Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tvůj hrad

Nevěděli, jdou-li správným směrem, ale jiné vodítko než vyšlapanou pěšinu neměli. Narazili na studánku a napili se. Hanka jen tiše doufala, že to není další ze záludností lesa.

Náhle se pěšina stočila a vinula se dolů s kopce. Hanka se zastavila. Děti se po ní zvědavě ohlédly: „Co je?“

„Naší další zastávkou po Záludném lesu by měl být Tvůj hrad.“

„No a?“

„Hrady se obvykle budují na kopcích. Podle mého mínění bychom měli jít opačným směrem.“

„A co když nemáš pravdu?“ nechtělo se holčičce šplhat zpátky.

„Stejně se podíváme nahoru,“ trvala na svém Hanka, „rozhlédneme se a v případě, že se mýlím, se vrátíme sem na cestu.“

„Můžu tady počkat?“ posadila se Terezka na kraj cesty a objala si kolena.

„Nemůžeš,“ nahmatal její rameno Luke a zdvihl ji, „naše síla je v tom, že si pomáháme a držíme se pohromadě. Tentokrát souhlasím s Hankou.“

Vydali se cestou necestou do kopce. Namáhavé šplhání, obcházení neschůdných oblastí a prodírání se křovinami zarostlým terénem nikomu z nich na náladě nepřidalo.

„Já už nemůžu,“ stávkovala Terezka.

„Trochu si odpočineme,“ kývla unaveně Hanka a plácla sebou do řídké trávy. Nejraději by fňukala stejně jako Terezka, ale před dětmi si musela hrát na statečnou. Po chvilce dala pokyn k dalšímu pochodu vzhůru. Náhle vycítila nebezpečí.

„Támhle jsou, chyťte je,“ zařval někdo v blízkém křoví. Sesypalo se na ně pět útočníků. Dva nejsilnější se vrhli na slepého Lukáše, jeden na Terezku a dva hubení zaútočili na Hanku. Její první reakcí bylo zpomalovací kouzlo. Nefungovalo. Nyní se zúročil výcvik u pana Mojerany, kde trénovala i boj beze zbraně. Její protivníci rozhodně nepatřili ke školeným bojovníkům. Magicky byli odolní, ale fyzicky si s nimi poradila velice rychle. Vzápětí skočila po hromotlukovi, který seděl Lukášovi na prsou. To už ale zasáhla i Terezka, jejíž magie tu zjevně fungovala lépe než Hančina. Pět ochromených útočníků leželo na zemi a díky kouzlům se nedokázali zvednout.

„Proč jste nás přepadli?“ popadla Hanka pod krkem nejmladšího z nich.

„Nechtěli jsme vám ublížit, jenom vás zahnat,“ promluvil neochotně po druhém zatřesení.

„Jste z hradu?“

„Jo.“

„Zavedete nás k němu!“

„S radostí,“ ušklíbl se. „Ale musíte nás zbavit toho poutacího kouzla.“

Hanka si všimla, jak Luke něco šeptá Terezce přímo do ucha.

„Uděláme to jinak,“ prohlásila holčička důležitě, „půjdeš s námi jenom ty. Ostatní budou volní, jakmile vkročíme do hradu.“

„Dobrý nápad,“ poklepala Lukáše po rameni Hanka a sledovala, jak se jejich zajatec pomalu zvedá. Terezka ho postrčila kupředu.

Mladý muž je vedl úzkou pěšinou v trnitém porostu. Jakmile prošli křovinami, otevřel se před nimi pohled na krásně zachovalý starý hrad. Došli až k němu a spatřili na hradbách zvědavce, kteří si nenechali ujít pohled na nově příchozí.

„Promiňte,“ zavolal na ně chlapík z malé boční branky, „hlavní brána se opravuje, musíte projít dovnitř tudy.“

Na jeho hlasu bylo cosi nevěrohodného. Hanka zadržela Terezku, která tam mířila. „Pomůžeme vám ji opravit,“ zavolala na něj a vzala Lukáše za ruku, aby ho vedla přes můstek nad příkopem.

Terezka byla u velké brány první a bez sebemenší námahy ji otevřela. Hanka přidržela vstupní křídlo, aby mohl projít i Luke. Pak se brána vlastní váhou zaklapla.

„Zapomněly jsme na našeho zajatce,“ plácla se do čela holčička.

„Už ho nepotřebujeme,“ mávla nad tím rukou Hanka, vzala Lukáše za loket a zamířila přes nádvoří do otevřených dveří hradní budovy. Momentálně u nich bylo rušno, ale než přišli blíž, všechno se rychle uklidnilo.

Čekal na ně špalír asi metr vysokých chlupatých stvořeníček připomínajících medvídky. Tvorové byli oblečeni v pruhovaných vestách a chovali se jako sluhové. Na tácech nesli občerstvení a dva umetali cestu, po které Hanka s dětmi přicházela.

„Vítej, náš pane,“ vyšel jim vstříc jeden z medvídků a oslovil Lukáše, „toto je Tvůj hrad a my jsme připraveni ti sloužit. Tvé slovo je tu zákonem, nikdo se neodváží neuposlechnout. A zde: malý dárek.“ Podal chlapci brýle. Když Luke zaváhal, co s nimi, medvídek se natáhl a nasadil mu je na oči.

„To je skvělé! Já zase vidím,“ zajásal nový pán hradu.

„Dovol, pane, abych tě doprovodil do tvých komnat a ukázal ti královskou zahradu.“

„Na co čekáte? Pojďte se mnou,“ ohlédl se Luke na Terezku a Hanku.

„Jak náš pán poroučí,“ vypadlo z Hanky, aniž měla v úmyslu něco podobného vyslovit. Medvídek je uctivě provedl hradem, ukázal jim vstupy do věží, do sklepení, do zahrady a nakonec skončili v trůnním sále, kde se stoly prohýbaly pod nejrůznějším pohoštěním. Hance se při pohledu na jídlo sbíhaly sliny, ale cosi ji nutilo následovat Lukáše až k honosnému trůnu. Medvídci přehodili chlapci přes ramena královský plášť a několik služebníků se k němu natáhlo s nabídkou pohoštění. Luke si vybral nadýchané pečivo s paštikou a slastně se do něj zakousl.

Hanka se ohlédla na Terezku a usmála se, když viděla, jak se mimoděk olizuje.

„Dejte si taky, holky, je toho tady dost pro všechny,“ mrkl na ně nadšeně chlapec. Na nic nečekaly a poslechly ho. Jídlo bylo vynikající. Hanka se nacpala, až měla strach, že jí z toho bude zle od žaludku.

„Kam odešel?“ zeptala se Terezka a Hanka se rozhlédla spolu s ní. Luke už na trůnu nebyl. Během jídla si ani nevšimly, kam se ztratil.

„Kde najdeme Lukáše?“ zeptala se jednoho z obsluhujících medvídků Hanka.

„Neznám,“ odvětil lakonicky.

„Kde je teď pán hradu?“

„U sebe.“

„A to je kde?“

„V královských komnatách.“

„A kde jsou královské komnaty? Dovedeš nás tam?“

„Ne. Ty jsou určeny výhradně pro krále.“

„A kde budeme spát my?“

„V komnatách pro hosty.“

„A kde jsou komnaty pro hosty?!“ Hanka už začínala ztrácet trpělivost.

„Tam,“ mávl medvídek tlapkou.

„Můžeš nám je ukázat? Prosím!“ nevěděla, jak přimět služebníka k větší ochotě.

„Jestli si to přejete,“ pokrčil medvídek rezignovaně rameny.

Hanka s Terezkou ho následovaly. Ukázalo se, že každá z nich má svou vlastní místnost. Terezčina byla vybavena jako honosný dětský pokoj, Hančina byla zase určena pro mladou dámu, včetně zrcadel, voňavek a nejrůznějšího bohatě zdobeného oblečení jako pro princeznu.

„Tady je všechno tak krásné,“ vzdychla okouzleně holčička, když zatáhla Hanku do svého pokoje. Terezka nadšeně obdivovala panenky a pokojíčky pro ně. Dokonce tu pro ně měla malou truhlu plnou šatů na jejich převlékání.

„Podívej, můžu si vzít stejné šaty jako moje panenka,“ jásala při otevření malé šatny. „A mám tu báječnou měkkou postel,“ dál objevovala skvělou výbavu, kterou pokoj nabízel, „a balkón s výhledem do zahrady.“

Terezka zalovila v míse s ovocem, kterou objevila na stole: „Dala bych si jahody.“ Vzápětí se mísa doplnila o rudé šťavnaté plody.

„A dala bych si pečené kuřecí stehno,“ dál testovala holčička možnosti pokoje. Ale tentokrát neuspěla.

„Na jídlo asi musíme chodit do sálu s trůnem,“ usoudila Hanka.

Na oplátku vzala holčičku do svého pokoje, ale tam se Terezce moc nelíbilo. „Já mám mnohem hezčí komnatu,“ prohlásila a utekla k sobě.

Hanka prozkoumala svůj pokoj podrobněji. Objevila i místnost s koupací kádí. Stačilo si přát vodu na koupání a hned tu byla připravena včetně mýdla a voňavých přísad do koupele. Hanka nabídky okamžitě využila a příjemně unavená zapadla do postele.

Už dlouho se tak krásně a v klidu nevyspala. Po probuzení se rozkošnicky povalovala v měkkých pokrývkách a nic ji netrápilo. Nakonec ji to však přestalo bavit a oblékla se. V růžových šatech vyrazila na prohlídku hradu. Zastavila se v síni na jídlo a vydala se hledat cestu do zahrad. Občas potkala nějakého medvídka, jinak nikoho. Pocit spokojenosti v ní sílil. Měla úplně všechno, co potřebovala k životu... Zarazila se. Úplně všechno? Něco... něco ještě chtěla. Přemýšlení však bylo příliš namáhavé, takže to po chvilce pustila ze zřetele. Neměla na práci nic jiného, než se procházet, najíst a spát. Ztrácela přehled, jak dlouho už to provozuje. Bylo příjemné a pohodlné na nic nemyslet, nic nedělat.

Jednou večer při koupeli natáhla ruku a zahlédla na hladině její odraz. Čí je ta vyhublá končetina? Náramek s hadem sklouzl z její paže do vody. Vylovila ho a zadívala se na něj. Proč jí sklouzl z ruky? Přece ho nikdy nesundává! Znovu se zadívala na odraz ve vodě. Bylo to divné. Ona přece svou ruku viděla jako dokonale krásnou končetinu. Proč ji odraz ve vodě tolik deformuje? Dlaň, svírající náramek, ji lehce brněla. Možná by mi to had dokázal vysvětlit, napadlo Hanku. Ucítila, jak šperk ožil. Au! Do ruky ji kousla hadí hlava. Trhla sebou a zamlžil se jí zrak. Vzápětí zažila šok, když se rozhlédla. Káď, ve které se koupala, byla stará špinavá, plná dešťové vody. Mýdlo byl slizký cumel a po vonných přísadách nikde ani stopa. Místo hebkého ručníku vedle kádě čekal pohozený kus hadru. Její nádherné šaty se změnily v zetlelou rozpadající se síťovinu. Znechuceně vylezla ze studené páchnoucí vody a při pohledu na hadr usoudila, že nechá kůži oschnout na vzduchu. Komnatu nyní viděla jako zatuchlou hradní místnost se starým nevalným nábytkem a spoustou nepoužitelných krámů a hadrů. Našla svůj starý oblek. Byl sice poznamenaný trnitou cestou, ale přesto vypadal použitelně. Když po něm sáhla, uvědomila si, jak vyhublé má ruce. A nejen ruce! Celé její tělo bylo kost a kůže. Jak je to možné, když se tu cpe od rána do večera? Oblečení na ní plandalo, jako když ho má po starším tlustějším sourozenci. Proto jí hadí náramek sklouzl z paže. Nyní musel had na jejím nadloktí vytvořit smyčku navíc, aby se udržel na svém místě. Svým kousnutím ji vrátil do reality. Zase byla sama sebou a falešná spokojenost se z její mysli nadobro vytratila. Celá nádhera hradu byla jen krutá iluze. Proboha! Jsou Luke a Terezka vůbec ještě naživu?! Než došli do hradu, moc toho nesnědli a tady...

Rozběhla se do sousední komnaty. Na podlaze tu seděla holčička v hadrech a chovala kus špalíku. Byla podobně vyhublá jako ona.

„Terezko!“ běžela ji Hanka obejmout.

„Co blázníš? Pomačkáš mi šaty,“ bránila se chabě holčička.

„Pojď se mnou, musíme někde najít Lukáše,“ pokusila se ji vyburcovat z letargie, ale neúspěšně.

„Co mám udělat, abych ji vytrhla z té iluze?“ zeptala se hada.

„Hledej informace a pravdu,“ doporučil jí tichý hadí hlas.

Opustila Terezčin pokoj a vypravila se na výzvědy. Náhle potkala malého skřeta. Mračil se a nesl prázdný tác, jako by na něm byly pokrmy.

„Kam s tím jdeš?“ zastavila ho.

„Hosté si poručili jídlo na pokoj.“

„Vždyť na tácu nic nemáš.“

„Je na něm vše, co si host poručil,“ snažil se skřet vyhnout Hance a pokračovat v cestě.

„Kde najdu Lukáše?“ zadržela ho.

„Nevím,“ vytrhl se jí. Podařilo se mu proklouznout kolem ní a skoro utíkal chodbou pryč. Přemýšlela, zda ho má sledovat, ale nakonec se vydala opačným směrem k trůnnímu sálu. Skoro se zděsila, když místnost uviděla v reálné podobě. Prázdné špinavé a otlučené talíře na hrubě otesaných stolech, trosky židlí a červotočem rozežrané křeslo pro krále. Na schůdcích pod ním odpočívali dva skřeti.

„Kde najdu krále?“ zeptala se jich váhavě. Odpověděli pokrčením ramen.

„Čím se tu živíte?“

„Krysami,“ ušklíbl se jeden z nich a Hanka okamžitě zavrhla nápad požádat ho o jídlo.

„Proč odtud neodejdete? Jinde by vám bylo líp.“

„Z Tvého hradu dokáže odejít jen ten, komu to poručí král. Jeho slovo tady má absolutní moc.“

„Jak dobře znáš krále? Víš, jak se jmenuje?“ testovala, co všechno skřet ví.

„Jméno není důležité. Králem je vždycky ten, kdo jako poslední vkročil hlavní bránou do hradu.“

„Takže kdybych hrad opustila a vrátila se, stala bych se královnou?“

„Ne,“ odmítavě zašermoval skřet vyhublýma ručkama, „takhle to nefunguje.“

„A jak to tedy je?“

„Jen první vstup do hradu vyzdvihne návštěvníka na královský trůn. Ty jsi nyní v pozici hosta, ale kdybys z hradu odešla a vrátila se, stal by se z tebe pouhý služebník, jako jsem já.“

„A kdybych do Tvého hradu vstoupila postranní brankou, co by bylo?“

„Stal by se z tebe služebník rovnou.“

„Někdo nás při příchodu lákal, abychom šli boční brankou...“

„Jistě. Předchozí král vůbec nestál o to, aby ho někdo z vás nahradil. Měl kolem hradu ostrahu, a když se doslechl, že bude mít hosty, nařídil svým kumpánům, aby vás zabili nebo zahnali. Když to nepomohlo, zkusil z vás udělat sluhy.“

„Jak dlouho tu vládl?“

„Nevím.“

Další užitečné informace už ze skřeta nevytáhla. Možná opravdu víc nevěděl. Malé skřety potkávala po celém hradě. Jediné, co roznášeli hostům, byla voda. O všechno ostatní se postarala mimořádně sugestivní iluze.

Prošla celý hrad, ale na Lukáše nenarazila. Dokonce vyšplhala do věží, rozhlédla se z hradeb. Nikde nic. Mátlo ji, že v celém hradu nenarazila na žádný průchod do zahrad. Byla zahrada iluzí, nebo je jen magicky ukrytá? Ještě zbývalo navštívit sklepení. Několikrát se hada ptala, kde hledat vstup, ale neodpovídal. Třikrát prošla všechny přízemní chodby, než narazila na nenápadný výklenek s otočnou deskou místo stěny. Konečně se dostala do podzemí hradu. Vypadalo stejně zanedbané jako pokoje nahoře. Hanka postupovala systematicky a poctivě nahlížela do každé místnosti, do každé kobky, kterou míjela. Občas zahlédla skřeta, jak loví krysy. Možná by bylo rozumné si taky jednu chytit a dostat do sebe a do Terezky pár soust, napadlo Hanku, ale otřásla se odporem při představě, že bude jíst hlodavce, který se tu živí bůhvíčím.

Jak bezmyšlenkovitě otvírala a zase zavírala prázdné nezajímavé sklepní prostory, za jedněmi dveřmi na ni číhalo překvapení – velice zachovalá knihovna se starým historickým nábytkem. Udiveně zamrkala a sáhla po magickém vidění, zdali ji nešálí zrak.

„Opravdu se mi to nezdá?“ zeptala se nahlas a pro jistotu se ještě štípla do ruky.

„Ne,“ odpověděl had na jejím nadloktí, „toto je skutečnost.“

Knihovna nebyla velká a obsahovala jen omezený počet svazků. Stůl hned vedle jako by vyzýval čtenáře, aby usedli a pustili se do studia. Lampička na rohu se rozsvěcela dotykem. Sama od sebe v ní vzplála magická záře. Vydávala dostatek světla, aby se daly přečíst názvy knih v polici. Byly to obrovské bichle a všechny v drakonštině. Určitě by bylo zajímavé si je postupně přečíst, ale na to by potřebovala nejmíň měsíc. Zadívala se na své pohublé ruce. Měla by něco hodně rychle podniknout, aby tu neumřela hlady ani ona ani děti.

Vykoukla na chodbu a luskla prsty. V mžiku se u ní objevil skřet.

„Copak si náš host ráčí přát?“ uklonil se.

„Přines mi, prosím, vodu. Nemáš náhodou k jídlu něco jiného než krysí maso?“

„Mám všechno, co si jen dokážeš představit, paní,“ odpověděl uctivě.

„Nechci tvoje iluze, potřebuji něco hmotného. Jestli není nic lepšího, nepohrdnu ani opečenou krysou.“

„Krysy si musí každý opatřit sám,“ zamračil se služebník, „my roznášíme pouze vodu a to, po čem hosté zatouží.“

„No dobře,“ vzdychla Hanka, „dones mi aspoň vodu.“

Vrátila se ke knihám a začala zkoumat, o čem jsou. První, kterou se rozhodla prohlédnout, pojednávala o zdejším okolí. Fyzicky byla tak zesláblá, že si při přemístění bichle na stůl, musela vypomoci posilovací magií. Dost ji to znepokojilo. Asi bude muset přece jen vyrazit za krysí potravou.

V knize našla celou trasu, kterou s dětmi od jeskyně prošla, včetně Tvého hradu. Usedla a začetla se do historie místa, které dračí mágové od základů změnili. Začarovali Tvůj hrad, aby se stal sladkou pastí pro všechny, kdo touží po pohodlném životě, kde jim služebnictvo podstrojuje a klaní se. Pavučina slastných pocitů postupně ochromuje vzpomínky i mysl návštěvníků. Hosté se nemají šanci z ní vymanit. Pouze král má možnost se rozhodnout, zda a kdy opustí místo, které ho lapá do osidel spokojenosti. Král jako jediný dostává plnohodnotnou stravu a nemusí se bát vyhladovění. Pánem hradu zůstává až do příchodu dalšího magicky nadaného lidského tvora. Objeví-li se nový král, je minulý vládce degradován na hosta a je vydán na pospas krásným iluzím. Odejít z hradu pak může pouze na králův pokyn. Stane-li se z někoho služebník, zůstává v Tvém hradu až do konce svého života.

No nazdar, pomyslela si Hanka, naší jedinou šancí je najít Lukáše a vsugerovat mu touhu po odchodu z hradu ve společnosti přátel. Jinak tu uvíznou navěky. Zahnala vzpomínky na Plama a své kamarády, protože i bez nich měla sklon sklouznout do deprese. Jediná nitka naděje, přesněji řečeno moudrý had, ji držela nad vodou. Musí v sobě najít sílu a přežít. Potlačila vrozenou nechuť a vypravila se na lov krys.

Magicky opečená krysa chutnala lépe, než čekala. Z druhé Hanka obrala maso a vypravila se za Terezkou. Holčička po prvním soustu nakrčila nosík a zašklebila se: „Tohle jídlo mi nechutná.“

„Jen hezky papej, je to pro tvé zdraví,“ strčila jí Hanka do pusy další sousto.

„Není to dobré,“ převalovala holčička maso v puse.

„Kousej, miláčku, jen kousej.“

„Už mám dost!“

„Tak ještě jedno sousto za mě, jedno za Lukáše, jedno za Vrona...“

„Za Vrona?“ zarazila se Terezka. „To už jsem někde slyšela. Kdo to je?“

Hanka využila příležitosti a vrazila jí do pusy další kus masa.

„Adoptoval tě. Jenže netušil, že holčičku s Martisovou krví mu nedovolí vychovávat.“

„Byl něco jako můj táta?“

„Byl to ten nejlepší táta, jakého bys mohla mít.“

„A máma?“

Hanka pokrčila rameny a vrazila holčičce do pusy poslední kus masa.

„Možná si vzpomínám i na mámu,“ pousmála se Terezka, „měla jsem sestřičku Janičku.“

Tentokrát udiveně pozvedla obočí Hanka. Nevzpomínala si, že by kdy slyšela o Janičce. Ale to už Terezka zase houpala v hadříku zabalené dřívko a dívky si nevšímala. Hanka vyrazila zpět do knihovny, aby pokračovala ve čtení.

V knize bylo přesně popsáno, jak má osoba s Martisovou krví najít v dolech vhodný kámen a jak skrze něj přivolat vybrané draky. Hanka se zarazila. Vybrané draky? Co ten termín znamená? Ať hledala, jak hledala, v textu vysvětlení nenašla.

Začala prohlížet názvy dalších knih. Jedna tenká ukrývala mapy. Hanka nedočkavě otáčela stránky. Tady! Mapa Tvého hradu. A dokonce s vyznačenými tajnými vstupy a chodbami! Hanka se snažila do paměti uložit co nejvíc detailů. Pak otočila stránku a spatřila na mapě doly. Skoro se jí protočily panenky, když se ukázalo, že se chodby křižují ve třech patrech nad sebou a nikde na mapě ani náznak vodítka, kam a kudy jít. Zběžně prohlédla další knihy. Nabízely statě o magii, soubor místních bájí, historii dračích rodů, dokonce i oblíbené dračí recepty na přípravu masa. Rozhodla se upřednostnit nalezení Lukáše.

Za jedním tajným vchodem našla kuchyni. Nejspíš ji už dlouhá léta nikdo nepoužil. Další skrytý vchod ji zavedl do zahrady, po které předtím marně pátrala. Zůstala v úžasu stát nad přehlídkou zázraků. Tolik zeleniny a ovoce na jednom místě snad ještě neviděla. Sbohem, krysí potravo! Natáhla ruku po jablku. Vtom ji přes hřbet ruky švihl palčivý šlahoun.

„Nedotýkat se! Tohle je pouze pro krále!“

Skřet před ní byl mnohem vyšší než ostatní. V ruce držel bičík, kterým ji šlehl přes ruku. Pak si jí přestal všímat a začal bičíkem likvidovat plevel mezi zeleninou. Pokusila se sáhnout po mrkvi, ale dopadlo to stejně jako předtím.

„Ztráta jedné mrkve snad krále na životě neohrozí!“ zamračila se Hanka na skřeta.

„Odejdi, ženo, nebo budu muset krále požádat, aby tě vypudil z hradu.“

„Výborně. Moc ráda si s králem promluvím,“ nenechala se vyhnat.

„S králem může mluvit jen ten, koho si pozve sám král,“ odbyl ji skřet přezíravě.

Naštvala se a skočila po jablku. Uškubla jedno červené dřív, než strážce stačil zareagovat. Skřet se proti ní vrhl, ale had na jejím nadloktí se pohnul a vystrčil hlavu s kmitajícím jazykem proti strážci zahrady. Ten couvl a vypadal rozzuřeně. „Budeš souzena a odsouzena, ženo,“ sykl výhružně.

„Požaduji, aby mě soudil sám král,“ ušklíbla se na něj a vyrazila s ukořistěným jablkem za Terezkou. Už zbývaly jen dva tajné vchody. Doufala, že zítra za jedním z nich objeví Lukáše.

Ráno se Hanka probudila za svítání a bezodkladně se vydala zkontrolovat poslední dvě části hradu, kde dosud nebyla.

Hned napoprvé byla úspěšná. Zamaskované dveře Hanku pustily do pohodlně vybavených pokojů. Nechyběla tu tekoucí voda, malá kuchyňka, koupelna, čítárna s několika knihami a policí plnou svitků. Na konci chodby dívka nahlédla do posledního pokoje a objevila spícího Lukáše. Zmocnila se jí obava, do jaké míry byl i on ovlivněn zdejší magií a jestli ji pozná. Ani ho nemusela budit, sám vycítil její přítomnost. Otevřel oči a navyklým pohybem sáhl po brýlích vedle postele.

„Hanko, kde se tu bereš? Říkali mi, že jsi na hradě spokojená a nemáš zájem za mnou chodit.“

„Ahoj, Lukáši. Stačilo jen říct a přišla bych.“

„Povídali, že mohu nařídit, aby ses dostavila. Ale nechtěl jsem tě sem tahat násilím, když o to sama nemáš zájem.“

„A proč jsi nás nevyhledal ty?“

„Prý je pro krále krajně nevhodné dolézat za hosty.“

„Jsme tvoji kamarádi a ne nějací cizí hosté,“ podotkla s jemnou výčitkou. Pak se zeptala: „Chodíš někdy do zahrady?“

„Jasně. Pojď se tam se mnou podívat,“ vybídl ji a vyskočil z postele.

Zavedl ji však jen na pusté hradní prostranství s trochou plevele. Bylo jasné, že i jeho ovlivňují zdejší iluze.

„Tuhle zahradu nemám na mysli. Pojď, ukážu ti jinou.“

Nechal se odvést do míst, která Hanka prozkoumala včera. Sotva však vstoupili do zahrady, zarazil se.

„Tohle je nějaká divná džungle, nechce se mi tam,“ nedůvěřivě o krok ucouvl.

„Dobře. Ale aspoň ti dojdu pro jahodu, když už jsme tady,“ respektovala fakt, že mu iluze ukazuje něco jiného, než co vidí ona.

Jakmile se dotkla plodu, v mžiku tu byl starý známý skřet s bičíkem.

„Trhám ji pro krále,“ ušklíbla se mu do obličeje. Skřet ji zlostně sledoval, ale tentokrát nezasáhl. Vložila jahodu Lukášovi do pusy.

„Tak co, je dost zralá?“ zjišťovala, jak mu chutná. Když přikývl, zeptala se: „Mohu si natrhat i nějaké pro sebe a pro Terezku?“

„Samozřejmě. Proč se ptáš?“

„Protože všechno, co se tu urodí, patří králi.“

„Odteď to patří i tobě a Terezce,“ rozhodl Luke velkomyslně. Skřet se zamračil a zmizel. Hanka si zamnula ruce. Ačkoliv iluze jejich kamaráda nepochybně ovlivnila, nenarušila jeho vnímání natolik, aby přehodnotil postoj k přátelům.

„Pojďme za Terezkou,“ vyzvala ho.

„Moc rád,“ souhlasil nadšeně.

Hanka nakrmila malou tím, co pobrala ze zahrady. Luke zatím obdivoval její dětský pokoj a holčička mu rozzářeně ukazovala své panenky, pokojíčky a šaty. Na okamžik jim záviděla iluzi a příjemné vjemy s ní spojené. Terezka se však brzo unavila a usnula Lukášovi v náruči. Uložil ji na lůžko a spolu s Hankou vycouval z dětského pokoje.

„Ještě ti ukážu jednu knihovnu,“ vedla ho do podzemního patra hradu, „možná nedokážeš přečíst texty, ale mapy tě určitě budou zajímat.“

Otevřela dveře a pustila krále napřed. Podle jeho reakcí usoudila, že místnost vnímá v její reálné podobě. Než se stihla natáhnout ke stolu, sáhl po lampičce a rozsvítil ji. Vzápětí se chytil za hlavu, až shodil darované brýle, zoufale si tiskl spánky a úpěl bolestí. Hanka nevěděla, jak mu má pomoct. Když se ho pokusila dotknout, prudce ji odstrčil. Nakonec se chlapec sesunul na židli a opřel se čelem o ruce. Ztišil se a Hanka se bála pohnout. Doufala, že ji nepodezírá z úmyslu mu ublížit.

Najednou otevřel oči a podíval se přímo na ni: „To je fantastické. Vrátil se mi zrak.“

Přistoupil k polici s knihami: „Já zase vidím!“

Dívka rychle překontrolovala, jestli se nevrátily i její schopnosti, ale zklamaně konstatovala, že ne. Hrad nejspíš pomáhal jenom svému králi.

„Které knihy jsi mi chtěla ukázat?“ zajímal se Luke.

Honem rozevřela velký svazek s mapami.

„Umím to přečíst,“ radoval se Luke, „jako by mi ty vědomosti samy naskákaly do hlavy.“

„Tak to máš kliku. Já musela drakonštinu šprtat několik let,“ podotkla se špetkou přátelské závisti. Odsunula mapy a strčila mu před oči pojednání o Tvém hradu.

Když dočetl, zamyšleně zvedl oči: „Samé iluze? To je děsivé. Proč mi o tom nikdo nic neřekl? Asi bychom měli odejít dřív, než se tu objeví nějaký nový pán Tvého hradu...“

Hance spadl kámen ze srdce. Lukášův rozum pracoval naplno a uvědomoval si, co je v sázce.

„Jak se ti podařilo prohlédnout iluzi?“ zpytavě jí pohlédl do očí.

Místo odpovědi jedním prstem pohladila moudrého hada, který předstíral, že je pouhým náramkem.

„Proboha! Vždyť ty jsi kost a kůže. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml?“ zděsil se Luke.

„Vítej do reality,“ smutně se pousmála Hanka.

„Opravdu ti nedávali nic k jídlu?“

„Krmili mě iluzemi stejně jako Terezku. Skutečné potraviny jsi dostával jen ty.“

„To je strašné. Musíme odtud vypadnout.“

Cestou zpátky do svých komnat nevycházel král z údivu. Zastavili se u Terezky a Lukášovi spadla čelist, když její pokojí spatřil ve skutečné podobě.

„Obě se vyspíte a najíte u mě,“ rozhodl okamžitě. „Sbalíme si s sebou nějaké ovoce a ráno před odchodem ještě zajdeme do knihovny. Chci si znovu přečíst tu pasáž o oživlých kamenech.“

„A Terezka může zkusit rozsvítit kouzelnou lampu. Třeba se tím také zbaví zdejších iluzí,“ navrhla Hanka.

Jakmile byli zase všichni spolu, cítila se o hodně lépe. Zbývalo už jen najít správný kámen a zavolat draky. Podle všech dostupných náznaků by se tím měl vztah mezi draky a Martisovými potomky dostat na novou úroveň. Luke by tím pádem měl uniknout trestu a žádný z nich už by se nikdy nemusel vracet do řádu. Konečně by mohli prožít dětství naplněné učením a radovánkami. V Hančině mysli opět vyklíčilo semínko naděje.

Druhý den Terezka rozsvítila lampu v podzemní knihovně a podobně jako Luke se rozplakala bolestí. Po chvilce ji to přešlo a usmála se: „Už vím, proč tu jsme. Na všechno si vzpomínám.“

„Proč ta lampa nefungovala i na mě?“ zamumlala nespokojeně Hanka.

„Nejsssi z Martisssovy krve,“ syknul tiše had.

Urychleně zamířili přes nádvoří k bráně. Čekal tu na ně skřet s bičíkem. Terezka se ho polekala. Hanka ji konejšivě vzala kolem ramen.

„Děkujeme za pohostinství, ale teď bychom rádi odešli,“ řekla tvorovi, jehož rozhodně neměla v lásce.

Luke se postavil vedle ní: „Přeji si, aby bylo mně i mým dvěma kamarádkám umožněno bez problémů opustit hrad.“

„Potom ale Tvůj hrad zůstane bez vládce,“ namítl nespokojeně skřet.

„Nemyslím, že by to někomu vadilo,“ usmál se Luke. „A hosta, který ti tu na hradě zbyl, krm jako krále.“

„On tu někdo zůstal?“ teprve teď začala Hanka přemýšlet nad tím, že neprozkoumala úplně všechny zdejší prostory.

„Podle toho, co víme, se bývalý král stal hostem,“ přikývl Luke. „Služebnictvo občas mluvilo o jeho nepokojné kruté povaze, takže promiň, ale nemám v úmyslu brát ho do party.“

„Máš pravdu, můj pane,“ odpověděla tak trochu proti své vůli a doplnila slova lehkou úklonou hlavy. Terezka se zachichotala a vyvolala tím úsměv i na kamarádově tváři.

„Děkujeme a odcházíme,“ kývl král na skřeta u brány a ten ji neochotně otevřel. Jediným krokem se z krále stal zase Luke a zamířil přes otevřené prostranství dál k lesu. Dychtivě se rozhlížel po okolí, jako by se nemohl nabažit skutečnosti, že zase normálně vidí. Terezka radostně poskakovala vedle něj, ale jen chvíli. Potom její vyhublé tělíčko zmohla únava a sotva vlekla nohy. Luke vzal holčičku na záda a kývl na Hanku, že klidně mohou pokračovat v cestě, jestli na to její síly stačí.

Errata:

12.08.2021 13:27