Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Zbytečně jsme se štvali,“ vytýkal Petr. „Všecko je v pořádku.“

Ale sotva vstoupili do ložnice, pocit klidu se změnil. Jako by na ně padla tíseň, kterou si nemohli vysvětlit.

„Stále se mi zdá, že jsme pozorováni,“ mimovolně těkaly Pavlovy oči kolem.

Když vystoupili do kopule, tíseň se zmírnila.

„Skutečně je všecko nedotčené,“ řekl Arne ulehčeně. „Ale kde je zase Habakuk? Pohleďte, jeho miska je netknutá. Zvíře vůbec nejedlo. Kdepak jsi? Na, čičí!“

„Tamhle!“ ukazoval Petr na kocourovu hlavu, vykukující zpod kuchyňské kredence.

„Co je s tebou? Vylez!“ volal Arne. „Hleďte, jak se dívá! Zpola vyděšeně, zpola vztekle. Muselo se zde něco dít, Smrtonoš tu asi slídil. Nu, pojď, neboj se! Vždyť nás znáš, nedáme ti ublížit.“

Kocour se vyplazil, naježený, a skokem se octl v náručí Arnově, který se téměř ulekl, s jakou vášní se mu přitiskl k hrudi a zaťal drápky do overalu. Pojednou seskočil Habakuk na podlahu a hltavě se dal do jídla.

Sešli do ložnice. Zase ten tísnivý pocit.

Rozestlali postele a vrátili se do kopule. Po večeři se rozhodli, že půjdou spát. Byli unaveni po dlouhé cestě a prožitých dobrodružstvích.

Ale marně se snažili usnout. Stále je pronásledoval pocit, že jsou pozorováni. Avšak tajili to vzájemně, stydíce se za svou pověrčivost. Bylo už hodně pozdě, Foibos zhasl na západě a ložnice ztemněla.

„Spíš?“ slyšel Arne Petrovu tichou otázku.

„Ne.“

„Já též nemohu usnout,“ přihlásil se Pavel.

„Podivné. A co je s tím kocourem? Jeho oblíbený pelíšek na pohovce je prázdný,“ divil se Arne. „Habakuku!“ zavolal.

Nad schody do kopule se rozzářily dva zelené body.

„Pojď přece dolů! Na, čičí,“ lákal ho Arne. „Proč sem nechce? Čeho se bojí?“

„Někdo je zde ukryt!“ řekl Petr rázně.

„Nesmysl. Jak by mohl...“

„Prohledejme ložnici!“

Ale vtom se rozlehl Pavlův výkřik:

„Je tam!“

„Co?“

„Svítí tam... zelené oči!“

Arne přiskočil k výklenku a vyňal pistoli. Byl odhodlán... Shýbl se pod postel.

Skutečně: dva zelené body světélkovaly ve tmě... Ale – vždyť ta světélka jsou od sebe daleko. Není možné, aby to byly oči téže tváře. Co je to?

Silný paprsek z Arnovy lucerničky vyšlehl do tmy. Pod postelemi bylo – prázdno. Jen dvě kuličky ležely u stěny, asi na tři stopy od sebe.

Co to má znamenat? Léčka? Tropí s nimi ten zloduch žert?

Po chvíli hleděli vyjeveně na – oči. Dvě dravčí oči s přetrženou nervovou tkání.

„Nedotýkej se jich!“ vykřikl lékař na Arna. „Dej mi lucerničku! Tohle je neslýchané! Oči s přetrženými nervy a - hleďte jen na ty zornice, jak jsou ve tmě rozšířeny, a teď, když do nich pustím proud světla, jak se rychle zúží. Ty oči reagují! Ty oči jsou – živé! To nejsou oči dravého zvířete. To jsou – jeho! Jeho!“

„Démona?“

„Ano!“

„Jak je ale možné... jak se sem dostaly? Pak je teď slepý?“

„Měl by být. Ale – pochybuji. Víte přece, že je to hydra. Možná že už mu narostly jiné.“

„Ale jak se sem ty oči dostaly? Vyrval si je sám? Jaký by to mělo účel?“

„Myslím, že tenhle atentát spáchal Habakuk.“

„Máš pravdu, Pavle; ale pak nezůstalo jen na těch očích. Smrtonoš má jistě rozdrásanou celou hlavu.“

„Možná že už teď je zase zdráv,“ pokrčil Pavel rameny.

„Za těch několik hodin mu nemohly narůst nové oči,“ pochyboval Petr.

„Rostou-li mu nové oči, budou z počátku slabé, a v tom je pro nás velká výhoda.“

„Ano, to jistě,“ přisvědčil Pavel. „Ale co teď? Chtěl bych ty bulvy vzít ihned pod drobnohled. Zajímá mne ten vířivý život v nich. Už vím. Mám několik párů gumových rukavic, obětuji jeden,“

Lékař si navlekl gumové rukavice a zvedl bulvy.

„Hleďte,“ šeptal s hrůzou, „jaké jiskry z nich srší!“

Sotva Pavel přistoupil ke schodišti, ozvalo se shora vzteklé Habakukovo zavytí. Hoši stanuli.

„Uklidni kocoura, Arne, nebo se na mne vrhne!“ volal Pavel.

Arne vystoupil do kopule. Zvíře se dalo ochotně chytit a vskočilo do nabídnutého úkrytu. Naštěstí ostré světlo elektrická lucerničky stačilo, aby Pavel mohl prohlížet bulvy pod drobnohledem.

Co viděl, o tom svědčily jeho přerývané výdechy.

„Hrůza!“ zachraptěl konečně. „Podívejte se sami!“ vstal ze židle, stíraje si s čela krůpěje studeného potu.

Působil-li pohled tak mocně na lékaře, což teprve na oba laiky.

Roztřepené konce nervů jako by rychle rostly. Tvořily se na nich buňky, z nichž každá se dělila a z částeček se scelovaly buňky nové. Totéž množení jako u prvoků. Ale nejpříšernější byl pohled duhovkou do nitra bulvy: jako by hleděli do bezedného moře, v jeho fosforově prosvícené hlubině vířily myriády medúz, nálevníků, měňavek, vířenek, krouženek, bičíkovitých a hádkovitých, a jiných prvoků... Úžasný kondenzátor pekelné zhouby.

„Hned zničit!“ vyrazil Arne z hrdla.

„Ano, ale jak?“

„Paprsky. Aspoň se přesvědčíme o jejích účinku. Zkusím nejprve chladný paprsek, který rozbíjí atomy.“

Arne vyňal ze skříňky nádobku z průhledné sklovité hmoty a vsypal do ní bulvy i se sklem, na němž dosud ležely, načež ji neprodyšně uzavřel.

„Počkej! Copak zničíš i tu nádobu?“

„Neboj se, Pavle. To není sklo. Tahle hmota propustí paprsky, ale zůstane neporušena.“

„Jak je to možné?“

„Neznám její složení. Nemovo tajemství. Tak, pozor!“

S úžasem viděli, že se vnitřek nádobky zakalil, ale v několika vteřinách zase zprůhledněl. A tu – kam se poděly bulvy? Nádobka byla prázdná. Ani stopy, ba ani prášku. Pod drobnohledem zjistili, že vnitřek je křišťálově čistý.

„Jaký je to zázrak?“ projevil Petr údiv.

„Samozřejmý výsledek zničených atomů,“ vysvětlil Arne klidně.

„Ale takové zmizení hmoty?“

„Každá hmota se skládá z atomů. Zničí-li se atomy, zmizí hmota.“

Zbytek noci prospali klidně.

Ale ráno je čekalo překvapení. Když chtěli vyjít z letounu, našli východ – uzavřený.

„Tohle je zjevný nepřátelský čin!“ vybuchl Petr.

„Nesuďme ukvapeně,“ mírnil ho Arne. „To jen dokazuje, že už o našem návratu ví. Buď zde v noci byl a zamkl nás, což by ukazovalo, že už zase vidí, nebo použil vlivu elektřiny ze své laboratoře.“

„Pak ale nechápu, že dosud vždy musil užít klíče,“ namítl Pavel.

„Kdo se vyzná v jeho vynalézavosti?“

Ano, Arnova otázka byla závažná. Vraceli se do ložnice. Vtom stanul Arne jako do země vrostlý.

„Co je?“

Němě ukázal na okrouhlý předmět na vodní nádrži.

„Mikrofon!“ vyrazil Petr.

Arne pozdě zvedl ruku. Pokynul, aby byli tiše a vyběhl do kopule. Rychle se vrátil s pistolí, namíří na mikrofon a stiskl spoušť.

„Sice pozdě, neboť tvoje neprozřetelné slovo bylo asi vyslechnuto, ale teď už nás neslyší,“ šlehl káravým pohledem na Petra. „Pojďte, kamarádi, musíme se připravit.“

Vešli do ložnice.

„Ozbrojte se,“ hovořil vzrušeně. „Náš stav se mi zdá povážlivý. Pochybuji, že Smrtonoš nám v noci udělal návštěvu. Habakuk spal jako obvykle na pohovce a byl po celou noc klidný. Jistě by nás byl upozornil. Proto myslím, že mikrofon zde byl už včera večer, a i když byl ve spodní části letounu, je jistě tak citlivý, že reprodukoval vše, co jsme mluvili v ložnici i v kopuli. Musíme být připraveni na všecko. Škoda, že nedošlo k rekonstrukci pistole, jak jsem zamýšlel. Ale i tak nemusíme zoufat. Bude teď záležet na tom, kdo dřív zbraně použije.“

Přes plošinu se zvolna blížil Smrtonoš. Jeho krok byl ještě plíživější a hlava schýlená, jako by s obtíží hleděl na cestu.

„Špatně vidí,“ zabrumlal lékař.

„Hoši, revolvery třímat v kapse! Nestřílet, dokud nezavelím! Spolehněte se na mne,“ řekl Arne úsečně. „A sejdeme dolů! Chci s ním zúčtovat venku. Bylo by nebezpečné, kdybychom to hnízdo mikroorganismů rozpitvali v letounu.“

„Ale co potom? Jak se dostaneme odtud?“

„Bohu poručeno! Budeme-li donuceni, nezbude nic jiného. Mám tušení, že na naše vysvobození není už naděje tak jako tak. Vykořistil by nás a využil za nástroj zkázy nejen téhle planety, ale i Země, naší domoviny, a pak by z nás učinil to, co jsme viděli v jeho laboratoři: líhně démonů. Musíme se obětovat! Co záleží na třech mladých lidech, v nejhorším případě navždy uvězněných v tomto hrozném kraji, když naproti tomu bude mnoho nebeských těles a zejména naše domovina zachráněna od otroctví? Musíme splnit svou povinnost, hoši! Už je zde! Dolů!“

Seběhli se schodů a stanuli u turniketu.

V zámku cvaklo a kovové dveře vzlétly vzhůru.

Sklem turniketu viděli Démonovu tvář.

Hrozný pohled!

Hluboko v jamkách svítily malé, žhavé body a od nich se táhly přes čelo až na temeno hlavy paprskovitě hluboké, temné brázdy.

Teď je zpozoroval. Jeho dlouhé prsty se spárovitě ohnuly a kolem rtů mu zahrál úšklebek.

„Vystupte!“ slyšeli chraplavý rozkaz.

„S pomocí boží!“ vydechl Arne a prvý vešel do turniketu.

Démon klidně čekal, až vystoupili.

„Líbím se vám, což? Práce vašeho zvířete. Odpyká to! Ale dříve s vámi! Znám každé vaše slovo od včerejšího večera, kdy jste se vrátili. Tím se ovšem mění naše úmluva. Přizpůsobím si vás jako ostatní. Zkrotnete! Udělám z vás poslušné nástroje! Změním vaše ubohé lidské mozky. Budou z vás géniové jako já. Ano, jako já! Trochu déle to potrvá, ale dost času. Věky jsou u mne vteřinami. Půjdete se mnou. Vpřed!“ zařval a pásl se vítězoslavně na jejich zbledlých tvářích.

A tu bleskl Petrovou hlavou lstivý nápad: strhne na sebe netvorovu pozornost.

„Nechápu, proč se zlobíte? Mám čisté svědomí,“ řekl s virtuózně líčeným klidem a rázně vykročil.

Jeho lest se podařila.

„Stůj, červe!“ zavyl Smrtonoš vztekle. „Hezky pomalu a všichni přede mnou!“ vrčel, obrátiv se na Petra a - zády k Arnovi.

Teď byl vhodný okamžik. Arne bleskurychle vytrhl z kapsy pistoli, namířil na osudnou kouli v Démonově ruce a stiskl spoušť. Ze Smrtonošovy ruky se rozlétlo klubko blesků a zahřměl ohlušující výbuch.

Skřek nevýslovného vzteku rozryl vzduch a Démon s vyceněnými zuby hleděl na pahýl své ruky. Vrče a skuče jako rozběsněný tygr, těkal svýma očkama, žhnoucíma jako uhlíky, po tvářích hochů.

„Jak jste... čím jste mohli...?“

Teď se už Petr ani rozvážný Pavel nemohli udržet.

„Bestie! Ďáble! Tu máš! Polykej!“

A do jejich výkřiků se mísily rychlé výstřely z jejich revolverů, vrtajíce hruď i čelo netvora, který však stál, hledě udiveně, nechápavě... revolvery už cvakaly naprázdno.

„Není možné ho zabít! Arne! Zasáhni! Nestůj, proboha!“

„Ustupte! Jste mi v cestě, potřeštěnci!“

A vtom se Smrtonoš vymrštil a tygrovitým skokem letěl na Arna. Avšak hoch nepozbyl duchapřítomnosti: skrčil se, a odraziv se rukama i nohama od půdy, bleskurychle sklouzl po hladké ploše opačným směrem k místu, z něhož netvor vzlétl, takže Smrtonoš prolétl vysoko nad ním.

Takto si oba vyměnili místa, výhodně pro Arna, neboť teď měla jeho pistole volný cíl. A snad také rozdrcená ruka způsobila, že zloduch neměl té mrštnosti jako Arne, který o vteřinu dřív byl na nohou. Řev šíleného vzteku se rozlehl, a právě když se Smrtonoš chystal k novému skoku, namířil Arne na střed trupu a stisknuv spoušť trhl vodorovným směrem.

Démonovo tělo se zlomilo ve dví. Horní část sklesla na plochu, kdežto spodní díl trupu stál pevně na nohou.

Ted viděli – hydru! Měli důkaz, že každá částka této příšerné bytosti je samostatně ovládána smysly.

„Chachachá!“ třaskal jeho smích jako výstřely. „Rozkrájejte mne na kousky! Čím víc jich bude, tím hůř pro vás! Z každého atomu budu nový já!“ řval.

„Ukonči, Arne! Což nemůžeš?“

„Ano, ukončím. Nepřibližujte se!“ Zacílil pistoli na Smrtonošovu hlavu a levicí posunul páčku reostatu.

Co následovalo, bylo tak úžasné, že se jim zatajil dech.

Na temeni Démonovy hlavy se oslnivě rozzářil vířivý, fialový uzel, podobný kmitům při elektrolytickém svaření. Za ostrého praskotu kroužilo světlo kolem příšerné hlavy, spirálovitě pokračujíc do středu... tančilo vodorovně níže po šíji, ramenou, pleci...

Po chvíli Arne vypnul proud. Trup – zmizel. Rozplynul se. Ale to není pravé označení, neboť v ovzduší nebylo vidět ani nejmenší zakalení. Vzduch byl naprosto čistý a na místě, kde paprsky účinkovaly, zela v černé lesklé ploše trychtýřovitá prohlubeň, hladká a lesklá, jakoby vysoustruhovaná.

Nyní se Arne obrátil ke spodní části hydry, která dosud stála jako pahýl sochy.

„Pojďte blíž!“ volal na kamarády. „Hleďte!“ ukazoval na přeříznutou plochu trupu, „ani kapka krve! Ta bytost skutečně neměla v těle žádné tekutiny. A jak rychle pučí! Pohleďte jen, jak kypí, vzdouvá se, roste... Příšerné! Snad v několika hodinách by tu stál nový Démon. Ach, ano, je to hydra, nezmar!“

„Nerozptýlily se atomy do vzduchu?“

„Všecky atomy, kam dopadl paprsek, jsou zničeny. A teď vyhladíme druhou část hydry. Odstupte za mne. Začneme zdola.“

A nyní začalo ničení od chodidel. Trup klesl. Postup byl týž. Zakrátko zbyl i z této části hydry jen druhý, čistý trychtýř,.

„Requiescat in pace!“ zahučel lékař.

„Ano, ať odpočívá v pokoji. Ale hlavní věc, že bude mít pokoj Mars a celý vesmír,“ ukončil Arne nekrolog.

„A co teď s námi?“

„To je ovšem velká otázka,“ přikývl Arne temně. „Nutno přiznat, že nemáme naděje na vysvobození. Mnoho na nás ještě čeká. Teď musíme vyčistit Smrtonošovu laboratoř, zničit umělou líheň nových démonů. Nuže, do práce!“

Arnova pistole plnila skvěle svůj úkol, otvírajíc vchody, kam si jen přáli.

Stanuli v laboratoři.

„Nejprve vyneseme rakev s tou líhní,“ rozhodl Arne.

„Pozor!“ zvedl lékař výstražně prst. „Nezapomínej, že tahle nestvůra má jiné složení. V těch rourkách proudí krev či jiná tekutina. Stačí, aby jediná kapička vytryskla z rakve a bude zde hnízdo myriád mikroorganismů.“

Pavlova výstraha byla plně oprávněná.

Ale co teď?

Jak provést zničení?

„Ano, hoši, bude to potíž,“ připouštěl Arne. „Ale je tu víko. Zkusme je přiklopit. Výborně! Víko zapadlo!“

„Jaký v tom vidíš úspěch?“ nechápal Pavel Arnovu radost.

Arne vyňal pistoli a na reostatu přesunul páčku.

„Teď ty spáry elektricky svaříme,“ řekl klidně.

S údivem viděli, jak se kovová hmota pod účinkem paprsků rychle taví.

Po chvíli byly obě strany sceleny.

Podařilo se jim to bez nehody. V několika minutách splynula poslední spára s povrchem.

Dvůr, kterým museli s nákladem projít, byl prázdný. Zničení líhně trvalo poněkud déle, neboť bylo třeba mnohem větší opatrnosti a důkladnosti.

Rachotem, který po celou dobu zněl jako baterie běsnících strojních pušek, jim zalehly ušní bubínky.

„Konečně jsme hotovi,“ ulevil si Arne, vkládaje pistoli do kapsy.

„Ale co dále s těmi tam?“ pokynul Petr k laboratoři.

„Těžký oříšek,“ povzdechl Arne.

„Co říkáte tomuhle,“ začal Petr oklikou: „Ti zotročení tvorové, kteří pracují v hutích, mají sice znetvořené trupy, ale hlavy, vlastně tváře, jsou tytéž, jaké známe z druhé polokoule. Smrtonoš o nich řekl, že jsou stádo, býložravci. Zrovna tak se vyjádřil o agirovcích.“

„Ano,“ přikývl netrpělivě lékař. „Ale mluv k věci!“

„Nuže, myslím,“ pokračoval Petr klidně dále, „abychom si promluvili s těmi zotročenými tvory. Máme přece tlumočníky a...“

„Čeho tím chceš docílit?“

„Předně jim oznámit – svobodu!“

„Chraň Bůh!“

„Pročpak?“

„Milý Petře,“ zněl vážně Pavlův hlas, „to by byl nebezpečný experiment. Myslím, že tihle tvorové jsou původními praobyvateli Marsu, a tedy ještě zpola zvířata. Vzpomeňme si, jak je Smrtonoš líčil jako „stádo“, tělesně i duševně na pravěké, polozvířecí úrovni.

Nuže, byly-li jejich generace od staletí, ba tisíciletí chovány v otroctví, byla by náhlá svoboda pro ně zkázou a možná i pro nás, neboť v takovém převratu by neměl náš život mezi nimi ani haléře ceny. Nejsem proti tomu, abychom se pokusili o dorozumění s těmito ubožáky, ale ani slova o Smrtonošově zániku. Vžijme se do skutečnosti, že pro nás není odtud vysvobození. Proto si musíme svůj život zařídit tak, abychom si udrželi úroveň civilizovaného člověka. Pozvolna můžem měnit jejich otroctví v jiný, lepší poměr. Ale vždy si budeme muset zachovat svrchovanost.“

Museli uznat, že lékařovo stanovisko je moudré. Po chvilce ticha se dohodli na zlaté střední cestě. Vezmou si tlumočníky a pokusí se o dorozumění.

Hoši se vydali do hutí.

Když se blížili k vysoké obezdívce, spatřili, že nad ní vykukuje několik hlav, a také v pootevřeném vchodu zahlédli tvora.

Ale když vešli na dvůr, nebylo tam živé duše.

„Byli vylákáni rachotem při popravě,“ mumlal Arne.

„Doufejme, že nic nevědí o Démonově smrti,“ svraštil lékař obočí.

Prošli dvorem a otevřeli veliká vrata. Octli se v ohromné hale, příznačné pro slévárnu a tavírnu. Pokud jim dovolovalo šero a žlutá a nazelenalá rozplizlá pásma výparů, jejichž ostrý zápach bolestně sevřel plíce a dráždil sliznice, viděli mnoho ubožáků klečících a dřepících na pískovité půdě.

„Slévači. Dokonce zručně formují,“ nemohl Petr utajit údiv.

Ale pohled do tváří těchto tvorů byl tak žalostný, že hoši mimovolně zasténali. Bezedná tůně zmučené duše hleděla na ně z těch modrých očí.

„Co to vyrábíte?“ vyslovil Petr zvolna otázku.

Tvor vytřeštil oči a jeho rty se bezhlesně rozechvěly.

„Nerozumíš?“

Ubožák se bezradně rozhlédl, jako by hledal pomoc.

„Snad je němý?“

„Není, Petře, ale nemůže nám rozumět ani on, ani kdokoli jiný,“ řekl Arne lítostivě.

„Proč?“

„Což nepozoruješ, že zde naši tlumočníci neúčinkují?“

Další pokusy o dorozumění zůstaly bez výsledku. Někteří dělníci dokonce před nimi prchali, zřejmě zachváceni hrůzou.

Procházeli mnoha sály a dílnami, až vyšli zase do malého dvorku, do něhož na konci ústila ohromná vrata, jako do garáže. Byla uzamknuta, ale pod účinkem Arnovy pistole se otevřela.

„Skladiště!“ zvolal Petr radostně.

Místnost byla tak rozlehlá, že ani nemohli dohlédnout. Byly zde stohy a pyramidy roztodivných součástek, drobných i velikých, ba ohromných, surových i obráběných. Buďto to byly plné hřídele, nebo roury bez dna. Jeřáby měly mechanismus, s kterým si nevěděli rady; byly zřejmě na elektrický pohon, v jehož chodu se Arne nemohl vyznat.

Přes dvě hodiny strávili prohlídkou.

Prošli zase slévárnou a dvorem.

„Jsme opět venku. Hotový labyrint,“ vrčel Petr.

„Obhlédněme budovu s laboratoří,“ vybídl Pavel.

Budova byla do čtverce, o několika poschodích, kde dosud nebyli. Vyšší patra lákala k prohlídce, ale nyní museli potlačit zvědavost.

„Ve vyšších patrech skladiště nejsou,“ vytušil Petr správně. „Spíše je tam obydlí Smrtonoše, a to nám neuteče. Ale což tahle nízká dlouhá budova vedle?“

Arne roztavil zámek ve dvoukřídlových vratech.

„Zase skladiště. Pohleďte na ty součástky. Ano, týž kov jako ta rakev!“ konstatoval Petr rozechvěně.

Kráčeli chodníkem mezi narovnanými předměty všemožného tvaru a velikosti. Pojednou Arne vykřikl:

„Zde je něco, co můžeme potřebovat. V tom bychom mohli uhlídat ty živé mrtvé v laboratoři!“

A skutečně: byly tu srovnány roury, na jednom konci zúžené do úzkého hrdla, na druhém trychtýřovitě rozšířené. Pavel se shýbl a bez větší námahy pozvedl rouru. Snadno ji vynesli a položili v průchodu.

„Vnitřek je prázdný. K čemupak to má asi sloužit? Podobá se to ohromné hlásné troubě. Výška přes tři metry a průměr skoro metr. Tam se vejde tělo i s tou nádobou a hlavou. Krček je úzký, sotva dva centimetry. Lehce se svaří. Hned to zkusím.“

Zkouška Arna plně uspokojila.

Vše se jim bez nehody podařilo. Deset ohromných kovových polorozvitých „lilií“ jedna po druhé za pekelného rachotu i s příšerným obsahem bylo proměněno v absolutní nic.

„Doufám, že teď jsme vyhladili poslední atom martské hydry,“ zahučel Arne, vkládaje pistoli do pouzdra za pasem.

Errata:

30.05.2021 11:03