Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Začátkem třetího tisíciletí bylo na planetě Zemi těsno, velmi těsno. Lidstvo začínalo poznenáhlu chápat, že přízrak, který se zjevil na obzoru, není ani nedostatek surovin a potravin, ani přímo hrozící ekologická katastrofa. Byl to základní biologický problém: přemnožení druhu a z toho vyplývající nedostatek životního prostoru pro tvora, který se na úsvitu svých dějin vyvinul ve svobodnou bytost, pobíhající savanami. Pohodlí na straně jedné a svoboda na straně druhé se ukázaly být až příliš těsně spjaty nepřímou úměrou. Důsledkem toho byla a dalším ohrožujícím faktorem člověku se stala jeho vlastní vnitrodruhová agrese. A v ní se člověk za necelé další čtvrtstoletí nebezpečně zdokonalil.

Vlastně nešlo o nic nového: námořníci z konce dvacátého století tento stav znali jako ponorkovou nemoc, ale kolem roku 2030 už jí trpěla celá Země a nebylo kam utéci. Zítřek neměl, jak být lepší dneška a kout se postupně zaplňoval hračkami, které, jak se zdálo, neměly jiný potenciál, než nudit: všechno už tu jednou – nejméně jednou – bylo.

Ale přece: znovu je objeven obor, který byl kdysi odsunut na vedlejší kolej jako zbytečně drahá zábava, totiž kosmický výzkum. Jeho nákladnost se sice nijak nezmenšila, ale do popředí vystoupil jiný jeho aspekt: v psychologickém ohledu se ukázal k nezaplacení. Sliboval naplnit potřebu člověka expandovat, dobývat nové světy, osidlovat nové země a hlavně poznávat, získávat stále nové informace. Lidé potřebovali lék proti nudě a beznaději: cíl vysoko nad svými hlavami.

Po delší přestávce lidstvo opět vykročilo ze své rodné hroudy.

Na Měsíci i na Marsu byly postupně vybudovány trvale osídlené kolonie, které usilovně pracovaly na zvýšení své technické úrovně a z toho plynoucí menší závislosti na matičce Zemi. Těžba měsíčních i marsovských surovin byla ve stadiu počátků návratnosti a pomocí robotických sond se podnikaly první pokusy o získání surovin z Merkura. Meziplanetární lety v rámci sluneční soustavy se staly časově i ekonomicky únosnými vyvinutím a zdokonalením nukleárně-plazmového raketového motoru. Nadbytek surovin, získaných mimozemskou těžbou, a pokrok v solárních i jiných technologiích v té době zapříčinily, že energetická závislost na fosilních zdrojích se začala příjemně a vcelku rychle snižovat.

Počet obyvatel Země se ovšem nesnižoval a udržovat na Zemi stálý počet obyvatel se ukázalo jako úkol reálně neřešitelný. To byl také jeden z hlavních argumentů, který převážil námitky ekologů proti terifikaci Marsu. Časová náročnost toho projektu však byla obrovská: marsovská krajina bude podobná krajině pozemské, až se na ní vystřídají desítky generací kolonistů – poměřováno délkou života jednotlivce se na Marsu neodehrávalo vlastně vůbec nic a počáteční nadšení z terifikace Marsu postupně opadlo.

A tehdy hladinu veřejného mínění rozčeřil objev, na kterém se v tichu laboratoří pracovalo rovněž někdy od přelomu tisíciletí: warpový pohon.

Tento nový způsob překonávání kosmických vzdáleností dostal své jméno daleko dříve, než byl skutečně realizován. Jeho fiktivní literární předloha sice byla založena na zcela jiných fyzikálních principech, ale sám objev a jeho praktické dopady ve výsledku byly podobné a název po ruce; nový objev tedy jméno již měl.

Podstatou warpového cestování bylo zhroucení prostoru ve speciálním silovém poli dostatečné intenzity. Těleso, které cestuje v bublině zhrouceného prostoru, může se pohybovat jakýmkoli technickým způsobem, musí ale neustále vynakládat energii na udržení „bubliny“. Tak lze přelstít i omezení, dané rychlostí světla: světlo chvátá od hvězdy k hvězdě přes obrovské vzdálenosti, zatímco warpový hvězdolet šourá se pomalu, ovšem zkratkou. Ta je tím kratší (a dražší), čím je deformace prostoru strmější. – První experimentální přelet pomocí warpu se odehrál 22.11.2062 mezi zemskou a marsovskou orbitou a trval dva pozemské dny; předcházelo mu ovšem mnoho měsíců důkladných příprav. Než se dospělo k prvnímu reálně použitelnému řešení, trvalo dalších více než patnáct let vývoje. Pravidelný provoz warpové letky byl v rámci sluneční soustavy zahájen 16.11. 2084. V té době se o vcelku zdařile, lidskému pozorování však příliš pomalu, probíhající terifikaci Marsu již nezajímal, s výjimkou několika odborníků, téměř nikdo.

Dalších deset let trvalo, než technické možnosti warpu narazily na svou do té doby jen teoreticky známou hranici. Tou hranicí je van Nneliciho bariéra: představíme-li si deformovaný prostor jako pružnou membránu, van Nneliciho bariéra je mez, při jejímž překročení membrána praskne a veškerá energie, vázaná deformací prostoru, se uvolní – s fatálními důsledky pro vše, co bylo v jejím blízkém dosahu.

Technická báze warpu získala mantinely, v jejichž rámci bylo jeho použití bezpečné a stalo se dobře zvládnutým standardem. Lidstvu se tak otevřela cesta ke hvězdám – tentokrát doopravdy.

Myšlenka vyslat ke vzdálené – nebo alespoň nepříliš vzdálené – hvězdě automatickou sondu byla samozřejmě daleko starší, ale v době warpu získala konečně reálné obrysy. První sonda, směřující do jiného planetárního systému, odstartovala z oběžné dráhy Marsu (pozemského) dne 21.12. 2112 a mířila k Iota Persei, vzdálené 35 světelných let.

Plně automatizovaná sonda dorazila k cíli za čtyři měsíce pozemského času a o úspěchu své mise vyslala k Zemi zprávu, na kterou lidstvo čekalo pětatřicet let. První fotografie Ioty Persei a jejích planet, pořízené – v kosmickém měřítku ovšem – z bezprostřední blízkosti, spatřili lidé 13.12. 2147.

Fotografie, pořízené sondou, dorazily ovšem do světa zcela jiného, než jaký jejich původkyně před bezmála čtyřmi desítkami let opustila. Warp se naučil balancovat v těsné blízkosti van Nneliciho bariéry, které se jeho tvůrci zprvu pečlivě vyhýbali, a účinnost generátorů warpového pole se výrazně zvýšila. To vedlo k významnému zkrácení časové náročnosti za cenu jen malého zvýšení náročnosti energetické – byl to, řečeno slovy kosmické prehistorie, jen trochu dražší lístek do setsakra rychlejšího vlaku.

Předpokladem zdokonalení warpu byl samozřejmě široce založený výzkum, který přinesl řadu vedlejších poznatků. Některé z nich byly tak zásadní, že svou povahou překonaly původní cíle. Světlo světa spatřil nedestruktivní generátor entanglovaných částic. To, co kdysi pánové Einstein, Podolsky a Rosen brali jako vážnou trhlinu ve vývodech Heisenbergových, a na přelomu dvacátého století nebylo možné technologicky zvládnout lépe než jako přenos kvantově šifrovaných zpráv, stalo se během jednoho roku základem zařízení, které bylo s to překonat nejdivočejší dosavadní technologické sny: zrodila se teleportace. To vše se odehrálo v mezičase od startu k Iota Persei do příchodu prvních zpráv od blízké hvězdy.

Sonda od Ioty Persei samozřejmě neposlala jen sérii fotografií, ale obrovské soubory dat o průzkumu planetárního systému – a způsobila senzaci: planeta Raginis je způsobilá, aby na ní stanula noha člověka. Sice jen ve skafandru, jen v blízkosti pólu a výhradně za podpory všemožné techniky – nikdo ovšem původně nedoufal v něco ani vzdáleně podobného.

Tou dobou se opět probouzí zájem o terifikaci Marsu, od jejíhož počátku uplynulo něco málo přes sto let.

Za dalších dvanáct let, vyplněných přípravami, startuje k Iota Persei nová mise: tentokrát včetně lidské posádky, která na místě vybuduje teleportační protistanici a pokusí se prozkoumat planetu Raginis.

Píše se desátý prosinec roku dva tisíce sto padesát devět. Odpočítáváme: ........3-2-1-0-Start!

Errata:

30.05.2021 13:20