Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nevěřím ti ani slovo,“ slyšeli neznámý ženský hlas, který nemohl patřit nikomu z Mangwaxellské posádky. „Musíte vědět, kde ti zbylí dva jsou!“

„Opravdu nevíme! Ztratili se v noci!“ To byl kapitánův hlas a očividně mluvil o nich.

„Tvoje smůla. Budu muset tvé paměti pomoct!“

„Že bys s tím pomáháním ještě chvilku počkala?“ pravil Arxen a vešel dovnitř. Během jeho prvního kroku proběhla v jeho těle nenápadná, ale dalekosáhlá změna, která z něj učinila cosi, pro co běžný lidský slovník nemá vhodný výraz. Podivné a nesnadno definovatelné částice, poklidně kolující v jeho organismu, si ve zlomku sekundy vyměnily místo se svými biologickými sousedy a přeměnily běžné živé tělo v cosi, pro co byl kov či kámen slabou překážkou.

Už před hodinou přeskočili řeku Styrx a vnikli dovnitř pirátského komplexu. Ač Arxen nepoužil ani svůj paklíč, ani svou zbraň, dokázal proniknout jak zónou vnější ochrany tak i vstupní kontrolou. Obranné systémy pirátů uvnitř základny pro něj nebyly problémem; ani tady nemusel použít služeb svého i nadále neviditelného ochránce.

Poté, co ruční metodou dočasně uspal stráž, skryli se s princeznou v jednom vhodném hluchém prostoru. Teď se z něj vynořili jako duchové.

Jediným pohledem ohodnotil situaci. Kosmonauté byli u levé stěny s rukama nad hlavou a proti nim stáli čtyři muži s namířenými paprskomety. Osoba, která vedla slovo, seděla na pilotním pultu a nohy měla na křesle. Teď překvapeně pohlížela na Arxena a Arrinci. Jejich objevení jí úplně zarazilo a Arxen měl plno času si jí dobře prohlédnout. Musel uznat, že je vcelku krásná, ale v její auře rozpoznal určitý velice nesnadno odhalitelný rys, který radil k opatrnosti.

Jeden z ozbrojenců profesionálním pohybem trhl hlavní zbraně, ale než stačil zamířit, cosi mu vyrazilo paprskomet z rukou. Teprve poté si ostatní všimli, že se Arxen mezitím přemístil o tři kroky dál a opět vyzývavě hledí strážcům do obličejů.

Žena na pilotním pultu chtěla něco poznamenat, ale mladíkův zákrok jí zbavil slov. Tři zbylí chlapi na okamžik ztratili hlavu a pokusili se Arxena zastřelit. Prostorem prolétly oslnivé záblesky, ale místo, kde ještě před okamžikem mladík stál, bylo už prázdné.

„Špatná muška, ne?“ zašeptal někdo do ucha velitelce pirátů. S výkřikem se ohlédla, ale tam bylo už prázdno. Jen koutkem oka zahlédla, jak se čísi stín mihl za zády nic nechápajících strážců – a Arxen zastavil přímo před nimi. Okamžik to vypadalo jako bláznovské gesto, kdy stál zády k ústím paprskometů, než si všichni ostatní všimli ztuhlých obličejů ozbrojenců. Arsia se trochu kysele ušklíbl a teprve teď, jakoby čekali na tento povel, se strážci bezvládně sesunuli na zem.

„Arxene!“ vykřikl Twllips.

„A co s tebou?“ ignoroval Arsia výkřik a postavil se zamyšleně před velitelku.

„Pozor! Jsou ještě nahoře!“ podal mu první použitelnou informaci Foronep.

„Vždyť já vím,“ přikývl Arxen, ale ani se nehnul, ač měl celá záda nechráněná a kdokoliv z chodby by jej mohl zasáhnout. Prohlížel si tu ženu a pokoušel se určit, čím to, že působí tak podezřele. Zcela určitě to nebylo vadou vzhledu. Design jejího těla byl opravdu skvělý a zřejmě speciální ochranný oblek také leccos napovídal. Dlouhé černé vlasy rámovaly vznešenou tvář.

>Smím ti napovědět?< hlesl Štít.

>Netřeba. Přijdu na to sám.<

„Co jsi zač?“ zašeptal znovu Arxen. „Jsem unaven cestou a znechucen tvými ozbrojenými hlupáky. Prosím, nezdržuj mě zbytečně... na něco jsem se ptal.“

Úžasem nebyla schopna slova. To, co tady mladík během pár okamžiků předvedl, hraničilo s nemožností. Při tom všem se choval úplně nenuceně a jeho tvář neopustil lehký, shovívavý úsměv.

„Zabij je Arxene!“ vykřikl Surws. „Jsou to piráti!“ Ani jednoho z kosmonautů doposud nenapadlo zmocnit se zbraní, jež vypadly strážcům z bezvládných rukou.

„A ták!“ přikývl chápavě mladík. „A ty jsi také pirát?“ pohlédl znovu na velitelku.

Mlčky přikývla a ze široce otevřených očí jí hleděla hrůza. Situace se rázem změnila. Zatímco ještě před chvilkou měla celou situaci pevně v rukou, teď byli všichni vydáni napospas tomuto neznámému ďáblovi.

„A už jsi můj!“ rozlehl se výkřik a do místnosti vlétl další útočník. Jeho výpad byl tak rychlý, až jeho silueta vypadala na okamžik rozmazaně. Jeho srážka s Arxenem třeskla jako malá exploze.

„Zab ho!“ štěkla velitelka, ale než to dořekla, bylo už dávno po všem. Znovu úžasem málem spadla z pultu – Arxen stál tak jako předtím, ale bleskurychlý útočník ležel roztrhaný na podlaze a z jeho těla trčely děsivě zlámané oceloplastové segmenty.

„Kdyby bojoval čestně, ušetřil bych ho,“ zašeptal Arxen. „Ale nesnáším roboty, co útočí zezadu.“

Dočista se rozklepala. Do svého robotického strážce vkládala poslední naděje – nebylo myslitelné, aby kterýkoliv člověk dokázal odolat jeho strojové síle a rychlosti. Teď se to ale stalo a velitelka propadla děsu.

„Proč se chvěješ?“ pousmál se na ní povzbudivě. „Nechci tě sníst, dokonce ani okrást. Na, vezmi si tenhle módní doplněk. Třeba ti to spraví náladu.“ Zvedl jeden paprskomet a vtiskl jí ho do ruky.

„Arxene!“ vykřikl zděšeně Surws. „Co to u všech sluncí děláš?!“

Nikdo z přítomných kromě Arxena nezaslechl tichoučký princeznin myšlenkový povzdech: Ach, ty hračičko...

„Odpovíš mi teď?“ zašeptal Arxen. Třeštila na něj oči. Najednou sevřela zbraň.

Nepotřebuji vás! zahnal Arxen pohotovou myšlenkou své robodžiny dříve, než mohli zasáhnout a pak v klidu vyčkal zbylé dvě desetiny sekundy, než velitelka dokončila pohyb a opřela hlaveň Arxenovi o čelo:

„Ani se nehni!“ pohrozila, ale hlas se jí znatelně chvěl.

Řekl: „Nehýbám se. a co dál?“

„Stráže sem!“ vykřikla. Do místnosti vtrhli další ozbrojení bandité.

„Zajmout! Dělejte!“

Zubaté čelisti pout sborem zacvakaly.

Velitelka si Arxena neustále měřila, ale její pohled v sobě nesl i nadále velkou dávku úžasu a bezradnosti.

„Zavřete je do skladu!“ poručila a otočila se k nim zády.

„Jdeme!“ štěkl jeden mohutný rabiát a spolu s ostatními je hnal před sebou do jedné prázdné místnosti. Když za nimi zapadly pancéřové dveře, zavládlo zaražené ticho. Ale ne dlouho. První to nevydržel Surws.

„Tedy Arsio, tobě snad dočista přeskočilo!“

„Opravdu?“ otázal se mladík.

„Ještě si dělej legraci! Zkazil jsi, co se dalo! Ty tvoje frajeřinky nás teď přijdou pěkně draho!“

„Tak hloupě se nechat doběhnout!“ přisadil si Bwan.

Od něj to sedí, pomyslela si Arrinci.

„Co tě raplo? Sám jsi jí dal zbraň do rukou!“ soptil Trebwr. „Zrádče!!“

„A co jsem měl jiného dělat?“ tázal se nevinně Arsia.

„Měl jsi je prostě pozabíjet!“ vpadl Twllips.

„Proč bych to dělal? Zabili oni někoho z vás...?“

„No... to ne, ale určitě mají na svědomí jiné životy!“ řekl Surws.

„A víš to tak jistě, kapitáne? Prostý fakt, že vás jednoduše nepostříleli na potkání, ukazuje spíš na to, že to jsou kosmičtí zloději a ne vrazi. Dokonce si s vámi dali tu práci a dovlekli vás sem, i když by bylo pohodlnější vás postřílet rovnou v pralese... anebo vás tam prostě nechat přes noc... nepřipomíná ti to něco?“

„Tak jsi měl vzít tu jejich velitelku jako rukojmí a diktovat podmínky! Už tu mohli být zavření místo nás!“ namítl Twllips.

„Připusťme to. A co byste dělali potom?“

„Nechali bychom je tu zavřené, až by zčernali!“ vykřikl Bwan.

„Ujídali by zásoby a spotřebovávali energii a měli byste tu neustálou hrozbu, že uniknou a oplatí vám to, viď?“

„Tak bychom je prostě vyhnali!“

„Aby se mohli někde skrýt a řádně vám zasolit,“ dodal Arsia. „Dobrý nápad. Ještě že k němu nedošlo!“

„Mluvíš jako jejich spojenec!“ vykřikl nenávistně Trebwr.

„Těší mě, že o mně máte tak vysoké mínění,“ sjel ho Arsia pohledem. „Ale chci se jen něco dozvědět – a vyřešit tuhle tragikomickou situaci bez zbytečného prolévání krve.“

„Tak teď se ti to určitě povede,“ ušklíbl se Twllips. „Aspoň pouta nám mohli sundat, bestie!“ Pokusil se pohodlněji usadit a zavřel oči. I ostatní kosmonauté se s nevraživými pohledy odvrátili od Arxena a nasupeně se usadili v druhém koutě místnosti.

Tvé metody jsou opravdu úchvatné, podotkla princezna neslyšně.

Nelíbí se ti to? optal se stejným způsobem.

Ach ne, je mi úplně jedno, co s námi chtějí dělat. Jen jsem nesmírně zvědavá, jak dohraješ tu složitou hru, co jsi tak odvážně rozehrál.

Pochybuješ o mně?

Ani v nejmenším, bránila se udiveně. Jen tiše žasnu. Vždy jsem si myslela, že techničané ovládají svět kolem sebe pouze hrubými a primitivními metodami. Ale události posledních dnů mě poučily o něčem jiném. Obdivuji se ti.

No, tak aby ti to vydrželo, uzavřel trochu pobaveně myšlenkovou rozmluvu a věnovali se čekání.

Piráti si pro ně přišli až v podvečer, kdy si zajatci mohli postupně po jednom obstarat základní hygienu.

„Ne zpátky,“ zadržel Arxena obrovitý strážce, když se chtěl vrátit. „Do velitelské sekce!“ Bylo zbytečné se ptát proč a mladík tedy zachoval mlčení. Tříčlenná eskorta ho odvedla do velína.

„Už ho vedeme,“ hlásil chlap.

„Můžete jít,“ kývla na strážce.

„Ale velitelko-“ pokusil se namítnout hromotluk, ale její krátký ostrý pohled ho vyhnal stejně jako ostatní.

Možná několik minut si ho důkladně prohlížela, než řekla: „Sedni si. Proč stojíš?“

„Čekám, až budu mít volné ruce,“ odpověděl.

„Nebuď blázen!“ zasmála se krátce. Arxen jen lhostejně pokrčil rameny, ale zůstal stát.

Znovu váhala. Bylo vidět, že si dala nějaké souvislosti dohromady, ale celek jí zatím unikal. Rozmluva zajatců, kterou odposlechla díky skrytým mikrofonům, jí na jistotě nepřidala. Byla si jista, že klíčem ke všemu je právě tenhle nepochopitelný mladý bojovník. Co ale ten klíč odemkne?

„Vrátím ti tvou otázku, cizinče. Chci se tě slušně zeptat, kdo doopravdy jsi – a proč jsi udělal to, co jsi udělal.“

„Pokud mi chceš opravdu položit slušnou otázku, nesmím tu stát jako tvůj zajatec.“

„Můžu tě taky dát mučit, až vyplivneš plíce od řevu!“ vyskočila vztekle. Pokrčil rameny. „Nech toho. Nabídla jsi mi slušný rozhovor. Umožni mi ho, a promluvíme si o tom, co tě zajímá.“

Jeho klid jí děsil. Stále tomu nerozuměla a snad se počínala trochu bát dozvědět pravdu.

„Nu,“ připustila. „Je tu malý problém. Ukázals, že jsi nesmírně nebezpečný bojovník. Nesetkala jsem se nikdy s někým tak... Kdo mi zaručí, když ti sundám pouta, že se na mně nevrhneš?“

„Moje slovo.“

Usmála se: „To není moc velká záruka!“

„Urážej někoho jiného!“ odpověděl a v jeho hlase zazněla ocel.

Znovu jí jeho odpověď zaskočila. Nakonec významně vyndala z pouzdra ruční paprskomet.

„Zavolám stráž,“ řekla zvolna. „Sundá ti pouta. Jestli uděláš jediný nedovolený pohyb, budu střílet i kdybych měla spolu s tebou zabít svého vojáka. Rozumíš mi?“

„Nechci mluvit s tvými gorilami. Ty sama to uděláš,“ zavrtěl mírně hlavou.

„Drž hubu!“ zaječela a pozvedla paprskomet, ale pak ruku zase spustila a upřela na něj stále užaslejší pohled. Arxenova schopnost najít slabý bod v cizí psychice opět slavila úspěch. Jakoby sama udivena svým konáním, přistoupila k němu a rozevřela mechanická pouta. Pustila je na podlahu a když šla od něj, ani se neohlédla, i když mu tím dávala skvělou šanci zezadu jí zneškodnit. Pochopila, že kdyby opravdu chtěl, byli by už všichni dávno po smrti.

„Tedy opakuji svou slušnou otázku,“ opřela se vyčkávavě o pult. „Kdo jsi?“

„Vypadá to jako člověk, chová se to jako člověk – je či není to člověk?“ odpověděl hádankou. Docela přirozeně přistoupil volným krokem k pultu a posadil se vedle ní. Vypadalo to, že jeho odpovědí náčelnice pirátů ztratila další část své sebejistoty.

„Ty jsi bojoval s naší základnou,“ řekla tiše „Viděla jsem záznamy o raketové obraně.“

„Bojoval? Och, to je silné slovo! Potkal jsem jí.... a neuhnula mi z cesty.“

„Přestože je dobře chráněná, pronikl jsi dovnitř, aktivoval jsi jí, zanechal jsi v systému upozornění a zase jsi klidně odešel. Jak jsi to dokázal – a proč jsi to u všech plesnivých meteorů dělal? Pochopila bych, kdybys základnu obsadil. Bylo by logické, kdybys jí zničil. Ale tohle? Nerozumím ničemu z toho, co se týká tvé osoby.“

„Proč jsem se tu stavěl? Inu... ze zvědavosti.“

„Když jsme přistávali, nenašli jsme Girbona tam, kde měl být. Stál vykuchaný o pár kilometrů jinde. Navíc to vypadá, že se rozstřílel sám...! Předpokládám, že i to je tvoje dílo.“

„Dá se to tak říci,“ připustil.

„Nenapínej mě už,“ vydechla. „Řeknu ti to otevřeně. To, co jsem v poledne viděla, bylo... nevýslovné. Mohl jsi nás tu všechny pozabíjet a ani by ses u toho nezadýchal. Nepokusil ses osvobodit ty trosečníky. Nejen to: nepokusil ses ani zachránit sám sebe! Přestože jsi zabil mého nejlepšího robostrážce, dal jsi mi do rukou zbraň! Už jsem ostatně pochopila, jak moc ses mi tím vysmíval... Děsím se toho, kdo nebo co jsi, ale nebudu mít klid, dokud se to nedozvím. Napověz mi... Prosím!“

„Budeš mi tvrdit, že kdybys to tušila, nikdy bys to nechtěla vědět,“ pokýval hlavou.

„Jmenuješ se snad Veliký Lepton?“ odpověděla hlasem, majícím daleko ke klidu.

„Tak zlé to přece jen nebude.“

„Takže-?“

„Arxen Arsia z rodu Lastakarijců,“ pouklonil se mírně.

„Ah!“ Jenom ten výkřik, který jí mimovolně unikl ze rtů, ukazoval míru jejího zděšení. Rázem chápala, že tváří v tvář tomuto nejstrašnějšími legendami opředenému muži nemají sebemenší šanci. Zvolala pouze: „Co ale, u všech galaxií, děláš tady?!“

„Teď se zrovna tvářím jako tvůj zajatec.“

Seskočila z pultu a poklekla: „Nemluvme o tom, prosím! To byl jen obrovský omyl, moje trestuhodná neznalost! Nikdy bych si nedovolila-“

„Neznalost ve vesmíru neomlouvá,“ zašeptal jen tak jakoby pro sebe, ale zaslechla to.

„Prosím tě... ó jasný následníku!“ sklonila roztřeseně hlavu.

Jemně jí zvedl. „Nech toho. Nebudeš mě přece prosit, když jsme si řekli, že se spolu rozumně domluvíme. Nebo si vážně myslíš, že nedovedu držet slovo? To bys mě naštvala.“

„Věřím... tvoje slovo je zákon.“

„Správně. Posaď se. A neklepej se už. Nejsem lidožrout.“

Poslušně si sedla a vyčkávavě na něj hleděla.

„Velitelko-?“ ve dveřích se objevila užaslá hlava jednoho z pirátů.

„Ven!!“

Hlava zmizela. Náčelnice mlčky a trpělivě čekala celou dobu, co Arxen uvažoval.

„Mám návrh. Opustíte základnu,“ řekl zvolna.

„Ano, Veliký Arsio,“ hlesla.

„Nevím, jaké jsou vaše viny a nehodlám se tím zabývat. Jako následník nebudu dělat práci přináležející našim justičním lovcům. Nechci po vás, abyste odevzdali svůj koráb. Vyžaduji ale, abyste celou tuhle společnost nechali na pokoji. Je to MOJE divadlo.“

„Jak poroučíš,“ zašeptala.

„Ještě poslední radu. Až budeš na odchodu, zajdi do skladu a té dívce, která přišla se mnou, osobně sundej pouta. Když k tomu připojíš omluvu, nic nepokazíš.“

„Stane se přesně dle tvého přání.“

Pokýval hlavou. „Děkuji... můžeš jít.“

Napůl vykročila, ale pak sebrala veškerou odvahu, zašeptala: „Ta kráska určitě patří k tobě... a je mi jasné, že je tvou favoritkou. Ale stačí tvé slovo, tvůj jediný pohled a stanu se tvou otrokyní. Budu ráda poslední z posledních, jen když mě vezmeš k sobě.“

Chvilku na ní hleděl, než řekl: „Ty nejsi člověk, viď.“

„Och!“ její úžas opět nebral mezí.

„Jsi singlit... ale nelekej se. Nemám, proč bych ti to zazlíval.“

V očích se jí zatřpytily slzy. Nebýt toho, že byly falešné jako celý její lidský vzhled, působily by opravdu dojemně. „Bude mi dopřáno té milosti, slyšet tvé svolení...?“

„Nedočkáš se ode mně takového slova,“ zavrtěl hlavou. Mlčky se uklonila, ale jeho gesto jí pozastavilo.

„Jen tak na okraj... víš o nějakém korábu, který by nahradil Mangwaxellanům jejich raketu?“

Dlouho přemýšlela, než řekla:

„Pětačtyřicet kilometrů od naší základny na jihozápad je v pralese nepoškozený nákladní koráb. Kdysi jsme ho sem dopravili. Není sice zdaleka nejrychlejší, ale svých osm, deset srků (LY) za den si odkroutí. Má na palubě hodně cenností. Přijmi ho prosím jako odškodnění za zničenou raketu. Pokud tam půjdete... pomohou vám ho najít majáčky krátkého dosahu.“

Polkla a sklopila oči: „Opravdu si to nechceš rozmyslet, ó přejasný Arsio?“

„Zapomnělas, co je moje slovo?“ opáčil tiše.

„Zákon, ó hvězdný následníku!“ sklonila poslušně hlavu. Uklonila se ještě hlouběji a vyběhla z velitelské kabiny. Otevřenými dveřmi slyšel její rázné povely, do kterých se mísily nechápavé hlasy jejího mužstva. Když celý halas utichl a kroky dozněly, zvolna se zvedl a šel do skladu. Všechny pohledy se na něj upřely. Pravil: „No tak pojďte. Dáme si večeři.“

Errata:

30.05.2021 13:24