Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rafan mění názor

Od chvíle, co se s trpaslíkem a Vronem opila téměř do němoty, Hanka pracně hledala ztracenou duševní rovnováhu. Následující dny nepatřily právě k nejveselejším. Snažila se přetrvávající pocit prázdnoty přehlušit prací a učením. Doufala, že postupem času psychická bolest odezní, ale ani po týdnu to o moc lepší nebylo. Vron prohlásil, že potřebuje být chvíli sám a úplně zmizel, aniž někomu řekl, kam.

„Chci vědět, jak se jí daří,“ držela si Hanka každý večer hlavu v dlaních a snažila se neposlouchat, jak jí Anděla hovoří do duše.

„Neblázni, holka. O žádnej kontakt se nepokoušej. Jenom bys tím rozjitřila všechno, co teď musí ta malá zapomenout. Nekomplikuj jí to.“

„Ani nevím, kde teď bydlí.“

„Neboj, Raf ti to zjistí. Pak se třeba můžete tajně mrknout, jak se jí vede. Ale tak, aby to nepostřehla. Přece nechceš, aby byla Terezka nešťastná. Možná už si v nové rodině zvykla.“ Anděle nebylo zatěžko opakovat podobné věci třeba obden. Snažila se Hanku podržet v jejím smutku a usměrňovat v její zlosti. Celkem se jí to dařilo.

V sobotu, stejně jako předchozí víkend, se Hanka vypravila do Plamovy knihovny. To bylo jediné místo, kde vydržela. Knihy a dokumenty shromážděné Karmaneudunou obsahovaly neuvěřitelné množství informací, ale to, co dívka hledala nejusilovněji, najít nedokázala.

„Vyptával jsem se na Martisovu krev našich učitelů,“ pomáhal Plam Hance přebírat svitky, „ale řekli mi akorát, že lidé s tímhle dědictvím používají zapovězený druh magie a je vhodné je co nejdřív zabít.“

„A kdo to byl Martis?“

„Nevím. Mám se mrknout do sekce historických osobností?“ zeptal se Plam.

„Zkus to.“

Drak chvíli magicky žongloval se svitky a rukopisy, když je přemisťoval na stolek, kde bylo možné je rozevřít a prohlédnout, a zase je vracel na původní místo. Jenže jeho úspěšnost nebyla o mnoho vyšší než Hančina. Posléze přece jen na hledané jméno narazil.

„Pojď sem,“ houkl na svou lidskou sestru.

„Ukaž, co tam píšou?“ zatížila svitek, aby držel rozevřený.

„Nejhorší druh démona je padlý spasitel,“ četla místo, které jí Plam ukázal, „je to ta nejnebezpečnější bytost, ohrožující vše živé. Nejmocnějším mezi padlými byl Martis se svou schopností přetvářet zemi i tvory. Nakonec svět začal za jeho pýchu krutě platit. Nebylo nikoho, kdo by s tím mužem dovedl rozumně promluvit a přimět ho k návratu do role spasitele. Uměl stále víc a stále víc i požadoval. Zastavit ho bylo nad síly přátel i nepřátel. Už nikdy nesmíme dopustit, aby démon vyspěl do takové velikosti jako Martis. Stovky lidí a stovky draků zaplatily životem, než se kouzelníka podařilo zničit. Jeho neobyčejná magie byla následně označena jako zapovězená, a kdo ji ovládá, musí být bez milosti včas zlikvidován...“

„Já ti přece říkal, že se v naší knihovně najde skoro všechno,“ radoval se Plam z úspěchu při hledání.

„Žádné podrobnosti tu sice nejsou,“ dumala nad svitkem Hanka, „ale zdá se, že lidé s Martisovou krví byli kvůli tomuhle člověku zbaveni práva na život. Co nejdříve zlikvidován... To přece nejde odsoudit k likvidaci děti jen proto, že zdědily schopnosti předků.“

„Možná lidé uvažovali podobně jako ty, a tak pro ně vybudovali útočiště, co o něm mluvil Rafan.“

„Myslíš Řád bdělého Sekurita? Jenže o tom jsme tu zatím nenašli ani zmínku,“ vzdychla Hanka.

„Kdybych tak věděl, kde přesně hledat,“ rozhlédl se Plam bezradně.

„V takovéhle knihovně můžeš studovat nepřetržitě pět let,“ mávla Hanka rukou kolem sebe, „a stejně nedokážeš přečíst všechno. Neexistuje nějaké vyhledávací kouzlo?“

„Jestli ano, tak já ho neznám,“ odfrkl nespokojeně drak.

Večer se Hanka vrátila do stromového domku co nejpozději, aby se nemusela dívat na Rafana a Andělu. Každou chvíli se něčemu smáli. Jenže Terezka je někde sama a Vron truchlí bůhvíkde. Neměla nejmenší chuť se radovat s nimi.

U Plama spát taky nemohla, to by černí draci z jeho hnízda těžce nesli. Navíc dávala v posledních dnech přednost samotě.

„Jdu si číst,“ prohlásila hned po jídle a ukázala knihu o artefaktech, kterou si půjčila z dračí knihovny.

„Ještě bude moučník,“ lákala ji Anděla.

„Nějak nemám chuť, promiň,“ zalezla Hanka do své ložnice.

Otevřela knihu, ale marně se snažila vnímat, o čem se v ní píše. Neustále před sebou viděla malou holčičku, jak loudí o pohádku navíc. Vzdychla a silou vůle se pokusila soustředit pozornost na čtení. U třetí věty se přistihla, že už jí zas uniká, co čte. Když se k té samé větě prokousala potřetí, usnula.

V noci ji vyburcoval zvláštní pocit. Terezka má zlé sny, napadlo ji, a vstala, aby holčičku zkontrolovala. Pak si uvědomila, kde je, a že srub z jejího snu už neexistuje. Podivný pocit ale přetrvával.

K čertu se všemi ohledy! Hanka zalovila ve vzpomínce po krystalu Terezčiny osobnosti a navzdory všem radám a pozdní noční hodině se pokusila holčičku oslovit. Obraz krystalu v její mysli se nepatrně zachvěl, jenže místo očekávaného spojení z něj vylétl prudký paprsek světla a palčivé energie, který se Hance propálil přímo do mozku. Zařvala bolestí a nacpala svou hlavu do tmy pod dekou. Přesto výboj v její mysli pořád svítil a pálil. Najednou se jí do podvědomí prodralo spojení s jednorožcem. R’íhanovo zklidňující působení odbouralo světelné výboje a utišilo palčivé bodání. Bolest hlavy však přetrvávala.

Do pokoje vtrhli Rafan s Andělou: „Co se stalo? Co je ti?“

Když se jim přiznala, jak zkoušela dračí komunikaci a jak při tom dopadla, chytil se její kamarád za hlavu: „Myslel jsem, že jsi rozumná dospělá ženská, ale ty se chováš jako hloupá husa. Zasloužíš si každý kousek bolesti, kterou ti strážci řádu způsobili. Copak do tebe nehučíme od rána do večera, abys Terezku nechala na pokoji a nekomplikovala jí život?!“

„Měla jsem pocit, že jí není dobře...“

„Měla jsi pocit,“ zlostně ironicky opakoval mladík, „no to je fakt vážný důvod k obavám! Víš co? Já s tebou končím. Už se nebudu pokoušet zjistit nic, co by tě k Řádu bdělého Sekurita přivedlo blíž. Je mi jasné, co bys udělala. Vtrhla bys k nim, pohádala se s velmistrem a rozpoutala válku s draky, jednorožci a s bůhvíkým ještě. A to jen kvůli tomu, abys mohla Terezce oznámit, jak se ti po ní stýská. Tak na tomhle já se podílet nebudu!“

Rafan se otočil na patě a opustil Hančinu ložnici.

„Bolí tě ta hlava hodně?“ starala se Anděla. „Možná bych mohla...“

„Ne, dík, to je dobrý,“ odmítla Hanka nabídku jejího léčení, „Raf má pravdu. Jsem pitomá slepice, co se nemůže vyrovnat sama se sebou.“

„Neplácej hlouposti. Tentokrát pravdu nemá,“ posadila se bývalá spolužačka k Hance na postel a pohladila ji po zádech, „neměl by ti nadávat za to, že nedokážeš odhodit city jako děravou rukavici.“

Hance se po tvářích koulely slzy a pořád se držela za hlavu. Anděla vstala a podala jí kapesník.

„Kdybys něco potřebovala, tak víš, kde mě najdeš,“ dodala tiše a nechala Hanku samotnou.

Ta se pokusila magicky zmírnit bolest hlavy, ale moc se jí to nedařilo. Dlouho se obracela na posteli, než usnula. Spánek měla neklidný a protkaný nočními můrami.

Po jednom takovém zlém snu sebou trhla, posadila se a vytřeštila oči do pološera. V jejím pokoji stál Rafan a díval se na ni.

„Co je?“ zeptala se.

„Máš špatné sny?“

„Jo.“

„Co se ti zdálo?“

„Servírovala jsem jednorožcům krvavé maso,“ vzdychla Hanka a masírovala si hlavu, která znovu začala bolestivě pulzovat.

„To je hodně mizernej sen.“

„Proč jsi přišel, Rafe?“

„Vstávej. Musíme Terezku najít co nejdřív.“

„Ale? Co ta změna názoru?“ podivila se Hanka. „Že by se za mě Anděla přimluvila?“

Rafan se pousmál: „Jo, zkoušela to.“ Pak zase zvážněl: „Ale proto tu nejsem. Vždyť mě znáš.“

Odmlčel se a Hanka napjatě čekala, co z kamaráda vypadne dál.

„Nejsi sama, koho trápí špatné sny. I já měl jeden, dalo by se říct, sen. A radši se ani neptej, jakej.“

„O Terezce?“ polekala se Hanka a bylo jí jasné, že Rafan ji vzbudil kvůli jedné ze svých prorockých vizí. Co si pamatovala, pokaždé se jednalo o předzvěst vážného nebezpečí. A dost často se ta jeho vidění nepříjemně shodovala se skutečností.

„Obleč se a zavolej Vrona, že s ním potřebujeme mluvit.“

„Zavolej... to se ti snadno řekne. Nevím, jestli to zrovna teď dokážu,“ třela si dívka bolestně pulzující spánky. Přivřela oči a pokusila se o kontakt. Bolest zesílila a zahltila celou její mysl.

„Nejde to,“ omluvně pokrčila rameny.

„V tom případě musíme vzbudit Zacha.“

„Teď v noci?“

„Přesně tak!“

„Blbej nápad! Víš co? Běž napřed. Hned jak se obléknu, přijdu za tebou.“

„Asi bych si měl vzít helmu, kdyby náhodou spal s kladivem u ruky. Až ho vytáhnu z postele, bude nevrlej,“ vzdychl Rafan a doufal, že ho trpaslík nepoznamená sekerou dřív, než stihne promluvit.

Vzbudit Zachariáše bylo snadné. Stačilo vzít za kliku u dveří budovy, kde bydlel. Rafan neudělal chodbou ani dva kroky, když proti sobě uviděl stát malého vousatého trpaslíka se sekerou v ruce.

„Doufám, že máš vážný důvod mě rušit,“ zavrčel podsaditý mužík nevlídně.

„Když ti řeknu, že za to, co se právě chystám udělat, mě mohou ochránci vykopnout ze svých řad, bude ti to stačit, Zachu?“

Trpaslík se ušklíbl, odložil sekeru ke stěně a podrbal se ve vousech.

„Jo. Zase v tobě poznávám toho prima kluka, co jsem ho měl vždycky rád. Pojď dál a povídej, co se děje.“

Než dorazila Hanka, byla už v kuchyni na stole snídaně. Zachariáš k ní přistrčil blíž talíř s lívanci a čaj. Vedle ležela malá krabička.

„Komunikátor?“ podivila se a sáhla po něm.

„Už pomalu přestává fungovat. Budu muset někde sehnat novej,“ zavrčel trpaslík, „taková drahá srandička a nic to nevydrží.“

Rafan zadržel její ruku: „S Vronem už jsme se domluvili. Až se najíš, máme společné rande poblíž rezervace. A sundej si hodinky. Škola a ochránci by nás jinak vystopovali raz dva.“

Hanka zaváhala, bez nich se bude cítit nesvá. Když ale viděla, že Rafan ty svoje rovněž svěřil trpaslíkovi, napodobila ho.

„A tady máš ZHP.“ Zachariáš položil před Hanku balíček ve velikosti tři malých na sobě položených talířků.

„ZHP? Co to je?“

„Záchrana hladovějících poutníků. Pár dnů se s tím dá vydržet. A kdybyste náhodou potřebovali trénovanou bojovou sílu, dejte vědět,“ zabodl trpaslík nůž na zeleninu hluboko do dřevěné desky stolu.

„Díky,“ Hanka dožvýkala poslední lívanec a zvedla se. Rafan jí podal vak s výbavou od Zachariáše, který si navlékla přes rameno.

Pospíchala za kamarádem ven. Trochu ji zamrazilo, když si všimla, jak ztrácí humor a neztrácí čas. Vykouzlil bránu a společně prošli do míst, kde už jednou byla. Srub poblíž rezervace nebyl trvale obydlený. Rafan však nezamířil ke stavení, ale na druhou stranu směrem do nitra Magického lesa. Asi po deseti minutách jim cestu zastoupil Vron.

„Ahoj, mládeži. Co se děje? Proč ty tajnosti a spěch?“

„Jsi si jistý, že nás tady nikdo nemůže odposlouchávat?“ ujišťoval se Rafan.

„Ani odposlouchávat, ani následně vyvolat tuhle chvíli a vizualizovat ji. Přece cítíš, jak tu energie pulzuje, nebo ne?“

„Výborně,“ posadil se mladík do trávy a ostatní následovali jeho příkladu. „Trochu nás tlačí čas.“

„O co jde?“ zamračil se Vron.

„Musíme okamžitě najít Terezku a ochránit ji před draky.“

„Před těmi ji ochrání Sekuritův řád,“ namítl nejistě Vron.

„Neochrání. Musíme to zkusit my.“ Tulík jako kdyby vycítil jeho nervozitu, se vyškrábal z kapsy u košile a začal přebíhat sem tam. Hanka vyndala několik oříškových sušenek, aby ho zklidnila. „Je tu ale zásadní problém. Jak se co nejdřív dostat do blízkosti řádu?“ Rafan se tázavě zahleděl na Vrona. „Znáš místo, kde teď Terezka žije?“

„Vím, kde je na mapě. Ale nebyl jsem tam. Jak sám dobře víš, ještě pořád jsem pod dohledem ochránců.“

„Vím. Právě proto jsme se sešli tady,“ Rafan vytáhl z vaku mapu a rozložil ji na zemi. Tulík po ní okamžitě začal roznášet sušenkové drobky. „Zkoušel jsem v knihovně zjistit nějaké podrobnosti o Řádu bdělého Sekurita, ale bohužel nejsou přístupné pro ochránce do čtvrté výkonnostní třídy. Mám jen nákres oblasti, kde se pravděpodobně nachází.“

Vron se naklonil nad pergamen a přikývl. „Máš správnou mapu. Jen trochu chudou na údaje.“

„Já vím, ale nic lepšího se mi získat nepodařilo.“

„Náš objekt se nachází přímo tady na náhorní planině,“ přesunul muž největší úlomek sušenky do pravého horního rohu nákresu. „Přístup do toho místa je komplikovaný. Buď se tam dá přijet po zbudované cestě vedoucí do soutěsky, která směřuje přímo do opevněného srdce řádu. Nebo by člověk musel šplhat přes hory tímhle sedlem. Je to svým způsobem skvěle opevněné a nepřístupné území.“

„Mají někde poblíž veřejnou bránu?“ zeptala se Hanka, ale Vron jen krátce zavrtěl hlavou. „Jak se tam tedy chcete dostat?“ pohlédla tázavě na své druhy.

„Jsem schopen otevřít bránu sem,“ Plavík přihopsal s dalším kouskem sušenky a Vron jím označil místo v horách jižně od řádové pevnosti, „kdysi jsem tu pro Karmaneudunu sbíral drahé kameny.“

„To je pořád ještě hodně daleko,“ vzdychl Rafan. „Možná bychom si mohli vzít supervolonová prkna a zkusit ty hory přeletět na nich.“

„Nebo jeden poletí a pak otevře bránu pro ostatní. Kdybychom se střídali, mohlo by to jít rychleji,“ navrhla Hanka.

„Dejme tomu, že bychom se tam dostali,“ zdvihl Vron pohled od mapy, „ale co dál? Do řádu nás v žádném případě nepustí. Podle toho, co jsem zjistil, mají kolem svých hranic trojité ochranné jištění. Dovnitř nepronikneme. Navíc ani nemáme šanci se s Terezkou spojit. Všichni tam nosí amulety, které mimo jiné blokují skryté dorozumívání. Tahle komunita je velice zvláštní. Nejen že hlídají, aby nikdo nepronikl k nim, ale zároveň se nikdo nesmí dostat ani ven. Střeží sami sebe, protože se k tomu zavázali ve smlouvě s draky. Pokud smlouvu dodržují, draci je nechají žít.“

„Kde se ti to podařilo zjistit?“ podivil se Rafan.

„Občas je dobré mít mezi přáteli i staré učence s letitými znalostmi,“ ušklíbl se jejich přítel.

„Co dál, se rozhodneme až na místě. Teď bychom se měli pokusit co nejdřív dorazit do dané oblasti,“ ujal se vedení Rafan. „Ty, Hanko, skočíš domů pro prkna a počkáš u stromového domku. My se zatím přemístíme do hor, kde to Vron zná, a přivolá tě bránou přímo tam.“

Z rezervace to vzali poklusem do míst, kde už bylo relativně bezpečné vykouzlit bránu.

„Nepotřebuješ ještě s něčím pomoct?“ ptala se Hanky Anděla, když jí v Santareně pomáhala supervolonová prkna vynést ze stromového domku a spolu s ní v zahradě čekala na známý namodralý ovál brány.

„Jo, zítra mě omluv ve škole.“

Právě se začalo rozednívat, když jejich putování začalo. Létání nad horami nebylo tak jednoduché, jak si představovali. Čím vystoupali výš, tím náročnější to bylo fyzicky i magicky. Větrné proudy je strhávaly z trasy a i když se Hanka s kamarádem střídala, zdaleka nepostupovali tak rychle, jak Rafan požadoval.

„Kdepak, mě na prkno nedostaneš,“ bránil se Vron, když se ho mladík snažil vyhecovat, aby se rovněž zapojil do jejich netypického cestování.

„Vždyť to nemusí být prkno,“ podpořila kamaráda Hanka, „proměň se na orla.“

„Pravděpodobně bych to dokázal,“ odpověděl s vážnou tváří, „ale u lidí to představuje značné riziko. Jako kouzelný džin jsem tuhle proměnu zvládal snadno, jenže jako člověk bych mohl v těle ptáka uvíznout navždy. Jestli ale není jiná možnost, jak zachránit Terezku, jsem připraven to zkusit.“

„Hloupej nápad, zapomeň na to,“ zavrhla Hanka řešení jako nepoužitelné, „ještě máme na přesun síly dost, s Rafem to v pohodě zvládneme. Šetři si magii pro chvíle, až se dostaneme do blízkosti řádu.“

Naskočila na prkno a vyrazila. Opřel se do ní ledový vítr, možná si nevšiml, že už všude jinde vládne letní počasí. Přímo v cestě se vzpínal k nebi kamenitý štít se zasněženým vrcholem. Musela ho obletět a zase se stočit správným směrem. Přemýšlela, má-li plýtvat magií i na to, aby jí nebyla zima. Ještě nejméně dvakrát bude muset otvírat bránu a vůbec netušila, co dalšího je může potkat u cíle.

„Sestřičko... nepotřebuješ pomoct?“ dotkl se její mysli Plamův kontakt. Potěšeně zaznamenala, že už ji při tom ani trochu nebolí hlava.

„Kde jsi?“¨

„Kroužím nad matčiným jezerem.“

„Otevřu ti bránu vzduch – vzduch, připoj se ke mně,“ souhlasila Hanka nadšeně. Plamova křídla se zrovna teď mohou docela dobře hodit. Za okamžik už se její dračí bratr vznášel vedle ní. Klouzavým letem přistáli na kamenité stráni a Hanka otevřela bránu k místu, kde odpočíval Rafan a Vron, aby se zase všichni posunuli o kousek blíž k cíli.

„Tomu říkám vítaná pomoc,“ rozzářil se Rafan , když se pozdravil s černým drakem. Hned mu začal vysvětlovat, co právě podnikají. Vron mezitím vylovil mapu, aby Plamovi ukázal místo, kam směřují. Drak na nic dalšího nečekal a vzlétl.

Hanka s úlevou vystavila tělo slunci, aby prohřálo její prochladlé končetiny. Kdyby se na ni nepřenášela Rafanova stoupající nervozita, cítila by se tu celkem příjemně. Možná by teď mohla z kamaráda vytáhnout podrobnosti o jeho vidění, které ho donutilo uspořádat tuhle ztřeštěnou výpravu. Pak si ale vybavila svůj sen o krvavém mase, které servírovala jednorožcům, a změnila názor. Nechtěla slyšet ve spojitosti s Terezkou o ničem špatném.

Ještě jednou se postupně vystřídali v přesunech a znovu byl na řadě Plam. Jeho brána se ale objevila nezvykle brzo. Že už by byl na místě, divila se Hanka.

„Co se děje, Plame?“ zpozorněl i Vron.

„Zaslechl jsem draky, jak se svolávají k útoku. Nevím, jestli je to nad územím, kam směřujete, ale nelíbí se mi to. Měli bychom být opatrní s magií při otvírání bran, draci by si výkyvů energie mohli všimnout.“

„Já nevím, jak vy, ale já letím napřed,“ naskočil Rafan na supervolonové prkno a nejvyšší možnou rychlostí vystartoval směrem k řádu.

„Poletíš se mnou?“ kývl Plam na Vrona. Muž na nic nečekal a vyšplhal drakovi na záda. Bez meškání vyrazili za Rafanem. To už dračí komunikaci zachytila svými smysly i Hanka. Zahlédla, jak na ni Vron mává, aby přistála. Neochotně se podřídila.

„Dál už s námi nemůžeš, Plame. Vrať se domů nebo se drž z dohledu,“ nařídil Vron drakovi poté, co sklouzl z jeho hřbetu.

Hančin dračí přítel se zatvářil ukřivděně: „Moje pomoc by se vám určitě hodila.“

„Drakům útok rozmluvit nedokážeš a Martisovi potomci na tebe budou útočit bez ohledu na to, zda jsi nebo nejsi na jejich straně. Takže buď tak laskav a nekomplikuj nám to.“

Plam se po Vronovi podíval téměř nevraživě. Hlasité protesty si ale odpustil.

Muž naskočil na prkno za Hanku a navigoval dívku mezi skalami tak, aby nebyli drakům na očích. Nakonec zabočili do soutěsky a Rafana spatřili přímo před mohutnou vstupní bránou do řádu. Stejně jako on odložila Hanka své prkno ke skále. Chlapi se společnými silami opřeli do pootevřených těžkých vrat. Kupodivu povolily hned na první pokus. Blokovalo je jen tělo strážného. Vron se k němu sklonil. Nebyl mrtvý. Nad nimi přeletěl hrozivý dračí stín. Táhlý řev a rozčilené lidské hlasy se smísily. Bojovalo se někde blízko. Vzduchem se nesly stopy dýmu.

Errata:

12.08.2021 13:27