Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„To ti to trvalo!“

Nespokojený hlas hospodáře dopadl na Keranovu hlavu stejně tvrdě jako bič, kterým ho přetáhl po zádech. Mladík zakolísal a šokovaně lapal po dechu. Co... co to je?! Kde se to ocitl? Užasle si uvědomil, že nejspíš právě složil na zápraží obrovskou almaru. Část nábytku již stála u domu, zbytek – jak odkudsi věděl – se dosud nacházel na vozech, stojících za rohem na cestě.

Přestože nesl těžký kus nábytku sám, patrně nebyl tak rychlý, jak hospodář očekával.

„A koukej pohnout!“ křikl na něj. „Nebo nedostaneš večeři!“

Keran už se poněkud vzpamatoval. Bez varování se ocitl kdesi na venkově, kde očividně patřil mezi služebnictvo. Co má zase tohle znamenat?! Ach, Dejane, Dejane!

Mlčky se otočil a kráčel pro další náklad. Po podlaze vozu táhli dva sloužící truhlu k okraji. Byla rozměrná a naložená, oba supěli námahou. Vzal ji jednou rukou za kované držadlo. Nepřišla mu nijak těžká. Hodil ji na rameno a vykročil ke stavení.

„Čum na cestu!“ vrazil do něj mohutný chasník, který také stěhoval a zrovna šel proti němu. Udělal to schválně, patrně v očekávání že spadne z mostku do strouhy, která obepínala zeď usedlosti. Ke svému údivu se naopak od Kerana odrazil on, až zavrávoral. Nechal toho, ale na incident nezapomněl.

„Hej, Kerane!“ křikl, když prázdné vozy odkodrcaly pryč.

Mladík se ohlédl. S nasupenou tváří mířil přímo k němu chlap, se kterým se před chvilkou srazil. Za ním se s posměšnými škleby táhla ostatní čeleď, zjevně čekající nějakou drsnou zábavu.

„Odnaučím tě vrážet do lidí!“ řekl chlap a sevřel pěsti. Ani nezastavil, za chůze se těsně před Keranem široce rozpřáhl a mávl pěstí po jeho hlavě. Keran levou rukou ránu vykryl a odpověděl pravačkou. Hromotlukovi se otočila hlava po obdrženém zásahu, ani nevzdychl a sesypal se na místě.

Kolem nastalo hrobové ticho. To asi nikdo nečekal. Sluha Keran, do něhož se zjevně převtělil, byl nejspíš silný, ale bázlivý člověk. Tak s tím je ode dneška konec, pomyslel si Keran, když přejížděl upřeným pohledem všechny kolem. Nikdo jeho pohled nevydržel – odvraceli se a mlčky šli za svými povinnostmi.

Po celé odpoledne se mu všichni vyhýbali, i Stragr – tak se jmenoval onen hromotluk, kterého poslal k zemi. Když do čeledníku přinesla děvečka mísu s večeří, usedl princ v ilegalitě ke společnému stolu, a všichni se ode něj honem odtahovali. Jenže to se ve dveřích objevil šafář. „Kerane!“ křikl. „Ke mně!“

Rvačky se tu netrpí, to Keran odněkud také věděl. Ale nečekal ho trest. Kupodivu šli do obytného stavení, kam byl vstup čeledi zakázán. Hned za dveřmi v chodbě je čekal sám hospodář.

„Ty jsi se pral!“ uvítal Kerana podmračeně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. Také to byla pravda – ta jedna rána měla do rvačky daleko.

„Nezapírej! Zbil jsi Stragra! Vím to!“

Tak co se mě ptáš, když to víš, myslel si Keran.

Najednou se výraz hospodářova obličeje změnil.

„Podívej se, Kerane,“ začal bezmála vlídně. „Já vím, že ti Stragr stále ubližoval. Jako hospodář tohoto domu říkám: zasloužil si to. Zahoď své obavy, nebudu tě trestat. Ale chci něco vědět: udělal jsi to záměrně? Chtěl jsi ho udeřit úmyslně, nebo se to stalo jen náhodou? Ale to ti povídám, mluv pravdu!“

Co se dalo ztratit? „Úmyslně,“ přitakal Keran.

„Dobře žes mi nelhal,“ pokývl hlavou. „A teď pověz: dokázal bys stejnou věc i s jiným člověkem?“

Mladík pokrčil rameny. „Asi ano.“

„I kdyby byl hodně silný? Nejsilnější tady v Klitouchu?“

„Možná. Ale proč bych to dělal?“

Hospodářův obličej se temně usmál. „To ti může být jedno. Já jsem tvůj pán, a když ti něco přikážu, ty musíš poslechnout. Ale abys měl nějaký důvod, slibuji ti, že když vše půjde podle mého, budeš dostávat dvakrát tolik jídla. To už za to stojí, ne?“

„To ano,“ přikývl Keran.

„Tak vidíš,“ poplácal ho po rameni. „Abys věděl, že to myslím vážně, dnes večer dostaneš tolik jídla, kolik sníš!“

„Dobře, hospodáři...“

Keran se vrátil do čeledníku. Chasa napjatě očekávala, co s ním bude. Najisto počítali, že dostane bití, a místo toho mu děvečka přinesla dvojnásobnou porci! Naneštěstí to bylo pouze nějaké zelí s těstovinami. Co se dalo dělat. S plným žaludkem se Keran pozdě večer svalil na svou pryčnu a ihned usnul.

Proč to všechno, se ukázalo hned další den.

„Kerane! Pojď se mnou!“ objevil se na prahu šafář.

Vyšli z vrat a zahnuli doleva. Šafář ho odvedl přes ves do jedné stodoly, která stála vzadu na konci zahrad. Uvnitř už čekalo asi dvacet lidí, samí zdejší vesničané. A na protější straně byl muž, výrazně mohutnější než ostatní. Kdyby Keran doteď nic netušil, rázem by to bylo jasné. Jeho hospodář ho už očekával.

„To je Prahor,“ řekl tiše. „Až ti řeknu, jdi a sraž ho k zemi. Dělej to tak dlouho, dokud nezůstane ležet! Rozumíš mi?“

„Rozumím,“ kývl Keran, „ale proč, když mi nic neudělal?“

„Je to velmi zlý člověk,“ vemlouval se hospodář. „Když ho nepřemůžeš, ublíží ti.“

„No dobře...“

„Hej, Molipitaku!“ křikl na hospodáře nějaký muž po Prahorově boku. „Už je ten tvůj křupan přichystaný dát se zbít?“

„Jen se posmívej, Zarbole! Keran mu to natře!“ odpověděl hospodář.

Prahor, sledující dění, sundal halenu, protáhl své mohutné svaly, nahrbil se a zařval.

„Do něj, Kerane! Bij ho!“ postrčil ho hospodář kupředu.

„Musím...?“ tvářil se Keran nerozhodně. Stále nevěděl, zda je správné bojovat nebo se boji vyhnout. Intuice mlčela a Sogotova či Dejanina nápověda citelně chyběla.

„Co jsem ti říkal!“ vyjel na něj vztekle hospodář. „Dvojnásob jídla! Pamatuj!“

„No...“ couval mladík pozadu do středu stodoly. Najednou ho někdo uchopil za rameno, trhnutím otočil a vzápětí dostal docela slušnou ránu. Aha! Keran by se málem usmál. Dobrá nápověda, opravdu! Ukázkově se zapotácel a svalil na udusanou hlínu. Vesničané kolem řvali nadšením a plivali po něm urážky.

„Ty máš ale nekňubu, Molipitaku!“ chechtal se Zarbol.

Keran se pomalu zvedl.

„Ty nemáš dost, tupoune?“ zavrčel Prahor. „Jak chceš! Tumáš!“ Jeho pěst vystřelila vpřed. Keran uhnul hlavou a úderem levé ruky zdola do jeho letící paže mu přerazil loket. Zlomek sekundy nato zasáhl pravačkou lebku, až to křuplo.

V naprostém tichu, které se rozhostilo kolem, se bojovník Prahor mlčky zhroutil na zem.

Do ticha se ozval jediný hlas. „Já to věděl! Já to věděl! Vyhrál jsem!!“ vykřikl Molipitak. Přiběhl k Keranovi a radostně ho plácal do ramene. „Chachá! A teď solte, posměváčci! Sklaplo vám, co? Tak davaj, davaj, penízky sem!“

Hospodář vybral sázky, a vítězoslavně si Kerana odvedl. Prahor se ještě neprobral.

„Dvě porce! Dvě porce pro Kerana!“ křičel hospodář už od vrat do dvora.

Čeládka se na mladíka ihned sesypala s nespočtem otázek, ale on neodpovídal. S velkou mísou v rukou si sedl na zápraží a ládoval se. Dnes byly v pokrmu kupodivu i kousky masa. Jenže ani plný žaludek nerozehnal chmury v jeho duši. To, co prováděl, mělo hodně daleko do zachraňování princezny. Doslova kouzelné záměně identity by ještě vcelku rozuměl, bude nutno jednat v utajení. Ale proč tady v nějakém zapadákově tak plýtvat časem?

Pak se musel sám nad sebou usmát. Jsem netrpělivý jak malý kluk, řekl si. Sogot nedělá nic zbytečně rychle ani zbytečně pomalu. To jen má láska k unesené Jakcině mě nerozumně hnala vpřed. Až se té myšlenky skoro lekl. Tak moc je to se mnou vážné? zpytoval vlastní svědomí. Nu... v podstatě ano, přiznal si po chvíli. A je úplně jedno, jaké okolnosti stály za tím, že jsme se potkali.

Později ho vyhledal šafář. „Od zítra, Kerane, přestaneš pracovat v hospodářství. Pán ti zařídí cvičení, abys zdokonalil svou sílu. Také bojového ducha budeš muset v sobě vypěstovat.“

„A jídlo!“ odvětil Keran. Už se zvolna vžíval do své nové role.

Celý zbytek dne jen tak lelkoval a ke spaní se uložil pln nadějí.

Ruku, která mu v noci přikryla ústa, však málem rozdrtil, jak za ní v leknutí chytil.

„Auuuu!!“ sykl někdo tlumeně. „Pusť mě, ale hlavně buď zticha!“

Povolil sevření a čísi dlaň se s bolestným syčením stáhla.

„Ty jsi ale lamželezo,“ slyšel šepot zvenku. „Teď se seber a pojď se mnou, ale naprosto potichu!“

Keran ležel v seníku, protože s ním v čeledníku nechtěl být nikdo pohromadě. Pootočil se a spatřil postavu, napůl nataženou skrz okno. I přes tmu poznal, že to je Zarbol, majitel Prahorův.

„Proč bych s tebou měl chodit?“ zívl.

„Protože tě jinak tvůj pán zabije!“ sykl.

„Ale prosím tě, proč? Vydělal jsem mu dnes hodně peněz!“

„Jak dlouho si myslíš, že bude u sebe chtít mít někoho, kdo bude schopen vyvraždit celý jeho statek i s ním? Bude si tě pěstovat jen do chvíle, kdy si to uvědomíš a začneš na něj mít nároky. Pak se tě raději zbaví, nejspíš nějakým jedem.“

„Ale proti jedu mě ty stejně neochráníš.“

„Ty jsi ale hlupák! Proto jsem přišel, abys utekl se mnou! Já jsem profesionální sázkový trenér, a mám naopak zájem na tom, aby můj bojovník měl to nejlepší, co může mít! A jedině se mnou budeš v bezpečí. Ale musíme zmizet už dnes v noci!“

To znělo logicky, a byla to přirozená cesta odtud ven.

„Jdu hned,“ rozhodl se Keran. Tiše vyšel ze stodoly, odehnal psy, přelezl zeď a přeskočil strouhu na cestu. Tam už čekal Zarbol se třemi koňmi. Dva měli sedlo, třetí vezl náklad.

„Udržíš se v sedle?“ tázal se tlumeně.

„Co mi zbyde!“

„To máš pravdu. Tak nasedej, a jedeme!“

„A kde je Prahor?“

Zarbol mávl rukou. „O něj se nestarej!“

„Chceš mě na jeho místo, ne? Tak chci vědět, co s ním je, protože to samé může být se mnou pokud prohraju.“

„Je zaopatřený,“ řekl vyhýbavě. „Ale už nebude dál zápasit. Ukončili jsme spolu smlouvu.“

Moc důvěryhodně to neznělo, ale bylo to jedno.

Vyrazili do tmy.

První dvě dědiny tiše projeli ještě tu noc, a zastavili až v třetí. Vyprosili si přístřeší v jednom krajním stavení, které bylo odlehlejší od vesnice. Zarbol nechtěl budit pozornost. Jen co občerstvili koně i sebe, pokračovali v cestě. Jeli celý den pod zamračenou oblohou a ve větru, který se divoce točil do všech stran. Přesto se Zarbolovi zdálo že postupují pomalu, sakroval a pobízel k většímu spěchu.

Keran pochopil proč, když pozdě večer dojeli k Budrangu, což bylo zdejší sídelní město. Měli to jen tak tak – strážní je ještě vpustili do města, ale hned za nimi bránu uzavřeli. Teprve pak si Zarbol očividně oddychl.

Ubytovali se v jednom obyčejném hostinci. Zarbol Kerana zanechal v pokoji, a vydal se něco zařizovat. Ale nevracel se.

Noc utíkala, a Zarbol nikde.

Dojdu si dolů pro něco k snědku, řekl si Keran. Opatrně se vykradl na chodbu. Nikde nikdo, jen poblikávající lampa v rohu na sloupu poskytovala trochu světla. Dveře ostatních pokojů byly zavřené, zpoza některých se ozývalo chrápání. Došel až ke dveřím do výčepu, když zaslechl dva osamělé hlasy. Zastavil se za rohem a naslouchal.

„...víš jak to bývá,“ říkal právě nějaký neznámý hlas. „Venkovští burani kolem sebe obvykle dokáží mlátit, ale když je postavíš proti skutečné zbrani, rozsypou se.“

„Tenhle ne. Vypadá hloupě, ale v jádru je tvrdý jak skála. Věř mi, já se v lidech vyznám.“

A hleďme, řeč je o mně, domyslel si Keran.

„Je sice pěkné, že ho vychvaluješ,“ namítl první hlas skepticky, „ale oba víme, jak to dopadlo minule. Chci si ho nejdřív ověřit, než s ním vyjdeme ven.“

„Měl by jít rovnou do turnaje,“ naléhal Zarbol. „Je to objev, jaký se podaří jednou za život.“

„To ani nápad,“ reagoval druhý hlas popuzeně. „Jestli máš pravdu, odměna tě nemine. Ale pokud ne, skončils. Dvě chyby za sebou neodpouštím!“

„Ale jistě. Když myslíš, klidně ho vyzkoušej.“ Zarbolův hlas zněl podlézavě. „Ale ztrácíš čas. Sám uvidíš.“

„Přesně tak. Sám uvidím! Takže, zítra!“

„Ano, zítra.“

Keran se rychle otočil a beze zvuku utekl zpět do chodby. Pak bouchl dveřmi od pokoje a vydal se znovu k nálevně. Se Zarbolem se potkali v půli tmavé chodby.

„Kam se hrneš, nemehlo!“ zasyčel.

„Mám hlad. Tak jsem se šel najíst.“

„Ty máš peníze?“

„Nemám. Proč?“

„Hlupáku!“ vyjel na něj. „Myslíš si, že peníze rostou na stromech? Ještě jsi nevydělal ani měďák, tak si moc nevymýšlej!“

„Za mě přece platíš ty,“ řekl Keran se skrytým potěšením. „Nebo snad ne?“

Zaskřípal zuby, bylo vidět že by ho nejraději udeřil, ale Keran byl jeho investice, a nejspíš i poslední naděje udržet se v branži lovců bojovníků. „Tak pojď,“ sykl nepříjemným tónem a šli do výčepu, kde mu nechal od poklimbávajícího pacholka sehnat z kuchyně nějaké zbytky.

Nebylo to špatné – kořeněné maso, zemní plody a zelí. Keran se s chutí najedl. Co si jako Zarbol myslel? Celý den v sedle, a zítra patrně souboj, a on ho snad chtěl nechat hladovět?

„Už jsi toho spořádal dost,“ řekl náhle. „Padej spát! Zítra musíš ukázat, co v tobě je, tak hleď ať jsi odpočatý. Běž už!“

„Když jsi mě přemlouval k útěku, řekls, že máš zájem na tom, aby tvůj bojovník měl to nejlepší, co může mít! Proč tedy tvůj hlas zní rozmrzele?“ namítl Keran.

„Ještě nejsi bojovník!“ odsekl prudce. „Mlátit se pěstmi umí kdejaký kořala. Ale zítra tě čeká zbraň. Pak teprv uvidím, jestli stojíš vůbec za to!“

„Jo?! Měl sis toho kdejakého kořalu nechat a neotravovat mě!“ odsekl schválně nabručeně.

Bylo vidět, že se ulekl. „Počkej, Kerane,“ chytil ho za loket. „Nemyslel jsem to tak. Ty přece jsi můj bojovník, proto jsem nechal Prahora venku a vzal si tebe! Jen jsme na tom momentálně špatně s penězi. Ale když zítra vyhraješ, budeme se mít krásně, to ti slibuji. Takže se snaž, a teď alou na kutě!“

Errata:

30.05.2021 13:21