Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Život nebo smrt?

Hor nevynechal žádného z draků a každého se ptal osobně. Hanka si otřela vlhké dlaně a zvažovala, co podnikne, až draci prohlásí, že děti musí zemřít.

„Hanko, ty žiješ,“ vynořil se z temnot její mysli jásavý Plamův kontakt.

„Je to zlé. Dětem jde o život, Plame,“ vtáhla mysl dračího bratra do svého krystalu, aby jejíma očima sledoval, jak draci jeden po druhém odpovídají Horovi „ne“.

„Na co se jich strýc ptal?“ snažil se přítel zorientovat, co se v jeskyni děje.

„Sama nevím. Chtěl nějaké svědky.“

„Aha, svědky... Se Sváťou je sháníme od chvíle, co jsem se uzdravil. Máme ale jenom tři,“ rychle vysvětloval Plam, „můžeš jim nabídnout mě, Kornjefu a drago profesora Artevara...“

Sotva to stihl dopovědět, k dívčině obličeji se sklonila Horova tlama tak blízko, že se jí mohla dotknout. „A ty máš nějaké svědky?“ oslovil ji starý mág podobně jako ostatní přítomné draky.

„Mám,“ odpověděla mu drakonsky a vyjmenovala ty, jejichž jména jí našeptal Plam.

„Dobrá, vyzvi je, aby se co nejdřív shromáždili u hrobu Plamovy matky. Otevřu jim bránu k nám. Ale to nestačí. Martisovi potomci potřebují čtyři draky, kteří jim při obřadu vyjádří důvěru. Do hodiny mi oznámíš poslední jméno, jinak jste svou cestu za kameny podnikali zbytečně.“

Jen hodinu? To je nefér, pomyslela si Hanka a vzdorovitě se zahleděla do Horova netečného oka. Magie se jí sice vracela, ale na přemisťování branami to zdaleka nestačilo. Jediné vítězství, kterého dosáhla, byla skutečnost, že tu směla zůstat. Poté, co ji černý mág oslovil jako dračího příslušníka, ji už nikdo nevyháněl.

Na pár vteřin zvažovala možnost, že by čtvrtým drakem mohla být ona, ale to jí Plam rychle rozmluvil.

„V žádném případě to nezkoušej vyslovit nahlas,“ varoval ji, „jinak tě Hor vyžene dřív, než stihneš říct jeho jméno. Můj strýc nás sice upozornil na fakt, že budeme potřebovat svědky, ale jinak Martisovým potomkům příliš nefandí.“

Hanku to nepřekvapilo. Ani zdejší naježení ještěři nevypadali na to, že by to chtěli dětem usnadnit. Musí zvládnout problém prostřednictvím dračí komunikace, na tu má energie dost.

Plam se odpoutal z její mysli, aby všem, kdo přislíbili svědectví, oznámil, že nastal čas rituálu oživlých kamenů.

Hanka zkontaktovala Vrona.

„Ani nevíš, jak rád tě zase slyším,“ zaradoval se, když ho dostihlo Hančino volání. „Zvládli jste to rychleji, než bych považoval za možné. Raf měl pravdu, když ti věřil.“

„Raf je s tebou?“

„Ne.“

„Dokázal bys přemluvit nějakého draka, aby nám svědčil? Mám jen hodinu na to, abych někoho sehnala. Jestli ne...“ Hančin povzdech vydal za všechna slova.

„Jen hodinu?“ ve Vronově otázce se mihla panika. Sice své pocity okamžitě skryl, ale dívku neoklamal. Na to ho znala moc dobře.

„Přesně tak, jen hodinu.“

„S drakem ti nepomůžu. Momentálně podnikám jiné kroky pro záchranu Terezky a toho jejího kluka. Ale do hodiny to nestihnu, ani kdybych se rozkrájel. Zatracené dračí ultimátum! Zkus ho posunout ještě aspoň o další hodinu nebo dvě!“

„Co máš v plánu?“

„Není čas na řeči, momentálně je mi každá vteřina dobrá,“ ukončil Vron stroze rozhovor a vytratil se z její mysli.

Měla na něj zlost, že ani nenaznačil, co chystá. Silou vůle odsunula své pocity stranou a zvažovala, koho oslovit dál. Napadl ji drak, kterého Terezka zranila a posléze zase uzdravila. Chvíli se pokoušela o kontakt, ale neúspěšně. A co jednorožci?

Sotva na ně pomyslela, celou ji zaplavila R’íhanova radost, že nebezpečné putování přežila. Vzápětí přišlo zklamání.

„Rád bych ti vyhověl, ale jak sama dobře víš, dračí společnosti se naše stádo vyhýbá. Sehnat dračího svědka nedokážeme,“ odmítl jednorožec s politováním její žádost.

Hanka se znovu zamyslela. Kdo by tak ještě mohl promluvit s draky? Jedině snad Sváťa. Možná by se v Pasteku dal najít kromě Artevara i další přátelsky naladěný drak... Hanka se pokusila spočítat dny strávené s dětmi na cestě za zpívajícími kameny. Jestli počítá správně, musí už být prázdniny a Sváťa je pravděpodobně někde doma nebo v útulku pro zraněná magická zvířata...

Ne, nesmí opomenout žádnou možnost! Rychle Sváťu oslovila a čekala na jeho odezvu.

„Hanko?“ v tom jediném slově vycítila širokou škálu kamarádových citů, úleva se mísila s nadšením a láskou.

„Mám problém, kamaráde, chybí mi jeden drak.“

„Já vím. Hor říkal, že budete potřebovat čtyři svědky, ochotné projevit důvěru Martisovým potomkům.“

„On vám radil?“

„Jak se to vezme. Spíš kroutil hlavou nad naší neschopností, když se dozvěděl, že nemáme s draky předběžnou úmluvu a dokonce nám chybí základní informace.“

„A co ti draci?“

„Už jsem požádal o pomoc všechny pastecké učitele, dokonce i Lukerdekova dědu. Kromě Artevara a Kornjefy všichni odmítli. Martisově krvi prý se nedá věřit.“

„To je zlé. Mám už jen necelou hodinu na obstarání čtvrtého svědka. Jinak je všechno v háji.“

„A co Terezka?“

„Zatím o dračím ultimátu neví, učí se zpívat spolu s kameny.“

„Jsem sice pořád ještě v Pasteku, ale bojím se, že dalšího draka už sehnat nedokážu.“

Hance se udělalo mdlo. Čas běžel. Možná by mohl pomoci Rafan.

„Rád tě slyším,“ zareagoval starší kamarád okamžitě na její kontakt, „jste živí a zdraví?“

„Nejbližších několik minut ano. Ale potřebuji čtvrtého dračího svědka.“

„Obrať se na bráchu.“

„Už jsem s ním mluvila. Čtvrtého draka, který by veřejně vyjádřil důvěru Martisovým potomkům, nenašel. Jestli nějakého neseženu do hodiny, draci nad dětmi vynesou rozsudek smrti.“

„Cože? Dali vám jenom hodinu?!“ ozval se rozhořčeně.

„Teď už ani to ne,“ vzdychla Hanka.

„Tak to je totální průšvih. I kdybych zbořil celé zdejší vězení, do hodiny ti pomoc nepřivedu.“

„Ty jsi ve vězení?“

„Jo, dostal jsem čtrnáct dní natvrdo. Nebýt vlivných přímluvců, ochránci by mě na fleku vyhodili ze svých řad. Nakonec si to rozmysleli, ale aspoň mi za mé prohřešky napařili basu.“

„Nevadí, zkusím to jinde,“ s přemáháním ukončila spojení Hanka.

Promrhala další cenné minuty. Kdo by tak ještě přicházel v úvahu? Zavřela oči a usilovně vzpomínala na Demitův vzhled. Stařík už jim nejednou pomohl. Ale jak ho zavolat, když si nedokázala vybavit jeho krystal... opakovaně se pokoušela o spojení, ale marně. Možná jen nebyla dost soustředěná. Avšak kdo by byl v takové situaci?!

Znovu zavolala Plama.

„Neboj se, všichni už jsme na cestě, dorazíme včas,“ uklidňoval ji, když vycítil její nervozitu.

„Ale pořád nám chybí čtvrtý! Opravdu už tě, Plame, nikdo nenapadá?“

„Zkoušel jsem to u Jitřenky, u některých umírněných jedinců z našeho hnízda, dokonce i u bratra, ale pro Martisovy potomky nikdo z nich nehne ani drápem.“

Hanka už byla zoufalá. Odhodlala se a oslovila úzce kontrolovaným soukromým kontaktem přímo Hora, který se o něčem bavil s přítomnými draky.

„Přece nás v tom nenecháš, Hore, pomoz nám, prosím!“

Ani se po ní neohlédl a dál se věnoval drakům. Přesto jí dokázal odpovědět.

„Nemohu být svědkem, protože řídím rituál. Ale i kdybych neřídil, svou důvěru bych Martisově krvi nikdy nedal. Vůbec bych se nezlobil, kdyby vymřeli.“

„Určitě víš o někom, kdo by byl ochoten nám pomoct,“ nevzdávala se Hanka.

„Nevím a nechci vědět,“ odmítl její prosby mág.

„Jsi krutý,“ vyčetla mu.

„A ty bys vyjádřila důvěru lidožravým potvorám, které by snadno dokázaly vyvraždit město, ve kterém žiješ?“

„Vždyť se jedná o děti. A nemají v sobě žádnou agresivitu.“

„Každé mládě jednou doroste a ochutná ulovenou krev.“

„Ale rituál vám snad umožní kontrolu nad magií Martisovy krve. Už se jich nemusíte bát.“

„Vždyť o rituálu nic nevíš. Nebudou bezmocní, veškerá síla jim zůstane.“

„Ale proč potom...?“ nechápala Hanka, v čem je vlastně ona pojistka, kterou draci požadují.

„Jakmile je jejich osobnost spojena s oživlým kamenem, dokážeme je zabít. Ale není to zadarmo. Musí u toho být stejně jako dnes čtyři draci nejméně tří různých barev a jeden z nich při rozbíjení kamene zahyne. Taková je cena za život Martisova potomka.“

„I dnes některý z draků zahyne?“

„Ne. Tato část rituálu je relativně bezpečná. Ale aby k němu mohlo dojít, potřebuješ čtvrtého draka, tak neztrácej čas diskuzemi se mnou a sežeň ho.“

„Hanko,“ ozval se v její mysli Plamův hlas, „chce s tebou mluvit Sváťa.“

Přijala svého kamaráda do komunikace s návalem naděje.

„Znovu jsem se vypravil za Lukerdekovým dědou, abych ho přemluvil. Není doma, ale Lukerdek se nabídl, že to pro tebe udělá on sám. Myslíš, že je to možné? Není na to moc malý?“

„To nevím, ale ať ho Plam vezme s sebou. Bojím se, že je naší jedinou nadějí.“

V jeskyni začalo být rušno. Dorazila rudě vybarvená Kornjefa. Přišla Hanku pozdravit a krátce po ní se objevil i profesor Artevar, který nepovažoval za nutné se k dívce hlásit.

„Děkuji,“ řekla jen krátce na jeho adresu, když prošel kolem.

Nakonec se objevil Plam s Lukerdekem a se Sváťou.

„Člověk!“ zavrčel jeden z dračích strážců.

„Je to dračí služebník s cejchem a dorazil se svým pánem, nemohu ho vykázat,“ tiše ho odbyl Hor.

„A co tady dělá to mládě?!“

„Je čtvrtým svědkem,“ nejistě pronesla Hanka. Cítila se vůči Lukerdekovi provinile. Zatáhla ho do záležitosti, které pravděpodobně vůbec nerozuměl.

„Cože?!“ zavibroval Horův dračí hlas. „To je nepřípustné! Co ví ten malej o Martisově krvi?“

„Jestli dovolíte, objasním mu to,“ navrhla dívka.

„To tedy nedovolím! Zneužíváš mládě v tak choulostivé záležitosti?! Jsem znechucen!“

Lukerdek zlostně zasyčel a vecpal se před Hora: „Jsem tady na své přání. Nikdo mě nezneužívá. Důvěřuji Hance i jejím přátelům. Chci tu být jako svědek!“

Dračí mág shovívavě pohlédl na drobnou dračí postavičku. Odvaha mláděte mu zaimponovala.

„Je snad stanovena věková hranice svědků?“ dožadovala se Hanka pozornosti draků.

„To sice ne,“ připustil Hor, „ale nepřijmu tvého čtvrtého svědka, dokud nepřivedete někoho dospělého z příbuzenstva nebo z jeho hnízda. Musí souhlasit s tím, co se tohle mládě chystá udělat.“

„Znám jeho příbuzného, přivedu ho,“ nabídl se Artevar.

Vymezená hodina se chýlila ke konci, když do jeskyně vstoupil se zeleným dračím profesorem i starý, lehce kulhající Bohantyr. Zřejmě už byl o celé záležitosti informován.

„Lukerdeku, zakazuji ti tu vystupovat jako svědek,“ nařídil zcela nekompromisně.

„Ale dědo, ty určitě nevíš, jak to je...“

„Vím velice přesně, jak to je, a můj zákaz platí!“

„A do háje,“ zaslechla Hanka Sváťův povzdech za svými zády. Ani si nevšimla, kdy se do její blízkosti přesunul.

„Právě jste přišli o čtvrtého svědka,“ zlomyslně se k Hance nahnul jeden z přítomných draků.

„Ale dědo,“ škemral Lukerdek.

„Ledaže by...“ váhavě natáhl Bohantyr svou hlavu k dívce.

„Ledaže by co, dědo?“ svitl Lukerdekovi v očích záblesk naděje.

„Ledaže by Hanka přijala můj cejch. Pro svého služebníka bych byl ochoten přimhouřit oko.“

Mezi draky to zahučelo. Zelený drak prokázal té drzé holce větší čest, než si zasluhovala. I Hor se na Hanku zvědavě zadíval. Působil dojmem, že se vývojem situace docela dobře baví.

„To ne,“ dopadla Sváťova ruka na její rameno, „tohle po tobě rozhodně nemůže chtít.“

„Ale může,“ řekla hořce, „z jeho pohledu jde o dobrý obchod.“

„Ale ty přece nejsi žádné zboží,“ protestoval Sváťa.

„Ve hře jsou dva dětské životy, na to nezapomeň,“ připomněla mu tiše.

Vtom jí myšlenky zaplavila vlna strachem poznamenaných emocí jednorožce.

„Nedělej to, dcero,“ rozezvučel se v její mysli naléhavý R’íhanův hlas. „Tohle je příliš vysoká cena. Naše stádo tě nechce ztratit, celá tvá budoucnost by se redukovala do role dračího sluhy.“

„Když to neudělám, vyhasnou úplně zbytečně dva dětské životy. Jak bych se s tímhle vědomím dokázala vyrovnat? Promiň, otče,“ odpověděla s velikým smutkem, ale bez zaváhání.

„Počkej ještě,“ sevřela ji Sváťova dlaň bolestivě, „jediný z draků, kterého jsem se neodvážil požádat, aby svědčil, je Teragnavan. Jestli ho dokážeš oslovit pomocí dračí komunikace, udělej to.“

„Ale...“

„Udělej to hned teď!“ Znovu jí Sváťa výrazně připomněl Rafana. Použil stejnou intonaci jako on, když zmatkovala a on po ní chtěl, aby se začala chovat rozumně. Stejně jako Rafana ho instinktivně poslechla.

Vybavila si zašedle růžového draka, který od nich vybíral v Pasteku školní pokuty. Kontakt ale ne a ne naskočit. Náhle jí myslí problikla vzpomínka na jeho zlaté zjevení, které si původně ani neměla pamatovat. Není radno si zahrávat s Pánem pokladů. Spojení však díky této myšlence naskočilo téměř bleskově.

„No vida, dcera jednorožců,“ zabručel dobrácky Teragnavan, „byl jsem udiven, že mě tvůj přítel nepožádal o pomoc pro Martisovy potomky.“

„Vy byste byl ochoten pro ně svědčit, pane profesore?“

„Já ne. Ale vím o někom, kdo to pro ně udělá.“

„Jenže...“

„Já vím, tlačí tě čas. Ale neboj se. Za pár okamžiků se poslední svědek dostaví.“

Bohantyr nespokojeně sledoval dívčino váhání: „U mě se nebudeš mít zle, budeš patřit mezi vážené jedince.“

„Řekni ano, zůstaň u nás,“ škemral vedle dědy i Lukerdek.

„Víš, tohle rozhodnutí pro mě není snadné,“ promluvila k mláděti, „musela bych opustit školu a své přátele.“

„U nás bys našla jiné.“

Jeden z draků mládě odstrčil: „Dost řečí! Buď máš posledního svědka, nebo to skončíme jednou provždy.“

„Pojďme za dětmi. Zkrátíme jejich trápení,“ vyzval přítomné ještěry drak, který chtěl Hanku původně vykázat.

„Ještě počkejte, dopřejte nám přece pár minut,“ zoufale se jim postavil do cesty Sváťa.

„Umravni svého služebníka, nebo ti ho poškodíme,“ houkl nevlídně na Plama jeden z draků. Další už se na mladíka vůbec neohlížel a tlapou ho odhodil ke skalní stěně tak prudce, že se Sváťa po nárazu bezvládně sesunul na zem. Vědomí naštěstí neztratil. Namáhavě se zvedl do kleku. Hanka vyrazila za draky do sousední jeskyně.

„Zadržte!“ křičela zoufale, když spatřila, jak byly obě děti sraženy obličejem k zemi. Naléhavě se ohlédla po Horovi: „Mám čtvrtého svědka! Dostaví se za okamžik. Na pár minutách přece nesejde!“

„Žádného čtvrtého svědka nevidím,“ nelítostně po ní loupl okem, „a tvoje lhůta už dávno vypršela.“

Draci se stahovali blíž k dětem, aby nepřišli o vzácnou podívanou. Do očí se jim vkradla lačnost a napětí v jeskyni houstlo. Hanka přímo cítila touhu některých jedinců zlikvidovat zárodky odvěkých nepřátel, jejichž moc ohrožovala dračí rod. Hor nenápadně odstrčil Plama stranou a jen netečně přihlížel, jak se stupňuje odhodlání dračího davu usmrtit dvě důvěřivé děti. Hanka ztratila nervy. Byla přesvědčená, že už nemůže čekat ani vteřinu.

„Poslouchejte mě! Všichni mě poslouchejte,“ zařvala hlasitě, aby přehlušila mručivé mumlání rozrušených draků, „prohlašuji, že Bohantyrovu nabídku...“

Jediné slovo ji dělilo od závazku na celý život, když se jeskyně projasnila zlatou září šupin. Draci zmlkli a nevěřícně ustoupili.

„Vítám mezi námi Pána pokladů,“ neztratil duchapřítomnost Hor, ačkoli i on byl viditelně zaskočen faktem, že mezi ně osobně zavítal vládce draků.

„Jsem tu jako čtvrtý svědek, rituál může začít,“ prohlásil zlatý drak, jako by si ani nevšiml skrytého napětí mezi přítomnými. Draci nad jeho prohlášením sykli údivem.

Hanka se rozběhla k dětem a zdvihla je ze země. Sváťa o něco pomaleji přikulhal za ní.

„Co je? Co se děje?“ nedůvěřivě se dívky zeptal Luke.

„Draci jsou trochu nervózní, ale už by to mělo být v pořádku. Každou chvíli začne obřad, kvůli kterému jste tady,“ uklidňovala ho, zatímco její srdce dosud bušilo jako o závod.

Terezka se vrhla kolem krku Sváťovi: „Přišel ses podívat? To jsem ráda. A Aničku s sebou nemáš?“ Na rozdíl od Lukáše si nepřipouštěla žádné obavy z budoucnosti. Všechno přijímala jako součást rituálu a ani se nepokoušela bránit dračímu násilí. Hance zatrnulo při pomyšlení, jak snadno a důvěřivě by se nechala zabít.

„Všechny náležitosti byly splněny,“ znásobil se ozvěnou jeskyně slavnostní Horův hlas, „naplňme nyní poslání oživlých kamenů.“

Přítomní ztichli a zadívali se na dračího mága.

„Nechť Martisovi potomci nechají zaznít ducha stříbrné rudy, aby i oni prokázali svou připravenost.“

Děti se rozhlédly a rychle našly své kameny. Luke jako první zdvihl ruku s temnorudkem a kolem kamene se od rudého středu začala šířit bílá záře. Zároveň se o stěny jeskyně tříštil tón na hranici slyšitelnosti a draci začali pokyvovat hlavami jakoby do rytmu.

„Je připraven, je připraven,“ opakovali jeden po druhém.

Lukáše vystřídala Terezka. Jasnorudek světélkoval víc do žluta a záře byla mohutnější než Lukášova. Kdyby měli draci kam ustoupit, asi by o krok couvli. Ve vzduchu byl patrný jejich respekt vůči neuvěřitelné moci malé holčičky. Vzápětí začal její kámen zpívat. Nebyl to jednolitý tón, ale jakási snová melodie, vtahující do sebe každého, kdo naslouchal.

„Je připravena, je připravena,“ bez zaváhání souhlasili přítomní. Před chvílí ji málem zabili a teď k Terezce vzhlíželi ve směsici obdivu a úcty. Hanka došla k názoru, že je zřejmě nad její síly pochopit zákonitosti dračího chování.

„Rituál pokračuje vložením života do kamenů. Zůstanou zde pouze Martisovi potomci a jejich svědci. Ostatní nechť se vzdálí mimo dosah zpěvu kamenů,“ vyzval je Hor.

Hance se odejít nechtělo, ale Sváťa ji vzal kolem ramen a táhl pryč: „Neměj strach, Hor se o ně postará.“

„Hor? Ty mu věříš? Před chvilkou nehnul ani prstem, aby děti ochránil před draky, co se je chystali zabít. Zrádce!“

„Tebe nebo Plama by bránil, ale děti s Martisovou krví jsou pro něj jen cizí nebezpečné bytosti. Po černém drakovi nemůžeš chtít, aby byl lidumil, zvlášť ne po mágovi. A nezapomeň, že i navzdory své nechuti k Martisově krvi nám poradil. Bez něj bychom o nutnosti sehnat svědky do poslední chvíle nic netušili.“

„Je to jen namyšlenej arogantní sobeckej mág,“ vrčela Hanka málem stejně nevlídně jako draci.

„Nebýt jeho, Plam by své zranění nepřežil,“ vytáhl Sváťa svůj nejsilnější argument.

Hanka zmlkla. Podívala se mu do očí a neznatelně zavrtěla hlavou. Že by Sváťa pochopil draky lépe než ona? Usadili se na skalním výstupku, který připomínal kamennou lavici, a Sváťa vyhrnul nohavici, aby zkontroloval svou pochroumanou nohu. Pomohla mu odtáhnout látku od zakrvácené kůže, aby si mohl magicky ošetřit nejhůř poraněné místo. Jak se nad ním skláněla, Sváťa náhle natočil hlavu, jednou rukou zajel Hance do vlasů, jemně ji přidržel a políbil na ústa. Hančiným tělem se rozlil nečekaný pocit. Zaplavil její tělo, jako příval nečekaného vzrušení. Zalapala po dechu a pevně Sváťu objala. Další jeho polibek ucítila na krku a celá se zachvěla. Pak někdo drcnul do jejího lokte. Jen neochotně uvolnila objetí, aby se koukla, o co jde. Lukerdek stál před nimi a zvědavě oba pozoroval. Zastyděla se před dráčetem a v rozpacích si upravila vlasy.

„To je tvůj kamarád?“ začal vyzvídat Lukerdek.

„Ano,“ usmála se.

„Třeba by ho děda taky vzal k nám,“ navrhl s porozuměním.

„To těžko, já už cejch mám,“ vyhrnul rukáv Sváťa, aby ukázal své znamení, které zvolna začínalo blednout.

„Černý?“ vykulilo oči dráče.

Přes Lukerdeka se k Hance natáhla Bohantyrova hlava.

„Jestli se nemýlím, vyslovila jsi souhlas s mým cejchem,“ tázavě se na dívku zahledělo oko zeleného draka.

„Nic takového jsem nevyslovila,“ opětovala mu Hanka upřený pohled, „mám jiné plány se svou budoucností, než sloužit drakům.“

„Škoda. Líbila by ses mi. A Lukerdekovi také.“

„Já vím. A děkuji za nabídku,“ do Hančiny odpovědi se vkradl nádech ironie. Měla Bohantyrovi za zlé, že zneužil její nouze, aby ji dohnal k přijetí cejchu. Málem mu to vyšlo. R’íhan měl pravdu, zaplatila by neúměrně vysokou cenu. Byla neskonale vděčná zlatému drakovi, že ji toho ušetřil.

„Chceš se dívat?“ ucítila v mysli jemný Plamův dotek.

To si nemohla nechat ujít. Opatrně se protáhla do krystalu svého dračího přítele a po krátkém zaváhání přibrala i Sváťu.

Dračí mág gestem své tlapy pokynul dětem: „Nyní kámen obsahuje část vaší osobnosti a je s ním pevně propojen celý váš život. Vyberte pro oživlý kámen místo, které se vám zamlouvá.“¨

Děti vstaly a rozhlédly se kolem sebe. Luke svůj temnorudek vložil vysoko do stěny až tam, kam dosáhl. Nerost se spojil se skálou a lehce světélkoval. Terezka zvolila nízký skalní výstupek. Jasnorudek se rozzářil a vrostl do stěny. Najednou vypadal mnohem větší.

„Nastal čas, aby svědkové svým dotykem potvrdili důvěru vloženou do kamene.“

Na Horovo vyzvání přistoupil ke světélkujícím kamenům zlatý drak.

„Věřím, že Martisovi potomci budou svou moc užívat odpovědně, budou ctít spravedlnost a nebudou bez vážného důvodu zasahovat do života bytostí s méně vyvinutým sedmým smyslem.“ Drak položil svou tlapu postupně na oba kameny a ukázal ostatním dvě spáleniny na dlani. Jako druhý vystoupil Artevar.

„Vkládám důvěru ve vaši schopnost učit se a jasně rozpoznat, kdy, kde a jakým způsobem je vodné vaši unikátní moc použít. Chci věřit, že draci nikdy nezatouží rozbít některý z vašich oživlých kamenů.“

Šupiny Kornjefy zářily podobně rudě jako oživlé kameny. Hanka i Sváťa si nemohli nevšimnout, s jakým obdivem Plam červenou dračici sleduje. Ladným houpavým krokem postoupila ke středu jeskyně a promluvila zvučnou drakonštinou.

„Důvěřuji dětem s Martisovou krví, že najdou správnou cestu svým životem. Potěšilo by mě, kdyby navzdory okolnostem zůstalo mezi nimi a námi draky dostatek vůle pro vzájemné přátelství a spolupráci.“

Nyní bylo na Plamovi, aby jako poslední dovršil svědectví draků.

„Důvěřuji Terezii Vronové, že své léčitelské schopnosti využije pro blaho potřebných a že nikdy nezklame důvěru v ni vloženou. Důvěřuji Lukášovi Gé, že svou zvídavostí neohrozí své okolí a bude se vždy řídit zdravým rozumem a svými nejlepšími city.“ Stejně jako ostatní i Plam ukázal Horovi dvě spáleniny na dlani, po kterých už navždy zůstane patrná jizva.

Jako poslední se kamenů dotkl dračí mág.

„Rituál je dokončen. Draci přijali závazek a nebudou žádat vaši smrt,“ promluvil k dětem. „Nyní sem mohou vstoupit i ostatní, aby na vlastní oči spatřili dva nové oživlé kameny.“

Hanka se Sváťou museli počkat, až se do sousední sluje přesunou všichni přítomní draci, aby se některému z nich nevhodně nepřipletli do cesty.

Hor jim dopřál dostatek času, aby si mohli prohlédnout magicky světélkující nerosty. Hanka si až teprve teď všimla, že to nejsou jediné světélkující kameny ve sluji.

„Oživlých kamenů je tady víc?“ podlehla své zvědavosti a zeptala se přímo Hora.

„Celkem jich tu je šest,“ odpověděl celkem ochotně. „Tři z nich ale pozvolna vyhasínají, protože lidé k nim vázaní zemřeli.“

„Zabili jste je?“

Tentokrát dračí mág s odpovědí váhal.

„Jen jeden z nich si nedal říct a musel zemřít,“ odpověděl místo mága Pán pokladů. „Byl příliš mocný, a i když to myslel dobře, způsoboval drakům neúměrně vysoké ztráty na životech, než abychom to tolerovali.“

„Už můžeme odejít?“ zeptala se Hora Terezka.

Dračí mág přejel tlapou nad podlahou jeskyně a vytvořil plastický obrázek mapy.

„Toto je nyní váš nový domov,“ ukázal na rovinu mezi pohořími. Pak tlapou opsal pomyslný kruh a světélkující nitka ohraničila jakýsi ovál, jehož jižní část se dotýkala toku řeky a severní světélkující čára procházela nejvyšším pohořím. „A tohle jsou hranice, které nesmíte překročit, nechcete-li se vystavit hněvu draků.“

„Kde to vlastně je?“ zeptal se Sváťa.

Drak zmenšil mapu a doplnil okolí.

„Něco mi to připomíná,“ zadívala se pozorněji Hanka, „není to poblíž Řádu bdělého Sekurita?“

„Ano,“ připustil Hor, „když budete chtít, můžete řád navštěvovat.“

„To je ale zapadákov,“ zamračil se Sváťa, „tam nepotkají žádné vrstevníky, jak je rok dlouhý!“

„Oni se vám zavázali svým životem a vy jim poskytnete jen nehostinné vyhnanství?“ nemohla uvěřit svým očím Hanka.

„Protože předem nedošlo k žádné dohodě, máme právo určit podmínky my,“ ozval se drak vedle Hora.

„Potom ale tyhle dvě děti vůbec nic nezískaly,“ nemohla se Hanka smířit s dračím rozhodnutím.

„Jak to, že ne? Chlapec získal svůj život a obě děti budou vyrůstat v klidu a bezpečí mimo území řádu. To si přece přály, ne?“

„To sice ano, ale...“ Hanka hledala slova, kterými by těm zabedněným dračím hlavám vysvětlila, že děti potřebují také rodinu, učitele a trochu obyčejné každodenní radosti.

„Přeji si přijít a vstoupit do diskuze,“ ozval se zvučný lidský hlas a draci sebou trhli.

„Nemůžeme ti zakázat, abys přišel, to přece víš,“ odpověděl Hor bez velkého nadšení.

„Nechci být nezdvořilý, proto žádám o váš souhlas ke vstupu,“ zaduněl hlas a Sváťa Hance ukázal na jeden z oživlých kamenů, který při slovech výrazně světélkoval.

„Přijď mezi nás,“ řekl nahlas zlatý drak a nikdo z ostatních se neodvážil protestovat.

V jeskyni problikla brána a najednou tu stáli dva muži. Stařík se lehce uklonil před Pánem pokladů a jeho zrak spočinul na dětech. Koutkem oka mrknul i na obraz mapy, který vzápětí zmizel.

„Vrone!“ ozval se jásavý dětský hlásek a Terezka skočila druhému muži do náruče. Vron ji k sobě přitiskl a Hance se dojetím draly do očí slzy.

Stařík vzal Lukášovy ruce do svých a s úsměvem pokýval hlavou. Pak se obrátil k Terezce. Všichni mlčky sledovali jeho počínání. Holčička se nechala postavit na zem a taky k němu důvěřivě natáhla své ruce. Na krátký okamžik je podržel v dlaních a pohladil ji po hlavě. Usmála se na něj a vrátila se k Vronovi. Instinktivně se k němu přitiskla zády.

„To jsou mi věci,“ šeptal Sváťa, „kdo by býval řekl, že Nestor patří mezi Martisovy potomky.“

„Mě by spíš zajímalo, co tu chce,“ stejně tiše odpověděla Hanka.

„Ta smlouva je nespravedlivá,“ oslovil Nestor Hora, „a vy to dobře víte. Požaduji, aby byla změněna a obě děti dostaly lepší podmínky.“

Dračí mág loupl okem po Pánovi pokladů a neochotně se zeptal: „Co máš na mysli?“

„Jsem už starý a měl bych si vychovat nástupce, který by udržoval Ostrov volby. Oba,“ kývl směrem k dětem, „jsou vhodnými kandidáty. Vezmu je k sobě na ostrov a budu je učit.“

„To je vše?“ zafuněl nespokojeně Hor.

„Ne, to není vše!“ zamračil se Nestor. „Tomu chlapci jste při posledním útoku na řád zabili otce...“

„Cože? Táta umřel?“ Hanka se ohlédla po Lukášovi. Jeho nešťastný výraz ji zabolel.

„To byl jen útok několika nezodpovědných jedinců,“ ohradil se drak po boku Hora.

„Chceš snad říct, že to nebyli draci?!“

Ještěr před Nestorem o krok ustoupil. Vlastně to bylo humorné. Drak a bojí se vetchého starce!

„Podle mého názoru máte vůči chlapci dluh,“ pokračoval neohroženě stařík. „Požaduji, aby se v rámci této smlouvy směla na můj ostrov přestěhovat i jeho matka a malá sestra.“

„Skončil jsi?“ využil Hor pauzy, ve které muž nechal doznít svůj požadavek.

„Ne,“ zdvihl stařík hlas, „dále požaduji, aby jim bylo dva týdny v každém roce umožněno cestovat a pohybovat se mezi lidmi s tím, že jejich magická aktivita v té době nepřesáhne průměr, obvyklý u nadanějších jedinců.“

Mezi draky se ozvalo nesouhlasné mumlání. Hor už se nadechoval k odpovědi, ale zlatý drak ho zarazil a ujal se slova sám.

„Tvé požadavky jsou rozumné a přijatelné. Mám k tomu jen jeden dodatek. Každé plánované cestování mimo vyhrazené území předem nahlásíte jednomu z Bdělých a také se postaráte, aby byl včas informován i velmistr a vidajláma. Jinak byste mohli mezi draky způsobit falešný poplach.“

„Dobře. S takovou dohodou jsem spokojen.“

Zlatý drak pohlédl na Hora a ten prkenně přikývl: „Dohoda platí.“

„Pojedeš, tati, na ostrov s námi?“ nedělalo Terezce potíže se přizpůsobit vyhlídce na nové lákavé dobrodružství. O Vronovu společnost ale přijít nechtěla.

Vron nerozhodně pohlédl na Hanku.

Přistoupila k němu, objala ho a šeptla mu do ucha: „Jen jeď, patříš k ní. Už tě přijala jako tátu. A Luke bude potřebovat pevnou ruku a moudrého rádce. Vytvoř pro ty děti rodinu. Dopřej to jim... i sobě. O mě se neboj. Jsem už velká a neztratím se.“

Vron neodpověděl, jen ji pevněji sevřel v náruči.

Errata:

12.08.2021 13:27