Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Co tomu všemu říkáte?“ šeptal Pavel stísněně.

„Bojím se hovořit,“ odpovídal stejným tónem Petr.

„Jen žádné strachy,“ ozval se Arne klidně. „Celá záhada spočívá v té tajemné kouli, která skutečně, jak řekl, obsahuje všecko. Ale i tuto záhadu si dovedu vysvětlit, a doufám, správně. Už teď jsem si jist, že ta koule obsahuje paprsky smrti, asi jako moje pistole.“

„Proboha, Arne, jak to můžeš tak naplno vyslovit?“

„Neboj se, Pavle, neslyší nás.“

„Řekl, že v té kouli je všecko.“

„Obsahuje snad všecko, co znamená výkonnou moc, ale ne smysly. A tedy ne sluch. Tedy: paprsky smrti. V tom geniálním přístroji je mnoho a mnoho sil zhoubných, ale také léčivých a tvořivých. A teď vám dokáži, že nás neslyší: Vzpomeňte si na naše večerní úvahy. Uvažte, že jsme úplně v jeho moci. Kdyby nás byl vyslechl, byl by s námi jednal jinak. Zítra možná už bude jinak, neboť bude přemýšlet, jak by nám sem nasadil naslouchátko. Naší jedinou nadějí jsou mé paprsky smrti. Nadějí, ale ne jistotou. V této věci je několik osudných závad.“

„Což ta koule? Řekl, že je v ní všecko. Jak s ní manipulovat, když nejsme zasvěceni do její činnosti? I kdybychom ji nyní dostali do moci, byla by jako ruční granát v rukou děcka. Nechme teď všecku moudrost stranou. Musíme jednat chytře. Musíme předstírat obdiv, oddanost a věrnost.“

„Zapomínáš, že čte myšlenky,“ namítl Petr.

„Není to tak zlé,“ mávl rukou lékař. „Má sice tu schopnost, ale já jsem už vystihl její zdroj. Dejte si pozor: když s ním mluvíte, nehleďte nikdy do jeho očí. Jen očima vám vidí do duše. Žádný zázrak.“

„Podaří-li se nám vypátrat zdroj zdejší elektřiny a způsob, který by Aeronautilu vrátil svobodu, pak s Démonem zúčtujeme.“

„Je to možné? Je vůbec možno zničit hydru? „Každý můj atom je nesmrtelný a schopen vytvořit mou bytost,“ řekl. Je možné zabít takovou bytost a zničit všechny její atomy?“

„Ano, Pavle. Moje paprsky to dokáží. Rozbijí nejen atomy, ale úplně zničí jak jejich jádro, tak i obal, elektrony i protony.“

„A což, přijdeš-li pozdě?“

„To je ovšem... možné. Ale musíme bdít.“

„Hm,“ protáhl Petr, „víra dává sílu. Ale... ale jsou tu i jiné věci, které na nás čekají.“

„Stroje.“

„Vím, co chceš říci, doktore,“ vložil se do věci Arne. „Petře, čím vážněji se budeš na věc dívat, tím lépe pro nás všecky. Strojnický zájem posuň až do druhé řady, ale předstírej jej jako svou jedinou vášeň. V nejlepším případě bychom se už nikdy nedostali odtud, neboť podaří-li se nám oklamat Démona tak, že nám svěří, co chceme vědět, bude to jen krok k našemu vysvobození. Kdyby i v poslední chvíli, kdy už budu klást ruku na startér, někomu z nás nervy ochably, může to být náš konec, neboť nebudeme v bezpečí, dokud se neocitneme úplně mimo vliv Marsu.“

„Proč?“

„Poněvadž do té doby si nebudeme jisti, že i po úplném zániku té bytosti není tu ještě nějaká jiná, dobře skrytá náhradní moc, která se v posledním okamžiku projeví.“

„Myslíš, že Démon pro všecky případy učiní opatření?“

„Ano. Překvapilo by tě to? Uvažme: Agir vytvořil kolem své polokoule neprostupnou elektrickou přehradu, neviditelnou, nehmatatelnou, ale tak mocnou, že se o ní roztříští vše, co by jí chtělo proniknout. Je to nesmírný, nekonečný ochranný okruh. A přece se Démonovi podařilo prolomit ji. Byl by div, kdyby Démon utvořil něco podobného, klenbu nad svou polokoulí?“

„Nestraš!“

„Toho jsem dalek, Petře. Chci, abyste si uvědomili, že tady musíme být jeden za všechny a všichni za jednoho. Náš osud vyžaduje úplné sjednocení. Pro tebe, Petře, mám hned důležitý úkol. Přemýšlej o změně mé pistole, neboť s tou se nebudu moci proti Démonovi vytasit. Místo pistole musí být nějaký naprosto nenápadný předmět, nepatrný, z něhož by bylo možné nepozorovatelně vyslat smrtelný paprsek. Rádně věc promysli! Dále bude třeba... ale ne! To zatím odložíme. Dost času. A nebylo by dobře, aby ses dvěma úkoly rozptyloval,“ končil Arne.

„Kdepak je Habakuk?“ otázal se pojednou Pavel.

Teprve teď si vzpomněli, že dosud neviděli kocoura od okamžiku, kdy s takovým děsem utekl do kopule. Volali ho, lákali, ale marně. Také jeho miska s oblíbenou pochoutkou, mlékem s rozmočenými suchary, kterou mu Arne ráno připravil, zůstala netknuta. Konečně ho objevil Petr – v troubě elektrického sporáku, který na štěstí nemohli teď použít. Zvíře leželo skrčeno v koutku se široce rozevřenýma očima, které v přítmí svítily jako smaragdy.

„Pojď ven, ty proroku!“ vztáhl po něm Petr ruku. Ale už uskočil s bolestným výkřikem, neboť kocour vyprskl a sekl po napřažené ruce.

„Máš mu dát pokoj. Víš, že tě nemá ve velké lásce.“

Zatím se Arnovi podařilo vytáhnout Habakuka z trouby. Kocour sice syčel a vrčel, ale poranit svého pěstouna a ochránce si přece netroufal. Stulil se Arnovi v náručí a vyděšeně se rozhlížel.

„Neboj se, nic se ti nestane, to víš, já ti nedám ublížit,“ hladil Arne Habakuka, tulícího se k jeho hrudi. „Ale pročpak asi se tak polekal?“

„Kočky mají velmi vyvinutý pud. Na kocoura musel zapůsobit nějaký vliv, který my nevnímáme,“ uvažoval Pavel. „To zvíře jeví příznaky ani ne tak odporu, jako spíše hrůzy a smrtelného děsu.“

„Jak by ne, před takovým – smrtonošem!“

„Smrtonoš! Vhodné jméno, Petře! Tak ho budeme nazývat! Šíří smrt kolem sebe, připravuje ji všem, a konečně, Mars se česky jmenuje Smrtonoš,“ ukončil Arne.

Po chvíli se Habakuk uklidnil a dal se do jídla. Ale stále bylo na něm pozorovat plachost. Sotva se najedl, vlezl zase do trouby, odkud se žádnými lichotkami nedal vylákat. Teprve večer ho Arne vytáhl a snesl do ložnice. Ale na pohovce, kde bylo jeho oblíbené místo k spánku, nezůstal. Vyskočil k Arnovi na postel a přitiskl se k jeho boku.

Ráno si zase pro ně přišel – Smrtonoš.

Když viděli jeho plížící se postavu, šlehla jim hlavou obava: nevyslechl snad přece jejich včerejší úvahy? Ale záhy se uklidnili. Nezmar byl dnes vlídnější a hovorný, asi pod dojmem včerejšího Pavlova vědeckého zájmu. Z toho nabyli přesvědčení, že o vševědoucnosti nemůže být u této bytosti ani řeči.

Pamětlivi Arnovy výstrahy vyhýbali se setkání s jeho očima, což ovšem vzrušovalo jejich ostatní smysly, jež byly nuceny být v neustálém střehu.

Ten den přinesl velký požitek a nasycení Petrově vědychtivosti a také v mnohém vzbudil Arnův zájem.

Stroje, které prohlíželi v jednom z hutních komplexů, přiváděly je v nejvyšší úžas. Nebyly to ani stroje v pozemském technickém smyslu. Spíše zařízení nesmírného automatu, jenž na jednom konci hltal mohutný proud do běla roztavené hmoty a na druhém, několik set metrů dále, chrlily řady trychtýřovitých jícnů celé spousty hotových, jemně obrobených kovových součástek přímo do vozíků, které na kolejnicích odváželi podobní tvorové, jaké viděli včera.

Samozřejmě, že než došli k tomuto konci, uplynulo několik hodin, neboť prostranství bylo vyplněno mnoha a mnoha nádržemi válcovitého, kulovitého i homolovitého tvaru, z nichž některé se točily se závratnou rychlostí, takže se vší silou museli držet zábradlí, aby nebyli strženi vzdušným vírem, jiné se za ohlušujícího rachotu vlnily a natřásaly, takže se pod nimi povážlivě chvěla půda, a mnohé, podobné ležatým parním kotlům, ležely sice klidně, ale v jejich nitru hučelo a bzučelo jako v přetopeném kotli.

Tato tělesa byla vzájemně spojena obrovskými, zubatými a vlnitými rourami, které budily příšerný dojem ohromných ještěrů a hadů.

Jména „strojů“ zasluhovaly, ale zase jen do jisté míry, těžké masivní plotny či kotouče o průměru dobrých dvaceti metrů, které byly ze všeho nejzajímavější. Z jejich středu se valily na povrch spousty hrubých součástek, neopracovaných, všemožných tvarů a velikostí. S ostrým řinčením dopadaly na kotouč, jehož povrch byl pokryt nesčíslnými spárami.

Celkový dojem: ohromná, rozšklebená tlama netvora, posetá zahnutými zuby, ale pohyblivými, zmítajícími se ve zdánlivém zmatku, chamtivě přehazujícími kovová sousta a soustečka.

Zdánlivý zmatek. Ve skutečnosti si tato tlama hbitě třídila sousta, až pojednou byla všecka, i ta nejmenší, sevřena v zubech. A tu začala na nich pracovat současně spousta žihadel a zubů, tesáků a řezáků... stručně vysvětleno: ze zdánlivě hladkého povrchu plochy vynořily se kovové vrtáky a závitníky, frézovací, hoblovací a soustruhové nože, pilníky a všecka obrábědla. Hotové součástky se propadaly do otvorů v ploše a na jejich místo byly ihned přisunovány jiné.

Tak postupovala práce donekonečna zcela samočinně.,

Pamětliv Arnových pokynů, hrál Petr výborně svou roli: „Úchvatné! Zázračné! Jste génius!“ hýřil nadšením a chválou. A musíme otevřeně přiznat, že ani příliš nelhal. Byl skutečně uchvácen.

Jeho druhové, pozorujíce stranou Smrtonošův obličej, viděli, že plane ješitností a samolibostí.

„Zavazujete se tedy k spolupráci?“ zeptal se Smrtonoš náhle.

„Budeme jí schopni?“ vyhnuli se odpovědi s výborně líčenou skromností, neodvracejíce oči od stroje.

„Stačíte na úkol, jejž vám vytknu.“

„V čem spočívá?“

„O tom později. Dříve musíte ještě mnoho poznat. Viděli jste jen nepatrnou část.“

Vtom vzklíčil v Arnově myslí nápad: „Při každé smlouvě,“ začal vážně, „jsou dvě strany. Jak nás odměníte za spolupráci?“

„Až skončíte svůj úkol, usadím každého z vás na některé planetě jako svého plnomocníka.“

„Ale budeme rozděleni!“ vyhrklo z Pavla.

„To vás nemusí rmoutit.“

„Ale vždy budeme pod vaším dozorem?“ ptal se Petr.

„Ano. Je vám to snad proti mysli?“

„Ach ne! Naopak! Táži se jen, poněvadž myslím, že k úplné samostatnosti jsme slabí.“

„Správně chápete,“ zahučel spokojeně netvor.

Když pak došli k letounu, odvážil se Pavel k žádosti: „Nemohl byste nám už teď nechat otevřený východ? Rád bych totiž podnikl vycházky do přírody, abych poznal rostlinstvo a zvířenu. Jak víte, jsem přírodovědec a stroje mne příliš nezajímají.“

Chvilku bylo ticho. Smrtonoš marně čekal, že lékař k němu zvedne oči. Pojednou slyšeli ostrý rozkaz:

„Pohleďte sem!“ ukazoval Démon na své čelo.

Nebylo vyhnutí. Trojice strnula.

„Hm, dobře, vyhovím vám. Nemůže se nic stát. Nehnete se odtud. Letoun je v mé moci a pěšky mně neuniknete. Došli byste jen do zkázy. Všude vás najdu. A kdybyste se dostali až na hranici mé říše, dále ani krok. Tam je Agirova přehrada! Ale poněvadž vás všecky potřebuji, záleží mně na vašem životě. Proto vás upozorňuji, že to zde není jako na druhé polokouli. Je tu jiný svět. Asi jako v divočině na Zemi. Nevycházejte jednotlivě a vždy do soumraku hleďte být zpátky. Máte zbraně?“

„Pušky.“

„Aha, ty směšné rourky. Znám je. Na Pozemšťany mají dobrý účinek. Nu, na zdejší tvorstvo stačí také. Budiž. Pět dní vám uvolňuji. Jděte přímo na jih. A chcete-li, můžete se se svými zbraněmi odvážit až na pobřeží. Najdete dosti úkrytů k přenocování. Šestého dne vás čekám.“

Nazítří ráno hoši vyšli, když zabezpečili Habakuka potravou.

„Což prohledá-li zatím Smrtonoš Aeronautila ?“ napadlo Petra.

„Tomu nemůžeme zabránit,“ pokrčil Arne rameny. „Ale není nic, co by tam mohl najít závadného.“

„Tvé paprsky smrti.“

„Mám je s sebou,“ rozhalil Arne overal.

„Ale co bude dělat Habakuk, jestliže ho Smrtonoš navštíví?“

„To je ovšem otázka. Ale kocour je chytrý, jistě se někam ukryje.“

„Aby nám ho tak změnil na nějakou létající obludu,“ napadlo Pavla.

„Anebo ho naučil štěkat nebo kokrhat.“

„Nesměj se, Petře!“ zvolal Arne vážně. „Kdyby to provedl, byl bych schopen ho zabít!“

„A co potom? Nikdy bychom se odtud nedostali.“

„Nedělej zbytečný poplach, sýčku!“ zakřikl lékař Petra. „Habakuk je chytrý. Jistě se schová.“

Zatímco hoši kráčejí k jihu, vraťme se k letounu. Je jisté, že zloduch využije příležitosti k prohlídce letounu. Slídivost patří přece k jeho vlastnostem. Také bude zvědav na technické zařízení a pomůcky a výbavu lékařovy laboratoře.

A skutečně.

Asi za hodinu po odchodu hochů plížil se Smrtonoš k Aeronautilu.

Provlekl se turniketem a stanul ve spodní části. Se zájmem prohlížel zásoby ve špižírně, v lednici, okukoval stroj na výrobu vzduchu, jehož účel však nechápal, vodní nádrž...

Po schodech vystoupil do ložnice, která ho však nezajímala. A právě tento nezájem byl jeho neštěstím: přehlédl kocoura, jehož pud vycítil vetřelce.

Jako na myš číhal Habakuk pod pohovkou, a když Démon prošel ložnicí a vkročil na schodiště do kopule, vymrštilo se zvíře za ním jako malý lev a se vzteklým vřeskem dopadlo na jeho hlavu. Skučíc a vrčíc, zaťalo drápy do netvorových očí a rvalo, drásalo.

Kdyby byli hoši viděli tento strašný výjev, byli by užasli nad Smrtonošovým klidem. Bytost zřejmě neměla lidské ustrojení, neboť nedávala najevo ani nejmenší bolest. Z její hrudi vyšel zvuk údivu. A jen tento údiv způsobil, že Smrtonoš na několik vteřin znehybněl. Když se vzpamatoval a jeho paže se vztyčily a spárovité prsty chňaply po drzém útočníkovi, Habakuk s vítězným zavřísknutím se odrazil od lebky a mohutným skokem zmizel v kopuli.

Ze Smrtonošova hrdla se vydral zuřivý skřek. Ruce zatápaly kolem... zloduch sestoupil se schodů...

Pohled na jeho znetvořený obličej byl příšerný. Místo zelených očí zely hluboké temné důlky, z nichž na dlouhých stopkách visely vyrvané oční bulvy. Z rozšklebených úst, spíše tlamy, v níž se blýskal vyceněný dravčí chrup, vycházely zvuky, jaké vydává v šíleném vzteku vydrážděný tygr.

Podle tápání rukou – neviděl. Zaskřípěl zuby, uchopil visící bulvy a silným škubnutím je utrhl.

Chrčel nesrozumitelná slova, tápal se schodů, sestoupil, provlekl se turniketem... stanul. Tichý, ale tím hrůznější chechtot vyrazil z jeho hrdla:

„Nechám jim tu... dva své výborné zárodky,“ syčel.

A vystoupil znovu do ložnice, hodil vyrvané oční bulvy pod postele hochů.

Po chvíli se jeho potácivý zjev ztratil mezi budovami.

V té době už hoši prošli bloky hutí a nyní kráčeli mezi nesčíslnými těžními věžemi rudných či uhelných dolů. Byl jich tu nespočet v šíř i dál, nachýlených nad budovami, z jejichž vysokých komínů se valily chuchvalce těžkého, podivně žlutého dýmu.

Několik hodin trvalo, nežli prošli tímto bezútěšným krajem, pustým, bez rostlinstva a živých tvorů. Černá poušť.

Pak se vzhled náhle změnil.

Před nimi se otevřelo rozsáhlé údolí, porostlé svěže zelenou trávou a trsy křoví. Místy bylo dokonce vidět vysoké stromy, ale podivného tvaru: silné, článkované kmeny nesly husté koruny, přesně kulaté, jakoby pěstované.

A bylo zde hojně zvěře. Triedry mohli pozorovat pasoucí se stáda zvířat podobných losům, jenže ještě statnějších, s ohromnými lopatkovitými parohy na hlavách, se šíjemi, jejichž spojení s páteří tvořilo hrb. Srst těchto zvířat byla dlouhá, splývavá až ke kolenům, takže se mimoděk vtíralo druhé přirovnání – k bizonům. Celkový dojem nebyl nijak přívětivý. Ale také jiná zvěř tu byla, drobnější, podobná antilopám a sajkám, a ojediněle spatřili statné tvory, kteří svým chobotnatým rypákem připomínali tapíry, a zároveň nosorožce s dvěma dlouhými rohy. Ale nad oběma těmito srovnáními museli udělat otazník, když v dalekohledu zjistili, že to, co vybíhá z dolní čelisti, jsou silné, šavlovité kly.

Bylo tu také ptactvo. Alespoň se z koruny jednoho stromu vznesl veliký pták podobný supu nebo čápu podle rozpětí křídel, těžce zakroužil ve vzduchu a zase usedl na temeni stromu. Teď ho mohli lépe pozorovat. A všichni tři vyrazili výkřik úžasu, ba hrůzy.

Z ptačího těla, podobného africkému marabu, vinul se lysý hadovitý krk pokrytý velkými šupinami, které se na slunci leskly duhově jako kalená ocel; a na této ještěří šíji seděla příšerná ploská hlava s dlouhými zubatými čelistmi, jakým se vyznačuje gaviál v poříčí Gangy. Zpola pták, zpola ještěr. Ohyzdný netvor.

Údolí bylo přerváno hlubokým kaňonem se strmými, karmínově rudými stěnami, který se hadovitě vinul od nich daleko k jihu. Na dně této průrvy řítil se ve vodopádech a kaskádách a vířil v peřejích a kataraktech divoký potok, místy odpočívaje v hlubokých tůních.

„Půjdeme tam,“ ukazoval Arne na příkrý svah, ústící na dně kaňonu.

Souhlasili, neboť na stepi se jim nezdálo dosti bezpečno s ohledem na zvěř, která svým vzhledem a množstvím nebudila touhu po bližším seznámení, a nebylo zde také pro ně vhodného útulku k přenocování. V kaňonu se spíše najde nějaký výklenek ve skále, ne-li jeskyně, a pak – tam budou mít dostatek pitné vody.

Errata:

30.05.2021 11:03