Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Pánové,“ ozval se ve skrytém ampliónu ředitelův hlas, „lituji, že vás musím vyzvat k rozloučení. Vůz právě přijel.“

„Ach, jaká škoda!“ řekla Nelly. Upřímnost její lítosti potvrdily slzami zalité oči.

„Ubohé dítě,“ šeptal Farin pro sebe a pohladil dívku po platinově rusých vlasech. „Budeme se snažit, abychom vás zase co nejdříve navštívili,“ těšil ji.

„Nedělám si naděje! Výlety z CENTRA bez průvodu nejsou možné. Nikdo z pánů nás dosud nenavštívil.“

„Což to je vězení?“

„Není. Ale – pojďte! Rychle! Otče, vyprovodím pány sama.“

Těsně u nástupiště stál na koleji proudnicový vůz, jenže mnohem menší a kromě dveří měl po obou stranách okrouhlá zasklená okna.

„Velitel poslal pro vás jeden ze svých nejlepších vozů,“ křičela, aby přehlušila hukot gyrostatů. „Je to vzácný projev jeho přízně! Nikdy nezapomeňte: Všude, v každé místnosti, kde se octnete, i v tomto voze, všude vás může slyšet, chce-li! Mohl vás slyšet i v našem bytě! Slyšet i vidět. Je vševědoucí!“

„Ale to je...“

Dívčina dlaň se přitiskla na Rogerova ústa a umlčela jeho projev.

„... je to další doklad úžasných technických pokroků,“ doplnil Farin.

Dívka je vedla k vozu.

„Sbohem!“ řekla.

„Nashledanou!“ odpověděli.

Smutná Nelly však kývala záporně hlavou. Stiskli jí ruku, vstoupili do vozu, dvířka zapadla a vůz vyrazil jako šíp.

Vnitřek vozu byl sice zařízen jednoduše, ale pohodlně. Vypouklé sklo nástropního tělesa zalévalo vnitřek nevtíravým světlem. Skleněná stěna je oddělovala od automatického řidiče. Zabořeni v hlubokých klubových křeslech měli pocit, že jedou v limuzíně přepychového auta po hladké, prvotřídní autostrádě. Necítili sebemenší otřesy.

Pamětliví dívčiny výstrahy, mlčeli. Jen občas vyměnili několik bezvýznamných slov.

Tušová tma venku znemožňovala posoudit rychlost jízdy, jistě však byla veliká. Teprve po chvíli se jim naskytla tato příležitost, když vůz po delší jízdě s přídí vyzvednutou vzhůru, což svědčilo o silném stoupání trati, vyrovnal svou polohu a proletěl podél žhavého jezera, které se dmulo a kypělo ve vzdálenosti několika set metrů. Na jeho povrchu se tvořily homolovité boule, které se hroutily, vychrlujíce žlutý sloup plynů.

A tu i v ohromné rychlosti jízdy zahlédli nový div.

V rudé záplavě žlutého povrchu spatřili ve značné výši nad jezerem jakési velké trychtýře, v jejichž jícnech mizely plyny jakoby vysávány. Zdálo se jim, že zahlédli ještě výše v rudém pološeru jakési ohromné roury, které se od trychtýřů vodorovně táhly kamsi do dálky.

Avšak Farina zajímalo to tajemné ústrojí nad jezerem. Co znamená? Jsou to snad ohromné větráky, vysavače a odvaděče otravných plynů? Pak je to gigantická stavba, která se vymyká lidským možnostem... Ale mohli ji provést roboti. Ovšem, těm není práce v oblacích otravných plynů nemožností.

Sotva měli příšerné jezero za sebou, strnuli nad novým obrazem. V rudém přísvitu vynořily se nedaleko obrysy továrny. Byla to zase okrouhlá budova, od níž se hvězdicovitě rozbíhala dlouhá, přímá, nízká ramena, z nichž každé bylo ukončeno ohromným plynojemem. Farinovi bylo jasné, že je to plynárna. Sem ústí roury, odvádějící zachycené plyny ze žhavého jezera.

Avšak – jaký je její účel? Hospodářský? Sotva. Plyny nejsou hořlavé. K pohonu výbušných motorů se nehodí. A také ne ke svícení. Vždyť ani nikde neviděli plynové osvětlení. Ale tyto plyny jsou rozhodně jedovaté! Jaký mají účel tedy tyto obrovské plynojemy, jejichž obsah by stačil na vyhlazení všeho živého na povrchu zeměkoule? Proboha, kdo je ten tvor, v jehož moci jsou? Je to technický génius podle všech divů, které dosud viděli.

Vůz se naklonil na bok a se zdviženou přídí stoupal spirálovitě vzhůru. Po chvíli se vyrovnal, několik minut letěl po rovině, pak zmírnil rychlost a konečně stanul. Zvenčí vnikla do vozu záře denního světla.

Nebylo jim však dopřáno, aby uvažovali o tomto novém překvapení. Dveře se otevřely a mezi nimi se objevila statná postava muže v tmavomodrém stejnokroji, s placatou čepicí na hlavě, v jejímž čele zářilo zlaté písmeno N. Teno úbor se podobal námořnické uniformě. Pleť jeho tváře, zarostlé černým plnovousem, byla temná a z černých očí zářily přímost, inteligence a energie. Sympatický zjev.

„Vystoupit, pánové,“ vyzval je anglicky. „Jsem osobním přidělencem velitele.“

Vystoupili z vozu. S údivem hleděli na palác, od jehož černé syenitové fasády se odrážely světelné paprsky. Kolem paláce se rozprostíral vzrostlý park. Avšak jaký to byl park. Vysoké obelisky cypřišů, homole klášterních chvojek, skupiny smutečních vrb. Temně rudé sloupoví v podjezdu ovinuté břečťanem. Černé, hladké průčelí paláce. Celkový dojem – hřbitov s ohromným náhrobkem.

Vysoko nad tímto nevlídným obrazem se ztrácela v temné dálce přírodní klenba. Byli v nesmírné, nedozírné podzemní dutině Ale to světlo? Oslněni odvrátili oči. Ano, je to slunce!

„Jak je to možné?“ tázal se Roger. „Copak už nejsme v podzemí?“

„Jsme. Dosti hluboko,“ odpovídal stručně komorník. „To slunce také někdy hřeje, je-li toho arci třeba.“

„A proč ta smutná, hřbitovní architektura?“

„Rozkaz velitele,“ řekl vážně muž.

„Podivín,“ hučel profesor.

„Pánové budou mít jinou vyhlídku,“ usmál se jejich průvodce.

Vedl je parkem kolem paláce.

„Jaká to krása!“ zvolali oba, stanuvše na okraji zahrady před zadní částí domu.

Také zde svítilo „slunce“ Ale jiné než vpředu. Zalita jeho paprsky ležela zde zahrada jako pravý biblický ráj. Široké chodníky dlážděné mozaikou pestrých nerostů vinuly se jako orientální koberce mezi záhony růží a hyacintů, macešek a tulipánů, begónií a pelargónií a všeho kvítí, na něž si jen vzpomene duše Evropana Ze smaragdově zelených trávníků svítily hvězdy kopretin, ohnivě plály vlčí máky, jako dukáty se leskly hlavičky pampelišek.

Jako ve snu kráčeli do hlubiny parku. Zde byla umělá či přírodní skalka. Sotva k ní přistoupili, pocítili změnu v slunečních paprscích, které zfialověly

„Horské slunce“ zvolal Roger.

„Ano,“ potvrdil komorník. „Ale září jen na tu skalku. Je to potřebné pro její vegetaci.“

S údivem hleděli na bující pestrou horskou květenu, v níž nechyběla bělostná protěž, rododendrony a rozmanité druhy netřesků.

Vystoupili po svahu: nový obraz. Byli v tropech! Lemována papyrem a bambusovým houštím, ležela zde zelená hladina tůně, z níž v peřejích odtékal potůček. A za ní skupiny kokosových a datlových palem, houštiny divokých banánů a vlevo tonul v tajemném stínu tropický prales.

Zde slunce žhnulo.

A přece všecka ta krása byla jako mrtvá. Nebylo slyšet hlásku. Nebylo tu, co nejvíc oživuje přírodu: zvěře ani ptactva. Ba ani hmyzu!

„Což by nebylo možno oživit ten ráj?“ obrátil se Roger na průvodce.

„Bylo. U nás nic není nemožného.“

„Proč tedy -?“

„Velitel nemiluje,“ pravil komorník ve zkratce a rychle dodal: „Tato část parku patří všem pánům. Sem velitel nevkročí. Park je velmi rozsáhlý.“

Vrátili se. Byli uvedeni do prvého patra.

„Přejete si bydlet odděleně?“ ptal se komorník.

„Společně, je-li to možné.“

„Zde, prosím,“ otevřel jedny dveře. „Společná jídelna a pro každého ložnice.“

„Je to krásné,“ řekl Farin, zmaten přepychem a pohodlím. „A vlídné,“ dodal, hledě na proud slunečních paprsků pronikajících stórami na oknech.

„Ve skříních je vše, co potřebujete. K obsluze je vám přidělen sluha. Dovolte, abych vám ho představil.“

Stiskl na stěně knoflík. Několik vteřin nato se dveře otevřely a do jídelny vstoupil robot v modré livreji. Jen nehybné rysy jeho tváře prozrazovaly, že to není živý tvor.

„Nemluví, ale vnímá. Vykoná všecko, co mu poručíte. Ovšem jen to, co spadá do jeho oboru. Do oboru sluhy, chápete? Je pouze nutné, abyste před vyslovením rozkazu uvedli v činnost jeho vnímací ústrojí. To se stane, když stisknete bod na jeho čele. Mechanismus je zcela prostý. Uvnitř je přístroj, který vaše slova napíše na proužek papíru, jenž je natočen na válci. Parlograf. Tím způsobem objednáte například jídlo. Zvláštní mechanismus vede robota do kuchyně, kde si vaše přání přečte kuchař. Ostatní postup je pak zase prostá mechanika. Zkuste, prosím, objednat třeba jídelní lístek.“

Farin přistoupil ke stroji, a stisknuv označené místo na jeho čele, řekl: „Jídelní lístek!“

Robot se obrátil a vyšel z pokoje. Po chvilce se vrátil.

„Hm. Máte tu velký výběr,“ řekl Farin, když nahlédl do listu.

„Naše farma je zásobena snad vším, po čem zatouží žaludek,“ usmál se komorník.

„Jen vína tu nejsou,“ podotkl Roger.

„Alkoholické nápoje jsou vyloučeny,“ potvrdil muž.

„Nu, něco si vybereme. Ale nejdříve se osvěžíme koupelí.“

„Měl bych ještě dodat, že váš robot je schopen všech služebních výkonů. Umí také uklízet. Tím jsem skončil svou povinnost, pánové. Přeji vám dobré osvěžení a dobrou noc.“

„A - velitel?“

„Pro dnešek jsem nedostal žádné rozkazy,“ řekl majordomus a vyšel z pokoje.

Sluneční světlo zezlátlo a pak se zlomilo v růžový svit.

„Slunce zapadá,“ řekl Farin. „Jak podivně zní ta slova zde, hluboko pod zemí.“

„Co nám přinese zítřek?“

Na tuto otázku neměli odpovědi.

Errata:

30.05.2021 10:58