Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na stráži

Strážní služba i v míru zavání válečným stavem. Trochu, ne moc. Na strážného nepadají bomby, nemusí se krčit v zákopech před kulometnými dávkami, neřinči nad ním tankové pásy. Má však ve zbrani ostré střelivo a může je použít. Přirozeně — za přísně vymezených a omezených podmínek. Střeží zpravidla choulostivé a nebezpečné věci, důležité pro bezpečnost státu a jeho občanů. Strážní služba je praktická lekce, že služba v armádě a hra na vojáčky je rozdíl.

Ve stráži si může člověk vykoledovat malér, o jakém se mu v civilu nezdá. Měli jsme jako nováčci velitele světnice, desátníka, slušného venkovského chlapce. Nedělal na nás ramena, zbytečně nás nebuzeroval. (Promiňte to neslušné slovo, ale vojna má svou hantýrku a některé výrazy jsou svým obsahem tak košaté, že by je pokus o překlad do spisovné češtiny ochudil.) Měl své způsoby, jak udržet mezi dvěma desítkami svěřenců ve světnici pořádek. Respektovali jsme ho a v mnohém nám dobře a užitečně poradil. Překvapilo nás, když se ocitl před soudem a ve vězení. Ne v takovém „s dekou“, to znamená vyspat se po skončení ženijního výcviku v zamřížovaném kamrlíku za strážnicí. Šlo o opravdový kriminál, spojený s Kainovým znamením do rejstříku trestů a s nasluhováním – to znamená prodloužením povinné vojenské služby o dobu strávenou ve vězení.

Co spáchal? Nic neukradl, nepopral se, nikoho nezmrzačil, nezpůsobil havárii. Usnul. Kontrola ho přistihla, jak na strážním stanovišti dříme.

Ve stráži člověka lehce potkají nečekané situace.

Měl jsem stráž v Litoměřicích na vodním cvičišti. Několik dřevěných baráků stálo na břehu Labe. Pramice, pontony, mostní dílce, zemní stroje, automobily, dílny. Bylo to záhy po válce a došlo tam prý i k přepadení. Místo bylo poměrně odlehlé, na samém kraji města. Dál byly už jen zarostlé břehy řeky, pole a sem tam ovocný sad.

V noci provázel strážného vlčák. Byl zvyklý, že šel každý den, vlastně každé dvě hodiny s jiným člověkem. Asi je identifikoval svými zvířecími smysly podle uniformy a samopalu.

Ten samopal sehrál důležitou úlohu a proto o něm musím říci par slov. Byl to trofejní plecháč po Němcích. Měl poměrně měkkou spoušť. Když se ale stiskla lehce a s citem, povolila nejprve pár milimetrů, pak se teprve pod prstem ucítil pevný odpor, stačilo docela málo a zarachotila dávka v mimořádně rychlé kadenci. Když byl samopal zajištěn, několikamilimetrová tolerance u spouště zmizela. Někdy jsme si jemným dotekem spouště ověřovali, zda je či není zbraň zajištěná. Párkrát jsme si to na terezínské střelnici vyzkoušeli.

Uprostřed noci na mne přišla řada. Sebral jsem samopal, převzal od předchůdce vodítko se psem, podrbal vlčáka po hřbetě a vydal se na obchůzku. Podél řeky, kolem brány, mezi dřevěnými baráky, okolo drátěného plotu a zase dokola. Čas utíkal strašně pomalu. Noc byla tmavá, ticho jak v hrobě, z města, které bylo na pár kroků, ani hlásku. Jen vlnka na řece občas šplouchla. Na okamžik vyhlédl mezi mraky měsíc a zaleskl se ve vodě. Nuda k uzívání.

Jen pes chvílemi zbystřil a zpozorněl. Náhle zavrčel a smýkl se mnou mezi baráky. Rázem jsem se probral z otupělosti. Levou rukou jsem popustil vodítko na několik metrů a pravou odjistil samopal. Pes vyrazil a já za ním. Žádný diverzant se neobjevil. Vlčák zaryl nos mezi kopřivy u králičí díry pod hromadou prken.

Jak je to teď se samopalem? Je ještě odjištěný, nebo jsem ho už podvědomě a automaticky zajistil? Uklidnil jsem psa, zkrátil vodítko a opatrně zkoušel ukazováčkem spoušť. Povolí ty milimetříky, nebo ucítím hned pevný odpor? Epizodka mne asi přece jen trochu vzrušila a nervy se ještě patřičně neusadily. Ukazováček překročil pomyslnou hranici. Nocí zahřměla rána. Strašná rána do idylického ticha, stokrát odražená a znásobená řekou, stěnami města, strání, na které stojí nad vodním cvičištěm jak menší Vyšehrad – kasárna.

Jediná rána – což bylo s podivem. Jak už jsem se zmínil, samopal měl vysokou kadenci a i při nejcitlivějším stisknutí spouště vypálil delší či kratší dávku. Musel jsem to zmáčknout opravdu tuze jemně. Až neskutečně jemně. Ale co naplat, výstřel to byl. Co teď?

Bouchly dveře strážnice, rozlil se pruh světla a jeden za druhým zadusali strážní v čele s velitelem. Ještě v běhu si dopínali opasky a rovnali čepice.

„Co se děje?“ Kápl jsem božskou. „Ty vole...“ Velitel stráže byl mazák- ve druhém roce služby. Už leccos zažil a teď dumal, jak z konopí. Ze strážnice byl slyšet telefon. Je jasné, že volají zhora z kasáren. Blesková porada. „Řekneš, že ňákej chlap lez přes plot a nezastavil se na zvolání. Že si střelil do vzduchu...“ „Ne, řeknu pravdu.“ Podruhé mne stihl rohatý akademický titul. Velitel stráže zvedl telefon. Volal dozorčí z kasáren: „Co se stalo? Co to bylo za střelbu?“ Velitel lhal duchapřítomně: „To nebylo u nás. Někdo střílel za řekou.“ Trochu nám pomohlo, že to byla jen jedna rána. To na samopal nevypadalo.

Tak. Zatím to prošlo. Ale jak dál? Prázdnou nábojnici jsme našli, v tom problém nebyl. Hlaveň zbraně jsme pečlivě protáhli. Horší problém byl s nábojem, vlastně bez náboje. Bude chybět. „Neboj.“ chlácholil mazák. „Jak přídou klucí ráno do dílen, řeknu zbrojíři.“ Mazák se s mazákem domluví. Ostatní strážní budou mlčet jako hrob, o to není strach. Kdo ví, co koho může potkat zítra a solidarita v prů... je na vojně věc posvátná.

Historka se psem, s králíkem a nočním výstřelem nad řekou skončila v tichosti. Napadlo mne, zda to přepadení, které se tu už nějaký čas tradovalo, nemělo také podobné ledví.

Ještě jednou jsem zažil ve stráži něco, co souviselo s ostrým střelivem. Příběh mohl mít dokonce tragičtější následky.

Měl jsem už nějakou pecku na ramenou a stříbrné pásky z obou stran. Svobodník, nebo desátník aspirant. Trávili jsme léto ve výcvikovém táboře u Mimoně. Nedaleko ve Stráži pod Ralskem byli výsadkáři. Vyprávělo se, že součástí jejich výcviku jsou i noční přepady sousedních útvarů. O tomhle tématu jsme často diskutovali a týdny jsme se noc co noc na takové klání chystali. Představovali jsme si to jako něco na způsob hospodské rvačky.

Jednoho dne se zdálo, že se dočkáme. Velitel útvaru nám bez žertu oznámil, že dnešní noci se cvičný přepad některého z okolních táborů čeká. Je ohlášen a je třeba, abychom jednali rozumně a nedošlo k surovostem a zbytečným zraněním.

Toho dne jsem byl určen velitelem stráže. Velitel útvaru řekl, že mne nevybral náhodou a že spoléhá na můj rozum. O tom, že přepadení tábora není žert svědčilo i to, že strážní nedostali ostré střelivo.

Nadešla noc. Strážní se střídali na obchůzce, ale po návratu nezalézali na pryčnu, jak bývalo jindy zvykem. Napjatě jsme čekali. Nespali ani ti, kteří měli pohotovost a trávili čas ve vedlejší místnosti. Hotovost byla vlastně záloha, která by v případě nutnosti posílila stráž. Vojáci, kteří do ní patřili, mohli spát‚ ale museli zůstat ustrojení. Fasovali také ostré střelivo.

Ostré střelivo! Blik! V té chvíli mi to bliklo a zapálilo. Stráž ostré střelivo neměla, ale hotovost ano. To už nikdo nedomyslel. Ani velitel útvaru, ani zbrojíř, který náboje vydával. Srdce se mi rozbušilo v hrdle. Hotovost mi jako veliteli stráže podléhala, ale odebrat jí smrtonosnou munici jsem nemohl, tak daleko moje pravomoc nesahala, na takovou situaci řády nepamatovaly. Rychle jsem vojákům vše vysvětlil a nařídil, aby za žádných okolností nestříleli, i kdyby v příštích chvílích došlo k přepadení. Jediné rozumné, co jsem mohl udělat bylo rychle vyrozumět velitele útvaru.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Okna domku, kde velitel spal se rozřinčela, div se nerozsypala. Objevila se rozespalá hlava a stihl mne nelaskavý pohled. Vysypal jsem ze sebe, oč jde. Hlava rázem zmizela a než by napočítal do tří vyběhla ze dveří nedooblečená postava.

Všechno se stihlo a situace byla zachráněná. Hoši s červenými barety tu noc poctili návštěvou jiný útvar. Nic by se bývalo stejně nestalo. Ale kdo ví?

Aby člověka na stráži potkalo něco příjemného, to je vzácnost. I to se ale někdy stane.

Probíhalo tenkrát zimní cvičení. Byly to manévry větších rozměrů. Pochodovali jsme zasněženou Šumavou a přespávali v opuštěných studených chalupách. Říká se tomu přesuny. Někde ve štábním stanu se kreslí do mapy červené a modré šipky. To je výchozí postavení, útok a protiútok, ústup, obchvat, ale prostí kmáni téhle papírové války to zažívají jako puchýře na patách, mokro v botách a rýmu.

Vesnici, nebo spíš hrst rozhozených chalup jsme asi dobyli, nebo to dokázali už ti před námi a my jsme sem dorazili jako druhý sled, nebo jako záloha vyššího velení. V každém případě jsme mohli v téhle prázdné chalupě rozbalit plné polní, rozprostřít na podlaze slámu z opuštěné stodoly, na ni stanové dílce, sundat si boty a přikrýt se hubenou dekou. Mně však byly tentokrát tyto slasti odepřeny. Byl jsem určen do stráže.

Mrzlo jen praštělo. Měsíc svítil neobyčejně jasně. Ojíněné stromy v ovocném sadu kolem chalupy vrhaly na jiskřivý sníh ostré stíny. Kdyby to nebylo ve stráži tak přísně zakázané, mohl bych číst noviny. Nesvádělo mne to. Žádné jsem už kolik dní neviděl. Mohl jsem se kochat kouzelným nokturnem a to ani strážnému nebylo zakázáno.

Bylo krátce po půlnoci, když se od sousední usedlosti ozvaly hlasy, bouchla vrátka a ve sněhu zavrzaly kročeju. Už na dálku jsem poznal velitele roty. Byli jsme dobří přátelé a to mi v té chvíli působilo potíže. Podle předpisů jsem měl namířit pušku, zastavit ho a vyzvat, aby řekl heslo. Podle normální střízlivé logiky to byl nesmysl. Toho o rok nebo o dva staršího kamaráda, s nímž jsme se dobře znali a kterého jsem v tom jasném měsíčním světle bezpečně poznal, mám teď stavět a hrát si na bdělého a ostražitého? Nějak mi to nešlo. Místo vzorného vojenského chování jsem zvolil tu nejhanebnější civilní variantu. Nechal jsem flintu na řemeni, ruce v kapsách pláště a s úsměvem jsem pozdravil: „Dobrej večer.“

V příštích vteřinách jsem čekal, zda mne za ten bezprecedentní prohřešek proti nejposvátnějším vojenským přikázáním nečeká pěst přísného trestu. Velitel se ale v té chvíli také projevil jako Pepík a řekl: „Dobrej večer.“ Šel ze zabíjačky. Pozvala ho rodina volyňských Čechů. Žili tu v jednom hospodářském stavení po odsunutých Němcích. Dal mi kus jitrnica a šel spát.

On se tím také dopustil do nebe volajícího přestupku proti vojenské násobilce. V řádech stálo výslovně, že ve stráži nesmí voják sedět, kouřit, jíst. Nebylo tam sice nic o jitrnici, ale přijímat na strážním stanovišti dary, to se určitě také nesmělo. Alespoň podle vojenského pravidla: co není výslovně dovoleno, to si můžeš zkusit a uvidíš!

Pepíkovo a mé proviněni bylo o to větší, že jitrnice byla neobyčejně dobrá. Nebyla obvyklá, jak se s ní setkáváme při tuctových zabíjačkách. Asi to na Volyni připravovali trochu jinak. Bylo to něco mezi jitrnicí a klobásou. Maso nebylo mleté jako prejt o němž je zmínka v literatuře klasika. Připomeňme si zabíjačku za frontou a rozežraného Balouna, přivázaného a mučeného vůní prejtu. Maso bylo drobně nasekané a se spoustou česneku. Představte si: Kouzelná zimní měsíční noc a jitrnice voňavá česnekem. Znáte poezii těžšího kalibru? I to může člověk zažít ve stráži.

Jednou mne potkalo na strážním stanovišti právě při obchůzce něco opravdu nezapomenutelného. Bylo to také v noci, v zimní noci. Také na vodním cvičišti, ale tentokrát pro změnu v Českých Budějovicích. Hřáli jsme se v dřevěné strážnici u plechového bubínku, rozpáleného do červena. Srkali jsme hořkou meltu a přilévali si z bohaté zásoby na kamínkách. Jak bylo pravidlem, střídali jsme se po dvou hodinách v pochůzce. Mezi tím jsme podřimovali na pryčně a klímali u stolu.

Chodil jsem po kamenném nábřeží Vltavy, zimomřivě podupával a odhadoval, kolik času zbývá do vystřídání. Tu se dveře strážnice otevřely a na sníh padl dlouhý pruh žlutého světla. Samo o sobě nic neobvyklého. Lidský organismus — a voják je konec konců také člověk — podléhá občas kategorickému imperativu, který si vynutí na chvilku odchod z příjemně vytopeného dřevěného pelíšku. To ale voják zpravidla neodbíhá do stínu v zapnutém a sunkami ověšeném plášti, s puškou na rameně a nasazeným bodákem. Tohle vypadalo na střídaní a mně ještě zbývala nejméně hodina na zdravém vzduchu. Že by si někdo z lásky k bližnímu ne hodinu, ale pět minut nudného přecházení nudnou nocí po nudné navigaci přidal? Takové křesťany jsme v rotě neměli.

Vyšel i velitel stráže a všechno svědčilo o tom, že mne jdou opravdu vystřídat. Ještě se při tom nějak zvláštně uculovali. Jako by pro mne měli na strážnici přichystané vázané k narozeninám, a těšili se až rozvážu provázky.

„Volali z kasáren. Přišel ti telegram.“ Telegram? Teď uprostřed noci? Manželka je v jiném stavu. Nestalo se něco? Ale to by se ti holomci tak významně nešklebili. Nepochyboval jsem, že po celé čáře od útvaru až na strážnici už listovní tajemství dávno vzalo za své.

Sluchátko leželo na stole mezi zbytky nedojedené večeře, vrchovatým popelníkem a ohmatanými čísly měsíce starých časopisů. Nedočkavě jsem telefon popadl.

„Co je?“

„Máš tu telegram.“

„Tak to votevřete. Co je v něm?“

„Jo.“ Chvilka ticha, jako by teprve nyní tajemství odhalovali. „Já ti to přečtu.“

„Notak čti.“

„Jo. Tak – Máš syna. Matka i syn zdrávi – To je celý.“

Syn už má hnedle pětapadesát. Text telegramu nezapomenu, i když jsem se ho nazpaměť neučil.

I takové věci se někdy ve strážní službě stanou.

 29. 3. 03

Errata:

19.07.2021 08:42