Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamako bez nehody proplula Branou Nářku mrtvých a také cesta věčně rozvlněným Indickým oceánem minula bez nehody.

Loď zakotvila v Bombaji, obepluvši jižní, kyjovitý výběžek Kolaba, obehnaný ostrými korálovými útesy, jejichž divoce rozeklaná krása budila obdiv a hrůzu.

Nyní byla Kamako už zase na další cestě k jihu.

Jiří splnil svůj úkol hladce a vyzvedl v bance peníze, potřebné k další cestě i k výdajům, až loď zase přistane. Ale kde to bude? Zastaví se někde na Sundských ostrovech nebo na Filipínách? Či popluje bez přerušení do Japonska, které je nesporně cílem Xaviera a jeho spojence?

Ať jakkoli, naše mladá dvojice se pevně rozhodla, že bude stopovat zlosyny až k jejich cíli a zúčtuje s nimi, jakmile vystoupí na pevninu a naskytne se k tomu vhodný okamžik.

Na lodi se nic nezměnilo. Dosud pluli podél pobřeží Přední Indie a neminuli Cejlon. Zvlášť Xavier jednal s mladíky přátelsky a přímo sršel vtipem. Ale když se loď blížila k Sumatře, nastal náhle obrat.

Jednoho večera byli překvapeni slavnostně uspořádanou jídelnou, a sotva zasedli ke stolu, zvěděli důvod oslavy.

„Za třicet minut přejedeme rovník,“ oznámil krátce kapitán. „Je starým zvykem tento vstup na druhou polokouli světa oslavit.“

Po večeři, kterou bylo možno nazvat hostinou, následovala ‚oslava’. Udála se po způsobu námořnickém, jak se ani jinak nedalo očekávat: pitkou. Po šampaňském následoval horký grog z rumu a araku.

Mladá dvojice, nezvyklá vínu, nadto pak pekelné lihovině, jako je grog, ostýchala se pít. Ale tu ukázali všichni stolovníci svou pravou tvář.

„Cože? Vy odmítáte můj přípitek?“ rozeřval se téměř nepříčetně lodní velitel. „Vy pozemská štěňata! Zmetkové! Jsem pánem nad vašimi životy! Buď budete s námi pít, nebo vás dám spustit v koších k mořským vlnám! Napijete se slané vody a ohryžou vás žraloci! Vyberte si!“

Věděli, že nehrozí naplano. Nezbývalo, než se podrobit.

Účinek se ovšem záhy dostavil: jen jako v mlhách se pamatovali, že cosi hovořili o penězích, které Jiří vyzvedl v Bombaji a jež je nutno, jak velí lodní zákon, odevzdat kapitánovi do úschovy v lodní pokladně. Jako v mátohách viděli, jak je odvádějí do kabiny, kde Jiří, jakoby hypnotizován černýma Xavierovýma očima, odevzdal balíček bankovek... A pak se vše další kamsi propadlo.

Arna probudila prudká bolest hlavy a drásavý pocit hladu. Ale všecku tu bolest vnímal jen podvědomě, jako by jí trpělo jiné, cizí tělo.

Což – umírá? Byl otráven? Rozhodně jim přimíchali něco do nápoje. Omamný prostředek nebo dokonce jed. Buď je na počátku smrti nebo se po silném zmámení pracně probírá k životu.

Ale ta hrozná trýzeň!

A tma.

Leží vždycky tváří k oknu. V noci viděl vždy dosud venku sinavý přísvit, i když byla obloha zamračena. Světélkující moře vždy modravě ozařovalo okolí lodi. Ale dnes je tu temno jako v hrobě. Kde to vlastně je? Cítí sice rytmické kolébání a slyší šumění vln i tlumený hukot parního stroje; ale – není to klam? Není to závrať, hukot horečkou zpěněné krve, bití tepen a srdce v posledním vypětí životních sil?

A co je s Jiřím? Neslyší jeho dech.

„Jirko!“ pokusil se zavolat. Ale z úst vyšel jen sípavý zvuk.

Znovu sebral všecky síly k výkřiku. Nelidský skřek se zařízl do vzduchu a Arne hned nato ztratil vědomí.

Opět se vzpamatoval. Ale za jak dlouho? Kdo by to mohl říci? Bylo mu lépe. Bolesti polevily. Těžce, namáhavě zvedl ruku k čelu. Bylo zroseno potem. Teď už věděl, že leží, a podle přihrádky vedle záhlaví leží na své posteli. Je tedy v kabině. Ale dosud je zde čirá tma. Nevidí ani na píď kolem sebe. Jak je to možné?

Sáhl do přihrádky, kam vždy odkládal své náramkové hodinky se svítícím číselníkem. Nebyly tam. Ale když se jeho paže vracela, spatřil zářící ciferník na zápěstí své ruky: Jedenáct. Jedenáct hodin. V noci? Nemožné. Vždyť někdy k půlnoci je odvedli z jídelny. Leda by byl prospal celý den. Je to možné, po té pitce a omámení.

Ale co je s Jiřím?

Pracně se vzchopil a přemáhaje závrať postavil se na nohy. Kolena pod ním poklesla. Nemohl se udržet na nohou. Po čtyřech se doplazil k loži Jiřího. Bylo tam. A na něm nahmátl nehybné tělo.

„Jirko!“ vyrazil zděšený výkřik.

Ale záhy se uklidnil, když jeho dlaň spočinula na Jiřího teplé tváři. Hruď kamarádova se pravidelně zvedala. „Žije! Spí!“ vydechl Arne ulehčeně.

Připlazil se ke dveřím a hmatal po vypínači. Světlo žárovky zaplavilo kabinu. Přemáhaje bodavou bolest, kterou působilo náhlé světlo, dovrávoral k Jiřímu.

„Jirko!“ volal kamaráda k životu.

Ale dlouho se namáhal marně. Teprve když omyl jeho tvář vodou z láhve, která stála na stole, začal spáč jevit známky života. A když pak konečně otevřel oči, naříkal jako dítě a nesrozumitelně blábolil. Dlouho trvalo, než se jakž takž vzpamatoval a rozumně odpovídal na Arnovy otázky.

Postupně pak zjišťovali stav věcí.

Jirkovy peníze byly pryč. Dal je ‚do úschovy’ kapitánovi. Musí mu je vrátit, až budou opouštět loď. Také tu tmu pochopili: okno jejich kabiny bylo zvenčí zabedněno železnou okenicí, kterou se marně pokoušeli otevřít.

„Co má znamenat to uzavření?“ naříkal Arne.

Vratkým krokem přešel kabinu a stiskl u dveří zvonítko, chtěje přivolat stevarda. Marně. Buď byl zvonek vypnut, nebo si stevard volání nevšímal. Právě tak zůstalo bez ohlasu bušení do uzamčených dveří.

Nabyli jistoty, že jsou v malé kabině uvězněni. Jak dlouho už? Přišli sem k půlnoci. Teď je jedenáct hodin. Podle křečovitého svírání hladového žaludku prospali nejméně 24 hodin a je tedy noc. Snad zaspali bouři, a proto je okno zabedněno, snažil se Arne o vysvětlení. Ale hned nato uznal lichost těchto nadějí.

„Lehce se dostaneme ven, chceš-li,“ ozval se Jiří.

„Jak?“

„Paprsky.“

„Hm, ano. Ale to by byl zákrok, který by měl důsledky: vyvolal by boj na život a na smrt.“

„Vyhráli bychom.“

„To není jisté. Dva proti celé posádce, která se ti nepostaví do jedné fronty na terč. Ne, Jirko. To by nebylo chytré. A také nemyslím, že by sis chtěl vzít na svědomí takovou hromadnou vraždu, zvláště když většina posádky je nevinna.“

„Zemřeme tedy hlady?“ hlesl Jiří malomyslně.

„K tomu máme ještě daleko,“ mávl rukou Arne. „Chtěl bych vědět, co nám to namíchali do pití. Je mi zase mdlo... Haló! Co je s tebou?“

Ale Jiří ho už neslyšel. Svalil se do lože, snad v mdlobě, snad ve spánku.

„Eh, máš pravdu,“ šeptal Arne, potáceje se k svému lůžku. „Zdřímneme si... za... spíme ješ... tě chvil...“

Ubozí hoši! Neznali pravý stav: Těžce omámení spali už 48 hodin. Pro nejbližší chvíli jim nehrozila smrt hladem, ale zadušením. V hermeticky uzavřené kabince byl už teď vzduch těžce dýchatelný. Zakrátko stráví poslední zbytek kyslíku a pak... Jedinou útěchou je, že taková smrt není bolestná. Zemrou ve spánku a v těžké mdlobě.

A tu pojednou měli pocit, jako by spásná síla odvalila z jejich hrudi drtivý balvan. Začalo se jim volněji dýchat.

Hoši procitli. Nad nimi se skláněla ďábelským triumfem rozšklebená tvář Xavierova a vedle ní lhostejná maska Yamatakiho. Otevřenými dveřmi vanul do kabiny proud čerstvého vzduchu, který však čpěl sírou a podivnými výpary, jež ostře dráždily smysly.

„Nu, vida!“ šklebil se Xavier, „věděl jsem, že to vydrží. Vstávejte, pánové! Je třeba se rozloučit. Vylodíme vás. Jsme u vašeho cíle.“

Slova zněla dosti vlídně. Dráždivý vzduch podivuhodně vzpružil zemdlené síly hochů, kteří čile vstali z lože. Jsou tedy u cíle. Ale jak tomu rozumět? Budou vyloděni. Budou tedy na svobodě. Ale co ostatní? Jsou také u cíle nebo poplují dál? To by mařilo jejich plán. Oni přece chtějí stopovat Xaviera a Yamatakiho až tam, kam pojedou oni. Ale teď... kde nyní jsou?

Od chvíle, kdy loď proplula rovníkem, mohou být někde na pobřeží Jávy. Je snad Jáva cílem těchto zlosynů?

„Máme si vzít s sebou svá zavazadla?“ zeptal se Arne.

„Ovšem,“ přikývl Xavier. „A přidáme vám tolik potravin, abyste mohli řádně vychutnat krásy a divy svého nového bydliště. Věru, je jich nadbytek,“ dodal s úšklebkem, který mrazil.

Příprava netrvala dlouho. Spali oblečeni a zavazadla měli také celkem v pořádku. Když si Jiří přehodil přes rameno triedr, ušklíbl se Xavier:

„Výborně, mladý panel To kukátko vám znamenitě prospěje při ohlížení přírodních krás. Přeji vám ho ze srdce,“ chechtal se.

Podle ticha, které v kabině vládlo, parní stroj nepracoval. Loď tedy stála. Ale musela být v prudkém vlnobití, neboť se podivně kymácela, jako by tančila na vlnách.

Vyvedli je na palubu. Ale sotva se zde octli, ztuhli hrůzou.

„Peklo!“ vykřikl Jiří.

Měl pravdu.

Nejdříve ucítili ostrý zápach hořící síry, páleného křemene a hornin a závany žáru, krátce ovzduší, s jakým se setkáváme ve slévárnách, tavírnách, dolech a hutích.

Loď kotvila v jakémsi kotli, jehož voda vířila, dmula se a válela v divokém varu. Neměli rozhledu. Ani ne tak proto, že byla dosud noc, jako spíše pro kotouče a chuchvalce páry a kouře, které se honily nad hladinou. Chvílemi, a jak později seznali, v pravidelných přestávkách, probleskla těmito mračny odkudsi zdálky či zblízka rudá, někdy žlutá záře nebo i fialové blesky, provázené hukotem a duněním. Tu pak chuchvalce a vířivé sloupy kouře a par vytvářely děsivé přízraky oblud a postav, A přitom se rozléhaly příšerné zvuky nelidských skřeků, sténání, vzteku a bolestí.

Ostrý řinkot řetězů vylekal hochy ještě víc. Ale to byl jen ozvuk lidského výkonu: loď spustila na vodu motorový člun.

„Nastoupit!“ smýkl Xavier oběma mladíky k okraji paluby.

„Kam nás chcete...? Probůh, mějte slitování...“

„Mlč, Jirko!“ zakřikl Arne svého druha. „Neukazuj zbabělosti. Beztak je to marné. Tito netvorové neznají citu.“

V rozčílení mluvil česky. A tu slyšeli správnou češtinou Xaviera:

„Vida! Tušil jsem a neklamal jsem se! Jste Češi! Snad dokonce...“

„Ano!“ vpadl Arne pevně. „Jsem syn Farina, jehož jsi zavraždil, bídáku! Unikls mé pomstě, pro kterou jsem se vydal za tebou a tvým spřežencem. Neunikneš však odplatě!“

„Dolů!“ zařval Xavier.

V okamžiku byli ovinuti provazy a spuštěni do motorového člunu. K řidítku usedl lodník a člun poskočil na dmoucích se vlnách. Ležíce na dně cítili, jak dno člunu pálí do jejich zad. Poznali, že plují po vroucí hladině. Jízda trvala jen několik minut, když člun vplul do úzkého chobotu, kde byla hladina poměrně klidná.

„Vystupte!“ zavelel lodník.

Uposlechli. Nemohli jinak. Vynesli svá zavazadla a lodník za nimi vyhodil na břeh balík.

„Zde máte něco jídla a soudek pitné vody,“ řekl suše a jízlivě dodal: „Přeji vám veselou zábavu!“ Pak vsedl do člunu a spustil motor.

„Kde to jsme?“ volal za ním Arne.

„Krakatoa!“ dolehlo k jejich sluchu z chuchvalců kouře.

Errata:

30.05.2021 10:59