Vítej, návštěvníku!

Zbytečně bychom popisovali Pavlův údiv nad přírůstkem. Řekněme raději rovnou, že tlumočící přístroje, kterými je obdařil martský vládce Agir, splnily svůj úkol.

„Mou vlastí,“ zahájil nový druh svou obšírnou a souvislou přednášku, „je Ora.“

Hned byl přerušen otázkami. Ale ani při společném pátrání na mapě vnějších i vnitřních planet se nepodařilo zjistit nic bližšího. Výsledek utkvěl na dohadu, že Ora je některá z patnácti set asteroid v pásmu mezi Marsem a Jupiterem, kterým právě letěli.

„Ora je svět nejvyšších dokonalostí a vědeckých pokroků,“ pokračoval mužík v samozřejmém zápalu. „Všichni máme jediný, společný cíl: prospět všeobecnému blahu. Všecko obyvatelstvo našeho světa tvoří jediný národ. Úkolem a snahou každého jednotlivce je plnit svěřený úkol. Ora je už od věků organizována tak, že si vytkla za cíl spojení všech ostatních světů v širém vesmíru v jediný mohutný celek, aby sjednotila ducha pokroku a povznesla bytosti k božství. Úkol se daří. Ora už není osamocena, je součástkou velmi početného bloku světů, které pracují k témuž cíli. Nejvyšší rada pověřila tímto organizačním úkolem mnoho odborníků, kteří se na strojích rozlétli do vesmíru. Jedním z nich jsem byl já s mým otcem, kterého jste pohřbili. Ubožák se totiž zřítil při zničení stroje, neboť v té chvíli dlel mimo kabinu. Jako ve všech ostatních strojích byli jsme i v našem jen dva, neboť větší posádky není třeba. Byli jsme sice také připraveni na obranu, protože v poslední době hlásily naše letouny záhadné jevy a shodovaly se na popisu Žlutého tělesa, jak jste je viděli v promítnutém obrazu, avšak naše obranné prostředky nestačily. Po odletu z Ory nám hlásily přístroje hrozné zpustošení Helsy, nejmenšího, ale zato věrného spojence. Zlo bylo spacháno opět Žlutým tělesem. Navázali jsme proto spojení s jiným světem, jehož technické pokroky nám zaručovaly dostatečnou ochranu, s Velou, která při nynější poloze komety není od nás daleko. Brzy však jsme spatřili žlutě zářící bod, který se rychle zvětšoval. Poznali jsme nebezpečí a chystali se k zákroku. Než jsem však mohl užít obrany, všechny naše přístroje zmrtvěly. Byli jsme úžasnou rychlostí vlečeni jiným směrem. Nemohu říci ani přibližně, jak dlouho to trvalo; ztratili jsme smysl pro čas. Vím jen, že se před námi objevila kometa a řítili jsme se do jejího ohonu. Pak se pod námi rozzářila polokoule tohoto tělesa, rostla... náhle jsme změnili směr a utkvěli nad točnou ozářenou Sluncem. Můj otec vyběhl z kabiny, aby připravil spodní část k přistání, ale vtom mnou zatočil vír. Když jsem opět nabyl vědomí, viděl jsem týž obraz jako vy. Po Žlutém tělese nebylo ani stopy.“

„Nevíte, která planeta je domovinou těch pirátů?“ zeptal se Pavel.

„Můžeme se jen dohadovat. Ovládají snad celý vesmír. Ale podle našich dohadů jsou z Výhně.“

„Výheň?“

„Svět, který rudě září.“

„Mars! Ne, příteli, mýlíte se! Výheň dobře známe. Byli jsme tam. Je to naopak svět blaha a míru. Musíte jej získat za spojence. Bude vám mocným ochráncem společně se Zemí.“

„Země? Který je to svět?“

„Zde,“ ukázal Pavel na mapě vnitřních planet. „Daleko od naší oblasti.“

„A přece její vliv už nyní dosahuje na Výheň, s kterou se spojila k spolupráci. Znáte Makro?“ Ukázal opět na mapu.

„Ano, Hadiga... ta ale nemá pro nás prozatím význam. Příliš malé tvorstvo a bez pokroku. Uplyne věk, než bude možné s ní navázat styk.“

„Naopak, dřív než se nadějete! Je také už naším spojencem.“

„Vy též organizujete...“

„Nebojte se, nejsme vašimi soupeři. Spíš můžeme být dobrými spojenci. Nabízíme vám spojenectví. Přijímáte?“

„Ach, jak rád! Ale... děláme plány nad vlastním hrobem.“

„Nepozbyli jsme naděje. Doufáme, že vám budeme moci dokázat svou zdatnost,“ řekl Arne rázně. „Abychom se seznámili: Přítel Pavel je odborníkem v přírodních vědách a lékařství, Petr je strojník a já, Arne, se vyznám v elektřině a chemii.“

„Pracuji ve všech vašich oborech,“ řekl mužík skromně. „Neřekl jste nám ještě své jméno, učený pane,“ ozval se Petr.

„Žoli.“

„Jak? Krásné jméno, hezky se bude vyslovovat, kamaráde Žolíku!“

Avšak nový přítel nebyl oslovením dotčen, naopak, Petrova veselost přispěla k jejich sblížení.

Brzy se také přesvědčili, že se Žoli nijak nechvástal svou učeností. Prokázal podivuhodné znalosti ve všech oborech, takže si záhy získal nejen příchylnost, ale i úctu. Se zájmem naslouchali jeho přednáškám, a dokonce došlo k tomu, že Petr řekl vážně:

„Všichni jsme laici proti tomuto cvrčkovi!“

A Pavel dodal: „Vzrušil by celý pozemský učený svět!“

Jediné, co Žolimu činilo zpočátku nesnáze, byla strava, ale i to se za několik dnů upravilo a syn záhadné Ory se přizpůsobil Petrově české kuchyni.

Při jedné rozmluvě se zeptal Arne na obsah Žoliho skříňky, která dosud ležela v ložnici.

„Děkuji, žes mi ji připomněl,“ usmál se Žoli a přinesl skříňku do kopule. „Jsou v ní jen dvě věci. Počkej, Petříku, nedotýkej se, dokud nevysvětlím! Tato na pohled nevinná rourka zakončená koulí s knoflíkem nahoře je velmi nebezpečná zbraň, a mrazí mne, vzpomenu-li, že byla na vás namířena – stačilo dotknout se jí prstem. Když jste se totiž objevili u mrtvoly mého otce, domníval jsem se, že jste jeho vrahy a přišli jste se pokochat pohledem na svou oběť. Naštěstí jsem včas poznal svůj omyl.“

„Paprsky smrti?“

„Ne. Účinek je sice podobný, ale nedosahuje tak daleko jako tvé paprsky, Arne. Podstata není elektrická, nýbrž chemická. Je to proud molekul, které proniknou tělem jako jemné střely a v okamžiku zničí všecky organické látky.“

„Jaký je dostřel?“

„Asi na vzdálenost pólů tohoto satelitu. Nemohl jsem použít této zbraně proti Žlutému tělesu, poněvadž bylo od nás příliš vzdáleno a přístroj s elektrickými ničivými paprsky, který jsme měli v kabině, byl zničen. Ale ten stroj je jiný než tvůj, Arne, mnohem mocnější. Je to dělo, z něhož jediný výboj by rozmetal na kusy i tento satelit.“

„Škoda, že jsme jej nevzali.“

„Je příliš těžký. Museli bychom jej přenést po částech. A pak, zde by ani nebyl nic platný, poněvadž potřebuje zvláštní zařízení. Ani jste je neviděli, neboť je důkladně izolováno v prostoru nad řídicí kabinou. Také nestojí za dopravu, poněvadž dobře znám jeho konstrukci a mohu kdykoliv zhotovit jiné.“

„A co je tohle?“ ukázal Arne na dvě oválná tělesa, spojená podkovou z lesklého kovu s reostatovou stupnicí a kličkou uprostřed.

„Doufám, že naše spása,“ odpověděl Žoli zamyšleně. „Spása? Proč tedy jsi tak dlouho mlčel?“

„Človíčku, mluv přece!“ zacloumal jím Petr. „K zoufání! Má naši spásu už přes týden ležet v kufříku a nenapadne ho nic. Copak jsou mudrci na Oře zrovna tak zapomětliví jako u nás?“

„Řekl jsem, že doufám, a tedy netvrdím,“ hájil se Žoli mírně. „Také jsme nic nezmeškali, naopak, blížíme se do příznivějších oblastí. Je vždy třeba zachovat rozvahu. Nyní jsme ještě daleko od dráhy Výhně, která je nadto nesmírně vzdálena v koloběhu, takže pokus o spojení by byl určitě marný.“

„A což ta Vela, o které jsi říkal, že není teď od nás daleko?“

„Ano, Vela. Ale, milý Pavle, Vela má sice všecky technické vymoženosti, jenže její elektřina je souhlasná s kometou. Museli bychom tedy překonat vliv homety, abychom dosáhli spojení s Velou. A to považuji v této chvíli ještě za nemožné, dokud ji aspoň nevidíme.“

„Kde se objeví?“

Žoli přistoupil k oknu.

„Asi tímto směrem,“ ukazoval do černé tmy. Pavel nařídil triedr a po chvilce zvolal:

„Zdá se mi, že vidím malou bílou jiskérku.“

„Ano, je tam,“ potvrdil Arne.

„Pak se tedy blížíme,“ přikývl Žoli. „Sledujte denně, zvětší-li se. Až ji uvidíme prostým okem, učiním pokus.“

Zatím spěl satelit ke konci ohonu, který obletí a bude se na druhé straně vracet k hlavici. Aeronautilus dovrší svůj prvý oběh.

„Jak dlouho jsi už zde?“ zeptal se Pavel Žoliho.

„Dokončuji třetí koloběh.“

„Tedy skoro třikrát tak dlouho jako my, odpočítám-li naši pouť do spektra a zpátky, uváznutí v nehybnosti a cestu na satelit.“

„A jak jste se sem vlastně dostali vy?“ vyslovil Žoli otázku jaksi nesměle.

„Na mou věru, vždyť my jsme ti to dosud ani nepověděli! Ale byli jsme tak zaujati tvými zajímavými přednáškami,“ omlouval se Arne, „že jsme zapomněli.“

„Eh, jeho vina,“ ohrnul Petr rty. „Měl se ptát!“

„Neznám zvědavost,“ usmál se Žoli.

„Jsi příliš skromný, milý příteli,“ mínil Arne. „Nemůže být zvědavostí zájem o osud přátel. Nuže poslyš...“

Když Arne skončil, planula Žoliho tvář zájmem a údivem. „Tak vy jste byli na Žlutém tělese?“

„Ovšem.“

„Prohlédli jste si zařízení?“

„Jen povrchně. Nezmoudřeli jsme z toho.“

„Viděli jste ty bytosti? Obři s očima jako má vaše černé zvíře? Zajímavé. Ze všeho nejzajímavější.“

„Proč?“

„Poněvadž mě to přivádí na stopu. Jen uvaž, Pavle, jako přírodovědec a lékař: oči se zřítelnicí přizpůsobenou k vidění ve tmě, tedy orgán, jemuž ostré světlo, například sluneční jas, činí potíže. Z toho je samozřejmé, že domovem těchto bytostí je svět, kde vládne šero. Rozhodně je tam jas našeho Slunce už chabý, tedy svět vzdálený od našeho světelného zdroje. A obři. Znám mnoho planet v oblasti mezi Výhní a Zeleným Obrem, a na všech je tvorstvo přizpůsobeno velikosti světa, jak je vidět také na vás... Ano. Zelený Obr.“

„Myslíš tuto planetu?“ ukázal Pavel na dráhu Jupitera.

„Ano, to je on.“

„Měli jsme tutéž domněnku.“

„Ale pak jsou všecky světy ve svrchovaném nebezpečí. Zajisté znáte velikost Zeleného Obra. Ovšem, dosud víme jen o jednom stroji, ale to nedokazuje, že jich už neřádí víc. I velký počet zmizí ve vesmíru jako kapka v moři. To by hrozilo všem světům zotročeni bytostmi, které vládnou démonickými silami a neznají cit. To nejsou lidé.“

„Není, třeba propadat malomyslnosti,“ těšil ho Arne. „Tím spíš se musíme sjednotit. Země a Mars mají účinné zbraně. Jen co se dostaneme odtud a dosáhneme spojení, přesvědčíš se. Co je s Velou, Pavle? Dnes je už čtvrtý den, kdy jsme ji poprvé zahlédli dalekohledem.“

„V triedru je větší. Ale pouhým okem dosud... pojďte sem!“ zval k oknu, „hleď, Petře, máš oči jako ostříž, nezdá se ti...“

„Nezdá, dobře ji vidím.“

„Já též!“ vykřikl Arne. „Svítí! Je malá, ale je to ona! Pokusíme se, Žoli!“

„Nevím, mám-li se už odvážit. Předčasný pokus by vše pokazil, ale jsme právě na konci ohonu, v přímé čáře mezi kometou a Sluncem. Teď je sluneční přitažlivost nejsilnější, rozhodně mocnější než magnetická síla komety; budiž, dáme se do toho!“ rozhodl se Žoli a s přístrojem přistoupil k rozvodní desce.

„Vyznáš se v tom?“

„Ano, síť je jednodušší než byla naše. Jen mně pověz, k černu slouží tato podivná věc,“ ukázal Žoli na dar martského Démona.

„Sám ani plně neznám její účel. Vím jen, že se přizpůsobuje různým druhům elektřiny, tedy jakýsi usměrňovač. Teď ovšem také neúčinkuje.“

„Vypoj jej. Můj přístroj stačí. Nevím, nerušil-li by naopak proud.“

Za chvilku byla montáž Žoliho přístroje skončena.

„Svěříš mně řízení, Arne?“ zeptal se Žoli zdvořile.

„Ovšem.“

V okamžiku se uctivý mužík změnil v rázného velitele.

„Rozestavte se k oknům!“ poroučel. „Přesně dbát mých rozkazů! Ani slovo zbytečně! Jen odpovídat na otázky!“

Jako by byl dlouho kapitánem na Aeronautílu, stiskl Žoli hlavní páku, zapojil rozsochu a posunul páčku reostatu na prvý bod. Ve spojkách jemně zapraskalo a ručička na ampérmetru poskočila.

„Máme proud!“ vykřikl Petr radostně.

„Mlčet!“

Páčka reostatu se posunula o další bod. Letoun se zachvěl a kopulí zavanula jemná vůně ozónu.

„Zvedáme se?“ tázal se Žoli.

„Ne.“

Další posunutí páčky.

„Teď?“

„Lpíme.“

Letoun se chvěl jako v horečce.

„A nyní?“

„Sedíme dosud.“

Sotva se patka páky dotkla nejbližšího knoflíku, letoun se otřásl.

„Odlepili jsme se!“ vykřikl Arne.

„Stoupáme?“

„Stojíme ve výši jednoho metru!“

„Stačí. Děkuji vám. Arne, odevzdávám ti letoun! Ale prozatím si ponechávám právo dalších rozkazů.“

„Proč neodletíme?“

„Trpělivost, Petře. Vykonali jsme hlavní úkol, zvednutí stroje a zapojení na vesmírnou elektřinu. Nevíme však, pod jakým jsme vlivem. To je nutné zjistit. Je divné, že jsme přetrhli pouto s tak malým vynaložením síly. Čekal jsem, že budu muset přidat o několik bodů víc.“

„Něco k nám letí!“ vykřikl Pavel od okna. „Jakási neforemná střepina jako skořápka ohromného vejce se na nás řítí z ohonu!“

Žoli přiskočil k reostatu a vrátil páčku o bod. Letoun klesl zpátky na půdu.

V nejbližším okamžiku proletělo lesklé kulovité těleso několik set metrů v průměru těsně kolem Aeronautila a řítilo se k Slunci, kde posléze zmizelo v jeho oslnivém světle.

„Mé tušení bylo správné,“ ozval se po chvilce ticha Žoli. „Působila na nás sice Vela, ale současně také magnetická síla komety. Ta byla sice slabší, avšak vysáli jsme z metly smítko.“

„Pěkné smítko! Bylo by nás rozdrtilo na kaši!“

„Ano, Petře,“ přisvědčil s trpkým úsměvem Žoli, „a bylo by tím tragičtější, že by naším vrahem byl – zbytek mého bývalého stroje!“

„Znova sedíme,“ zabručel Petr. „Nevadí. Lehce se zase zvedneme.“

„K oknům, přátelé! Zvednu zase letoun,“ velel Žoli.

Tentokrát trvalo déle, než se podařilo přervat pouto a Aeronautilus stanul ve výši dvou metrů.

„Proč neodletíme?“ zeptal se netrpělivý Petr.

„Vyzkouším spojení s Velou,“ odpověděl klidně Žoli a usedl k vysílačce, jejíž páčka se rozklepala nesrozumitelnými značkami.

Po chvilce se ozvala odpověď. .

„V pořádku,“ vydechl Žoli radostně. „Nyní můžeme směle odcestovat. Vela nás povede. Pozorujte vzestup! Já usměrním rychlost letu.“

Několik vteřin stoupal Aeronautilus hladce a zvolna, pak zrychlil let a pojednou vzlétl jako blesk.

Zakrátko se objem satelitu jevil už jen jako veliká tykev, která se smrštila na pruhované jablko... světlou tečku.

„Sbohem, zakletý světe mikroorganismů!“

„Arne,“ obrátil se Žoli k němu, „nemusíš se nijak starat o cestu. Jsme řízeni Velou.“

„Dlouho poletíme?“

„Máme dost času k řádnému odpočinku, abychom se svěží dostali k našim přátelům. Děkuji vám za to.“

„Neděkuj, Žoli! Stejně my vděčíme tobě za svůj život. Nevím, jak bychom se byli dostali za spárů komety bez tvé pomoci,“ stiskl mu Arne ruku.

„Máš za ušima, chlapíku,“ plácl Petr Žoliho do zad. „Copak mám za ušima?“ mnul si Žoli ušní boltce.

„Už je to pryč! Nějaké smítko z komety,“ zasmál se Petr.

„Kluci, to byl spánek, co?“ protahoval se Petr na posteli. „Můj ty Tondo, takhle jsem se nevyhajal za celou dobu naší toulky v tomto nekonečném labyrintu!“

„Ba věru, rajský pocit bezpečnosti,“ připojil Arne.

„A vědomí, že jsme našli spolehlivou cestu domů,“ dovršil Pavel.

„Jenže ta cesta je ještě trochu moc daleká. Počítám asi čtyři sta miliónů kilometrů vzdušnou čarou, kdežto my letíme kdovíjak, když nevíme, kde je vlastně ta... Vela.“

„Bude to nějaká cvrčkárna podobná Makru,“ chechtal se Petr. „Co dělá náš cvrček? Asi ještě spí.“

„Cheche, cvrček,“ smál se Pavel. „Někdy máš vtipné nápady, jeho hlásek je skutečně podobný cvrlikání.“

„Cvr-ček? Co je cvr-ček?“

Hoši na sebe pohlédli vyjeveně s otevřenými ústy. Co to bylo?

„To ty mluvíš břichem, komediante?“ šťouchl Pavel Petra do boku.

„Já? Ne! Na mou duši, že ne! To Žoli!“

„Nežvaň! Žoli přece neumí česky.“

„Co je vr... cvr... cvrček?“ ozvalo se opět vrnivě z pohovky.

„Tak vidíš, že je to on!“

Rázem byli na nohou u Žoliho, který se na ně usmíval a hladil rozježeného Habakuka.

„Ty umíš česky?“

„Co je česky?“

„Jak my hovoříme.“

„Já umíš česky jak vy hovoříme.“

„Chachachá!“ rozřehtal se Petr na celé kolo. „Varietní kousek! Žvatlá jako špaček!“

„Co je špaček?“

„Máš ho v puse!“

„Nemáš špaček, máš...“ Žoli, vyplázl jazyk.

„Počkej! Podříznu ti ho – au!“ vykřikl Petr, protože ho Habakuk sekl do ruky.

„Habakuk nedá, abys mně podříznul jazyk,“ hladil Žoli kocoura.

„Prosím tě,“ probral se Arne z údivu, „jak ses mohl za těch pár dní naučit česky?“

„Já chce, dává pozor, pamatuje, v hlavě opakuje a teď mluví. Ne moc těžké. Už nechce tlumočník. Chce učit česky. Až se vrátím na Ora, budu učit národ česky,“ hovořil Žoli vážně.

„Báječné! Ora bude českou filiálkou! Ty můj učený meloune,“ hladil ho Petr po hlavě. „Než se dostaneme do Prahy, vyrovnáš se nejlepšímu češtináři a v Praze můžeš dělat opravce jazyka českého.“

„Tak už dost,“ zakročil Pavel, „hajdy do kuchyně, uvařit snídani! Jsem zvědav, jak jsme se přiblížili k Vele.“

„Ještě daleko,“ řekl Žoli. „Ale já zavolá Lomikar.“

„Cože?“ zastavil se Petr na schodech do kopule. „Lomikar zemřel v sedmnáctém století, když ho duch Kozinův zavolal před poslední soud. Vyber si někoho lepšího.“

„Velitel na Vela,“ odpověděl Žoli a vystupoval do kopule.

„Také takový bobeček jako ty?“ zeptal se Petr z kuchyňského boxu.

„Velký jako já.“

„Pak je to tělesně zchátralý Lomikarův potomek,“ bručel Petr. „Nějaký praprapravnuk. Praprapravnouče, kterého spravedlivý Bůh zaklel na jakousi Velu, či lépe odfoukl tam jeho mikroorganismy, které tam našly živnou půdu.“

Zatím Žoli vyměňoval zprávy s Lomikarem.

V jeho drobné tváři se střídala radost s lítostí a spokojenost s obavami.

Pavel také nezahálel.

Vela se jevila prostému oku jako nažloutle svítící jablíčko.

„Jaký je průměr Vely?“ zeptal se Žoliho.

„Asi jako Ora.“

„A Ory?“

Avšak odpověď Žoliho byla naprosto nesrozumitelná.

„Jak jsme daleko od Vely?“ obrátil Pavel otázku.

Žoliho slova zněla ještě záhadněji. Ovšem, početní jednotky na Oře asi nemají nic společného s pozemskými. V počtářství bude muset učený Žoli začít od jedna a jedna jsou dvě a v psaní od „a“.

Rychlost letu také nebyla vysoká, jak Arne viděl na přístroji, ale nechtěl se Žolimu plést do jeho kapitánské pravomoci. Ostatně nebylo třeba spěchat.

Konečně Žoli skončil zpravodajskou službu a usedli k snídani.

„Všecko v pořádku?“ zeptal se Arne.

„Ano a ne,“ odpověděl Žoli zamyšleně.

„Stalo se něco? Vezmeme si tlumočníky, abys mohl lépe mluvit.“

„Nechci. Musím učit. Vela v pořádku, Žluté těselo.“

„Těleso,“ opravil ho Pavel.

„Těleso viděl, ale daleko. Neodvážilo blíž. Vela mocná. A teď blízko Výheň. Ty měl pravdu, Pavel. Lomikar mluvil s Výheň. Bude chránit!“

„Výborně. Pak mají všecky vaše planety zajištěnu také pomoc Země.“

„O Zemi nevím.“

„Počkej, Pavle,“ ozval se Petr, „jakpak nazývali na Marsu Zemi?“

„Luzná.“

„Ach, Luzná,“ zvolal Žoli. „Luzná mluvil s Lomikar potom. Výheň byl tlumočník. Výheň jmenoval také jinak.“

„Vlast.“

„Ano, Vlast. Už ne Výheň, to zlé jméno. Vlast. Zajímavé. Má vlast Ora.“

„A co Luzná? To je naše vlast.“

„Luzná dobrý duch. Obr, ale dobrý. Mocný. Starý muž, krásný, bílé vlasy kolem hlava i tváře, dlouhé tak,“ ukazoval po pás.

„Nemo!“

„Ano, Nemo,“ potvrdil Žoli. „Mocný, silný...“

„Kdo ho viděl?“

„Lomikar.“

„Mluvil s ním?“

„Mluvil.“

„Vela má televizi?“

„Lomikar má všecko. Může vidět, mluvit.“

„Žoli, pak můžeme také my mluvit s Nemem! Ihned se spoj s Lomikarem! Další zařídím. Petře, přines tlumočníky! Hoši, to bude uvítání!“

Není třeba popisovat rozechvění, s jakým čekali na Lomikarovu odezvu, po které Arne uvedl v činnost televizní přístroj. Na prozářené desce se objevila tvář dosti podobná Žolimu, pevných, energických rysů. Zpod ostře kresleného obočí hleděly na ně zpočátku pátravé, temné oči, které brzy zvlídněly.

„Vím už o vás, bratři z Luzné,“ slyšeli příjemný hlás, „můj bratr z Ory mně krátce oznámil váš společný osud. Vítám vás jako spojence. Všechny naše spojené světy jsou vám vděčny za zachránění Žoliho. Těším se na vás.“

„Bratře Lomikare, naše zásluhy jsou nepatrné. Větší zásluhu má Žoli. My ke společné práci teprve nastupujeme. Můžeš nás spojit s Vlastí?“

„Ano.“

„Nuže, prosím tě o to,“ šeptal Arne.

Deska ztemněla, ale po chvilce se ozářila znovu. Mlhavé obrysy zvolna jasněly.

„Agir!“ vykřikli současně.

„Bratři z Luzné,“ slyšeli melodický hlas martského vládce, po jehož tváři se rozlil radostný úsměv. „Co bylo s vámi, drazí? Proč jste nás tak dlouho nechali v trýznivé nejistotě a obavách?“

„Neobviňuj nás, Agire! Nejsme vinni. Prožili jsme muka očistce i pekla. Nyní se konečně vracíme, vysvobozeni z propasti vesmíru. Ale o tom později. Stručně povíme své příběhy společně tobě i Nemovi.“

„Ihned vás spojím!“

Televizní plocha ztemněla a zakrátko pravá polovice zbělela, kdežto levá zářila namodrale. Na této části se pak objevila zase zmenšená Agirova tvář a na druhé z nejasné mlhoviny znenáhla vystupovaly obrysy Nemovy hlavy.

Konečně se Agirovi podařilo usměrnit obraz tak, že měli dojem, jako by Nemo hleděl na ně z okénka.

Avšak – co to? Opět mlha! Mlha... nevidí... Teď vidí, když jim slzy skanuly z očí.

„Ach, vy tuláci!“ splynula výtka z kmetových úst a jeho modré, věčně mladé oči mžikaly, aby střásly přebytečnou vláhu.

„Dědečku, nezazlívej nám to! Nebylo to v naší moci.“

„Nu, nu, věřím vám! Vím, že jste mne netrápili úmyslně. Jen když jste zdrávi! Kam jste se poděli z Erósu?“

„Na Venuši.“

„Proletěli jste dráhu Země?“

„Ano, ale...“

„Vím. Země byla tehdy na opačné straně a pak volný prostor... A z Venuše?“

„Byli jsme v zajetí.“

„Nějakého živlu?“

„Ne. Žlutého přízraku.“

„Ó! Slyšíš, Agire?“

„Slyším, otče Nemo. Ta příšera tropí zlé kousky, jak jsem ti už hlásil. Ale o zajetí mých přátel se dovídám teprve teď.“

„Co bylo dál?“ tázal se Nemo.

„Byli jsme zavlečeni až k Enckově kometě,“ řekl Pavel.

„Nemýlíš se?“ zapochyboval Nemo.

„Nemohu tvrdit, byla-li to Enckova kometa. Dokonce jsme prolétli spektrem.“

„Hrůza!“

„Ještě teď kometa září za námi. Strávili jsme nějaký čas na jejím satelitu, záhadné pustině živočišných mikroorganismů.“

„Jak jste se dostali z té pustiny?“

„Zásluhou tohoto učence z Ory.“

„Ora?“

„Jakási menší planeta.“

„Otče Nemo,“ přihlásil se Agir ke slovu, „Ora je ústřední organizátor malých planet.“

„Ach, už vím! Nuže, jsem vám velmi vděčen, příteli.“ Nemovy oči utkvěly se zájmem na Žolim. „Kam teď letíte?“

„Na Velu,“ odpověděl Arne, „asteroidu v pásmu mezi Jupiterem a Marsem.“

„Vím,“ přikývl Nemo, „s Velou jsem se seznámil. Přiblíží se asi na dvacet milionů kilometrů k Marsu. Jste tedy v bezpečí a já zbaven starostí. Ale hlaste se občas! Bděte, abyste čelili nebezpečí. Zejména pozor na ten Žlutý přízrak! Zpozorujete-li jej, oznamte to mně a já s Agirem zakročíme. Pátráme po něm, ale dosud marně. Posádku musí mít geniální, poněvadž vždy unikne. Nezasluhuje ohledy. Sami se přesvědčíte, jak hrozně pustoší klidné drobné světy. Hoši, sbohem a na brzkou shledanoul“ Nemova tvář se rozplynula.

Errata:

30.05.2021 11:04