Terezka

„Páni, tady je nádherně,“ rozhlédl se Rafan, když se konečně dostali na druhou stranu.

„Uf, to byla dřina,“ prohrábla si Hanka zpocené vlasy a teprve při tom gestu si uvědomila, že jí tulík pořád sedí za krkem. Podrbala ho na bříšku a zhluboka se nadechla svěží lesní vůně.

„Chvilku tu na mě počkejte,“ řekl Vron a zase zmizel.

„Má tu i parádní srub,“ začal Rafan zvědavě zkoumat okolí. Nakoukl dovnitř a překvapeně hvízdl. Mávl na kamarády, aby se šli taky podívat. Hanka udiveně povytáhla obočí. Zařízení uvnitř se od minula změnilo. Na oknech visely veselé záclonky, na stole se skvěl nový kostkovaný ubrus, na něm trůnilo připravené pohoštění a mísa s ovocem. V rohu za skříní navíc přibyla další menší postel, opatřená nebesy a květinovým závěsem.

„Někdo tu s ním asi bydlí,“ podotkl nevěřícně Sváťa.

„Nebo bude bydlet,“ zamyšleně upřesnil Rafan, „ale na postýlku pro nás to rozhodně nevypadá.“

Pak se bleskurychle pohnul, až se Hanka polekala. Její přítel ale jen odchytil Plavíka, který se nenápadně přesunul na stůl a hrábl do misky s pohoštěním.

„Tohle se, kámo, nedělá!“ pokáral ho mrzutě. „Jestli máš hlad, tak o něco požádej.“

Tulík jen prsknul a snažil se vykroutit z pevného stisku.

„Asi se vrátil Vron,“ hrnula se Hanka zase ven, když se jejích smyslů dotklo zachvění poklidného magického okolí. Kluci vyběhli za ní.

Ke srubu právě přicházel jejich přítel a vedl za ruku dítě – malou holčičku, tak šesti či sedmiletou s tmavýma očima a nepořádně zacuchanými vlásky. Jak je dívenka spatřila, pokusila se mu vytrhnout, ale on svíral její ruku tak pevně, že se jí to nepodařilo. Proti její vůli ji přitáhl blíž k nim a s mírným pobavením sledoval, co ona na to. Holčička se přestala pokoušet o útěk, ale tvářila se zarputile.

„Dovolte, abych vám představil Teri, chci říct Terezku Martinovou. Nějaký čas by tu se mnou měla bydlet. Uvítám, když nás budete chodit navštěvovat co nejčastěji,“ usmál se na Hanku a oba kluky.

Tulíkovi se konečně podařilo vyprostit z Rafanovy ruky. Přihopkal blíž k dívce a zadíval se na ni. Okamžitě couvla a schovala se za Vronem.

„Nemusíš se bát, neublíží ti,“ o krok přistoupil Rafan a hned zase couvl, když se dívenka začala cukat a opakovaně pokoušet o útěk.

„Ona se nás bojí,“ udiveně pohlédl na Vrona.

Hanka si dřepla na bobek a přivolala Plavíka k sobě. Ten jí hupsnul na ramena, pak na hlavu a začal se jí přehrabovat ve vlasech. Holčiččin zvědavý kukuč prozradil, že ji ta podívaná zajímá. Opatrně se natočila, aby lépe viděla. Hanka pomalu sáhla do svých vlasů a vzala tulíka do ruky. Jako by chápal, o co se snaží, nechal se hladit a drbat na bříšku a neustále pokukoval po malé Vronově společnici. Hanka Plavíka položila na zem a postrčila ho směrem k dívence. Tulík vždy udělal dva krůčky, zastavil se, podrbal na čumáčku, další dva krůčky, učesání ocásku, další dva krůčky, ohlédnutí, další dva krůčky a už byl skoro u ní. Terezka se shýbla, aby ho zkusila pohladit. Vron se sehnul spolu s ní. Nejdřív se dotkla tulíkovy chlupaté hlavičky, přejela mu dlaní po hřbetě a dál už ho hladila bez zábran. Potom ho volnou rukou zvedla do náruče. Teprve nyní Vron usoudil, že holčička neuteče a pustil ji, aby si mohla s Plavíkem hrát.

„Nechoď nikam daleko,“ řekl jí a ostatní vybídl, aby vstoupili do srubu.

Jakmile se usadili, zeptal se jich: „Všimli jste si na té malé něčeho zvláštního?“

„Má mimořádně velikou a jasnou auru. Je nadaná,“ přikývla Hanka, „jenom nechápu, proč jsi ji nezařadil do svého programu pro nadané děti a bereš ji sem.“

„Tipnul bych si, že se jí stalo něco ošklivého,“ zadíval se tázavě na muže Rafan.

„Bojí se světa kolem sebe. Co kdybys ji představil i P’ujibovi?“ v Sváťově pohledu bylo něco víc než otázka.

„Máte pravdu. Tahle holčička byla dcerou jednoho ne právě vlídného lichváře. Podle toho, co jsem zjistil, strávila většinu svého života zavřená v nevelké sklepní komoře, aby nerušila svého otce. Matka ji tím asi chránila před jeho násilnickou povahou. To děvče pravděpodobně nemá žádné vzdělání a vůbec nemluví. Není možné ji nechat mezi ostatními dětmi.“

„A co se stalo jejím rodičům?“

„Otec její matku v záchvatu zuřivosti zabil a sám pak umřel na infarkt. Ta malá byla u toho a ani nevěděla, jak si přivolat pomoc.“

„A žádné jiné příbuzné už nemá?“

„Zdá se, že ne. Aspoň se tam nikdo takový po smrti jejích rodičů neobjevil. Nejhorší na tom ale bylo, že lidé ze sousedství jí to neštěstí přáli a škodolibě se z něj radovali. Jejího otce nenáviděli tolik, že část té nenávisti ulpěla i na jeho malé bezbranné dcerce. Kdybych se tam neobjevil, asi by dopadla hodně špatně. Musel jsem ji adoptovat, aby mi ji dali.“

„Takže Tereza Vronová a ne Martinová,“ zašklebil se vesele Rafan, „co ty na to, Hanko? Zdá se, že máme novou ségru.“

Hanka se ale nezasmála. Upřeně hleděla do mužových očí a pak se tiše zeptala: „Co nám zamlčuješ? Jak jsi ji vůbec našel?“

„Jo. No tak dobrá... Asi byste to měli vědět. Přivedl mě k ní nekontrolovaný magický výboj. Zavolali mě tam ochránci, když zjistili, že mají vyšetřovat malé děcko. Prý abych to jako odborník přes nadané děti prověřil. Sepsal jsem sice oficiální zprávu, ale jednu okolnost jsem v ní zamlčel...“

Hanka napjatě čekala, co je na celé události tak zvláštního, aby to způsobilo Vronovu nervozitu.

„...že to byla Teri, kdo zastavil otcovo srdce.“

„A do háje!“ najednou Rafanovi všechny jeho úsměvy došly. „A přesto jsi ji adoptoval?“

„Má nadání a neměla zrovna štěstí na rodinu. Chceš ji za to soudit?“

„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem...“ rozhlédla se po svých kamarádech Hanka, když si uvědomila, jak by kdysi bez Vronova přispění skončili oni.

„Dobře, žes nám to pověděl. Chápu to tak, že bránila svoji mámu a svou existenci. Co je na tom zlého? Chuť do života není trestná. A kdo ví, jestli její přítomnost neposkytne šanci i P’ujibovi,“ zamyšleně podotkl Sváťa. Hanka na něj překvapeně pohlédla a konečně se jí rozsvítilo. Zaplavila ji vlna naděje. No ano! Jestli může něco jednorožce probrat z letargie, tak jedině neštěstí někoho jiného. Někoho bezbranného, kdo se bez svého zavinění dostal do neřešitelných problémů. Nejradši by Sváťovi za ten nápad dala pusu.

„Nevím, jak ostatní, ale já tu ve dnech volna budu pečená vařená,“ usmála se Hanka. „Dostaneme ji z toho. Naučíme ji všechno, co bude potřeba, aby mohla na Ostrov volby co nejdřív.“

„Jen jestli mi naše nová ségra vrátí tulíka,“ nadhodil Rafan a zvedl se. „Omlouvám se, ale mám nejvyšší čas, abych se stihl vrátit na základnu do večerky.“

Vyšli ze srubu společně s ním, aby ho doprovodili.

Jak se objevili, tulík opustil holčičku, přeběhl k Rafanovi a vyskočil mu na rameno. Terezka je pozorovala nepřátelsky, ale neutekla.

„Jestli na mě budeš koukat takhle, tak už ti příště, až přijdu, tulíka nepůjčím,“ houkl směrem k ní lehce výhružným tónem Rafan.

V očích holčičky se mihla obava, ale ani teď neutekla.

„P’ujibo, kde jsi?“ zapátrala Hanka po jednorožci, ale ten nebyl v dohledu, ani se neozval. Nepřekvapilo ji to.

„Asi už taky půjdeme,“ řekla, když Rafan zmizel, „aby se tu Teri mohla v klidu trochu porozhlédnout. Třeba už se na nás příště tolik mračit nebude.“

„Ve středu přijďte na večeři, to už se tu snad tohle malé kvítko rozkouká natolik, aby sebou neškubalo pokaždé, když někdo promluví,“ pozval je Vron.

„Budeme se těšit,“ kývla Hanka.

„Přidal jsem do její postele kapku magie proti zlým snům,“ sdělil Vronovi tiše Sváťa a pak následoval kamarádku branou do Pasteku.

Přemístili se přímo před Herbichlův dům.

„Tak tomu říkám pohodlíčko,“ liboval si Sváťa, „myslím, že začnu mít Pohromaka rád.“

Jejich školní týden opět začal zvýšeným zájmem spolužáků, ale už je to zdaleka tolik netrápilo jako dřív. Postupně si zvykli odpovídat neurčitě a natolik lhostejně, že všechno to vyptávání nakonec přestalo zvědavce bavit.

Naomi se ani v těchto dnech ve škole neobjevila. Také útoky členů Kruhu poněkud polevily a byly spíš symbolické než nebezpečné. Přesto Hanka ochranu nepodceňovala. Zkřížila plány nejvyšším představitelům Kruhu a to se neodpouští. Kdykoliv se mohla dočkat skutečného napadení, a proto nic neponechávala náhodě.

V úterý po vyučování ji Sváťa požádal: „Vezmi nás do Dubovníku.“

Vyhověla mu a byla zvědavá, co má v úmyslu. Došlo jí to až v okamžiku, kdy ji zavlekl k prodavači hraček.

„Musíme Teri přivézt nějaký dáreček. Co myslíš, líbila by se jí támhle ta panenka?“

„Jak to mám proboha vědět?“ zaváhala Hanka.

„Já ji vezmu. Aničce by se určitě líbila. Uvidíme,“ rozhodl se Sváťa, „a co jí vybereš ty?“

Hanka se bezradně rozhlédla. Co by tak mohlo zaujmout malou holku? Nakonec se rozhodla pro dřevěnou truhličku se zrcátkem. Tázavě se podívala na kamaráda, co on na to.

„Jo. To je, myslím, dobrá volba,“ kývl souhlasně. Hanka pak do truhličky ještě přidala hřebínek a sponu do vlasů.

Ještě se trochu zdrželi nákupem sušenek a ovoce. Hned po návratu do Pasteku ale vybalili dárky pro Terezku a pustili se do jejich magického vylepšování. Sváťa panence zpevnil a prodloužil vlasy a opletl se zklidňujícím kouzlem. Hanka na truhličce vytvarovala pár jednoduchých květinových motivů, které tu a tam vylepšila drobnými blýskavými kamínky. Sice si je původně s sebou přivezla jako platidlo, ale teď už stejně neutratí tolik peněz jako zpočátku, kdy musela jídlo nakupovat na zdejším tržišti. A třeba to sestřičce udělá radost. Do hřebenu se pokusila vložit magii dobré nálady, ale obávala se, že její kouzlo asi dost brzo vyprchá, nebyl to moc vhodný materiál.

Ve středu po vyučování na nic nečekali a vyrazili k Vronovi. Když nikde nikoho neviděli, nakoukli do srubu. Na stole našli vzkaz: Vyzvedávám objednanou večeři, Teri jsem vzal s sebou. Vron.

„Tak se zatím můžeme poohlédnout po P’ujibovi, co ty na to?“ navrhl Sváťa.

Hanka potřásla pochybovačně hlavou, ale přece jen zkusila svého čtyřnohého bratra v duchu oslovit.

Docela ji překvapilo, když se objevil. Šla ho obejmout a prsty mu prohrábla zcuchanou hřívu. Nesnažila se mu ani dávat rady ani ho utěšovat, jen mu zprostředkovala vjem, jak moc ho má ráda a jak si váží toho, že její doteky neodmítá. Sváťa se držel opodál a mlčky je pozoroval.

Jednorožec sebou trhl v okamžiku, kdy se zamihotala brána a vběhla sem holčička. Mávl ocasem a svižným klusem zmizel mezi lesními velikány. Terezka se zastavila a dívala se za ním velkýma smutnýma očima.

Vron vlekl v náručí objemnou krabici, patrně s večeří. Kdepak pro ni asi byl? Že by u Zachariáše? Odmítl jejich pomoc a donesl krabici až do srubu. Usmál se, když na stole spatřil dárečky pro Terezku.

„Rozbal si je,“ vybídl ji, když zvědavě nakoukla dovnitř. Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Tak aspoň přines na stůl talíře,“ požádal ji vlídně. Dívenka přihopkala ke skřínce a začala nosit nádobí a příbory. Podávala je Hance, která je skládala na stůl.

Dušené maso s opečenými trojhránky a zeleninou pronikavě zavonělo, jakmile Vron otevřel krabici. Hance se okamžitě začaly sbíhat sliny a zřejmě nejenom jí. Ve spolupráci se Sváťou rozdělila jídlo na čtyři talíře a Vron mezitím donesl čerstvou vodu z nedaleké studánky. Pustili se do jídla. Vron podal Terezce lžíci, ale ta ji odstrčila a ukázala na vidličku.

„No dobře,“ pokrčil rameny, „když vidličku, tak vidličku.“

Všichni po očku sledovali, jak holčička nezkušeně zápasí se záludnou pomůckou. Vron se naklonil a nakrájel jí maso i trojhránky na menší kousky. Terezka však velmi rychle přišla na to, jak se vidlička používá. Jen zrníčka hrášků a kukuřice vzdorovala její snaze o napíchnutí tupými hroty. Když jeden z hrášků vystřelil Sváťovi do klína, odstrčila židli a připravila se k útěku. Hanka s kamarádem se ale k jejímu překvapení rozesmáli. Sváťa sebral neposlušný kousek zeleniny a pomocí vidličky ho odpinknul na Hanku. Ta ho zachytila a přihrála ho na Vrona. Ten ho ale chytil a hodil do smetí.

„Vy jste vážně jak malí, copak takhle se zachází s jídlem? Co si o vás Terezka pomyslí?“ pokáral je vlídně.

„Dojíš to, nebo už nechceš?“ obrátil se na holčičku. Ta se opatrně vrátila ke stolu a znovu se chopila vidličky. Vzápětí k Sváťovi vystřelil další hrášek. Chytil ho, mrkl na Terezku a strčil ho do pusy s výrazem: tady je všechno v pořádku, nikdo nic neviděl. Hanka v sobě dusila smích a dokonce i na dívčině tváři probleskla jiskřička veselosti. Zatímco Vron posbíral prázdné talíře, Sváťa k Terezce přistrčil donesené dárky: „To je pro tebe, rozbal si to.“

Holčička se opatrně dotkla jedné z mašlí. Asi ještě nikdy nic nerozbalovala. Sváťa natáhl ruku a tahem za volný konec mašli povolil. Papír kolem dárku se lehce rozevřel a holčička najednou pochopila. Rychle odhalila to, co se skrývalo uvnitř, popadla panenku a nadšeně ji přitiskla k sobě. Hned bylo vidět, že už něco podobného nejspíš vlastnila.

Sváťa k ní přistrčil i druhý dárek a cvrnknul do volného konce mašle. Terezka bez velkého rozmýšlení zatáhla a vybalila Hančinu krabičku. Aniž by pustila panenku, začala dívenka prstem zkoumat vzory a kamínky na víčku. Sváťa se znovu natáhl a předvedl jí, jak se to otvírá. Nakoukla dovnitř, natáhla ruku, ale pak ji zase v nejistotě stáhla zpět. Tázavě zvedla oči k Sváťovi.

„Jen si to vezmi, je to tvoje,“ řekl, ale Terezka pořád jen bez pohnutí stála a koukala.

„Smím tě učesat?“ zeptala se Hanka a sáhla po jejím hřebínku.

„Posaď se. Učešu tě a dám ti do vlasů tu sponku, ano?“ nabídla holčičce židli. Ta se i s panenkou usadila a toporně strpěla česání i sepnutí vlasů.

„Podívej, jak ti to sluší,“ natočila k ní Hanka zrcátko.

„Asi nebude patřit mezi fintivé holky,“ pobaveně konstatoval Sváťa, když se Terezka bez zájmu koukla na svůj obraz v zrcadle.

„Pojďte se na chvíli projít ven,“ vyzval je Vron, když domyl nádobí.

Volným krokem se vydali podél lesa, po velkých kamenech přešli potok a nad loukou pozorovali světelnou hru slunce a vatově roztahaných oblaků. Terezka poskakovala kolem nich a darovanou panenku stále ještě pevně svírala v náruči. Občas ji zaujal nějaký květ nebo brouk a zdržela se jejich prohlížením zblízka. S úsměvem čekali, až zajímavý objekt prozkoumá, a zase pomalu kráčeli dál. U nejvyššího dubu zabočili na sotva znatelnou lesní pěšinu a pod Vronovým vedením zamířili zpět ke srubu.

„Co kdybych o víkendu zkusil na chvíli přivést naši Aničku?“ sondoval opatrně Sváťa.

Vron chvíli mlčel, asi zvažoval mladíkův návrh.

„Abych se přiznal, tak nevím,“ pokrčil nakonec rameny, „nechám to na tvém uvážení. Určitě máš v tomto směru víc zkušeností než já.“

„Tak já ji sem v sobotu odpoledne vezmu. Na rozdíl od Terezky jí pusa jede od rána do večera. A to je o dva roky mladší než ona. Kdyby si náhodou ty dvě nepadly do oka, mohu Aničku kdykoliv odvést zpátky domů. Sám jsem zvědav, jak se holky na sebe budou tvářit.“

Pak Hanka Vronovi pomohla Terezku umýt a uložit do postele. Pohladila ji po vláskách a popřála dobrou noc. Holčička k ní natáhla ruku s panenkou a ukázala na vlásky.

„Taky ji mám pohladit?“

Radostné přikývnutí potvrdilo, že pochopila správně.

„Dobrou noc, panenko,“ pohladila tedy i novou Terezčinu hračku. Byla ráda, že ji u toho nevidí Rafan. Ten by si určitě neodpustil nějakou rádoby humornou parodující scénku. Sváťovi, který žil pod jednou střechou s malou ségrou, to ale vůbec hloupé nepřipadalo.

„Nevíš, jak se má Lída?“ zeptala se Hanka Vrona, když opustili srub a usadili se před ním.

„Věděl jsem, že tě to bude zajímat, tak jsem se zeptal,“ usmál se na ni. „Po fyzické stránce se prý její stav zlepšuje neuvěřitelně rychle. Ale stále odmítá vyprávět, co zažila.“

„No, vsadím se, že už ji zpátky do pastecké školy rodina nepustí,“ podotkl Sváťa a nezdálo se, že by mu to zrovna vadilo.

„A na P’ujiba se neptala?“ zajímalo Hanku.

„Jestli ano, tak mi o tom neřekli.“

Hanka se neubránila povzdechu. Bude muset být trpělivá a počkat, až se spolužačka uzdraví natolik, aby ji mohli pozvat sem, nebo si s ní někde v klidu pohovořit. Už kvůli P’ujibovi doufala, že to bude brzo.

Najednou pro ni byla škola v důležitosti až na druhém místě. Na první se z nějakého nepochopitelného důvodu vyšplhal zájem o Terezku. Snad proto, že ji to odvádělo od neradostných myšlenek na mladého jednorožce a na Lídu. Pro ty dva momentálně nemohla nic moc udělat. Pro malou holčičku možná ano.

V pátek odpoledne se Hanka se Sváťou rozdělili. Ona zamířila za Vronem, on domů.

„To je dobře, že jsi tu tak brzo,“ zaradoval se Vron, „musím si odskočit něco zařídit. Kdybych se nevracel včas, udělej Terezce k večeři těstoviny se zeleninou, co zbyla od oběda. Můžeš na to nastrouhat i sýr.“

Ani jí neposkytl čas na nějaké vyptávání a zmizel. Terezka se tázavě podívala na Hanku.

Ta jen rozpačitě pokrčila rameny: „Asi má nějakou naléhavou práci. Budeš tu muset do večera vydržet se mnou.“

Hanka se rozhlédla a přemýšlela, čím svou malou sestřičku zabavit. Ta, jako by jí četla myšlenky, ji vzala za ruku a táhla ji k potoku.

Nakonec, proč ne, řekla si Hanka a nechala se odvést na místo, které holčičku zajímalo. Bylo tu kus písčitého břehu a potok se rozléval do jakési blátivé zátočiny. Terezka si hbitě zula botky a vstoupila do mělké vody. Začala budovat z bláta a písku soustavu ohraničených rybníčků, zdobila svou stavbu zelenými stvoly rákosu a modrými kvítky. Na svůj doprovod jako by úplně zapomněla. Vydržela si hrát se svými rybníčky neuvěřitelně dlouho. Hanka si zatím na břehu udělala pohodlí a po chvíli se jí začaly klížit oči. Jen na pár vteřin je zavřela, a aniž by to zamýšlela, usnula. Probudil ji výkřik. Vyskočila, sáhla po magii a pak si uvědomila, kde je. Břeh kolem rybníčků byl prázdný. Vběhla do potoka, aby se mohla rozhlédnout na obě strany. Holčička jako by se do země propadla.

„Teri, Terezko,“ zahalekala na všechny strany. Marně. Nikde se nic neozvalo. Učinila magický pokus dívenku lokalizovat, ale neuspěla. Asi byla příliš rozčilená a nesoustředěná. Snad bude rychlejší podívat se po ní v kruhu okolo místa, kde si hrála. Přece nemůže být daleko.

Hanka zasakrovala, když si v křoví natrhla tričko a poškrábala se o trny. Dokončila okruh a zase nic. Pomalu začala panikařit. Co když se jí něco stalo?!

Na kterou stranu potoka se vydat?

„Klid, sestřičko, nic vážného se nestalo,“ dotkla se náhle její mysli uklidňující věta. „Jdi po proudu a za chvilku jsi u nás.“

Poslechla P’ujibovu radu a spěchala korytem potoka ve stejném směru jako voda. Ta byla hned za ohybem prudší a mířila přímo do strmé rokliny. Kameny tu byly porostlé mechem a značně kluzké. Strmý břeh byl však příliš zarostlý, takže nebyla šance to obejít po suchu.

Pak je uviděla. Holčička objímala jednorožcův krk a P’ujibo ji opatrně vlekl k jedinému suchému a nezarostlému místu na břehu. Kdyby byl v plné síle, dokázal by tam dívku dopravit magicky bez jediného doteku. Ale možná se sem přenesl branou a tím se vyčerpal. V téhle chvíli jednorožec vypadal, že se pohybuje z posledních sil.

Hance podjela noha a sklouzla do vymleté prohlubně. Na břeh se vydrápala kompletně zmáchaná.

„Takhle nějak se to stalo i jí,“ oznámil Hance P’ujibo.

Hanka si dřepla, aby se plačící Terezce podívala na zranění. Kotník jedné nohy si držela zoufale rukama a tekly jí slzy jako hráchy. Z druhého chodidla jí zase kapala krev. Musela asi šlápnout na nějakou rozbitou škebli či ostrý kámen. Hanka z rány vymačkala ještě trochu krve a pak magicky začala rovnat poškozenou tkáň a kůži. Po chviličce se rána zatáhla strupem a přestala krvácet. Hanka zkontrolovala dívčino tělo. Všechno bylo v pořádku až na kotník. Kosti poškozené nebyly, ale vazivo bylo zhmožděné vyvrknutím. Nebylo to ani tak vážné jako bolestivé. Hanka položila své ruce přes ty Terezčiny a vyslala hojivou energii k jejímu kotníku. Možná to nespraví úplně, ale ta nejhorší bolest by měla přestat.

„Tak co, už je to lepší?“ utřela holčičce slzy a nos. Podívala se na ni a dočkala se jejího přikývnutí.

„Asi tě budu muset vzít na záda,“ magicky ještě vysušila její šaty, „do zítřka bys ty přeléčené nohy neměla namáhat.“

Hanka pohlédla roklí nahoru a dolů a zvažovala, kudy to půjde líp. Terén nevypadal lákavě ani nahoře ani dole.

„Moc místa tu sice není, ale zkusím raději otevřít bránu, jinak bych si tu mohla nohy polámat i já,“ ušklíbla se Hanka a vzduchem se zamihotala brána. Částečně visela nad potokem a blíž k nim už otevřít nešla.

„Proskoč aspoň ty,“ vybídla P’ujiba, „my to raději vezmeme korytem.“

„Vysaď mi ji na hřbet, pronesu ji ke srubu a pak se vrátím pro tebe,“ nabídl jí jednorožec.

Hanka při pohledu na kamenitý terén potočního koryta přikývla.

„Drž se hřívy,“ poradila holčičce, když ji usadila na hřbetu jednorožce.

P’ujibo se jediným odrazem přenesl branou na pevnou půdu na druhém konci. Hanka se odrazila, jak nejvíc dokázala, a s trochou magického nadlehčení rovněž prolétla branou. Jen to poněkud na druhé straně neustála a překulila se přes rameno do trávy.

Zavřela oči a zůstala v ní na okamžik ležet.

„Je ti něco?“ přiblížil P’ujibo starostlivě nozdry až k jejímu obličeji. Nemohla si pomoct. Tohle prostě nešlo nevyužít.

„Baf!“

Jednorožec polekaně uskočil a Hanka měla co dělat, aby se stihla zvednout a zachytit Terezku, která se při nečekaném pohybu svého oře sesouvala dolů. Nadhodila si ji v náruči a ohlédla se po svém čtyřnohém kamarádovi.

„Díky, bráško.“

Ukřivděně odfrkl, ale pak potřásl smířlivě hlavou, přistoupil k nim a dotkl se čenichem Terezky. Ta ho pohladila po hebké srsti nad rohem a dívala se na něj jako na svatý obrázek.

Hanka Terezku odnesla do srubu, převlékla ji do čistého oblečení a nechala ji na posteli, aby si tam v klidu hrála s panenkou. Přemáchla v čisté vodě svoje i její oblečení, aby ho zbavila blátivých skvrn a obětovala ještě trochu magie na usušení vypraných kousků. Pak šla uvařit večeři.

„Vidím, že jdu právě včas,“ vtrhl dovnitř Vron, začichal kolem těstovin a pak povytáhl obočí, když uviděl Terezku v posteli.

„Zvrkla si nohu. Tak jsem jí to přeléčila a nařídila jí, aby do zítřka zůstala v klidu,“ vysvětlila Hanka a začala na stůl připravovat jídlo.

„A kde má boty?“

„Asi zůstaly ještě venku,“ snažila se působit klidně Hanka, i když v ní hrklo. Jak na to jen mohla zapomenout?!

„Po večeři pro ně skočím. A co jsi vlastně dělal ty?“ pokusila se odvrátit Vronovu pozornost od dalšího hovoru o událostech, které souvisely se zvrknutým kotníkem.

„Jenom takovou malou inspekci v přístavu kvůli dováženému koření. Nic zajímavého.“

Společně povečeřeli a pak Vron vybalil knížku.

„Co to máš?“ hned se po ní sápala Hanka.

„Jenom pohádky pro Terču.“

„Tyhle neznám. Ale nevadí, dneska večer jí jednu nebo dvě přečtu.“

„To bys nevěřila, jak těžké je sehnat pohádky, ve kterých se nikdo nikoho nesnaží sníst nebo zabít.“

Nakonec Hanka nepřečetla ani jednu, ani dvě, ale hned tři pohádky najednou. Terezka při čtení vůbec nejevila snahu usínat. To spíš zívala Hanka.

Ráno se vzbudila pozdě a Vron se jí smál, že by mohla soutěžit s jezevcem.

„Kde je Teri?“ rozhlédla se.

„Někde venku.“

„To se o ni nebojíš?“

„A měl bych?“

„Co kdyby se jí něco stalo?“

„Tak bych magicky dostal výstrahu. Malé sledovací kouzlo je běžnou rodičovskou praxí, to nevíš?“

„Na nás jsi ho taky používal?“ zeptala se podezřívavě.

„Ne. Nebyl jsem váš rodič, takže by to bývalo nebylo vhodné.“

„A včera jsi taky hned věděl, že se Terezce něco přihodilo?“

„Ano.“

„Já jen, že ses vrátil tak pozdě.“

„Přece jsi ji hlídala ty, tak proč bych se o ni měl bát?“

„To je fakt, nic závažného se vlastně nestalo.“

„Tak vidíš.“

„Stejně se po ní radši půjdu podívat,“ zhltla Hanka snídani a vyrazila ven.

Rovnou zamířila k potoku a nemýlila se. Terezka rozbořila včerejší stavby a začala budovat jiné.

„Víš co, já ti dneska pomůžu,“ zula své boty i Hanka a vyhrnula nohavice. Asi dnes bude muset prát už v poledne...

Obě budovaly blátivé hráze v největší shodě až do chvíle, kdy holčička potřebovala další rákos na ozdobu. Našla jen dva dlouhé stvoly, ostatní už spotřebovala v minulých dnech. Suverénně zamířila po proudu. Hanka ji doběhla a postavila se jí do cesty.

„Tam ne. Raději to ozdobíme něčím jiným,“ prohlásila nesmlouvavě.

Malá stavitelka se na ni nesouhlasně podívala a obešla ji, aby pokračovala v cestě zvoleným směrem.

Hanka popoběhla a znovu se jí postavila do cesty.

„Copak už nevíš, co se ti tam včera stalo?! Zakazuji ti do té rokliny chodit!“

Trucovitý odmítavý pohled Hanku nepotěšil.

„Ale no tak, Teri, měj rozum,“ pokusila se o smířlivý přátelský tón, „je to nebezpečné místo a tvoje nohy se sotva zahojily. Jsou i jiné rostliny, kterými můžeš vylepšit své hráze.“

Terezka se po ní nasupeně podívala, ale tentokrát už na cestě do rokliny netrvala. Otočila se a uraženě zamířila zpět k rybníčkům. Hanka si oddychla. Moc zkušeností zatím s dětmi neměla, ale tohle zvládla na jedničku.

Holčička došla k rybníčkům a všechny postavené hráze zlostně rozkopala. Hanka zkoprněle sledovala její počínání a váhala, jak na to reagovat.

Nakonec Terezka s mokrýma zablácenýma nohama vklouzla do bot a utřela si mazlavé ruce do šatů. Hanka už se nadechovala, že jí za takové chování do plic vynadá. Zarazila se v poslední chvíli. To dítě prožilo zlé věci. Je vhodné na něj křičet? Raději se nejdřív zeptá Vrona, jakým způsobem ji pokárat.

Malá na nic nečekala a upalovala ke srubu. Hanka popadla do ruky své boty a přemístila se ke srubu branou.

Vron právě venku škrábal brambory. Mrkl po ní jedním okem a na souhlas to nevypadalo: „Bylo to opravdu nutné?“

„A co jako?“

„Používat magii na něco, co ti nezabere ani deset minut, je zbytečné. Začínají se ti dostávat pod kůži pastecké manýry.“

„A jak to vypadáš, prosím tě,“ dodal, když zahlédl její nohy, „běž se umýt.“

„Teri vypadá ještě o něco hůř,“ ušklíbla se. To už holčička dorazila také. Hanku ignorovala, jako by ji neviděla a zamířila přímo k Vronovi.

„Rád tě vidím, malá princezno,“ usmál se na ni. Upustila boty a chystala se ho obejmout. Vron upustil loupanou bramboru zpět do hrnce, udělal z podřepu kotrmelec vzad a natáhl před sebe odmítavě ruku: „Ne, ne, ne, to ne. Máš s sebou něco, čeho se bojím. Nejdřív to dej pryč a pak se budeme zase kamarádit.“

Jeho tón zněl přátelsky až laškovně. Přesto se holčička zastavila a bezradně se na sebe podívala.

„Opravdu nevíš, čeho se bojím?“

Zavrtěla hlavou.

„Máš na sobě něco, co tam ráno ještě nebylo. A ta tvoje velká pomocnice taky,“ ukázal na Hanku.

Terezka přejela prstem po předloktí, až na ukazováčku ulpěl kus bláta. Zvedla oči k Vronovi.

„Ty jsi ale chytrá holčička,“ usmál se, „uhodla jsi to hned napoprvé. Zaveď Hanku ke kameni pod studánkou a postarej se, ať se sem vrátí čistá. Ano?“

Dívenka přikývla a vzala Hanku za ruku. Ta jen upustila své boty do trávy a nechala se táhnout ke studánce. Voda proudila přes hladce vydlabaný kámen, který mohl posloužit jako umyvadlo s průtokem. Terezka ho očividně dobře znala. Umyla si ruce a ukázala Hance, kde se má posadit. Pak neznámo odkud vykouzlila velký hrnek, nabrala vodu a polila Hanku shora přes vlasy.

„Ale já mám špinavé jen nohy,“ bránila se marně. Následovaly další hrnky, až měla mokré všechno, jen nohy byly pořád ještě od bláta.

„A teď si to vyměníme,“ popadla rozdováděnou Terezku a posadila ji na své místo. Opláchla z ní všechno bláto a vyčistila i boty. V nestřežené chvíli holčička zase popadla hrnek a Hanka schytala další sprchu.

„No tohle,“ dala si ruce v bok a výhružně sáhla po hrnku. Tereza ho pustila, radostně vypískla a bosky prchala pryč, aby unikla vodní pomstě.

Hanka si domyla nohy, vyčistila prohlubeň, sebrala pohozené botky a taky zamířila ke srubu. Terezka už si hověla ve Vronově náruči a rozpustile pomrkávala po mokré Hance.

„Hm, dobře jsi ji umyla,“ pochválil holčičku a ta se celá rozzářila.

Teď už se Hanka nemusela ptát, zda může té malé vynadat. Vronova taktika byla jasná. Káral dítě oklikou a s humorem.

Po obědě dorazil Sváťa s Aničkou. Terezka měla snahu se ukrýt v posteli. Popadla do náruče panenku a vtiskla se do nejvzdálenějšího rohu postele. Malá upovídaná Sváťova sestra ale žádné ohledy nebrala. S bezprostřední samozřejmostí rozhrnula závěsy, shodila z nohou boty a hupsla na postel také.

„Jé, ty máš krásnou panenku, ta se mi líbí, má takové pěkné dlouhé vlásky. Půjčíš mi ji?“

Sváťa zvedl vak, který s sebou přivlekli: „Hele, Any, jestli chceš, aby ti Terezka něco půjčila, musíš jí na oplátku nabídnout něco svého.“ A vysypal vak do postele mezi dívky. Terezka vykulila oči. Nejspíš nikdy tolik hraček najednou neviděla.

„Tak tohle je moje panenka Sára a tohle Olinka. A tady v kufříku mám na ně oblečení,“ začala se tou horou hraček probírat Anička, „asi bych jim měla obléknout čepičku, aby jim nebyla zima.“

Za malou chvíli už obě holčičky svlékaly a oblékaly panenky. Terezka se podřídila velení mladší kamarádky a ochotně se zapojila do hry.

„No vida, to bychom měli,“ zamnul si spokojeně ruce Sváťa.

„To teda koukám, jak si nechá od té malé poroučet,“ pobaveně vrtěl hlavou Vron.

„Ještě jsem přinesl něco,“ vybalil Sváťa obrázkové kartičky s písmeny a podal je Hance. „snad ji to bude bavit. Nedávej jí všechny najednou, ukazuj jí je postupně a zkus ji naučit, jak písmena vypadají a jak znějí.“

Hanka překvapeně zjišťovala, jak je práce s malým dítětem náročná a nevyzpytatelná. Kdyby ta malá mluvila, bylo by to jednodušší. Vron ji ale zrazoval od použití magické komunikace.

„Raději bych tohle trauma nechal odeznít přirozenou cestou,“ řekl jí večer, když o tom diskutovali, „není jediný důvod, proč by měla být němá. Jen prostě nechce zatím mluvit. Jednou se to zlomí a kdo ví, jestli pak nebudeme vzpomínat na krásné zlaté časy, kdy ještě mlčela.“

V neděli odpoledne, když se Hanka chystala k odchodu do Pasteku, najednou se k ní Terezka rozběhla a skočila jí do náruče. Překvapeně ji k sobě přitiskla. Pak ji chtěla vrátit na zem, ale holčička se nechtěla pustit.

Posadila se s ní do dřepu a začala ji šimrat: „Leze brouček na kolínko, pak vyskočí na ramínko, tam ho nikdo neruší, vytahá tě...“

Konečně se Terezka pustila a přitiskla si dlaně na uši.

Hanka vstala a pohladila ji: „Já zase přijdu. Ale teď se musím vrátit do školy.“ Při odchodu branou ji provázel vyčítavý dětský pohled.

Errata:

12.08.2021 12:59