Vítej, návštěvníku!

Při večeři, ke které společnost zasedla, začal profesor Charni opět rozhovor o Atlantidě a o záhadě jejího zmizení.

„Musíme na to myslit nyní, kdy už máme tuto neznámou, ztracenou pevninu – snad na dosah ruky!“ tvrdil.

„Nu, že by byla tady na dosah ruky, v to právě mnoho nevěřím,“ bručel kapitán Gilbert. „U Kapverdských ostrovů?“

„Při takové rychlosti, jakou má náš Nautilus, je každá záhada na dosah ruky,“ odsekl Charni. „Ostatně, proč bychom tady dřepěli, kdyby náš velitel nevěřil, že...“

Pavel vzdychl.

„Je to zastávka na cestě, profesore. Každý pracující objekt má právo odpočinout si.“

„Ano. Ano. Z vás mluví člověk dnešní doby! Každý má právo si odpočinout. A nikdo nevidí, že věda je neúnavná, že stále jde dál, bez zastavení. A vědec že musí pracovat bez oddechu, stále.“

„Vědec většinou nic nedělá, jak ty lidi znám, proto nemá po čem odpočívat,“ štípl doktor Baudin.

„Co? Cože? Vy, doktore, vy snad chcete říci, že vědci jsou líní lidé. No, to už přestává všechno!“

Pavel se usmíval. Viděl, že ti dva jsou už zase v sobě. Připadali mu jako dvě stále se škorpící děti. Aby zavedl řeč jinam, pravil:

„Profesor říká, že velitel Nautilu snad věří, že je cíl na dosah ruky.“ Pokrčil rameny. „Až poznáte, kdo je nyní skutečným velitelem Nautilu, budete se možná divit. Ten pravý velitel totiž nemusí věřit, protože už ví, kde Atlantis je, a povede nás přímo k cíli.“

Kapitán, profesor i lékař pohlédli překvapeně na Pavla.

„Domníváme se, že velitelem Nautilu jste vy!“ řekl Gilbert.

„... a Farin! Nezapomínejte na Farina,“ vpadl Charni.

„Nemohu vám to jen tak stručně vysvětlit,“ usmál se Pavel. „Snad je to nyní víc Farin než já, i když tu není...“

Vtom vstoupil matros a oznamoval, že Pavel má jít k vysílačce. Pavel odhodil ubrousek, dopil poslední doušek kávy a spěchal do telegrafistovy kabiny.

Volal Nemo.

„Sledoval jsem vaši cestu a vidím, že váš stroj může podat obdivuhodný výkon,“ promlouval k inženýrovi. „Ovšem, ještě to není vrchol sám. Ale můžete byt spokojen. Vaši přátele jsou naivní lidé, jaké mám rád, protože vidím, že takoví to obvykle dobře myslí se mnou i s vámi, ačkoliv nic bližšího nevědí. Přítel Farin vám děkuje za to, že na něho stále vzpomínáte. Posiluje to vaši důvěru ke mně. Zítra ráno se vydáme na cestu. Rád bych vám i vašim přátelům představil průvodce, který vás bezpečně povede až k cíli. Vyžaduji však naprostou poslušnost. Upozorňuji vás, že je nutná i proto, poněvadž při rychlosti, kterou s Nautilem jedete, by vám mohla být osudná každá sebemenší odchylka do strany nebo do výšky. Doufám, že mi rozumíte a že mi chcete důvěřovat jako dosud. Já ze svého velitelského můstku“ – hlas Nemův zněl poněkud ironicky – „vidím poněkud víc než vy, a protože mohu sledovat nejen každý pohyb vašich lidí, ale i každý pohyb vašeho malíčku na ruce, zasloužím si snad, abyste uznal, že vás povedu bezpečně. Můj průvodce je sice němý, ale povede vás zcela srozumitelně. Stačí, budete-li poslouchat rozkazy, které vám budu dávat. Kapitán pak ať se řídí rozkazy, které mu bude dávat můj průvodce. Jste spokojen?“

Pavel stručně Nemovi poděkoval. A vyslovil nejen dík, ale i to, čím jeho srdce překypovalo, obdiv pro svého neviditelného a nedosažitelného rádce.

Když se pak vrátil do jídelny, zastihl zde všechny. Profesor se opět hádal s doktorem. Naštěstí byli oba hašteřící se muži již natolik ospalí, že dovolili Pavlovi, aby jejich hádku na dvanáct hodin přerušil – a šli spát.

„Časně ráno, kapitáne, se sejdeme, abych vám dal instrukce!“ řekl Pavel. „Dobrou noc!“

Časně ráno zazářilo asi padesát metrů před přídí Nautila kulovité světlo. Všichni obyvatelé člunu je pozorovali. To již byl Pavel u přijímače a obdržel od Nema poslední instrukce.

„Za tímto světlem vpřed!“ zavelel kapitánovi. „Držme se přesně směru, jímž nás povede!“

„Rozkaz!“ zasalutoval kapitán. A za chvíli se rozhučely stroje uvnitř podmořského obra.

Světlo se poněkud zakomíhalo a pak náhle vyrazilo vpřed. Nautilus za ním. Netrvalo dlouho a loď plula svou nejvyšší rychlostí. A světlo jako by unikalo před ní, anebo jako by ji táhlo za sebou pod spoustami vod.

Než se profesor a lékař dohodli o tom, že vlastně loď pluje za světlem, řízeným nějakou tajemnou rukou, a že to není reflektor, kterým si snad Nautilus ozařuje cestu, překonala loď už pořádný kus cesty. Vyplula někdy k povrchu, jindy zas jako šipka se nořila ke dnu – uhýbala vlevo, vpravo, projížděla úzkými průlivy mezi atolovými ostrovy, mihla se kolem ostrého úbočí nějakého podmořského horstva, projížděla lesy sasanek a pralesy mihotavých hvězdic.

„To je něco tak úžasného!“ otvíral ústa Charni.

Pavel s úsměvem pozoroval jejich úžas. Chvíli postál s nimi, na chvíli odešel do kabiny kapitánovy (jenž se velmi spokojeně tvářil) a na chvíli zase ke svému přijímači.

V poledne se sešli v jídelně u krátkého oběda, ale nikdo se nevyptával na nic. Pavel ostatně sám nemohl nic vysvětlovat. Mohl nanejvýš potvrdit, že Nemo splnil svůj slib a poslal jim průvodce naprosto bezpečného, to bylo vše.

Pak cesta pokračovala jako dosud. Několikrát se zdálo, že hlubinná tma, do níž světlo loď vede, je tlamou, z níž Nautilus již nikdy nevyjede, jindy zas nepostačily přístroje, vyvíjející elektrické výboje, bojovat s faunou, která se ovíjela kolem boků Nautila, ale přesto všechno spěchala podmořská loď rychle dál.

Teprve k večeru, když Pavel byl u přijímače, zazněl varovný Nemův hlas:

„Zmírněte jízdu!“

Jeho rozkaz opakoval Pavel kapitánovi.

A vzápětí Nemo poručil: „Ukáži vám malý experiment. Plujte zvolna pod hladinou, vaši cestu křižuje obchodní loď. Provedeme jí veselý kousek.“

Jen domluvil, světlo, které je dosud vedlo, zhaslo.

A vtom již spatřil Pavel periskopem na obzoru loď. Však co to! Nad parníkem vysoko ve vzduchu se vznášela táž světelná koule, která až dosud vedla Nautila hlubinami.

„Zmírněte jízdu ještě víc!“ velel Nemo.

Pavel telefonoval rozkaz kapitánovi a Nautilus rázně zabrzdil.

„Co se děje?“ slyšel Pavel ulekanou otázku kapitánovu.

„Vše v pořádku!“ odpověděl

„Ale světlo zmizelo!“

„Vím. Nerozsvěcujte reflektor. Velmi zvolna vpřed!“

„Jaký je to zase nový zázrak? Pozorujete to nahoře?“ křičel kapitán do mikrofonu, vyjeveně hledě na obrazovku svého televizního přístroje.

„Vidím. Velmi zajímavé, kapitáne! Hleďte na ten shon na palubě. Teď už lze přečíst na přídi jméno lodi Duarte. Zastavte! Ať se pokocháme... proboha živ...!“

Výkřik úžasu odumřel Pavlovi na rtech.

S hrůzou viděl, jak se světelný kotouč jako žhavá koule rychle snáší na parník.

Na okamžik utkvěl na vrcholku stožáru lodi.

Proletěl po lodní anténě.

Zatančil na třech komínech.

Na velitelském můstku způsobil, že kapitán s důstojníky se rázem octli na hromadě ve zděšeném klubku.

Poskakoval divoce po celé délce paluby, vyvolávaje hrůzný, ale také směšný zmatek mezi lodníky.

A náhle vnikl do jídelny.

Panika!

Podnosy s příbory a mísami tříštily se na zemi a do louží omáček a vína klesali zděšení číšníci a cestující, snažící se uprchnout z dosahu domněle žhavého tělesa.

Největší úžas však nastal, když se kotouč vnořil do podpalubí a zvolna, majestátně prošel kabinami, drze a nediskrétně odhaluje všecky jejich taje. Neušetřil ani dámské oddělení.

Dost!

Kotouč se rázem vznesl zase do výše, výsměšně svítil do lidských tváří, v nichž se nesmírný údiv střídal se zlostí a smíchem.

A pojednou jako blesk zmizel ve vodní hloubce a utkvěl před přídí Nautila.

„Vpřed!“ ozval se Nemův rozkaz.

Nautilus vyrazil.

„Snad jste nezpůsobil prolití krve?“ telegrafoval Pavel Nemovi.

„Krve? Ani kapky. Nejvýš z naraženého nosu některého číšníka. Zato rozlitých omáček a vína bylo dost. Světlo je studené. Nemá hřejivé síly. Byl to pouhý žert!“

„Ale ta ohromná síla průsvitnosti!“

„Ano, mohutnější nežli rentgen. Vyplujte na hladinu! Snad zachytíte radiotelegrafickou depeši, kterou Duarte určitě vyšle, aby světu oznámila tohle dobrodružství.“

Pavel dal příkaz a Nautilus vyplul na hladinu.

Zapojil příjem vysílačky právě včas, aby zachytil tuto depeši:

Portugalsky parník Duarte zažil právě na 36. stupni západní délky a 18. stupni severní šířky nevysvětlitelné dobrodružství. Z mořské hlubiny se vynořil kulový blesk, ozářil široký obzor oslnivým světlem, snesl se na loď, proběhl palubou, vnikl do jídelen i do kabin a pak zmizel v moři. Zajímavé je, že blesk nikomu neuškodil, ačkoli očividně pronikl i tělem několika lidí. Způsobil však pochopitelnou paniku, která měla za následek spoustu rozbitého nádobí a zničené úbory cestujících. Horší následky jsou v kabinách, kde v této chvíli lodní důstojníci jsou zaměstnáni urovnáváním diskrétních záležitostí. Je však naděje, že spory budou urovnány. Nikdo z cestujících ani z posádky nebyl zraněn. Korunou záhady však je, že kulový blesk, když se ponořil do moře, zmizel rychle na západ, následován temným obrysem ponorky, plující nevídanou rychlostí. Nebyl-li to přelud, naskýtá se závažná otázka, jejíž rozluštění bude úkolem směrodatných kruhů, které mají povinnost dbát o pořádek a bezpečnost na lodních drahách. Bližší podrobnosti podá lodní protokol po přistání Duarte v Lisabonu.

„Co tomu říkáte?“ četl Pavel z Nemovy depeše.

„Vy jste to také vyslechl?“

„Ano.“

„Nebude z toho mezinárodní zákrok?“

„Jaký zákrok? Proti mně? Kdo může něco podniknout? Buďte klidný. Já i vy jsme zcela mimo světské zákony. A teď pro dnešek končím. Zastavte a spusťte se na dno!“

Nautilus se položil na dno v hloubce osmi set metrů.

„Ráno poplujeme dál. Dobrou noc!“

Světlo zhaslo.

„Dobrou noc!“ opětoval Pavel.

Ale dlouho nemohl usnout. A také ve spánku ho týraly fantastické vidiny.

Profesor Charni procitl. Protáhl se, až mu zalupalo v starých kloubech. V tušově černé tmě jasně zářil ciferník jeho kapesních hodinek. Cože? Už půl osmé? V tuto dobu se už zpravidla snídá. Zaspal. Ale podle toho hrobového ticha dosud všichni spí. A snad i kuchař. Eh, dobře! Zburcuje ty lenochy. Popožene ty spáče!

Vyskočil z lože. Ale vtom strnul.

Stěna, oddělující jeho kabinu od sousední, zmlhověla, změnila se v modravý, průsvitný závoj, který řidl, čím více se odkudsi z předních útrob Nautila blížil jasnící se světelný bod. Jako v modré mlze bylo vidět řadu kabin, v nichž vstávaly živě gestikulující postavy.

Strašidelné světélko, ne vetší než žárovečka kapesní lucerny, postupovalo zvolna, prolínajíc všemi hmotami, až zazářilo v sousední kabině, kde dosud spal doktor Baudin, jenž však ihned, probuzen ostrým jasem, rovnýma nohama vyskočil z postele.

Světlo nezadržitelně postupovalo, prolnulo stěnou a teď oslnivě plálo v kabině Charniho, sledováno vyděšenýma očima lékaře, které se setkaly se stejně vylekaným pohledem profesora.

A tu se z úst obou vydral zděšený výkřik a v nejbližším okamžiku vyrazili oba hrdinové ze svých kabin do chodby, kde se jako vyděšené děti sevřely do náručí.

„Co... co to... proboha...?“ jektali, třeštíce oči na strašidelný zjev, postupující dále do zádi lodi.

Chodba se už také naplnila celou posádkou, která ukazovala na zmlhovatělý obal Nautila, kolem jehož rozplizlého obrysu kroužili příšerní mořští tvorové, hladově dorážející na stěny ponorky.

„Klid!“ zahřměl do vřavy Pavel, který se objevil na chodbě. „Nebojte se! Je to budíček, který nám připravil Nemo, jak mně právě telegrafoval.“

A skutečně: Světlo zatím prošlo celou lodí, zhaslo a hned nato vzplál před Nautilem známý kotouč.

„Podivné žerty,“ bručel profesor. „Z duše by mohl člověka vyděsit. Ale jaké jsou to čáry?“

„Zmenšená ukázka toho, co provedl večer na portugalském parníku,“ hovořil Pavel. „Nemohu vám nic objasnit, nejsem odborník v elektrotechnice. Škoda, že tu není Farin. Ten je už jistě do tohoto tajemství zasvěcen. Doufejme, že nám bude moci, až se k nám vrátí, říci něco bližšího.“

„Mne to zvlášť zajímá,“ ozval se lékař, „neboť se také zabývám rentgenologií. Ale tohle je zcela něco jiného. Úžasná síla a neomezenost průsvitnosti. Hotový zázrak!“

Nautilus se zvedl a řízen Nemovým světlem hnal se dál na západ.

Vystoupili na hladinu a na Nemův pokyn vyšli na palubu.

Ačkoliv dokonalé přístroje, obnovující v útrobách lodi vzduch, dovolovaly Nautilu setrvat po mnoho dní pod vodou, využil kapitán této příležitosti a dal provětrat všechny prostory.

Pavel s Charnim a doktorem stáli na oblém těle Nautila, které řezalo v rychlém letu nekonečnou zelenou pláň oceánu. Světelný kotouč letěl před nimi, kmitaje se v mírném vlnobití. Nikde nebylo vidět lodi, neboť pluli mimo jejich dráhu.

„Máte to pohodlí,“ obrátil se Charni ironicky na kapitána, který přišel za nimi na palubu.

„Proč myslíte?“

„Inu, takový spolehlivý lodivod,“ ukázal profesor na světlo.

„Jděte mi k čertu s lodivodem!“ vybuchl kapitán. „Jde mi to už na nervy! Připadám si jako čokl, kterého táhne pán za sebou na provázku! Jsem tu úplně zbytečný!“

„Milý kapitáne,“ uklidňoval Pavel uraženou ješitnost velitele ponorky, „nebuďte takový škarohlíd! Uznávám sice, že Nemo jaksi zasáhl do vašich práv, ale také vám ulehčil vaše povinnosti. Uvažte, že plujeme v neznámých vodách, daleko od lodních drah. Jste jistě velmi zkušený v podmořských plavbách, ale touto cestou jste zajisté dosud nikdy neplul.“

„Inu, to uznávám.“

„Nu vidíte. A víte také, že do neznámých vod se neodváží žádná loď, tím méně podmořský člun, neboť moře skrývá pod povrchem nebezpečná úskalí a mělčiny, na které bychom mohli narazit. A ačkoliv je Nautilus stavěn z hmoty, která je velmi odolná, jak jste se už přesvědčil, nevím, vydržel-li by při své rychlosti náraz na skálu, v hlubině, kde už beztak musí zdolávat tisíciatmosférový nápor vodního tlaku. A kdyby vydržel, nesnesli bychom takový otřes my a stroje. Myslím, že by to byla naše zkáza. Je tedy jisto, že je tak z vašich beder sňata veliká odpovědnost A není třeba, abyste žárlil na svého lodivoda, který je, jak vidět, génius. Konečně – myslím, že nechybuji, domnívám-li se, že náš lodivod a ochránce, přítel a spojenec, za něhož se prohlásil, je totožný s tajemným kapitánem Nemem, jenž před mnoha lety tropil divy a ohromoval svět se svým zázračným podmořským člunem. Jste Francouz a znáte tedy dobře tu historii. Nuže, na takového mistra nemusíte žárlit! Ostatně vaše velitelská hodnost nijak netrpí, o tom buďte ujištěn. Musíme také uznat další značnou výhodu Nemova vedení, bez něhož bychom bloudili, zbytečně mařili čas, a kdo ví, zda bychom vůbec měli ve svém bádání o Atlantidě úspěch. Vždyť je to ohromná oblast, větší než celá nynější Evropa. A takové rozsáhlé území probádat kousek po kousku v naprosté tmě za pomoci pouhého světlometu je práce na řadu let. Vede-li nás Nemo, vede nás nejen nejkratší cestou, ale přímo k cíli. Cosi mi říká, že Nemo už sám prozkoumal Atlantis a zamlčel nám to jen proto, aby nám připravil překvapení, které sám zažil. Je to muž stejně tajemný jako důsledný. Proto mu musíme být vděční a plně mu důvěřovat. Čas, který bychom mařili blouděním, můžeme využít jinak a lépe.“

„Světlo se ponořuje!“ vykřikl kapitán. „Musíme dolů!“

Sestoupili do lodního trupu. Příklop zapadl a Nautilus klesal do hloubky.

„Jste na místě,“ hlásila Pavlovi přijímačka. „Přistanete na dně kolmo pod světlem. Řádně si z lodi prohlédněte okolí, které vám náležitě osvětlím. Nevyjdete z Nautila, dokud vám nedám svolení. Váš přítel Farin vás pozoruje společně se mnou.“

Pavel telefonoval rozkaz kapitánovi.

Nautilus zvolna klesal, maje světlo těsně před přídí. Pod nimi se objevilo v dohledu dno: podivný kruhovitý útvar, homolovitý kopec s dosti příkrými zevními stráněmi a sráznými svahy do nitra okruhu, který vyhlížel jako kráter vyhaslé a zasuté sopky. Průměr okruhu byl několik set metrů.

Pojednou světelný kotouč před Nautilem zmizel a podle ostrého stínu, kterým se ponorka rýsovala kolmo pod nimi, právě uprostřed kruhu, bylo vidět, že kotouč teď září přímo nad Nautilem, jenž ve výši asi padesáti metrů nad dnem stanul.

Zajímavý útvar. Tato divoce rozeklaná obruba podivně černých rudě a žlutě žíhaných skal, v nichž svítí spleti a sítě jako protkané silnými žilami mědi, zlata a stříbra, dno podivně ploché a hladké, jakoby uválcované nebo slité z betonu... ten pravidelný kruh... kde jen už viděl podobný útvar?

Cosi nepozemského z něho čiší. Cosi... ach, ano, už si vzpomíná. Ale to by bylo... ne! Nelze uvěřit! Že by přece ta báje, jak ji vyprávěl Charni, byla – správná?

„Haló!“ volal do mikrofonu. „Kapitáne, přijďte hned ke mně a vezměte s sebou doktora i profesora!“

Tři pozvaní vpadli do Pavlovy kabiny.

„Co tomu říkáte, profesore?“ zeptal se Pavel, když se seskupili u okna.

„Těžká odpověď,“ krčil Charni rameny. „Nejsem geolog. Ale ani Roger by se nemohl vyslovit, dokud by neprozkoumal ty horniny. Řekl bych, že je to kráter vyhaslé sopky.“

„Podmořské?“

„Ano i ne. Je-li tu skutečně bývalá Atlantis, tedy to mohla být podzemní sopka. Celé to území se přece podle báje propadlo do moře. Ale útvar je pozoruhodný víc svou hmotou, jak se zdá. Vyhlíží to podezřele.“

„Jak jsme hluboko?“ obrátil se Pavel na kapitána.

„Šest set metrů.“

„To není tak mnoho. Kapitáne, spusťte Nautila asi tři metry nade dno. Vystoupím, abych se na tu záhadu podíval blíž.“

„Půjdu s vámi,“ řekl pevně Charni.

„A já též,“ připojil lékař.

Kapitán odešel do své kabiny, aby řídil sestup lodi. Nautilus se zvolna snášel níž, až stanul tři metry nade dnem. Naše odvážná trojice sestoupila po železných schůdkách do spodní části lodi, kde Pavel otevřel dvířka. Octli se v kabině, kde byly skafandry.

Vzájemně si pomáhajíce oblékli těžké úbory, našroubovali neprodyšně utěsněné přílby, zavěsili na záda přístroje na výrobu vzduchu. Obuli se do centových bot, jejichž hořejší lem vzduchotěsně zapadl do lemu kalhot, zhotovených jako celý úbor z téže hmoty, z které byl vyroben obal Nautila. Konečně navlékli rukavice rovněž z holanitu a stáli teď připraveni k dobrodružnému výletu. Mohli poměrně dobře a snadno pohybovat údy, ježto skloubení lehce pracovalo.

Proti útoku mořských živočichů měli vzduchové karabiny s dostatečným množstvím třaskavých nábojů, ostré dýky za pasem a zařízení, které umožňovalo kdykoliv zapojit na povrch krunýře vysoké elektrické napětí, jehož výboj by musel jako blesk usmrtit sebevětšího tvora. Byli tedy chráněni dostatečně.

Pavel otočil na hrudním pancíři vypouklým víčkem, pod nímž se objevila zástrčka se svinutým kabelem. Zasunul zástrčku do čela Charniho přílby a zavolal:

„Slyšíte mě, profesore? Dobře! Otevřte víčko na svém krunýři a učiňte totéž. V pořádku! Také já vás dobře slyším.“

Pak svinuli kabely, uzavřeli víčka a Pavel stiskl na podlaze páčku. Čtverec, na němž stáli, se s nimi zvolna snesl dolů. Octli se v okrouhlé kabině asi dva metry v průměru. Otvor nad nimi se samočinně uzavřel těžkým příklopem, který vodotěsně zapadl.

Pavel zvedl ruku a pak rázně trhl pákou na stěně; současně zapojil světlo své elektrické lucerny, zavěšené na hrudi. V jeho ostré záři měli dojem, že válec, v jehož středu stojí, se s nimi otáčí závratnou rychlostí. Brzy však poznali, že je to proud vody, který sem vniká pod velikým tlakem a odstředivou silou se vine kolem stěny.

Voda rychle stoupala. Zakrátko byla kabina zaplavena vodou, před jejímž tlakem unikal vzduch nahoře do ventilu, který – když voda vyplnila celý prostor kabiny – samočinně zapadl.

Vodní vír ustal. Byli teď ve stejném tlaku, jaký byl venku. Podlaha pod nimi se zvolna odkláněla a zdola sem vnikl zelený přísvit. Přidrželi se železných žebříků u stěny, které se s nimi sesunuly dolů.

Sestoupili a stanuli na mořském dně. V tomtéž okamžiku si Pavel vzpomněl na příkaz Nemův: „Nevystupujte z lodi, dokud vám nedám svolení!“

Tato slova mu teď šlehla hlavou, zahřměla jako výstraha, volání. Ale co? Vracet se už nebude! Konečně: Nemo není jeho poručník a on, Pavel, byl už ve větších hloubkách.

Vpřed!

V Pavlově kabině volala vysílačka. Naléhavě. Zuřivě. Zoufale. Volala marně. Nikdo ji neslyšel.

Errata:

30.05.2021 10:58