Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po takovém šoku lze pouze jediné. Vykoktala jsem k Pepovi prosbu o objednání panáka vodky, a to rychle, neboť by mi ten šok mohl ublížit. Pravděpodobně to kluci předvídali, neboť mi Honza už podával půldecák. Jak normálně téměř nepiji, tak jsem ho tam kopla na ex. Zalapala jsem po dechu, vyhrkly mi slzičky, ale vodka zapůsobila.

Začala jsem přemýšlet, co o zdejším okolí vím. Přímo ve Vranově je barokní poutní kostel na místě kapličky nad zázračným pramenem. Taky tady kdysi býval klášter, ten už je dávno zrušený, Lichtenštejnská hrobka, ti se taky nacpali všude...

„Hele, kluci, kde přesně to je? Nic takového by tady nemělo být, ani lidová slovesnost na nic takového neodkazuje.“

„Dočkej času jako husa pekáče. Dopijeme, zaplatíme a popojedeme. Už je to kousek!“

Taky že jo. Vyjeli jsme z vesnice, projeli prudkou pravotočivou zatáčkou a vlevo se objevila motokrosová trať. Ať jsem koukala sebevíc, nic jiného jsem neviděla.

„Musíš koukat na druhou stranu silnice!“

A skutečně. Prakticky naproti vjezdu do sportovního areálu začínala cesta mířící k malému vršku, dříve asi zarostlému lesem, neboť byla vidět hromada pařezů. Vedle stál opuštěný bagr. Pod kopečkem na zhruba srovnaném terénu na štěrkovém loži stály tři stavební buňky připravené k obývání. Sem tam obdélníková jáma ohraničená laťkami a prkny. Okamžitě jsem věděla, co to je! Záchranný průzkum!

Záchranný výzkum

Dokodrcali jsme se k buňkám, Vašek vytáhl útlý svazeček klíčů a s poznámkou o hospodyňce mi je podal. Začalo odemykání. Nejdřív mříže před dveřmi. Jeden zámek, druhý zámek... Jakže to bylo v tom Erbenovi? Klika cvakla, dvéře letí, táta vjíždí na praseti...

Ukázalo se, že ty tři buňky jsou vzájemně propojeny, takže obývacího prostoru je habaděj. V jedné buňce hygienické zařízení, přes chodbičku malá kuchyňka. V další obývák kombinovaný s ložnicí. Do třetí buňky vedou bytelnější dveře, opět se dvěma zámky.

„Ta třetí buňka je pro ochranku, která to tady hlídá. Mají tam svou kuchyňku, záchod a vlastní vchod. To aby sis nemyslela, že tě tu necháme opuštěnou, všanc všelijakým tulákům.“ s těmito slovy Honza zaklepal na dveře.

Ty se otevřely a já vytřeštila oči. Ve dveřích stál bezpečák. Co stál, on se tam tyčil. O půl hlavy vyšší, a to nejsem žádný prtě. Ramena, jako když já rozpažím lokty. Khaki košile. Černé kalhoty s fůrou kapes, na nohou kanady. Úsměv v mírně vousaté tváři. Být ten úsměv jen o trochu větší, snad by mu upadl vršek hlavy. A navíc, vždyť ho znám!

Michal Paleček, chodili jsme do stejný školy, on o ročník výš. Zakopávali jsme o sebe na schodech. Děsně se mi líbil, jak to bylo z jeho strany, nevím... Když jsem byla o předposledních prázdninách zase na nějakých vykopávkách, přijel se na nás podívat majitel blízké biofarmy. A že tam má na výpomoc pár lidí, bohužel dvě výpravy odřekly ubytování, takže jsou navíc. Jestli nechceme s něčím pomoct. Šéf archeologů se zamyslel, dokonce hlavou, načež prohlásil, že by i tři tam uživil. Jedním z nich byl Michal. Přijel se podívat na své budoucí pracoviště. Na koni. Že zbylí dva dorazí zítra pěšky a on je předvoj. Uvázal kobylu k přístřešku s malou výstavkou nalezených věcí a zmizel v šéfově maringotce. Koníček vypadal mírumilovně, nechával se hladit od houfce archeologů i brigádníků. Vesele pohazoval hlavou, až najednou... Nevím, jestli se něčeho či někoho lekl, každopádně zařičel a škubl hlavou podstatně prudčeji. Tohle přístřešek už nevydržel a sesypal se jako domeček z karet.

Od maringotky se ozvalo zoufalé šéfovo bědování:

„Proboha, takové škody! Ten přístřešek jsem budoval vlastníma rukama! A oni ho nechají napospas jakémusi komoňovi...“

Došel k nám i Michal, zakroutil hlavou nad hromádkou prkýnek a pak se podíval po koníčkovi. Ten stál nedaleko a tvářil se jako neviňátko. Nebylo mu to nic platný, Michal ho znal:

„No, jen se podívejte! Nevinný jako lilie. To se o něm ví, že je liška podšitá. Je to hodný koníček, ale nesmírně miluje kanadský žertíky. Jakživ nikoho nekousl ani nepokopal, ale jakmile přestanete dávat pozor... Přijela k nám nedávno šéfka zemědělského výboru z kraje, na obhlídku. Šéf ji provázel po farmě. Paní měla krásný kostýmek, navrch módní sáčko... To si neprozřetelně odložila na vrchní břevno ohrady. Když se potom vraceli zpět, zašla si paní pro to sáčko. Šéfovi bylo divný, že se koníček vyskytuje až na druhém konci výběhu, tušil nějakou čertovinu. A taky že jo. Paní zvedla sáčko a vytřeštila oči. Ze sáčka měla moderní vestu, rukávy byly pečlivě odžmoulány. Naštěstí to vzala s humorem, že jí alespoň nebude horko. A pro příště se na prohlídku farmy vezme montérky...“

Byl by vyprávěl i dále, ale zpoza hloučku se ozvalo:

„Když jsi to vyprávěl minule, tak to byla tchyně pana majitele...“

Michal se zarazil, pořádně se rozhlédl a když mě zahlédl, vyjekl:

„Proboha, Jani, co ty tady děláš?!“

„Sem jezdím už třetím rokem. Vždyť víš, že mě zajímá archeologie...“

Tak jsme o sebe zakopli definitivně. Seděli jsme pak dlouho do noci a vyprávěli se své životní osudy a touhy. Moje už znáte. Michal měl už od mládí touhu stát se zálesákem. V tehdejší ČSSR bláhové přání. Tak aspoň od svých třinácti let jezdil na vandry, porůznu poznával majitele různých rančů a statků, kteří vlastnili koně a byli ochotni mu jej občas půjčit. On jim za to různě vypomáhal při nárazových pracích, třeba při sklizni sena...

Errata:

29.05.2021 18:59