Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odpoledne se s Čertem chystali jako vždy do nemocnice. Máňa se přihlásila, že půjde s nimi a Oldovi se zdálo, že je svět krásný jako nikdy dřív.

V autobuse najednou začal Čert výt, až řidič zastavil.

„Ten pes si vystoupí!“ prohlásil dozadu a otevřel dveře. „Já to poslouchat nebudu, mám nárok na klid při řízení!“

„Počkej na nás u nemocnice,“ řekl rychle Olda Máně a vystoupil s Čertem. Musel ho za obojek vyvléci ven, pes se motal, neslyšel pána a jen bolestně vyl. Marie z toho byla vyvedená z míry, že se zmohla sotva na přikývnutí.

„Čerte, Čertíku!“ choval venku Olda psa v náručí a utěšoval ho.

„Aúúú, aúúú!“ vyl pes. „Ty to necítíš? To je strašný! Aúúú, aúúú!“

„Co se ti děje?“ strachoval se Olda. „Co je ti? Já opravdu nic necítím. Co se ti vlastně děje?“ dorážel na psíka.

„To je vražda!“ vyjekl Čert. „Aúúú!“

Olda si s ním nevěděl rady. Pes se jenom svíjel a lapal po dechu. Až po chvilce to, jak se zdálo, přestalo.

„Teda, to bylo příšerný!“ vydechl si pes. „To byla hrůza, děs, smrt, horror!“

Už se trochu vzpamatovával, aspoň natolik, že se postavil na nohy, ale otřepával se z té hrůzy, jako by to nemohl ze sebe setřepat. Samozřejmě neměl co, jen kabátek a ten na něm pevně držel.

„Ale co to bylo?“ nechápal Olda. „Já přece ani teď nic necítím!“

„No, je to možný,“ řekl Čert a pořád se z toho otřepával. „Bylo to telepatický... jako když ti někdo předává svý pocity, ale – tak smrtelný pocity jsem ještě nezažil.“

„Já jsem to nebyl,“ řekl Olda. „Kdo to mohl být? Jedině Cilka, ale ta snad ne...“

„Ne, to ti vypadalo jako směs hned několika pocitů. A byly si děsně podobný, to na tom bylo ještě příšernější!“

„Poslyš, nemohlo to být... říká se, že lidi někdy vnímají okamžik, kdy jim někdo blízký umírá... nemohlo to být něco podobného?“

„Denně na světě umírají tisíce lidí a zachytáváme snad něco? Ba ne, Oldo, šlo to přes telepatii. A uvědom si, mám ji lepší než ty, mohl bych s Přítelem andělů navázat směrované spojení i přes tisíc vesmírů! Tak daleko bych mohl zachytit, kdyby se někdo topil a tohle přesně tak vypadalo, rozumíš? Proto jsi nic takového nevnímal!“

„Ale kdo by se topil?“ uvažoval Olda. „Přítel andělů? To je nesmysl na kvadrát, ten se přece utopit nemůže.“

„Leda... Bísíája,“ napadlo Čerta. „Ta jediná může na mně vysílat směrovaně!“

„Bísíája přece nemá tvoji dokonalejší telepatii,“ namítal Olda.

„Mohla ji zatím dostat,“ nadhodil Čert. „Uvažuj trochu! Všesměrová telepatie je dobrá tak na pár metrů, teprve směrovaná telepatie překonává vzdálenosti. Pro přechody mezi vesmíry to platí dvakrát. A koho tam známe, he?“

„Nebo to bylo ze Země,“ řekl Olda. „Pak by to musela být Cilka, nikdo jiný tu telepatii nemá. Musela by se ale topit a je těžké předpokládat, že by se v zimě koupala. Hele, Čerte, asi to nevyřešíme. Už jsi aspoň fit?“

„Fit jsem,“ odvětil psík. „Ale smutně fit. Hrozně smutně fit!“

„Nevadí, poletíme do nemocnice.“

„Dobrý nápad,“ odvětil Čert. „Už se těším na gulášek!“

Ještě se otřepal, ale pak už vzletěl a s Oldou v závěsu byl za chvíli před vchodem do Vinohradské nemocnice. Máňa tu ještě nestála, ale oni letěli přímo vzdušnou čarou, zatímco autobus kroužil piruety serpentinami a zastavoval u kdejaké zastávky.

Za chvíli skutečně autobus přijel a Máňa radostně vystoupila. Viděla je z okna a hned se k nim hrnula.

„Co to bylo?“ ptala se Oldy. Ten ale nic nevěděl a ani Čert neměl sdílnou náladu.

Vrátnicí prošli bez potíží. Všichni vrátní si na Čerta zvykli a už ani nevyžadovali cedulku. Olda nosil Čerta v tašce jen první týden, pak začal nosit jen ceduli od primáře a tašku sestřičkám poctivě vrátil.

Tentokrát tu primář Alexijev nebyl, byl prý na jakémsi nutném jednání. Sestřičky daly Oldovi seznam nejnaléhavějších případů, Olda s Čertem tři nejhorší ošetřili, pak si všichni dali na sesterně svačinku. Sestřičky přitom obdivovaly apetit Čerta, ale nic se nedělo, ani když se rozloučili a vyšli ven z pavilonu.

„Dnes se ještě podíváme na neurochirurgii,“ řekl Olda Marii.

„Co tam?“ zajímala se.

„Chtěl bych si tam domluvit spolupráci,“ usmál se Olda.

Došli na neurochirurgii a Olda se svou samozřejmostí (kterou později jedna ze sestřiček nazvala drzostí) probojoval až ke službu konajícímu lékaři. Ten chtěl nejprve vyhodit Čerta, ale po přečtení doporučující cedule od primáře Alexijeva se uklidnil.

„Když Alexijev píše do celého areálu, prosím,“ ustoupil. „Co vás přivádí zrovna sem k nám?“

„Mohl bych si u vás prohlédnout nástroje na operace lebky?“ zajímal se Olda.

„Klidně, ale jen skrze sklo,“ svolil doktor. „Prohlédnout ano, ale nesahat!“

„Potřebuji je jen vidět,“ ujistil ho Olda.

Doktor ho zavedl ke skříni s nástroji a ochotně mu vykládal, co se k čemu při operacích používá.

„Nač to všechno potřebujete vědět, mladý pane?“ zeptal se Oldy.

„Potřebuji takovou operaci udělat a ještě jsem žádnou nedělal,“ přiznal Olda.

„Poslyšte, mladý pane, nepletete si nemocnice?“ zvážněl doktor. „Neměl byste si dojít spíš do Bohnic? Tam to mají s neurologií... lépe zavedené.“

„Myslíte si, že jsem blázen?“ usmál se Olda.

„No – já jsem to neřekl...“

„...ale myslíte si to,“ dokončil Olda větu. „Nemusíte mít obavy, už jsem takových operací pár zvládl, ale na hlavě se toho přece jen trochu bojím. Mozek nejsou játra.“

„To bych prosil!“ řekl doktor vyděšeně. „Koho že jste operoval?“

„Jednu transplantaci z člověka na psa a dvě ze psa na člověka,“ řekl Olda klidně.

„Cože?“ zalapal po dechu doktor. „To snad ne!“

„Slyšel jste to dobře,“ opáčil Olda. „Jednu transplantaci z člověka na psa a dvě ze psa na člověka, teď se chystám na přenos orgánů z člověka na člověka, ale bude to do mozku a tam si přece jen nejsem dost jistý. Nejlépe by asi bylo, kdyby mi někdo od vás při tom asistoval.“

„Teda mladej, to už je moc!“ vybuchl doktor. „Dej sem tu ceduli a vypadni, než zavolám zřízence se svěrací kazajkou! Můžeš být v Bohnicích dřív než autobusem!“

Olda se zatvářil utrápeně.

„To jsem si mohl myslet,“ vzdychl si. „Pan doktor mi nevěří! Pan doktor si myslí, že si z něho dělám blázny! Pan doktor mi snad chce tvrdit, že psi nelétají!“

„Sakra, copak psi létají?“ vybuchl doktor. „Ukaž mi jediného létajícího psa!“

„Čerte!“ pokynul Olda psíkovi.

Čert už se na produkci očividně těšil. Zvolna se vznesl do výšky jednoho metru a začal se ve vzduchu slastně převalovat. Pak se zastavil v poloze vleže, zívl si a jen packou ohromenému lékaři zamával.

„Musím panu doktorovi něco málo připomenout,“ pokračoval Olda, „Měl by si uvědomit, že se možná poprvé v životě setkává s mimozemskou biotechnologií. To není žádná legrace, mimozemšťané dokáží naroubovat do organismu ledacos. Sílu, schopnou zvednout očima traktor, i orgán neviditelnosti. A jestli si myslíte, že je hodně velká drzost, když vás kluk jako já požádá o asistenci, zvládnu to i bez vás.“

„Drzost to teda je!“ vzpamatoval se doktor.

„Myslíte?“ opáčil Olda. „Zatím jsem implantoval tři mimozemské orgány. Není to moc, uznávám. Kolik takových implantací jste provedl vy?“

„Děláme tu operace každý týden!“ odsekl doktor.

„Ano, ale pozemské,“ řekl Olda. „Ode mě byste se mohl přiučit něčemu, co jste ještě nikdy v životě neviděl a kdoví, jestli to někdy uvidíte.“

„Člověče, víš ty vůbec, co plácáš za kacířství?“ vybuchl opět lékař. „Vykládáš mi o přenášení orgánů ze psa na člověka... vážně si myslíš, že je to reálné? Natož aby to svedl kluk bez dodělané základní školy?“

„Mohu vám ten orgán ukázat,“ nabízel se Olda.

„To je pitomost! To musí být podvod! To přece není možné! Říká ti vůbec něco mezidruhová nesnášenlivost tkání? Máš ponětí, kolik musí mít transplantát shodných znaků, aby šel bez velkých problémů voperovat?“

„To je pozemský přístup,“ opáčil Olda. „Asi jako když potřebujete klíč k zámku. Sehnat náhodně naprosto stejný klíč je skoro nemožné, proto si lékaři na Zemi určili alespoň znaky, které shodné být musí. Ale pořád můžete najít klíč, který bude vybrané znaky splňovat a přitom s ním zámek neotevřete. Takový transplantát pak tělo odvrhne, obvykle za fatálních následků pro pacienta. Přitom k zámkům existují univerzální klíče. Odemknete jimi třeba dvacet až třicet dveří, ačkoliv žádný z pravých klíčů nepasuje do sousedních. Tak je tomu s mimozemskými transplantáty. Jsou jako ten univerzální klíč. Orgány pasují na člověka i na psa, univerzálnost je od myši po člověka. Končí to někde u savců. Klokanovi to sedne, ptakopysk má asi smůlu. Ptakopysky si jistý nejsem, ale mezi anděly, lidmi a psy to funguje bez problémů.“

„Anděly?“ chytil se lékař slovíčka.

„Dobře, tedy mimozemšťany, se kterými jsem se setkal,“ slevil Olda. „Ačkoliv je dost možné, že právě oni kdysi posloužili našim předkům jako předloha k pověstem o andělech. Až se to najisto prokáže, budou to andělé plným právem.“

„A ty mi tu chceš tvrdit, že ovládáš mimozemskou technologii, že si sám troufáš na tak složité operace, jako jsou operace mozku?“

„Jasně,“ řekl Olda s nadšením, že lékař přece jen zabírá.

„Tak víš co, ty anarchisto?“ řekl lékař. „Dej sem tu ceduli a vypadni z nemocnice, než na tebe zavolám zřízence, případně policii! Říkám to už podruhé a nežertuji!“

„To neuděláte!“ zbledl Olda a ustoupil o krok.

„To udělám teď hned! Tu ceduli sem!“

„Donutíte mě leda použít k obraně mimozemskou technologii,“ zadrmolil rychle Olda. „Důrazně vás tímto varuji, nedovedete si představit její účinky. Zabiju holýma rukama i tyrannosaura!“

Ustoupil ještě o krok a na okamžik kolem něho vzplanula modrobílá aura ohně.

Všechny zářivky na stropě prskly a zhasly, v místnosti bylo rázem pološero. Pes sklouzl z výšky na zem, přisedl si s temným vrčením k noze pána a zahalil se do téhož modravého ohně. Z obou dvakrát za vteřinu sršely do stran blesky.

Nebylo to poprvé, co se Olda pevně postavil dospělému. Měl průpravu, o jaké se jeho protivníkovi ani nezdálo, stál už i proti ozbrojeným sluhům ďáblů. Teď měl skoro jistotu, že mu ten chlápek v bílém plášti neublíží, že se zalekne a couvne.

Marie stála u dveří, ztuhlá překvapením. Lékař zbledl a na Oldu si netroufal, co viděl, ho dostatečně varovalo.

„Tak si tu ceduli nech, stejně ti už zítra nebude nic platná!“ ustoupil.

„Ale bude a i kdybyste mi ji sebral, Alexijev mi napíše jinou,“ řekl pevně Olda.

„Alexijeva dnes vedení nemocnice zbaví primariátu,“ odsekl lékař. „Nový primář už dohlédne na to, abyste tam ani nohou nepáchli!“

„Cože?“ rozevřel údivem Olda oči.

„Alexijeva dnes odvolají pro neschopnost,“ řekl pomstychtivě lékař. „Vlastně je to už rozhodnuté, jak říkal náš šéf. Málem přivedl celou nemocnici do konkursu.“

„Ale proč?“ vyhrkl Olda, naprosto vyvedený z míry. „Cožpak jeho oddělení nemá za poslední čtvrtrok vynikající výsledky?“

„Vynikající? Tomu se snad nedá říkat jinak než katastrofa!“ ušklíbl se doktor.

„To snad ne! Tolik uzdravených pacientů...“ začal Olda.

„Pitomečku!“ zpražil ho doktor. „Ty nevíš, na čem nejvíc záleží?“

„Snad na uzdravených pacientech, ne?“ opáčil Olda o poznání nejistěji.

„Moulo!“ odsekl doktor. „Na výkonech, pamatuj si to! A popáleniny v poslední době přestaly dělat nejlépe placené plastické operace. Propad skoro o deset milionů! To si nemůže dovolit žádná nemocnice!“

„Takže vás... vás pacienti nezajímají?“ vyhrkl Olda skoro brečky.

„Zajímají, když je dostaneme řádně proplacené,“ odvětil doktor. „Alexijev se ale omezil na běžnou péči, kterou měl nechat pro charitu. Ve výkonech má totální propad! A to mu zlomilo vaz!“

„Tomu uvěřím jen od Alexijeva!“ řekl Olda.

„Tak to si tam dojdi, ale hned, dnes si tam jde pro ramínka od plášťů, zítra už tam bude sedět někdo jiný a na bráně už ti jeho kartičky taky neuznají!“

„Myslel jsem, že jste tu pro pacienty, ale u vás jsem se zmýlil,“ vzpamatoval se zase Olda. „Pojď, Mančo, tady zřejmě vládne čistej kšeft!“

„A jestli ti někdo při nějaké pokoutní operaci exne, a to se nejspíš stane, přihlásím se jako svědek, že jsem tě varoval!“ opáčil doktor.

Opustili jeho kancelář a za zvědavých pohledů sestřiček rychle i budovu. Nebyli tu zřejmě vítáni.

Rychle se vrátili na oddělení popálenin. Tam se ale cosi dělo. Sestry běhaly sem tam, nikdo na ně neměl čas. Až si jich všimla sestřička Hedvika, ale ani ta je nepotěšila.

„Ani sem nechoďte!“ řekla Oldovi. „Mají tu být mimořádné prověrky odbornosti, nevíme, koho z vedení nemocnice to napadlo, nikdo tu nic takového nepamatuje.“

„Je tu Alexijev?“ zeptal se jí Olda.

„Je ve své kanceláři, ale pochybuji, že bude mít na vás čas.“

„Zkusíme to,“ mrkl Olda na Máňu, už předem pobledlou v očekávání potíží.

Na zaklepání se ozvalo Vstupte!, proto vstoupili. Doktor Alexijev seděl ve svém křesle a zdánlivě nic nedělal. Nebalil, ale ani nepodnikal žádné kroky k záchraně svého primariátu. Jen se díval před sebe.

„Dobře že jdete,“ přivítal je a zdálo se, že si oddychl. „Právě jsem volal vašim, ale ještě jste nedorazili. Kde jste byli?“

„Na neurochirurgii,“ řekl Olda suše.

„Co tam?“ zajímal se Alexijev, ale hned pokračoval: „Na tom vlastně nesejde, hlavně že jste tady. Oldo, prosím tě, stalo se něco nečekaného, co mění situaci. Posaďte se tu oba, ať mi nevynesete spaní, budu to potřebovat.“

„Já vím, odvolali vás, že?“ řekl Olda a posadil se do křesla proti primáři. Marie si našla místo v křesle trochu stranou a Čert si lehl tak, aby viděl na všechny.

„Takže už to víte...“ zarazil se Alexijev. „Nevadí, pak asi víte i to, že jste tady ode dneška nežádoucí... tady se to zřejmě zabalí, ale neboj se, není to úplný konec.“

„Jak je to ale možný?“ vybuchl Olda. „Vážně je to kvůli výkonům?“

„Jo,“ řekl lakonicky Alexijev. „Snažil jsem se vysvětlit vedení, že potřebujeme jen nepatrný čas na ověření metody a můžeme zahájit se zdravotní pojišťovnou jednání o novém typu výkonu. Nazval jsem to pracovně léčba zázrakem, ale to jméno se musí změnit, jinak neprojde. Snad se tě nedotkne, že jsem jednal za tebe, ale tebe by stejně neposlouchali... Trval jsem na tom, že to mezidobí musíme překonat, ale oni viděli jen výpadek deseti milionů korun českých. Jako kdyby to nemocnici už položilo!“

„O čem jste chtěl jednat s pojišťovnou?“ zajímal se Olda.

„O tvé metodě,“ řekl Alexijev. „Je tu ale hned několik problémů. Asi mi nezbude než tě ukecat, abys mi to přes všechna varování od chobotnic implantoval taky, říkal jsi snad, že jsi to operoval i svému psovi. Nejhorší současný problém je, že tě nemůžeme legálně zaměstnat. Automaticky by nám skočily po krku mezinárodní organizace kvůli nepřípustnému využívání dětské práce. Druhá možnost je počkat, až ti bude osmnáct. Do té doby bys mohl vystudovat, na lékařské fakultě by pochopení měli, ale k léčení tě nepustí, důvody už jsem ti řekl, narušoval bys jim lékařské plány. Nemrač se, je to tak, legálně ti nikdo na světě léčit nedovolí. Nelegálně, jako já, už taky ne. Nikde nenajdou odvahu vydržet pár let, než se to uchytí.“

„A další problémy?“ zeptal se suše Olda.

„Ty by se snad řešit daly,“ pokrčil primář rameny. „Se zdravotními pojišťovnami se musí za tento výkon dohodnout cena. Pochop to, zadarmo se to provádět nedá, někdo to musí zaplatit a pojišťovny jsou tady od toho, ať platí! Suchá kalkulace tvrdí, že by to bylo výhodné pro obě strany. Uvažoval jsem jako základní sazbu polovinu dosavadních plateb. Pro pojišťovny to bude zlevnění na polovinu, tam problém nevznikne. Ale i pro nemocnici to bude lukrativní, tvoje metoda umožní přijmout a léčit až trojnásobný počet pacientů, tedy i ty, kdo by se k nám nedostali. Nezapomeň, že nám ze všech nemocnic předávají nejhorší případy, se kterými si jinde nevědí rady. Vezmeme jich tedy ještě víc včetně lehčích případů, to sneseme. Při větším počtu pacientů získá nemocnice úměrně víc peněz. Odečti sumu za nespotřebované léky, při tvém způsobu jich spotřebujeme méně než dřív a vyjde ti, že na tom prodělají jen výrobci léků.“

„Ovšem s výhodou lepších výsledků,“ dodal Olda. „Zapomněl jste na pacienty, co se uzdraví za pár dní a vypadají i bez plastické operace jako před úrazem. Navíc jim to ušetří spoustu bolesti.“

„Na ty jsem nezapomněl, ale to je argument pro nás dva, ne pro ekonomy, co naše pacienty přepočítávají na procenta zisku a nezajímá je, že při tvém způsobu není nutná plastika, vše se zahojí a pacient se cítí podstatně lépe. Ekonomům nevadí křivé obličeje po plastických operacích, zajímá je jen to, zda byly dobře vyfakturované a proplacené.“

„No, už jsem se lekl, že taky uvažujete čistě ekonomicky,“ oddychl si Olda.

„A měl bych?“ usmál se Alexijev.

„Kdybyste uvažoval ekonomicky, nechal byste mě tady něco zkoušet?“

„Ale to víš, že ano!“ přikývl Alexijev. „Při čistém ekonomickém kalkulu bych tě to nechal vyzkoušet a pak bych tě vyhodil. Jak říkám, zaměstnat tě nesmím, pojišťovna za tvoji metodu nedá ani floka, vykazovat neprovedené výkony je o kriminál, finančně přinášíš momentálně čistou ztrátu, tečka, puntík.“

„Chci tento týden operovat tady Marii,“ řekl Olda a trochu se mu zadrhlo v krku. „Byl jsem se optat na neurochirurgii, zda mohu počítat s jejich pomocí, případně rovnou s asistencí u operace mozku. Zrovna jdeme odtud.“

„Můžu hádat?“ podíval se na Oldu pátravě Alexijev. „Vyhodili tě, co?“

„Jo, přesně tak,“ přikývl Olda. „Tak mi nezbývá než přijít s prosíkem za vámi...“

Trošku se schoulil. Před nešťastným primářem teď seděl stejně nešťastný kluk, kterému se právě hroutil jeho svět se všemi plány. Ale aspoň... aspoň něco...

„To bude horší, Oldo,“ řekl vážně Alexijev.

Oldovi ta slova připadala jako facky.

„Jednak na to nemáme nástroje. Na neurochirurgii nejsme zařízení.“

„Nástroje bych měl,“ špitl Olda, ale Alexijeva tím nezastavil.

„Za druhé mě dnes odvolali. Jsem tu naposled, takže ti nic slíbit nemohu, dokud si nenajdu něco jiného.“

„Ta operace se dá udělat i v partyzánských podmínkách,“ řekl Olda. „Třeba u nás doma v bytě. Co kdybych vás poprosil aspoň o asistenci?“

„Proboha, Oldo!“ vyhrkl Alexijev. „To nemyslíš vážně! V domácnosti bych se v nouzi nejvyšší odvážil ještě tak na slepé střevo, ale proboha ne na mozek! To pusť z hlavy! Sterilita, anestézie, dýchací přístroje... máte z toho doma něco?“

„Nemám,“ odvětil zarputile Olda. „Sterilitu by nahradilo tacuky mimozemšťanů. Anestézii ne, ale riskl bych to s přimražením, jen to nesmí trvat déle než čtvrt hodiny. A to nebude. Když mi trochu pomůžete, stihnu za tu dobu oboje, hlavu i s břichem.“

„Poslyš Oldo, jsi vážně fanatik,“ řekl Alexijev. „Dej si říci! Odlož to, než najdu, kde by se to dalo udělat. Sám ti budu asistovat! Mít ex-primáře za asistenta je nezvyklé samo o sobě, neznám v historii medicíny případ, aby mozek dělal začátečník, ke všemu teprve kluk, všimni si, prosím, jak ti věřím! Ale nepouštěj se do lebky doma v pokoji! Nezlob se, to je trochu moc! Počkej, až seženu operační sál s dobře sehraným solidním týmem! Jinak ti pacient exne, nebo ho těžce poškodíš. Vzal by sis na svědomí, kdyby to měla být zrovna tady Manča?“

Olda jen zbledl. Všiml si, že i Marie trochu zezelenala. Samozřejmě věděla, že se mluví o ní, nejspíš rozuměla i vyřčeným obavám, od zkušeného primáře měly mnohem vyšší váhu než od kohokoliv jiného.

„Stihnete to do týdne?“ vyhrkl prosebně Olda.

„Do týdne? Těžko,“ řekl zamyšleně Alexijev. „Zajdu na fakultu, tam něco najdu, ale do týdne... představuješ si to jako Hurvínek válku. Najít do týdne sehraný operační tým, který má zrovna volno... ne, to by byl zázrak! S tím nepočítej, jsme jenom lidi.“

„Ach jo!“ povzdychl si Olda. „Takže spíš ne. Ale zkuste to, prosím pěkně! Je to děsně naléhavé! Já už dál čekat nemůžu, pochopte mě.“

„Zkusím všechno co půjde,“ přikývl Alexijev. „Ale neručím za to.“

„Něco mohu udělat já pro vás,“ nabídl protislužbu Olda. „Ale bez složité operace mozku si taky netroufnu na víc než na něco jednoduchého, jako je slepé střevo. Zkusil bych vám implantovat aspoň idarchon, orgán k posílání kosmické energie, ať můžete začít léčit, když už ne nic víc.“

„Aspoň?“ vyhrkl Alexijev. „Tomu říkáš aspoň? Vždyť je to nejdůležitější orgán!“

„Ano, ale... na léčení musíte být dva,“ pokračoval Olda. „Čerta bych vám půjčil jen v krajním případě. Bohužel, jiný takový pes neexistuje, takže aspoň na čas...“

„Je to tak nutné?“ podíval se na Oldu Alexijev zpytavě.

„Nutné? Nezbytné!“ opáčil Olda. „Jeden člověk sám nemá žádnou cenu. Dvojice je pro léčení tisíckrát víc než jedinec. Jedině dvojice může efektivně léčit!“

Primáře tím očividně vyvedl z konceptu.

„Vidíš, to jsem nevěděl,“ řekl pomalu, jako by si to sám teprve v hlavě ujasňoval. „Úplně jsem ti nevěřil, že by ten pejsek byl tak nutný, i když jsem viděl, jak se snažíte. Když ale říkáš, že dvojice je tisíckrát víc, to je ovšem jiná... Tak proto jsi vždycky říkal, že toho má pejsek dost! A ono je to tím, že je v té dvojici slabší...“

Olda se podíval na Čerta, pak na Marii. Nikde nezahlédl podporu. Čert v koutku nesouhlasně vrčel. Půjčit ho primáři, to se dobře řekne, ale souhlasit by měl snad i pes! Rozdělit se, to by se nelíbilo ani jednomu z nich. Ale co dělat, když to jinak nepůjde?

„Pane primáři, jste ženatý?“ napadlo ho ale najednou.

„Jsem,“ podíval se na něho trochu udiveně Alexijev.

„A svolila by vaše paní, abych jí dal ten idarchon taky? Manželská dvojice je pro to úplně ideální!“

„Hele, to mě nenapadlo,“ zarazil se Alexijev. „Ani jsem se choti neptal. Ale to se dá napravit a když jí to vysvětlím, nepochybuji, že bude souhlasit. Je taky lékařka a po mém odchodu to v nemocnici nebude mít lehké, to už bude lepší, když odejdeme oba.“

„Výborně,“ kývl Olda. „Zavolejte mi, až se domluvíte. Idarchon je jednoduchá operace, dá se udělat i doma v kuchyni. Jak myslíte, že jsem ji dělal já s Čertem?“

„A naučíš nás s tím pracovat?“

„Když jsem to naučil Čerta?“ pokrčil Olda rameny s úsměvem. „Počítejte: týden potrvá, než orgán naroste, abyste to mohli začít zkoušet. Dva dny mi trvalo učení Čerta. S delší dobou nepočítám ani u vás.“

„Vidíš, přesně o něco takového jsem tě chtěl požádat,“ řekl Alexijev. „Zrovna dneska mě napadlo zařídit si vlastní kliniku k léčení spálenin. Jméno mám, to by byl základ, na jaký mi dají i úvěr v bance. Když do toho půjdu s chotí, budeme více spolu, což by bylo lepší než teď. Už jsem uvažoval přetáhnout tam i pár sester, nabídl bych jim víc než mají tady, pochopitelně až přijdou první platby... I předběžná kalkulace výkonů pro pojišťovny může být dobrá. Poslyš, Oldo, jestli to vyjde, budeš chodit k nám místo do Vinohrad, ale ne za kakao a guláš, ale za slušný plat. Jen bych ti to musel zpočátku posílat na konto rodičů... víš, ty organizace za práva dětí...“

„Spíš mě bude zajímat slib ohledně studia,“ podotkl Olda.

„To se rozumí,“ řekl Alexijev. „Ty pomůžeš mně, já tobě. Vaše ředitelka se mi zdála docela rozumná. Když ji přesvědčím, aby tě nechala předčasně složit zkoušky do konce školy včetně maturity, což bys možná zvládl do konce roku, dostaneš od školy za jediný rok vysvědčení a nastoupíš na lékařskou. Budeš určitě nejmladší student lékařské fakulty v Evropě! Až ti bude patnáct, můžeme přejít z fiktivních plateb rodičům na tvé vlastní konto, nejprve na krátkodobé brigády, pak k nám buď nastoupíš jako lékař, nebo ti pomohu zařídit vlastní kliniku, co si budeš přát! Tvé konkurence se nebojím, budeme přece pořád spojenci, ne?“

„Vypadá to reálně,“ řekl Olda. „Já to sice beru z jiného hlediska, mě ekonomická stránka nezajímá, ale asi to bez ní nejde. Já chci, aby se ulehčilo lidem. Tohle je podle mě schůdná cesta. Jsem pro.“

„Dobrá,“ vyskočil primář. „Mohu tedy začít? Bez tvého souhlasu a pomoci jsem nemohl hnout prstem. Možná trochu potěším zdejší sestřičky. Někdo mezi nimi rozšířil fámu o zbytečném přezkušování, já jim místo toho nabídnu zaměstnání. Na vás byly přece vždycky hodné, jistě byste se s nimi neradi loučili. Když to půjde dobře, setkáte se s nimi u nás.“

Venku už bylo šero, když vyšli z nemocnice. Autobus jim ale právě ujížděl.

„Nebudeme čekat na další,“ řekl Olda. „Dej mi ruku!“

Manča se trochu zachvěla, když mu dávala ruku. Přece jen na ni létání bez aparátu působilo nezvykle. Olda létal jako vlaštovka, jistě si na to dávno zvykl, ale něco jiného je létat podle vlastní vůle a něco jiného je být létán, zkrátka, na Marii to působilo jako horská dráha. Neurčitá směs krásy a děsu.

Vyletěli ale plynně, následováni Čertem ve slušivém psím kabátku. Vznesli se šikmo do výšky, vyhnuli se několika drátům, pak vystoupali nad střechy asi do padesáti metrů a vzali to přímo domů. Nekopírovali terén, nad údolím letěli ve značné výšce, pak ale opět pokračovali ve výšce kolem padesáti metrů nad střechami. Ulice se pod nimi jen míhaly, naštěstí se po nich nikdo ani neohlédl. Nebo si to aspoň mysleli.

Přistáli opatrně na balkóně Mánina domova. Dveře byly i tentokrát zavřené, ale to Oldu nemohlo zastavit. Zvenčí se soustředil na vnitřní kliku a otevřel ji skrz sklo očima.

„Vždycky lítáš tak razantně?“ řekla, když se s ním loučila. „Zvedal se mi z toho žaludek. Ne že by to nemělo svou krásu, ale je to dost drsné.“

„To se taky naučíš,“ ujistil ji. „Je to docela fajn.“

Pak se stejně tak razantně vznesl a i s Čertem jí zmizeli za panelákem.

Stihla mu jen zamávat.

Večer byl na krku, ale Olda se nehrnul k nákupu. Místo toho se zavřel ve svém pokoji. Vyšel až za chvíli, když mu maminka důrazně připomínala, ať jí buď rozmnoží nákup, nebo dojde dokoupit co vzala jen jednou, protože by to k večeři nestačilo.

Olda samozřejmě šel a rozmnožil nákup. Přitom ho jímala hrůza ze suchých čísel, která mu poletovala hlavou.

Deset kilogramů krát čtyři, většinu věcí množil čtyřikrát. To je čtyřicet kilogramů hmoty. E=mc². Ke stvoření čtyřiceti kilogramů hmoty je potřebná energie srovnatelná s celoroční energetickou spotřebou lidstva. On ji potřebuje každý den. Přitom má pocit, že nevysaje okolí víc než při každém vydatném léčebném použití. To nějak nehraje.

Ačkoliv to je nesmysl, tak tomu přece není. Idarchon z energetických bublinek torzního prostoru využije jen malou šošolku na vrcholu každé bubliny, asi jako kdyby z celého dortu spotřeboval jen jedinou třešinku. Víc nedokáže. Hmotová paměť hiblag není živá, zato využije všechno. Vysáté místo se okolními bublinami zaplní rychleji, než když tam trochu očísnuté bubliny zůstanou. Bubliny se podle vědy Ogdurů beztak pohybují slušnou rychlostí, ne sice rychlostí světla, ale rychlost zvuku je pro ně hodně podobná plazení slimáků.

Tak o čem je řeč?

Jen o tom, že E=mc². Z toho vzorce jde horko i mráz.

A třeba tohle čerstvě vytvořené kilo jemně plátkované šunky znamená obludnou energii. Obrovskými lopatkami turbín všech evropských jaderných elektráren by točila... rozhodně hodně dlouho...

Errata:

29.05.2021 21:30