Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pět postav, nahrbených pod těžkým obsahem hrubých batohů, se zvolna prodíralo tmavým a zaprášeným porostem. Podmračené tváře se nedůvěřivě rozhlížely kolem a popraskané ruce svíraly velké zbraně. Skupinka spíše připomínala bandu lupičů než vesmírné trosečníky.

„Značka,“ ukázal první muž na proužek plastu, umístěný na kmenu. „Za půl hodiny jsme doma.“

Ale v ten moment zmlkl a zaklekl za nejbližší kámen se zbraní namířenou kamsi dopředu. Ostatní se rychle skryli v porostu. Vzápětí spatřili důvod přerušení své cesty. Kousek dál vprostřed stezky seděla podivná dvojice u malého ohníčku. Nezdálo se, že by si všímala svého okolí.

„Hej! Co jste zač!“ zvolal čelní muž zvučným hlasem. „Jste lidi nebo ne?!“

„Vypadáme snad jako lednička s pračkou?“ odvětil mladík a poohlédl se. „Skloň tu zbraň. Nebo jsi pirát?“

„To rozhodně ne,“ padla odpověď a zbraň poklesla k zemi. „A vy? Trosečníci?“

„Oh! Jak ohavně to zní!“ vykřikl mladík s předstíraným patosem. „Ne. Jsme... noví obyvatelé této planety. Tak je to.“ Současně se uspokojeně pousmál. Informační implantát, kterým mu do mozku během přistání supermozek stíhače nahrál znalosti o Mangwaxellské řeči, fungoval naprosto bezvadně.

Skupinka, která se mezitím kolem nich shlukla, se tak nabubřelému prohlášení rozesmála. Čelní, tělnatý muž napřáhl ruku v mezigalaktickém gestu míru. „Vítejte na Swarpu, Planetě Ztracených. Jsem kosmoplavec Surws, kapitán Mangwaxellského korábu Modchidecho. Přistáli jsme trochu... neplánovaně kousek odtud. Má posádka,“ mávl rukou k ostatním. „Twllips, Foronep, Bwan a Trebwr, můj syn,“ dodal s pýchou. Tak řečený syn byl mohutný výrostek nepříjemného vzhledu. Třímal v rukou nějakou zbraň a tvářil se velmi nepřístupně. Nesmlouvavý výraz jeho předčasně utahané tváře vydržel přesně do té doby, než se podíval pozorněji na dívku. Maska protřelého kosmického vlka rázem spadla, nahrazena bezeslovným okouzlením.

Protože bylo ticho, poznal neznámý mladík, že je na něm, aby se představil. Řekl proto:

„Dovolte mi, abych vám představil Arrinci Aranii, princeznu Deecanthovskou.“

Výkřiky úžasu, které se rozlehly v odpověď na jeho větu, svědčily o dojmu, jakým na skupinku zapůsobilo jedno z nejslavnějších jmen v osmi nivelovaných galaxiích.

„Mně říkají Arsia Arxen,“ dodal mladík. „Mé současné povolání je společník a ochránce Její Výsosti.“

Jenže místo nového výbuchu úžasu se tentokráte Surws chytrácky rozesmál. Jeho společníci na něj hleděli dost nechápavě. „Parádní žert!“ prohlásil kapitán dech. „Úžasné! Jste skvělí!“

„Ale vždyť-“ poznamenal Bwan nesměle. Kapitán ho umlčel mávnutím ruky. „Hlupáci!“ napřímil se pohybem člověka, který je plně nad věcí. „Princezna Deecanthijská a následník Lastakarijského trůnu! Zrovna tihle dva budou sedět v takovýchhle otrhaných hadrech na Planetě Ztracených! To určitě! Dělají si z vás legraci a vy jste jim to spolkli i s navijákem! Ech, vy-!“

Otočil se zpět k netečně sedící dvojici. „Jak jste se sem dostali?“

„Katapultovali jsme se.“ Arxen ukázal na dvě ohořelá křesla ležící opodál. Součástí vstupu na planetu bylo i vybavení dokonalými mimikrami vymyšleného příběhu.

„A váš koráb? Je schopný odletu?“

„Kapitáne,“ zasáhl v tu chvíli Twllips, „z korábu, který je provozuschopný, se člověk nekatapultuje.“

„Takže jste spadli. To byl možná ten zvuk, který jsme slyšeli před hodinou,“ poznamenal opatrně Foronep a mávl rukou k blízkému řetězu nevysokých kopců.

Arxen neutrálně pokrčil rameny. Stíhač dovedně zamaskoval teleportový třesk do efektního výbuchu, věrně napodobujícího dopad neřízeného tělesa na povrch, včetně doprovodných efektů jako je oheň, dým a rozházené trosky kolem neprostupné houštiny.

„Aha,“ ušklíbl se Surws kysele. „Nu což, jste na tom ještě hůře než my, protože nemáte ani kam hlavu složit.“ Velkoryse mávl rukou. „Máte obrovské štěstí že jsme vás potkali. Smíte jít s námi. Poskytneme vám přístřeší. Modchidecho není daleko a my... uvítáme posílení naší kolonie.“

Dvojice souhlasila a následovala skupinku, které jakoby nečekané setkání vrátilo síly. Vydali se dál po klikaté stezce a zanedlouho se vynořili na kraji ostnatého lesa. Na ploché pláni, rámované pohořím, spatřili vysoké hnědé tělo rakety, ověnčené pavučinami detektorů.

„Modchidecho,“ ukázal s patrnou pýchou Surws, ale když se nedočkal žádné reakce, pokračovali v pochodu. Vysoká, našedlá tráva syčela v krátkých poryvech větru a vlnila se kolem nich. První pohled klamal – pochodovali ještě dost dlouho, než dorazili ke korábu.

Teprve zblízka bylo vidět, jak je veliký. Jako vysoká, členitá věž stál těžce rozkročen na mohutných podpěrách, z nichž už dávno oprýskal výstražný žluto-černý nátěr. Jeho plášť byl složen ze silných plátů a hnědá barva se zblízka ukázala být silnou vrstvou rzi. Koráb tu musel stát už dlouho, neboť rozsáhlý spálený okruh kolem již stačil zarůst nízkou, ale hustou bledou trávou bez listů, která vypadala jako oškubaný koberec.

Kapitán sám přistoupil ke vchodovým dveřím, vyndal z kapsy elektronický klíč a otevřel. Asi i zde jsou zloději, pomyslel si Arxen. Se zakloněnou hlavou si prohlížel zaslepené trysky a žasnul, v čem všem se lidé odváží vydat do kosmu.

„Paráda, co?“ poznamenal pyšně kapitán, který si Arxenův zájem vyložil úplně jinak. „Tak už pojďte,“ zval je dovnitř. Když vešli, tlustý plát vchodu se uzavřel a kapitán ho opět pečlivě uzamkl.

Kód zámku: 395 GR7 080 JK4, jestli tě to zajímá, uslyšel Arxen v hlavě princeznin pobavený hlas. Arxen jen mlčky kývl, nahmátl v kapse podivnou amorfní hroudu, a myšlenkou jí předal získaný kód. Co to mělo za účel a s kým se podělil o získanou informaci, ještě uvidíme.

Primitivní, ale vcelku tichou zdviží pak vyjeli do horních pater obrovité ocelové hory, kde složili svá zavazadla. Surws zahlédl neskrývaný úžas v očích mladé dvojice a nadmul se pýchou. Kdo ví, v jaké rachotině přiletěli, táhlo mu hlavou, když na ně můj šestnáctipatrový Modchidecho udělal takový dojem!

Skutečnost byla naneštěstí úplně jiná. Úžas obou mladých by se dal krátce shrnout do výkřiku: „Výtah? A fungující??“ Věc, zvanou zdviž, oba znali akorát z muzea prehistorických technologií.

Teprve v jednom z horních poschodí se nacházela kruhová chodba, z níž vedlo množství dveří s oprýskanými nápisy. Podlaha nesla matné stopy bláta, oleje a gumy.

„Pojďme do navigace,“ vyzval je Surws. Vešli do jedné sekce. Tak řečená navigace byla místnost stísněných rozměrů, vycpaná počítači a interaktivními komponenty. Arxena bodlo u srdce, když očima přelétl tu sbírku archaického vybavení. Ještě alchymistické křivule a vycpaní netopýři pod stropem tu chybí, pomyslel si. Za ušmudlaným oknem ležel matný, rzivě zelený horizont, jehož barvy podivně podtrhovala nafialovělá obloha. Ve vzduchu visel pach dlouho uzavřené prostory. Usadili se, kde to šlo.

„Nuže, ve zkratce náš osud,“ začal bez jakéhokoliv úvodu kapitán. „Přede dvěma roky jsme byli vysláni mým slavným rodem na průzkum okrajové oblasti Zakázaného Pásma. Chyba ve výpočtech nás však zanesla až sem.“

Co to mohlo být za chybu, pomyslela si Arrinci. Zakázané Pásmo je odtud dost daleko. Zlehka nahlédla kapitánovi do mozku. Byl tam žalostný a současně komický chaos, jako v hlavě většiny techničanů.

Pravda je jiná, hlásila kamarádovi vzápětí. Mangwaxellané hledali laciné surovinové zdroje. Objevili Swarp a nechali se zlákat. Jak dopadli, vidíš.

Napadlo mě to, když jsme míjeli to geologické vybavení v dolních patrech, odpověděl stejným způsobem Arxen. Bezeslovná výměna obou vět trvala stěží zlomeček sekundy, Surws mezitím ani nestihl zavřít ústa. Teď pokračoval:

„Jenže když jsme se stabilizovali na nízkém orbitu, došlo k nečekaném výboji statické elektřiny z troskového prstence u planety. Většina řídících systémů byla zničena a nezbylo než neplánovaně přistát. Navíc během přistání na nás někdo zaútočil explozívní střelou. Bez automatiky jsme nebyli schopni obrany, ale přesto jsme jí ručním zamířením zničili dříve, než nás zasáhla. Naneštěstí výbuch poškodil teleport a jen díky záložním motorům jsme dosedli poměrně měkce... Závadu hlavního motoru už jsme odstranili, ale to naší situaci nemění. I kdybychom odstartovali, lineární pohon nás nedokáže dopravit na Mangwaxellu za našeho života. A ručně nastavit teleport je práce na padesát let, nehledě na to, že bychom neměli dostatečně spolehlivá vstupní data...“

„Pozdě jsme pochopili, že Swarp je v okolním vesmíru asi tím, čím pro dávné mořeplavce zrádný útes. Kdo se sem dostane, ztroskotá a je ztracen. My,“ kapitánův hlas se stal pyšným, „jsme se rozhodli svému osudu vzdorovat. Když jsme zjistili, že je na této planetě bezpočet trosek, pokoušeli jsme se najít nějaké části na opravu našich počítačů, ale... zatím s nevalným úspěchem. Navíc minulou zimu jsme byli vystaveni útoku robotických nepřátel, takže se nyní staráme především o to, abychom se dokázali ubránit a zachovat loď bez poškození. To je náš příběh. A co nám řeknete vy? Třeba byste mohli začít vašimi pravými jmény, ne?“

„Slyšeli jste je,“ řekl mírně Arxen.

„Ale no tak,“ zavrtěl Surws káravě hlavou. „Když už si chcete vybrat nějaký pseudonym, neměli byste sahat po nejslavnějších jménech, která existují.“

„Myslím, kapitáne, že nezáleží ani tak tolik na jménu, jako na tom, kdo čím doopravdy je,“ zasáhl Twllips. Surws se zarazil, ale vzápětí souhlasně přikývl. „Můj navigátor má pravdu,“ podotkl blahosklonně. „Já například jsem potomkem velmi starého a váženého rodu – a Trebwr je můj syn, I kdybychom si říkali jakkoliv. Možná chápu důvody, které vás k tomu vedly. Chtěli jste si volbou slavných jmen přidat na zdání důležitosti, viďte?“

Arxen se trochu pousmál. Sáhl do jedné z kapes a položil na stůl odznak čtyřhlavého solárního orla, prastarý symbol Lastakarijského impéria. Odznak byl zhotoven z psychoaktivních materiálů, kódovaných na biopole svého majitele, takže se nedal zfalšovat. Když se na něj Mangwaxellané podívali, unikl jim z prsou táhlý vzdech. Sama psychoaktivní moc odznaku byla schopna zajistit svému legitimnímu nositeli nedotknutelnost kdekoliv ve známých osmi galaxiích. Ani teď tomu nebylo jinak a Mangwaxellané jen s vypětím veškeré vůle odolávali nevyřčenému, ale neodbytnému nutkání pokleknout a vzdát úctu.

„U Leptona...!“ zasténal Bwan, jež klesl  ze svého sedadla a ruce se mu třásly.

„Prosím... dej... to pryč,“ vydralo se Surwsovi rozechvěle z hrdla. Mladík skryl odznak zpátky do kapsy a stísněný výdech všech přítomných ukázal, jak moc se jim ulevilo. Chvilku trvalo, než se do jejich pobledlých tváří vrátila barva. Surws se ale otřásl a velmi zle se zamračil: „Jak se vám podařilo něco takového ukrást!?“

„To je můj odznak,“ řekl zcela přirozeně Arsia.

„Jo a můj dědeček byl Velký Lepton!“ udeřil Surws pěstí do stolu. „No to jste pěkní lotři, vy dva!!“ Vstal a rázoval po malé kajutě. Několikrát se zdálo, že chce něco říci, ale vždy spolkl slova a pochodoval dál jako zacyklený robot.

„Dobrá!“ vybafl náhle. „Nechci vědět nic víc! Nejste Mangwaxellané, takže vás nemohu soudit za vaše činy. Nezajímá nás, kde, jak a proč jste udělali to, co jste udělali. Jako trosečníkům vám poskytneme přístřeší a obživu, ale tím naše podpora končí. Pokud sem přijdou Lastakarijští stopaři – a to se stane co nevidět  - s radostí vás vydáme! Jasné?!“

Zloději, letělo mu přitom hlavou. Blázni, ale určitě velmi odvážní a nesmírně schopní. Dokázat ukrást korunovační odznak Lastakarijcům... nemožné! Ale tihle to zjevně dokázali, protože tohle nemohou být následníci. Rozhodně ne. Kdo ale tedy? Někdo od nepřátel? Nebo někdo z blízkého okolí obou následníků? Velký risk, nechávat je u sebe. Ale odměna může být obrovská, ať si pro ně přijde jedna či druhá strana. Dostaneme se odtud a ještě z nás budou boháči... jen poznat dřív než oni, kdo si pro ně přijde...

Deecanthovská princezna a Lastakarijský následník, uvažoval ohromeně Twllips. Nevěřím, že by někdo dokázal ukrást korunovační odznak vládců osmi galaxií. Takže to musí být opravdu oni. To je zrovna tak úžasné jako šílené. Ale proč právě tady a jako uprchlíci? Že by nějaké vyřizování účtů v nejvyšších kruzích? Když budeme opatrní, máme šanci se odtud dostat s těmi, kteří si pro ně přijdou...

Podobné myšlenky táhly hlavou i Trebwrovi, který na to ale šel z jiného konce. Vládci? Ani náhodou! Uprchlíci. Zloději. Rozhodně takovou věc nemohli udělat sami dva. Museli mít obrovskou síť, která jim dávala podporu. Ale kdyby nemuseli, neschovávali by se tady. Kdoví co je jim v patách. A planeta je divoká a nebezpečná. A kromě toho... takzvaná princezna... oh! V životě jsem neviděl tak nádhernou holku! U všech galaxií, to je zhmotnělá krása! Nemůžu se na ní vynadívat... No a tomu rebelovi, co je s ní, tomu... ochránci se snadno může něco přihodit. Není sice žádná sušinka, ale já mám větší svaly. Pak bych zaujal jeho místo... byla by otázka času, kdy bych pronikl do jejich sítě a stal se vládcem... po jejím boku! Při těch myšlenkách se Trebwr až zpotil v představách své skvělé budoucnosti.

Jenže Mangwaxellané nevěděli několik velmi důležitých faktů. Například to, že Arrinci nedělá čtení myšlenek větší problém než běžným smrtelníkům zaostření očí z obzoru na knížku. Měla celou společnost jak na talíři a klidně přijímala myšlenky, které tak hlasitě a nevychovaně bušily do jejího mozku. Mohlo by se zdát, že to nebyla čistá hra. Ale – stručně řečeno – není důvodu, který by vidomému člověku mezi samými slepci přikazoval vyloupnout si obě oči. Arrinci se pouze chovala tak, jak jí její tělo dovolovalo.

Ach, řekla po chvíli Arrinci neslyšitelně, což se tu nenajde jediná normální myšlenka?

Arsia neměl zdaleka tak vynikající telepatické schopnosti jako jeho přítelkyně. Svět neviditelných sil mu sice sloužil zrovna tak jako jeho partnerce, ale na úplně jiném principu. Přesto na tom nebyl o nic hůře, neboť to, co všichni kolem něj (včetně princezny) považovali za tlustou, mírně nevzhlednou vestu, co má na sobě, byl ve skutečnosti bájný Štít proti všem ranám, úžasný společník z jiných sfér, rádce a ochránce, s nímž se nikdo nemohl v TOMTO kosmu dostat do úzkých.

>Víš, co si o vás myslí?< smál se zrovna Arxenovi v hlavě jeho hlas.

>Princezna mi to už sdělila,< odvětil Arsia. >Nic, co by se nedalo předpokládat. A Foronep a Bwan?<

>Individua bez význačnějšího osobního názoru,< prskl pohrdavě Štít a umlkl.

Nesuďme příliš přísně lidi, kteří jsou postaveni před vyhlídku strávit zbytek života na zapadlé planetě a najednou jim svitne naděje na východisko. Mnozí by bez váhání sáhli i k radikálnějším postojům, reagovala Arxenova myšlenka, namířená k princezně. Arrinci – s noblesou sobě vlastní – mu dala za pravdu.

„Pokud to vidíte takhle, tak jasné,“ odpověděl Arxen na poslední Surwsovu otázku.

„Uvolníme vám jednu kajutu,“ uvažoval Surws nahlas, „kam si dáte své věci. Budete tam mít své soukromí.“ Arsia se neznatelně usmál. Bylo nad slunce jasnější, že má kapitán univerzální klíč. Ale někomu se takové řešení nelíbilo.

„Nechtěla by hm... princezna kajutu sama pro sebe?“ nadhodil Trebwr. „Arxen by mohl být s námi ve společné ložnici!“

Surws svraštil obočí. Nesnášel, když mu kdokoliv mluví do rozkazů, ale u svého syna to toleroval. Donutil se návrh zvážit. Zprvu ho chtěl rázně odmítnout: Až pro ně někdo přijde, separací té krajně podezřelé dvojice dá jasně najevo, že s nimi nemají nic společného. Ale pak uznal, že má Trebwrův návrh něco do sebe. Ti dva mohou být opravdu nebezpeční a třeba by se mohli pokusit vymyslet nějakou lotrovinu... zmocnit se korábu... raději je držet od sebe a toho kluka si nechat pod kontrolou.

„Souhlasím,“ řekl proto.

„Vedle mne je volné lůžko,“ prohlásil navýsost spokojeně Trebwr. Také by nesnesl pomyšlení, že by tam ti dva byli spolu sami – i když z jiného důvodu než kapitán. Rozdělení dvojice považoval za svoje první vítězství. „Pojďme!“

„Tudy,“ ukázal Foronep vlevo, k podivné šroubovité rampě, poskládané z množství vodorovných, vertikálně členěných plošek.

„Scho...dy?!“ vypadlo z Arxena úplně neopatrně nahlas.

„Správně, schodiště,“ pokývl technik se širokým úsměvem. Pak ztlumil hlas. „Neměl bych to možná říkat, ale když jsme teď společníci... kapitán, urozený Surws, zapnul výtah jen kvůli tomu, aby na vás udělal dojem. Jinak se nahoru i dolů běhá po schodech. Úspora energie... chápete.“

Přikývli. Mangwaxellský technik možná nevynikal v diplomacii, ale zjevně byl velmi srdečný člověk.

„Dojem to na nás opravdu udělalo,“ odvětil smrtelně vážně Arxen. V životě neprocházel takovou historickou raritou. Jeho odpověď technika očividně potěšila. Zatímco kráčeli, mluvil dál. „Luxusní hotel to sice není, ale kéž u nás najdete aspoň část toho, oč jste při havárii přišli! I když... urozený kapitán...“ s povzdechem se odmlčel a pak dodal: „Nu... už jsme zde.“

Oba mladí hosté se nestačili ani rozhlédnout, když po schodech těžce přidusal Surws.

„Tudy,“ ujal se hned Aranii a odvedl si jí do jedné kajuty. Arxena si vzal na starost Trebwr. „Nemáš co na práci?“ obořil se na Foronepa. Muž pokorně sklonil hlavu. „Promiňte, pane Trebwr,“ zamumlal a chvatně seběhl po schodech do technických podlaží. Arxen to nechal bez komentáře a následoval kluka do ložnice. Byla to prostá, strohá místnost, zařízená stejně úsporně jako kajuty výsadkového mužstva na pradávných výsadkových korábech, kde bylo ještě třeba šetřit s místem. Osvětlení obstarávala slaboučká zářivka nade dveřmi. Trebwr usedl na vedlejší postel a se špatně skrývanou zvědavostí čekal, co Arxen začne ze svého prostého zavazadla vytahovat.

Nejdřív přišel na řadu spací vak. Trebwr mu nevěnoval pozornost a udělal chybu, neboť vak byl ve skutečnosti důmyslným zařízením, které zaručovalo přežití za neuvěřitelných podmínek.

„Hele ty-“ nevydržel Trebwr mlčení a kývnutím hlavy si pokusil získat pozornost, „v čem jedeš?“

„Jedu-?“ zdvihl Arxen hlavu.

„Myslím jakou drogu bereš,“ upřesnil světáckým tónem Trebwr.

„Žádnou. Jak tě něco takového napadlo?“

„A od čeho teda máš ty oči, he?!“ Trebwr se zašklebil. „No, je to celkem jedno. Tady dostaneš zadarmo odvykací kůru.“ A zlomyslně cenil zuby. Arxen jen pokrčil rameny. Byl rád, že nemusí vysvětlovat co je vlastně zač.

>Tady se bez takzvané zbraně asi neobejdeš,< uslyšel Arxen hlas Štítu a vzápětí v batohu nahmátl podlouhlý tvrdý tvar, který tam před okamžikem zcela určitě nebyl. Nepřekvapovalo jej to. Metody, kterými jeho tajný společník zasahoval do jeho života, se buď daly přijímat bez komentáře, anebo z nich dočista zešílet. Takže Arsia bez vzrušení vyndal pistoli a odložil na postel.

„Můžu?“ zatvářil se dychtivě Trebwr a aniž čekal na souhlas, uchopil zbraň a pokoušel se jí vyndat z pouzdra. Na jeho tváři se postupně vystřídala zvědavost, údiv a vzteklý škleb, neboť nepřišel na žádný způsob, jak zbraň vydolovat ven.

„Hej! Jak se to vyndavá?“ kapituloval konečně.

„Takhle,“ natáhl Arsia ruku a palcem klidně povysunul pistoli ven a nechal jí zase volně zapadnout zpět.

„To snad ne!“ vykřikl zlostně Trebwr, když se mu to opět nepodařilo. Vztekle cloumal pistolí, ale marně.

„Nech toho,“ zarazila ho Arxenova klidná poznámka. „Nepodaří se ti to.“

„Jo?! A proč jako?! Jsem snad něco míň jak ty?!“ vyštěkl Trebwr. Jeho kastovní původ ho obdařil nesmírnou dávkou samolibosti a namyšlenosti. Arxen jasnozřivě usoudil, že s tímhle protivným člověkem bude ještě plno problémů. Teď se ale roztomile usmál: „To nevím, ale tahle zbraň reaguje jedině na moje biopole. Dovolíš?“ Vzal pouzdro z Trebwrových rukou, zlehka vytáhl zbraň a podal mu jí. „Neupusť jí.“

Trebwr svraštil obočí a namířil Arsiovi přímo do obličeje. „Bang bang,“ řekl významně. „A bylo by po tobě. Jen naprostý zelenáč dá někomu svou zbraň!“

„Když to dokážeš, klidně mě můžeš zastřelit,“ pousmál se Arsia té taškařici. Trebwr se jal zaraženě pistoli znovu zkoumat, ale nic podobajícího se spoušti nenalezl.

„Jak z toho střílíš?!“ vybafl nakonec.

„Jen naprostý zelenáč to neví,“ vrátil Arxen kousavou poznámku.

„Moc vtipné,“ zahučel uraženě Trebwr a ani ho nenapadlo ptát se, čím to střílí. Arxen za to byl vděčný. Neměl moc chutí vysvětlovat, co to je programátor prostoru, jedna z nejmírumilovnějších (ale i nejstrašnějších, podle toho, jak se to vezme) zbraní, které kdy existovaly. Arxen zastrkal do kapes pár drobností, které Trebwra vůbec nezajímaly, a batoh zasunul pod postel. Pohlédl z okna. Žhavě fialové slunce rychle klesalo k obzoru. Zdejší den trval jenom 21 typizovaných hodin a bylo to znát. Mladík věděl, že se o přizpůsobování biorytmů nemusí starat – jeho tělo se s tím vyrovná samo, zrovna tak jako mu nevadilo, že zdejší přitažlivost je pouze 36 setin tíže, na kterou byl normálně zvyklý. Podíval se na Trebwra a řekl: „A kdy bude večeře?“

Krátký zbytek místního dne strávil Arxen spolu s Foronepem prohlídkou Mangwaxellanské kosmolodě. Technik byl nesmírně potěšen jeho neochabujícím zájmem a společně prolezli všemožná zákoutí, která zjevně dlouho nikdo nenavštívil. Dokonce ho vzal i nahoru do špičky, kde byla místnost přecpaná různými kontrolními panely – střelecké stanoviště hlavní laserové zbraně.

„Pšt!“ řekl technik. Zaposlouchal se, zda nikdo nejde, pak chvatně usedl před ovládací rukojeť a aktivoval systém. Na obrazovce se objevil obraz okolní planiny se záměrným křížem. Foronep pohnul volantem a obraz se změnil. Přiblížil si vzdálený okraj lesa a symbolicky se dotkl prstem tlačítka: „Bum!“ Spiklenecky zamžoural na Arxena. „Optoelektroniku jsem přizpůsoboval sám... byl to kus nelehké práce!“ Potom ale, jakoby přemožen jakýmsi strachem, chvatně všechno vypnul.

Trebwr zatím seděl v navigaci s Aranii a marně se s ní pokoušel zapříst hovor. Zkoušel to všelijak, ale nedočkal se ani náznaku odpovědi. Připadalo mu, že jím dívka pohrdá a v duchu ho to nesmírně žralo. Chránil se jí ale něco vyčítat, aby se neukázal ve špatném světle. Konec jeho snahám učinil bzučák, svolávající posádku k večeři. Ta se skládala z ohřáté obarvené vody a konzerv ze skladu, kterým procházela trvanlivost.

Na Trebwrovi bylo vidět, že by rád využil otcovy kapitánské autority, aby přiměl Arrinci k hovoru, ale Surws byl věrný svému prohlášení a nechtěl se neznámé dvojice nic vyptávat. Tak jako Trebwr se pozastavil nad Arxenovýma očima, ale spokojil se se synovou poznámkou o drogách. Krom toho jídlo proběhlo víceméně mlčky a zrovna tak se všichni rozešli. Hodinu po Swarpském soumraku kapitán vypnul vnitřní osvětlení a loď splynula s venkovní tmou.

Errata:

30.05.2021 13:24