Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Něha v uniformě

Počátkem padesátých let se stal ministrem národní obrany Alexej Čepička. V mnoha ohledech obrátil armádu naruby. Alespoň se o to snažil. Nechci hodnotit, co bylo dobré a co nikoli, co se mu podařilo a co selhalo. Mezi radikální zásahy patřil pokus obléci všechno něžné pohlaví, pokud v armádě pracovalo, do uniformy. Plančetistky na radarových stanovištích, spojařky na telefonních centrálách, ošetřovatelky ve vojenských nemocnicích, ale i sekretářky a písařky se měnily v četařky a staršinky. Nebylo potřebí velké přemlouvání, tím méně nátlak. Hlavní argument byla změna na výplatní pásce. A ta stála zato.

Podle zásady něco za něco se ženy a děvčata musely podrobit vojenskému pořádku. Obléci stejnokroj, dělat vlevo v bok a čelem vzad, salutovat, běhat občas přískokem a poznat kulomet od kartáčku na zuby. Sekretářky už nevařily jen černou kávu, ale učily se střílet. V tom byl někdy kámen úrazu. Mám v živé paměti, jak se k nám s důvěrou obrací na terezínské střelnici hezoučká četařka a šermuje nabitou pistolí, která jí vypověděla poslušnost.

V Litoměřicích zřídili školu pro poddůstojnice z povolání. Nepochybuji, že si tam děvčata osvojila řadu dobrých a užitečných vlastností. V životě už to bývá tak, že mi v paměti utkvěly spíš pikantní historky.

Pohoršil se jeden všetečný občan a přišel na velitelství se žalobou. Pozoroval v hospodě chumel uniformovaných dívek. Kdyby si hleděl svého, všechno by prošlo bez problémů. Děvčata se tlačila do uzavřeného kroužku a podezřele se hihotala. Bdělý strejda špicloval a zahlédl leccos, co jeho zrakům určeno nebylo. Děvčata poměřovala, co jim příroda nadělila pod blůzičkami. Přísná velitelka zjistila, že zkoušely, která má ideální ňadro – právě do půllitru. Nevím, kdo byl větší nemrava, zda ty holky, nebo ten zvědavec.

S vážnou stížností se obrátil na ministerstvo představitel církevního semináře. Cely jeho zbožných svěřenců byly právě naproti ubikacím bezbožných poddůstojnic. Ty měly málo pochopení pro přísnou řeholi mládenců, kteří se chystali na celoživotní celibát. S gustem jim skýtaly pohled na krásu bez závoje. Nebraly ohled na soužení jinochů, které tak tklivě líčí píseň o malém Strahováčkovi.

Na koncipovaní odpovědi se účastnil početnější kolektiv. Atmosféra připomínala Rjepinův obraz záporožských kozáků, píšících dopis tureckému sultánovi. Základní idea byla: čistému vše čisté. Pokyn po vnitřní vojenské linii byl striktnější: Nedělejte z toho aféru, ale domluvte děvčatům, ať mají rozum a nedělají ostudu.

Mám jeden nezapomenutelný zážitek z házení ručních granátů. Odehrávalo se to v Motole. Dnes už je to místo zastavěné. V padesátých létech tam byly okopy a zákopy a náspem obehnaný prostor s papírovými figurami.

Četařka přišla do zákopu, dostala útočný granát, na rozkaz velícího důstojníka uvolnila pojistku a pokusila se zasáhnout cíl. Sklonila hlavu pod předprseň zákopu, aby ji nezasáhla střepina a odkráčela. Jednoduché, že? Co na tom může být složitého? Další!

Všechno se zdálo prosté, než přišla na řadu – řekněme Stázička. První potíž byla už v tom, že se s jejími tělesnými rozměry nepočítalo. Zákop byl pro ni trochu moc hluboký a nebylo ji v něm vidět. Byl také trochu úzký, ale při dobré vůli a snaze se do něj vtěsnala. Říkám jí něžně – Stázička, ale nebyla to už žádná nerozumná žabka, leč vdaná paní a maminka. Psala sice léta na spisovně a uniformu a ruční granáty tam nepostrádala, ale i ji zlákal finanční přínos pro rodinu.

Už jsem se zmínil, že vzhledem k své výšce v zákopu zmizela. Po chvilce se však nad předprsní objevila zdvižená paže, opsala čtvrtkruh a odjištěný granát se odkutálel pár kroků před zákop. To, co mělo představovat vrh granátem bylo spíš něco na způsob „sypejte ptáčkům“. Zdálo se, že i samotnému granátu to bylo trapné. Diskrétně se odkulil a žbluňkl do okopu, pár metrů před zákopem. Žbluňkl a zmizel, protože okop byl plný kalné dešťové vody.

Velitel cvičení poslal nešťastnou vrhačku do bezpečné vzdálenosti, když ji po menších nesnázích vysoukal ze zákopu, a zavolal pyrotechnika. Chvíli spolu čekali, co odjištěný granát ve špinavé vodě udělá a když nic, šli prozkoumat situaci. Zpytavě hleděli do kalného okopu jako věštci do kávové sedliny. Protože orákul nic nenapověděl, rozhodli se k činu. Do patrony trinitrotoluenu upevnili zápalnou šňůru, opatrně nálož spustili do jámy a šňůru zapálili. Skočili do zákopu a přikrčeni očekávali věci příští.

Prásk! Výbuch to byl pořádný. Ani ne tak co do hlasitosti; to stěny okopu a bahno ztlumily. Rána však zvedla notný trychtýř dešťové vody, zahuštěný hlínou. Chvíli visel jako menší atomový hřib nad terénem a pak se podřídil zákonům zemské tíže. Jestliže zákop do té chvíle skýtal oběma důstojníkům záštitu před explozí, teď jim nebyl k ničemu. Zasypala je špinavá sprška. Jejich jednobarevné uniformy se proměnily v zelenohnědé „maskáče“.

Rezignovaně setřeli z brigadýrek a ze saka největší kusy bláta a přistoupili k okopu. Výbuch ho ideálně vyprázdnil až na granát, který neporušený trůnil uprostřed. Okolo něj se jako stříbrný hádek vinula uvolněná páska pojistky. Druhou patronu výbušniny umístili těsně k němu a to už nepřežil.

V bezpečné vzdálenosti se zatím Stázička učila házet kamenem. V dětství tuhle disciplinu zanedbala. Jako vzorně vychovaná holčička nikdy s partou rozjívených kluků nerozbíjela okenní tabulky a teď jí to na vojně chybělo.

Ne vždycky skončily podobné hrátky se střelným prachem a výbušninou stejně idylicky a důsledky spravila čistírna. Na stejném velitelství a v téže době se udála historie bez špetky humoru.

Střílelo se z pistolí. Dvě vojačky se vrátily ze střelnic, tváře jim hořely sluncem a ostrým větrem. Posadily se naproti sobě na lůžka a pustily se do čistění zbraní. Jana vyňala zásobník a stiskla spoušť. Místností otřásla ohlušující rána. Zapomněla náboj v hlavni. Dana vytřeštila oči na koleno a pak se složila pozpátku v bezvědomí.

Události plynuly jako ve snu. Sanitka, nemocnice, ortopedie, primář – vynikající kapacita. V té době asi československá jednička v daném oboru.

Byl to skutečný lékař – humanista. Při své vysoké kvalifikaci nikdy nezaváhal poskytnout na sídlišti pomoc jako prostý praktický lékař. Když má žena upadla na bruslích tak nešťastně, že jí začaly ochrnovat nohy, utíkal od božíhodové pečené krůty a masíroval ženu několik hodin a nohy jí zachránil.

Proti strašné ráně krásné Danušky to byla epizoda. Dana byla urostlá dívka s postavou antické sochy, s olivovou pletí, bohatými černými vlasy, s krásnýma černýma očima. Bylo jí jednadvacet let. Teď měla ošklivý průstřel kolena, a co bylo horší, noha od kolena dolů byla necitelná a ztrácela přirozenou barvu.

Kolem lůžka zraněné obcházela hrůza. Hodiny hrozily otravou a čekat znamenalo riskovat život. Doktor od lůžka skoro neodcházel. Zkoušel možné i nemožné. Amputace byla stanovena na ráno. Telegram seznámil rodiče s tragedií i s nevyhnutelným řešením. Nočním rychlíkem, nešťastní, ujížděli za dcerou.

Obětavý lékař neviděl před sebou jen náročný zákrok. Viděl krásné děvče, člověka, kterého čeká po zbytek života osud ptáčete se zlomeným křídlem. Ani poslední hodiny před operací nekapituloval a pral se. Nemyslel na to, že půjde k operačnímu stolu nevyspalý, po probdělé noci. Stimuloval zraněné krajní rozbouření krevního oběhu. Riskoval. Tváře děvčete hořely, organismus byl vypjat do krajnosti.

Stal se malý zázrak s velikými následky. Oběh krve v poraněné noze se obnovil. Přípravy k amputaci byly zrušeny. Rodiče našli ráno Danušku v hlubokém spánku. Těžce zraněnou, ale před ještě neskonale větší ranou zachráněnou.

Aby fyzické bolesti nebylo dost, osud jí přichystal ještě surovou citovou ránu. Milý, který pro ni byl celý svět, se projevil velice ošklivě. Zalekl se perspektivy života s mrzákem a zbaběle utekl. Během doléčení v lázních poznala Dana hodného chlapce, který se poraněného děvčete nepolekal. Aby se nemusela belhat o berlích po penzionu, nosil ji v náručí. Happy end následoval.

Nemám nic proti rovnoprávnosti žen. Právě v armádě, mezi samými muži, je žena vzácnou květinkou, světlým paprskem. V některých rolích je daleko lepší a užitečnější, než muž. Myslím ale, že místo ženy je hlavně tam, kde jde o mír, ne o válku, střílení a zabíjení.

 02.04.03

Errata:

19.07.2021 08:42