Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Gesto v pravý čas na pravém místě |
Člověk ve vysokém postavení je jako kostelíček na vršíčku. Z dálky a ze všech stran je na něj vidět. A protože v lidské nátuře je rozšířený sklon všímat si na ostatních lidech – kromě sebe- hlavně vlastností záporných a všelijakých skutečných i domnělých šlápnutí vedle, nemá to takový náměstek ministra národní obrany, velitel letectva a protivzdušné obrany lehké.
Řekněme, že se jmenoval Orel. Jmenoval se ve skutečnosti jinak, ale tohle jméno by k němu bývalo docela dobře patřilo. Prošel jako stíhací letec druhou světovou válku, měl na kontě několik sestřelených messerschmittů a na blůze okřídlený odznak pilota první třídy.
Byl impozantní osobnost už svým zjevem. Vysoký, ramenatý, štíhlý. I když se blížil padesátce zachoval si svěží vzhled, husté tmavě kaštanové vlasy bez jediné šedinky, energický krok, zvučný a stručný velitelský hlas a pod generálskou uniformou se mu zatím bříško nekulatělo.
Měl přísné jednání a i od nejbližších spolupracovníků udržoval odstup. Nevzpomínám si, že bych ho byl někdy viděl zasmát se. Chodil stále trochu podmračený. Když jednal s podřízenými, měl každý z nich stísněný pocit, že se na něho hněvá a kladl si otázku, co provedl a proč ho má generál v nelásce. Nikdo se neodvážil před ním zažertovat a chraň bůh říci nějaký peprný vtip. Když se více méně ze služební povinnosti zúčastnil nějaké společenské akce, působil jako těžítko na spisech a zábava se rozproudila teprve když mu uviděli paty.
Při tom to nebyl zlý člověk. Armáda a letadla byly jeho život. Nevysedával zbytečně v kanceláři, znal všechny komandýry až po velitele letek a nebyly mu lhostejné ani jejich osobní a rodinné trable. Proč ta nevlídná slupka? Vpadl do války skoro jako chlapec. Nedokončil ještě ani pořádně leteckou akademii, když do země vpadli nacisté. Připojil se k starším a zkušenějším, nastartoval Avii a odletěl do Polska. Po menších a větších peripetiích se dostal dál na východ a svoji postpubertu prodělával na polních letištích, ve vzdušných soubojích. a ve špitále. Co kolem sebe ve stopách fronty viděl, to mu nepředstavilo život v nejpříjemnější podobě. Zažil války tolik a v tak citlivém a vnímavém stáří, že ho to poznamenalo i na mírová léta.
Nepřestal válkou žít úplně ani patnáct, dvacet let po jejím skončení. Nepohlížel na modrou uniformu jako na parádu pro romanticky založené mládence. Viděl každého z nich v úloze, kterou sám tak nelítostně prožil a snažil se je na ni připravit.
Jeho kroky nebyly vždycky populární a nesklízel jen sympatie. Vzpomínám si na jedno opatření, kterým získal po letištích nezáviděníhodnou proslulost.
Letci měli báječnou stravu, které se říkalo L-norma. Patřila k ní denně tabulka čokolády. Vycházelo se z toho, že čokoláda zaplní zažívací cesty tak, aby pilot neměl ve vzduchu při náročných obratech a enormním tlaku na útroby potíže. Ale snězte každý den tabulku čokolády. Mezi dětmi na leteckých sídlištích měla čokoláda inflační hodnotu a že se s ní plýtvalo? To je slabé slovo.
Náměstek ministra nařídil zaměnit čokoládu karamelovými bonbóny nebo želé. To také není špatná věc. Dali bychom si říct deset deka, že? Ale čokoláda to přece jen není. A nešlo jen o pamlsek, ale o prestiž! Degradovat leteckou šlechtu na „cukrkandlové“ nebo „Orlovy pokroutky“? Tímhle krokem generál ušetřil státu do roka nějaký miliónek, děti na leteckých sídlištích po sobě přestaly čokoládu házet, ale vděčnost modré branže nezískal.
Nezdálo se, že by si z toho dělal zvlášť těžkou hlavu.
Jen jednou jsem s ním přišel do styku osobně. Pořádal shromáždění, na kterém se sešli velitelé, náčelníci štábů a politruci všech divizí a útvarů letectva a protivzdušné obrany. Aby se podpořilo jejich uvědomění byla na program zařazena politická přednáška. Vyjednali si její přednesení s mým zástupcem, podplukovníkem K. Ten ale právě v těch dnech onemocněl. Nechtěl jsem, aby měli naši páni vzduchu problémy a nabídl jsem se, že přednesu přednášku já.
Obhájil jsem v té době kandidátskou práci o poměru západoněmecké mládeže k válce a vojenské službě a vyšla jako knížka. Na toto téma se mi hovořilo dobře a věděl jsem už, co posluchače zajímá.
Když jsem na shromáždění přišel a generálu Orlovi se ohlásil, přijal mne nerudně.
„Podle programu měl přijít podplukovník K. Proč tu není?“
„Je nemocen, soudruhu generále. Místo něj budu mít přednášku já na to a to téma.“
„To je šlendrián. Když se to s ním dojedná a ohlásí se to, tak to má dodržet a ne za sebe poslat nějakého náhradníka. A o čem že budete vyprávět? No pozdrav pánbůh. Co s vámi mám dělat?“
S kyselou tváří ohlásil změnu a dal znát, co si o lidech, na které není spolehnutí, myslí. Zasedl na pódiu za stůl a ostentativně se zahloubal do rozložených lejster.
Ve mně se krev drobátko pěnila, ale na vojně je člověk na netaktnost zvyklý a vyšší šarže to vůči nižším berou jako něco na způsob svého deputátu.
„Počkej, ty náfuko,“ řekl jsem si v duchu a dal jsem si na výkladu záležet jak sólista v Národním. Nechal jsem písemnou přípravu v aktovce, stoupl si doprostřed pódia a spustil. Kladl jsem si zajímavé otázky a vybíral z toho, o čem jsem napsal knihu, to nejzajímavější.
Sál poslouchal. Generál zvedl hlavu od papírů. Zachytil jsem jeho pohled. Mísil se v něm počínající zájem s překvapením a zdálo se mi, že i s trochou uražené autority: „Jak to, že si ten chlap tady dovoluje excelovat, když jsem ho uvedl s despektem jako náhražku? V duchu vojenské discipliny měl něco z papíru odkoktat a ne se předvádět. To ze mne dělá blbce.“ Po chvíli odstrčil křeslo od stolu, obrátil se ke mně čelem, přehodil pohodlně nohu přes nohu a dal znát, ‚že takovouhle „politiku“ bere‘.
Když po hodině vyhlásil přestávku, přistoupil ke mně, chvíli si mne prohlížel jako exota a pak řekl: „Pojďte na kafe, soudruhu plukovníku.“
Byl to od něho výjimečný výraz ocenění. Byl zkrátka každým coulem silná individualita.
Abych nezůstal jen u takových pošetilých malovánek, povím vám jeden příběh, který ho ukazuje v celé jeho výjimečnosti. Tradoval se léta po všech vojenských letištích.
Bylo to už řádku let po skončení války a u jednoho útvaru se ještě létalo na sovětských bitevních letounech Iljušin Il-2. Došlo v krátké době k dvěma nešťastným karambolům. Mezi piloty se rozšířily hlasy, že tyto stroje mají dávno odslouženo, jsou nespolehlivé a začalo se jim říkat „létající rakve“.
Generál Orel nařídil, aby na letištní ploše v tolik a tolik hodin nastoupil celý útvar se vším všudy, i s kuchaři a „lapiduchy“ a pacienty z marodky, i kdyby měli doskákat po jedné noze.
Přiletěl, vylezl ze své stíhačky. Velitel útvaru mu běžel dávat hlášení. Generál nečekal, až formule podle řádů skončí, mávl rukou a kráčel k řadě vyrovnaných bitevníků. Velitel poklusával za ním. Orel došel doprostřed řady strojů, ukázal na jeden z nich a vyštěkl: „Připravit ke startu.“ Kolem Iljušina se začali rojit mechanici. Generál chvíli netrpělivě přecházel sem a tam. Velitel útvaru nevěděl, zda má hopkat za ním a alespoň napjatě sledoval jeho ústa, kdy vyřknou nějaký rozkaz nebo ortel. Generál měl ústa sevřená, jako zapečetěná. Došel k letadlu, vylezl po kovových špršlích a spustil se do kabiny.
Velitel se modlil, aby motor naskočil. Štěstí. Vrtule se roztočila, stroj zarachotil a dal se pomalu do pohybu na práh ranveje. Generál zatáhl kryt kabiny. Dozorčí důstojník, kapitán v letištním majáku. se nadmul pýchou – to se mu zase hned tak nestane – a dal náměstku ministra povolení ke startu.
Teď to začalo. Iljušin se vznesl ladnou křivkou, až se dostal podvozkem vzhůru, přenesl se vysoko nad letištěm a opět po půlkružnici klesal. Klasický akrobatický looping. A pak už piloti a mechanici a štábní krysy a felčaři a kuchaři si mohli ukroutit krky a umžourat oči proti bledému nebi. Řady se rozpadaly, tvořily se hloučky. Němci by řekli ‚laik žasne a odborník se diví‘. Vývrtky,další přemety, skluz po křídle, po druhém. A pak se letoun šplhal strmou spirálou až skrze bělavou vysokou klenbu nebe a napjatým pozorovatelům za řídkými mraky zmizel. Slyšeli jen vzdálený tlumený hukot motoru. A pak „Škyt“ – a ticho.
„Proboha!“ vykřikl velitel útvaru. „Sanitka, nastartovat. Připravte se...kam dopadne. Doktore, běžte do sanitky.“
Objevil se, padal jako kámen. Za živa ho pohřbilo několik set párů očí. Pak v přesně odhadnuté vzdálenosti od země motor znovu naskočil. Letoun přeletěl betonovou nástupní plochu, div nebrnkl podvozkem o panely, znovu se vznesl, opsal kruh a dosedl podvozkem snad pět metrů od začátku ranveje. Iljušin se vrátil boční rozjezdovou plochou před nastoupený útvar, který se spěšně znovu formoval do předepsaných řad.
Generál se vyškrábal z hloubky kabiny. Trochu ještě vrávoral jako po menší opičce a došel před střed nastoupeného útvaru. Zastavil se v odstupu asi pětadvaceti kroků, pomalu rozvážně obhlédl nastoupený šik z levého konce do pravého. Svlékl si jednu mohutnou rukavici, druhou, rozepjal pod bradou řemínek přilby. Vzal obě rukavice a přilbu do pravé ruky a vzpažil ji vysoko nad hlavu. Pak s třemi předměty třískl o zem až přilba zatřeštila a vysoko nadskočila. Beze slova se otočil a teď už pevným krokem odkráčel k své stíhačce.
O „létajících rakvích“ se mluvit přestalo.
Konec
© 2006 Milan Matouš, Praha
Slovník
HSTD = Hlavní správa tiskového dozoru (Cenzura) Titul: Střípky v uniformě
Podtitul: aneb Vojna není kojná
Autor: Milan Matouš © 2006 Milan Matouš, Praha
Nakladatel: Autobus
Žánr: Literatura faktu
Téma: Střípky-v-uniformě Anotace Vzpomínky bývalého československého důstojníka... Patří panu Milanu Matoušovi. Napsal je původně pouze pro své potomky, ale je to zajímavé čtení i pro jiné. Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. 19.07.2021 08:42 "Střípky v uniformě aneb Vojna není kojná" (komentáře)
Téma=Střípky-v-uniformě