Bez práva na život Bez-práva-na-život-S9   (Sedmý smysl 9) Dětská fantasy (od 15 let) Ilka Pacovská © 2012 Ilka Pacovská, Praha © 2015 Jan Patrik Krásný Nakladatelství: Albatros Nečaruj!

„Tohle, Terezo, nedělej! Kolikrát ti to mám opakovat?!“

Hanku překvapilo, jak zní Vronův hlas rozčileně a přísně. Přitom malá Terezka nedělala nic jiného, než že si vypomáhala při pletení věnečku z květin magií tam, kde na to její nešikovné prstíky nestačily. Hanka pohlédla na přítele s tichou výčitkou. Vron se ale ještě víc zachmuřil a nespokojeně potřásl hlavou.

„Nejlepší by bylo, kdyby svou magii nepoužívala vůbec,“ prohodil nerudně směrem k Hance poté, co zaregistroval její nesouhlasný pohled.

Podivná nálada se Vrona držela už od té chvíle, kdy holčička svým úžasným kouzlem přetrhla pouto mezi jednorožcem a člověkem a zachránila tím P’ujiba před neradostným údělem vyvržence. Po jejím zásahu se mohl mladý jednorožec vrátit zpět do stáda ke své rodině. Jednorožci Terezce na oplátku pomohli vyrovnat se s deficitem magie a překonat trauma, se kterým se potýkala po ztrátě svých rodičů. Jako zázrakem znovu začala mluvit a také se zdálo, že v ní ona příhoda probudila netušené schopnosti sedmého smyslu. Rozhodně ho Terezka začala používat stejně často, jako člověk používá oči nebo uši. Ukazovalo se, že je neuvěřitelně nadaná.

„Možná bys ji měl vzít na Ostrov volby už letos,“ řekla Hanka jednou večer Vronovi, když se šli posadit před srub, aby poslouchali ptáky a hledali na obloze první hvězdy.

Zavrtěl hlavou: „Ještě je brzo. Především se potřebuje naučit číst a psát. A k tomu základy matematiky. A musí umět kontrolovat svou magii.“

„Je fantasticky nadaná,“ rozzářily se Hance oči nadšením.

„Buď tak hodná a přestaň ji podporovat v tom jejím zahrávání si s kouzly. V normálním životě by se měla umět obejít bez magie. Jestli to nedokáže, nepovede to k ničemu dobrému.“

„Ale, Vrone, nebuď přece morous a dopřej jí trochu té radosti.“

„Radovat se může i bez kouzlení.“

„Proč jsi na ni tak zbytečně přísný? Vždyť o nic nejde. Jenom si hraje.“

„Magie není žádná hra.“

„Copak to necítíš? Zakazovat Terezce používat sedmý smysl je stejné, jako bys po ní chtěl, aby chodila se zavřenýma očima nebo zacpanýma ušima. Má to prostě v krvi.“

„No právě,“ zachmuřil se muž a odmlčel se.

Zpočátku doufala, že Vrona jeho divná nálada za den za dva přejde, ale mýlila se. Usmíval se jen v okamžiku, kdy dával Terezce dobrou noc. Důvěřivě ho objala ručičkami kolem krku a blaženě k němu přitiskla svou tvář. Hanku rozčilovalo, že nemůže přijít na to, co jejího přítele trápí. Neodpovídal ani na přímé, ani na nepřímé otázky. Stálo ji hodně úsilí, aby se s ním kvůli tomu nehádala před Terezkou. Ta na rozdíl od Vrona vypadala šťastně. Zvídavě zkoumala svět kolem sebe a ochotně se učila všechno nové.

Akorát se jednu chvíli rozzlobila na Hanku, když zjistila, že se vrací z výletu od svých čtyřnohých rodičů, aby Sváťovi předala od jednorožců sazeničku zvláštního stromu, který bude dělat společnost vzrostlému velikánovi v Pasteku.

„A kdy vezmeš na návštěvu k jednorožcům mě?“ žadonila holčička každý den, sotva se probudila.

„Vydrž, sestřičko,“ smála se Hanka její nedočkavosti, „ještě mám nějaké školní povinnosti. Ale hned jak přijdou prázdniny, můžeme spolu vyrazit za P’ujibem.“

„P’ujibo je ten nejkrásnější jednorožec na světě,“ toužebně vzdychla Terezka.

„Však se dočkáš. Uvidíš celou jeho rodinu.“

„Když já už tam moc chci hned teď.“

Od chvíle, co se holčička zbavila svého psychického bloku a znovu začala mluvit, si Hanka občas říkala, že její mlčení mělo něco do sebe. Stále se opakující diskuze s malou holkou sváděly člověka k tomu, aby odsekl něco ve smyslu „dej už pokoj“ nebo „tohle jsem ti přece říkala nejmíň stokrát“.

„Buď trpělivá a neodbývej ji,“ napomenul ji Sváťa, když Hanku přistihl, jak se na Terezku nevlídně utrhla. „Nezapomeň, že ta malá přišla o rodiče a potřebuje teď spoustu lásky a trpělivosti, aby z ní vyrostl sebejistý a odpovědný člověk.“

„No jo, náš pan Chytrej spolknul všechnu moudrost světa,“ zamračila se na kamaráda, ale vzápětí se její nerudnost rozbila o Sváťův nakažlivý úsměv.

„Promiň, že jsem se snažil poučovat jednu z nejchytřejších ženskejch, co znám,“ řekl a v očích mu svítily šibalské jiskřičky. V tom okamžiku si Hanka uvědomila, že se přece jen v něčem začíná podobat svému bratrovi Rafanovi.

„Hm, zatím moc ženskejch neznáš, takže to těžko můžu brát jako poklonu,“ odsekla s nadhledem Hanka a snažila se při tom zachovat vážnou tvář.

Sváťa raději změnil téma hovoru: „Hele, co kdybychom ten sobotní oběd u Zachariáše přehodili na neděli? V sobotu bych s sebou totiž nemohl vzít Aničku.“

„Co asi tvoje sestřička řekne na to, že její kamarádka najednou mluví?“

„Už jsem to Aničce oznámil. Je z toho celá nadšená a moc se těší na víkend. Asi by mi neodpustila, kdyby nemohla jít na ten společný oběd se mnou.“

„Chápu. Taky jsem zvědavá, jak se teď holky dokážou domluvit. Zajdu za Zachariášem, aby ten oběd o den posunul,“ souhlasila Hanka.

V neděli se do Kouzelných zahrad dostavil nejen Sváťa se svou malou sestrou, ale i Rafan s Andělou. Byl nádherný slunečný den, takže se rozhodli najíst venku v zahradě, podobně jako další hosté Zachariášova ubytovacího komplexu. Obě malé holčičky si spolu okamžitě začaly hrát a žádný z dalších hostů je nezajímal. K plné spokojenosti jim stačily květiny na zahradě, písek na cestičce a pár kamínků.

„To je nádhera. A jaký je tu klid,“ spokojeně se rozhlížel Rafan, když dojedli.

Anděla se zavrtěla, olízla si rty a trochu nesměle se zeptala: „Hele, nevadilo by vám, kdybych se na květen a červen nastěhovala s Rafem do stromového domku tady v zahradách?“

„Mně určitě ne,“ odpověděl Sváťa bez rozmýšlení, „stejně do konce školního roku bydlím v Pasteku.“

Všichni se tázavě otočili na Hanku. Byli zvědaví, zda její předsudky proti Pohromakově rodině, ke které Anděla patřila, nebudou na překážku rozhodnutí. Nebyli si jistí, jestli unese představu, že se Anděla Pohromaková bude roztahovat v domku, který byl dlouhá léta jejím domovem.

Hanka je ale překvapila. Trochu poťouchle si na pár vteřin vychutnala jejich opatrné pohledy a pak se zasmála.

„Jasně, že ne. Klidně se nastěhuj. A vezmi si moji ložnici, ta je nejlepší.“

„Díky,“ usmála se Anděla vděčně.

„Pojď, dojdeme ještě pro studené pití,“ klepl Rafan Hanku do ramene a kývl směrem k budově.

Jakmile byli z doslechu, vzal kamarádku za loket. Otočila se k němu a zjistila, že jeho bezstarostný výraz zmizel.

„Poslyš, neděje se tu něco zvláštního?“

„Proč myslíš?“ zarazila se. Všude byl klid, oběd proběhl v pohodě, nechápala, co se jejímu kamarádovi nezdá.

„Vron se tváří, jako by spolkl ježka, a šušká si se Zachariášem.“

„Jo, to máš pravdu. Vron je poslední dobou nějak nesvůj. Asi má starosti s tím svým projektem na pomoc nejchudším nadaným dětem.“

„To ti řekl?“

„Ne. Vůbec mi na otázky neodpovídá.“

Rafan se zarazil a zahleděl do prázdna. Hanka se polekala. Tenhle výraz znala. Určitě se mu hlavou honí útržky obrazů z budoucnosti. Neměla jeho vize ráda, obvykle věštily nepříjemné trable.

Netrvalo dlouho a Rafan se zprudka nadechl. Bezděčně si promnul oči.

„Co je?“ vyzvídala Hanka opatrně.

„Měli byste se co nejdřív odstěhovat pryč z Vronova srubu. Není to tam bezpečné.“

„Cos viděl?“

„Oheň. Asi požár.“

„Víš co? Nekaž mi dnešní krásné odpoledne. Slibuji, že si nebudeme hrát s křesadlem.“

Rafan chvilku vypadal, že bude Hanku nabádat, aby to nebrala na lehkou váhu, ale nakonec jen vzdychl a řekl: „Tak jo. Pojďme pro to pití.“

I když se už o možném nebezpečí ani slůvkem nezmínil, podařilo se mu Hanku zneklidnit. Několikrát se přistihla při tom, jak přemýšlí o ohni. Mohl by vzniknout samovolně? Nebo snad Terezčinou zásluhou? Skoro se na Rafana zlobila, že jí o té vizi řekl. K čemu to je, když netuší, odkud pohroma přijde?

V pondělí musela do školy na další individuální hodinu v oboru směrování magie. Konečně se jí podařilo z mysli odsunout Rafanovy varovné řeči a věnovat se tomu, co ji zajímalo. Jemná práce s magií byla při výrobě amuletů důležitá. Hanka cítila, že má v tomhle směru ještě hodně co dohánět. Zatím magii používala spíš jako sílu a zbraň. Pracovat s ní úsporně a jemně bylo složitější, než si představovala. Pastecký profesor Teuklin ji učil, jak využívat magii v kouzlu neviditelnosti. Nikdy se to pořádně nenaučila. Hlavně kvůli tomu, že jí jemná a trpělivá práce se sedmým smyslem dělala potíže. Měla v povaze dračí razanci a netrpělivost, ale byla rozhodnutá se s tím poprat a naučit se ovládat.

Do srubu se vrátila ve výborné náladě. Vron právě Terezku učil písmenka, takže holčička uvítala Hančin příchod jako vysvobození z nudné činnosti.

Vronovi bylo jasné, že už ji těžko přitáhne zpět k učení, tak nad tím jen mávl rukou a poslal obě ven. Terezka se hned hnala na květinovou louku, aby Hance i sobě upletla čerstvý věneček z květů. Po obědě zatáhla Hanku k potoku a došlo na její nejoblíbenější činnost – stavění rybníčků. Zdálo se, že Terezku tahle blátivá zábava nikdy neomrzí.

Hanka ji načapala, jak i při téhle činnosti používá magii. Tvarovala hráze, nutila vodu, aby proudila postavenými kanály, aby tekla do kopce a pak malým vodopádem zpět. Přemýšlela, jestli holčičku nemá napomenout, ale všechno bylo tak přirozené a neškodné, že se rozhodla Terezce nekazit hru.

Vtom se jí za zády vynořil Vron.

„Ter, copak to děláš? Už jsem ti přece říkal, že při hraní se magie používat nemá.“

„Ale já ji nutně potřebovala,“ bránila se holčička.

„Můžeš stavět normální rybníčky? Bez vodopádů?! Tohle už nedělej!“

„Opravdu nesmím?“

„Opravdu nesmíš.“

Terezka ukřivděně rozkopala hráze. Hanka se na Vrona taky zamračila, ale nic neřekla. Hádat se s ním na tohle téma nemělo cenu.

„Možná bys měla Terezku vzít na ten výlet k jednorožcům už teď,“ řekl její přítel najednou a jeho hlas zněl smutně a unaveně.

„To nejde, mám ještě několikrát týdně vyučování. O prázdninách to určitě bude lepší,“ podívala se na Vrona, jako by se ptala, co ho to najednou napadlo.

„Klidně tě u profesorů omluvím.“

„Vrone, co se děje? Pověz mi to.“

„Zatím se neděje nic. Ale tys ten výlet Terezce slíbila.“

„To ano. Ale hned teď? Proč to tak spěchá?“

„Neptej se. Prostě ji tam vezmi a hezky si ten výlet užijte.“

Hanka si byla jistá, že má její přítel ke své žádosti vážný důvod. Ale fakt, že jí ho nechce sdělit, ji dost vytáčel. A neméně ji rozčilovalo, že ji absolutně nedochází, oč se může jednat.

„Ve středu mám hodinu s profesorem Rohanem, takže bychom ke stádu mohly vyrazit dejme tomu ve čtvrtek,“ hledala Hanka nejbližší možný termín pro výlet. „Co ty na to? Bude to stačit?“

„Snad ano,“ odpověděl muž váhavě a sledoval Terezku, jak se snaží v blátě co nejvíc umazat.

Hance bylo jasné, že to holčička dělá Vronovi na truc. Moc dobře věděla, jak nerad ji vidí špinavou od hlavy k patě. Tentokrát se ale Terezka žádné reakce z jeho strany nedočkala. Než je opustil, řekl pouze: „A umyjte se, než se vrátíte domů.“ To bylo vše. Terezku najednou přestalo bavit brouzdání se blátem a zamířila k Hance.

„Máš mě ráda?“ dívala se na ni velkýma důvěřivýma očima.

„To víš, že ano,“ vzala zablácenou holčičku do náruče, i když věděla, že následná očista bude kvůli tomu mnohem náročnější.

„Táta se na mě zlobí...“ konstatovala tiše.

„Ale jdi ty. On tě má rád. Jen ho mrzí, když neposloucháš.“

„Já už budu poslouchat.“

Možná tak do dnešního večera, pomyslela si Hanka, ale nahlas to raději nekomentovala.

„Půjdeme se umýt?“ navrhla sama Terezka.

„No, myslím, že to velice nutně potřebujeme,“ zasmála se Hanka, když holčičku pustila a koukla se na sebe.

Mytí se neobešlo bez cákání a spousty legrace. Přesto si Hanka nemohla nevšimnout magického zavlnění. Někdo v jejich blízkosti otevřel bránu. Asi přišla návštěva. Zvědavě zamířila spolu s holčičkou ke srubu. Překvapeně sledovala neznámého člověka, jak mluví s Vronem a něco mu předává.

Než došly blíž, návštěvník se rozloučil a odešel.

„Kdo to byl?“ zajímalo Hanku.

„Doručovatel.“

„A co ti doručil?“¨

Vron v ruce svíral svitek s pečetí ochránců.

„To vypadá nějak moc oficiálně,“ podivila se Hanka. „O co jde?“

Vron pokrčil rameny. Nejevil sebemenší chuť dopis rozpečetit. Pár vteřin hleděl na Hanku a Terezku, jako by se nemohl rozhodnout, co odpovědět.

„Možná byste se vy dvě měly k jednorožcům vypravit už dnes,“ řekl tiše, ale dost se to podobalo příkazu.

Hanka nadzdvihla obočí a Terezka se celá rozzářila: „Ano, ano, ano, půjdeme za nimi hned teď.“

A běžela Vrona obejmout.

„Nejdřív pojďte dovnitř, zabalíte si pár věcí a já udělám večeři,“ vzal holčičku do náruče a Hanka by přísahala, že se mu v očích zaleskly slzy.

„A to se ani nepodíváš, co ti ochránci píšou?“ podivila se, když její přítel hodil zapečetěný svitek na polici, aniž do něj nahlédl.

„To má čas. Podívám se na to večer,“ mávl rukou a ohřál směs masa a zeleniny, kterou si Hanka s Terezkou balily do tenkých nasucho upečených placek.

„Musím si vzít s sebou panenku,“ vystřelila holčička od stolu, sotva dojedla.

Hanka se tázavě zadívala na Vrona.

„Ve škole tě omluvím. A u toho tvýho trpasličího profesora taky,“ řekl tiše. Nezdálo se, že by jí chtěl podat ještě nějaké další bližší vysvětlení.

„Jsem už velká holka, mohl bys mi říct pravdu,“ zkusila z něj vymáčknout aspoň nějakou informaci o tom, co se děje.

„Pravda vás dříve nebo později dostihne sama. Raději si užij výlet v klidu.“

„Jak mám být, sakra, v klidu, když vím, že mě úmyslně držíš v nevědomosti?!“

„Moc dobře vím, jak tě to rozčiluje, Hanko, ale věř mi, že je to pro tvé dobro.“

„Věříš, že tě někdy fakt nesnáším?!“

„A pozdravuj ode mě R’íhana.“

Terezka přihopkala zpět ke stolu. Hance podala vak s hračkami a Vronovi se vyšplhala do náruče.

„Jsi můj nejlepší a nejhodnější táta,“ objala ho kolem krku.

„Nejsem tvůj opravdový táta. Jenom jsem tě adoptoval, to je trochu rozdíl, Terezko.“

„Pro mě jsi a vždycky budeš jediný táta, kterého mám ráda.“

Vron si odkašlal, polkl a rychle změnil téma: „Až přijdete k jednorožcům, chovej se slušně, hezky je pozdrav a za všechno poděkuj. Ať si o tobě nemyslí, že patříš mezi nezdvořáky.“

„A nemůžeš tam k nim jít s námi?“

„To by se nehodilo. Pozvali přece hlavně tebe.“

„To je škoda. Chtěla bych, abys tam byl taky.“

„Neboj se. S Hankou se ti u nich bude líbit.“

„A už půjdeme? Nemůžu se dočkat.“

Vyšli před srub a Hanka s chutí vdechla vůni okolních lesů. Ať už chtěla nebo nechtěla, cítila se tu doma. Prostý srub uprostřed přírody jí přirostl k srdci rychleji, než čekala.

„Kdyby se něco dělo, tak se mi ozvi,“ požádala přítele a usmála se. Neuměla se na něj zlobit. Také Vron pootočil hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Nedokázala z jeho výrazu vyčíst, co si myslí, ale oči se mu příliš leskly a příliš často mrkal.

„Hlavně, ať si to tam Terezka užije. Klidně tam zůstaňte tak dlouho, jak budete chtít,“ na Vronově obličeji se objevil úsměv, ale skrývala se za ním trpká vráska.

Hanka neměla z odchodu dobrý pocit. Proč má její přítel v úmyslu je dostat odsud pryč co nejdřív a na co nejdelší dobu? Co je v nepořádku? Zatnula zuby, aby se s ním místo loučení nepohádala, a kývla na holčičku. Pak otevřela bránu k jednorožcům. Obě Vronovi zamávaly na rozloučenou a přesunuly se na louku Hančiny čtyřnohé rodiny.

Errata:

12.08.2021 13:27