Vítej, návštěvníku!

To, že se Pavel setkal s novým nebezpečím, změnilo jeho způsob života. Vždyť každým dnem se tu mohou objevit další divoši. Jak se před nimi uchrání? Na velkém zeleném ostrově by byl ztracen. Proto se Pavel, jak jen to šlo, zdržoval u kráteru. Gondola bude tím nejlepším úkrytem. Domorodci se dovnitř nedostanou, a pravděpodobně se o to ani nebudou snažit. S takovou podivnou koulí se dosud nesetkali, budou se jí bát. Pavel proto do kabiny nosil zásoby potravin a vrátil tam i soudek s pitnou vodou A přespával tam. I když věděl, že z vnitřku kráteru může přijít také strašlivá pohroma. Spoléhal se ale na Valdův instinkt.

Znovu se také začal zabývat myšlenkou, jak by se z ostrova co nejdříve dostal. Do vratkého člunu domorodců, který moře vyvrhlo, by se neodvážil posadit. Zbývala tedy jediná naděje. Vysílačka!

Již po několikáté ji prohlížel a hledal závadu. K poruše došlo nejspíš při těch strašných otřesech gondoly. Někde jde třeba jen o špatný kontakt...

Pavlova trpělivost se vyplatila. Jednoho dne ve sluchátku uslyšel toužebně očekávaný bzukot.

„Bylo by to možné, že bych se někoho dovolal?“ říkal si a vzrušeně se připravoval k vysílání. Začínalo se už stmívat a Pavel věděl, že v noci se spojení na krátkých vlnách nejspíše dosáhne. Byl ale zklamán. Volal marně, nikdo se neozýval.

„Stanice je asi slabá,“ povzdechl si. „Nebo že by to bylo anténou?“

Pohlédl na chobot, který spojoval kráter s ostrovem. Samozřejmě, příliv je tady. Dnes už na ostrov nemůže. Ale zítra si přinese co nejdelší bambusové tyče. Snad to anténě prospěje.

Pavel se nemohl dočkat rána. A sotvaže se na východě, v ještě tmavé obloze objevila světlá trhlinka, už stál na vrcholu kráteru a nedočkavě čekal na odliv. Konečně se moře rozvlnilo a za chvíli nad hladinu začaly vystupovat korálové útesy a s nimi i skalnatý hřbet mostu.

Trvalo to však ještě celou hodinu, než se mohl odvážit přejít na ostrov. Když se konečně vrátil s bambusovými tyčemi, zjistil, že mu nestačí drát. Vymontoval ho tedy z různých zařízení gondoly. Pak se velice podřel, když tyče upevňoval do zvětralé lávy. Neměl k tomu potřebné nástroje, a tak si při té práci do krvava rozedřel ruce.

Mezitím se ale musel ještě starat o jídlo, takže k vysílání se vlastně dostal opět až večer.

Dlouho do noci volal Pavel marně. Do nekonečna opakoval známé značky, kterými volal o pomoc: SOS - SOS - SOS...

Po půlnoci však zpozoroval, že dosáhl spojení. Napjatě poslouchal. Značky byly nejasné. Konečně jednomu slovu porozuměl: .—./.-../.-/-.-././

Place. Místo! Kdosi ho žádá o udání místa.

Horečně, rozechvěně vyklepával severní šířku a východní délku ostrova:

26-11-8 NORD 123-43-57 WEST

A už tu byl další dotaz: jméno.

Pavel však stačil do morzeovky přeložit jen své křestní jméno. Aparát ztichl.

Zoufale tiskl páčku, opakoval hlášení, ale marně. Co se stalo? Jaká je to porucha? Třeba opět zmizí.

Závada však byla neodstranitelná. Vybil se akumulátor. S vysíláním je konec. Stanice už není k potřebě.

Unavený Pavel ulehl. Ještě štěstí, že se mu podařilo odvysílat polohu ostrova. Neznámá loď ho přece musí vyhledat. Je to mezinárodně uznávaná povinnost.

A zatím...

Nešťastný Pavel!

Ve svém velikém rozčilení a chvatu si u severní šířky přehodil stupně s minutami! Místo 11-26-8 hlásil 26-11-8. A tato zdánlivě nepatrná chyba znamenala rozdíl přes šestnáct set kilometrů! Pavel se nacházel právě uprostřed Filipín, jižně od ostrova Masbate, kdežto chybný údaj severní šířky platil pro místo v souostroví Rjúkjú.

A tak Pavel své zachránce, kteří v době přijímání jeho zprávy byli vzdáleni sotva pět set kilometrů, omylem poslal daleko na sever. Dobře, že o tom omylu nevěděl. Jistě by si zoufal, neboť chybu už nemohl napravit.

Nejpozoruhodnější však bylo, že volání o pomoc zachytil radiotelegrafista – Neptunu.

Jakmile se Léon dověděl, že zprávu vysílal jakýsi Pavel, vypukla na lodi nevýslovná radost. Kdyby se volající hlásil jako Paul, nebylo by tak jasné, že jde o jejich přítele. Ale Pavel, to je přece české jméno! Inženýr Pavel Holan je tedy živ!

Neptun se tedy ihned obrátil a plnou parou plul na sever, směrem k Japonsku. Dvě věci však Léona znepokojovaly. Jak se mohl Pavel dostat tak daleko, a že na mapě, v místě, které udává, není zakreslen žádný ostrov. Cožpak je stále v gondole? Nebo se tam vynořil nějaký korálový útes? Co to všechno znamená?

Úplné rozčarování však nastalo, když loď za půl druhého dne dorazila k průsečíku hlášené zeměpisné šířky a délky. Všude byla jen mořská hladina. Nejbližší pevnina byla daleko na východě.

Léon se rozhodl, že ostrůvky tam na východě prozkoumá. Byla to práce nadlidská, nesplnitelná, ale určitá naděje se naskytla. A tak Neptun bloudil, křižoval souostrovím. Radiotelegrafista Pavla neustále volal, ale on se již neohlásil. Proč? Zastihlo ho snad v té chvíli, jak hlásil své jméno, nějaké neštěstí?

Radostná nálada lidí na Neptunu vymizela. A každým dnem vzrůstaly zase pochybnosti, beznaděje...

Právě tak na tom byl Pavel. Slunce, lhostejné k jeho osudu, klesalo každý večer do moře a stejně lhostejně nastupovalo ráno svou odvěkou pouť.

Záchrana, které se zdála na dosah, nepřišla. Přesto byl neustále štván představami. Zdálo se mu, že slyší houkání lodní sirény, někdy i rány z děl. Několikrát za noc vybíhal z gondoly. Padající hvězdy považoval za rakety, za světelná znamení... Ale vždy nakonec poznal, že to byl klam. A v takových okamžicích propukal v zoufalý pláč. Ačkoli se snažil ovládnout, nedokázal to.

Po několika dalších dnech se dostavila malomyslnost. Pavel seděl tupě na jednom místě a nereagoval na žádný zvuk, na žádnou změnu. Ani Valdy si v takových chvílích nevšiml. Dny své robinzonády už také nepočítal. Všechno se mu zdálo už předem marné.

Hlad a žízeň ho nakonec přece jen donutily, aby vstal a něco si opatřil. V těch chvílích by se k němu nikdo z jeho přátel nehlásil. Po ostrově se v cárech vlekl muž, jehož zahnědlý obličej byl zarostlý plnovousem. Připomínal starce. A divocha. Rozhodně spíš vypadal jako divoch, než vzdělaný Evropan.

Jen občas, když se dostatečně nasytil, nebo když Valda mu důvěřivě položil hlavu do klína, poněkud ožil. Vždyť jeho volání mohli zachytit velice daleko. Plují sem třeba z bůhvíjaké vzdálenosti. Měl by mít trpělivost. Jak je to dlouho? Čtrnáct dní? Robinzoni žili na ostrovech třeba celá léta, než přišla záchrana! A často ani neměli nejmenší naději. Musí se vzmužit, doufat...

Co bude dělat, jestliže se odtud dostane? Především se vrátí domů, k matce. Ale pak by měl pokračovat v práci. Jak byl lehkomyslný, povrchní a domýšlivý, když se dostavily první úspěchy. Jak velice málo zatím dokázal, jak snadno přišel k holanitu, k objevu svého otce. Ne, holanit nezklamal. To spíš on, Pavel. Právě pro tu svou lehkomyslnost a velikášství. Nechal se nazývat vládcem mořských hlubin!

Dostane-li se odtud, spojí se s odborníky a vyvaruje se všech chyb. Místo gondoly postaví ponorku, podmořskou loď, která nebude závislá na doprovodné lodi. Bude schopná libovolně křižovat oceány a pracovat v jakýchkoliv hloubkách. Bude to vlastně loď, o které čítával v dětství – Vernův Nautilus!

V té době se Neptun zase vracel k jihu. Léon se po marném pátrání v souostroví Rjúkjú důkladně zahloubal nad Pavlovou zprávou. Hned po přijetí mu ty číslice byly podezřelé. Jak se Pavel mohl dostat tak daleko od místa katastrofy? Kdyby tam aspoň směřoval nějaký pravidelný proud, ale ze zkušenosti i map ví, že nejbližší proud je až na rovníku. Vypadá to, že zeměpisná poloha byla udána chybně. Ale kde je ta chyba? V které číslici? Východní délka vypadá celkem pravděpodobně. Zato severní šířka je podezřelá. Léon se podíval na mapu a uvažoval, kde se Pavel mohl vynořit. Zhruba tak na desáté rovnoběžce...

Cože? Na desáté? Léon vyskočil. Minuty jsou vyznačeny jedenáctkou! Kdyby to byly stupně, tak by poloha byla pravděpodobná. I ostrůvků je tam habaděj. Zvláště kdyby šlo o 26 minut... Zkrátka, vypadá to na přehození stupňů s minutami!

Léon vyběhl na palubu ke kormidelníkovi. Vrátíme se na jih. Přímo do středu Filipín!

Neptun ožil novou nadějí...

Errata:

30.05.2021 10:56