Vítej, návštěvníku!

Let se zraněným křídlem

Věruška byla rozkošná. Ani ne tak krasavice jako rozkošná – to je to pravé slovo. Jak pocukrovaný koláček s rozinkami, jako ranní sluníčko. Život ji pohupoval v dlaních, lidé se na ni usmívali. Ve škole jí šlo všechno lehce, nikdo se na ni nedokázal podívat jinak, než přívětivě. Trochu zlenivěla. Nic ji nestálo mnoho práce, všechno jí pospíchalo samo vstříc.

Byla hodná? Byla. Mušce by nožičku neutrhla ani za nic, ani Micku by neshodila s polštářku na gauči. Ale nejraději měla přece jen sebe. Tak vlažně se loudala s utíráním nádobí, tolik školních povinností jí bránilo skočit mamince pro mléko a pro rohlíky, tak se dovedla protahovat při stlaní postýlky, že si rodiče pomalu zvykli princezně sloužit. Byla lakomá? Nepoznalo se to, byla jedináček a s nikým se nemusela dělit.

Spolužáci po ní házeli papírové vlaštovky častěji, než po druhých holkách a párkrát jí namočili bohatý tmavohnědý cop do kalamáře s inkoustem. (Takové nebezpečí dnešním školačkám nehrozí.)

Když se v kvartě zamilovala do profesora zeměpisu, skončilo to nechutnou aférou. Byl to čtyřicátník s interesantně plesnivějícími skráněmi, voněl cigaretami a kolínskou vodou. Když vyprávěl o kataraktech nilského veletoku, Věruška z jeho sametového hlasu nyla. Visela na něm celé hodiny zasněným pohledem, nevnímala, o čem mluví, ale měla ze zeměpisu jedničku. Pan profesor totiž také nebyl slepý.

Rozhodl se. Svěřil jí mapu západní polokoule, aby ji odnesla do kabinetu. Odemkl, vytáhl klíč ze zámku a zasunul jej z vnitřní strany. Vzal tumpachové dívčině mapu z ruky a sevřel ji do náručí. (Tu kvartánku, ne mapu.) Nebránila se, nebyla ani příliš překvapená. Prolomila se jen hráz mezi skutečností a tím, o čem ve dne v noci snila. Hořela jako ve výhni a svůdce se jal kout železo, dokud bylo žhavé.

Leč ouha! Na scénu vystoupila další postava. Někdo surově zalomcoval zamčenými dveřmi. Mocná pěst patřila něžné ženě, žárlivostí doběla rozpálené.

„Vím, že jste tam a taky vím, že tam nejste sám. Okamžitě otevřete, nebo zavolám ředitele. “

Prokristapána – profesorka matematiky, Věrčina třídní. Žlučovitá stará panna, věčně pronásledující profesora zeměpisu projevy sympatií.

Hlasitý výstup, k němuž před zeměpisným kabinetem došlo, se už nedal lehce zaretušovat. Kadlub vzdělávání a výchovy mládeže žil pikantním skandálem. Pan ředitel nebyl moralista a uvažoval pragmaticky. Dobrého učitele zeměpisu bude těžko hledat. Chopil se staleté křesťanské zkušenosti, že zdrojem pokušení a hříchu není profesor, ale žena. Svezlo se to po Věře. Zavolali do školy tatínka a doporučili mu, aby – ve vlastním zájmu – koncem školního roku dceřino studium ukončil.

Věrka si poplakala. Pro očividnou křivdu, kterou na ní spáchali, ale hlavně pro ztracenou lásku.

Veliký obchodní dům hledal prodavačky. Pan ředitel, který zde panoval, dovedl také uvažovat prakticky. Když uviděl Věrku, bystře usoudil, že rozkošná pusinka za pultem vydá za mnohé reklamy. Angažmá bylo promptně vyřízené.

Několik let její úsměv působil na zákazníky víc, než kvalita zboží. Okouzlil zcela osobně a mimo rámec profesního uvažování i pana ředitele. Věrka si nebyla jistá, zda se jí tenhle starší pán líbí, nebo nelíbí, ale neviděla v tom důvod, aby si kazila slušnou existenci. Skandál tu nehrozil, vše se odbývalo diskrétně. Pan ředitel byl opatrný, už proto, že byl ženatý. Chápal, že Věra je mladá a na její jiné známosti nežárlil.

Nebyla přelétavá. Partneři se sice čas od času střídali, ale nebylo to její vinou. Alespoň ne z její vůle a iniciativy. Zamilovala se vždycky doopravdy a upřímně, alespoň o tom byla přesvědčená. Měla svého mládence ráda, a ráda s ním sdílela i jeho záliby. S jedním chodila tančit, s dalším častěji do divadla, se studentem filosofie trpělivě seděla v jeho podkrovním podnájmu a poslouchala výklad o řeckých atomistech. Proč každá láska dříve či později končila do ztracena? Bylo přece jen cítit, že je u ní víc trpělivé přizpůsobivosti, než opravdového pochopení a zaujetí. Pravidelně si poplakala, to už patřilo k jejímu životnímu údělu, ale zanedlouho se zamilovala znovu, a zase stejně doopravdy.

Nebyla přitom zlá ani na pana ředitele. Štědře se jí revanžoval, i když ne z vlastní kapsy. Měla v obchodním domě významné postavení. Za dobrý plat se neprodávala, ale nedělala si proto ani výčitky svědomí. Nedá se říci, že by měla hroší kůži. Radosti i svízele prožívala citlivě. Nic ji však nadlouho nepoznamenalo. Duševní rovnováha se jí bez velkých potíží rychle vracela.

Štěstí jí podávalo obě ruce ze všech stran. Mnohé kolegyně v práci i sousedky v ulici na ni zahlížely úkosem a se závistí. Už pro její půvab a lehkou povahu, s níž poletovala nad peripetiemi života jako motýlek.

Okolí živě zareagovalo, když se vedle ní objevil důstojník s kapitánským zlatem na ramenou. Nebyl už mladík, zelenáči takovou hodnost nenosí. Byl ale štíhlý, hezký a měl sympatické chování. Jaké terno taková partije znamená, to Věrce potvrzovaly závistivé pohledy a uštěpačné poznámky kamarádek i domovnic.

Kapitán nebyl v lovu ženských sukní nováček. Byl hladký jako dobře ušitá glazé-rukavička. K Věře se však nechoval jako úhoř a nesnažil se vyklouznout. Místo aby se hezkého mladinkého děvčete nabažil, naznačoval vážné úmysly. Usoudil, že už si volnosti a svobody užil, že na dámských půvabech ztěží objeví něco nového a překvapivého Viděl příležitost zakotvit na druhou polovinu života v hezkém, příjemném a klidném přístavu. Věra byla o patnáct let mladší, imponující přitažlivá žena, dostatečně reprezentativní pro jeho společenské postavení a dost zámožná na to, aby mu velitelství sňatek povolilo.

Jejich manželské štěstí mělo pochmurné počátky. Přišla okupace a válka a místo ozlaceného oficíra měla Věrka ouřadu, který v zastrčené protektorátní kanceláři razítkoval papíry. Ale všeho do času. Po osvobození se vrátil do uniformy a zlata přibylo. Prahu sice vyměnil za Český Krumlov, to nebyla právě radost, ale rodinu potkalo jiné potěšení. Mladá paní si sebou do nové posádky přivezla hnědookého klučinu, rozkošného po mamince.

Provinční hnízdo se jí zadíralo, od dětství nepoznala nic jiného, než Prahu. Její povaha jí však nedovolila věšet hlavu a s nutností se smířila. Usoudila, že všude je chleba o dvou kůrkách. I pohraniční město, po odsunu Němců polovylidněné mělo své půvaby. Početná posádka byla něco jako společnost ve společnosti. Páni oficíři byli vůči hezké dámě galantnost sama a jejich madam tvořily místní honoraci. Její vždy přívětivý úsměv a manželova funkce zjednaly přátelské přijetí. Alespoň navenek. Jak je babský spolek a pánská drbárna pomlouvaly postraně, to jim k sluchu nedoléhalo a ani si s tím zbytečně hlavu nelámali. Bylo to něco jako spodní prádlo pod gala-garderobou.

V oné době život manželského páru nemálo ovlivnila ještě jedna okolnost. Americká armáda. Oficíři v zeleném a v khaki k sobě brzy našli cestu, zvlášť ve společenském životě. Jedni i druzí se v poloprázdném městě a v osamělých kasárnách na kopci nudili. Navíc zámořským hostům se stýskalo po ženské něze. Jejich mužstvo a poddůstojníci lovili známosti po širokém okolí a důstojníci věnovali galantní pozornost manželkám svých tuzemských kolegů.

Věrušce nikdy nedělalo potíž zamilovat se. Zvlášť když poznala, že manžel nežárlí, alespoň to nedává znát. Nestálo mu zato, aby si žárlivostí komplikoval život, vyvolával doma nechutné scény a připravoval se o příjemnou atmosféru a pohodlí. Zdálo se, že mu lahodí, že je jeho paní u osvoboditelské armády v oblibě. Jako novopečený štábní kapitán se horlivě družil s kapitánem Williamem a Věrka nezůstávala pozadu.

Co tomu říkalo babské veřejné mínění? Nedá se tvrdit, že by Věřino přátelství s Billem budilo pohoršení. Šuškání postraně a závist, to ano, ale na to byla pani štábní kapitánová zvyklá a mnoho si z toho nedělala. Cítila se docela příjemně. Nechala se životem unášet jako vlnka proudem a namlouvala si, že si osud utváří podle svého vkusu. V tom se od mnoha bližních nelišila. Dilema mezi osobností a davem, mezi omezenými křídly lidského já a uměním létat ve společném hejnu je věčným lidským údělem.

Když Američané město opustili, Věrka sice pár kapesníčků slzami smáčela, ale nebyla si docela jistá, zda má víc důvodů k truchlení anebo pro to, aby si oddechla. Za čas se jí totiž narodila od hnědookého manžela modrooká dceruška. V kom se maminka v těhotenství zhlédla bylo mimo pochybnost. Ještě že ten model už nechodil po krumlovských ulicích a podobnost nebila do očí.

Ani teď se nezdálo, že by měl štábní kapitán manželce něco za zlé. Modrookou dcerušku laskal stejně, jako hnědookého synka. Přehoupla se mu hranice mezi čtyřicítkou a padesátkou a pohodu a pohodlí u rodinného krbu si cenil výš, než iluzi manželské věrnosti. Co ve službě a ve společenských stycích nedosahoval schopnostmi a šarmem, k tomu mu občas pomáhala žena. Nezatěžoval si s tím svědomí, spíš si v duchu pochvaloval, jak dobře se oženil.

Bez kuloárových vlivů se neobešlo přeložení a přestěhování do Českých Budějovic. Praha to ještě nebyla, ale přece jen město s bohatšími životními možnostmi. Štábní kapitán získal na vyšším velitelství lepší funkci, byl povýšen na majora a Věra si našla cestičku mezi místní dámskou elitu. Manželky vojáků z povolání se scházely v Domě armády na nábřeží Malše. Vytvořily Klub žen, pořádaly kurzy, večírky, společné výlety, účastnily se vzdělávacích a politických přednášek.

Jednoho večera přednášel v klubu mladičký podporučík základní služby, který shodou okolností bydlel ve stejném domě jako Věra. Mirek hovořil zajímavě, byl docela hezký a babky pani majorovou častovaly závistivými poznámkami, když ji po skončení provázel domů.

Když vešli do domu, pozval ji na čaj. Zarazila se. Jak si to má vyložit? A jak se má zachovat? Mládenec si už přednáškami získal autoritu, i když byl ještě benjamínek. Cestou byl příjemný. Nerada by toho hocha urazila, přátelství s ním bylo lákavé. Na druhé straně ale – je už téměř noc a on je doma sám. Nebo v prostředí, v němž se on pohybuje je takové pozvání běžné a nevidí se v něm nic zlého?

Než se stačila rozmyslet, nohy jí samy překročily práh. O tom, co pozváním sleduje ji nenechal ani okamžik na pochybách. S chlapeckou divokostí ji uchopil do náruče a líbal na ústa, na tváře, na hrdlo. Nebránila se. Ta skoro dětská spontánnost byla hravá a rozpalující, i když v ní bylo víc medvědí neohrabanosti, než holubičí něhy. Nestudovala jeho křestní list, ale odhadovala, že je nejméně o deset let mladší než ona. Podobného mladičkého milence měla už leda hluboko ve vzpomínkách.

Hřebeček ale spěchal přece jen rychleji, než jí bylo milé. Popadl ji jednou paží pod rameny, druhou pod koleny a odnesl na postel. Tak daleko už mu dovolovat nemínila. Tohle se přece pozváním na čaj nerozumí. Bránila se, ale jen tak, aby se nepřipravila o rozkoš vzrušující hry. Byl atlet, měl sílu a rozhodně se mu ubránit, to znamenalo škrábat, kousat, křičet. Do toho se jí rozhodně nechtělo. Zkusila to po dobrém. Dala mu znát, že snad jindy, ale ne teď, takhle... Prosila o ohled. Bez zloby, bez nepřátelství, něžně. Nebylo to odmítnutí, spíš odklad a příslib.

V příštích dnech a měsících se scházeli často a bez zábran. Jeho mládí ji okouzlovalo. Nemohl se jí nasytit a ona jeho. Manžel a Mirek, to bylo jako dvojí sen, jeden nudný, druhý krásný. Bolelo ji jen vědomí těch deseti let. Připadaly jí jako mračno. Zatím žila jen přítomností. A budoucnost? Byla rozmazlená svou šťastnou hvězdou. Nepřipouštěla si, že by ji mohl život někdy doopravdy podvést. Nyní se s překvapením přistihla, že uvažuje na léta kupředu. Co bude za deset, za dvacet roků? Až jemu bude třicet, jako je teď mně, já už budu čtyřicátnice. Budu stará, budu mít vrásky. Bude mne ještě chtít? Kde se tyhle meditace vzaly? Nikdy je nepoznala. Ani když si myslela, že má vážnou známost nezaměstnávala si hlavu spekulacemi coby-kdyby, co bude až bude. A teď vyložené dobrodružstvíčko, avantýra, momentální obluzení smyslů a ona se mučí představou příštích let a desetiletí.

Až jí zatrnulo, když jí blesklo hlavou... Ale ne. Přece mi není šestnáct. Jako když otevře album probírala se ve vzpomínkách. Najednou jako by všechny ty minulé lásky bledly tváří v tvář tomuhle rozkuráženému jelimánkovi. Není to tím, že stárnu? Nezačínám blouznit? Neujíždí mi vlak a nepropadám panice?

Ještě jednou se přistihla při pocitech, které nepoznala, o nichž ani nevěřila, že by ji mohly potkat. Žárlila. Měla to na svědomí její nejlepší kamarádka. Neměly před sebou tajemství, zvlášť pokud šlo o lásky. Kamarádka měla o hodně staršího manžela, důstojného šedovlasého plukovníka a zpříjemňovala si život s milencem. Věrka jí někdy záviděla a tak si nyní pospíšila, aby se pochlubila svým úspěchem. Kamarádka udělala, co kamarádky dělávají. Šla Mirka vyzkoušet a polechtat své sebevědomí. Trochu si zakoketovala, trochu ho vydráždila, ale jen tak, aby k ničemu vážnému nedošlo, aby se mohla Věře pochlubit a pokochat pohledem, jak zbledne. Kdyby bývala chtěla... Neřekla to tak hrubě, ale bylo to mimo pochybnost. A Věra poprvé v životě opravdu žárlivostí bledla a zelenala. Počkej, ty neřáde! běsnila v duchu na svého Mirečka. Mít ho v té chvíli na dosah, oči by mu vyškrábala.

Teď už to bylo jasné. Šestnáct mi není, ale dočista jsem zblbla. – konstatovala nad sebou. Po třicítce si se mnou takový holobrádek pohrává a já kvůli němu nespím a trápím se jako puberťačka. Ještě to jsem měla zapotřebí. Tu přednášku v Domě armády mi byl čert dlužen. Do kapesníčků ani tolik neplakala, jako je vzteky trhala. Jen na kamarádku byla sladká jako med, i když vymýšlela nejstrašnější a nejkrvavější pomsty. K žádné z nich nikdy nedošlo a faleš se dál úspěšně tulila pod licoměrnými úsměvy.

Jediná žena, na níž Věra nežárlila, byla Mirkova manželka. Nevadilo jí, že byla o deset let mladší, ani to, že Mirek jednou neomaleně prohlásil, že minuta s ní je mu milejší, než celá noc s Věrou. Věřila své zkušenosti víc, než řečem. S jeho ženou by neměnila. Když jsou milenci, znamená to, že se mají rádi. O manželích se to vždycky tvrdit nedá.

Manželství má ale výhody, které jsou milencům odepřeny. Mirek s Věrou se o tom přesvědčili, když se major konečně dočkal a byl přeložen do Prahy. Rodina se stěhovala s ním. Pro Věru to přinášelo tisíce výhod a zdálo se, že převáží jedinou, byť bolavou ztrátu. Rozumně se domluvili (jako se milenci často a mnohokrát rozumně, leč bez úspěchu domlouvají), že využijí osudového pokynu a známost ukončí. Zdálo se, že přes horoucí vášeň byl jejich rozchod poměrně bezbolestný. Jako by příliš prudký plamen zásobu citů rychle spálil. Leč to se opravdu jen zdálo.

S odstupem času vzájemná touha neuvadala, ale probouzela se s novou silou. Jako by osud nedokázal vzdorovat a zvedl rezignovaně ruce nad hlavu: podporučík byl také přeložen do Prahy. Sotva vyřídil nejnutnější, začal Věru hledat. Bylo to těžší, než si představoval. Neměl jediný záchytný bod – kromě majora, na něhož se přirozeně obrátit nemohl. Když se pokoušel zjistit adresu rodiny na posádce, narážel na nesmyslné utajení a na podezření: k čemu adresu potřebuje, proč se neobrátí na muže-důstojníka na velitelství? Byl ještě stále v základní službě a vojáci z povolání na vojenských institucích se k němu chovali neochotně a s nedůvěrou. Po četných svízelích nalezl to co hledal v ústřední evidenci na národním výboru.

Vztah se rozhořel s novou silou. Několik měsíců rozluky jako by prověřilo jeho hodnoty. Kromě vášně nacházela místo i bohatší škála citů a myšlenek. V Budějovicích by byli sotva mařili čas čtením veršů, vyprávěním o životě, o tajných přáních, o zklamání a nadějích. Poznávali se blíž, z více stran a úhlů. Vzájemné city sílily, nabývaly na ušlechtilosti, ale to byla také pohřební píseň jejich románu.

Nestačila je uspokojit chvilka rozkoše. Být spolu tak, jak by si přáli, jak toužili a stále naléhavěji potřebovali, na to už nestačily kradmé schůzky, chytračení, lži a podvůdky. Už nešlo „vyhodit si z kopýtka“, otřást se a ohlédnout za příjemným povyražením. Jejich vztah byl příliš opravdový, než aby se s ním schovávali jako zloději a styděli se za něj. Uvědomovali si, že se nedokáží dál přetvařovat před svými partnery, před dětmi, před společností, v níž měli úctu a vážnost.

Zbývala dvojí cesta. Milenecký vztah skončit, nebo se rozvést. Úvaha o manželství mezi Mirkem a Věrou byla holá fantazie. Tady už hrál vážnou úlohu věkový rozdíl a hlavně děti. Věrčin synek byl jako Mirkův mladší bratr.

Rozešli se, a to doopravdy. Láska se nezměnila v záští, jak to někdy bývá. Mirek byl mladý a život jizvu vyhojil. Věrka, jak překročila čtyřicítku a klonila se k padesátce nevzpomínala ani tak na ohnivého milovníka, jako spíš na člověka, který v ní probudil vážnější zájmy. O četbu, o život společnosti, o osudy druhých lidí. Časem našla cestu k praktickému uplatnění v práci, ve veřejném životě. Když čas od času náhoda jejich cesty zkřížila, hovořili spolu bez sentimentality

Jedna problematická lidová moudrost praví, že všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím, že bychom snáz našli veletucet praktických příkladů, které tuhle nemoudrou moudrost vyvracejí, než jeden, který ji potvrzuje. Nicméně náš příběh, který není tak docela smyšlený, lze snad za jedno z takových vzácných potvrzení považovat.

Přesto bych Věrčinu cestu k zmoudření nikomu nedoporučoval. Každý způsob života je jako oblek, šitý na míru. Nemůže padnout všem. Polovičatostmi člověk zřídkakdy dopluje k bezpečnému kotvišti. Cesta k moudrosti alejí lehkomyslnosti je riskantní. Výjimka potvrzuje pravidlo. Vylíčený románek se odehrával v určité, dnešku vzdálené době a v neopakovatelných podmínkách.

Errata:

19.07.2021 08:42