Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krakatoa!

Děsné slovo! Kdo by je neznal!

Kdo by nevěděl o výbuchu této nejhrůznější ze všech sopek světa v roce 1883, při kterém přes 180 plošných kilometrů ostrova zmizelo pod hladinou moře, více než polovička s osadami a vším živým. Asi 75 000 lidí zahynulo pod žhavou lávou nebo bylo pohlceno mořem, jehož hlubiny utvořily nesmírný kotel vroucí vody, která obrovskou, přes 30 metrů vysokou vlnou zaplavila nejen zbytek ostrova Krakatoa, ale přelila se vysoko přes okolní ostrůvky a vnikla daleko do vnitrozemí Jávy a Sumatry. Strašlivé vzdutí moře se převalilo až na Cejlon a Réunion a bylo znatelné až v Panamské úžině. Při výbuchu stoupaly sloupy dýmu a popela až do výše 30 000 metrů a z kráteru vyvržené hmoty odhadli vědci na více než krychlový kilometr. Rachot výbuchu byl slyšitelný v okruhu, jehož rozměr činil třináctinu plochy celé zeměkoule. Otřes vzduchu způsobil na celém světě náhlé a prudké změny tlaku a tato tlaková vlna obletěla zeměkouli víc než třikrát. Vzlétnuvší masy způsobily ve všech světadílech podivuhodné světelné úkazy: ztemnění atmosféry, barevné mlhy, pozoruhodná zbarvení a útvary na obloze při červáncích a lomy světla při stmívání a zvláštní hnědorudé kruhy kolem Slunce.

Podle posudku odborníků spojily se v Krakatoi dva živly: oheň a voda. Buď nahromaděné plyny kdesi hluboko v dutinách kráteru prorazily stěnu, dělící je od moře, nebo mořská voda svým tlakem v hlubinách způsobila průlom a vnikla do žhavých spoust lávy. Ať jakkoli, styk vody se žhavými útrobami země dal vzniknout obrovskému množství par a nesmírný tlak plynů a páry způsobil strašlivou explozi.

Žádná loď se neodváží do příšerného obvodu ostrova, žádný tvor zde nežije, ani na zemi, ani ve vodě, ani ve vzduchu. Vše je mrtvé. Jen dva živly zde žijí ve stálém boji... Oheň a voda.

Na jeden z takových útesů byli vysazeni naši mladí přátelé.

Lidská zloba a nenávist šla tak daleko, že vydala všanc své vlastní bezpečí i život, aby se pomstila a zbavila nepohodlných lidí. A v dravci, nelidské vášni zašla ještě dál: dala jim na několik hodin potravu jen proto, aby zvýšila jejich muka, vědouc, že pro ně není spásy.

Byli skutečně za živa – v pekle!

Jejich úděs byl takový, že nebyli schopni slova. Mlčky stáli na okraji útesu, těžce vdechujíce horké páry, prosycené čpavými plyny a sopečnými výpary.

„To je tedy konec!“ vydechl Jiří malomocně.

Arne stále ještě mlčel. Se zaťatými pěstmi a stisknutými zuby hleděl do špinavé mlhy, kde zmizel člun... Svítalo.

Pojednou Arne jako by se probudil ze sna:

„Neskuhrej, Jiří!“ vyjel ostře. „Nářkem ještě nikdo bitvu nevyhrál. Nesmíme zoufat. Vždyť dosud ani nevíme, na jakém útvaru jsme. Těsně za námi je strmá stěna. Ale není hladká. Dá se po ní vyšplhat. Vzhůru, chlapče! Budeme tam aspoň jistější před záplavou, kdyby se moře zvedlo. Nechci se dát za živa uvařit.“

Vyšplhali se do výše asi desíti metrů, ale i tu svah ještě stoupal. Šli výše mezi chuchvalci dýmu a par, prozařovanými rudými a žlutými záblesky.

Pojednou je zarazil ostrý zvuk lodní sirény.

„Odjíždějí. A jsou tak suroví, že nám ohlašují svůj od...“

Slovo uvázlo Jiřímu na rtech. Co se stalo nyní, ohromilo je tak, že Arne stěží zachytil Jiřího. Jen v těsném objetí se mohli udržet na nohou.

Z výše bleskurychle sletěla veliká koule, jejíž oslnivě bílý svit se sykotem prorážel mlhou. Koule letěla kolmo dolů a zapadla do moře nedaleko, v místech, kde stála loď.

Při dopadnutí zazněla ohlušující hromová rána, třesk a rachot, sykot a hukot, řev děsu, zoufalství a bolesti. Kotouči mlhy pak prorazil vysoký sloup ohně. V příštím okamžiku se přihnala k nim vířící smršť vřelé vody, která se s hrozným třeskotem a duněním roztříštila o strmou stěnu pod nimi. Útes se tak zachvěl, že oba klesli na kolena.

Po několika okamžicích vše utichlo a zmizel také ohnivý sloup. Jen zvlněné moře dosud zuřivě bilo do útesu a ohlas rachotu dozníval ozvěnou v dálce.

Křečovitě se držíce za ruce, zírali vytřeštěnýma očima do víru šedivé mlhy, která ještě více houstla, hnědla a černala, nesouc k nim štiplavý zápach spáleného dřeva, lodních plachet, lanoví a podivný pach moře.

Byli ohromeni a neschopni slova. Klečeli, křečovitě se svírajíce v náručí.

Konečně pohlédli na sebe s němou otázkou: Co to bylo?

„Snad meteor!“ hlesl Arne.

„Ano,“ přisvědčil Jiří. „Ale jak pochopit, že meteor spadl právě na loď, kterou roztříštil a její trosky sežehnul? Což je možno uvěřit v náhodu? V takovou náhodu?“

„Máš pravdu,“ připouštěl Arne, „Je to čirý zázrak. Ale uvažujme střízlivě: Mohl to být také blesk. Vidíš přece ty časté fialové zákmity. V okolí činné sopky je vždy vysoké elektrické napětí. A zvláště zde, kde kromě Krakatoy je mnoho podmořských sopek a ovzduší je přesyceno parami z vřelé vody. Tu má elektrický výboj blesku nejen strašlivou průbojnou sílu, ale vzněcuje plyny a páry, které pak způsobují nesmírný výbuch a ve zlomku vteřiny sežehnou vše, co je nablízku. Je to jakési elektrické krátké spojení ve velkém. Úžasný žár, který by roztavil ve vteřině i platinu.“

„Připouštím,“ uznával Jiří. „Jenže tohle – nebyl blesk. Viděl jsem přece jasně kouli. Bylo to, jako by se slunce zřítilo z oblohy.“

„Viděl jsem ji též. Máš pravdu, Jirko. Ne, nebyl to blesk. Pád koule byl také volnější. Byla to rychlost z výše padajícího tělesa,“ hovořil Arne zamyšleně.

„A což kulový blesk?“

„Ne! Kulové blesky jsou chladné. Jejich výbuch sice trhá, ale nezapaluje. Zbývá skutečně jen meteor. Ale pak je to opravdu zvláštní náhoda. Přímo zázrak!“

„Podívej!“ vykřikl Jiří, ukazuje dolů na mořský příboj, v jehož vzpěněném víru se vznášely dva beztvárné předměty, jakési podivné trosky, v nichž bylo však přece poznat – lidská těla.

„Hrůza,“ zachvěl se Arne. „Pojď! Podíváme se, kde vlastně jsme. Snad nám přispěje dobrý osud. Možná, že nás vysadili, nevědouce, na Jávu nebo Sumatru, odkud se budeme moci dostat. Sundský průliv je sice 180 kilometrů široký, ale kolem Krakatoy je mnoho ostrůvků a útesů. Snad se nám podaří. Vždyť moře není všude vřelé, jinak by tu neproplouvaly lodi. Možná také, že jsme na nějakém dlouhém chobotu, který končí v normálně teplém moři. Umíš plavat?“

„Trochu.“

Zatím se rozbřeskl den. Ale přesto, že slunce postoupilo už do značné výše, bylo zde šero. Sluneční kotouč mohli spatřit vždy jen na okamžik, a to jako neurčitý, rozplizlý, velikost i tvar měnící zjev v šedivých mezerách mezi hnědorudými chuchvalci.

Po několika krocích stanuli na temeni. Byl to pustý útvar ztuhlé lávy, bez nejmenší stopy hlíny, tím méně vegetace. Kolem nich se svažoval. S tísnivým pocitem po něm sestupovali.

Brzy byli hotovi s prohlídkou, jejíž výsledek jim vzal všecky naděje na vysvobození: byli na kruhovitém útesu, jehož průměr byl asi 20 metrů. Byl to lávový balvan či vršek sopečné vyvřeliny, Jehož okraje spadaly příkře do moře, které kolem vřelo. Nebylo zde ani štěrbiny, tím méně sluje, kam by se mohli uchýlit.

„To je konec, Jiří!“ vyklouzlo Arnovi. „Nu, jednou člověk umřít musí...“

„Škoda, že jsme tak bídně ztroskotali!“

„Svět se bude točit dál,“ řekl Arne stroze. „Ale, hochu, trápit se nebudeme. Budeme-li muset, zemřeme lehce, naráz!“

„Jak?“

„Paprsky! Máš je přece. Účinkují jako blesk.“

„S tím ještě počkáme,“ řekl Jiří odmítavě.

„Možná, že to bude dřív, než myslíš,“ hučel Arne, hledě na moře.

„Proč?“

„Pohleď! Hladina klesá! Je odliv, který končí. Příliv nastane k večeru. K půlnoci bude moře nejvýše. Kdo ví, jak vysoko vystoupí. Jsme sice dvanáct metrů nad nynější hladinou, ale to nemusí být dost. Vzdutí moře není všude stejné. Při první vřelé lázni použijeme paprsků!“

„Doufejme, hochu! Nemysleme hned na nejhorší!“

„Ano, doufejme, ale...“

Usedli.

„Copak nám asi nadělili ti dobrodinci?“ řekl Jirka a rozbalil zavázaný pytel. „Ach, věru, nebyli štědří. Šest konzerv, které si můžeme v moři ohřát, bochánek chleba, několik sucharů a soudek pitné vody, S tím vystačíme nejdéle tři dny, nedonutí-li nás moře k ukončení života dříve. Nu, dáme se do toho, pravda?“

Ačkoliv měli velký hlad (vždyť nejedli už dva dny), ošidili žaludek a rozdělili se o jednu konzervu, i když by každý z nich snědl celý obsah pytlíku najednou.

Neboť v koutečku jejich skleslých srdcí přece jen doutnala jiskérka naděje v záchranu.

Den minul bez zvláštní příhody. Mladé nervy uvykly neustálému dunění, záchvěvům půdy, světelným zábleskům, jež v nastávajícím šeru tvořily z chuchvalců dýmu a par fantastické obrazy a příšerné vidiny.

To vše na ně působilo málo.

Horší byla skutečnost, že moře začalo stoupat. Zpočátku zvolna, téměř neznatelně, ale když na ně padl stín noci, náhle, jako všude v Orientu, zrychlilo vzestup.

S tmou se rozpoutalo peklo:

Vřelé moře vířilo stále divočeji, ječelo a řvalo, sténalo a syčelo. Vřelé pršky tříštěného příboje metaly jim oblaka do tváří a drobné kapičky řezaly a bodaly jako rozžhavené nože.

A zdálo se, že i sopka zesílila činnost. Mezi strašidelnými útvary par a kouře snášel se na ně občas proud horkého popela a prachu, provázený závany čpícího pachu, v němž se dusivě zalykali. Hrdlo i nos vyprahly a oči trýznila rezavá bolest.

Aby alespoň tato muka zmírnili, svlékli kabáty a zabalili do nich hlavy.

Deset hodin.

Moře vystoupilo tak vysoko, že jeho hladina byla sotva dva metry pod nimi. Občas již hřeben některé vlny povážlivě olízl sráz na dosah ruky.

Ano, blížila se – zkáza.

„Jirko, chlapče drahý, připrav...“

Když tu najednou Arne vybalil hlavu z kabátu a vykřikl: „Co to?“

Errata:

30.05.2021 10:59