Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno se vydala naše trojice na první vycházku.

Prošli prostranstvím a ulicí, širokou asi pět metrů, sestupovali po mírném svahu do údolí. Bylo ještě časně, a snad proto byly ulice liduprázdné. Vycházející Slunce zalévalo kraj zlatistou září a jeho paprsky hrály duhovým svitem na orosených listech a v kalíšcích květů, jimiž byly přeplněny terasy a arkády domků, které našim obrům dosahovaly většinou jen po pás. Jemná, osvěžující vůně jim dýchala vstříc.

Kráčeli k západu. Chtěli si prohlédnout důlní oblast.

Nerušeně prošli městem a octli se na cestě asi dva metry široké, lemované stromky, které činily dojem pěstěných azalek, jenže s drobounkými, jemně narůžovělými květy, z nichž většina už opadala, takže kolem každého stromku byla podestýlka rezivějících lístků.

„Pohleďte, hoši, tohle je zajímavé,“ zval Pavel, skloněn nad korunkou této opelichané kytice. „Nějaké ovocné stromy, podle květů jabloně. Je zde teď tedy jaro. Jak je to jemné. Jako bys hleděl drobnohledem. A jsou už hodně staré ty stromy podle rozpraskalé kůry.“

„Chtěl bych okusit ovoce,“ zatoužil Petr.

„Myslíš jenom na žaludek,“ zabručel Pavel. „Nech si zajít chuť. Tak dlouho se zde nemůžeme zdržet.“

„Snad bude mít král nějakou zásobu. Vždyť ochutnání plodů spadá také do přírodovědeckého zájmu.“

„Hm, to je konečně pravda,“ sledoval Pavel. „Nu, požádáme ho.“

Kráčejíce dále objevovali nové zajímavosti:

Cesta se vinula mezi stráněmi, jejichž temena zúžila obzor. Do mírného svahu stoupaly lučiny, porostlé bujnou a hustou travičkou jako kyprým kobercem a za lučinami se tměly lesnaté hřebeny, lze-li tak nazvat dvoumetrové „velikány“ jehličnatého druhu stromů, jejichž temně modrozelené zbarvení připomínalo známé černé borovice a jiné svým homolovitým tvarem cypřiše a klášterní túje. Vzdálenost těchto lesů činila pro ně jen několik kroků; to přímo lákalo k prohlídce.

„Ale pozor, ať něco nezašlápneme!“ varoval ještě včas Arne, neboť v husté trávě, která zde byla skoro na stopu vysoká, bylo pro ně těžko rozeznat drobného živočicha.

Opatrně postupovali, sehnuti a rozhrnujíce travnatý porost.

Pojednou Petr vykřikl.

„Už ho mám!“

S údivem hleděli na zvířátko zmítající se v jeho prstech.

„Srneček!“

A byl to skutečně srneček, nejvýš dvacet centimetrů vysoký, s něžnými kopýtky na štíhlých nožičkách, hnědý, s bílým zadečkem a rozvětvenými parůžky na hlavičce, věrná zdrobnělina našeho statného srnce.

„Be-béék-bek!“ pískal úzkostlivě, kopaje kolem sebe nožičkama.

„Pusť ho, chudáčka!“ volal Pavel.

„Neboj se, drobečku! Vždyť já ti nic neudělám,“ mazlil se Petr.

Zvířátko se uklidnilo, vysíleno namáhavým zmítáním, a jen se třáslo hrůzou v objetí prstů obrovského člověka.

„To by byla hračka pro Habakuka,“ smál se Petr.

„Jen se opovaž! Hned ho pusť!“ naléhal Pavel.

„Koukejte se, k líbání je ten – au!“ vykřikl Petr bolestně a pustil maličkého paroháče do trávy. „Ten mi dal! Bodl mě do brady!“

„Dobře ti tak!“ přisolil Pavel. „Z toho ještě umřeš!“ smál se.

Lesem nemohli projít. Byl pro ně příliš hustý. Pavlova přírodovědecká lačnost se musela spokojit prohlídkou krajních stromů. Byly to borovice, smrky a jakýsi druh chvojek. Také několik cypřišů a jeden tis, všecky jen málo přes dva metry vysoké, ale podle kůry úctyhodného stáří. Zvláště tis přečkal už zajisté mnoho zdejších generací.

Stromy byly opleteny liánami svlačcovitých rostlin, obsetých drobounkými pestrými květy. Liány splývaly v ladných girlandách a fáborech s haluzí, a na nich – ano, jsou to papouščíci! Překrásně zbarvení ptáčci, malincí jako kolibříci s dlouhými ocásky, skotačili na fáborech, aniž jevili bázeň a plachost. Ale když po nich Petr vztáhl ruku, zapískali jako myšky a odlétli jako roj motýlků mimo dosah jeho ruky.

„Jaká to krása!“ vydechl Arne.

„Ano,“ přikývl Pavel, „a člověk si připadá jako obludný vetřelec.“

Vrátili se na cestu, která stoupala do svahu.

Po chvíli došli na návrší a obzor se rozšířil. Cesta se mírně svažovala do kotliny, v jejímž středu vyústila do okrouhlé prohlubně. Už z dálky viděli, že prohlubeň, podobná těžišti cihlářské hlíny, je cílem jejich vycházky.

Asi za čtvrt hodiny vešli úvozem do dosti rozsáhlé rokle s příkrými svahy, žíhanými hnědými, fialovými, nazelenalými a žlutými vrstvami. Na prvý pohled bylo vidět, že jsou v rozlehlé jámě, vyhloubené lidskou prací.

Střed jámy byl vyplněn kupami různobarevné hlíny a kolem dokola ústily do barevných vrstev přes dva metry vysoké otvory, zřejmě vchody do podzemí.

Některé byly u dna, jiné značně vysoko a vedly k nim klikaté, nizounké schůdky, vydlabané do stráně, nebo také žebříčky. Tyto vrstvy jsou pro ně nepřístupné, neboť schůdky by se rozdrtily pod jejich tíhou a o žebříčcích nelze vůbec mluvit; do kurníku pro pozemské slepice jsou stavěny pevněji, neboť průměrná slepice má větší váhu než statnější zdejší obyvatel.

Zbývají tedy jen přízemní vchody. Ale už byla jejich pozornost zaujata novým objevem: v rokli bylo živo.

Kolem násypů ve středu rokle hemžili se lidičky, kteří zatím zpozorovali jejich přítomnost v ústí úvozu. Ale nejevili ani bázeň, ani přílišné překvapení. Jen ustali v práci a jeden z nich běžel úprkem k přízemní štole, kde zmizel.

Hoši čekali u úvozu. Nechtěli trpaslíky polekat a správně vytušili, že malý havíř běžel ohlásit vedoucímu jejich příchod.

A skutečně, za chvilku vyšel ze štoly havíř a vážnými krůčky přistoupil k nim. Naštěstí měli s sebou tlumočníky a rozuměli uvítání, jež po hluboké pokloně slavnostně zahájil ředitel dolů, oblečený v havířském kroji, jak se vyobrazují pohádkoví »permoníčci«.

„Vítám vás, vznešení, ve své pracovní oblasti. Viděli jsme už včera ohromné těleso, v němž jste k nám sestoupili z nebeské výše. Byl jsem také přítomen vašemu uvítání a bylo mně oznámeno, že navštívíte naše doly. Očekával jsem vás a prosím, abyste přijali můj doprovod.“

Arne poděkoval za sebe i své druhy. Skalní mužíček je vedl podél kolmé stěny ke štole, která měla tvar asi tři metry vysoké a o něco užší brány. Malý vůdce rozžal křesadlem lucerničku a pobídl návštěvníky ke vchodu.

Prvé, čeho si povšimli, byly dvojité kolejničky, které se táhly po obou stranách štoly a mizely v temné dálce. Ale když se Petr sehnul, aby si kolejničky prohlédl, viděl, že nejsou kovové, nýbrž z jakéhosi nerostného tmelu, podobného betonu nebo cementu. Ovšem, vždyť zde nejsou hutě a železo je na této planetce asi vůbec neznámé.

Cesta mezi kolejničkami byla asi půl druhého metru široká, provozu drobných havířů víc než postačovala, ale pro naši obří trojici byla nepatrná, takže museli kráčet husím pochodem.

Prvý za mužíčkem šel Arne, jenž brzy viděl, že matné světélko z lucerničky ozařuje jen nepatrný okruh před ním a jeho kamarádi nevidí, kam šlápnou, poněvadž stín Arnovy postavy jim zacláněl.

„Rozsviť svou elektrickou lucernu, Petře,“ vybídl druha, zakončujícího průvod.

Ostrý světelný kužel vyšlehl do dálky a současně se rozlehl zděšený výkřik vedoucího mužíčka, který stanul tak náhle, že Arne rychlým zastavením kroku, kterým by byl nevyhnutelně důlního ředitele rozšlápl, sklesl nazad do Pavlova náručí, a jen Petr, který se současně v setrvačností chůze přimáčkl na Pavlova záda, zachránil stabilitu a zabránil, že se oba jeho kamarádi nezvrátili na zem.

„Co se stalo?“ vyjekl Pavel ulekaně.

„Slunce! Ach, Slunce... k nám... se-stou-pilo!“ slyšeli zajíkavý skřek mužíčkův, skleskl na kolena a vzpínal k nim ručky, zatímco jeho zhaslá lucernička se kutálela po zemi.

Hoši pochopili. Není divu, že elektrický světlomet, byť jen kapesní, musel u této bytůstky vyvolat takový dojem.

„Neboj se,“ chlácholil Arne trpaslíka a schýlil se k němu. „Není to Slunce, ale umělé světlo, jehož zdroj zde dosud není znám.“

„Ach, ne! Vidím přece... Je sice menší, ale je to Slunce!“ trval permoníček na svém.

„Zvedni si svou lucerničku a jdi klidně dál! Neboj se! Vždyť jsme přece přátelé,“ domlouval Arne důtklivě.

Rozhodný tón zapůsobil jako rozkaz. Mužíček vstal, uklonil se a nastoupil další cestu. Skoro běžel, občas se ohlížeje a jektaje nesrozumitelná slova modlitby.

Pojednou se štola rozšířila.

Ocitli se v rozsáhlé jeskyni, do níž ústily přízemní vchody, a také na kolmých stěnách zely v různé výši menší temné otvory, vzájemně spojené terasami, které se kolem stěn svažovaly až dolů, na dno jeskyně.

A sotva stanuli na prahu a proud oslnivého světla z Petrovy lucerny ozářil podzemní dutinu, ozvaly se výkřiky a volání z mnoha hrdel. Jako roje světlušek kmitaly se lampičky na terasách i kolem nich, a drobné postavičky prchaly v divokém zmatku.

„Uklidni je přece!“ poručil Arne průvodci v úzkosti, aby nedošlo k neštěstí. Důlní vedoucí se vzpamatoval.

Rozechvělým hlasem oznámil návštěvu mocných bytostí, kterou jim už včera oznámil a které přicházejí jako přátelé. Po jeho slovech nastalo uklidnění, zvláště když Petr zhasl strašidelný světlomet.

Nyní mohli lidé pozorovat reje světýlek. Pohádkový dojem. Jako by se octli v kouzelné říši skalních mužíčků, o nichž v dětství četli a slyšeli tolik krásných báchorek. Zde se staly skutečností.

„Co se tu doluje?“ tázal se Arne průvodce.

Z odpovědi nezmoudřeli, neboť jména hmot zůstala pro jejich tlumočící přístroje nepřeložitelná.

„Je to kov?“

„Ne.“

„Tedy hlína?“

„Ne.“

„Nerosty?“

„Ano.“

„K čemu se užívají? K topení? Je to snad uhlí?“

Důlní ředitel zřejmě nechápal význam tohoto slova. Přistoupili k haldám uprostřed jeskyně.

„Prach a drobounké kousky,“ mumlal Arne, přesypávaje hmotu na dlani. „Vezmu si trochu do kapsy k analýze.“

Pojednou se k haldě blížilo světélko a v jeho záři spatřili obrysy několika vozíků plně naložených hmotou a tažených – párem koníčků. Jejich oči navyklé tmě rozeznávaly asi třicet centimetrů vysoké bělouše, jako by silně zmenšovacím sklem hleděli na koňské spřežení.

Věru, týž svět se všemi bytostmi a živočichy jako na Zemi, jenže zdrobnělý. Doly s týmž zastaralým zařízením i potahy, jakých se užívalo na zeměkouli před mnoha lety, kdy ještě nebyly známy technické vymoženosti, a hlavně elektřina, která zahladila havířské kahance a vysvobodila ubohá tažná zvířata, jež byla odsouzena pro celý svůj život do tmy šachet.

Vybídnuti průvodcem, kráčeli zase přízemní štolou, která mírně stoupala do výše.

Po chvíli se odrazilo světlo jejich reflektorů od lesklých útvarů, které na ně zapůsobily hrůzně, jako široce rozevřená tlama obrovského netvora. Ze spodní čelisti čněly do výše kuželovité zuby a shora splývala hustá síť hrozivých klů, ostrých tesáků a hranolovitých stoliček.

„Proboha, co je to?“ zahučel Petr zděšeně.

„Kroť svou fantazii,“ šeptal mu Pavel. „Snad se nevyděsíš ty, když pidimužík jde první a nejeví strach? Neviděl jsi nikdy krápníky?“

„Jak by ne. Ale tohle nejsou krápníky. Svítí to modře a je to průsvitné jako...“

„Led.“

„Ano. Ale není to led. Čišel by z toho chlad. Vždyť to vypadá jako zuby nějaké mořské obludy. Pohleď jen, jak se to ztrácí v temnu jako v jícnu?“

„Přestaň už, strašpytle!“

Zatím se přiblížili a hrůza se změnila v nevylíčitelnou krásu; ostré světlo se v hranolech lámalo v duhových barvách, v rampouších opalizovalo a vrhalo nádherné fialové a temně modré stíny. Jen ledové střechýle mohou vyvolat tak krásný lom světla. Ale tohle není led, neboť je tu teplo.

„Jaká je to hmota?“ nemohl se už Arne zdržet otázky.

„Sůl.“

„Sůl,“ vydechl Pavel ulehčeně.

„Tak vidíš, chytráku,“ usmál se na něho Pavel. „Polekal ses soli.“

Prošli touto třpytnou krásou a mírně se svažující štolou sestupovali do hloubi. Konečně se zase před nimi rozevřel prostor, ohromná dutina, nad jejímiž rozměry užasl i sám jejich průvodce:

„Byl jsem tu sice už mnohokrát,“ přiznával se, „ale teprve vaše slunce mně odhaluje rozlehlost této jeskyně.“

A když Petrův světlomet zakroužil po prostoru, užasli. Stáli na prahu zdrobnělého podzemního světa. Zvlněná půda tvořila návrší a kopce, údolí a kaňony, a dokonce tu byl i potůček, místy se šířící v tiché tůňky, a v jednom místě ve větší jezírko. Co je však nejvíc udivilo, bylo rostlinstvo: jakési druhy mechu a lišejníků, dužnaté a bujné, takže se podobaly korálovým keříkům, vřesu a borůvčí. Podél potůčku a na břehu rostly zase jiné druhy, podobné kapradí a jarním i letním přesličkám a mezi nimi zlatožluté trsy kuřátek, lišek a jiných hub, dokonce i hřibů, jež by byly chloubou nejnáročnějšího houbaře.

Žel, touto krajinkou nemohli projít, neboť stezičky byly příliš úzké pro jejich chodidla a mimoto byly na nich kolejničky pro vozíky k dopravě sklizně.

„K čemu slouží toto rostlinstvo?“ tázal se Pavel.

„Zásobárna pro všecky obyvatele.“

„Je to vaše jediná strava?“

„Jediná ne, ale základní, nejvýživnější a nejvydatnější. Jí se čerstvá nebo sušená a také se rozemílá.“

Tím se jim dostalo vysvětlení, že podzemí skýtá mnoho dobrých poživatin.

Jinou štolou vystupovali vzhůru a zakrátko vyšli zase do kotliny.

Z různobarevných násypů vzali si Pavel i Arne špetku. Provedou analýzu, snad se jim podaří zjistit prvky a složení.

Čím odměnit ochotného průvodce?

„Něco bychom mu měli dát na památku,“ mínil Arne.

„Což mou elektrickou svítilnu? Vydrží mu na nějaký měsíc,“ navrhl Petr.

„Ano, to bude dobrý dárek. Máme jich zásobu. Ale co s ní bude dělat? Sotva ji unese.“

„Může ji vozit. Rozhodně by jmi všem takové světlo posloužilo.“

„Dobře,“ svolil Arne.

Ale trpaslíček ulekaně odskočil, když mu Petr podával svítilnu.

„Ne, ne!“ volal úzkostlivě, a než se nadálí, zmizel ve štole.

„Trochu neuctivé,“ bručel Petr.

„Musíš se vžít do jeho duše,“ omlouval ho Pavel. „Bytost, která žije v podzemí, odloučena od světa, prostá a primitivní ve svých citech. Je přece známá pověrčivost havířů, i když už poznali technické vymoženosti a pokrok. Jsem si jist, že by sotva který z našich havířů ukázal tolik statečnosti jako tenhle tvoreček, aby sám provedl podzemím tři obry, z nichž každý by ho mohl stiskem dvou prstů rozmačkat na kaši. Přejme mu radost, že se zhostil svého úkolu. Jistě se mu ulevilo.“

Touž cestou se vrátili, a až na rozruch, jejž vyvolal jejich průvod městem, se dostali bez nehody do Aeronautila.

Ještě téhož dne se dali do analýzy přinesených hmot, Arne do chemické a Pavel do kvalitativní. Už mokrá analýza jim přinesla překvapení, neboť nazelenalý druh hmoty vyvolal v destilované vodě silné okysličování, v němž čirá tekutina opalizovala. A když pak Arne nad zkumavku přiblížil hořící zápalku, vzňala se tekutina překrásně růžovým plamenem, z něhož prskaly roje oslnivě bílých jisker. Marně se snažil plamen uhasit: přiklopené sklíčko bylo s ostrou ranou vyraženo do výše, kde se roztříštilo o strop kopule. Výbuch nebyl sice příliš prudký, zazněl jen jako prásknutí bičem, ale přece udivil, tím více, když Arne zjistil, že plamen je – chladný. Přitom nebylo cítit zápach.

„Metan,“ usoudil Arne. „Důlní a bahenní plyn. Jenže je přece odlišný od metanu, který u nás vytváří známé bludičky v močálech a hoří bílým plamenem. Tenhle je krásně růžový a prská jiskry. Necháme to vyhořet. Nebudeme dlouho čekat. Hmoty je ve zkumavce jen maličká špetka.“

Ale Arnův předpoklad zklamal. Když se nemohl dočkat uhasnutí, zkoušel jinou hmotu.

Byly to nažloutlé kousky, které ve vodě ležely mrtvě, neměnily objem ani tvar, a také voda zůstala čirá. Slil tedy vodu a sušil hmotu pozvolna nad lihovým kahancem. Když vyprchaly páry, kousky se pozvolna rozpadávaly a přitom se jejich barva měnila v červenou. Zakrátko byla ve zkumavce jasně červená moučka, kterou Arne vysypal na sklíčko. Vanul z ní mdlý zápach, jaký vydává pálená hlína. Arne do tohoto prášku vkápl vodu, která rychle splynula s moučkou. Zředil kasičku a roztíral.

„Hm,“ kroutil hlavou, „tohle je barvivo. Nějaký druh okru, který pálením zčervená, jako například bavorský okr se pálením mění v pruskou červeň. Ale nechápu tu odolnost vůči vodě za studeného stavu. Zkusíme natřít dřívko.“

A tu – vytřeštili oči: natřená ploška okamžitě zčernala a pod nátěrem se vyhloubila.

„Je to prudká žíravina!“ zvolal Arne. „Ale na sklo nepůsobí, jak jsme se přesvědčili.“

„Zkus papír,“ navrhl Petr.

„Papír jistě stráví také, poněvadž jsou v něm dřevité látky,“ řekl Arne. A jeho předpoklad se potvrdil.

„A což sukno?“

Hadřík zůstal nepoškozen a také barva se nezměnila. Zrovna tak se neprojevil účinek na srnčí kůži, kterou lékař nabídl k pokusu.

A tu se Arne dotkl záhadnou látkou povrchu své ruky.

„Co to děláš!“ vykřikl Pavel zděšeně.

„Nelekej se zbytečně,“ ukazoval Arne klidně svou ruku. „Nepůsobí-li na srnčí kůži, nemůže účinkovat ani na lidskou. Ale je to podivné.“

„Naše žíraviny také nepůsobí na všecko stejně.“

„Ano, doktore, ale tam nemířím.“

„Nýbrž?“

„Hleďte,“ ukazoval Arne na zkumavku, z níž dosud neztenčeně šlehal růžový plamen. „Ta špetička by už dávno musela být strávena, a zatím hoří dosud. Tohle je zase prudká žíravina na dřevo a snad i jiné látky. Ale řekněme jen na dřevo. V přírodě je převážně dřevo, myslím-li nejen lesy, ale rostlinstvo vůbec. Spojme tyhle dvě věci: hořící plyn, sice s chladným plamenem, ale silně třaskavý, a tuto žíravínu, která by rychle zničila všecko dřevěné, lesy, háje a rostlinstvo vůbec. Nic vás nenapadá?“

„Bodejť ne!“ ťukl se Petr do čela. „Bylo by možné, že by zdejší lidé, nebo aspoň jejich vědci, neznali tyhle účinky?“

„Ano, to mám na mysli,“ přikývl Arne.

„Ba věru,“ souhlasil Pavel, „zdá se mi, že ta zemička není tak nevinná, jak se nám zdálo.“

„Zemička může být, ale ti drobečkové.“

„Jsou poťouchlíci!“ doplnil Petr. „Vzpomeňte si, že jedí maso, zvěřinu, jak nám řekl ten vrchní permoník. Čím ji loví?“

„Žíravinou sotva,“ ušklíbl se Pavel.

„Tou ne, poněvadž na zvěř nepůsobí. Ale je tu ten plyn.“

„Chladný.“

„Na teplotě při lovu nezáleží. Ale na výbušnosti. A plyn je třaskavina.“

„Myslíš, že zvěř zavolají a pak na ni házejí bomby?“

„Jsi úžasně nechápavý, doktore,“ ohrnul Petr rty. „Mohou mít pušky a místo střelného prachu užívat náboje s tímhle plynem. Je-li tomu tak, pak nejsou daleko od Pozemšťanů.“

„Nu, nepředbíhejme,“ uvažoval Arne. „Je možné, že mají střelné zbraně, jak líčíš, ale jistě jen k lovu. To jim nelze zazlívat a to neznamená ještě zlo, jaké si maluješ. Ale může také být, že nemají ani tušení o změně nevinného barviva v nebezpečnou žíravinu, zhoubnou převážné části přírody. Zdejší chemikové asi ještě nepřišli na postup analýzy, jak jsem ji prováděl já. A kdoví k čemu se téhle hmoty používá. Chemické pokusy s jedinou látkou mají nesčíslné možnosti, zvlášť ve volbě použití jiných látek ke spojení. Budeme se snažit, abychom v této věci něco vyzvěděli.“

„Ale chytře a opatrně.“

„Samozřejmě. A ukáže-li se, že užívají téhle hmoty k nevinným účelům, nesmíme jim prozradit svůj objev, poněvadž bychom jim dali vnuknutí ke zlu,“ varoval Pavel.

„Hoši, bude-li to tak, budu se po celý svůj život stydět,“ zahučel Arne.

„Pročpak?“

„Vždyť je to charakteristická ukázka toho, kam směřuje naše chemická věda.“

„Z toho si nic nedělej,“ uklidnil ho Petr. „Objev neznamená ještě zlé úmysly.“

„Zvlášť tenhle, který se stal čirou náhodou,“ přikývl Pavel.

„Náhodou? Spíš mně sám ďábel postup našeptal,“ drtil Arne mezi zuby.

„Tak vyzkoušíme další,“ obrátil Pavel list a usedl ke svému stolku.

Několik dalších druhů se žaháním dmuchavky změnilo v kovy, jež jim prozatím zůstaly záhadou, jeden další napojil vodu příjemnou příchutí kysličníku uhličitého, z jiné hmoty se vyvařením ve zkumavce stal jakýsi zeleně fluoreskující rosol, jejž budou musit ještě vyzkoušet, další jedna vyvářka zbarvila lakmusový papír na červeno, což dokazovalo přítomnost prozatím neznámé kyseliny, a poslední se úplně vyvařila, zanechavši podezřelou vůni, po níž, ačkoliv ji ihned vypudili otevřeným oknem, měli pocit opojení, jako by si šňupli kokainu.

Nebyl tedy výsledek jejich bádání příliš uspokojivý. Ale zbylo jim ještě několik polotovarů, jejichž podstatu se jim snad podaří objasnit příštími analýzami.

Teprve příštího rána růžový plamen zbledl a dohasínal a voda ve zkumavce zprůhledněla. Ale zároveň se tratila zemina ze dna zkumavky. Když pak plamínek doskomíral, zbyla ve zkumavce čirá tekutina, čirá a lučebně čistá destilovaná voda, zbavená všech nerostných příměsků.

Samozřejmě, že tento výsledek naše chemiky překvapil. Ale ještě větší překvapení jim způsobil rozbor hmot v ostatních zkumavkách.

Zjistili v těch různých usazeninách, tuhých i rosolovitých, mokrou i suchou cestou prvky všech vzácných zemin, známých pozemské chemii. Bylo tu zastoupeno europium, jež dosud nebylo možné kovově připravit přes jeho kovové příznaky, zrovna tak jako nejvzácnější zemina gadolinium a vzácné terbium. Také zjistili erbium a jeho rozložením dosažené dysprosium a holmium, a konečně nechybělo ani samarium, našedivělý kov, dosažený žaháním. Ale všecky tyto prvky byly ve sloučeninách podřadné. Hlavní podstatu převahou množství tvořily prvky, nad nimiž zůstával jejich rozum i s odbornými znalostmi stát. K objasnění jim mohla přispět jen čirá náhoda.

Arne jejich rozpaky rozluštil otázkou:

„Kam se podíváme dnes?“

„Bylo by nejlépe,“ navrhoval Pavel, „kdybychom se vydali na cestu kolem planety.“

„Výborně!“ přikývl Petr. „Vykonáme pěšky cestu kolem toho zdejšího světa.“

„Je to lákavé a vlastně nutné,“ souhlasil Arne. „Ale co s Habakukem? Je-li správné, jak řekl Nemo, že Makro má v průměru asi osmdesát kilometrů, činí jeho obvod asi dvě stě padesát kilometrů. To je výlet nejméně na týden, a to ještě nepočítám s možnými oklikami, překážkami a zdržením, neboť budeme přece na studijní cestě.“

„Vezmeme kocoura s sebou.“

„To nejde, Petře. Je sice krotký, ale přece jen je to dravec. Lehce by mohlo dojít k nepříjemnostem. Nezbývá než ho zde zavřít a zásobit na delší dobu.“

„Kdy vyrazíme?“

„Po obědě.“

„Vezmu také skládací stan,“ napadlo Pavla.

„Ano, poněvadž přenocovat budeme musit venku. A dáme se na severovýchod, abychom se z jihozápadu zase vrátili.“

„Správně, Arne,“ pochválil Pavel. „Nejlepší směr, abychom poznali alespoň přibližně všecky odstíny podnebí a poměrů rostlinných a živočišných.“

Slunce plálo v nadhlavníku, když trojice vystoupila z Aeronautila.

Errata:

30.05.2021 11:04