Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Pojďme se podívat na Girbona!“ prohlásil Twllips hned ráno druhého dne. „Třeba bychom z něj mohli něco odmontovat. Co říkáte?“

Trebwr okamžitě radostně souhlasil, stejně tak Bwan a Foronep. Na kapitánovi sice bylo vidět, že měl v úmyslu něco jiného, ale i jeho nakonec ten návrh zlákal.

„Vy s námi nepůjdete?“ otočil se Foronep na mladou dvojici.

„Půjdeme, ale jen kousek, na kraj Bílé Řeky. My už jsme Girbona viděli, raději se vykoupeme.“

„Dobré rozhodnutí,“ pravil pak Surws po straně Arxenovi. „Jsem rád, že jste se konečně rozhodli odbývat vaše kacířské zábavy tak, aby mi to nepohoršovalo posádku.“ Arsia to přijal pokrčením ramen. Zanedlouho se celá společnost vydala na severovýchod. u Bílé Řeky se kosmonauté rozloučili s Arsiou a Aranii a pospíchali na sever, aby byli do večera zpátky.

„Co máš za lubem?“ obrátila se na svého přítele princezna. Dobře tušila, že Arsia neřekl pravý důvod svého konání.

„Prohlédneme si blíže ty stopy, co jsme včera viděli,“ řekl.

>Mohu něco říci?< ozval se mu v hlavě známý hlas.

>Ne,< odpověděl mladík a tak se jeho ochránce odmlčel.

„Stopy v pralese nejsou důležité. Určitě je zanechal někdo, kdo pralesem jen procházel. Stačí jít po okraji, abychom našli místo, kde-“ Zmlkl v půli slova a okamžitě zalehl. Teprve pak si uvědomil, že princezna už dávno nikde není vidět.

„Jsi vážně skvělý!“ ozval se její hlas ze vzduchu, kde před okamžikem stála. Nebylo to myšleno ironicky. Princezna žasla, že byl nějaký techničan schopen spatřit neznámého příchozího téměř nastejno s ní. Arxen důkladně zaostřil do prázdna a s vypětím pozornosti stačil zaznamenat jemné, nepatrně roztřesené pásmo v čistém vzduchu – okraj princezniny zóny neviditelnosti, do níž se ukryla. Potřásl hlavou. Spatřit nepřítele jako první byla základní podmínka přežití. Aniž zvedal hlavu, vyslal k neznámému objektu svůj šestý smysl. Byl to hominid a nebyl to člověk.

„Počkáme si. Zatím zůstaneme schovaní.“ řekl a aktivoval svůj maskovací generátor. Arxenovy obrysy se rozmlžily a následně rozplynuly jako dým. Jeho technické vybavení dokázalo s plným nasazením totéž, co Arrinci svou jedinou ledabylou myšlenkou. Teď už mohl bez obav vstát.

Neznámý se rychle blížil. Neviditelní prakticky pro jakékoliv spektrum kromě gravitační detekce, pomalu křižovali jeho směr. Byl to jakýsi modrolesklý android. Se zbraní v ruce klusal přímo k Modchidechi. Arxen soustředěně zaostřil. Ze vzdálenosti půl kilometru byl schopen přečíst i výrobní číslo vetřelcovy zbraně. Byl to nějaký typ Berkjoworského pulsátoru, tedy zbraň poněkud zastaralá, ale robustní, účinná a spolehlivá. Byl zajištěný – což znovu potvrzovalo, že android nemá nepřátelské úmysly. Žádná významná hrozba.

Bylo vidět, že neznámý tu cestu nekoná poprvé. Když dorazil ke korábu, nejprve velice pečlivě prohlédl připojený bagr. Odběhl k příkopu a zase se vrátil. Běhal velmi rychle a byl výtečně animován. Nezdálo se, že by měl nepřátelské úmysly, spíš připomínal nenechavého turistu. Po rampě vyběhl ke dveřím, otevřel si a vešel do rakety. Elektronický zámek pro něj zjevně nepředstavoval problém.

„Surws asi nemá zdání, kdo všechno se mu prochází po palubě,“ usmál se Arsia. „Pojďme!“ Přesunuli se zpět ke korábu a zůstali stát se naproti východu.

>Co tam dělá?< zeptal se Arisa Štítu.

>Právě marně zkouší otevřít vaše zavazadla.<

>Jak dlouho tam ještě bude tvrdnout?<

>Nemáš kam chvátat. Prve jsi mně nepustil ke slovu, teď ti to už řeknu. Ty stopy byly jeho.<

>Tak tím lépe,< uzavřel mladík bleskovou výměnu informací a opět upřel pozornost na výstupní uzávěr.

Konečně se dočkali. Vstup se otevřel a android vyšel ven. Právě když svědomitě zamykal, vystoupila Aranii na začátek rampy a zrušila clonu neviditelnosti. Android se rázem otočil, ale nepozvedl zbraň. Pak Arrinci pokynula rukou: Zdravím tě. Její myšlenky pronikaly lehce přímo do jeho umělého mozku. Negganci dokázali komunikovat s kýmkoliv.

„Kdo jsi – a jak jsi mě našla? Co chceš dělat?“ zahrnul jí otázkami.

A co ty tady děláš?

„Já- já...“ Má velmi lidský vzorec chování, pomyslela si. Jemně, aby ho nepoškodila, mu prozkoumala schémata chování. Nezvykle věrný otisk lidské duše, pomyslela si. Na škodu to určitě nebude.

„Nesmíš mě prozradit!“ řekl android najednou a potřásl pulsátorem.

Pokud ti to pomůže, tak mě bez obav zastřel, pousmála se vlídně.

„Ne!“ vykřikl zděšeně android a zahodil zbraň do prachu. „Vždyť sama víš, že bych nemohl vystřelit!“

Vím. Jen jsem chtěla, abys to pochopil i ty, sdělila a ukázala na pulsátor: Seber si zbraň. Víš, i kdybys chtěl, stejně bys mě nemohl ohrozit. Tři kroky vedle se zviditelnil Arsia. Android si nešťastně sedl: „Takže prozrazen!“

„Objeven určitě. O prozrazení nebyla řeč,“ pravil mladík.

Android ho upřeně sledoval. „Vidím na vašich pohybech, že jste nebezpeční lidé. Ale opravdu si myslíte, že byste byli schopni se se mnou měřit, pokud bych se rozhodl aktivně bránit?“

„Myslím.“

„Ale já jsem android, mladý muži!“

„Všiml jsem si.“

„Jistě, vidím, že jsi profesionál. Musíš znát své síly. Opravdu by ses mi dokázal postavit? Bez urážky – nemyslím, že bych měl na téhle planetě rovného soupeře!“

„Postavil jsem se jinačím, postavím se i tobě,“ opáčil mladík. „Možná ti něco napoví mé jméno: Arxen Arsia z rodu Lastakarijců.“

„Arsia!“ Android bezmála vyskočil leknutím. Na vteřinu se zahleděl do sebe, to jak konfrontoval to, co viděl, s databankou na svém mateřském korábu. „Opravdu jsi to ty! No jistě... kdo by tě neznal! Nejslavnější lovec osmi galaxií, potomek vítěze Trallongajského turnaje a přemožitele Hórgandéva! Ale u všech sluncí, co děláš tady, na Planetě Ztracených?!“

„Hrajeme si s někým na schovávanou,“ prohloubil se Arxenův úsměv. „A ty, milý čmuchale?“

„U Velkého Třesku! Já jsem se doposud ani nepředstavil! Říkám si Antario a můj koráb Nethow kotví pětapadesát kilometrů severovýchodně odtud, na odvrácené straně Zářícího Pohoří. Žiji zde už víc jak sto oběhů téhle požehnané planety. Za tu dobu tu havarovalo pět kosmických korábů a spadlo něco přes třicet sond a průzkumných modulů. Opravdu – pravá země hojnosti! Vím co říkám – mým koníčkem bylo dříve hlavně schovávání se před mými původními pány. Teď už jenom sběratelství. Mám dost dobrodružného života v široširém vesmíru. Do této rakety chodím z čiré zvědavosti. Netušil jsem, že ty věci uvnitř patří někomu tak slavnému, to bych se jinak neodvážil-“

„Nezačínej s tím zase,“ mávl mladík rukou. „Raději mi pověz, jak se lze dostat od tebe až sem. V Průsmyku Statečných přece slídí roboti, nebo ne?“

„Ti plechoví nešťastníci? Dostali se sem před patnácti oběhy s katastrofou obřího dopravníku, co nouzově přistál na okraji Pusté Pouště. Zdá se, že pro mě mají nějakou slabost. Dodnes jsem s nimi neměl problémy. Kdykoliv se potkáme, zastaví se a sledují mě. Jen se dívají a když se vzdálím, jdou zase po své práci. Nepřekážíme si navzájem.“

„Nelezou ti do Nethowu?“

„Nikoliv! Mám takříkajíc přede dveřmi velkého ochránce.“

„Myslíš to centrum nestabilní energie v jednom z údolí Zářícího Pohoří?“

„Přesně tak.“

„To máš tedy pěkné sousedy!“

„Ale kdež!“ smál se Antario. „Všichni si myslí, že je to reaktor, který může každou chvíli vybuchnout. Jen já – a teď vy – víme, že to není pravda. Jedním z důvodů proč je ten, že ho ovládám ze svého korábu. Vytvořil jsem zdání hrozby, abych nebyl ve svém soukromí rušen. Zatím mi to vychází. A sem cestuji severní oklikou. Mám času dost.“

Spokojeně se usmíval. „Apropó – ten tah s Girbonem byl vynikající! Už tehdy mi došlo, že nebudete jen tak někdo, ale kdež bych si pomyslel...! Kde máte koráb? Nezpozoroval jsem za poslední dva roky ničí přistání?“

„My Lastakarijci máme své metody,“ pravil Arsia a android už nenaléhal.

Ještě k tobě, pravila pak Arrinci. Říkals, že ses skrýval před svými pány. Ty nejsi zas tak horlivým vyznavačem víry Tří zákonů robotiky, viď?

„Jsem, ó vznešená krásko!“ vykřikl Antario zděšeně. „Jak bych mohl nebýt?!“

Jak se to tedy srovnává s tím, co děláš?

„Vysvětlení je prosté,“ usmíval se jejich nový společník. „Moji pánové mě využívali... k jisté nelegální činnosti. Samosebou se po nich často střílelo. Nastavoval jsem střelám své tělo, dokud jsem nepochopil, kde byla chyba. A tak když přistáli na O´Knoku a nařídili mi, abych se zatím vhodně postaral o koráb, vyplnil jsem jejich rozkaz... trošku podle svého. Prostě jsem sebral koráb a zmizel. S jejich bohatstvím jim nemohlo nic chybět a nemajíce koráb, nemohou se nadále tak lehkomyslně vystavovat nebezpečí. O’Knok je velmi malebná, mírumilovná a hlavně odlehlá planeta a nemá vlastní kosmické strojírny. Svým činem jsem zajistil svým pánům bezpečný zbytek života v rekreačním ráji. Tak jsem dostál v Trojjediný zákon robotiky.“ Na takové vysvětlení šlo odpovědět jedině smíchem.

Antario sdělil mladým několik dalších údajů o okolí Modchideche a srdečně je zval na návštěvu svého korábu. Celý se rozzářil radostí, když mu to bylo přislíbeno. Zakrátko nato se rozloučili a android zmizel v Malém Lese.

Kosmonauté se vrátili celí vysílení těsně po soumraku. Dlouhá cesta je připravila o všechny síly a aniž večeřeli, svalili se na lůžka a upadli do spánku.

Ráno bylo v Modchidechi jako po vymření. Všichni Mangwaxellané dospávali. Mladí je nehodlali budit.

Počkej, zadržela Arrinci Arxena, když chtěl jít po schodech. Dnes tě povedu zase já, ano? Jemně uchopila jeho dlaň a - v příští sekundě stáli na rosou pokryté planině před korábem. Ruku v ruce odešli chladným svítáním směrem na jih.

Errata:

30.05.2021 13:24