Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Té noci Nautilus, kotvící nedaleko hlavní budovy potopené Atlantidy, odpočíval daleko spokojeněji, než kdy předtím.

Ráno zavolal Pavel Nema a ohlásil mu, že jsou připraveni k vycházce. Kapitán převezme službu u rádiového přístroje. Pavel půjde v čele výpravy stejně početné, jako byla poslední. Zúčastní se jí také profesor.

Vedeni Nemovým světlem kráčeli po kvádrové dlažbě do středu prostranství, o jehož rozlehlosti nevěděli nic určitého, ježto světlo ozařovalo jen blízké okolí.

Pojednou se světlo odrazilo od čehosi lesklého, a když se přiblížili na několik kroků, ulekaně zaváhali.

Ze tmy se vynořily obrysy ohromného netvora, jenž jako by zde číhal. Ležel na velikém balvanu. Avšak světlo poskočilo před nimi dále a vyhouplo se do výše asi desíti metrů, kde stanulo. Těsně nad temenem ozařovalo sochu sfingy, která spočívala na kovovém podstavci. Její tělo bylo přes deset metrů dlouhé. Těžko říci, co představovalo: dívčí hlava a poprsí, lví trup a tlapy, ptačí křídla a ocas, na jehož konci se rozvírala hadí tlama. Toto ohromné těleso bylo kovové.

Profesor Charni stál jako omráčen. A ani ne nad příšerným vzhledem sochy, jež mu nebyla neznámá. Neviděl dosud sice nikde sfingu, provedenou v takové podobě; znal ji pouze z popisů a obrázků, ale před lety viděl cosi podobného – ohromnou sfingu u egyptských pyramid. Její podoba byla poměrně přívětivá a neměla ptačích křídel.

Znal také samozřejmě řecké bájesloví, vysvětlující původ sfingy, a věděl ovšem také, že sfinga byla starověkým Řekům symbolem hrozné záhady a nerozluštitelného tajemství.

Profesorovi bylo ovšem rovněž známo, že tento symbol převzali také staří Egypťané, a věděl, že i v kultuře praobyvatelů Střední Ameriky, vyhynulého indiánského kmene Mayů, byly nalezeny sfingy. Památky po těchto Indiánech jsou dosud zachovány v krajích Mexika a Hondurasu.

A tu jako by se v hlavě profesora Charniho rozbřeskovalo. Odkudsi z hloubi jeho učenosti se vynořily vzpomínky na teoretické statě, z nichž teď, jako vidina, vzrostla před jeho zrakem pravěká Atlantis. Vzpomíná si: Podle odborných spisů, které v mládí studoval, jsou ještě dnes nedaleko Chrihen Itza v Mexiku zříceniny starodávné svatyně Mayů. Chrihen Itza bylo kdysi hlavním městem jejich říše. Svatyně byla zbudována na pyramidě. Na chrámovém sloupoví je vytesána postava ženy s koulí na hlavě.

Ale velikou záhadou pro vědu je původ Mayů.

Jejich řeč obsahuje část slov řeckých a z jejich abecedy je třináct písmen velmi podobno egyptským hieroglyfům. Středoameričtí Chiaperekové, kteří byli větví Mayů, mají ve své řeči mnoho slov podobných hebrejštině. Také tvary lebek středoamerických Indiánů se podivuhodně shodují s lebkami národů západoafrických a nynějších obyvatel Kanárských ostrovů.

Tyto spojitosti bájesloví, jak vidět ze soch sfingy, ze staveb pyramid, řeči a písma, to vše se dá vysvětlit jedině tím, že Amerika s Afrikou byly kdysi spojeny mostem, jímž byla – zmizelá Atlantis..

Pavel žasl také, jenže jeho důvod k obdivu byl rázu čistě technického: divil se zázraku, jak byla tato obrovská socha bezvadně odlita. K tomuto obdivu by se jistě připojil každý, kdo se jen trochu vyzná ve slévačství.

Podstavec pod sfingou byl zdoben překrásnými vypouklými ornamenty a lidskými skupinami, jaké je možno ještě dnes viděti v Egyptě a v Řecku na pozůstatcích pradávných staveb. Dlažba kolem sochy byla vyložena krásnou mozaikou z pestrobarevných kamenů.

Obešli pomník Věčné záhady, který v tomto místě zajisté našel nejvhodnější uplatnění, a kráčeli za světlem.

Po chvíli se octli v parku. Ano, ačkoli to zní neuvěřitelně, kráčeli parkem. Široký chodník, dlážděný mozaikou, vinul se jako pestrý koberec mezi okrouhlými, eliptickými a hvězdicovitými záhony, posetými květenou, jejíž krása a nevídané tvary budily úžas. Všecko kvítí bylo podivuhodně zachovalé a v záplavě světla hrálo nádhernými duhovými barvami, jako by bylo vytvořeno z nejkrásnějších drahokamů.

Charni se nemohl udržet; sklonil se a vztáhl ruku po nádherné chryzantémě, jejíž duhový květ mu svůdně svítil vstříc.

Sotvaže se jeho ruka, oděná na štěstí v kovovou rukavici, dotkla štíhlé lodyhy, sklonil se květ bleskurychle a přisál se k jeho obrněné paži. V okamžiku zmizela duhová hra a také tvar chryzantémy. Místo nevinného květu přilnul k jeho lokti polyp, jehož nesčíslná chapadla – jako klubko fosforově svítících háďat – se svíjela kolem profesorovy paže. Jen s námahou se podařilo Charnimu přetrhnout domnělou lodyhu, která se natahovala, jako by byla z gumy. A když se tak stalo, hasl zvolna jedovatý svit a háďata pozvolna zmrtvěla, vysílena proudem temné tekutiny, unikající z přetrženého těla.

Násilná smrt polypa vzbouřila ostatní domnělou květenu. Snad to byla také lačnost po životní šťávě zmírajícího těla, květný záhon se změnil v nesčíslná ústa a jícny, v tisíce živých háďat a plazů, kteří lačně sáli temnou tekutinu, takže voda v několika vteřinách zase zprůhledněla.

Všichni se shlukli kolem Charniho, jemuž se konečně podařilo zbavit se hnusné, houbovité hmoty, která lpěla na jeho paži. Na povrchu krunýře zůstaly po ní nesmazatelné známky, povrch byl zdrsnělý, jakoby rozleptán žíravinou. Asi to byl nějaký druh medúz, jejichž chapadla obsahují účinnou žíravinu, soudě podle jejich fosforečného svitu.

Kolem nich rejdilo dost hlubinných živočichů, menších i větších ryb všemožných tvarů, některé příšerného, hrozivého zjevu. Bylo tu také hojně průsvitných hadů, tzv. Venušiných pásů, a roje měkkýšů i korýšů.

A tu si všimli, že některé shluky v záhonech, které dříve považovali za květinové trsy, byly těla těchto hlubinných tvorů. Přilákáni svůdnou duhovou hrou a tvary, skončili svůj život v objetí polypů, kteří se svorně dělili o potravu.

Naskytla se jim také příležitost spatřit hromadný útok polypích chapadel na oběť.

Příšerná ryba, asi metr dlouhá, s ostnatým hřebenem táhnoucím se od hlavy až k ocasu, stanula několik metrů nad záhonem, hladově hledíc na trs domnělých žížal, svíjejících se pod ní. Ryba se snesla níž a její dlouhá tykadla se zarudle zářícími body na konci zakroužila nad trsem, z něhož se domnělé žížaly vzpínaly k světluškám. Tak se chvilku vzájemně sváděli krvelační tvorové, jakoby ke hře či sblížení.

Svůdnost polypů zvítězila. Ryba klesla ještě níž, až její světluška na konci tykadla se dotkla domnělých žížal, které se smrštily. Ryba pozbyla trpělivosti a bleskurychle se vrhla na vnadné sousto. V okamžiku byla však zapletena do klubka hadů. Boj byl krátký. Několik mocných, ale marných pokusů dostat se ze smrtelného objetí zakrátko ustalo a obraz zmizel. Když voda zjasněla, viděli, jak si polypí havěť společně pochutnává na vydatné porci. Smysl těch polypů pro vzájemnou podporu a bratrské dělení byl podivuhodný.

Světlo však zvalo dál.

Přešli podél záhonů, když pojednou světlo rychle poskočilo vpřed a ozářilo v dálce asi dvaceti kroků před nimi skupinu stromů. Hned poté se však k nim vrátilo a těsně před nimi rychlým pohybem napříč zřejmě naznačilo, aby nechodili dál. Pochopili a zůstali stát. Světlo poskočilo zase kupředu. A teď se jim naskytla zajímavá podívaná.

Světelný kotouč vnikl do houští pralesa. Byla to houština podivných stromů, značně vysokých, některé z nich se tyčily do mnohametrové výše. A mezi nimi byla spleť křovin. Některé tvary připomínaly obrovské přesličky, kapradí a rostlinstvo, jaké rostlo na zemi v době druhohorní a snad ještě dřív, kdy povrch Země měl zcela jiný tvar a podnebí. Ale viděli také tvary velmi podobné obrovským kosatcům, dracénám, filodendronům, banánovníkům, nízkým vějířovitým palmám a jiným tropickým rostlinám. Nad touto hustou změtí vznášely se koruny datlových palem.

Avšak jak světelný kotouč kroužil v této spleti, dálo se cosi podivného. Prales kolem světla oživoval, koruny palem a křovinatá změť se počala kývat, jako by do ní zalehl vítr.

Světlo rychle proběhlo tímto podivným rostlinstvem a pak se vrátilo k nim. Vystoupilo nad ně a ztlumilo svou sílu.

V nastalém přítmí pochopili, jaké překvapení jim uchystal Nemo. Prales se rozvířil jako v uragánu. Všecko jeho rostlinstvo vzplálo sinalým svitem. A pojednou koruny palem, jako by urvány smrští, vznesly se do výše. V tom okamžiku světelný kotouč nad nimi zhasl a octli se v čiré tmě. Ztuhli hrůzou.

Stalo se něco Nemovi? Je to katastrofa? Zánik světelného zdroje? Nebo jen chvilková porucha, která se za nějaký okamžik napraví? Je-li to zánik světla, pak jsou v nebezpečí života, neboť se příliš spoléhali na Nemovo vedení, nesledovali směr své cesty, který zvlášť mezi záhony se měnil, a oni teď ztratili orientaci, nevědí, kudy zpět.

Před nimi jasněla stále více příšerná, mrtvolná záře, strašidelná svou sinalostí. A to, co teď viděli v její záplavě, připadalo, jako by stáli na prahu rozběsněného pekla, říše vzbouřených démonů zla a pomsty.

Bylo to moře hořícího fosforu, v němž se vztekle svíjela klubka obrovských hadů, šlehaly modré plameny a nad tím se vznášely sinalé, strašidelné zjevy v podobách ďáblů, čarodějnic, za nimiž vlály dlouhé cáry rubášů, kotouče, z nichž vyšlehávaly plameny a vystřelovaly fialové blesky.

Ale právě uprostřed toho strašidelného reje se rozzářilo Nemovo světlo. V okamžiku je obklopil shluk nesčíslných příšer, takže jen slabě prosvítalo jejich mlhovitými těly.

A tu světelný kotouč rychle stoupal do výše, vleka s sebou obrovské, vířící a modře svítící klubko.

V odlesku světla bylo vidět, že jen obrovské kmeny stromů, temné a mrtvé, stály nad touto vzbouřenou a zvířenou záhadou klidně a nehybně.

Příšerný chumel rychle stoupal k mořské hladině. Byl už dobrých osm set metrů nad nimi a neměl tedy daleko k povrchu moře, když náhle řídl a hasl. Tím ostřeji plálo Nemovo světlo, stále ještě stoupajíc. Konečně od něho odpadly i poslední sinalé body jako spálené můry od plamene a shůry klesaly zpátky do pralesa temné, beztvaré chuchvalce.

Co se nahoře událo, zůstalo jim pro tu chvíli záhadou.

Pojednou Nemovo světlo ve výši zhaslo a v příštím okamžiku vzplanulo za jejich zády, ale zmenšené v objemu, jen jako paprsek, tryskající z elektrické kapesní lucerny. Zvalo je však k cestě nazpět a vedlo je poněkud jiným směrem, takže se vyhnuli záhonům.

Cestou se světelný kotouč pozvolna zvětšoval, až konečně nabyl své obvyklé velikosti a síly.

Širokým portálem z kamenných kvádrů vstoupili do okrouhlé arény či kolosea, v němž kromě dvou sesutých balkónových lóží a několika zřícených sloupů nebylo znát poškození. Kolem dokola zvedaly se amfiteatrálně řady kamenných sedadel. Aréna měla ohromný obvod, větší než starořímské koloseum, a nejspodnější pásmo sedadel, spočívající na masivní kvádrovité hradbě, bylo nezvykle vysoko, nejméně patnáct metrů nad podlahou arény.

Uprostřed arény ležela povalena ohromná kovová socha, v níž profesor poznal Nemesis, řeckou bohyni spravedlnosti či spíše odplaty.

Na druhém konci arény prošli nedlouhým klenutým tunelem a octli se ve velké skalní rokli, obehnané holými, hladkými stěnami, které nadto měly ve výši hrozivě vyklenutý lem balvanů, jehož část však byla už sesuta. Na protější stěně rokle zely černé, příšerné jícny jeskyní, uzavřené mohutnou kovovou mříží, jejíž tyče byly silné jako sloupy pouličních svítilen.

Stanuli před mříží. Světlo proklouzlo a ozářilo vnitřek. Bezděčně ucouvli hrůzou. Uvnitř jeskyně leželo tělo netvora, jehož bylo těžko pojmenovat. Rozhodně to nebylo žádné ze zvířat, jaká žijí na Zemi, ba ani jaká žila v době diluviální, kdy byl všedním zjevem mamut, jeskynní medvěd a jiní dávno vyhynulí dravci.

V záplavě ostrého světla leskl se ohromný netvor jako měď a kalená ocel. Tělo měl pokryto velikými šupinami, jakoby šupinatým pancířem měnivých barev. Trup měl v průměru skoro dva metry. Přední nohy s mocnými drápy byly poměrně malé, ale zato zadní byly podobny silným sloupům. Krk končil velikou hlavou eliptického tvaru, jejíž polovici zaujaly silné čelisti, vyzbrojené dvěma řadami strašlivých tesáků, vztekle vyceněných smrtelnou křečí. A vzadu končil trup ocasem, u kořene nejméně metr silným. Celková délka těla přesahovala deset metrů. Z celého těla chyběly jen oči, jediné, co mohla zdolat hlubinná mořská fauna, která jistě jen proto, že selhaly její pokusy rozhrýzt pancéřový povrch a dostat se na měkký vnitřek, vzdala se marné námahy.

Pochopili, že mrtvola zůstala po věky ochráněna od zkázy.

Jaký je to však tvor? ptali se sami sebe. Podle vzhledu je to ještěr. Ze známého popisu pravěkých zvířat mohl to být jen Tyranosaurus. Ale je možné, aby existence Atlantidy spadala do věků před milióny let?

Světlo je zvalo dál k vedlejší jeskyni. Tu se jim naskytl nový obraz. Za silnou mříží leželo na boku zvíře, podobné velikému nosorožci. Mělo však mnohem větší hlavu a horní čelist zahnutou jako ohromný orlí zobák. Kromě rohu, jaký má nosorožec, mělo na čele dva přes metr dlouhé, silné a velmi ostré rohy. Nebylo pochyby, že stojí před mrtvým tělem třírožce čili Triceratopse, pocházejícího z téže doby jako Tyranosaurus. Také toto tělo zůstalo uchráněno před dravými hlubinnými rybami, neboť kůže tohoto netvora, zkonzervovaná mořskou vodou, ztvrdla jako kámen.

Světelný kotouč vyklouzl z vězení, které se stalo netvoru hrobem, a vedl je dál k jinému jícnu, jehož mříž byla spuštěna. Sotvaže však světlo se octlo před vchodem do jeskyně, uskočilo zpět a rychle letělo šikmo přes rokli, zastavilo se před tunelem a trhavými skoky vybízelo k následování. Neváhali, vědouce, že jim hrozí nebezpečí.

Dali se do běhu a několika skoky dostihli ústí tunelu. Stěsnáni v hloučku ohlédli se po příčině, která Nema přinutila k povelu rychlého ústupu.

A tu viděli: z jeskyně se vynořil obrovský had. Jeho hrozné tělo se vznášelo nad nimi a krouživě tápalo ve vodě.

Neměli času k dalšímu pozorování. Světlo zmizelo v tunelu. Museli rychle za ním. A sotva učinili několik dalších skoků, oslnil je fialový blesk a vodní vír srazil je všecky na hromadu.

Co to bylo? Úder blesku shora? Je myslitelné, aby blesk pronikl do této vodní hloubky?

Avšak v následujícím okamžiku voda už zase zmrtvěla a mohli kráčet dále. Přišli k Nautilu, nad nímž zaujalo Nemovo světlo zase své obvyklé místo. To byl jasný rozkaz, aby se vrátili do lodi.

Errata:

30.05.2021 10:59