Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Večer, když se ukládali ke spánku, pocítil najednou Olda podivný závan. Už si odvykl, že by s ním na tomhle světě telepaticky komunikoval někdo jiný než Čert, takže ho to v první chvíli překvapilo. Musela to být Cilka, nikdo jiný. A taky byla.
„Oldo!“ volala ho přes několik kilometrů a jeden les.
„Poslouchám!“
„Přetrhnu tě jako hada, až se tu zase objevíš!“ zněla další věta, až se Olda vyděsil a posadil na posteli.
„Co je?“ opáčil udiveně a zmateně hledal vypínač lampičky. „Co se stalo?“
„Naše Asta měla šest štěňat,“ řekla Cilka. „Ne z normálního připuštění, ale s tím tvým čoklem! Tvojí vinou, jak jsi ho nechal pobíhat po vesnici bez dozoru!“
„No a co?“ opáčil Olda vesele. „To víš, příroda! Tak Čert má potomky! Príma!“
„Nemá!“ odsekla Cilka. „Táta je všechny utopil.“
„Všechny?“ zvážněl jako mávnutím proutku Olda. „Ale proč?“
„Ještě se ptej!“ vybuchla Cilka. „Co s těmi podvraťáky? Asta má papíry, štěňata prodáváme za pět tisíc kus a najednou šest vořechů jako polen! Ale to je jen tvoje vina!“
„A to jste je nemohli nechat naživu?“ zamračil se Olda.
„Ještě se jich zastávej!“ odsekla. „A víš, co se stalo? Představ si, byli telepatický! Když je táta topil, všech šest na mě telepaticky příšerně ječelo! Takovej strašnej nářek to byl! Přímo z něj čišela hrůza, já ti měla pocity, že se sama topím! Pozvracela jsem se jako alík, dvě noci jsem nespala kvůli nočním můrám jako z hororovýho filmu, málem mě dostaly do cvokhausu! To se ti líbí?“
Olda si vzpomněl na Čertovu nedávnou příhodu s telepatickým nářkem. Došlo mu, že to ten pes vnímal taky. Čerstvě narozená slepá štěňata naříkala nesměrovaně, ale Čert byl jejich táta, takže to vnímal i přes několik kilometrů. Nářek jednoho topeného štěněte nemohl být silný, ale telepatie šesti současně topených štěňat se mohla sečíst či dokonce znásobit, jako při posílání síly. Nejbližším schopným příjemcem, kromě úplně necitlivého vraha štěňat pana Macouna, byla Cilka. Takže to schytala naplno. Pocity při topení... brrr! Příjemné to jistě nebylo.
„Nejspíš jsi měla pocity těch štěňat!“ pokusil se jí to objasnit. „Nediv se. Pro ně to byl strašný horror a ona ti to telepaticky předala. Čert to přece umí taky.“
„Právě! Další důvod, aby ses za toho čokla styděl! Málem jsem to odstonala!“
„Jakýpak styděl?“ odsekl Olda naštvaně. „Za ty noční můry poděkuj pěkně do očí svýmu vlastnímu tátovi! Kdyby netopil štěňata, problémy bys neměla!“
„A co s nima, podvraťákama? Za žádného bysme nedostali ani stovku!“
„Tak tobě jde akorát o peníze?“ vybuchl Olda.
„Taky!“ opáčila. „Ty můžeš mluvit o štěstí, jestli jsi nezažil to co já!“
„Čert to vnímal i na tu dálku, málem ho to složilo,“ prozradil jí Olda. „V první chvíli jsem nevěděl co mu je. Motal se a vyl, až nás vyhodili z autobusu.“
„Patřilo vám to!“ odsekla Cilka. „Škoda, že jsi to nevnímal taky, měl bys slíznout aspoň drobeček té hrůzy.“
„Hleďme, jak jsi přející! Když to vezmeš nezaujatě, jste z pohledu Čerta vrazi!“
„Z pohledu Čerta? Ty na to koukáš z pohledu svýho prašivýho čokla?“ rozčílila se od srdce Cilka. „Tak poslyš, táta řekl, jestli ještě jednou tvýho čokla uvidí pobíhat po vsi, na fleku ho odpráskne, i kdybys ho měl na šňůře! Táta je myslivec, flintu má a to si piš, že nezaváhá ani vteřinu! Takhle naší Astě zkazit vrh a mně přidělat noční děsy!“
„Zažila jsi jen to, co on prováděl štěňatům, nic víc!“ odsekl Olda.
„To je jedno! Můžeš za to ty! Kdybys toho prašivýho čokla nepřivedl a nenechal po vsi běhat bez vodítka, nic by se nestalo!“
Olda chvilku přemýšlel, jak co nejlépe odpovědět.
„Hele, Cilko, poslouchej teď ty mně!“ začal nesmírně vážně. „Zatímco jste topili jediná telepatická štěňata na světě, já jsem něco velice zajímavého vyzkoumal.“
„Co jsi mohl asi tak vyzkoumat?“ přerušila ho posupně Cilka.
„Nech mě teď mluvit, ano?“ okřikl ji Olda. „Pamatuješ, jak jsi byla spokojená, že budu bez tvé spolupráce nula, viď?“
„To jsem ti vlastně chtěla říct na závěr,“ opáčila Cilka pomstychtivě. „Po tomhle se budu moc a moc rozmýšlet, jestli s tebou vůbec někdy něco...“
„Nemusíš!“ skočil jí do myšlenek. „Ujišťuji tě, já už léčím! Bez tebe, jen se svým psem. Jde to a výsledky máme skvělé! Starý Prskavec se mýlil v jediném. Nezvládneme tři sta šedesát potěšení do roka, ale přes tisíc. Od chvíle, co jsem se vrátil domů, máme s Čertem na kontě osmnáct zachráněných lidských životů, dvanáct vyléčených diabetes, tedy cukrovek, zvládli jsme i tuberkulózu a leukémii, léčíme i rakovinu. Koukáš, co?“
„Vono to jde i se psem?“ zarazila se trochu Cilka.
„Jde,“ přikývl. „S tebou by snad byly účinky silnější, Čert je přece jen malý psík, ale jde to tisíckrát lépe než kdybych byl sám. Já a můj pes nejsme nuly, ale jedničky! Léčíme, zachraňujeme lidi, vracíme lidem tváře po spáleninách, tkáně to regeneruje přímo zázračně! Ale hlavně, jde to i bez tebe. Abys tedy věděla, nula budeš jenom ty!“
„Ty už o mě nestojíš?“ zeptala se ho opatrně a snad i trochu uraženě.
„Vlastně nestojím,“ řekl Olda. „Hele, přiznej si sama, že jsi o spolupráci nestála. Beztak jsi chtěla zůstat na vesnici, v přírodě, léčení lidí byl pro tebe obojek... Takhle to bude lepší pro mě i pro tebe. Ty budeš nezávislá na mně, já na tobě. Jdeme pěkně každý svou cestou, nemusíme se na sebe spoléhat, nemůžeme si navzájem dělat naschvály... Není to nejlepší možné řešení té komedie?“
„Komedie?“ opáčila výhružně.
„Komedie!“ nedal se zastrašit Olda. „Chystala ses mávat se mnou jako hadrem, pořád bych ti musel ustupovat, s tím je zkrátka konec. Příštím rokem začnu studovat na lékařské fakultě... hele, jak ti jde vlastně škola?“
„Výjimečně dobře,“ odvětila. „Mám teď samé jedničky. Ehrerová ale ví o Bísíáje a uhodla, odkud to mám. Chce mi uspořádat výstavu kreseb, maluju teď jeden obrázek za druhým.“
„Aspoň to,“ schválil jí to velkoryse Olda. „Škoda, že tě studia nebaví, ale u krav to nejspíš potřebovat nebudeš. Leda by ses dala na umění.“
„Hele, ty budeš přece jen doktor?“ vyzvídala opatrně.
„S takovým léčebným efektem uznej, zahodil by to jen trouba. Jediné, co k tomu budu potřebovat, je uznávaný diplom. A já si ho udělám.“
„Já snad budu aspoň malovat,“ utěšovala se rychle.
„Já přece maluju taky,“ opáčil Olda. „Taky mě to baví. Nemám moc volného času, zato mám náměty, jaké doma ani neuvidíš! S Čertem chodíme do Dinosaurie i dál. Maluju teď úžasné obrázky z cizích světů, jenže skutečných.“
„Ať vás tam oba něco sežere!“ přála mu. Skoro to vypadalo jako černý vtip.
„Děkuji za přání, dáváme si pozor,“ řekl Olda, jako by to ani nepostřehl.
„Hele, neslíbil jsi snad spolupráci Bísíáje?“ zkusila to jinak.
„Já žádný slib neporuším!“ usadil ji. „Budu léčit. Že jsi o to nestála, tvoje smůla! Naštěstí tě na to nepotřebuju!“
V té chvíli ho ale napadlo něco epochálního, co bude na Cilku bezpečně platit!
„Poslyš, i když tě studia nebaví, mohla bys na vsi dělat aspoň léčitelku,“ navrhl jí zdánlivě bezelstně, smířlivým tónem. „Lidi by se ti jen hrnuli a peníze taky!“
„Sama? Jak, ty vole?“ vybuchla Cilka bezmocně. „Copak to jde?“
„Proč sama? To vážně nejde. Ale seženu ti telepatické štěně!“ navrhl jí. „Nebo hned dvě! Čert si jistě nějaká další štěňata pořídí, je to bystrý pes a fenky dnes ukecává telepaticky jako vaši Astu, samy po něm jedou. Až ta štěňata vycvičím... on to Čert taky zpočátku neuměl...“
„Ty myslíš, že by Čertovy štěňata...“ zaváhala.
„Telepatický štěňata by měly mít i schopnost posílat potěšení! Potíž je, že všechna jeho štěňata asi telepatická nebudou. Obyčejná nejspíš nebudou zajímavá, ale to teprve uvidím, už se těším na ta telepatická! Vycvičit takové štěně dokážu... jako Čerta!“
„A dáš mi jedno?“
„Až nějaká budou!“ řekl Olda. „Ale připrav si tak sto tisíc za jedno.“
Na okamžik nastalo telepatické ticho. Olda Cilku přesně podle očekávání parádně zaskočil. Škoda, že ji nemohl vidět! Určitě stála s pusou otevřenou!
„Cože?“ nechtěla tomu uvěřit. „Kolik?“
„Povídám, sto tisíc Ká Čé!“ ujistil ji ještě nevinně. „A poradím ti, až si našetříš, kup si ještě druhé. Při léčení je totiž nejslabším místem pes. Čert je po třech dávkách na dně, já bych jich zvládl víc. Až budu mít od Čerta první štěně, začnu psy střídat. Čert snese tři dávky. Štěně zpočátku jen jednu, pak dvě... šest dávek je i pro mě vrchol, ale se dvěma psy si troufnu na dvojnásobek toho co dnes! Ideální budou tři psi. Nebudu si je zatěžovat naplno, aby se nestrhali, ale kdyby některý nebyl ve formě, jiný za něj zaskočí a bude to!“
„Ale sto tisíc za štěně bez papírů? Není to nějak moc?“ pořád tomu nevěřila.
„Je,“ přitvrdil Olda. „Bez papírů, zato unikátních. Každý slepecký pes stojí taky tolik a tahle štěňata jsou tisíckrát užitečnější. A vyřiď svýmu hamounskýmu tátovi, že ti nejen přivodil parádní noční můry, ale utopil přitom světově unikátní štěňata za víc než půl milionu, rozumíš? A zatím ahoj!“
Olda rychle rozostřil telepatické směrování.
Tak, penězi se na vás musí! pomyslel si, ale to už na Cilku nešlo.
To teprve budou noční můry!
Tentokrát ode mě a pro oba!
Olda se chtěl s Čertem domluvit, co udělají, aby se neopakovala tragédie štěňat. Kdyby nic jiného, Čerta to v autobuse pořádně vzalo. Kromě toho, nebyla by takových štěňat škoda? Dalo se přece čekat, že kromě telepatie budou také inteligentnější!
Když se ale Čert dozvěděl o utopených dětech, strašně se rozčílil.
„Podívej se, kam až vede to pohrdání psy!“ ňafal. „Topíte nám děti pro pitomosti, jako je vámi vymyšlená čistá rasa! Sami ji přitom neuznáváte!“
Olda namítl, že někteří lidé na Zemi kdysi volali po čisté rase i mezi lidmi, vedlo to taky k děsnému zabíjení, dokonce lidí, ale Čert to nebral.
„Co si děláte mezi sebou, je vaše ostuda,“ ňafl. „Nás do toho netahejte.“
„Hele, Čerte, jde mi o to, aby se to neopakovalo,“ snažil se Olda. „Měli bychom se včas domluvit, co proti tomu uděláme.“
„Vlítnu tam a pokoušu je!“ nabídl se Čert. „Toho vrahouna Macouna prvního!“
„Násilím to jen zhoršíš,“ namítl Olda. „Co takhle založit Fond ohrožených štěňat? Nemám zlato rád, ale pro tenhle účel bych nějaké vytvořil. Až se tvoje štěňata narodí, odkoupíme je. Nebudou čistokrevná, takže jim hrozí utopení spíš než u drahých psů, ale budou mít výhodu, že budou levnější.“
„Levnější?“ vyštěkl pes. „Moje děti že budou levné? Já jim ukážu! Draze mi zaplatí za jejich kožíšky!“
„Počkej,“ upozornil ho Olda. „Platit nebudou lidé nám, ale my jim. Naopak budeš rád, když nám na ně fond postačí.“
„Ale co s nimi chceš dělat?“ napadlo najednou Čerta. „Snad nechceš, abych se s nimi dělil o můj kobereček?“
„Nějakou dobu bys to jistě vydržel,“ řekl Olda. „Můžeme se postarat, aby se tvoje děti dostaly do dobrých lidských smeček. Kromě jiného je můžeme naučit to co umíš ty, tedy uzdravovat.“
„Vy nás budete topit a my vás máme uzdravovat?“ rozčílil se Čert. „To tedy ne! Tady na tom místě prohlašuji, že začnu bojovat za práva psů! A to hned! Podle Bísíáji mám možná větší inteligenci než někteří lidé. A já chci rovnoprávnost! Chci s vámi jíst u stolu a spát v posteli, jako inteligentní tento... tvor.“
„Hele, Čerte, my dva se teď potřebujeme dohodnout,“ vracel ho Olda do reality.
„Až dostanu slib, že smím s vámi sedět u stolu,“ přikývl pes. „Jinak neslyším!“
A demonstrativně se k Oldovi otočil zadkem.
„Nech toho!“ varoval ho Olda. „Já se chci dohodnout kvůli tobě!“
„Já ten slib potřebuju!“ trval na svém pes. „Je nutný pro moje sebevědomí!“
„Sebevědomí máš jako pavilon šelem od chvíle, kdy jsi zahnal tyrannosaura,“ připomněl mu Olda.
„Tím spíš musím být jako vy! A sedět u stolu!“
„Člověče psí, to bys taky musel umět jíst příborem, mýt si před spaním packy a čistit si zuby kartáčkem!“ vybuchl Olda.
Čert se zarazil. Pravda, tohle zatím musel jen Olda. Psovi stačila miska, před spaním si jenom zívl a zatočil se na koberečku.
„Jak vlastně držíte ten příbor?“ zeptal se Oldy bezelstně.
Nezbylo než předvést mu, že to s příborem nebude mít jednoduché. Olda jeden příbor zdvojil, ale psovi packy klouzaly. Olda si sice věděl rady a nalepil na držadla lepící pásku, ale pořád to nestačilo. Psí tlapky nejsou ruce. Nakonec to Čert vzdal.
„Uvidíme mytí pacek,“ nedal se. „Ale až navečer!“
Pak se přece jen, byť nepříliš ochotně, shodl na myšlence Fondu ohrožených štěňat, kam by Olda přispěl finančně a Čert vyhledáváním narozených štěňat – a kromě toho něco jako daňovým přiznáním, kde všude by se dala štěňata očekávat.
Oldovi se protáčely panenky, když mu Čert vyjmenoval fenky, které stihl za ten půlrok navštívit. Olda počítal za odkoupení štěněte sto korun, za štěně bez papírů se mu to zdálo dost, kdo by chtěl víc, nebude asi štěňata topit. Ale i při průměrném počtu pěti štěňat na fenu mu vycházely desetitisíce. To by bylo opravdu moc i na jeho možnosti.
„Ty proutníku!“ vyčetl Čertovi.
„Hele, já ti ty tvoje samičky Cilku a Manču taky nevyčítám!“ opáčil psík.
„Nemáš co,“ urazil se Olda. „S těmi jsem jednal výlučně o uzdravování lidí!“
„Že by? Nestačím se divit!“ podotkl Čert. „Já bych...“
„A dost!“ zarazil ho Olda. „Lidi mají rozum!“
„Někdy bych o tom hodně pochyboval,“ neodpustil si poznámku Čert. „Co se naposledy dělo v nemocnici, to mi moc rozumné nepřipadalo.“
Olda si povzdychl. Také se mu to nelíbilo. Jak má ten malý pejsek chápat vysoké finanční záležitosti, když je to proti srsti i páníčkovi?
„Zpátky ke štěňatům!“ vracel Olda téma. „Budeme je telepaticky volat. Jenže to asi nestačí, na vsi bychom je mohli propást. Asi by nebylo od věci, kdybys tam občas zabrousil. Musel by ses ale vyhýbat Macounům, to by bylo moc riskantní.“
„Já tomu vrahounovi Macounovi vždycky včas zmizím,“ kasal se Čert.
„Kdyby tě překvapil s flintou v ruce, nestihl bys to,“ nesouhlasil Olda. „Ačkoliv, ve vsi jsi ještě neměl na fenky čas. Zpočátku jsi ani lítat neuměl a ke konci se všechno semlelo moc rychle, těch fenek tam snad nebude tolik.“
„Nanejvýš šest,“ souhlasil vážně Čert. „Astu už můžeme odečíst, takže pět. Horší je, že si přesně nepamatuji, v jakém pořadí jsem...“
„Ach jo!“ povzdychl si Olda.
Nakonec se dohodli, že Olda připraví fond a Čert po svých telepatických dětech zapátrá, byl by na ně asi nejcitlivější.
Errata: