Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zikmund si pozval Jana Husa k malé filozofické disputaci. Trvala tři dny a je fakt, že se při ní malinko přiopili. Honzík nebyl takový asketa, jak si myslíme, rád jedl a chutnalo mu víno. Dohodli se, druhý den Zikmund Husa představil koncilu a požadoval, aby ho na místě zvolili papežem. Kardinálové se poněkud cukali, ale Pippo Spano dal zasedací síň obstoupit strážemi. Tak to udělali. Jan Hus nastoupil na papežský stolec jako Jan XXIV. Nějakou dobu musel válčit s ostatními kandidáty, ale Zikmund ho podpořil a uherská jízda palatina Gara Januse mu svými šavlemi prosekala cestu až do Říma. Mezitím se Štěpán Páleč, papežský tajemník, vrátil do Čech a rozhlásil, jaká čest potkala jejich krajana. Ve všech kostelích se rozezněly zvony a lid provolával slávu císaři, synu velkého Karla IV. Tisíce mužů se hlásilo do zbraně na křížovou výpravu za očistu církve...

Zikmund pochopil správně jednu věc: pokud Hus prosadí, aby se církev navrátila k biblické chudobě, všechen její majetek připadne jemu. Podporoval tedy očistu i za cenu sesazení několika kardinálů, kteří s tím nesouhlasili. Z koptských textů přeložili evangelia, která nabádají, aby kněží chodili nazí a živili se žebrotou. Tu nahotu jim malinko kazí nepříjemné počasí, ale při slavnostních příležitostech chodí do chrámů všichni bez oděvu.

Do čela císařských vojsk byl postaven velký vojevůdce Jan Žižka von Trotznoff. Po několika slavných vítězstvích byl povýšen na vévodu, oženil se s italskou princeznou a zemřel na mor kdesi pod Ravennou. Po něm se stal vrchním velitelem Prokopius des Barres. Ten dobyl Řím a zbytek Itálie, která tím byla konečně sjednocena pod císařskou vládou. Podrobily se další země, dokonce Francie a Anglie, znesvářené mezi sebou a zároveň se Španělskem. Císař Zikmund se odmítl do jejich hloupých sporů vměšovat a papež Jan rovněž. Církev prohlásila, že se bude starat pouze o věci duchovní a světské ponechá králům, za což očekává, že králové nebudou zasahovat do věcí kléru. Na všech územích byla jako všeobecná řeč a úřední jazyk deklarována čeština. Ta nakonec převálcovala rozšířenější jazyky, jakými byla angličtina, francouzština a španělština.

Požehnaný pontifikát Svatého Otce Jana XXIV. trval třiadvacet let, od roku 1415 do 1438. V jeho průběhu se konalo několik velmi důležitých zasedání a dva koncily. Koncil v Pise v roce 1421 znamenal málem jeho sesazení, když došlo ke sporu mezi nahými a oblečenými mnichy. Oblečení si přinesli pod kutnami zbraně a hodlali ostatní pobít, ale spiknutí bylo naštěstí prozrazeno. Papežův tajemník Jan Rokycana tehdy objasnil, jak moudrá a potřebná je rituální nahota kněží; také vyzval, aby při vstupu do chrámu všichni lidé odkládali oděv na znamení pokory před Bohem a znamení, že nemají co skrývat. O několik let později to už vyhlásili jako zákon. Také ustanovili zvyk, že ti, kdož dospěli ke stáří a moudrosti, jejichž děti dosáhly dospělosti a nic je již nepoutá, slavnostně odkládali oděv a stávali se pro zbytek života mnichy, což bylo považováno za nejvyšší poctu.

Druhý koncil se konal roku 1434. Svatý Otec byl již poněkud churav, nicméně jeho jasnozřivost se tím ještě zvýšila. Hlavním jeho blahodárným rozhodnutím bylo obnovení Templářského řádu, leč jako společenství zaměřeného výhradně na výchovu, léčení a činy všestranně ušlechtilé. Pokud mladí mniši chtěli bojovat, směli tak činit pouze holýma rukama a nohama, kterémužto umění je učili spřátelení mniši z Kitaje a Tibetu...

V té době dobyl Cařihrad turecký sultán Bayazid zvaný Blesk. Sedmihradský kníže Vladimir, zvaný Dracula, proti němu požadoval křížovou výpravu za účasti císaře, ale zestárlý Zikmund neměl na žádné podobné dobrodružství chuť. Raději přijal nabídku jednání, kterou mu přinesl sultánův bratr Džem, uzavřel se sultánem mír a dokonce si vyměnili učence a teology, kteří se zabrali do řady učených disputací. Křesťanští mniši a muslimští derviši se začali okamžitě mezi sebou hádat o správnou znalost Písem, ale činili tak rádi a hodlali v tom pokračovat ještě dlouhá léta. Muslimové se kvůli tomu naučili perfektně česky, takže čeština dobyla další země. Zatím se dohodli i kupci, znovu otevřeli Velkou Hedvábnou Cestu a začali usilovně bohatnout, takže platili císaři tučné daně. Spokojený Zikmund přehlédl své dílo, uznal je za dobré a klidně umřel.

Jeho následovníkem se stal uherský král Matyáš Corvinus, soused a úhlavní nepřítel Vladimira Sedmihradského. Je pravdou, že ti dva spolu často a rádi spolupracovali na loupežných výpravách proti tureckým sousedům, ale pohádali se nejspíš o kořist a pak se vzájemně podráželi, kde to šlo. Chytřejší byl český panovník Jiří z Kunštátu, který za Corvina provdal dceru a podpořil ho při kandidatuře na císaře, za což se stal říšským maršálem (poněkud směšným, protože se nedokázal udržet na koni, pro tloušťku a řadu chorob, na které po mnoha letech skonal). Vladimir vedl válku ještě asi tři sta let (dokonce se kvůli tomu dal svými čaroději změnit na upíra, nemrtvou bytost velmi obtížně zničitelnou). Moc smyslu to nemělo, maximálně to přispělo k odtržení Karpat od zbytku kulturní Evropy.

Na opačném konci Středozemního moře se nacházel Pyrenejský poloostrov, rozdělený mezi mocný Granadský Emirát a řadu ubohých křesťanských státečků. S emírem Boabdilem usilovně válčil zejména Fernando Aragonský a Isabella Kastilská, kteří za tím účelem dokonce uzavřeli sňatek. Škemrali o nějakou pomoc kde se dalo, ale bohužel marně, nikdo neměl snahu jim pomoci, zejména ne papež a císař. Nakonec přijali nabídku obchodnického rodu Pinzónů, kteří vypravovali tajně lodi na doposud utajený kontinent na Západě; vyslali jistého dobrodruha Cristofora Colomba z Janova, aby tam sehnal nějaké zlato a spojence. Colombo úkol splnil, čímž byla existence Západní Indie slavnostně odtajněna.

Colombo nikdy nepropadl iluzi, že se dostal druhou stranou do Číny. Fungovala Velká Hedvábná Cesta, chodily po ní karavany a styk Evropy s Asií byl natolik častý, že místní reálie znali. Nějakou dobu existovaly pochybnosti, ale odstranila je příští expedice. Fernando a Isabella vymysleli chytrý plán: vyslali bezohledného dobrodruha jménem Hernando Cortéz, aby jakýmikoliv prostředky získal spojenectví a pomoc Velkého Chána Kitaje, případně císaře ostrovní říše Nipponu. Cortéz objevil pevninu a na ní království Aztlan s hlavním městem Tenochtitlánem. Obyvatelé byli početní a měli spoustu zlata, nicméně byli poněkud prostomyslní. Cortézovi se podařilo přesvědčit císaře Montezumu, aby se svojí armádou vytáhl přes moře do Španělska a zachránil království. Společně porazili Boabdila, přinutili ho podrobit se koruně a provdat svoji dceru za Fernandova syna, čímž Granada připadla Kastilii.

Aztéckému císaři Montezumovi se v Evropě zalíbilo. Usadil se v Praze, která byla tehdy nazvána Matkou měst. Postěžoval si, že doma má neustálé problémy se svým kněžstvem, jehož kulty vyžadují stálé války kvůli zajatcům, kteří bývají obětováni místním krvežíznivým božstvům. Jediný laskavější bůh Quetzalcoatl se spokojil květinami a ovocem, což se líbilo křesťanským kněžím; vyslali tedy postupně do Aztlanu řadu nadšených misionářů a ti, pokud nebyli obětováni vyříznutím srdce, získali postupně lid na svoji stranu. Jelikož to byli téměř všichni Češi, učili ve své mateřštině. Trvalo to sice dlouho, ale povedlo se vše. Třešničkou na dortu bylo, že se čeština začala používat jako jazyk vzdělanců. Kdo neuměl česky, byl úplná nula a jako kdyby neexistoval.

Montezuma, oplývající zlatem, si žil v Evropě značně vesele a bez zábran utrácel. Když už neměl za co pít, rozdával místním šlechticům léna ve svém císařství a provdával za ně svoje dcery; rovněž jeho šlechta se ráda usazovala na evropských panstvích, takže docházelo ke značnému mísení krve. Z druhé strany činili totéž šlechtici Maurští a Saracénští, takže šlechtě postupně tmavla pleť. Také často docházelo k soubojům a drobným žertovným válkám, zvláště když do dění zasáhli Japonci a Číňané a seznámili Evropu s kodexem Bušidó. Souboje často končící smrtí udržovaly počet šlechty na zdravé úrovni, jinak by je stát neuživil.

Šlechta měla četná privilegia, z nichž velmi významné bylo mnohoženství; bylo zvykem, že šlechtic měl tolik manželek, kolik jich jeho léno uživilo. S každou měl řadu dětí, a ještě další se ženami, s nimiž se setkal náhodně. Vdovy (bylo jich dost) se brzy opět provdávaly a měly další děti, takže šlechtické mládeže bylo kupodivu hodně. Ne tak dospělých, protože o všechno museli tvrdě bojovat a často umírali, ke značnému pobavení ostatních. Kolem šlechty se pletla řada umělců, kteří jejich hrdinské činy různě opěvovali a vylepšené šířili po celém světě. A opět – největšímu ohlasu se těšily ságy napsané v češtině.

Je pravda, mnozí papežové se pokoušeli krvežíznivé souboje omezit a naučit šlechtu větší lidskosti. Zejména německý papež Martin Luther a britanský Thomas More vyzývali k dobrotě a lásce. Nejušlechtilejší ze všech však byl Alessandro Borgia, jenž se spolu se synem Caesarem a dcerou Lucrezií stal příkladem morálky pro celou Evropu. Lucrezia Borgia byla pravým andělem smíření; kdykoliv byl některý šlechtic s papežem v rozepři, navštívila ho, provdala se za něj a vyjednala mír.

Přemnožení šlechty se podstatně omezilo až v sedmnáctém století za pontifikátu Jana XXV. Commenia, druhého Čecha na papežském stolci. Šlechtici pocházející z krve Aztéků se rozvzpomenuli na zvyklosti svých předků a pořádali každodenní rituální souboje, při nichž vítěz vyřízl poraženému srdce a obětoval bohům války. Tento zvyk se šířil i do nejvyšších vrstev; francouzský král Ludvík XIV. si získal zbožnou úctu a obdiv všeho lidu, když po souboji obětoval Slunci srdce dvou svých mladších bratrů. Bohužel v té době se začalo vhodných kandidátů nedostávat; postupně tedy byla dovolena účast (za patřičný úplatek) bohatým kupcům, nakonec i poddaným, pokud se odvážili. Zájemců bylo dost, vítězství totiž znamenalo automatické povýšení do šlechtické kasty. Tyto obřady trvaly třicet let a mravokárci je nazývali Třicetiletou válkou. Války se v té době nevedly, kromě občasných hromadných obětních rituálů, při nichž přežívala sotva čtvrtina účastníků.

Skončily, když značně poklesla zbožnost v celé společnosti. Na americkém kontinentě se udržely o mnoho déle, zvláště v Severní Anglodakotské Unii; ta vedla dokonce války s Apačsko-Komančskou Konfederací, jen aby dopřála sebeobětování více bojovníkům. To však bylo daleko a Evropa o tom téměř nevěděla; naopak se cele soustředila na rozvoj průmyslu, podnikání, obchodu a vědy. Počet šlechticů silně poklesl, Nazí mniši se rozešli po celém světě do četných misií a obyvatelstvo žilo v poměrném blahobytu.

Za pontifikátu Jana Commenia konečně došlo ke spojení křesťanské, židovské a muslimské církve do jednoho celku. Jejím centrem se stal Jeruzalém, Svaté Město Míru, v němž nikdo nenosí zbraň. Většina jich ji nemá na čem nosit, protože patří k Nahým. Druhé takové centrum je Lhasa v Tibetu, jejich styk je velmi častý a zdá se, že postupně povede k čím dál těsnější spolupráci. Papež Commenius vytyčil tezi, že správné je vše, co Bůh připouští, čemu dovolí vzniknout a rozvíjet se. Na základě toho integrovala církev jak muslimy, tak Aztéky a Inky. Nazí mniši, převážně českého původu, rozšířili tuto tezi i mezi obyvatelstvem severní Ameriky, čímž zdárně rozšířil jak řady věřících, tak i češtinu. Tou se nyní mluvilo ve většině států na Zemi.

Už Leonardo da Vinci postavil první parní stroje, za Ludvíka se začaly stavět železnice, vynalezly spalovací motory a první automobily. V 18. století začala rychlá elektrifikace, telefonní spojení, určitá forma televize. Potom bohužel začaly občanské války, tak se to zbrzdilo.

V průběhu osmnáctého století se šlechta vzpamatovala a znovu jí přibylo. Narůstala však bezbožnost; málokdo z kněží již putoval po cestách v asketické nahotě, prachem i blátem bosýma nohama, naopak se odívali do drahých obleků a jezdili na oslech, ba i na koních a v autech. Lid tuto rozmařilost kritizoval a ještě více pustnul, nemaje náležitého vychování. Vzrůstalo bohatství všech, zvláště měšťanů, kteří požadovali šlechtická privilegia, avšak nechtělo se jim dodržovat kodex Bušidó. Často docházelo k různým bouřím a nepokojům, ale stát neměl moc chuti do věci zasahovat, ponechával šlechtu, ať si svoje problémy vyžere sama.

Za pontifikátu papežky Sofie II... Totiž, víc než polovina kardinálů byly ženy a několikrát se stalo, že zvolili ženu i papežem. Většinou to byla vláda klidná, bez výrazných výkyvů. Bohužel Matka Sofia se ukázala nevhodnou; byla sice dobrá čarodějnice a vynikající léčitelka, ale starala se převážně o rozvoj nemocnic a nekladla důraz na teologii. Prý se jednou vyjádřila, že ve vědě o Bohu již bylo všechno objeveno, teď je zapotřebí věnovat se lidem.

V každém případě prestiž církve značně upadla. Už dřív spousta absolventů církevních škol po skončení výuky odcházela jinam, stávali se šlechtici nebo dokonce kupci, ale teď to dosáhlo vrcholu; nazí už chodili převážně jen studenti a děti, výjimečně nějaký starý profesor. O teologii se zajímali jen pošetilí blázni a v chrámech sloužilo pár veteránů. Matka Sofie jen trpělivě spínala ruce a chlácholila kardinály, že se to zlepší.

Nezlepšilo se nic, dokonce ani za pontifikátu papeže Voltaira. Sepsal sice řadu filozofických pojednání, podporoval vědu, umění a všechny kladné vlivy ve společnosti, ale způsobil tím pravý opak toho, co chtěl. Lid přestal mít jakoukoliv úctu ke šlechtě a duchovenstvu, začalo se říkat, že jich ani není potřeba. Což vyvrcholilo Velkou Francouzskou Rebelií, která se rozšířila po celé Evropě a následně i po blízkém okolním světě.

Byla to hrozná doba. Tlupy vzbouřené chátry přepadaly sídla šlechticů a připomínaly jim, že dle kodexu Bušidó je jejich povinností obětovat život; když se jim moc nechtělo, popravili je sami, čím dál barbarštějším způsobem. Šlechtici se bránili, avšak od Třicetileté války značně zapomněli bojovat. Dav masakroval se zvláštní oblibou jejich četné manželky a děti, pořádal hony na mnichy a upaloval je. Králi, královnám a všem jejich dětem setnuli hlavy na gilotině. Universita se změnila na občanské sdružení a vydala pokyn, že rituální nahota už není vyhrazena duchovním, ale nahý může chodit kdokoliv, jak sám chce. Vzhledem k horkému počasí začali všichni chodit nazí jako mniši; universita vyhlásila heslo Rovnost – Volnost – Bratrství, které ale chátra to pochopila tak, že si každý může vzít z majetku bohatších, co sám chce, a ostatní zničit. Páni z University se pokusili zastavit je, ale dav vtrhl dovnitř, vyházel je z oken a ty, kteří přežili, na nádvoří utloukl palicemi. Potom zapálil Universitu; shořela zejména Velká Knihovna, pokladnice umění a kultury. Vůdce lidu Marat veřejně zalitoval, že šlechtice a kněze zabili příliš rychle, měli si je ponechat a mučit pozvolna. Nějaká ženská ho vzápětí ubodala ve vaně. Podobné hrůzy se děly po celé Evropě. Zahynula většina šlechty, duchovenstva a vzdělanců. Další se ukrývali po lesích nebo se přestrojili za chátru, aby unikli krveprolití. Na venkově byla situace klidnější, dav se obvykle dřív uklidnil, když mu došly zásoby alkoholu.

Nakonec došla trpělivost mladému korsickému seržantovi četníků, který se jmenoval Napoleon Buonaparte. Shromáždil okolo sebe pár přeživších šlechticů, sestavil z nich armádu, vylodil se na kontinentě a táhl na Paříž. Protože všichni už měli vraždění dost a toužili po klidu, získal okamžitě rozsáhlou podporu a do jeho armády se hlásilo mnoho dalších. Naopak ti, kdo chtěli v krutých výstřelcích pokračovat, prchali do Paříže; obvykle se tam střetli s místními a došlo k dalšímu krveprolití. Vedení buřičů chvíli diskutovalo, co si počít. Někteří navrhovali se bránit, dalším se zdálo lepší pozabíjet se sami. Po několika zuřivých rvačkách se spoustou mrtvých se rozhodli k obraně, což jim vydrželo až do chvíle, kdy se Napoleon přiblížil k hlavnímu městu. Potom někteří spáchali sebevraždu, pár jich uteklo a zbývající město zapálili, aby se nedostalo do ruky vítězům. Hořelo tři dny.

Napoleon bez boje obsadil ruiny Paříže, jmenoval se císařem a vyhlásil Program Obnovy a Rozvoje, později nazývaný Stoletý Plán. Vydal řadu přísných zákonů; kromě jiného zrušil za většinu zločinů trest smrti a nahradil jej dlouholetými nucenými pracemi, tzv. galejemi. Potřeboval mnoho dělníků na obnovení sítě železnic, dálnic, elektrického a telefonního spojení; vytvořil mohutnou síť policajtů, špiclů a donašečů, kteří slídili po všech a okamžitě hlásili, kdo se čeho dopustil. Ten byl okamžitě dopaden, odsouzen, ostříhán dohola a poslán na galeje. Mnozí neopatrní chodci náhle zmizeli a vrátili se třeba za čtrnáct dní s holou hlavou, protože přešli křižovatku na červenou nebo zapomněli pozdravit domovnici, agentku Dohlížecí služby.

Později se říkalo, že to byl trest Boží za obrovské zvěrstva. Lidé si už zvykli, že sem tam přeletí po obloze nějaká ta kometa, byla dokázána existence Oortova mračna, jakéhosi skladiště zbytků po vytvoření Sluneční soustavy. Prakticky na 400. výročí usednutí Jana Husa na papežský stolec se objevila zvláštní kometa. Na rozdíl od normálních komet, tato přilétala velmi rychle z mezihvězdného prostoru, takže se lidstvu v Evropě jevila jako oslnivý bod téměř přesně na jihu, kousek nad obzorem. Jak se přibližovala, jas se stával nepříjemným. Delší pohled přímo na kometu poškodil oko. Vypadalo to, že se tato kometa srazí se zemí a nastane soumrak lidstva. Vyrojilo se mnoho věrozvěstů, kteří kázali rozličné bludy.

Kometa nakonec Zemi minula, ale velmi těsně. Zlehka se otřela o atmosféru přibližně nad Kapským městem, v pravé poledne přelétla s hromovým burácením vysoko nad Jeruzalémem, načež opět zmizela ve vesmíru. Následky byly katastrofální. Od místa styku komety s atmosférou se vějířovitě rozlétly dvě vlny. První vlna, vzduch stlačený na několik desítek atmosfér, přelétla Afriku a zpustošila, co jí stálo v cestě. Už hodně vyčerpaná sfoukla ze Sahary několik milionů tun písku a posypala jím Řecko a Turecko. Druhá vlna byl přežhavený vzduch. Tato vlna zapálila vše hořlavé, a bylo jedno, jestli je to strom nebo lidské tělo.

Další katastrofy následovaly krátce poté. Země se třásla i v místech dříve tektonicky stabilních, v Čechách si blafly i dvě nejmladší české sopky, Komorní a Železná Hůrka u Chebu. Jinde ve světě to bylo horší. Sopka na Barrenově ostrově, považovaná za vyhaslou, na sebe upozornila mohutnou explozí, která zničila prakticky celý ostrov. Tentýž den explodovala sopka na ostrově Narcondam, který se nacházel poblíž. Vlny cunami zničily Andamantské ostrovy a doslova spláchly thajský poloostrov, Srí Lanku a 100 kilometrů Indie do vnitrozemí. Nedosti na tom, vzápětí vybuchla sopka Manikaram v indickém státečku Himachal Pradesh, která se do této chvíle tvářila jako obyčejný kopec. Další exploze následovaly, třeba Changbaishan na pomezí Koreje a Číny, Tengchong u hranice s Barmou a mnohé další. Nejhorší exploze znamenala zkázu ostrova Pulau Una Una v Indonésii. Ostrůvek byl pozůstatek extrémní exploze mezozoické sopky, po které zůstala kaldera o průměru 200 kilometrů, posléze zaplavená mořem, a středový vrcholek – ostrov Pulau Una Una. Exploze otevřela hlubokou a širokou trhlinu, kterou vniklo do lávové pánve moře. Následná exploze přehřáté páry zničila vše v okruhu stovek kilometrů. K nebi stoupal mohutný hřib páry, sopečného prachu a sopečných plynů. Celá oblast ohraničená Himalájí, Afrikou a Novým Zélandem zmizela pod příkrovem černých mračen. Z nebe padal prach, tuf, pršela kyselina sírová a společně likvidovaly veškerý život v zasažené oblasti. Ztráty na životech šly do stovek milionů.

Tou dobou se zkoušelo prosadit doposud roztříštěné Německo. Byl založen německý spolek (»Deutscher Bund«) – volná liga 39 svrchovaných německých států. Pranic se mu nelíbilo, že všude okolo už někdo bydlí, a že se nemůže ani pořádně nadechnout. Tato rozpínavost se ovšem nelíbila sousedům Německa, pokoušeli se vymyslet, jak se Němců pokud možno nekrvavě zbavit. I vymysleli perfektní plán. Německo dostalo na výběr :

Buď bude pod stálou kontrolou komise složené z význačných představitelů okolních států a bude muset sekat dobrotu, nebo se komplet celé Německo odebere na africký kontinent, dá to tam do pořádku a bude na věky jejich. Samozřejmě, jistá populační politika bude muset býti zavedena, protože další území už Němci nedostanou. Tuto možnost Němci zdráhavě odsouhlasili, zvolili si pána jménem Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévodu z Lauenburgu šéfem projektu »Exodus« a začali opouštět Evropu. Dopravní prostředky poskytly laskavě ostatní evropské pobřežní státy a ostatní přislíbily z počátku zásobovat přesídlence základními potravinami. Počítalo se, že do dvou generací odejdou všichni Němci.

Trvalo několik let, než se obrovský mrak nad Asií a Tichým oceánem rozptýlil natolik, že se dalo mluvit o průzkumu i znovuosídlení. A zatímco Evropané pořádali jednu konferenci za druhou a žvanili a žvanili, jiní jednali. Rusko bylo v té době v plném rozkvětu. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Ke konci přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině, Krymu a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku, Gruzii a Ázerbájdžán. Rusku se dařilo natolik dobře, že začalo hrozit přelidnění, proto radostně přivítalo pustý, neobsazený prostor po Číně, Indii a dalších zničených státech. Je známo, že ruský mužik dokáže s málem vybudovat veliké věci, takže když Evropané dorokovali, zjistili, že bývalou Čínu již obsadilo Rusko, které se tímto vyhouplo mezi velmoci.

Nyní nadchází dvacáté století, ohlašované dalším mohutným rozvojem vědy. Evropa je protkána dokonalou sítí železnic a silnic, nikoliv však telefony a telegrafem, ty jsou vysílány přes umělé družice. Došlo k několika bezvýznamným potyčkám mezi státy, většinou o právo na suroviny (železná ruda, nafta, uhlí). Války většího rozsahu se nevedou, ač neustále trvá obava z takového vývoje a tím trvalá nedůvěra ke šlechtě, hlavním aktérům bojů všeho druhu. Vedou se ovšem úporné obchodní války. Svět je rozdělen mezi tři subjekty: Česká konfederace, spojená jedním náboženstvím, jazykem a společnou politikou. Nyní se jedná o zrušení hranic pro lepší pohyb zboží a osob. Společná měna, to jest Koruna česká, byla již zavedena před několika lety k naprosté spokojenosti zúčastněných.

Dalším subjektem je Rusko, postupně zabírající zbytky Asie a třetím a posledním důležitým subjektem je Německá Afrika. Ještě stále jsou v průkopnické fázi, nicméně jsou již potravinově soběstační. Vzhledem k téměř nedotčeným zásobám nerostů se Německá Afrika stává důležitým obchodním partnerem.

Zbytek světa, to jest Jižní a Střední Amerika plus nějaké ostrovy v Tichém oceánu obývají zbytky původních obyvatel, jsou z nich prakticky přírodní rezervace.

Nejmenší kontinent, Austrálie, slouží jako odkladiště různých asociálních živlů. V naší vysoce humanitární civilizaci jsme již opustili trest smrti, doživotního vězení nebo galeje, nyní pouze odsouzence vybavíme základní soupravou na přežití a vysadíme ho na jím vybraném místě australského pobřeží. Zůstává pak už jen na něm, jak si bude žít a zda vůbec přežije...

Nebyl to tak souvislý text, to by si Jitka zničila hlasivky. Věnovali jsme tomu zbytek odpoledne příchozího dne a pak i dva další. Mezitím jsme chodili na procházky po okolí, objevovali další tajemství srubu, cachtali se v bazénu a potili v sauně. Prostě idylické prázdniny.

Když však Jitka dočetla, rozhostilo se užaslé ticho. To trvalo jen do té doby, než Jitka hodila opravdovou bombu:

„Koukala jsem se do tiráže. Jsou tam zajímavá data. Třeba datum vydání.“

Ozvala jsem se:

„Nenapínej, stejně se chceš chlubit!“

„No jo... Takže, je to tady krásně napsáno: Vydáno nakladatelstvím Comenia k 750. výročí usednutí Mistra Jana Husa na papežský stolec v roce 2165 v počtu 25 000 000 výtisků. Sedmé, upravené vydání bylo vydáno nakladatelstvím Comenia k 150. výročí založení impéria a 1000. výročí usednutí Mistra Jana Husa na papežský stolec v roce 2415 v počtu 250 000 000 výtisků.“

Michalovi to nedalo:

„To je nějaká blbost, ne? Vždyť máme rok 2003!“

„A jsi si jistý, že v celým vesmíru platí jen ten náš čas?“

„Ehm... Nojo, to mi nedošlo.“

Jitka se již nadechovala k štiplavé odpovědi, když se náhodně zahleděla ke dveřím. Strnula, zbledla, vykulila oči a zalapala po dechu. Jako v mrákotách jsme se s Michalem otočili ke dveřím, co tam ta Jitka vidí za strašidlo. Nebylo to jedno strašidlo, ale pět... bytostí!

Errata:

29.05.2021 18:59