Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co by moucha v kolotoči

Jako ženista jsem užil české i slovenské řeky. Plul jsem na pontonech a na pramičkách, koupal se dobrovolně i nedopatřením, stavěl mosty přes Vltavu v Písku a v Budějovicích – to byla ještě pohoda, přes Dunaj v Bratislavě – a to už bylo vážnější. Absolvoval jsem těžkou atletiku na povel „Trámec – CHOP“a ještě cítím otlačená ramena. Kopali jsme zákopy a latríny ve zlatistém písku výcvikového prostoru u Mimoně, kde bylo víc zmijí, než vojáků.(Jednu našli ševci stočenou na verpánku ve své popem provoněné rezidenci.)

V prkenném táboře (vrchovatém štěnicemi) Na Petržalce ve slovenské máti náš výcvik záložních důstojníků končil. Každý večer se četl rozkaz, kdo je určen do jakého kurzu. Informovaní přinesli zvěst, že přišel seznam odjíždějících do Velvět, do školy politruků.

Nemohl jsem se večerního vyhlášení dočkat. Těšil jsem se jak kojenec na dudlík. Vojačení jsem měl plné zuby a toužil se věnovat zase politice. Kdo už by měl být do kurzu vybrán, když ne já? V učilišti jsem platil skoro za politickou jedničku. Při nočním cvičení v Litoměřicích v mazlavém blátě Radobílu mne velitel učiliště pověřil přednést před nastoupeným osazenstvem bojovou agitku –„jako za skutečné válečné situace“.(Byl to veliký trapas vymýšlet si vlastenecký apel jako by bylo, co naštěstí nebylo.)

Stáli jsme teď na nástupišti a velitel četl jméno za jménem. Ozývala se „Zde“ a „Tu“. Abeceda se blížila ke konci a moje jméno nikde. Zapomněli na mne? V té chvíli jsem se snad i červenal. Od příchodu do kasáren jsem byl známý jako aktivní komunista. Nehrál jsem si na důležitého, to ne. Kamarádi mě měli docela rádi. Občas mne – přirozeně – vystrčili jako mluvčího, když šlo o něco nepopulárního. A teď...

Čekal jsem, že budou přátelé překvapeni, vyptávat se: „Proč?“ Nevím, co bych měl říkat. Přehlédnutí? Nedopatření? Zařehtal vojenský úřední šiml? Snad se to brzy vysvětlí...

Ale ono nic. Nikdo se nedivil, nikdo se neptal. Každý měl hlavu plnou svých starostí. Tomu splnili touhu a odjížděl jako dobrovolník k výsadkářům, ten jel do řidičského kurzu, k radistům, k pyrotechnikům – zneškodňovat zapadlé letecké bomby z války, odminovat dukelské bojiště.

Příští dny se pustým barákovým táborem ploužilo pár osiřelých postav a vymýšlelo se pro ně náhradní zaměstnání. Něco se uklízelo, ale spíš „jako“ než doopravdy. Zbytek dne SE leželo na slamníku a četlo nebo dřímalo.Když si někdo vymyslel trochu věrohodnou záminku odejít do města, vítalo se to s povděkem.

Všichni už byli v myšlenkách zpátky v posádce. Důstojníci u rodin, záložníci a „mazáci“ u svých lásek.(Čekají ještě na ně, jak je v dopisech ujišťují? Nenašli si zatím náhradu – jako jejich mužské protějšky tady v Bratislavě?) Jen já jsem se cítil jako zakutálená ztracená kulička v povídce Karla Čapka.

Jak si vysvětlit, že o mě nikdo nestojí? Povolali do politické školy kdekoho, kdo byl pár dní ve straně, nebo ve svazu mládeže. Stavěl se z gruntu skoro celý politický aparát o tisících míst. (Později vyšlo najevo, že z naší světnice vybrali i horníka z Mostecka, který zatajil, že sloužil ve wehrmachtu na frontě. Proto tak znamenitě střílel.)

Bylo to počátkem padesátých let a atmosféra byla otrávena podezíráním a politickými procesy. Neplácl jsem něco, co si někdo falešně vyložil a „práskl“ to na mne?

Pln nejistoty jsem si sbalil plnou polní a vrátil se jako desátník aspirant na Mariánské náměstí v Českých Budějovicích.

Přijel jsem schlíplý, ale brzy jsem přestal mít na sebelítování čas. U mateřského praporu mi naložili tolik hodin politického školení a přednášek, že jsem se sotva stačil připravovat. Zda jsem byl či nebyl ve Velvětech, s tím si nelámali hlavu. Přimhouřili oko nad tím, že jsem místo v kasárnách bydlel doma v Mánesově ulici a k útvaru chodil jako do zaměstnání.

Během několika dní mi hřebínek ještě povyrostl. Major Čadek, náčelník politického oddělení svazku, nebral ohled na protesty praporu a udělal ze mne propagandistu divize. Všechny formální předpisy dostaly na frak. Funkci propagandisty už podle papírů zastával jeden štábní kapitán, ale ten byl platný – jak se tehdy říkalo – „jako vládní vojsko v Itálii“.

Cítil jsem se jak kapr ve Vltavě. Jezdil jsem zase po jižních Čechách, jen pro změnu v uniformě. Místo ve stranických školách a na aktivech jsem přednášel u pluků a praporů. Velvěty Nevelvěty, post politruka jsem měl.

Začas jsem se dověděl, jak to bylo, že se na mne tenkrát v Bratislavě „zapomnělo.“

Major Čadek jel na důležitou poradu na ministerstvo. Všichni naříkali na nedostatek schopných politruků. Uvedl můj případ jako ukázku, jak se s „kádry“ plýtvá. Vysvětlili mu, že se se mnou počítalo na jinou funkci. Měl jsem být kontrarozvědčíkem, něco jako vojenským policajtem.

Jak jsem k téhle důvěře přišel? Zavinil jsem si to svou horlivostí.

Asi před půl rokem se konala v učilišti stranická konference. Přihlásil jsem se do diskuse a přednesl zdrcující kritiku na stranické nicnedělání. Pohodlného náčelníka politického oddělení jsme na cvičišti ani na schůzích neviděli a všechno spočívalo na bedrech podporučíka základní služby, který se obklopil několika oblíbenci. Podle toho to vypadalo.

O přestávce si ke mně přisedl plukovník Kopold, významný delegát z ministerstva a podrobně mne o poměrech v učilišti vyzpovídal.

Pověst sekerníka jsem si utvrdil epizodou, která měla povahu vyloženě „cliftonskou“.

Tvrdý výcvik na Dunaji způsoboval, že bychom byli lačně kousali i hřebíky. Obsah „ešůsů“ byl však k pláči dietní. Postraně se bručelo: „Provianťáci kradou“, ale nikdo nic konkrétního neměl. Pro potraviny jezdili střídavě posluchači jako kontrola, ale ani to k ničemu nevedlo.

Úloha padla jeden den na mne. Kontrarozvědčík, druhoročák základní služby, mne nastražil: „Měj oči otevřené.“

S jedenapůltunkou jel kromě řidiče vrchní kuchař a intendant, všichni tři „místní“.

Zastavovali jsme u jednotlivých dodavatelů, v pekárnách,ve skladech zeleniny a ovoce, ve smíšeném zboží. Všude si „tři králové“ strčili stranou něco pro sebe a nezapomínali ani na mne, ale pořád to nebylo nic strašného. Brada mi klesla až v řeznictví a na jatkách. Tu se nakládaly do vozu celé čtvrtky, ale intendant s kuchařem se prohýbali pod taškami, jež provlhali čerstvým masem. S řidičem se rozdělili a mně dali věnec buřtů, čerstvých, voňavých z udírny. S těžkým srdcem jsem se vymluvil na bolení žaludku a tašku „s výslužkou“ strčil pod sedadlo. Napomenuli mne, abych byl opatrný a před kluky se nechlubil. Měli by velké oči.

Nebylo pochyb, že se na podvodech podílejí obě strany, odběratelé i dodavatelé. Intendant nepochybně za „dárečky pro rodinu“potvrzoval i příjem zboží, které nikdy neviděl. To všechno na úkor nás, hladového „mančaftu“.

Po návratu do tábora jsem se „klukům“nepochlubil, ale „kontrášovi“ ano. Jako korpus delikty a pro klid svědomí jsem mu odevzdal tašku s křupavými houstičkami, věncem buřtů a broskvemi k nakousnutí.(Jaký osud to čekal?)

Co se dělo dál, to jsem si mohl jen domyslet. Vojenské orgány spolu s civilními patrně nastražili past, do které se nenechavé křepeličky chytily. Intendant s kuchařem se v příštích dnech vyměnili, pro proviant jezdilo jiné auto a v ešusu jsme dostávali krmě o špetku víc. Pro mne to mohlo mít ještě onen neblahý kádrový důsledek, jemuž jsem o vlas unikl.

Intervence majora Čadka v Praze nezůstala bez ohlasu. Někde v papírové evidenci přepsali číslo mého zařazení. Ale jestli si major myslel, že vyhrál, pak ho kádrováci přesvědčili, že jsou větší páni. Vyšel rozkaz a byl jsem jmenován propagandistou – intendančního učiliště v Žilině. Tak a máš to...

Netušil jsem, že to není poslední slovo. Karusel se měl teprve roztočit. A že se točit umí, to jsem se v příštích dnech a dokonce i hodinách přesvědčil. Otočky byly tak rychlé, že mne povýšení na četaře a podporučíka hledalo pár měsíců a já zatím putoval z místa na místo s dvěma stříbrnými cvočky na rameně. Ale vraťme se do Žiliny.

Přijala mne mateřsky. Hezky mne ubytovali, dostal jsem pěknou kancelář. V neděli jsem stačil navštívit zříceninu hradu Lietava a příští den odjížděl do Prahy na seminář. Na cestu jsem dostal výborný bílý chléb a hroudu báječné paprikové rozhudy, Netušil jsem, že to je poslední Sbohem slovenského působiště.

Uprostřed semináře pro mne přišli. Ne žandarmové s fedrpušem, jako pro Karla Havlíčka Borovského, leč poslové z kanceláře ministra národní obrany Alexeje Čepičky. (Všimněte si, jak moje důležitost rostla.)

V sekretariátě ministra mne přijal plukovník, který měl před sebou na stole rozloženu hromadu knih a papírů. Přitáhl mi vedle sebe židli.

„Máme sestavit tabulky zvláštního pluku, který bude mít takové a takové určení. Já jsem velitel a ty můj politický zástupce. Tadyhle je seznam funkcí, z kterých to máme dát dohromady. Pomoz mi s tím.“

Nahlédl jsem do knihy a padlo mi do oka na kolik vojáků má být kolik kuchařů, jakou mohou dosáhnout hodnost, kolik z nich má být z povolání a v jaké platové kategorii. To stačilo abych pochopil, že tu mohu být sotva čím užitečný. Plukovník se ponořil znovu do práce. Seděl jsem a nevyrušoval.

Tu se rozletěly protější dveře a do místnosti vpadl rozkacený starší drobný generál. Vyskočil jsem a postavil se do pozoru. Nechápal jsem, proč na mne křičí: „Hele, seber se a běž. Já se s tím ...(padl nelichotivý přídomek a jméno ministra vnitra nebo bezpečnosti, nevím už, jak to bylo právě organizováno)... nebudu věčně dohadovat. Čekají tě ňáký kapitáni.“

Byl jsem tak vyjukaný, že ani nevím, zda jsem se slušně rozloučil s plukovníkem, kterému jsem dělal skoro hodinu politického zástupce.

Jestliže se na mne generál osopil, jako bych se dopustil velezrady, dva důstojníci v předpokoji mne přivítali přátelsky a nějak nevojensky. Jeden byl major, druhý obtloustlý kapitán s ježatým knírkem. Potřásli mi rukou.

„Dem.“

„Kam?“

„Nic se neptej, všechno se dovíš.“

Před budovou stála modrá škodovka. Na tabulce s číslem měla „B“. To znamenalo bezpečnost. Za volantem seděl strážmistr SNB v uniformě.

„Kam mě vezete?“ osmělil jsem se znovu zeptat. Že by mě chtěli „sebrat“, na to to nevypadalo.

„Kdo se moc ptá, moc se doví,“ culil se kapitán.

„...a bude brzo starej.“přidal major.

Za rok na vojně jsem měl oficíry „v oku“, ale tihle dva vypadali, jako by si právě oblékli uniformu na ochotnickou scénu.

Jeli jsme dlouho Prahou, kterou jsem znal jen z několika letmých návštěv a projeli neznámými okrajovými končinami. Mezi domy vyhlížela pole.

Zastavili jsme před širokým obloukovým portálem. Vpravo přiléhal moderní kostel a bylo patrné, že obě stavby patří dohromady. Policisté vynášeli po schodišti do nákladních aut náruče knih a papírů.

Tajemní únosci mne strčili do jedněch dveří na dlouhé chodbě. Přivítal mne kapitán SNB (na policajty neobvykle vysoká hodnost). Po pár zdvořilých úvodních slovech, z nichž jsem se nic nedověděl, začal sáhodlouhý a podrobný výslech. Týkal se kdečeho z mé nedlouhé životní dráhy a celého příbuzenstva. Přemítal jsem, zda mám stanout jako obžalovaný před nejvyšším soudem, nebo být jmenován ministrem.

Všecko, co jsem na sebe prozradil, vyťukávala dívenka za mými zády do stroje. Uklidňoval mne kapitánův přátelský tón, i když jeho pohled byl neurčitý. Za to nemohl. Každé oko mu bloudilo na svou pěst. Když jsem si za chvíli prohlédl písařku, zjistil jsem, že se na mne také mile usmívá a také drobátko šilhá. Že by to patřilo k tomuhle oboru činnosti?

„Co mám vlastně dělat? Nemám tušení, proč mne sem přivezli.“osmělil jsem se zase položit otázku.

Neřekl: Moc se neptej, všechno se dovíš, ale po křížovce s tajenkou o větším počtu slov to vyšlo nastejno. Opsal každým okem odlišné kolo po místnosti a promluvil jako věštírna delfská: „Máme o tobě dobré relace. Hodně se od tebe čeká. Budeš mít široké pole působnosti. Chystá se ti vysoká funkce. atd.atp.“ Ocenil jsem, jak dlouho dokázal hovořit, aniž co řekl. „Slova! Slova! Slova!“poznamenal by Hamlet.

Pochopil jsem jen tolik, že tady mám sloužit a že jsem sem nespadl omylem. Ale pořád jsem nevěděl, co to „tady“ znamená. Že by vojáci základní služby sloužili u Bezpečnosti, o tom jsem neslyšel.

Abych vážené čtenáře nenapínal, zkrátím to. Do večera se mi opona pomaličku zvedla. U policie se musí zřejmě všechno držet dlouho pod pokličkou a uhádnout kartu jen podle povystrčeného růžku, jako při hazardní hře „jednadvacet“: sedma, filek, eso.

Ocitl jsem se u Pohraniční stráže, která přecházela „na novou sestavu“. Znamenalo to, že už nebudou kilometry státních hranic střežit řídké hlídky příslušníků SNB. Nové zelené vyložení se symbolem tradičních „psohlavců“ dostala celá jedna armádní divize, jež hranice obsadí a mne vír událostí strhl s sebou. Stal jsem se výchovným náčelníkem praporu Pohraniční stráže, který nebyl na hranicích, ale měl za úkol ochranu nejvyšších státních orgánů. A ti policisté okolo? PS nepodléhala ministerstvu obrany, ale vnitra nebo bezpečnosti (ta dvě ministerstva se častěji dělila a slučovala).

Ještě k těm dvěma důstojníkům, kteří mne k rodícímu se útvaru do Kobylis přivezli. Nebylo těžké poznat, že oba byli čerstvě do uniformy kostýmovaní civilisté. Major, velitel praporu, byl do té doby ředitelem strojírenského závodu. Kapitán, jeho politický zástupce, byl vrchním kuchařem v někdejším věhlasném hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Nechci pomlouvat stovky důstojníků, s nimiž jsem se v mnoha letech služby setkal, ale tak účelné, rozumné a lidské prostředí, jako vytvořili v jednotce tito dva, jsem nepoznal.

Bohužel, netěšil jsem se z něj dlouho. Karusel zpomalil otáčky, ale nezastavil se. Asi za tři měsíce mne přeložili na politickou správu Pohraniční stráže. Sídlila v provizorním patrovém baráku za Smíchovským nádražím.

Přijal mne shodou okolností zase onen přívětivý kapitán, jemuž bloudilo každé oko jinam. Písařka, která zvěčnila moji obšírnou zpověď byla jeho sekretářka.

Kapitán byl náčelníkem kulturně osvětového oddělení.

„Sedni si tu naproti mně, já tě do všeho zasvětím. Abys tomu rozuměl – máš to vzít po mně. Já jdu pryč, nemají mě tu rádi.“

Nevěděl jsem, zda žertuje, nebo to myslí vážně.

„Neměl jsem zdání, že tě mám zbavit místa. To mi nikdo ani nenaznačil. Řekli mi: hlas se tam... Je mi to hrozně trapné.“

„Ale já ti to nevyčítám. Proč také? Kdybys to nebyl ty, našli by někoho jiného. Už se těším, až odtud vypadnu.

Tady jsou noviny a časopisy. Dostáváme všecko co vychází. Ber si to a nežinýruj se.“ (Jak jsem brzy poznal, čtení byl jediné, co jsme měli celé dny na práci.)

Připadal jsem si jak zamotaný v pavučině. Nikdo se mnou o ničem nemluvil, nic mi nevysvětlil. Kapitán se ke mně choval bez stínu výčitky. Jen s tím „zasvěcováním“ to bylo podivné.

Ono vlastně nebylo do čeho mne zasvěcovat. Provedl mne po kancelářích a představil asi tuctu důstojníků. Kromě dvou redaktorů časopisu Pohraniční stráž (Jeden z nich byl příští spisovatel Rudolf Kalčík, známý zvlášť jako autor zfilmovaného příběhu Král Šumavy, druhý Miroslav Moc, pozdější šéfredaktor Rudého práva) ostatní neměli vymezenou práci. Když bylo třeba něco napsat, vyřídit, nebo vyjet na hranice, zašel kapitán do jedné z kanceláří a na koho to štěstí padlo, toho to postihlo.

Stalo se např.že v armádě vyšly směrnice pro agitační práci. Jeden z důstojníků je přizpůsobil podmínkám PS. Zapomnělo se na to a kapitán pověřil stejným úkolem druhého. Během čtrnácti dní vyšly stejné směrnice dvakrát. Naštěstí v obou případech se opisovalo z téže předlohy a tak se mnoho nelišily.

Navrhl jsem, aby se práce rozdělila a každý měl svůj popis práce. Všechny moje novátorské návrhy se přijímaly tak snadno, až mi z toho bylo úzko. Co bylo varovnější, poznal jsem, že na velitelství existují partičky, které na sebe sočí. Chystaný odchod kapitána a já jako koště, které ho mělo vymést – to byl jen jeden z projevů.

Přijal jsem už dříve závazek, že zůstanu jako voják z povolání, ale v těhle poměrech? Odhodlal jsem se a jel za šéfem kádrovky Hlavní politické správy armády.

„Soudruhu generále, vzhledem k těm a těm okolnostem u Pohraniční stráže zůstat nechci. Prosím tě, vemte si mě zpátky do armády.“

Generál Čermák se mnou jednal spíš jako táta, než jako vojenský potentát. Vyptal se mne na to, na ono. Zřejmě leccos o poměrech, do kterých jsem spadl, věděl. Chvíli uvažoval.

„Víš co, chlapče? PS nemá zálohy. Dnem, kdy skončíš základní vojenskou službu, přecházíš do záloh armády.

A abychom to nezapomněli a abys měl klid...Věruško, dej si do stroje ten a ten formulář a piš...“

Odnášel jsem si dekret o přijetí za vojáka Československé lidové armády z povolání.

Hlásil jsem náčelníku politické správy Pohraniční správy, generálu Taušovi, co jsem spáchal. Čekal jsem houbovou. Překvapil mne.

„Ani drobátko se ti nedivím. Kdybych mohl, udělal bych to taky.“

Pár zbývajících měsíců jsem u PS dosloužil v pohodě a nemám na to špatné vzpomínky. V „úřadě“ jsem nevysedával a s komplikovanými vztahy mezi kolegy si hlavu nelámal. Objížděl jsem roty od Aše po Znojmo a nacvičoval na první přehlídku na upravené Letenské pláni nově zavedený parádní krok. Podle předpisu jsem při každé návštěvě strávil směnu při ostraze státní hranice. Udělal jsem si trochu představu o náročné službě pohraničníků a poznal  zajímavé lidí.

Když se 11.července 1951 (tři dny po mých třiadvacátých narozeninách) schvaloval v Národním shromáždění zákon o ochraně státních hranic, vedl jsem čestnou rotu pohraničníků do parlamentu. Rota byla složena z nejzaslouženějších z celého hraničářského vojska. Dostal jsem takový úkol ne pro své zásluhy; důvody byly prostší. Vzhledem k vojenskému výcviku, kterým jsem prošel, se věřilo, že nezavedu jednotku pod tramvaj.

Errata:

19.07.2021 08:42