Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Není jako pod peřinou

Když si člověk večer zaleze do své milované postýlky, je mu blaze. Střihá vlastně dílek ze svého osudem přisouzeného životního metru a měl by si povzdechnout: Zase je jeden vzácný den pryč. Většinou ale nejsme pesimisté a bereme to za příjemnější konec. Vychutnávám ten přístav denní plavby. Chvilku si počtu až přestávám text vnímat a vracím se k jedné větě třikrát. Narovnám polštář, zhasnu, přitáhnu pokrývku k bradě a obrátím se na bok. Prožíváte se mnou tu slast?

Člověk si toho požitku ani neumí jak se patří vážit. Jednou je mrzutý, že dole na plovárně ještě dělá diskotéka kravál. Melodie se dálkou a stromy neprodere, ale buben ano. Bum, bum, bum. Jako kapky na lebku ve středověké mučírně. Podruhé se hlavou ještě honí dozvuky nepříjemné denní události. Jindy je to zase mrzutá povinnost vstávat o hodinu dříve. Pak zase spí někdo nahlas a já to tentokrát nejsem. Zkrátka, člověk je taková nádoba věčné nespokojenosti. Dokáže si i takové blaho, jako je večerní usínání, něčím malicherným ztrpčit.

Až když mu to chybí, pozná co je to za vzácný dar. Jako v té pohádce o soli a o zlatě.

Nezažil jsem frontu, noci v zákopech, v mrazu, v mokru a pod odstřelem. Jen sametové cvičeníčko nám dalo trošku okusit, jak tahle, zdaleka nejsurovější stránka války asi vypadá.

Za pošmourného zimního dne jsme vyráželi z Českých Budějovic na několikadenní cvičení. Zažili jsme jich ještě víc, ale tohle bylo první a proto jsme jeho dojmy vnímali zvlášť hluboce. Mazáci nás prvoročáky strašili desítkami kilometrů pochodu, které nás čekají. Nevěděli jsme, jak chápat vůz s plachtou, který za námi přes zmrazky polní cesty kodrcal. Vedle krabic s proviantem v něm bylo ještě plno místa. Říkalo se, že je to pro ty, kteří nebudou moci dál. Naděje, že v případě krajní nouze tu bude pomoc‚ anebo černá perspektiva, s jakými konci se předem počítá? Francouzi mají rčení: Dobře se jde tomu, kdo si vede za uzdu koně. To by nás bývalo mělo plnit optimismem.

Zatím se šlo, a šlo to. Mrzlo, ale to nám nevadilo. Pod plnou polní jsme se potili. A to nám ještě chyběly krabice ostrého střeliva a ruční granáty. Jen nešťastní vyvolenci táhli místo pušky německý kulomet vzor 42.

Z holých jabloní a švestek podél cest na nás pokukovali jedním okem havrani. Občas zakrákali lakonickou, nepříliš povzbudivou poznámku. Větší pozornost věnovali koblížkům, které utrousili koníci s vozem a polní kuchyní. Tak nám ti funebráci s křídly dávali výmluvně znát, kam nás ve svém žebříčku hodnot řadí.

Cesta moc vesele neutíkala. Šli jsme, jak se dalo. Jakž takž jsme udržovali trojstupy, ale jinak jsme měli volnost. Každý ťapal, jak mu to vyhovovalo. Důstojníci jeli na koních, ale nezdálo se, že by to bylo jejich hobby. Nebudili dojem velké elegance a bylo zřejmé, že doby, kdy si oficíři léčili každodenně nudu v sedle patří historii. Momentkou „Já v sedle“ by se stěží pyšnili svým láskám. My jsme jim ale vrzající židli, která šlapala za ně, přece jen záviděli.

Když už jsme se vlekli příliš ospale, dali nás poddůstojníci kapánek do figury, srovnali krok a – „Zpívat!“ Zezačátku to nebylo nic do Národního, ani do Rudolfína, ale za chvíli jsme se probrali z dřímoty a šlo to. Šlapalo se lepší. Oživilo to náladu a přestali jsme myslet každý jen sám na sebe, na odřené paty a popruhy od torny, které se zařezávaly. I důstojníci se v sedle narovnali, prošlápli paty a povzbudivě se na své podřízené zaculili.

Pochod se zpěvem po hrbolaté polní cestě, plné zmrzlých kaluží a sněhových jazyků, s desítkami kilogramů na zádech není ta pravá nezkalená rozkoš. Pocítili jsme jako úlevu, když jsme za chvíli s tou pěveckou produkcí skončili a zrušili krok – jak se tomu ve vojenském jazyce říká. Každý šlapal zase jak uměl.

Za hodinku nám spořádaný krok a zpěv opět připadal jako osvěžení. Potvrzovalo se pravidlo, že změna je život. Plukovník Honza Raban mi vyprávěl, jak ho maminka jako kluka věčně nutila odpočívat. „Honzíku, na chvilku s tím študováním přestaň, nasekej mi dřiví.“ „Nech toho, odpočiň si. Pojď se chvilku učit.“ „Už musíš být z toho študýrování unavený, odpočiň si. Nanos mi vodu a pak můžeš zalít zahrádku.“. Tak nějak podobně to vypadalo i s naším pochodem ve vyrovnaných řadách a se zpěvem, a za chvíli zase jako když jde hlouček myslivců na poslední leč. Pořád to byla osvěžující změna. Jenom už toho osvěžení bylo trochu moc.

Když jsme za časného zimního soumraku došli na kraj zasněžené ztichlé vesničky, sotva jsme pletli nohama. Přivítala nás láj místních Alíků. To nám ale ze všeho nejméně vadilo, zvlášť když vyšlo najevo, že jsme u cíle dnešní štrapáce. Na dvoře statku se kouřilo z polní kuchyně, která nás cestou předjela. Guláš stačilo ohřát, k němu hora chleba a hlavně čaj. Horký, hodně sladký – nikdo nepomyslel na štíhlou linii- a hodně, hodně čaje.

Důstojníci slézali s koní. Slézali, neseskakovali. Krokem poněkud zeširoka rovnali zdřevěnělé nohy. Koně od nich převzali „koňáci“, druhoročáci, kteří užívali parádní vojnu pod ochranným křídlem stájí. I teď měli výhodu. Zavedli koně do místních maštalí a plácali děvečky po tvářích.

My jsme zatím seděli, na čem se dalo a vyprazdňovali ešusy lžící, vytaženou zpoza plátěné kamaše. Najedli jsme se, napili a tím večerní program skončil. Televize se tu na dvoře nepromítala, kromě toho tenkrát u nás ještě ani nebyla, žádný hostující balet za námi nepřijel a tak nám nezbývalo, než se uložit k spánku. Na nic jiného jsme pomyšlení neměli. Uložit – ale kam a jak? Vojenský kavalec s erární dekou není postýlka u maminky, ale teď i ten byl chimérickou představou.

Ukázalo se, že naši velitelé pamatovali na všechno. Přijala nás dokořán otevřená – nikoli náruč, leč- vrata stodoly. Stodola plná voňavého sena. Seno až ke stropu. Co je víc možno si přát? Jistě jste už četli a umíte si představit, jak člověk zaleze do teplého sena a kořenná vůně ho ukolébá k sladkému snu.

Literární podvod. Pokud hrdina románu neleze do sena za vlahé letní noci, ale v zimě, kdy sníh na dvoře jiskří a skřípe pod kročejema, neusíná jako v bavlnce, ale jektá zuby a marně se v polospánku snaží zalézt hloub a hlouběji v marné nadějí, že tam bude zimy méně. Právě tak jsme to okoušeli my. Ačkoli jsme byli k spánku zralí jako zřídkakdy, nestál té noci pro nikoho z nás za mnoho.

Vyslechli jsme od hospodáře i od důstojníků na dobrou noc důtklivé varování, aby nikoho nenapadlo zapálit si ve stodole cigaretu. Pak jsme se vyšplhali po žebříku až pod střechu a zalezli do šustící peřiny jak červíci do ementálu. Pár obligátních hloupých žertíků, vesměs na téma: kde by se to spalo lepší a co tady komu ještě k úplné spokojenosti chybí. Pak nás únava odnesla jak měkká vlna do nevědomí.

Bohužel, ne na dlouho. Snad jsme spali důkladně hodinu, snad dvě. Nebo to byla jen půlhodina, či dokonce pouhých pár minut? Ještě na pomezí mezi spánkem a bděním jsme začali vnímat surový chlad. Jako by útlum z únavy a vetřelec-mráz se vzájemně přetlačovali a zápasili o nadvládu nad námi. Ledového pocitu bylo čím dál víc a spánku méně.

Pohyb v seně rostl. Kopanec do zad a místo galantní omluvy nerudné zabručení. Že v hrnci vařící se voda kolotá není žádný objev. Tady cirkulovaly lidské bytosti zimou. Každý se někam zavrtával v iluzi, že najde víc tepla. Jedni se drali shora dolů, druzí zleva doprava, jiní šikmo vzhůru. Směry se různily, výsledek byl stejný. Čím blíže bylo k ránu, tím ubývalo nejotrlejších otužilců, kteří přece jen ještě alespoň jedním okem dřímali.

Budíček byl osvobození. S nadějí, že se vyspíme byl konec, ale alespoň jsme se mohli pohybem trochu zahřát.

Jaké jsou vyhlídky na spánek příští noci? Neoddávali jsme se klamným nadějím, ale byli přesvědčeni, že horší to snad ani být nemůže. Leč přece bylo.

Následující večer nás zastihl na pokraji šumavského lesa. Mrzlo sice o něco víc, ale bylo tu alespoň za větrem. Večeří jsme měli jen studenou. Oheň jsme rozdělávat nesměli, „nepřítel“ byl blízko. Požvýkali jsme něco chleba se slaninou a zapili to kávou z melty. Jídlo nás nezahřálo a pití v prsou a v žaludku záblo.

Byli jsme tak utrmáceni, že jsme bez dlouhého rozmýšlení ulehli. Jak? Tím nejprostším a zároveň nejabsurdnějším způsobem. Rovnou pod stromy do sněhu. Trochu jsme si lože přece jen upravili. Nalámali jsme husté smrkové větve, na ně prostřeli stanové dílce a zabalili se do deky. Vyprávět, jak nám bylo teplo nemusím. Oč tu byl větší mráz, než minulé noci ve stodole, o to jsme byli víc zmoření. Takže to vyšlo asi nastejno. Tiskli jsme se jeden na druhého jako sardinky v plechovce. Bratrsky jsme si tak zimu navzájem znásobovali. O předávání tepla lze stěží mluvit.

Měl jsem osvědčený způsob usínání. Zavřel jsem oči, soustředil se na pomyslný bod a veškerou silou vůle odháněl všechny myšlenky a představy. Jak se to dařilo, tak se člověk propadal do snu. Tohle se mi osvědčilo i tady. Musím ale konstatovat, že úspěšně usínali i kamarádi, kteří ztěží používali stejnou metodu. Usnuli bychom asi i ve stoje.

Jak dlouho jsme spali nevím, ale do Jitřenky to nebylo. Usínání a procitání se střídalo podobně jako ve stodole. Jen intervaly byly kratší.

Uprostřed noci mne čekalo intermecco. Nemohu tvrdit, že nevítané. Každý důvod vyskočit z ledového lože byl spása. Byli jsme posláni ve dvojici do opuštěné vesnice vypátrat, kde nocují „modří“.

Vrátili jsme se s potřebnými zprávami a jaksi za odměnu jsme mohli zbytek noci strávit v budově velitelství. Nejsem si jistý, zda to tam bylo lepší, nebo horší než na sněhu pod stromy, ale spal jsem méně.

Velitelství bylo v opuštěné promrzlé chalupě. Ve staré široké peci se po dlouhém čase, možná po letech zatopilo. Místnost byla plna čpavého dýmu a plesnivých vlhkých výparů, které jakoby ožily. Teplo cítit nebylo ani na tři kroky od čadícího dříví v peci. Na podlaze, plné bláta a tajícího sněhu ležela hromada lidských těl, která stále překračovali vstávající, lehající, odcházející a přicházející spojky, hlídky, strážní, spojaři.

Příští den jsme svedli s „nepřítelem“ urputný boj. Tam, kde byli důstojníci v dohledu se to odbylo celkem v mezích slušnosti. Na našem odlehlém křídle jsme se poprali skoro doopravdy. Vervu nám dodávalo i pomyšlení, že už martýrium končí a čeká nás návrat do sladké náruče kasáren.

Cvičení bývala příležitostí pro malér. Odborně se tomu říkalo mimořádná událost. Ani naše manévry v malém se bez toho neobešly. Smůla přichází obyčejně ve chvíli, kdy se jí nikdo nenaděje.

Už bylo po všem a skupinka vítězné armády se hřála u ohýnku. Někdo hodil do plamenů krabici od slepých nábojů. Ta ale docela prázdná nebyla. V ohni to pšouklo, žádná veliká exploze, ale kamarád měl rozseknutou vnitřní stranu stehna. Málem přišel o něco, co by v životě postrádal. Co se stalo? Jeden náboj se v krabičce schoval a kulka s nábojnicí si vyměnily úlohy. Normálně zůstane nábojnice v nábojové komoře a kulka vyletí a páše neplechu. Tentokrát dřevěná dutá „kule“ v ohni beze škody shořela, ale prachová náplň proměnila roztrženou a deformovanou mosaznou nábojnici v projektil. V nemocnici šili hlubokou ránu s ošklivě potrhanými okraji.

Bezmála jsem tenkrát přišel také k úrazu. Když jsme zaútočili na „nepřítele“, snažil jsem se vyrvat jednomu z protivníků pušku. Vyrazil proti mně a hrotem bodáku mne zasáhl do nadočnicového oblouku. Být to o vlas níž...hrůza pomyslet.

Nemusí dojít ani k nejhoršímu a armáda počítá ztráty.

 1.6.03

Errata:

19.07.2021 08:42