Vítej, návštěvníku!

Uznání

Stařešina vyvedl Ludvu a Janku ze společné jeskyně opět do svého skalního příbytku. Nabídl jim sedačky, počkal, až se usadili a sám se tentokrát posadil též.

„Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit,“ promluvil k nim po chvilce ticha. „Proto jsem se byl dnes podívat do chrámu. Já tam smím i v létě, jako každý zasvěcený,“ dodal rychle, aby je nenapadlo se divit. Což je opravdu ani nenapadlo.

„A co jste tam našel?“ vyhrkl Ludva.

„Hned jsem uviděl, že zakázané dveře jsou otevřeny, jak jsi popisoval,“ pokýval hlavou stařík. „Vstoupil jsem dovnitř – ale musím přiznat, byl jsem velice překvapený, co všechno jsem tam našel. Chrám vjosuzgu je mnohem větší než jsem si kdy myslel.“

„Byla tam ale améba!“ strachoval se Ludva.

„Bylo jich tam šest,“ přikývl stařík. „Jedna střední velikosti a kromě ní pět malých. Všechny jsem zlikvidoval. Nebylo to těžké. Uvnitř chrámu neustále svítí jakési divné světlo a na každou bylo dobře vidět. Jen několik místností bylo tmavých. Objevil jsem tam spoustu neznámých předmětů a některé jsem vzal s sebou. Chci se vás zeptat – nejsou některé vaše?“

Nahnul se stranou a přitáhl k sobě velký kožený vak. Sáhl dovnitř a podával Ludvovi žalostné zbytky sygytů, létacích nárameníků, přesněji už jen jejich kovových částí. Upínací popruhy chyběly, bez nich se sygyty nedaly používat.

„Ano – tohle bylo naše,“ řekl Ludva.

„Co je to za věc?“ zeptal se stařík.

„To jsme měli na létání,“ vysvětloval Ludva zklamaně. „Poškodily to ale améby, je to na nic.“

„Nejspíš,“ přikývl stařík. „V temných dolních místnostech byly tři menší améby, měly tam nadbytek potravy. Myslíte, že je zničené všechno?“

Postupně vybíral z vaku jeden předmět za druhým a podával je Ludvovi.

Energetický katalyzační vak isún – či spíše jen jeho zbytky: elektrody, holé dráty bez izolace, plnící hrdlo se zátkou.

Zbytky kování Jančina kufříku – krásná hnědá kožená část navždy zmizela, pohlcená hladovými netvory.

Několik kovových knoflíků z Jančiny garderóby. Věci z Jančina kufříku podlehly téže zkáze.

Sponka do vlasů – ta jediná byla neporušená, protože byla celá kovová a kov amébám zřejmě nechutnal. Janka ji převzala od stařešiny a zapnula si ji do vlasů.

„Aspoň ozdoba že zůstala, ale bylo tam toho víc,“ usmál se na ni stařešina. Při těchto slovech vytahoval – Ludvův kufr, či spíše jeho kovovou skořepinu. Držadlo i kožený povrch úplně chyběl. Ludva rychle cvakl zámkem a skořepinu otevřel. Všichni tři, Ludva, Janka i stařešina nedočkavě nahlédli dovnitř. Uvnitř kufříku bylo zřejmě vše v pořádku. Kufr neměl těsnění, ale jeho kovové skořepiny k sobě těsně přiléhaly a hladové améby se dovnitř nedostaly, ačkoliv povrch kufru rozpustily. Ludva zalovil rukou ve srovnaných částech oděvu. Nejprve vyjmul nepoškozené sygyty, létací nárameníky, dokonce s nabitými bateriemi, pak energetický katalyzační vak isún i s malou lahvičkou B-paliva, sáček knížek – ne bardžanských krystalických, ale v podobě paměťových modulů pro počítač. Pak zalovil hlouběji a opatrně vytáhl jakýsi větší předmět.

„Náš počítač!“ vydechla překvapením Janka.

„Moment, jen se podívám,“ řekl dychtivě Ludva. Položil si přístroj na klín, otevřel víko a zkusil přístroj zapnout. Rozsvítila se obrazovka, ale současně začalo blikat varovné světélko – znamení, že se baterie neúprosně blíží ke svému konci. Ludva ihned přístroj vypnul a zavřel jeho víko.

„Zdá se, že je v pořádku – ale baterie dlouho nevydrží,“ prohlásil. „Za celé prázdniny jsme si na počítač nevzpomněli, musíme teď s nimi šetřit.“

„Jsem rád, že se alespoň něco zachovalo,“ usmíval se na oba stařešina.

„Jsme vám nesmírně vděčni,“ řekl Ludva, když se trochu potěšil s nalezenými věcmi.

„Bude vám to k něčemu dobré?“ zeptal se stařešina.

„Ovšem,“ přikývl Ludva. „S touhle věcičkou můžeme létat. A tahle je dobrá k tomu, abychom vydrželi létat dlouho. Ale nejprve bych doplnil baterie počítače. Mám s ním jiné plány, než si jen tak hrát.“

„Pak tam bylo v jiné místnosti tohle,“ řekl stařík zvědavě a podával Ludvovi bardžanskou pušku pro kosmické průzkumníky a pár obrovských zčernalých nábojů, velikých jako banán.

„To už naše není,“ řekl Ludva.

„Čí by to bylo?“ zeptal se stařešina.

„To patřilo vašim předkům,“ řekl Ludva. „Je to zbraň, říkalo se jim dinosauří pušky. Četl jsem, že byly účinné, vaši předkové se s nimi ubránili obludám třikrát větším než je výška vzrostlého muže. Bohužel, proti amébám byly nepoužitelné. Dnešní průzkumníci mají přesnější a účinnější zbraně, ale proti amébám by si také nevěděli rady.“

„Améby nás nezajímají,“ zamyslel se stařešina. „Ostatně – nám nemohou škodit žádná zvířata, máme sorky. Pak si tu věc ponechám jako památku na naše dávné předky.“

Pušku odložil stranou ke stěně. Byla to poslední větší věc, pak vytáhl už jen pár drobností, většinou nádobí, které našel v kuchyňce obsluhy stanice vjosuzgu. Ludva mu všechny předměty jmenoval a stařešina se rozhodl, že vše věnuje ženám, ty už budou jistě vědět, co s tím.

„Vy dva jste opravdu přišli z chrámu,“ řekl přemítavě a díval se přitom na Ludvu s Jankou. „Teď už vám musím věřit všechno. To znamená, že vás ode dneška musím počítat mezi zasvěcené, ačkoliv si pořád myslím, že toho vzhledem k vašemu věku příliš mnoho vědět nemůžete a navíc u nás nebývá zvykem, aby mezi zasvěcené patřila dívenka. Nu což, tu výjimku si před kolegy zodpovím. Můžete mi ode dneška říkat Friagi. Tak mě nazývají přátelé, zatímco pro všechny ostatní mám jen přízvisko stařešina. Souhlasíte?“

Ludva vážně přikývl a i Janka zvážněla.

„Říkáte, že jste se k nám dostali nešťastnou náhodou. Povězte mi všechno, co jste zažili během vašeho nešťastného cestování!“

Vyprávěli mu všechno po pořádku. Mluvil Ludva, Janka občas doplňovala detaily. Friagi je nepřerušoval, pozorně jim naslouchal, i když se zdálo, že jim občas úplně nerozumí. Teprve když skončili, začal se jich sám ptát na některé podrobnosti.

„Říkáte, že nejste našeho typu – to je ostatně znát na první pohled. Ale jinak jste nám velice podobní. Já jsem od svého praděda slýchal, že mezi hvězdami žijí bytosti, které se nám nepodobají vůbec. Setkali jste se vy dva s nějakými takovými úplně jinými bytostmi?“

„Ovšem,“ řekla Janka. „Nejhezčí jsou Nontové, ti jsou podobní kočkám. Pak znám Kelénce, ti mají křídla a létají. Uxané vypadají jako chobotnice nebo agisary... Askarisané se vzdáleně podobají klokanům, ale ti na Bardžá nežijí... takže ani nevím, s čím bych je měla srovnat... Jsou ale i takoví, které jsem ještě sama neviděla, například Ullhettlany, co žijí ve vodě.“

„A jak se s nimi domlouváte?“

„Všichni mluvíme řečí Bar,“ ujistil ho Ludva. „My sice umíme mluvit také svou vlastní řečí, ale společnou řeč znát musíme, to je dnes nutnost.“

„Dejme tomu... A teď bych rád věděl, kdy očekáváte vaši záchrannou výpravu?“

„To nevím,“ svěsil hlavu Ludva. „Kdyby sem měli přiletět bez prodlení, už by tu dávno byli. Něco je muselo zdržet, co my nemůžeme ani odhadnout.“

„Vy si zřejmě neuvědomujete,“ řekl stařík, „že doprava pomocí chrámů vjosuzgu byla blesková, ale záchranná výprava v kovové hoře musí mezi dvěma hvězdami letět několik dlouhých roků!“

„Tak tomu bylo dřív, za časů, kdy na Gíjó přiletěli vaši předkové,“ zavrtěl hlavou Ludva. „Dnešní kosmické letouny jsou rychlejší. Cestu, na kterou by starobardžanská hvězdná letadla potřebovala rok, uletí dnešní letadla za pár desítek minut. To za časů vašich předků nebylo.“

„Podivuhodné... zbývá zjistit, kde se záchrana zdržela, proč tu ještě není...“

„A to je to, co nevíme,“ řekl Ludva.

„Dejme tomu, že vám dorazí pomoc za týden,“ uvažoval Friagi. „Pak by nebylo o čem se dohadovat, protože se sem brzy dostanou skuteční zasvěcenci a vy dva se vrátíte domů, je tomu tak? To bude ten lepší případ, tím se ale nebudeme zabývat. Pokud to nastane, vyřeší se všechno samo. My se musíme zabývat možností, že sem záchrana přiletí později, než si myslíme. V krajním případě by šlo o několik století. Víte přece dobře, že my tady žijeme bez spojení se zemí předků už devět tisíc let. Co bude s vámi, kdyby nastala ta – řekněme nejhorší – možnost?“

Janka při té představě pobledla a ani Ludva se nemohl jen tak smířit s vyhlídkou, že by tu měli zůstat do smrti.

„Jak vidím, to by pro vás bylo kruté,“ pokračoval Friagi. „Uvažujme raději pravděpodobnější možnost. Totiž – že se vaše záchrana někde zdržela a přiletí – řekněme za půl roku či za rok. To je dlouhá, ale snesitelná doba. Pokud pro vás někdo přiletí dřív – tím lépe. Ale kdyby se stalo, že to bude později, také byste nemohli nic dělat.“

„Ale my přece musíme do školy...“ vyhrkla Janka.

„Obávám se, že budeme mít delší prázdniny,“ řekl Ludva stoicky.

„Teď jsem vám trochu nerozuměl, ale z vašich slov cítím, že jste srozuměni,“ navázal Friagi. „Nemyslím si, že byste si měli zoufat. Promluvím o vás dnes v noci Radě starších. Je možné, že vás přijmeme mezi zasvěcené. Pak se asi dozvíte něco, co byste se nikde jinde ve vesmíru nedozvěděli. Pokud vím, v době, kdy naši předkové přiletěli na Gíjó, sorky na Bardžá neznali. Vymysleli jsme je až tady a dotáhli je k dokonalosti.“

„Sorky – to jsou zbraně proti amébám, že?“ vyhrkla Janka.

„Nejen to,“ souhlasil Friagi. „Zbraněmi proti amébám to začalo, ale sorky dnes používáme na tisíc různých způsobů. Budete-li učenliví, můžete se o nich dozvědět víc, než co o nich ví většina našich lidí.“

„Uvažovali jsme o tom, jak vám budeme pomáhat – a nakonec se budeme od vás učit...“ zabrumlal Ludva.

„To se přece nevylučuje,“ pokrčil rameny Friagi. „Vy asi znáte mnohé, o čem my nemáme ani ponětí, ale my jsme tu sorky vyvíjeli tisíce let a pokud se jim jinde lidé nevěnovali, můžeme mít proti nim náskok my. Můžeme se poučit navzájem. Vy neznáte sorky, já zas nevím, nač je ta krabička, co v ní svítí deska s písmenky.“

„To je počítač, ale u toho vás můžeme naučit jen to, co o něm víme sami. My s ním umíme zacházet, ale co je uvnitř, sami pořádně nevíme.“

„Čili o něm víte tolik, kolik ví o sorkách většina našich lidí...“ usmál se Friagi. „To chápu – jste ještě děti.“

„Něco snad víme,“ sklonil hlavu Ludva. „Ale my jsme teprve nedávno začali chodit do školy. Být o deset let starší, věděli bychom toho víc.“

„Dobrá, oceníme i dobrou vůli,“ řekl Friagi. „Ovšem dnes se ještě nesnažte zjistit, co je v těch kuličkách, které vám ukazovaly děti. Ony si to určitě neuvědomují, ale vás by sorky mohly zabít.“

„Proč?“ vyhrkl Ludva.

„Sorky jsou silnější než améby,“ řekl vážně stařík. „Kdyby vás považovaly za nepřítele, zabily by vás rychleji než améba. Kdybyste viděli, co ona dokáže! Někdy s vámi půjdu pozorovat některou amébu při lovu. Uvidíte, co je to za potvůrku!“

„Už jsme to viděli,“ otřásla se Janka a do očí jí opět vhrkly slzy. „Sežrala nám pejska Gringa, to bylo příšerné.“

„Vy jste byli původně tři?“ zvedl obočí Friagi. „Je mi opravdu líto, že váš kamarád zahynul...“

„Gringo byl naštěstí jen pes,“ řekl rychle Ludva.

„Pes? Co to znamená?“

„Pes je zvíře,“ vysvětloval Ludva. „Ochočené zvíře, co žije s lidmi a přátelí se s námi.“

„Zvíře...“ zamyslel se Friagi. „Nás by nikdy nenapadlo, že se zvíře může přátelit s člověkem... My zvířata lovíme... poslyšte, není to specialita vašeho druhu? Naši předkové se o ničem takovém nezmiňovali!“

„Bardžané se přece také kamarádí s agisary, ale ty mají vlastní inteligenci. S ostatními zvířaty se přátelíme jen my, lidé Země.“

„Vy znáte agisary?“ podíval se na Ludvu zkoumavě Friagi.

„Asi tak jako všichni,“ přikývl Ludva. „Bardžané agisary věnovali ostatním civilizacím, ale oni to s nimi umějí ze všech nejlépe.“

„To je dobře...“ řekl stařík. „Podle našich starých bájích byli naši předkové velice pokojní lidé. Takoví by měli být podle mě i lidé z Bardžá. Je tomu tak, nebo ne? Co o nich soudíte vy?“

„Bardžané jsou nejmírnější obyvatelé vesmíru,“ řekl Ludva. „Nikdo z nich nedokáže úmyslně ublížit žádné myslící bytosti. Proto jsme byli tak překvapeni, když jsme se tady u vás setkali...“

„Já vím,“ zamračil se trochu Friagi. „Naši lidé jsou drsnější, než bývali naši předkové. Bude to asi tím, že je těžké na tomto světě žít.“

„Bardžané nedokáží ublížit člověku – ale barbaři ano. Vy jste také takoví, že?“ řekla tiše Janka.

„Někteří z nás jsou takoví,“ připustil Friagi. „Ale mě se nebojte, já patřím mezi zasvěcené. A ti dodnes nesmí bezdůvodně uškodit člověku, jako naši dávní předkové. Něco z toho se v nás přece jen zachovalo.“

Ludva s Jankou se zkoumavě dívali na staříka.

„My vám věříme,“ řekla Janka po chvilce.

„Dobrá – pak se připravte na cestu,“ prohlásil Friagi. „Bude možná dlouhá, protože neumíte létat a já vás oba neunesu. Pěšky to ovšem bude mnohem delší.“

„Vy umíte létat?“ zeptal se Ludva.

Cosi už slyšel od Feytaca i od Milana, ale od zasvěceného by se jistě mohl dozvědět víc.

„Jeden druh sorků umožňuje člověku létat,“ přisvědčil Friagi. „Ale o tom bych vám musel dlouho vykládat a stejně je nemůžete použít.“

„My umíme létat,“ řekl Ludva. „Nemáme na to sorky, ale létací aparát,“ ukázal na nárameníky sygyty. „Kdyby bylo třeba, unese nás oba. Jen mám starost o energii. Máme málo B-paliva, musíme jím šetřit.“

„Říkáš – B-palivo...“ zamyslel se Friagi. „To mi není tak cizí. Poslyš – není to tohle?“

Vstal a přistoupil ke stěně, kde hořela divná lampa. Vstrčil ukazovák do nádobky s olejovitou kapalinou a pak se vrátil k Ludvovi a přistrčil mu prst před oči.

„My tomu říkáme bevufe, ale také jsem slyšel, že se tomu kdysi říkalo B-palivo,“ dodal.

„To bychom museli vyzkoušet,“ řekl Ludva nerozhodně. „Já to takhle nepoznám – ale B-palivo máme od civilizace Bardžá, nevylučoval bych to. Pak bychom měli energie dost a nemuseli bychom tak šetřit!“

„Vyzkoušejme to,“ navrhl Friagi. „Kdybyste mohli letět, všechno by se velice urychlilo.“

Ludva si připravil energetický katalyzační vak. S Friagim jej naplnil kapalinou bevufe a připojil přívody k zásuvce počítače. Na miniaturním displeji energetického vaku se poté objevily číslice a po chvilce na počítači zhasla kontrolka, signalizující nedostatečné napětí v akumulátorech.

„Je to B-palivo,“ zajásal Ludva. „Nebo to má aspoň stejné vlastnosti.“

„Dobrá,“ přikývl Friagi. „Dnes už je večer, takže nikam nepoletíte, ale připravte se na ráno. Cesta bude daleká, ale ne pro toho, kdo umí létat.“

Vstal a zavedl je do jeskyně, kde byly všechny děti. Ty se kolem nich ihned seběhly, ale držely se v dostatečném odstupu od staříka Friagiho.

„Ti dva jsou z nesmírně daleké země a jsou našimi přáteli,“ řekl Friagi přísně dětem. „Chovejte se k nim jako k hostům, ale pozor, nedávejte jim sorky, a nepoužívejte je proti nim z legrace, ať jim neublížíte. Mohlo by to přinést neštěstí pro Ašery.“

Pak pozemským dětem přidělil dvě lůžka, což nebylo nic jiného, než dvě obrovské rostliny – či snad houby? Byly ve tmě jeskyně přes den pevně svinuté, takže připomínaly dřevěné sloupy, ale na noc se samy rozvinuly a nafoukly, až se podobaly obrovským pýchavkám. Spalo se v nich měkce a příjemně. Stačilo vylézt na vršek houby, ten se sám prohnul dolů a oblil spáče ze stran. I když jim neponechal volné ani obličeje, dýchalo se uvnitř dobře. Friagi nařídil Milanovi, ať hostům ukáže, jak se v houbách spí, pak ještě jednou všechny přísně obhlédl a odešel.

Podávala se večeře. Byla to opět masitá kaše, Ludva s Jankou dostali navíc pohárky, aby nemuseli pít z jídelních misek. Při večeři k nim přišel jejich přítel Milan, přinesl si svůj tác a zdvořile se zeptal, zda může večeřet s nimi.

„Jsme přece přátelé,“ usmál se Ludva. „Na to se nezapomíná. Tak už se na to neptej.“

„To je dobře,“ řekl Milan, ale pak celou večeři mlčel.

„Co to vlastně jíme?“ zeptala se ho po chvilce Janka, aby řeč nestála.

„Vy to nepoznáváte? Amébu přece!“ ujistil ji Milan.

„Jakou amébu?“ vyskočila Janka a drobátko zezelenala.

„Jakou? Normální,“ pokrčil rameny Milan a nabral si další lžíci. „Tuhle ulovil stařešina kousek od chrámu. Tobě nechutná? Prý u ní byla kostra nějakého neznámého zvířete – ale to určitě nebylo jedovaté!“

„Améba, co nám sežrala Gringa!“ zaúpěla Janka. Otočila se – a začala zvracet.

„Copak, není ti dobře?“ vyskočil Milan. „To není možné, kdyby v tom bylo něco špatného, bylo by špatně všem, ale nám nic není...“

„Prosím tě, Milane, mlč už!“ řekl potichu Ludva. „To nebylo žádné neznámé zvíře, ale Jančin přítel, rozumíš?“

Na Janku přišlo opět křečovité dávení, ale měla už prázdný žaludek.

„Promiň, to jsem nevěděl,“ zarazil se Milan. „Už jsem slyšel, že na jiných světech žijí i jiné bytosti, ale že by právě...“

„Nechme toho, Gringovi už nepomůžeme,“ řekl Ludva tiše. Ale i on byl do zelena, nesnědl už ani lžíci a zbytek večeře vrátil udiveným kuchařkám. Jen Milan věděl proč. Ani jemu už nechutnalo, jenže už měl misku prázdnou.

„Spěte dobře,“ popřál jim Milan a raději odešel.

Uložili se ke spánku. Janka se ale bála usnout, Ludva ji musel nakonec vzít k sobě do své houby, držel ji kolem ramenou a chvíli ji ještě utěšoval.

„Našli jsme tu lidi – a jsou to naši přátelé,“ opakoval jí mnohokrát. Až nakonec usnula.

A tak začal pobyt dvou ztracených pozemských dětí ve světě Gíjó, nejnebezpečnější planetě v dosud známém vesmíru...

Errata:

10.08.2021 11:04