Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc uplynula klidně. Petr spal jako spravedlivý, ale Arne trpěl muka. Teprve za svítání usnul. Ani ráno nebylo lépe. S nadlidským přemáháním musil zakrývat vír obav a starostí.

S úlevou vyslechl Pavla, který odmítl Petrovo pozvání ke společné vycházce. Chtěl si provést analýzu některých dalších hornin, které si včera přinesl.

Vyšel tedy s Petrem Arne.

Vyšplhali se po svahu a dali se rovinou na opačnou stranu, kde dosud nebyli.

Kráčeli opatrně stepí, jejíž ostřicový porost jim dosahoval nad kolena.

„Je zajímavé, že tu není ptactvo ani hmyz,“ řekl Petr.

Asi za hodinu došli k trsům křovinatého kapradí a obrovských přesliček, podobných bujným, přes dva metry vysokým modřínům. Odtud jim už ovšem zmizel obzor s roklí i Aeronautilem, zahalený v hustě našedlé mlze, a kolem nich se otevíralo nové panoráma.

Ale rozhled byl ještě omezenější než na stepi pro zhoustlé kotouče výparů, které jako dým líně stoupaly ve sloupech vzhůru.

Porost zmechovatěl, ale zato zbujněly křovinaté trsy, dosti od sebe vzdálené, takže kráčeli jakýmisi mýtinkami.

Oba nutkala zvědavost proniknout co nejdál, zejména Petra, který byl na své první vycházce. Byli ozbrojeni karabinami a Arne nezapomněl ani na své paprsky smrti.

Mezi sloupy výparů se jim otevíral pohled do dálky několika set metrů, který se měnil, občas zastírán rozplizlou mlhou.

Tak spatřili skupinu nějakých stromů, sice nepříliš vysokých, ale s rozložitými, jakoby shora smáčknutými korunami na velmi silných kmenech kuželovitého tvaru.

Když přišli blíž, viděli, že kmenů je asi dvacet a koruny jsou vzájemně spleteny tak, že tvořily jediný kryt, pod nímž bylo skoro temno, zvlášť uprostřed skupiny.

„Co se to tam pohnulo?“ řekl Petr znepokojen.

„Kde?“

„Tamhle!“

Arne už viděl:

V šeru se zračily některé pně, stojící nepravidelně za sebou, takže jejich společný obrys tvořil jedno mohutné těleso. Ale na jedné straně se okrajová linie pomalu pohybuje, vzdouvá... teď se část temného komplexu – oddělila.

Proud světla z Arnovy lucerny ozářil obrovské zvířecí tělo, přes tři metry vysoké, sedící na zadních nohou, s předními tlapami visícími těžce k objemnému břichu.

Zneklidněna světlem obluda mrzutě zabručela, přilnula ke kmeni a těžce a líně se drápala vzhůru. Když se dostala ke spodní silné haluzi, zvěsila se na ni a s tělem visícím dolů jako žok chmele se líně soukala dál do šera.

„Ten nám není nebezpečný,“ řekl Arne klidně. „Je to sice obr a blíže se s ním přátelit by asi nebylo radno, ale není to jeskynní medvěd, nýbrž jeho příbuzný, lenochod, pravěký předchůdce nynějších lenochodů, pásovců, luskounů, mravenečníků a jiných chudozubců, kteří jsou nebezpeční jen v obraně svými drápy.“

Obešli temnou skupinu, za kterou se před nimi otevřela širá stepní pláň.

Už chtěli vykročit dál, když je přikoval na místo nový objev. V dálce několika set metrů se snášel z mraků k zemi...

„Zvon!“ vyrazil ze sebe Arne. „Totéž zvonovité letadlo, které jsme viděli.“

„Musím si je prohlédnout.“

Ale Arne strhl Petra zpátky:

„Chceš sebe i mne přivést do záhuby, anebo přinejmenším vyvolat krvavou srážku? Ani krok dál! Zde jsme trochu ve stínu, kryti temným pozadím. Doufám, že nás neuvidí. Prohlédnout letadlo! To bych chtěl víc než ty. Letadlo přece není prázdné. Jsou tam členové posádky ze Žlutého přízraku. To znamená, že Žlutý přízrak je někde nad oblaky, nejvýš nějakých tisíc metrů.“

„Co zde budou dělat?“

„Nechápeš? Zachytili naše včerejší volání a teď – nás hledají. A tamhle!“ ukazoval Arne vlevo, kde zamlženým obzorem – nemohl o tom pochybovat – prorážel obrys druhého klesajícího zvonu.

„Tam! Vidíš? Vpravo třetí... čtvrtý kus dál... proboha! Obkličují nás!“ jektal Petr.

„Rychle zpátky!“

Dali se do běhu štváni myšlenkou, že se některé letadlo snese blízko Aeronautila, který bude napaden. Pavel je tam sám... Jak by to skončilo? Co je Aeronautilus proti tomu příšernému žlutému obru nabitému elektřinou tak, že jediným výbojem by mohl jejich letoun se vším všudy rozmetat v prach a popel.

Doběhnou včas? A doběhnou-li, co pak? Zachrání Aeronautila? Zachrání! Aspoň na chvíli, neboť Arne je pevně rozhodnut... ano: použije paprsků smrti! Nemůže brát ohled. Bude to jen nutná obrana. Nemůže čekat, až sami projeví nepřátelství. A pak ihned odstartují. Nemohou jinak. Ba, je právě vhodný okamžik. Nesmějí ovšem vzlétnout vzhůru nad oblaka; pokusí se plout pod nimi na druhou polovinu planety, odkud pak s největší rychlostí vyrazí do vesmíru, opačným směrem, než kde teď stojí Žlutý přízrak. Aeronautilus je malý, nepatrný – hle, výhoda –, za několik minut zmizí v nekonečnu jako kapka v moři.

Ale co s Nemem? Nebudou mu moci ohlásit start, nebudou vedeni. Poletí nazdařbůh...

Nemohou jednat jinak. Musí spolehnout zase jen na svůj šťastný osud.

Konečně doběhli ke stepi. V dálce se rýsoval okruh rokle... Ano, tam je Aeronautilus. A kolem – klid. Kam dohlédnou, nevidí jediný osudný zvon.

Chvíli ještě klusali a pak přešli v chůzi. Ostrým pochodem dospěli ke svahu.

U otevřeného okna stál Pavel a vzrušeně jim volal vstříc:

„Chválabohu! Pojďte, mám pro vás novinu!“

„My pro tebe také!“

Zpoceni a uříceni vešli do kopule.

„Viděl jsem zvony,“ spustil Pavel bez úvodu.

„Jaks je mohl vidět? Vždyť odtud nemůžeš proniknout tou proklatou mlhou, ani triedrem. Byli jsme jistě šest kilometrů daleko a celá tahle oblast byla utopena v páře. Zvony, které jsme viděli, se snesly ještě o nějaký kilometr dál,“ líčil Petr.

„Vy jste je také viděli?“

„Ovšem. Čtyři.“

„A já dva! Ale v opačném směru. Snesly se pod horami.“

„Pak jsme obklíčeni!“

„Vypadá to tak,“ potvrdil Pavel.

„Jak to bylo? Povídej!“ naléhal Arne netrpělivě.

„Podíval jsem se z okna. A tu vidím, jak se shůry snáší povědomé zvonovité těleso,“ líčil Pavel vzrušeně. „Jako letecký padák se snášelo dolů, zpočátku kolmo, ale pak odbočilo vodorovně.“

„Vodorovně? Pak musí mít nějaké strojní zařízení. Věčná škoda, že si to nemohu prohlédnout,“ litoval Petr.

„Může být poháněno elektrickými nebo magnetickými vlivy ze Žlutého přízraku,“ vpadl mu do řeči Arne.

„Pojednou zase klesalo kolmo k zemi a zapadlo tam, na tom návrší, mezi kapradinovité houští. Podívejte se triedrem, uvidíte, že přistálo vedle té vysílačky.“

„Opravdu, je vidět temeno sochy,“ přiznal Arne. „Ale proboha, pak je odtamtud vidět i nás!“

„Z vrcholku sochy ano. Ale ze zvonu ne. Ten je níž.“

„A druhé? Kam dopadlo?“

„Nemohu přesně říci. Snášelo se asi o tři kilometry vpravo, ale jeho přistání jsem odtud nemohl pozorovat, poněvadž jsme ponořeni až po špici letounu v rokli a její okraj nám překáži v rozhledu.“

„Nejvýš čtyři kilometry.“

„Vystupme na okraj rokle. Snad je vyslídíme.“

„Ne, Petře. Toho se vystříháme. Bojím se, že jsme byli pozorováni, už když jsme běželi sem,“ řekl Arne.

Pohlédli na sebe. To bylo možné. Ale pak...

„Je nutno se připravit,“ řekl Arne rázně. „Za nějakou hodinku... Hoši, karabiny a zásobu nábojů! Obsadíme okna. Objeví-li se někdo, palte bez otálení.“

„Nebylo by lépe, kdybychom vystoupili nad rokli? Tam je lepší rozhled.“

„Ano, ale nebyli bychom krytí. A kdo ví, jak na ně budou účinkovat naše náboje. Plně se můžeme spolehnout jen na moje paprsky,“ končil Arne chmurně.

Rozestaveni u oken, s připravenými zbraněmi očekávali nepřítele.

Nepřítele? Neukvapují se? Není to ztřeštěnost? Důsledek prožitých hrůz a zesláblých nervů? Co je štve do nepřátelství, pro něž nemají dosud nejmenší podklad? Vždyť co viděli, dokazuje pouze technickou vyspělost tajemných bytostí. Kde stojí psáno, že národy na jiných planetách jsou zatíženy stejně zvrhlou snahou zvrátit všechny objevy a vynálezy v zlo? Kde je psáno, že duše synů jiných nebeských těles musí být také zotročena démonem zla?

Z úvah byli vyrušeni podivným úkazem. Zpozoroval jej Petr, obhlížející tu část obzoru, v jejímž středu se vypínalo návrší s temenem sochy. Co se tam děje? Zdá se mu, že se hlava sochy šine vzhůru. Klamou ho napjaté nervy? Triedr mu odhalil nepopiratelnou skutečnost: Šíje sochy se protahuje... O dobré dva metry výše se hlava zastavila na válcovitém krku.

„Pojďte se podívat!“ volal.

Přiskočili k němu. A všichni tři zachytili v triedrech, co se událo ve zlomku vteřiny: ve válci jako by mrklo kulaté oko.

„Vyfotografovali nás. A teď vyšlou snímek Žlutému přízraku.“

Vyslovil to Petr.

„Pak nám nezbývá, než odstartovat, děj už se co děj,“ věděl Arne jediné východisko. „Nemůžeme přece čekat, až nás Žlutý přízrak napadne,“ dodal, usedaje k řídicímu stolku.

„Pokus se prchnout šikmo pod mraky!“

„Pokusím, Pavle,“ dotkl se Arne startéru.

Ale vtom mu ruka znehybněla po Petrově varovném výkřiku.

„Stůj!“

„Co se děje?“

„Pohleďte tam!“

„A tamhle!“ ukazoval Pavel na opačnou stranu.

Kolem dokola se z mraků vynořovaly zvony a pozvolna se spouštěly níž.

„Pozdě! Jsme oblíčeni! Můžeme už jen kolmo vzhůru,“ řekl Arne stísněně.

„A což, je-li už nad námi Žlutý přízrak? Srazíme se s ním...“

„Nemyslím, Pavle. Pohleď na ty zvony. Šinou se šikmo odtamtud, kde jsme s Petrem viděli, jak se prve spustily první čtyři.“

„To není tak daleko.“

„Není, ale přesto doufám, že se nám podaří prolétnout. Nasadím nejvyšší rychlost.“

„Snad se nemusíme zvonů tak bát. Srazíme-li se s některým, Aeronautilu srážka příliš neublíží. Jsou přece mnohem menší. A vezmi je čert!“

„Může být. Tak se přece pokusím prorazit šikmo,“ položil Arne ruku na startér.

„Pozor! Copak je to?“ zazněla zase Pavlova výstraha.

Z návrší od sochy vzlétl podlouhlý předmět, podivně opalizující, jakoby průsvitný. Zpočátku zvolna, ale se stoupající rychlostí letěl vodorovně, nikoliv přímo k nim, ale několik set metrů od nich, proletěl v dálce, kde už začínal mlžný závoj, opsal oblouk a vracel se v elipse níž – přímo k Aeronautilu.

Vzdušné torpédo! Magnetická střela, která v silokřivce spojuje póly magnetu, z nichž jeden je v soše a druhý – Aeronautilus, který ji neodvratně přitahuje. Nový důkaz démonické geniality Žlutého přízraku. Narazí na jejich letoun a...

Naštěstí jsou myšlenky rychlejší než blesk a všechna torpéda. Ve zlomku okamžiku proletěl Arnovým mozkem nápad na jedině možnou záchranu, paprsky! Bleskurychle vytasil pistoli, zamířil na příšerné torpédo a stiskl knoflík.

Očekávali prudký výbuch, ale ozval se jen zvuk, jako by praskla láhev se sodovkou, když v dálce asi sto metrů se torpédo rozlétlo ve střepiny a vytryskl proud čiré tekutiny, promíšené stříbrnými kuličkami, které mírně rozprášeny se lehce snesly k zemi.

„To jsou ony!“ zvolal Pavel.

„Co?“

„Kuličky! Strašné! Vysvětlím vám později. Odleťme! Rychle, Arne! Vzhůru! Kolmo vzhůru! Vrhnou-li na nás víc takových torpéd, nestačíš na ně, a zasáhne-li nás některé, bude Aeronautilus zničen. Provedl jsem analýzu těch kuliček, znám účinek. Vzhůru, Arne!“

„Bohu poručeno!“ vydechl Arne a stiskl páku startéru.

Letoun se zachvěl, zvedl a pak vyrazil vzhůru jako blesk.

V okamžiku prolétli oblaky a oknem vnikla vlídná sluneční záře.

„Jsme na svobodě.“

„Unikli jsme.“

„Nad námi prázdno.“

„Žlutý přízrak... Kde je ta obluda?“

„Tamhle! Tam, už hodně pod námi,“ ukazoval Petr. „Nestvůra! Jako schoulený dikobraz.“

„Jak se rychle zmenšuje...“ Pavlovi uvázlo slovo v hrdle.

Pocit nesnesitelné tíže zavalil jeho i Petra tak, že klesli na podlahu, sténajíce a drásajíce si hruď. Arnovi nebylo lépe: vtlačen do křesla lapal chraptivě po dechu. Znali už ten pocit, věděli, že jejich let je náhle bržděn obrovskou silou.

Teď se jim ulevilo. Zhluboka vydechli. Přiskočili k oknu.

„Letíme... jsme taženi... jak rychle se zvětšuje!“ šumělo sípavě v kopuli.

Ano: byli vlečeni – do Žlutého přízraku.

Všechen odpor byl marný. Jako ohromný polyp táhla příšerná koule Aeronautilus k svému sírově planoucímu povrchu.

Mám použít paprsků? Chraň se! vykřikl v Arnovi varovný hlas. Bylo by to záhubou vás všech. Na tohoto obra nabitého nezměrným elektrickým napětím tvé paprsky nestačí.

A také už je pozdě.

Errata:

30.05.2021 11:04