Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Němá na čáře

„Co říkáte že je?“

„Němá.“

„Němá ženská s malým dítětem na tom kraji světa?“

„Ano. Žena velitele roty je němá. Žije tam s manželem, jestli se nepletu, už pátý rok. Malej kluk se jim narodil tam. Vlastně tam ne, v porodnici, v Klatovech, ale to už byla s mužem na rotě. Kluci s ní uháněli tudorem, ale trnuli, aby se jim nerozsypala cestou.“

Vrtěl jsem hlavou. Před deseti lety jsem u Pohraniční stráže sloužil, leccos jsem zažil. Tohle si však dovedu dát jen ztěží dohromady. Rota na vystrkově, kde si těžko zvyká chlap, a tohle je žena, postižená, které se jistě nežije snadno ani v ohleduplném, civilizovaném prostředí...

„Však uvidíš sám.“

„Nu to jsem opravdu zvědav.“

Byl jsem upřímně zvědav i na spoustu jiných věcí. Měl jsem vzácnou příležitost podívat se po letech na život pohraničníků, mezi nimiž jsem kdysi strávil nezapomenutelný kus života.

Auta minula poslední vesnici, pár osamělých stavení, hájovnu a už jsme vjeli do hustého lesa a šplhali příkrou, dešti vymletou cestou.

Myšlenky se mi vracely k tomu nezvyklému sdělení. Představa malovala zakřiknutou ženu s pochýlenou hlavou, unavenou nesladkým živobytím. Věšela se na člověka bolavým pohledem a vzápětí zrak uhýbal stranou. Mlčky žalovala na zlý osud, na hořké překážky, které se jí na každém kroku staví do cesty. Očima se ptala: Proč? Za co? Proč právě já? Proč nemohu žít jako druzí?

Zaháněl jsem marné meditace. Stejně tomu člověku nepomohu. Kvůli tomu jsme sem nepřijeli. Jde o to, jak vypadá chod služby na rotě, jak je zabezpečena státní hranice, jaká je péče o vojáky, ubytování, strava, hygiena...

I do těchto myšlenek se znovu vplétala meditace o němé paní. Nebude velitel poznamenán touto – vtírá se mi výraz – „tragédií“? Řekněme „ranou“, nebo „nesnází“, „potíží“? Jistě mu to klid pro práci nepřidá. Nepochybně by pro něho, pro službu a především pro tu ženu bylo lepší, kdyby ho přeložili někam na velitelství, na štáb. Ve městě, nebo alespoň ve větší vesnici by to pro ni i pro dítě bylo snazší. Že to ještě nikoho z nadřízených nenapadlo?

Po příjezdu na rotu se první dojmy s očekáváním neshodovaly. Velitel nevypadal na zakomplexovaného milosrdného samaritána, který se shlíží ve vlastní dobrotě. Nezdálo se, že by očekával, že budeme u něho všechno poměřovat volnějším metrem, že jeho osobní trauma slabiny omluví. Byl to klidný, vyrovnaný člověk, prostý, řekl bych venkovský typ. Měl autoritu. Na první pohled bylo patrné, že v rotě panuje pořádek. Vojáci se k němu chovali přátelsky, ale s potřebným respektem. Asi tak, jako dobře sehraná fotbalová jedenáctka k hrajícímu kapitánovi.

Možná, že se tenhle příměr mnohému zkušenému veliteli líbit nebude. Je to hodně vzdálené tradičnímu prušáckému chápání bezpodmínečné kázně. Desítky let vojenské služby mne přesvědčily, že na tomhle principu vztahu mezi nadřízeným a podřízenými není nic špatného, právě naopak, nenese to sebou familiárnost, jak by se snad mohlo zdát. Je to ovšem náročnější na velitelovy znalosti, na ovládání toho, co bychom nazvali vojenským řemeslem, na jeho důkladnost a poctivost ve službě. Za předstírání se přitom člověk neschová. Staví to ale autoritu na pevných a spolehlivých základech.

Zvlášť na hranicích, kde se služba blížila bojovým podmínkám, byl tento způsob vztahu mezi velitelem roty a pohraničníky nejúčinnější.

Nemusel jsem dlouho hledat cestu, jak se dostat k oné otázce, která mi vrtala hlavou už po cestě. Vycházela mi sama vstříc takřka na každém kroku, téma o němé paní a malém Zdeňkovi se vplétalo do každého rozhovoru. Ale docela jinak, než jsem očekával. Zatím jediný, kdo o tom nemluvil byl velitel roty.

Vojáci naopak, jako by se nemohli dočkat, aby se s raritou jednotky pochlubili. Sotva jsme se dostali přes pár oficiálních otázek a překlenuli jistý ostych mezi zpovídaným a zpovědníkem, když – jak se říká – „rozvázali“, horlivě vyprávěli o „paní Vlastě“.

Chytili zmiji a vyváděli s ní lumpárny na dvoře. Strašili se navzájem a trumfovali v hrdinství, až jednoho sekla. Než sehnali zdravotníka a než se mu přestala třást ruka s injekcí, paní Vlasta rychle a pohotově zasáhla. S každou podebranou patou, zanícenými mandlemi, s každým úrazem se běželo nejprve za ní. „Je lepší než doktor“, šel o ní jeden úsudek.

Všichni se shodovali v tom, že právě ona má hlavní zásluhu, že se na rotě nejlépe „baští“. Nevařily se zde žádné erární šlichty. Proviantní důstojník z brigády žasl, když se dovídal, že se tady v neděli pečou koláče, a ještě k tomu trojího druhu: makové, borůvkové a tvarohové. Přemýšlel, zda to není nebezpečné, zda se tím pohraničníci moc nerozmazlí. Kdo byl původcem takového „morálního rozkladu“? Kuchaři se široce zubili. Teprve tady u jednotky dostali ten správný kurz vaření – a paní Vlasta na tom měla lví podíl.

Paní Vlasta hrála odbíjenou, při fotbale chytala v brance, zavedla badminton, pomohla vydolovat na brigádě pingpongový stůl.

Hraničářští vlčáci byli ostří, poloviční vlci, žádní salonní mazlíci. Někteří sotva snesli někoho kromě svého psovoda a – třeba dodat – paní Vlastu.

Miláčkem a maskotem celého kolektivu byl malý Zdeněk. Maminka byla ochuzena o jeden z nejvzácnějších darů mateřství – možnosti naučit dítě jazyk, mateřský jazyk, jak se ne náhodou říká. U roty se našlo logopedů amatérů hned několik desítek. Svobodník Vojta se kvůli tomu málem popral. Byla boží pravda, že ve dvou případech mluvil bez klopýtnutí. Když zpíval a když hovořil s děvčaty. Přistoupila k tomu třetí výjimečná situace: když mluvil na malého Zdeněčka. Proč by se tedy měl od něho nechat odhánět?

Když se jeden vtipálek pokusil naučit děcko cosi hambatého, byl oheň na střeše. K potyčce nedošlo snad jen proto, že se na toho nemravu hnalo několik trestajících najednou a jeden druhému překážel.

Možná, že se vám tohle vyprávění o němé manželce velitele roty Pohraniční stáže zdá příliš idylické, ale skutečnost byla opravdu hezká. Hrálo tu nepochybně roli několik příčin. Ve vysloveně mužském společenství, izolovaném uprostřed lesní samoty v drsné přírodě, v nelehkých podmínkách permanentní služby s nabitou zbraní je žena čímsi osobitým, zvláštním, vzácným, jemným, zušlechťujícím. To se znásobuje, když je ta žena příjemný, veselý, dobrý člověk a navíc zranitelný tvor, kterému může muž nabídnout pomocnou ruku a popřípadě i ochranné křídlo.

Jak to, že nikoho z představených ještě nenapadlo přeložit manžela němé Vlasty z nehostinné roty do přívětivějšího prostředí? Tahle otázka mne při odjezdu znovu bleskla hlavou. Odpověď byla nasnadě. Málokde se našel na rotě tak užitečný tvor, jako byla ona. Byla jako ratolest, která požehnaně rozkvetla právě v tomto prostředí.

 17.06.03

Errata:

19.07.2021 08:42