Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Farina probudil zvonek telefonu, jehož přístroj stál na nočním stolku na dosah ruky.

„Kdo volá?“ tázal se do mikrofonu.

„Kmitko.“

„Nazdar, Juraji! Copak máš?“

„Spíš?“

„Spal jsem. Nuže?“

„Potřebuji vás, totiž tebe. Přijď ke mně ihned do továrny!“

„Co se děje?“

„Nemohu to říci telefonem. Jde o velmi vážnou věc. Jsi v ložnici sám?“

„Ovšem. Můžeš směle hovořit. Nikdo nás neslyší.“

„A přece by nás mohl vyslechnout někdo cizí. Musíš přijít. A sám. Neber si vůz. Přijď pěšky. Hleď vyjít z domu, aby nikdo nevěděl. A hlavní věc: nezapomeň vzít s sebou přístroj!“

„Jaký přístroj?“

„Paprsky.“

„Co s nimi chceš?“

„Důležitý pokus s novým materiálem.“

„Což to tak spěchá?“

„Odkládáš ty někdy? Zpohodlněls, kamaráde. Já pracuji i v noci, je-li třeba. A právě jsem hotov s tou látkou. Ve dne bychom byli rušeni. Teď budeme mít klid. Čekám tě.“

Tato důtka se podobala Kmitkovi. Ale nepodobal se mu hlas. Farinovi se aspoň zdálo, že je hlubší. Ale telefon často barví tóny... A je rozespalý.

„Přijdu,“ řekl.

Ve sluchátku se ozvalo cosi jako sykavé zachrčení a pak známý zvuk, svědčící, že Kmitko zavěsil.

Bylo před půlnocí, když Farin uzamkl za sebou dveře vily a vyšel do husté mlhy. Asi padesát kroků musí jít parkem, v němž tma byla zhuštěna šedivou mlhou, kterou se marně snažilo proraziti světlo elektrické pouliční svítilny od brány.

„BRR!“ zachvěl se, přendávaje skříňku do levé ruky, aby pravicí si upravil šálu kolem krku. „Jako by na mne smrt sáhla!“

A řekl pravdu.

Ráno našel domovník Farinovo bezduché tělo. Leželo zhrouceno přes bezlisté, zpřelámané a rozdrcené snítky a větve jasmínového křoví, těsně u pěšiny parku, několik kroků od brány Jeho široce otevřené modré oči jevily spíše údiv než bolest a na těle nebylo ani stopy po násilí.

Nebudeme líčit scény žalu a zoufalství, které se odehrály nad Farinovým mrtvým tělem v ložnici, když přivolaný lékař pronesl slovo „mrtvice“. Ale poněvadž tu bylo několik otázek, na něž nikdo nemohl dát odpověď, a okolnosti, které budily jistě podezření, oznámil lékař případ policii.

Výslechy a pátrání nepřinesly však objasnění.

Farinova choť Marta i jeho syn Arne věděli určitě, že ubohý muž byl při večeři v obvyklé náladě a před desátou hodinou se odebral do své ložnice.

Jak se octl v noci v parku? Nikdo ho neslyšel vycházet z domu. Paní Marta se domnívá, že slyšela v noci zvonek telefonu, ale nemůže to tvrdit s určitostí. Složené polštáře svědčily, že Farin vstal z postele a vyšel z domu. Ale proč?

Policie pátrala po stopách v parku. Marně. Betonový chodník byl čistý a dokonce i Farinovy stopy smylo husté mžení a déšť, který se k ránu spustil.

Brána i branka byly ráno zamčeny jako vždy, jak dosvědčil domovník.

Jediné, co policii upoutalo, byl javorový list přilepený na příčnou mříži branky, rozdrcený v půli o železnou hranu a potřísněný slabou vrstvou hlíny či písku

„Jako by byl ulpěl na botě někoho, kdo branku přelezl,“ řekl detektiv.

A skutečně také ještě na jiném místě mřížoví našel stopu po hlíně. Ale to bylo vše.

Přesto podrobil detektiv všecko služebnictvo vily přísnému výslechu. Bez výsledku. Brzy se přesvědčil, že takto nedospěje k cíli.

Teprve cvičný policejní pes zachytil stopu. Vedl detektiva dolů z Hradčan až na křižovatku Pod Bruskou, kde bezradně stanul. Příliš mnoho lidí zde už prošlo.

„Tak jsme hotovi,“ bručel policista a vrátil se.

Konečně, to vše byly velmi slabé známky a důvody, aby mohly být podkladem a pohnutkou k vyšetřování. Policie má beztak práce nad hlavu. A pak: lékařský posudek zní na mrtvici. Přesto nařídila policie soudní pitvu. A ta ukázala podivnou skutečnost.

Mozek zesnulého Farina byl zcela čistý, naprosto nebyl překrven; lékařova diagnóza nebyla správná. Ale bylo tu něco, co si nemohli ani věhlasní lékaři vysvětlit: středem mozku odzadu do čela šlo cosi, co považovali za vlasově tenký drát z kalené oceli, který pevně spojoval čelní kost se zadní kostí lebeční. Když pak tento domnělý drát od kosti vyloupli, objevila se v obou konečných bodech – mikroskopická dírka v lebce. A ten drát, chemicky a mikroskopicky prozkoumaný, byl – seškvařený mozek.

Co tohle jenom je? Stopa po žhavém projektilu? Žádný náboj nemůže být tak jemný. Dírky v kosti měly průměr sotva desetinu milimetru.

Elektrický výboj? Jak si to vysvětlit? Zuřivá rozepře se rozvinula v odborných časopisech mezi lékaři, fyziky a chemiky... Utichla však – bez výsledku.

A přece tu byl někdo, kdo věděl vše, celý osudný děj i příčinu Farinovy smrti, všecko, až na jméno vraha. Ale ten musel mlčet. A tento závazek mlčení byl tím krutější, poněvadž tím jediným vědoucím byl – vlastní Farinův syn, Arne.

Prvou stopou, která Arna přivedla na správnou stezku, byla matčina zmínka o telefonu, který zaslechla v podvědomém spánku. Ještě téhož dne pak shledal Arne, že tajná schránka, v níž, jak věděl, byl uložen otcův přístroj, je – prázdná. Paprsky smrti zmizely.

V Arnově mysli jasně vyvstal děj osudného večera, kdy otec zapomněl vypnout mikrofon a oba slyšeli šepot... Otcovy obavy...

Arnovi nebylo těžko domyslit, jak se všechno událo. Otce někdo vylákal a on vyšel s přístrojem. Pak otce zabili a přístroj mu uloupili.

Ale tu se Arnovi vyrojily nové otázky:

Otec byl zabit paprskem smrti. Jistě zákeřně. Byl oloupen o přístroj před svou smrtí? Zdá se to být nemožné, neboť otec byl silák. Byl by se bránil. Byl přepaden více lidmi? Ani to se nezdá správné, neboť i v tom případě by musely být na onom místě stopy zápasu. Nemohl být ani omráčen, neboť na jeho těle nebylo shledáno nejmenší násilí.

Zbývá tedy jediná možnost. Vrah vyčíhal svou oběť ukryt za křovím a prohnal jí lebku paprskem – z vlastního přístroje.

Právě když Arne dospěl k tomuto úsudku, překvapil jej návštěvou známý pilot z Kmitkovy továrny, který mu odevzdal zapečetěný dopis.

„Právě jsem se vrátil,“ hovořil letec, „z Le Havru, kam jsem dnes v noci dopravil toho obchodního magnáta, jehož doprovázel náš orientální korespondent Xavier podle příkazu vašeho pana otce. Všecko je v pořádku. A zde vám doručuji dopis.“

Arne hleděl na adresu, znějící na jeho jméno. Písmo bylo stojaté, s ostrými, pro Evropana nezvyklými tahy, a v pečetí jakýsi záhadný tvar či nápis.

„Z rozkazu mého otce?“ tázal se udiveně.

„Ovšem. Ostatně zde máte písemný příkaz vašeho pana otce a úřední potvrzení řádně provedeného letu,“ dodal pilot.

V prvém okamžiku měl Arne dojem, že čte skutečně otcův dopis, ale brzy shledal, že písmo je mistrně padělané.

„Kdy vám to bylo doručeno?“ tázal se pilota.

„Přesně dnes v noci v 0.18, jak vidíte na razítku. Měl jsem právě noční službu. Příkaz mně dal sám korespondent Xavier, který přišel s tím mužem. Je to nějaký velmož. Mluvil šišlavou angličtinou a s korespondentem hovořil neznámým jazykem. Šéf, jak snad víte, odletěl před půlnocí s velkou dopravní vzducholodí na jih a vrátí se asi za týden. Proč se tváříte tak udiveně? Není něco v pořádku?“

Můj ty Bože! Věru, mnoho nebylo v pořádku! Ale Arne, ač mu bylo hrozně, byl nucen mlčet. Koktaje jakousi výmluvu, rozpečetil dopis. Zaujat obsahem, nevnímal ani projevy pilotovy soustrasti nad náhlým skonem šéfova přítele.

„... velmi lituji... nemohl jsem jinak... služba vlasti...“ vyčetl z chybné angličtiny.

Chrčivý sten vydral se Arnovi z hrudi.

Letec starostlivě pozoroval sinalou mladíkovu tvář. „Není-li vám něco jasné,“ řekl stísněně, „vysvětlí vám věc Xavier, který se, jak mně řekl, vrátí zítra medzinárodním letadlem.“

„Nikdy se nevrátí váš Xavier! Je to bídný zrádce, který za kupu zlata zaprodal sebe, využil jména svého zaměstnavatele ke zločinu a byl zprostředkovatelem loupežné vraždy!“ Tato strašná obžaloba křičela v Arnově duši. Nesměla však přes jeho rty. Těmi proklouzlo jen jediné slůvko:

„Dobře!“

Pilot odešel.

Arne tonul v zoufalství, v moři úzkostí, hrůzy a děsu.

Jeho matka musela být dopravena do sanatoria. Dosud se neprobrala z mdlob. A v téže noci mu hlásil primář ze sanatoria zprávu, která ubohého hocha málem sklála: „Je to smutné,“ slyšel v telefonu vážný lékařův hlas. „Zdá se, že nervový otřes byl příliš velký. Vědomí je zkaleno. Snad se stav zlepší, až pomine horečka. Ale spíše, pokud znám podobné případy z praxe, hm... bude asi nutno ošetřovat chorou delší dobu v ústavu...“

„... choromyslných!“ zalkal Arne.

Lékařovo mlčení znamenalo – ano.

Snad by si byl Arne zoufal, nebýt útěchy a útulku, jehož se mu dostalo v rodině Bradových, a zvláště Pavla Holana, jemuž se ubohý mladík jedinému zcela svěřil se vším, co se dověděl a čeho se dopátral.

Rozvážný Holan plně schválil Arnovo rozhodnutí: mlčet. Ani jinak nemohli. Nebylo možno prozradit účel vraždy. Ten musel zůstat utajen.

Ale vžijme se do strašlivého přívalu hrůzy a děsu, jaký zavalil Holanovu a Arnovu duši při pomyšlení, že příšerný vynález Farinův je teď nejen v cizích rukou, ale nadto v moci lidí, kteří usilují o to, aby celý svět zavlekli do války.

Proto musí Arne napnout všecky schopnosti mladého ducha, neboť jen génius obrany může čeliti géniu útoku. Dá se do práce. A nebude tak ješitný jako dosud, aby se tajil se svými nápady. Spojí se s Holanem. A zapojí také Holanova synovce, Jiřího, jehož dosud pomíjel. Vždyť může být, že v Jiřího mladé duši dřímá také něco, co postačí, aby přišli na to pravé, třeba to jen vzbudit k práci.

Neštěstí nechodí nikdy samo.

Právě v den otcova pohřbu dotrpěla Arnova matka.

Errata:

30.05.2021 10:59