Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kráčeli vpravo, podél horského masívu. Pojednou se zastavili před ústím tunelu, vedoucího do nitra skalní stěny.

„Dřív než vstoupíme dovnitř,“ začal Roger, „musíte vyslechnout krátkou lekci z oboru geologie a geochemie. Avšak, promiňte, zapomněl jsem, vy jste chemik! Pak vás tedy nemusím poučovat. Ale musím vám říci, že vaše i moje vědomosti jsou k ničemu.“

Roger se odmlčel. Zato dostatečně hovořily jeho sevřené rty, křečovitě zaťaté zuby, tvář, stažená v trpký úsměšek a oči, v nichž hořela bolest i zlost...

„Vzpomínám si,“ pokračoval přiškrceně, „na úžas, který mne uchvátil, když jsem viděl ty předpotopní obludy v jezeře či snad moři za plantážemi, a na ostatní divy, jimiž nás omračoval agronom Lewis. To byly prvé rány, které dostala má teorie, ačkoliv věc spadala více do přírodovědy. Ale ta je s geologií úzce spjata. Nesmím ani vůbec uvážit jsoucnost tohoto podsvětí! které kdovíkde má začátek a kde konec. Už fakt, že zde žiji, sta kilometrů pod zemským povrchem, úplně vyvrací teoretickou geofyziku, podle které bychom se v této hloubce museli ve vteřině proměnit žárem ve škvarek a plyny a popel jako v krematoriu.

Namítnete snad, že říše byla vytvořena už před padesáti lety a přišli jsme tedy do poměrů dávno už pro lidské bytosti přizpůsobených a vybavených vymoženostmi, o nichž nemá moderní pozemská technika ani zdání. Ale co tedy Nemo s ostatními? Ti sem vnikli jako první lidé do pouště Pro ně nikdo nepřipravil ani ty nejmenší životní podmínky!

Krátce: už to, co jsme oba společně zde viděli a zažili, staví všecku geofyziku, geologii a geochemii na hlavu. Ale teď, milý kamaráde, vás provedu tím nesmírným muzeem, jak jsem vám slíbil. Tahle chodba nás uvede před mapu jenže to není mapa z papíru ale skutečná. Pojďte!“

Prošli nepříliš dlouhým tunelem a stanuli na dně propasti přesně kruhovité, s kolmými, jakoby hlazenými stěnami. Bylo zde jasno, neboť kolem stěn spirálovitě zářila ostrá elektrická světla, táž jako v kotlině.

„Řekl bych,“ řekl Farin, „že je to uměle vyhloubená obrovská studně. Podle těch světel myslím, že výška stěn je nejméně sto metrů.“

„Milý inženýre, s vaším prvým náhledem souhlasím. Možná, že to původně byla přírodní propast, která se útvarem hodila pro účel, o němž si povíme později, a byla tak uměle přizpůsobena a zdokonalena. Ale s výškou se klamete. Osvětlení teď totiž funguje jen v dolní části. Posvítíme si výš.“

Roger zasunul páku ve stěně a Farin, hledě vzhůru, se zapotácel jako v závrati: spirála světel bleskem vzlétla vzhůru do takové výše, že se nahoře zdála vycházet z jediného bodu. Současně pak perspektiva působila takovým dojmem, že se Farinovi zdálo, že stojí uvnitř nesmírného kužele, jehož hrozivě nakloněné stěny jako by se už řítily.

„Proboha! Co je to...?“ zajektal.

„Uklidněte se,“ pravil Roger. „Jsme na dně ústřední haly, z které vedou v různé výši chodby do dolů a hutí. Výška této haly je dobrých sto kilometrů. Je tedy vrchol haly stále ještě asi tři sta kilometrů pod zemským povrchem. Vzestup je možný jen zdviží, která je zde,“ ukázal do skalního výklenku.

„Připomíná mi to propast, kterou jsme vykonali prvý sestup s roboty,“ broukl Farin.

„Zcela správně,“ potvrdil Roger, „je to snad ona. Vstupte do zdviže.“

Letěli rychle vzhůru. Po chvíli výtah stanul.

„Vystoupili jsme o tři tisíce metrů,“ hovořil Roger. „Řekl jsem, že vám ukáži přírodní geologickou mapu. Máme ji před sebou. Pohleďte na obvod haly, který tvoří kolmý řez v tomto útvaru a můžeme jasně pozorovat jednotlivé vrstvy. Zde právě vidíte, že se dosud stejnoměrná barva i vzhled změnily, což znamená, že v této výši končí jedna vrstva a výše začíná jiná. Dosavadní vrstva je bohatá železná ruda: magnetit, haematit, limonit a siderit. Chodba za námi vede k hutím. Vystoupíme výš.“

Když proletěli podél celé této velkolepé geologické mapy, chápal Farin úplně, že geologova teoretická učenost byla skutečně postavena na hlavu.

Ale to nebylo všechno.

Cestou k hutím a dolům procházeli tunely, které se namnoze rozšířily v ohromné dómy. Pestré stěny svědčily o rule, syenitu, žule a porfyru, vápenci a mramoru, slinu, křídě a olovu. V rozsedlinách zářily nádherné valouny ametystu, chalcedonu, karneolu, chrysoprasu, achátu a jiných polodrahokamů a mezi vrstvami křemene svítily žíly – zlata. Byla tu také silná pásma temně rudá s průsvitnými sloupečkovitými krystalky, na povrchu šedě oxydovanými: proustit, bohatá stříbrná ruda. A nechyběly ani drahokamy, z nichž nejhojnější byly rubín, safír, topas a jiné druhy korundu.

Zopakujeme-li si všecky tyto poznatky, pochopíme stav, v jakém se octla Rogerova duše. Geolog dospěl k poznání, že jeho věda, jako všecky ostatní, je věčné budování – babylónské věže. Dokud tohle neviděl, věřil své teorii jako neochvějné jistotě. Teď se všecky ty pevné, nedobytné hradby, tvrze a bašty zřítily a rozpadly v prach.

Musí stavět znovu.

Základem mu musí být právě to, co dosud považoval za báje a legendy. Země musela být po věky trhána zevní nebo vnitřní silou a urvané povrchy její kůry se převalily přes doliny, ohromné hory zavalily ohromné propasti. Bylo to jakési vyrovnávání povrchu. Snad rotace Země byla kdysi mnohem volnější a nějakou zevní mocí nebo katastrofou ve vesmíru náhle zvýšila Země otáčení kolem své osy, přičemž mohutný náraz odstředivou silou způsobil přelivy a přesuny hořejších vrstev zemské kůry. Tím a jen tím se dal vysvětlit vznik této celé nesmírné podzemní dutiny nynější Nemovy říše.

Pří prohlídce dolů a hutí byl Farin zklamán. Mohl jen zjevně obdivovat jejích rozsáhlost. Dovnitř mu nebyl vstup dovolen a Roger neměl vlivu, aby mu vnitřní prohlídku vymohl. Zde vládli jiní nad nesčetnými roboty.

Téhož dne se vrátil Farin do Centra.

Errata:

30.05.2021 10:58