Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynul týden.

Kamako kotvila v Alexandrii, připoutána silnými lany k molu ve starém západním přístavu. Zítra vypluje dále na východ. Lodní útroby hltaly spousty uhlí, jímž se Kamako zásobovala na další pouť.

Od příhody, kterou jsme vylíčili, požívali hoši na lodi plné svobody. Tím byli utvrzeni v dojmu, že přesnídávka s kapitánem, prvá a poslední, byla jen manévrem, jehož účel jim však zůstal utajen.

Často o tom hovořili ve své kabině a ovšem také o věcech rodinných, o účelu své cesty, nadějích v konečný úspěch... krátce o všem. Netušili, že zrádné elektrické ucho přenáší každé jejich slovo Xavierovi.

Řekli jsme, že oba naši mladí hrdinové měli na lodi plnou svobodu. Doslovně vzato, ano. Na lodi čili na palubě. Ale ne v lodi, v jejích útrobách. Ty jim zůstaly nedostupny. Kdykoli sestupovali do podpalubí ke své kabině nebo z ní vycházeli, objevil se někdo na chodbičce, kdo tu měl „náhodou“ práci. Buď čistič, uklízeč nebo za nimi v patách sestupoval jeden plavčík, který za nimi zvenčí uzamkl kabinu.

Do jiných částí lodního trupu se nedostali. Proto jim všecka zařízení zůstala záhadou. Jiří, adept strojařiny, toužil po tom, aby si mohl prohlédnout lodní strojovnu, kterou dosud neviděl. A Arne si zase chtěl prohlédnout elektrická zařízení.

Když se však s touto upřímnou a skutečně nezáludnou lačností po praktickém poučení obrátili na kapitána, úsečně je odmítl s poukazem, že jim není dovolena prohlídka, ba ani vstup do žádné z lodních částí, vyjma jejich kabinu. Ale je známo už z ráje, že zakázané ovoce chutná nejlíp. To se uplatnilo také teď. Vědecká lačnost obou mladých mužů ustoupila a prvé místo zaujala snaha po vypátrání Xavierovy kabiny. Avšak to byl oříšek stejně tvrdý, ba ještě horší. Podařilo se jim vystopovat pouze vchod, kterým Xavier vstupoval do nitra lodi. Byl to příklop na zádi. Ale ten byl vždy uzavřen a otvíral se mechanismem, který se marně snažili rozluštit.

Až teprve dnes, kdy loď kotvila v alexandrijském přístavu, naskytla se jim příležitost.

Na každé lodi, která po delší době zakotvi, dostává posádka dovolení vystoupit na pevninu, aby si odpočala a obveselila v přístavních krčmách. Toho se dostalo také lodníkům na Kamaku, kde zůstaly jen pomocné síly, potřebné k naložení topiva a pitné vody, a Arne s Jiřím, kterým kapitán vstup na pevninu zakázal. Vyšli si také oba lodní důstojníci, totiž kormidelníci, kapitán a - co jím bylo nejvítanější – Xavier i Yamataki.

Velký příklop ve středu paluby byl otevřen a mohutný lodní jeřáb skřípal a vrzal, otáčeje se na svém železném podstavci a přenášeje z mola těžké okovy, naplněné uhlím, které v řinčících řetězech mizely v temné hloubce, až kdesi u samé páteře lodního trupu.

Naší kamarádí stáli na pokraji této temné propasti či studně, do níž lákal železný žebřík.

„Sláva!“

Tápali několik kroků potmě, aby je světlo neprozradilo, kdyby sem snad náhodou někdo shora nebo zdola vzhlédl. Konečně Jirka vybídl kamaráda, aby rozsvítil.

Ozářila se jím dosti dlouhá přímá chodba, s několika dveřmi vlevo i vpravo. Ale tyto dveře je nelákaly. Jejich vzhled a jednoduché kliky bez zámků dávaly tušit, že za nimi jsou jen skladiště a snad špižírny.

Zaujaly je až příkré železné schůdky, vedoucí vzhůru a končící pod železným příklopem. Vedle příklopu, jak se objevil v příkrém světle Arnovy lucerny, bylo malé železné kolo jako zmenšený volant auta. Věc vzbudila strojnický zájem Jiřího, který rychle vystoupil po schůdkách a pohnul kolem. Vtom to cvaklo a příklop se zvolna zvedal. Jiří zahlédl část paluby – a byl doma. Rychle otočil kolem nazpět a poklop zase zapadl. Seskočil k Arnovi:

„Člověče!“ šeptal radostně, „tohle je Xavierův vchod. Jsme na správné cestě. Zde musí být jeho kabina.“

„Pak je to jen tahle,“ ukázal Arne na dveře v čele chodby. Přiskočili k nim. Ale dveře neměly ani kliky ani zámku. Byly pobity železným plechem.

Svítili si po veřejích, kolem dokola... Nikde nic.

Pojednou ukázal Arne na kulatý výstupek na podlaze, těsně u veřeje. Vyhlížel jako hlava velkého nýtu.

„Počkej!“ zarazil Jirka kamaráda, který chtěl na nýt šlápnout.

„Dejme tomu, že se dveře otevřou. Ale jak je potom zase zavřeme? Nepodaří-li se nám to, budeme prozrazeni. To by bylo osudné. Pokusme se dřív najít zavírací mechanismus.“

Hledali, ale marně. A tu Arna napadlo:

„Možná, že druhé šlápnutí na týž knoflík zavírá.“

„To by mohlo být,“ připouštěl Jirka. „Takový mechanismus je dost všední. Ať už se stane cokoli, necouvneme!“

Jakmile se Arne dotkl botou nýtu, dveře se neslyšně otevřely.

Hoši nebyli zklamáni. Octli se skutečně v kabině Xaviera. Ale Jiří byl prozíravý. Než vstoupili dále, zjistil, je-li možno dveře bez znalosti nějakého dalšího mechanismu zevnitř uzavřít. Teprve když viděl, že dveře mají na vnitřní straně správnou kliku, vkročil do kabiny.

Na prvý pohled překvapila místnost svou rozlohou a tvarem do trojúhelníku. Ale to záhy pochopili: byla to poslední místnost v lodní zádi, kde se trup lodi zužoval, a poněvadž byla na konci, v čele chodby, zabírala celou rozlohu, kterou do šíře zaujímaly kabiny vlevo i vpravo a chodba.

Stály zde dvě postele. Byla tedy obydlena dvěma. Asi také Yamatakim. Okrouhlými okny obou stran sem vnikalo dosti světla a Arne mohl zhasnout svou lucernu.

Uprostřed stál prostranný stůl a na něm veliká mapa. Z různobarevných čar, našpendlených praporků a jiných náčrtků mohli lehce uhádnout její účel: sledování bojiště.

Bylo tu hojně papírů s poznámkami, v nich se však nevyznali, neboť byly psány většinou japonským písmem Také na stole ležela akta bohužel stejně nečitelná. Jen podle razítek a pečetí mohli usoudit, že jsou to důležité politické spisy, z nichž mnohé nesly státní znak.

Nebylo pochyby: stáli v úřední kanceláři vyzvědačů. Zamrazilo je při vzpomínce na následky, kdyby zde byli dopadeni nebo jejich návštěva byla prozrazena.

Elektrikáře Arna zaujalo něco jiného: na malém stolku ve zúženém čele kabiny stál – rádiový tlampač. K čemu je tu?

Na lodi je sice přijímač, ale ve společné jídelně. Že by to byla přijímací část tajné špionážní vysílačky?

Arne odvážně otočil vypínačem ve stojánku. A tu slyšel jasně – tikot kapesních hodinek. To ho překvapilo. Tento amplión musí vést někam do místnosti, kde leží kapesní hodinky.

A vtom slyšel z tlampače čtyři jasné zvonkové zvuky. Kapesní hodinky odbily čtvrtou. Čtyři hodiny odpoledne. Sugestivně pohlédl na své zápěstí, kde nosil své náramkové hodinky: neměl jich. Vzpomněl si, že hodinky nechal ležet v kabině. Ale také si vzpomněl, že jeho hodinky odbíjejí... Strnul ohromen! Ano, teď slyšel v tomto reproduktoru jemný, jasný zvuk.

Zděšeně zasténal nad nápadem, který jako žhavá střela mu prolétl mozkem, a jeho ledový proud se rozložil do celého těla...

„Co se stalo?“ obrátil se k němu Jiří.

„N – nic! Ach... není kdy... teď... později ti povím... můj Bože!“ koktal, stíraje s čela studený pot.

Neměli skutečně času nazbyt. Jiří prohlížel každý kout, zásuvky...

„Co hledáš?“ vydechl Arne.

„Paprsky. Musí zde někde být. Pomoz, nestůj!“

Pojednou ukázal Arne na poličku na železnou skříňku, převázanou ocelovým lankem a zapečetěnou dvěma velkými pečetěmi: H. X. stálo na jedné v iniciálkách a na druhé japonský státní znak a pod ním Y.

„Ano,“ šeptal Jiří. „Zde jsou. Oba lotři si zabezpečili vzájemně svůj lup pečetěmi. Vzít je nesmíme. Bylo by to sice legrační, neboť Xavier by se s Yamatakim vzájemně obvinili z krádeže, což by mohlo vést k rvačce, ale možná, že by obvinili kapitána a celou posádku. Tu by došlo k hromadnému vraždění. Zmatek, jaký si ani neumím představit. Ale to by byl také konec našeho života. Uděláme to tedy jinak.“

A tu Jiří vyňal z pouzdra triedr a zahleděl se skrze jeho skla na skříňku.

„Jaké jsou to vtipy, prosím tě?“ vrčel Arne. „Copak je to rentgen?“

„Hotovo,“ hlesl Jiří spokojeně, ukládaje kukátko. „Povím ti, Arne, co je to: paprsky smrti“

„V tom triedru?“

„Ano. Je to rekonstrukce.“

„Kdo ji udělal? Jak jsi vůbec přišel k vynálezu mého otce?“

„Všecko ti vysvětlím. Teď ale už ať jsme odtud. Zničil jsem činnost uloupeného přístroje. Teď je bezcenný. Na skříňce není nic vidět. Vláda se oběma lotrům pěkně poděkuje za bezcenný dárek!“

„Znič také ten tlampač,“ ukázal Arne na reproduktor.

„Proč?“

„Neptej se! Znič to! Vysvětlím ti vše později!“

Vteřina stačila. V reproduktoru luplo a zrádné ucho ohluchlo.

Bez nehody a neviděni dostali se na palubu a odtud do své kabiny. Podařilo se jim najít mikrofon. Ale nechali ho na pokoji. Nebylo radno ničit také tohoto zrádce. To by mohlo vzbudit podezření. A také to už vlastně nemělo smyslu. Pro příště se však zařídí a podle toho budou v kabině hovořit.

Jiří se Arnovi svěřil, jak přišel k paprskům smrti. Přístroj mu dal strýc Holan, který jej po Farinově smrti zdědil s dopisem, aby ho použil, uzná-li za vhodné. O tomto dědictví, které zařídil Farin před svou smrtí, znaje věrnost, rozšafnost a spolupráci Holanovu, nikdo nic netušil. Nikdo nevěděl, co skrývá zapečetěný balíček, jejž Holanovi po Farinově smrti odevzdal notář.

Jiří, jako zručný strojař, překonstruoval dosavadní tvar, lépe řečeno, vmontoval zmenšenou hlaveň pistole do osy triedru. Byl to chytrý nápad a měl několik výhod: zbraň byla ukryta, kde by ji nikdo nehledal, a míření bylo spojeno s triedrem, což umožňovalo zásah i na velikou dálku. Také přesná muška umožňovala bezpečné zasažení cíle.

To vše musel Arne uznat. A udělal to rád. Také neskrbil pochvalou a ulehčením. Jsou teď bezpečnější. Mají vlastně v rukou osud celé lodi.

Hle, jak se vše obrátilo!

Zanedlouho potom vracelo se na loď mužstvo a přikolébal se také kapitán. Těžko říci, zdali jeho chůze, při níž se nohy snažily zaujmout co nejširší základnu, byla síla zvyku, jak je tomu u všech námořníků, nebo pod vlivem vína.

Když se pak na nádherné panorama Alexandrie snášel plášť noci a nábřeží plálo v záři pouličních světel, objevil se na molu Xavier s Yamatakim.

Naše mladá dvojice skrývala rozechvění a trnula v nejistotě, nevyjde-li najevo jejich odvážný čin... Změť nápadů, pochybností a obav se rozvířila v jejich mladých hlavách: Nebyli snad Xavier nebo Yamataki odborníky v elektrotechnice? A nebyli jimi oba? Mikrofon v jejich kabině a tlampač v kajutě Xavierově svědčí nejen o důmyslnosti a chytrosti, ale také o odborných znalostech, bez nichž by instalace nebyla možná.

V Xavierově kabině mohl být někde umístěn nepozorovatelný gramofon, který při vstupu nepovolaného samočinně zaznamenal každý zvuk a také slova.

A nebylo ani třeba zvláštní chytrosti k tomu, aby obyvatelé kabiny učinili opatření, které by vyzradilo vetřelce. Podlaha mohla být posypána práškem, v němž by zůstaly otisky šlépějí: poloha rozložených listin mohla být zaznamenána tak, že by bylo vidět jejich sebemenší pohnutí; mohlo být – ach, je mnoho možností. Dokonce je možné, že někde byla ukryta kamera, která automaticky snímala nevítané návštěvy.

To vše je napadlo teprve teď, a tedy – pozdě. Proto není divu, že jím nechutnala večeře ve společné jídelně a jejich oči úzkostlivě pátraly ve tvářích Xaviera a Yamatakiho, o nichž věděli, že už byli ve své kajutě.

Obličeje obou vyzvědačů nejevily nic znepokojivého, ale to neposkytlo naší dvojici úlevy. Dobře znali Xavierovu mazanost a v Japoncově masce se nikdy nikdo nevyznal.

Večeře měla obvyklý ráz, ačkoliv nálada byla značně povznesená. Hovořilo se o rozpustilých scénách v krčmách, a zvlášť kapitán, obvykle nemluvný, vlivem přemíry šampaňského vína, se neobvykle rozpovídal.

Yamataki zůstal po dobu večeře zcela klidný a Xavier po večeři navrhl, aby se hrálo v kostky.

Arne s Jiřím vyšli z jídelny, aniž je někdo zdržoval.

Až do půlnoci vládl na chodbě, v jejíž čele byla kabina kapitánova a po jejím boku společná kajuta našich dvou přátel, úplný klid.

Ačkoliv byli značně unaveni, nemohli usnout. Pronásledovala je obava, že jejich čin bude prozrazen.

K půlnoci slyšeli na chodbě těžké kroky, které minuly jejich dveře, až konečně zaharašil klíč v kapitánově kabině, dveře zapadly a zase se rozhostilo ticho.

„Kapitán šel spát,“ šeptl Arne.

Dlouho trvalo, než se spánek zmocnil obou chlapců.

Když ráno procitli, pocítili rytmické kolébání a hukot parního stroje. Kamako nastoupila další pouť na východ k Suezskému průplavu, pak popluje Rudým mořem, odtud pak obrátí směr na východ; ostrým kýlem přebrázdí Arabské moře, až jednoho dne přistane – v Bombaji.

Bombaj.

Kolikrát dříve četli a slyšeli to jméno. Nikdy dosud nevzbudilo v nich zvláštní pocity. Ale teď... Křičela z něho výstraha, varování... Jako by Bombaj byla mezníkem, hraničním kamenem, jenž k nim volá: Ani krok dál! Vraťte se! Zanechte další cesty! Prchněte! Vyklouzněte ze spárů, do nichž jste tak lehkomyslně padli.

Uposlechnou této výstrahy? Vzdají se?

Errata:

30.05.2021 10:59