Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anděl z pekla

Byla krásná noc. Ani mráčku nebylo na nekonečném modrém hávu oblohy. Úplňková tvář oblévala svět namodralou září.

Holan seděl u otevřeného okna své pracovny. Hluboko dole ležela Praha, ohromné jezero pestrých světel. Ani vánek se nepohnul.

Dnes Pavel Holan nevnímal žádnou z těch krás. Jeho srdce bylo rozryto vráskou starosti. Jak v této jasné noci může přistát Nemův robot, aniž by nebyl zpozorován nočními vojenskými hlídkami? Do půlnoci chybí už jen deset minut. Nemo je vždy přesný. Neměl by ho zavolat, dát mu výstrahu?

Ale v té chvíli se ozval v přijímači známý signál, a sotva Holan zapojil, objevila se na televizní ploše Nemova tvář a s ní otázka:

„Jaké je počasí nad Prahou?“

„Měsíc v úplňku, jasno jako ve dne a klidno. Právě jsem uvažoval o nebezpečí...“

„Buď klidný, Pavle. Nezapomněl jsem na opatrnost. Hleď, je ještě teď tak jasno?“

Pracovna se zatměla po této otázce, a když Holan vyhlédl z okna, viděl s úžasem, že hvězdy i měsíc rychleji mizejí za hustou clonou mlhy, která kvapně klesala.

Hlásil Nemovi změnu.

„Dobře, Pavle. Sejdi dolů a čekej pod podjezdem. Za šest minut přistane vůz.“

Obraz se rozplynul. Pavel seběhl se schodů a vstoupil na terasu. Podivná věc. Na terase bylo teď sice také temno, ale vzduch byl úplně čistý a průhledný, ač jen do kruhu několika metrů. A když vzhlédl vzhůru, bylo mu, jako by stál na dně nesmírné studně, jejíž okrouhlé stěny se tyčily do nedozírna kolmo vzhůru. Jinak celý svět, ba i sama vila, jako by utonuly v hlubinách mléčného moře.

Pojednou se ve výši, v ústí studně, objevilo červené světélko a v jeho zákmitech četl Pavel rozkaz: Kolmo dolů! A už se okrouhlým komínem řítil dolů temný předmět. Bez nejmenšího zvuku klesal jako balvan a jen vnitřek mlžného okruhu se tlakem vzduchu mírně zvlnil, ale nepozbyl tvaru.

Pavel bezděčně uskočil a přitiskl se k zábradlí terasy.

Po několika vteřinách se ozval slabý dunivý zvuk jako úlevný výdech ze stísněných plic obra a ve výši asi dvaceti metrů se prudký pád tělesa změnil v pozvolný pokles, až konečně jemně a neslyšně spočinulo na zemi. Hned poté se na boku otevřela dvířka a Holan přiskočil. Objevila se dívka.

„Vítám vás, Nelly!“ řekl vřele.

„Koho ještě vítáš, strýčku Holane? Jsem přece sama. Proč tedy neřekneš...?“

„Máš pravdu, dítě! Vítám tě!“

„A proč mě nepolíbíš na čelo jako dědeček a Arne i Jiří? Nemáš mě rád?“

„Děvuško, mám tě rád jako tvůj otec!“ vyhověl Holan přání děvčete.

„Ano, strýčku, toho je mi třeba. Ale pojď, prosím, uveď mě dál. Je mi nějak... snad jsem unavena cestou... nevím... nic nevidím, jen tebe. Dědeček mně líčil svět tak krásný a teď...“

„Změní se to jen co odlétne tvůj podivný vůz!“

„Ach, zapomněla jsem uzavřít dvířka. Proto nemůže vzlétnout.“

Sotva Nelly splnila tento úkol, torpédo se odlepilo od země a záhy zmizelo ve výši. Holan uvedl dívku do jídelny, kde bylo pro ni připraveno občerstvení. Mléčným sklem tlumené světlo lustru příjemně ozařovalo komnatu.

„Skoro jako u dědečka,“ vydechla úlevně.

Teď teprve viděl Holan její tvář a s nadlidskou námahou potlačil povzdech soucitu nad bezbarvou průsvitnou pletí.

„Usedni, Nelluško,“ pobídl ji do křesla „Povečeříme spolu. Holoubátko!“

„Co je to?“

„Což neznáš holoubátko ?“

„Ne.“

„Ptáci jsou to.“

„Ptáci? Nikdy jsem neviděla ptáky. Dědeček mi vyprávěl, že uvidím ptáčky a budu naslouchat jejich zpěvu. Ale což lidé ptáčky jedí? Ach, to je ukrutné, strýčku Holane! Ne! Nechci! Nemohla bych...“

Co teď? Nemůže jí přece nabídnout nějaké sytější jídlo. Napadl ho úskok.

„Dobře tedy, děvuško, dám ti něco jiného.“

Na kredenci okrájel z holouběte maso a kousky rozestřené na talířku ji přinesl na stůl.

„Tohle jistě znáš. Je to totéž, co jídáš u dědečka,“ řekl sugestivně.

„Je to asi to, co nám dovážejí z farmy.“

„Ano, ano,“ potvrzovat rychle. „Chutná ti?“

„Velice, strýčku! Ale není to totéž. Tohle je – lepší.“

„Sláva!“ zajásal. „A teď trošku vína.“

„Vína?“ zřejmě nechápala.

„Ano, červeného. Toho je ti třeba, Nelly.“

„Ne!“ vykřikla, s hrůzou hledíc na perlící tekutinu. „Vždyť je to krev!“

„Není, jen ochutnej!“

„Ne! Ne! Nechci! Děsí mě to! Což nemáš trochu rádiové vody?“

Rádiová voda! Můj ty Bože! Má několik lahví různých minerálních vod. Ale žádná i nich není prosycena rádiovou emanací. Nu, co zbývá? Pro dnešek už, ale tohle dítě potřebuje lidskou krev do žil. Lékař si už bude vědět rady. Podal jí skleničku minerálky.

„Dobrá?“ zeptal se, když upila.

„Nepříliš,“ přiznala upřímně.

„A teď si musíš, Nelly, řádně odpočinout,“ vstal Holan od stolu. „Uvedu tě do tvé ložnice. Pro dnešek se musíš spokojit sama. Ráno tě zavedu do tvého nového domova.“

„Málem bych byla zapomněla, strýčku Holane. Zde ti dědeček posílá skříňku s mými listinami!“

Nelly byla té noci ušetřena pohledu na světelné panoráma Prahy, měsíc a hvězdy, které teď už zase planuly na čisté obloze. Nerušena záhy usnula. Ale Holan po celý zbytek noci nezamhouřil oka Těžké starosti a vědomí odpovědnosti vířily mu hlavou. A také obsah skříňky ho velmi rozrušil. Podle listiny byla Nelly sirotek a – cizinka.

Nelly de Saint-Privée, příslušná do Lyonu. Tedy Francouzka. Částečně to je výhoda, neboť Holan byl přes dvacet let ve Francii a bude mu lehko vzbudit pravděpodobnost, že se znal s jejím otcem a po jeho smrti přijal Nelly za vlastní. Ale bude tu mnoho vyšetřování a pochůzek k úřadům. A Nemo si výslovně nepřeje této úřední úpravy pobytu vnučky. Jak to tedy zařídit? O jejím příchodu dosud nikdo kromě něho neví. Ani Bradova rodina, které sice o návštěvě už řekl, ale nepověděl pravdu. Bradovi nevědí o Nemovi ani o pobytu svého syna. Musí se tedy Nelly zařídit podle instrukcí: sirotek z Lyonu, adoptovaný Holanem.

Jak tato dívka, která, jak už poznal, je tělesně i duševně z jiného světa, jak se vžije do své nové role? Jistě nedovede lhát. A začne-li něco o Nemovi a jeho říši, vyděsí se Bradovi, že jim do rodiny uvedl – choromyslnou.

Počkat! Tohle ho zase přivádí na nápad... Ano! Tak to bude nejlepší Ráno zavolá profesora Talga, který je odborníkem pro krevní choroby a má své sanatorium. Tím splní jen Nemův příkaz. A podle diagnózy tohoto věhlasného chirurga bude pak jednat.

A ještě něco našel Holan ve skříňce: Nemův dopis, podle něhož má odevzdat Bradovým přiložené dárky jako odměnu za dočasné pohostinství. Ale tu se Pavel zmítal v nových rozpacích, jak může vysvětlit, že chudý sirotek věnuje jeho švagrovi platinový prsten s démantem velikým jako lískový ořech, sestře, paní Jiřině, náhrdelník, jenž by byl chloubou anglické královny, a Jiřině, sotva odrostlé dětským sukénkám, náušnice, nad nimiž by vytřeštila kukadla i nejmarnivější dolarová princezna?

Je vidět, že geniální Nemo je jako dítě nezkušený ve styku s civilizovanou lidskou společností.

Ne, tyto klenoty musí zůstat zatím dobře ukryty v pokladně! Na odevzdání je dost času.

Ráno, když Nelly ještě spala, zavolal Holan telefonicky profesora Talga, který brzy přijel. Rázný muž, asi padesátiletý, na pohled drsný, ale ve skutečnosti dobromyslný a upřímný.

„Pane profesore, přijela z Francie moje svěřenka,“ začal Pavel, „sirotek, jejž přijmu za vlastního. Prožila celý svůj život v ženském klášteře Sacré-Coeur. Mluví Jen francouzsky a anglicky. Ubohé dítě je strašně chudokrevné. A kromě toho... hm... zdá se mi, že její rozum je trochu...“

„Zesláblý,“ přikývl profesor. „Častý zjev při chudokrevnosti.“

„Ano, tak,“ horlivě potvrzoval Pavel s úlevou, že profesor přijímá jeho vymyšlenou historku.

„Kde je?“

„Spí dosud. Přijela po půlnoci.“

„Mohu si představit život takové dívky. A k tomu klášter,“ hučel lékař. „Nu, musím ji vidět. Vejdeme k ní tiše, snad ji nevyrušíme ze spánku.“

Holan opatrně stiskl kliku. V ložnici byla dosud tma, neboť záclony byly spuštěny a jen na nočním stolku mdle svítila žárovička.

Ačkoli vstoupili naprosto neslyšně, Nelly otevřela oči.

„Zvedněte žaluzie a otevřte okna,“ velel profesor.

„Kdo je to, strýčku?“

Zář slunečního světla zalila ložnici. Dívka se posadila a s nejvyšším údivem hleděla na nebeský blankyt.

„Co je to? Tak krásně modrá klenba! A ty bílé krajky!“ ukazovala na řasy. „To jsem nikdy neviděla v dědečkově říši!“

„Příteli,“ hovořil tiše česky profesor k Holanovi, „tohle není chudokrevnost. To je naprostá anémie. Dosud jsem ve své praxi neměl případ takové nedokrevnosti. Této dívce chybějí v té trošce krve snad vůbec červené krvinky. Vážný případ. Ale není beznadějný. Bude zajímavé jej léčit. A pak, máte pravdu: dívka má zesláblou duši! Nuže, má-li žít...“

„Musí žít!“

„Udělám, co bude v mé moci. Ale musí ihned do sanatoria k transfúzi krve.“

Holan přikývl a sklonil se nad dívkou.

„Nelly,“ začal domlouvavě, „ten pán je slavný lékař, vědec...“

„Vědec? Jako dědeček?“

„Ano.“

„Vaše tělo je velmi slabé, slečno. Netrpíte mdlobou?“ ptal se Talg.

„Ano, omdlela jsem při řízení dopravy a na čtvrtém horizontu se stalo hromadné neštěstí, srážka vlaků. Pouze druhý horizont je zautomatizován. Na ostatních roboti sami nestačí. Ani nevím, co se mi stalo. Ale dědeček mě poslal k strýčkovi Holanovi, který mě dnes uvede k Bradovým. Budu mít kamarádku, Jiřku. Brzy zesílím.“

Jen sám Bůh ví, co si z těch slov profesor Talg vybral. Lékaři se už vyznají v takových případech. Pokrčil rameny a vybafl ostře:

„Chcete žít?“

„My?“ ukázala udiveně na Holana a sebe.

„Co... vy? Ach tak,“ chápal. „Ne, jen vy sama, Nelly. Strýček je zdráv, ale vy jste churavá. Omdlela jste. To se nesmí opakovat. Vyléčím vás. Budete zdráva jako všecky jiné dívky. Což byly všecky vaše kamarádky v klášteře tak nedokrevné?“

„V klášteře? Co je to klášter?“

Lékař zaťal pěsti a malomyslně je spustil do klína.

„Nelluško,“ pospíšil si Holan obrátit choulostivý směr řeči, „pan profesor tě odveze do svého sanatoria. To je dům, kde budeš mít kamarádky. Strávíš tam několik dnů. Budu tě chodit navštěvovat, promluvíme si denně spolu a také přivedu Jiřku. Chceš být zdráva?“

„Ovšem! Musím být zdráva! Vždyť na mne čeká Arne!“

To byla zase pro Holana novinka.

„Tak vidíš, děvuško. Už pro Arna musíš...“

„Ano, chci, strýčku! Ale kdy uvidím Jiřinu?“

„Ještě dnes,“ vpadl rychle lékař. „Odvezu si vás ihned a odpoledne vás Jiřinka navštíví.“

„Těším se na ni! Velmi se těším! Dosud nikdy jsem neviděla pozemskou dívku!“

Holan se úzkostlivě podíval na lékaře, ale ten s úsměvem mávl rukou. A pohladiv děvče po rusých vlasech, řekl rázně:

„Tak se ustrojte, Nelly. Počkáme na vás ve strýčkově pracovně.“

Vyšli z ložnice.

„Příteli,“ řekl profesor, procházeje se po pokoji, „je mi to nějak divné.“

„Co?“ vydechl Holan úzkostně.

„Inu, to všecko. Netajíte něco přede mnou? Ven s tím! Lékař musí být informován, jinak ...“

„Snad nemyslíte, profesore...?“

„Jaké okolky. Mám dojem, že na dívce někdo spáchal zločin.“

„Doktore!“

„Ne vy, jiný! Byla někde vězněna! Ale nedovedu si představit... Řekla, že nezná pozemské dívky. Neviděla oblohu. Plete cosi o řízení dopravy a horizontech, robotech. Nezná pojem klášter. A čeká na ni jakýsi Arne. To mi chcete povídat, že byla v Sacré-Coeur?“

„Profesore... ono je těžko... nerozuměl byste mi, i kdybych vám sebelépe líčil... O jedno vás žádám: o důvěru! Znáte mě přece, že nejsem schopen záludností, tím méně zločinu. Ta dívka je...“

Výkřik z dívčiny ložnice přerušil jeho slova. Vběhli k Nelly. Stála u otevřeného okna, křečovitě se držíc plochy.

„Co je, Nelly?“ přiskočil k ní Holan s uděšenou otázkou.

„Tam! To... hleď!“ ukazovala do hloubky na panoráma Prahy, chvějíc se zimničně.

„Praha. Město. To tě tak děsí?“

„Děsí? Naopak. Je to tak... není to přelud? To je moře... domů! A za tím... tam, ta namodralá pásma kopců! A rostliny a stromy! Každý má jistý odstín barvy! A kvítí! A tam letí... co je to, strýčku?“

„Hejno vrabců.“

„A dole v parku také poletují,“ ukazovala na vrabce a pěnkavy.

„Příteli,“ zasyčel profesor. „Tohle dítě vidí poprvé svět!“

A vtom Holana napadlo:

„Což je-li choromyslná? Sám jste připustil zesláblost ducha.“

Lékař se zarazil.

„Inu,“ hučel, „nelze to vyloučit. Nejsem psychiatr. Eh, co je mi skutečně do toho! Dobře. Udělám, co je v mé moci. Ale nezlepší-li se její duševní stav, zavolám ke konzultaci kolegu Koubu.“

Holan se mimoděk zachvěl při jméně psychiatra, v jehož sanatoriu strávil synovec Jiří své hrozné chvíle.

„Dobře,“ tvářil se svolně, „ale zatím...?“

„Transfúze krve. Ještě dnes.“

„Máte vhodného dárce krve?“

„Musí se najít. Ale teď mě napadá... Děvče se těší na setkání s Jiřinou. Znám tu holčičku. Žába jako květ. Což, aby ona darovala svou krev?“

„Profesore, výborný nápad! Promluvím s Bradovými. Jistě svolí. A Jiřce neuškodí malé puštění žilou.“

„Nu, malé nebude. Spíše se bude muset opakovat. Uvidíme. Sdělím vám výsledek po krevní analýze. Ještě dopoledne. K večeru by pak musela Jiřina už být u mne. Řekněte jí, že bude s Nelly v jednom pokoj a – vím, že je mlsná – dostane všecko, čeho se jí zachce. Tak, Nelly,“ obrátil se k dívce, stále vyjeveně hledící do přírody, „půjdeme!“

Vydechla, jako by probuzena z krásného snu. A když Holan řekl, že pojede s nimi, vykročila ochotně.

Errata:

14.08.2021 03:25