Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ztráta zraku a paměti

Hanka opustila podzemí a vkročila do sluncem prozářené zeleně. Kde jsou děti?

„Terezko! Lukáši! Jste tady?“ hlasitě zavolala a naslouchala, odkud se jí ozvou. Nikdo však neodpovídal.

Vydala se po nezřetelné pěšině a zkoušela hledat stopy. Kromě úzké stezky nezahlédla nikde jinde sešlapanou trávu, což znamenalo, že zvolila správný směr. Jenže pěšina končila mezi stromy, kde už žádná tráva nerostla. Koberec mechu a jehličí vypadal nepoškozeně. Sáhla po sledovací magii a zapátrala po nitkách lidské přítomnosti. Támhle! Tamtudy museli určitě projít. Znovu vyrazila kupředu.

„Baf!“

Veselé chichotání Hance prozradilo, že se Terezka jejím šokem dobře baví.

„Kdo jsi? A co tu děláš?“ zeptala se holčička.

„Copak mě nepoznáváš?“ podivila se Hanka.

„Ne, nikdy jsem tě neviděla.“

„Kde je Lukáš?“

„To myslíš toho nemotorného kluka, co zakopává o svoje nohy? Už mě nebavilo ho vodit, tak jsem ho nechala někde támhle,“ mávla neurčitě rukou. „Nebo možná támhle,“ ukázala na opačnou stranu.

„Ty si na nás, Terezko, opravdu nepamatuješ?“ zatrnulo Hance při představě, jak zvládne magicky zdatnou dívku se svým současným handicapem.

„Já jsem Terezka? To se mi docela líbí. Jak se jmenuješ ty?“

„Hanka.“

„Tak jo. Pojď se mnou hledat skřítky. Když nějakého chytíme, možná nám splní přání.“

„Skřítky?“

„Jasně. Jednoho jsem chytila, dal mi napít. Jenže teď mám taky hlad.“

Terezka se rozběhla mezi stromy a Hanka chtě nechtě běžela za ní.

„Támhle je jeden!“ Terezčino kouzelné laso polapilo malého tlustého mužíčka.

„Dej mi něco k snědku! Ale rychle,“ nařídila mu, když se svíjel ve smyčce kouzelného provazu.

Podal jí kukuřičný klas.

„Mám ho jíst syrový? Chci ho opečený!“ zamračila se na skřítka.

„Ne, ne,“ zavrtěl prstíkem v záporném gestu, vyvlékl se z provazu, a ještě než zmizel, rošťácky se ušklíbl, „jen jedno přání, vždy jen jedno!“

Terezka se podívala soucitně na Hanku a podala jí klas: „Stejně ho nemám ráda syrový.“

„Poslyš, Ter, kde je ten kluk, co jsme o něm mluvily?“

„Myslíš, že má taky hlad?“

„Zaveď mě k němu. Prosím!“ naléhala na holčičku.

„No tak jo,“ uvolila se Terezka.

Obloukem se vrátily skoro až ke skále, odkud vylezly.

„To je divné. On tu není,“ oběhla Terezka okolí. „Aha, tady je. Lezl po čtyřech.“

Hanka se rozběhla za jejím hláskem a konečně spatřila Lukáše. Byl celý podrápaný od keřů a jeho oči byly úplně bílé.

„Lidko,“ vydechla šokovaně.

„Hanko?“ natáhl před sebe zoufale ruce. „Ona mi vzala zrak. Už nemám oči, nic nevidím.“

„Neboj se, to zvládneme. Každý z nás v Jeskyni ztráty o něco přišel. Já o dračí magii, Terezka o vzpomínky a tobě dračice vzala zrak. Zůstaneme spolu a poradíme si s tím.“ Rozlomila kukuřici na dva kusy a půlku vtiskla do ruky Lukášovi. Vděčně se do dárku zakousl.

„Vstávej,“ pomohla po jídle chlapci na nohy, „polož mi ruku na rameno a jí tě povedu. Neboj se, půjdeme pomalu.“

„Vy se klidně loudejte, já si jdu ulovit skřítka,“ holčička bezstarostně zaběhla do lesa. Hanka s Lukášem se pomalu vydali za ní. Po chvíli se objevila s blaženým výrazem a s plackou v ruce.

„Měla sis přát něco užitečnějšího,“ napomenula ji Hanka.

„Když jsi tak chytrá, chyť si svého,“ obrátila se k ní Terezka zády. „Chtěla jsem ti dát kousnout, ale nedám. Jsi protivná.“

Hanka se rozhlížela a snažila se objevit nějakého skřítka mezi lesními stíny. Koutkem oka zachytila pohyb, ale nikdy nestihla seslat kouzlo.

„Už jsi prošvihla dva tutové úlovky,“ pošklebovala se jí holčička.

„Jsou na mě moc rychlí,“ vzdychla rezignovaně Hanka.

„Tak počkej, nějakého ti zpomalím,“ nabídla dobrosrdečně Terezka.

Díky její pomoci konečně ochromujícím kouzlem znehybnila nohy skřítkovi.

„Omlouvám se ti za takové zacházení, ale chci, abys nám dělal průvodce,“ oslovila ho.

„Ne.“

„Cože?“

„Splním jen jedno přání, ne tisíc.“

„Potom tedy vrať Lukášovi zrak.“

„Ne. Co jeskyně vzala, my nevracíme.“

Hanka nasupeně pozorovala mužíčka: „A místo vhodné k noclehu s jídlem a pitím bys nám ukázat mohl?“

„Jo. S největší radostí,“ usmál se na Hanku a nožičky mu zase začaly fungovat. Vedl je cestou necestou mezi stromy až k mýtině s lesní tůní. Na plochém kameni uprostřed volného prostranství bylo naskládané ovoce, oříšky, sušené plody a dokonce i jakási kamenná miska s medem. Terezka vypískla nadšením a byla u jídla první.

Hanka ale zamířila s chlapcem k tůni, aby uhasili žízeň.

„Tohle je ale divné místo,“ zničehonic pronesl Luke, když se napil.

„Proč myslíš?“ zeptala se Hanka, které se tu zdálo divné úplně všechno.

„Necítíš to? Nikde nic nešramotí, nebzučí... Copak tady les umřel?“

„Ne,“ zamyslela se nad jeho slovy a musela mu dát za pravdu. Ptáci švitořili někde v dálce, ale tady na mýtině bylo až podezřelé ticho.

„Nejez to,“ chtěla zavolat na Terezku, ale bylo pozdě. Malá už se ládovala oříšky a medem.

Jak to bylo v žoldákových zápiscích? Údolí mámení. Hanka zvažovala, jestli už v něm nejsou. Použila magický zrak. Jakžtakž fungoval. Stromy se zdály být normální. Jídlo na kameni také. I voda v tůni. Ale nízko při zemi se vznášel nezřetelný opar. Opravdu je tohle místo vhodné na spaní? Podala Lukášovi klacek, který našla, aby se mu lépe šlo.

„Asi bychom si měli najít jiné místo, kde přespíme,“ navrhla, když dorazili k Terezce.

„A proč? Mně se tu líbí,“ bezstarostně odmítla holčička. Rozběhla se k místu s nejhustší trávou a lehla si do ní. „Kde jinde by se nám spalo líp než tady?“ a vzápětí usnula.

Hanka sáhla po magickém zraku. Opar kolem travnatého místa byl nejsilnější. Cítila, jak se zmocňuje ospalost i jí. Údolí mámení? Co kdyby se jednalo o spánek, z něhož se člověk neprobudí? Rychle si nacpala do kapes oříšky, sušené ovoce a jablko.

„Pojď,“ odtáhla Lukáše od jídla, „jdeme přenocovat jinam.“

Popadla spící Terezku do náruče a zamířila za hlasem ptáků. Chlapec mlčky klopýtal za ní. Zase kolem nich začaly bzučet mouchy a ptáci vesele štěbetali.

„Tady se mi to líbí víc,“ posadila se Hanka do mechu s Terezkou v náruči.

Zahlédla náznak pohybu a před nimi se zastavil kulaťoučký skřítek.

„Hloupá návštěva,“ prohlásil rozzlobeně a hodil po nich kouzlem. Hanka odstrčila Lukáše, aby ho magie minula, ale sama se vyhnout nedokázala. Obě i s Terezkou schytaly plný zásah.

Holčička se probudila. „Musíme se vrátit,“ prohlásila a popadla Hanku za ruku.

„Kam jdete?“ volal za nimi Luke, „Nenechávejte mě tady.“ Ale ani jedna z nich na jeho prosby nereagovala. Pospíchaly zpátky na mýtinu s tůňkou. Už se šeřilo, když dorazily na místo.

Na kameni s jídlem seděli tři skřítkové. „Vrátily se, jupí,“ zaradovali se.

„Ale jenom dvě,“ namítl jeden z nich.

„Tak to máš, Pančo, smůlu.“ Dva mužíčci se vytratili, zatímco třetí zůstal zdrceně sedět. Když se mu Hanka pokusila spoutat nohy nehybností, ušklíbl se.

„Nemusíš se namáhat. Neuteču.“

„Proč jsme se musely vrátit?“ zeptala se ho.

„Máte přednost,“ odpověděl poněkud nesrozumitelně vypasený skřítek.

„V čem přednost?“

„Neptej se, najez se a spi,“ doporučil jí a pustil se do nachystaných dobrot.

Terezka ho zkoumavě pozorovala a pak se tázavě zadívala na Hanku: „Proč je tak smutný?“

„Pospěšte si s jídlem, nebo nestihnete usnout,“ napomenul je s plnou pusou skřítek.

„Nám se spát nechce,“ znepokojeně se rozhlížela Hanka.

„Vaše chyba,“ odsekl mužíček a odběhl do trávy, kde vzápětí usnul.

„Je to divné, měly bychom odejít,“ chtěla Hanka udělat krok pryč z mýtiny. Místo toho však její nohy postoupily o krok ke kameni.

„Nemůžeš to kouzlo zrušit, Terezko?“

„Nejde to,“ fňukla holčička a přitiskla se bojácně ke starší kamarádce.

Šero se pomalu prohlubovalo do tmy a Terezka usnula. I Hance se klížily oči, ale zaháněla spánek vším, co ji napadlo. Posadila se do nepohodlné pozice, chvíli zpívala, chvíli cvičila.

Náhle se cosi v nejbližším okolí změnilo. Les zahučel jako při bouřce a vlčí zavytí způsobilo, že Hančina ospalost zmizela. Nahmatala nejbližší klacek a nastavila magický zrak, aby viděla ve tmě. Nejbližší okolí však bylo zamlžené. Z místa, kde spal skřítek, se ozývaly strašidelné chroustavé a mlaskavé zvuky.

„Ta větší je moje,“ prohlásil tlumený chrčivý hlas a z mlhy vystoupili dva obrovští vlci. Hanka na ně zaměřila hromové kouzlo, ale obludy se rachotu nepolekaly. Vyslala blesk, ale tma ho pohltila. Na další účinné kouzlo neměla dostatek sil. Snažila se probudit Terezku. Krok po kroku se vlci blížili. Hanka zaútočila připraveným klackem, ale vlčí tlama jí ho vytrhla z ruky a vyplivla do strany. Vlk se přikrčil a chystal se zaútočit. Nijak nespěchal. Kořist u kamene neměla kam uhnout. Hanka hmatala po nějakém větším kameni a bezděky se dotkla hadího náramku. V tom stresu na něj úplně zapomněla.

„Potřebujeme tvou pomoc, hade,“ naprosto netušila, jak hadího pomocníka probudit, proto svá slova ještě dvakrát zopakovala. Zafungovalo to. V okamžiku, kdy se vlk vymrštil ke skoku, mihlo se Hance před očima mohutné hadí tělo a srazilo vlka stranou. Uhodil se o skálu a zavyl bolestí.

„Máme právo na tři,“ přistoupil druhý vlk blíž a oči mu plály jako ohnivé kotouče.

Had vztyčil hlavu, aby před ním zaštítil obě dívky: „Lidi nejsou tvoje kořist!“

„Ale jsou! Sami skřítkové nám je naservírovali. Taková je mezi námi domluva. Každý večer tři největší a nejtlustší masíčka. A my je díky tomu přestaneme lovit. Máme nárok na tři.“

Terezka se probrala a schovala se za Hančina záda.

„Vy dva budete dnešní večer hladovět,“ zasyčel had a vlkovy oči se dezorientovaně protočily. „Lidi nejsou vaše kořist! Pamatujte si to!“ Had vtiskl hlavu do Hančina podpaží, otočil se kolem její ruky a najednou z něj byl zase drobný šperk.

Vlci s nespokojeným vrčením zacouvali do mlhy a zmizeli.

„Chtěli nás zabít,“ zvedla vyděšené oči Terezka.

„Jo. A málem se jim to podařilo,“ ztěžka polkla Hanka.

„Myslela jsem, že jsou skřítkové hodní. Proč chtěli, aby nás vlci snědli?“

„Asi aby se nemuseli nechat sežrat sami.“

„Fuj,“ zaškaredila se holčička. „Nechci už tu zůstat, pojďme za Lukášem.“

„Myslíš, že ho potmě najdeme?“

„Určitě,“ táhla Terezka svou starší kamarádku pryč z mýtiny, která při jejich první návštěvě vypadala tak idylicky.

Chlapce po chvíli opravdu našly a uložily se ke spaní vedle něj. Do rána už je kromě mravenců nic nerušilo.

„Mám hlad. Měli bychom si chytit pár skřítků,“ prohlásila po probuzení holčička.

Hanka z kapsy vylovila sušené ovoce a spravedlivě podělila obě děti.

„Potřebovali bychom co nejrychleji najít zříceninu věží,“ podívala se Hanka důrazně po Terezce.

„To je důležitější než jídlo?“ podivila se holčička.

„Podstatně důležitější!“

„Tak jo, zeptám se skřítků, kudy se tam jde.“

„K čemu nám bude dobrá zřícenina věží?“ zeptal se Luke.

„Předpokládám, že ty jsi paměť neztratil.“

„Ne.“

„A do řádu se vrátit nechceš...“

„I kdybych chtěl, velmistr by mě neušetřil a draci taky ne.“

„Celou tuhle cestu podnikáme kvůli šanci domluvit se s draky na přijatelných podmínkách pro tvůj a Terezčin život. Možná je to jakýsi test, ve kterém se ukáže, jestli dokážeme přežít a uchovat si jasnou mysl.“

„Bez očí jsem pro vás jen zbytečnou přítěží.“

„Neplácej nesmysly! Teď patříš k nám, ať už chceš nebo nechceš. Zapoj rozum, svou magii a vymysli něco užitečného.“

„Oči vyléčit nedokážu. Snažil jsem se o to ze všech sil,“ nešťastně se dotkl víček Luke.

„Zkus to nějak obejít pomocí magického vidění. Hledej tepelné rozdíly nejbližšího okolí, nebo použij odražené zvukové vlny.“

„Mám pištět jako komár?“ usmál se té představě.

„Klidně, pokud ti nevadí, že tě občas omylem plácnu,“ uvítala Hanka první kapku humoru, kterou po oslepnutí projevil.

„Budou nás tady testovat dlouho?“

„Nevím. Ale podle zápisků musíme najít místo, kde se těží zvláštní druh kamene. Půjdeme kolem zříceniny věží Sester šera, přes Záludný les a objekt, kterému se říká Tvůj hrad.“

„Už vím, kudy se tam jde,“ zahalekala Terezka, která v okolí lovila skřítky.

Holčička zavedla Hanku s Lukášem k potoku a pomalým tempem kráčeli proti proudu. Díky Terezce nestrádali hlady ani žízní. Dva dny putovali přírodou, kde nebylo po člověku ani stopy. Naštěstí se neobjevili ani dravci. Potom se zeleň z okolí potoka začala vytrácet. Místo stromů stále častěji lemovaly břehy nízké trnité keře a usychající traviny.

„Támhle je skřítek! A támhle taky,“ napovídal Terezce slepý Luke.

„Ty je vidíš?“ nemohla uvěřit Hanka. Sama ty mrňousky stěží zahlédla a byla vděčná za to, že jejich lov Terezku stále baví.

„Jo,“ zářil Luke, „dokážu rozeznat všechno, co je magicky aktivní. Z tebe vidím jen vybledlou siluetu, ale Terezka září stejně barevně jako skřítci. Stužka potoka jiskří jako ranní rosa v trávě. Břehy bohužel nevidím.“

„Nezdají se ti zdejší skřítci nějací hubení?“

„Čím jsou hubenější, tím lépe je vidím,“ odpověděl holčičce Luke.

Hanka nechala děti najíst a znovu vyrazili na cestu. Když podél potoka narazili na vodopád a vyšplhali na skálu, odkud padal, zahlédli zříceninu. Zapadající slunce zvýraznilo její kontury. Hance z toho pohledu neznámo proč naskočila husí kůže.

„Nemusíme jít přímo do zříceniny,“ dumala Hanka večer před spaním, „instrukce žoldáka říkají, že se kolem věží dostaneme do Záludného lesa.“

„Zeptám se na to ráno skřítků,“ zívla Terezka a udělala si pohodlí.

Hanka se jako obvykle snažila hlídat a k ruce si vzala pořádný klacek. Únava byla ale silnější než její předsevzetí. Za krátko se sesunula do lehu a ráno ji probral až zoufalý Terezčin hlas. Ale byl to jen krátký záblesk vědomí a znovu se začala propadat do spánku. Někdo s ní zalomcoval. S námahou otevřela oči.

„Co se mi to stalo?“ chytla se Hanka za hlavu, ve které explodovala bolest, sotva jí do očí proniklo světlo.

„Vzpamatuj se, nezavírej oči! Nesmíš umřít!“

Hanka ucítila Terezčinu ruku na svém čele a jako mávnutím kouzelného proutku bolest hlavy ustala. Tok energie přinášel úlevu a vracel sílu do jejího těla.

„Díky, to stačí,“ zarazila holčičku, jakmile se jí podařilo posadit. „Co se to děje? Vy dva jste v pořádku?“

„Luke mě vzbudil a pak je zahnal.“

„Koho zahnal?“

„Ty dvě ženy.“

„Byly v barevných šatech a vlasy jim hořely jako oheň. Vznášely se neslyšně nad zemí, ale ten jejich jas mě probudil,“ unaveným hlasem vysvětloval Luke. „První z nich se tě dotkla a sála magii. Druhou rukou otevřela ve vzduchu škvíru, kterou sem proklouzl vychrtlý skřítek. Skočil jsem po ní. Vtom jsem zahlédl tu druhou, která se zaměřila na Terezku. Vjel do mě takový vztek, že si ani pořádně nepamatuji, co jsem udělal. Rozzářilo se veliké světlo a obě ženské zmizely. Jen tři hubení skřítci se krčili támhle u křoví.“

„Dvě barevné ženské?“

„Nebyly barevné, byly celé šedivé,“ upřesnila Terezka.

„Že by Sestry šera?“

„Támhle je jeden z těch skřítků. Zeptáme se ho.“

Hanka sledovala, jak Luke navzdory únavě malého hubeného tvorečka ulovil.

„Co jsou zač ty dvě ženy, které tu před chvílí byly?“ zeptal se ho.

„Sestry šera, dvě milosrdné princezny, které zachraňují zoufalé skřítky. Otvírají nám dveře do ráje, kde čeká plno jídla. Ve světě, odkud přicházím, umíráme hlady.“

„Nechci ti brát iluze, kamaráde, ale nejtlustší skřítky tu čeká poněkud neblahý osud,“ ušklíbla se Hanka, „neměl bys to s jídlem přehánět.“

„Ale já chci být tlustý!“ trucovitě se zamračil mrňous a zmizel.

„Komu není rady...“ povzdechla s pokrčením ramen.

„Jdu ulovit několik skřítků, potřebujeme snídani,“ zvedla se Terezka a odběhla.

„Málem jsi umřela,“ nahmatal Luke Hančinu ruku, „ještě že s sebou máme zdatnou léčitelku. Já bych ti možná pomoct nedokázal.“

„Měli bychom se co nejrychleji přesunout do Záludného lesa.“

Jakmile zjistili kudy jít, znovu se vydali na cestu. Hanka svou magií hlídala směr. Putování probíhalo hladce až k soutěsce, přes kterou vedl úzký lanový most. Průhledná kouzelná zábrana jim znemožňovala na něj vkročit. Ať dělali, co dělali, projít nedokázali.

„Co teď?“

„Budeme tu muset přenocovat,“ zdráhavě připustila Hanka.

„Co když ty dvě zase přijdou?“

„Budu hlídat,“ nabídl se Luke.

„Dobře,“ souhlasila dívka, „vystřídáme se.“

Když Luke Hanku v noci vzbudil, procitla ve vteřině. Překvapeně zjistila, že se Terezka večer přesunula do její blízkosti a přitulila se k ní. Jinak byl v okolí až nepřirozený klid, jen měsíc přízračným světlem vykresloval stíny do skal a dával pohledu na zříceninu věží zlověstný nádech.

Hanka se v kruzích procházela kolem spících dětí. Aspoň že draci tady nejsou, snažila se najít na jejich situaci něco pozitivního. Zahnala myšlenky plné strachu o přátele, se kterými nemůže mluvit, a soustředila se na okolí. Magickým viděním zaznamenala jen párek podřimujících jestřábů a hmyz.

Ve chvíli, kdy zalomcovala Lukášem, aby ji v hlídce vystřídal, je uviděla. Vznášely se nad lávkou a hleděly směrem k nim. Luke se posadil a spatřil je také. Zatímco on je viděl barevně, Hance se jevily siluety Sester šera jako tmavé rozevláté nehmotné postavy.

Dívka odhodlaně vykročila k můstku. Magická zábrana ji zastavila před ním.

„Pusťte nás dál!“ požádala odhodlaně.

„Jsi slaboučká, stejně umřeš...“ jejich hlas se podobal hvízdání meluzíny. Rozletěly se směrem k ní a jejich zjev nabral děsivou podobu příšer s rozevřenou zubatou tlamou a očima plujícíma mimo obličej. Hanka zapojila všechny obrany, které dokázala vykouzlit, a byla odhodlaná setrvat a nedat se na útěk. Ale jen do chvíle, než se ocitly těsně u ní. V tom okamžiku skočila do strany a odvalila se po zemi z jejich dosahu. Evidentně jen létaly nebo se vznášely. Vtom vedle dívky vznikla malá, ale rostoucí světelná koule.

„Nééé,“ zavyly Sestry šera a zmizely.

„Hanko, jsi v pořádku?“ úzkostně jejím směrem zavolal Luke.

„Nic mi není,“ postavila se a došla k němu. Terezka ho držela za ruku a vypadala polekaně.

„Už jsou tu zase,“ ukázal chlapec směrem k lávce. Tentokrát se siluety sester vznášely o hodně dál než předtím.

„Proč nás nechcete pustit?“ jasný Terezčin hlas zavibroval ve tmě jako zvonek.

„To není naše kouzlo,“ začaly se přízračné postavy chovat poněkud vstřícněji.

„A čí je?“

„Bylo tu dřív než my.“

„A dokázal tudy už někdo přejít?“ zajímalo Hanku.

„Všichni kromě nás,“ odpověděly Sestry šera.

„A jak to udělali?“

„Odpovědi hledejte ve zřícených věžích,“ tentokrát z jejich hlasů Hanka vycítila naději a pobavení. Musíme si na ně dát zatracený pozor, pomyslela si s mrazením v zádech.

„Takže tam musíme?“ zeptal se s povzdechem Luke, když Sestry šera zmizely z  dohledu.

„Už to tak vypadá. Chcete jít hned?“

„Jo. Ať už to radši máme za sebou.“

Klopýtali potmě směrem ke zřícenině. Za svítání už ji měli na dohled.

„Co tam najdeme?“ vyzvídala Terezka a zamračila se, když jí nikdo neodpověděl.

Errata:

12.08.2021 13:27