.“

„Mně spíš vrtá hlavou ten konec února. Proč konec února? Proč jim tak záleží na tom, abys už tady v březnu nebyla?“

„Kromě uraženého Kvida mě nenapadá nic, co by proti mně mohli mít,“ nedokázala na Sváťovu otázku odpovědět ani Hanka.

Ještě chvíli Sváťa předčítal zajímavosti z kroniky o lázních, o zlodějích dračího ovoce a trestu, který za svůj prohřešek vyfasovali, o problémech s kouzlem brány, které se tu a tam vyskytly i u zkušených kouzelníků, o slavnostním zařazení nového dračího zájemce do učitelského sboru školy krátce poté, co jiný drak na funkci profesora rezignoval.

„To by mě zajímalo, co vedlo Artevara k tomu, aby se stal učitelem,“ komentovala Hanka právě přečtený úryvek z kroniky, „já z jeho výrazu nikdy nepoznala, zda pracuji dobře nebo ne. Jako učitel by měl být k žákům otevřenější.“

„O jeho důvodech tu nic není, ale píše se tu, že se po svém příchodu do školy zasadil o to, aby i žáci bez cejchu měli možnost získat to nejlepší vzdělání. Rozšířil výuku v oblasti zpracování magických předmětů a artefaktů, čímž značně vylepšil pověst zdejší školy.“

„No vida, kdo by to do něj řekl.“

„A tohle je taky zajímavé,“ podržel si Sváťa prst na řádce textu a zkontroloval, jestli mu kamarádka věnuje náležitou pozornost, „Artevar také prosadil, aby škola přestala posílat své žáky do služby k drakům jako deruvijano. Opakoval, že škola není oprávněna vystavit své svěřence takovému riziku. Trval na tom, aby tahle praxe skončila jednou provždy. Zákaz používat studenty jako deruvijano sice při hlasování neprošel, ale bylo stanoveno, aby zodpovědnost za uzavřenou dohodu s drakem přešla na jednotlivce, který případnou smlouvu odsouhlasí. Každý svobodně a naprosto dobrovolně rozhodne sám o sobě, zda bude či nebude zaměstnán u draků jako deruvijano.“

„Takže škola to provozuje dál, jenom za to nezodpovídá,“ ušklíbla se Hanka.

„Ale snahu měl, jak vidíš.“

„Poslyš, Sváťo, nepíšou něco zajímavého i o té holce, co tu nedávno umřela?“

„Byl jsem zvědavý, kdy se na to zeptáš,“ usmál se spokojeně a rozevřel kroniku u další záložky. „Píše se tu: Toho dne došlo ve škole...“ Sváťa se odmlčel.

„Co je?“ zarazil Hanku jeho zamyšlený výraz.

„Zrovna jsem si všiml, že se to stalo v březnu.“

„Tak už to konečně přečti.“

„Toho dne došlo ve škole k politováníhodné události. Jedna studentka překročila školní řád a použila nepovolenou magii. V důsledku toho promarnila svůj život a jen díky včasnému zásahu profesorského sboru nedošlo k dalším ztrátám na životech. Vyšetřování potvrdilo, že se jednalo o nehodu, neboť nezkušená žákyně nezvládla složité kouzlo a zavinila si svou smrt sama. Nicméně profesor Artevar veřejně vyhlásil, že od této chvíle škola magicky zabezpečila veškeré prostory areálu, aby už nikdy k podobné nehodě na jejím území nemohlo dojít.“

„A dál?“

„Poslední rozloučení s Harper Vaniovou se konalo v jejím rodném městě. Škola rodičům poskytla vysoké odškodné. To je vše. Víc o tom kronikář nenapsal.“

„To to pěkně odbyl. A co ten podobný případ před rokem?“

Sváťa rozevřel jednu z posledních stránek.

„Taky je tu jen stručná zmínka, poslouchej. Pozornost města vzbudila jedna soukromá akce, kdy došlo k vážnému poškození mysli jedné ze studentek. Škola ale jakoukoliv odpovědnost odmítá, neboť použitá magie významně překročila rámec vyučovaných kouzel. Poškozená si musela být vědoma toho, že si zahrává se silami, které nemá šanci zvládnout. Další vyšetřování bylo zastaveno, neboť přivolaný specialista neprokázal cizí zavinění. Škola vyjádřila politování nad zdravotním stavem své žákyně, poskytla rodičům finanční prostředky na léčení a svým žákům zakázala používat na veřejnosti nově nabyté znalosti bez úspěšně složené zkoušky.“

„No jasně. Nikdo za nic nemůže,“ ušklíbla se Hanka.

Sváťa si zamyšleně kousal spodní ret.

„Co je? Ještě něco zajímavého?“

„Hádej, kdy se to přihodilo. Zase v březnu...“

Tentokrát se zadumala Hanka. Jestli mají ochránci pravdu a Lídě opravdu hrozí nějaké nebezpečí, bylo by na čase ji víc hlídat. Ale před kým a před čím? Jestliže ta riziková kouzla nějak souvisí s přivoláváním, jakou roli v tom může sehrát Naomi? Vyhecuje Lídu, aby přivolala něco nebezpečného, nebo je pravda, co říká, a chce kamarádku ochránit?

„Možná bych měl přijmout Hasanovu nabídku a zařadit se mezi Přistupující...“

Hance chvíli trvalo, než jí došlo, co vlastně kamarád říká. Zdvihla oči, ve kterých se musel zrcadlit jednoznačný nesouhlas.

„Zkus o tom chvíli přemýšlet,“ pokračoval, když viděl její reakci, „poznali bychom lidi, kteří jsou pod vlivem Kruhu, to znamená víc informací a lepší přehled o tom, jak to funguje v táboře tvých nepřátel. Co ty na to?“

„Že je to pěkná blbost.“

„Kdyby ti to nabídl Raf, určitě bys neodmítla.“

„Teď se pro změnu zamysli ty. Umíš lhát jako on? Umíš uhodit pod pás, když je to potřeba? Máš stejný čich na pravdu a lež jako on? Dokážeš předem ublížit někomu, kdo tě ohrožuje?“

„Chceš říct, že jsem neschopnej...“

„Jsi příliš čestný, vstřícný a otevřený na to, abys obstál jako špeh v nepřátelském táboře. Mnohem víc mi pomáháš jako poradce. Vyštrachal jsi spoustu informací, ke kterým bych se jinak nedostala. Jsem ráda, že tě mám vedle sebe.“

„Půjdu udělat oběd,“ zdvihl se Sváťa od stolu a Hanka měla pocit, že jeho sebevědomí o mnoho nepozvedla. Pořád se asi cítil ukřivděný jejím odmítnutím. Sice se to snažil zamaskovat, ale na to ho znala příliš dobře.

„Raf si myslí, že tě sem delegovali ochránci, abys dávala pozor na Lídu. Hned uhodl, že je Laridon jejím příbuzným,“ pátravě se zadíval na Hanku Sváťa, když na stůl položil ohřátou polévku.

„To se dalo čekat, že na to brácha přijde,“ ušklíbla se.

„Rád bych ti s tím pomohl.“

„Tak dělej to, co umíš nejlíp.“

„Co tím chceš říct?“

„Aby sis na nic nehrál. Buď sám sebou. Povídej si s lidmi a ptej se na věci, kterým nerozumíš.“

„Buď sám sebou! To se ti snadno řekne! S tímhle černým cejchem už to dost dobře nejde.“

„Zapomeň na to, že ho máš.“

„A jak asi, když se mě každý den dvacetkrát někdo zeptá, jak jsem k němu přišel?“

„Řekni jim pravdu.“

„Pravdu?“

„Chtěl jsi prozkoumat další patro školní knihovny, tak ses domluvil s jedním mladým drakem, aby ti tajně a proti svému přesvědčení udělal cejch. Takže musí být každému jasné, proč jméno draka tajíš.“

„A nebudu pak vypadat jako blbec?“

„Do háje, brácho, máš snad zatmění mysli? Kolik asi lidí by k něčemu takovému dokázalo přemluvit černého draka?“

„Budou si myslet, že kecám.“

„Ať si to klidně myslí, to je přece jejich problém a ne tvůj.“

Sváťa se konečně zase usmál, jako by se mu ulevilo. Pomalu dojedli polévku a pustili se do masa na houbách.

„Možná máš pravdu. Řeknu jim, že se na vstup do Kruhu zatím necítím dost zralý.“

Hance se ulevilo. Představa, že si bezelstný kamarád zahrává s nejmocnějšími silami tohoto města, ji děsila. Vůbec se jí nelíbila možnost, že by důvěřivého a láskyplného Sváťu ovládli nebo ohrozili. Ani dost málo nechtěla, aby se změnil. Měla ho ráda. Sice ne tak, jak by si přál, ale dost na to, aby se o jeho křehkou a čistou duši bála. Vděčně se na něj usmála a při tom ji napadlo, jak ho zaměstnat.

„V jednom bys mi ale pomoci mohl. Přestaň se vyhýbat Lídě.“

Sváťa vzdychl: „Víš, co po mně chceš?“

„Jenom si s ní povídej. Nic dalšího jsem tím nemyslela.“

„I tak je to balancování na tenkém ledě,“ podotkl s podtónem nesouhlasu, „nechci jí ublížit.“

„Ani já,“ přikývla s pochopením, „ale se mnou už se teď moc nebaví. Kdyby Naomi vymyslela nějakou hloupost, ani se to nedozvíme.“

„Dobře, já to zkusím,“ znovu vzdychl její kamarád.

Odpoledne Hanka zaběhla pro Avisira. Sváťa pro něj zatím přichystal překvapení. Nastražil na stůl drobky sušenek, které při konzumaci začnou s mírným zpožděním pěnit a prskat přímo v puse nebo v krku. Těšil se, co tomu bude říkat spiripyr. Za to, jak se k němu ten pták v poslední době choval, to bude jen malá splátka.

Nutno říci, že si svou malou zlomyslnost Sváťa opravdu vychutnal. Ať už Avisir čekal útok nebo ne, tuhle zradu neodhalil. Drobečky pečlivě sezobal do posledního a po chvilce vypěnil a to doslova. Tentokrát nedokázal plivat oheň, tak aspoň útočil zobákem na jejich krk a ruce. Zaznamenal však jen pár úspěšných zásahů. Oba jeho protivníci už měli za těch několik měsíců dostatečný trénink na to, aby včas uhnuli nebo se ubránili. Zvlášť když se jednalo jen o „přátelské“ dovádění.

„Už vypadáš docela dobře,“ konstatoval Sváťa, když ptákovi začaly docházet síly a konečně se mu přestaly dělat bubliny u zobáku. Avisir se po něm nevraživě ohnal.

„Co máš proti lidem, kteří se přátelí s draky?“ zamračila se na něj Hanka.

„Cejchuje se tupý dobytek, aby se nezatoulal,“ kýchl a vyprskl zbytek pěny, pak natočil hlavu, aby viděl na Sváťu, „tupý dobytek si nic lepšího nezaslouží.“

Hanku ptákova zarputilost naštvala.

„A proč ty zůstáváš u Herbichla a nežiješ svobodně v lesích nebo horách?“

„Má moje zlaté pero.“

„To já mám přece taky.“

„Chceš, abych bydlel s tebou?“ opatrně se zeptal pták.

„A bydlel bys, kdybych řekla ano?“

„Možná.“

„Máš závazky ještě k někomu dalšímu?“

Avisir se začal probírat svými peříčky a Hanka usoudila, že asi neodpoví. Pak ji ale spiripyr překvapil.

„Jsem dračí přítel.“

„A s kterým drakem se přátelíš, jestli to není tajemství?“ zeptala se překvapeně.

„S tím nejlepším.“

„A co potom děláš u knihovníka?“

„Příjemné bydlení, dobré zacházení i strava,“ přiznal pták.

„A ty mi příště něco vykládej o dobytku,“ ušklíbla se Hanka, „možná nejsi ocejchovaný, ale držíš se tam, kde tě nakrmí a kde máš střechu nad hlavou. Tomu říkáš svoboda? Vždyť tady můj kamarád je svobodnější než ty.“

„Dob...“

Hanka se výhružně naklonila k ptákovi: „Hele, jestli ještě jednou použiješ slovo dobytek, oškubu ti ocasní pera do posledního!“

Pár vteřin nebylo jasné, jestli se po ní pták ožene zobákem, ale pak spiripyr přešlápl a otřepal se: „Dobrá. Uznávám, že i on může být dračí přítel.“

„A navíc je i tvůj přítel,“ kula Hanka železo, dokud bylo žhavé, „protože kdyby nebyl, nenechal by si tu od tebe neustále ničit kůži, oblečení a pokoj.“

„Mám tlumočit?“ zničehonic se naprosto nelogicky zeptal pták.

„Ano,“ řekl Sváťa dřív, než se Hanka z toho náhlého obratu v hovoru vzpamatovala.

„Je tady u mě Herman a přinesl večeři pro čtyři strávníky. Vezměte Avisira a přijďte k nám dolů. Doufám, že vám společná večeře nebude vadit,“ napodobil pták Herbichlův tón.

Pozvání přijali s nadšením. Hermana už dlouho neviděli a těšili se na to, co řekne, až uvidí Avisira.

Starý sluha je nezklamal.

„To snad ani není pravda,“ překvapeně spráskl ruce, „já toho ptáka ani nemohu poznat, jak se změnil. Páni! Takové nádherné peří. Vy jste ho opravdu dokázali vyléčit. To jsem moc rád. Teď už Herbichlovi rozhodně ostudu dělat nebude.“

Hanka se musela v duchu smát, když viděla, jak pták slastně při té chvále mhouří oči a natřásá se, aby jeho dorůstající opeření působilo ještě načechraněji.

„No jo, už přece jen vypadá trochu k světu,“ přikyvoval i knihovník.

„Jen jestli mu to vydrží,“ zapochyboval Sváťa, „jestli nebude mít pravidelný pohyb a trochu zábavy, tak nevím, nevím.“

Hanka odložila samorost s Avisirem ke krbu a Herman začal servírovat večeři. Povídali si o jeho zimní zahradě, o počasí, o škole a vyklubal se z toho docela příjemný večer.

„A co Lída? Už se konečně s Azuelou skamarádila?“ neodpustila si Hanka zvědavou otázku.

„Ale kdepak. Je to čím dál horší. Ta holka je jak z divokejch vajec. Minulý týden na sebe s Azuelou ječely tak, že to snad bylo slyšet až na ulici.“

„Copak? Azuela ji nepustila na mejdan?“

Herman vzdychl: „Nevím, jestli bych ti to měl říkat...“

Utřel si pusu ubrouskem, zadíval se na Hanku a pak přece jen pokračoval: „Slečna Lída namíchala naší bojovnici něco na spaní a utekla večer za svou kamarádkou. Našel jsem Azuelu spát v křesle na chodbě, tak jsem ji vzbudil a doporučil jí, aby raději použila postel. To si ani neumíte představit, jak zuřila, když slečnu nenašla doma. Hned pro ni letěla a přivlekla ji zpět v podstatě násilím.“

„To se asi Lídě asi moc nelíbilo, co?“

„Ztropila takovou hysterickou scénu, že jsem byl připravený u dveří, abych v případě nutnosti došel pro lékaře. Moc nechybělo k tomu, aby ji Azuela šupem dopravila domů a dala výpověď.“

„Nemá chudák zrovna snadnou službu,“ souhlasila Hanka a raději převedla řeč na jiné téma, aby Hermanovi zbytečně nekazila náladu. Další hovor poslouchala jen na půl ucha a dumala, jakým způsobem Azuelu upozornit, že by mohl být březen rizikový. Sice by ji ráda varovala, ale nechtělo se jí mluvit o schopnostech spiripyra. A bez toho by těžko vysvětlovala, kde vzala informace. Než to stihla vymyslet, Sváťa to vyřešil za ni. Začal mluvit o kronice, kterou si půjčil z knihovny, a Hanka jen užasle sledovala, jak nenápadně převedl řeč i na události z minulých let.

„Nechápu, proč se o některých prkotinách kronikář rozepisuje na dvě stránky, ale skoro nic nenapsal o úmrtí studentky v březnu před dvěma roky. Moc by mě zajímalo, jaké kouzlo se jí vymklo z ruky a proč umřela,“ upřel svůj nevinný pohled na Herbichla, „zaujala mě i poznámka, že další ztráty na životech nebyly. Takže se domýšlím, že ta magie byla nebezpečná i pro okolí.“

Knihovník se zakabonil, ale odpověděl: „Přivolávat inteligentní bytosti, a ještě navíc ty, které si libují v temných barvách magického spektra, je mimořádně hloupý nápad. V podstatě nikomu nebylo jasné, proč to ta dívka zkoušela. Když už si chtěla zahrávat se smrtí, jsou mnohem příjemnější způsoby, jak umřít.“

„A koho přivolala?“ zkoušela Hanka míru Herbichlovy ochoty mluvit o nepříjemném incidentu, který škola spíš tutlala.

„Už jsi někdy slyšela o běsech?“

„Ano. Tom se Samem nám o jednom vyprávěli.“

„Asi si někde něco přečetli.“

„To ne. Byl to jejich spolužák a trochu s ním kamarádili.“

„Opravdu?“ ušklíbl se Herbichlos nevěřícně. „A kde že to studovali?“

„V Airbowanu. Ale jenom jeden rok, pak je vyhodili.“

Herbichlos překvapeně pozvedl obočí a jeho nedůvěřivý pohled se vytratil: „Koukám, že máte zajímavé kamarády. Vím o pár lidech, kteří v Airbowanu studovali, ale nikdy jsem s nikým z nich nemluvil.“

„Je zajímavé,“ vpadl jim do řeči Sváťa, „že podobný malér se odehrál ve stejnou dobu, to jest v březnu, ale rok poté. Tehdy se také jednalo o přivolávání?“

„U druhého případu jsem nebyl,“ zavrčel neochotně Herbichlos.

„Že by někdo znovu přivolal běsa?“ spekuloval nahlas Sváťa.

„Ne, tentokrát to byla harpyje a ta dívka nezemřela. Nepřihodilo se to na pozemcích školy, takže nic víc o tom nevím.“

Sváťa ani v nejmenším nebral ohled na knihovníkovu zachmuřenou tvář: „A co když se něco chystá i na letošní březen?“

„Něco jsi zaslechl? Proč si to myslíš?“

Sváťa pokrčil rameny: „Jen mě to tak napadlo.“

„No, doufám, že už žádná z vašich spolužaček nebude tak nebetyčně hloupá, aby přivolávala něco, co školní pravidla výslovně zakazují. Kdybyste se o něčem podobném doslechli, tak to musíte škole oznámit včas. S podobnými maléry si není radno zahrávat.“

„Nemáte něco takového v plánu, že ne?“ ujišťoval se opatrně Herman.

„To určitě ne,“ usmála se na něj Hanka, „my na přivolávání ani nechodíme. To spíš Lída. Slyšela jsem, že jí to docela jde.“

„Jezuskote, to ani neříkejte nahlas,“ polekal se sluha, „budu muset Azuele říct, aby na naši slečnu dávala v březnu pozor.“

Hanka si v duchu zamnula ruce. A je to. Azuela bude varovaná a o mnoho víc už toho pro dívčinu bezpečnost v této chvíli udělat nemohou.

Errata:

12.08.2021 12:59