Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

„To bude těžké,“ pomyslela si Marie všesměrově. Nikdo jí ale neodpověděl.

„Čert má pravdu, neměli jste mu zabíjet děti,“ pokračovala tedy. „Když si to tak v hlavě přebereš, podle papírů byla ta štěňata podvraťáci, ale jestli zdědila po Čertovi telepatii, mohla být inteligentnější než odhadem pětina lidstva. Čertem tady vzniká nový druh. Žádný pes podvraťák, ale Canis Sapiens, pes moudrý, největší přítel člověka. Čert je zkrátka Pan Pes. Nejen Olda, ale i Alexijevovi, sestřičky, Gertruda a já, všichni se tak k němu chováme. Ne jako ke zvířeti, ale jako ke kamarádovi.“

Čert se při těch myšlenkách vypjal hrdostí a díval se na Máňu vděčně, ale byla to látka k přemýšlení i pro Oldu. Konec konců, ten pes si nedávno vybojoval místo u stolu s lidmi. Je lhostejné, že se vzápětí vrátil ke své misce, nejprve všem dokázal, že ho musí brát vážně a nemohou ho odstrkovat.

„Ta štěňata nevypadala inteligentně!“ vybuchla Cilka. „Jak jsem to měla vědět?“

„Poslyš, že ty nemáš mladší sourozence, viď!“ pokrčila rameny Máňa. „Nejsi ty jedináček? Já mám hned dvě mladší sestry. Myslíš si snad, že lidská mimina vypadají inteligentně? Zpočátku jen trochu mžourají, brečí a nejvíc ze všeho spí. A všichni je obskakují a piplají. Té radosti, když se ten drobeček trochu usměje! A všichni je mají rádi a jak je to krásné!“

„Být jedináček snad není vada!“ odvětila Cilka uraženě.

„Vada ne,“ řekla Máňa. „Ale cosi to vysvětluje. Kdybys měla mladší sourozence, věděla bys, že je nesmysl čekat inteligentní zjev po štěňatech. U lidí se to taky projeví až později. Kdybyste ta štěňata neutopili, zjistilo by se to, možná rychleji než u lidí.“

„Vy jste se proti mě spikli!“ urazila se Cilka.

„Vůbec ne,“ tvrdila Máňa. „Naopak, všichni si vážíme, že jsi přiletěla, když je zle. Dobrou vůli ti nikdo neupírá. Ale zlob se na mě nebo ne, Čert má kus pravdy. Jak se chceš starat o štěně, kterému říkáš podvraťák?“

„Nechtěla bych je přece pro sebe,“ odvětila rychle Cilka. „Chci s ním uzdravovat. Vy to k sobě máte kousek, ale já nechci bydlet ve městě, chci žít na venkově. Jak sem budu denně jezdit? Létat se taky pořád nedá. A jak jistě víš, člověk sám je úplná nula.“

„Nenajde se z vaší party nikdo, kdo by léčil s tebou?“ zeptal se jí Olda. „Říkala jsi, že bys byla radši, kdyby ten dar dostal někdo ze vsi. Třeba Jirka. Upravil bych ti ho jako Máňu!“

„Opravdu?“ podívala se na něho pátravě. „To že jsem kdysi říkala?“

„Moc dobře si to pamatuji,“ přikývl Olda stroze. „Mimo jiné jsi mi vmetla přímo do tváře, že jsem mrňousek. To se taky nezapomíná.“

„Promiň,“ zčervenala Cilka. „Vážně bys upravil Jirku? Nebo někoho jiného?“

„Musí s tím nejprve on sám souhlasit,“ dal si hned podmínku Olda. „A chci za to něco, na co Bísíája právě u tebe zapomněla. Chci od vás jistotu. Jistotu, že toho budete využívat pro lidi a nenecháte si to jen pro sebe.“

„Jak to mám ale za něho dopředu vědět?“ opáčila Cilka.

„Nejprve se zamysli nad sebou,“ pomyslel si Olda. „Jak se ti do toho nechtělo! Jak jsi uvítala odklad o šest let! Bojím se, že se Bísíája v tobě hodně zmýlila.“

„Hele, Oldo, na mém místě bys mluvil jinak,“ zamračila se Cilka. „Tvoji rodiče tě mají rádi a udělají pro tebe jistě všechno. Tátu na mně pořád štve, že nejsem syn a že už nemůžeme mít bráchu. Snaží se tedy ze mě udělat kluka. Je pyšný, že vedu partu kluků, že se umím starat o koně, že řídím náš traktor. Víš ty vůbec, jak mě seřval, když jsem se před ním zmínila o léčení? Pak za ním přišel ten dědek Prskavců, abych nechala statek statkem, vzala si za manžela městského kluka a odešla s ním do města! No, větší pitomost si snad ani vymyslet nemohl!“

„To jsem ale panu Prskavcovi nenakukal, to napadlo jeho samotného. Považoval jsem to za pitomost stejně jako ty!“ vyskočil Olda.

„A ještě do táty hučel, že se lidi obětovali i pro mnohem menší cíle... táta pak na mě řval, že se má švec držet svýho kopyta a sedlák volů a jestli si myslím, že je to ve městě lepší, ať vypadnu z domova, ale hned, a od něho neuvidím ani kačku, sakra řekni, kam má jít holka, který je teprve třináct? Musela jsem mu vkleče svatě slíbit, že mě už ani ve snu nenapadne, abych ti ještě někdy přišla na oči. A tobě jsem se potom musela vyhýbat. Divíš se?“

„Divím,“ přikývl Olda. „To snad není ani středověk! To je starší patriarchát jako z doby kamenný! Je to vůbec v dnešní době možný?“

„Mně bylo taky těch štěňat líto, nemysli si!“ sypala ze sebe Cilka jako v horečce. „Ale táta řekl, že nám nějaký podvraťák zkazil vrh a utopil je. Trošku ho vzalo, když jsem z toho byla bez sebe, máma se taky do něho pustila, ale brzo se otřepal.“

„Počkej, říkala jsi mi jen něco o nočních můrách!“ vyskočil Olda.

„Ty byly potom, první týden jsem skoro nespala,“ řekla Cilka. „Nevydržela jsem ani do konce topení. Dusila jsem se, omdlela jsem mámě v náručí jako špalek, máma vyběhla ven, že umírám... to už bylo pozdě, to už táta štěňata vyhazoval na hnůj.“

„To byly moje děti!“ zavyl Čert.

„Promiň, Čerte!“ otočila se na psa. „Týden jsem pak ležela jako Lazar. V noci mě pronásledovala voda, pořád jsem lapala po dechu, no hrůza! Já z toho mohla mít smrt! Kdyby se to mělo opakovat, uteču z domova i kdybych měla spát v jeskyni! A teď mi tady bude nějaký pes vyčítat, že jsem pro ně nehnula packou! Copak to šlo?“

„Tak tedy promiň,“ zavrčel Čert a provinile se schoulil. „Dobře, nemohla jsi pro ně nic dělat. Ale jestli si myslíš, že nějaké štěně dostaneš, to tedy ne! Neutopíš je ty, utopí je tvůj vůdce smečky... pardon, tatík. Moje štěňata mu budou vždycky na obtíž!“

„Vy si pořád myslíte, že je táta na peníze, co?“ mračila se Cilka. „Vzpomeň si ale, Oldo, jak tomu náfukovi z Ameriky neprodal moje výtvory ani za dolary! On nejede po penězích! Je jen hrdý na to, co dovede! Že čistokrevná štěňata draze prodává? Ano, ale všude po okolních vesnicích už kdekdo ví, že Macounovi psi jsou šampióni a dobří hlídači. A každý se jinak stará o psa, za kterýho dal těžký prachy, než o podvraťáka. Promiň, Čerte, ale většina lidí tak uvažuje.“

„No jo,“ řekl Čert. „Na to už jsem narazil mockrát. A to si říkáte Sapiens!“

„Hele, tátu prostě nenapadlo, že by to mohlo být jinak,“ shrnula to Cilka. „Kdyby tušil, že jsou ta štěňata tak vzácná, určitě by je Astě nechal.“

„Dobře,“ ustoupil trochu Čert. „Štěňata jste ale utopili, s tím nehneš. Ty sama ne, ale můžeš se zaručit, že vaše smečka nezabije další? Nemůžeš!“

Cilka jen neurčitě pokrčila rameny.

„Od té doby se žádná taková štěňátka neobjevila, nebo nebyla telepatická. Kdoví, jestli ještě jaká budou!“ pokračoval Čert plačtivě. „Zkrátka jste provedli podraz, vraždu, darebáctví, vyber si, co se ti víc líbí, ale dokázali jste, že vám je svěřit nemůžeme.“

Cilka bezradně sklopila oči.

„No jo, ale co tedy uděláme?“ pomyslel si nahlas a stejně bezradně Olda.

„Hlavně nikomu neslibuj mé děti!“ zavrčel Čert. „Snad do toho mám co štěknout. A chci, aby se moje děti dostaly jedině do dobré smečky!“

Tím byli tam, co předtím.

Čert se pořád tvářil neústupně.

V té chvíli ale všichni zaslechli, či spíše vnímali, rozčileného doktora Alexijeva.

„Povídám, nechte ji tu ležet!“

Muselo to být vážné, když jeho všesměrovou telepatii vnímali až v jídelně.

Vzápětí se ale obrátil přímo na ně, všichni to jasně vnímali i přes stěnu.

„Oldo, Máňo, Cilko! Poklušte sem, ale honem!“ volal je.

Málem převrhli stoleček, jak vyskočili. Vyhrnuli se na chodbu s Čertem v čele, ačkoliv toho jediného nikdo nevolal.

„Pojďte sem všichni!“ zval je Alexijev.

Na chodbě bylo plno, lůžka ležela všude. U východu stáli tři muži v černém, mezi nimi ležela postava přikrytá černou lesklou látkou.

„Pane kolego, dejte si říci, mám v tom praxi,“ přesvědčoval Alexijeva doktor od záchranářů. „Když jsme ji nakládali, bylo to sporné, ale teď je to nepochybný exitus, to mi nevymluvíte. Vždyť už na ní začíná mrtvolná ztuhlost!“

„Počkáte ještě chvíli?“ odsekl Alexijev. Pak se obrátil na děti.

„Oldo! Pojď sem, Máňo, postav se tady, Cilko, pojď sem taky!“

„To snad ne!“ vykřikl všesměrově telepaticky Olda. „To nemyslíš vážně!“

„Co vlastně chce?“ nevěděla si rady Marie. „Proč čtyři? Dva na to nestačíme?“

„Hele, Máňo,“ vyjekl Olda. „Víš to, to jsem ti nezapomněl vybrat, Ogdurové to dovedou i v jednom, ale strašně je to vezme. Byly ale doby, kdy na to museli být právě čtyři. Ale pro nás je to opravdu moc a hlavně, nikdy jsme to ještě nedělali!“

„Jůžišmarjá! Že je ta ženská mrtvá!“ vytřeštila oči Marie.

„Taky to říkám,“ přidal se k ní doktor od záchranky. „Vidíte? I to dítě to poznalo! Je to přece naprosto jasné!“

„Nepopírám to,“ namítl doktor Alexijev. „Ale nemůžete jí brát právo na zázrak! Aspoň to zkusíme, jsme přece čtyři.“

„Tebe to ale složí!“ varoval ho Olda. „Sedmá dávka je opravdu moc!“

„Zůstane tu ještě Irena a vy!“ řekl.

Postavili se do kříže kolem přikryté postavy. Alexijev na ně povzbudivě mrkl a všichni se co nejvíc nadechli. Olda pocítil strašlivou bázeň. Ne že by to nešlo, ale přece jen, křísit prokazatelně mrtvého člověka, to to na Zemi nikdo nedokázal nejméně dva tisíce let! Vždyť to ještě nikdy nezkoušeli!

Světlo, doprovázející uvolnění energie, se tentokrát objevilo silnější než jindy.

Zahalilo ležící postavu a změnilo ji v bílou světelnou kouli, která nezhasínala, ani když všichni čtyři lapali po dechu a s posíláním energie dávno přestali. Navíc se ozval podivný smutný tón, chvíli zvolna stoupal, pak stejně pomalu klesal. Koule se zvětšila, až před ní všichni ustupovali, a sálala horkem, ačkoliv energii už dávno přestali posílat. Celý jev trval snad patnáct, snad dvacet vteřin. Pak světlo zvolna pohaslo, smutný tón se změnil v hučení, pak náhle přestal a současně zhaslo.

Doktor Alexijev upadl, nejprve na kolena a pak na všechny čtyři, jako kdyby měl omdlít. Zůstal ale při vědomí, díval se z posledních sil na ležící postavu, jako kdyby ji ještě očima povzbuzoval.

A najednou – ta postava se pohnula.

Zpod černé látky se vysunula bílá, docela útlá ženská ruka. Olda, Máňa i Cilka začali telepaticky jásat, Čert se k nim přidal vytím.

„Zavolejte Irenu!“ vydechl Alexijev – a pomalu se zhroutil na bok.

Když přiběhla Irena Alexijevová, letmo se podívala na svého manžela, ale hned pochopila, že mu nic není, jen se vydal z posledních sil.

„Ticho!“ okřikla děti. Ty okamžitě zmlkly.

Alexijevová trochu odhrnula černou látku, aby se podívala na obličej pacientky.

„Už jste jí dávali, že?“ obrátila se věcně na děti.

„Jo, a všichni najednou!“ řekl Olda významně.

„Tak je to v pořádku,“ přikývla. „Sundejte z ní to černý!“

„Paní kolegyně! To je přece jasný exitus!“ obrátil se k ní lékař od záchranky.

„Teď už ne, pane kolego,“ opravila ho Alexijevová přísně. „Podívejte se sám.“

A ustoupila, aby mohl přijít blíž. Lékař od záchranky také odhrnul černou látku.

„Panebože!“ vyjekl s hrůzou v hlase. „To přece není možné! Ona... ona žije!“

„Jak vidíte, nejenže žije, ale vede se jí docela dobře,“ přikývla Alexijevová.

Opatrně sejmula černou látku. Ležící žena měla na sobě úplně ohořelé šaty, na více místech skrz, ale jak se zdálo, jí samotné se plameny vůbec nedotkly. Alexijevová požádala saniťáky, aby ji odnesli na pokoj pro lehčí pacienty.

„Řekla bych, až se vzpamatuje ze šoku, odejde po svých,“ prohodila jakoby nic.

„Paní kolegyně! To není možné!“ lamentoval pořád doktor od záchranky. „Jak to, že jí nic není? Vždyť jsem sám viděl, jak z ní odpadávala spálená kůže!“

„Prosím vás, pane kolego,“ obrátila se na něho Alexijevová. „Kde něco takového vidíte? Vždyť nemá ani škrábnutí! Tady se dějí věci, že vám z toho půjde hlava kolem. Kde jste sebrali tenhle případ?“

„Naložili nám ji v parlamentu,“ vysvětloval rychle lékař. „Něco se tam zřítilo, prý ji vydolovali až zpod trosek. Byla v naprosto beznadějném stavu!“

„Ještě se tam, prosím, vraťte,“ požádala ho Alexijevová. „A kdyby v tom stavu, nebo ještě v horším, našli ještě někoho, přivezte ho rovnou sem. Máme dnes ještě jednu takovou možnost.“

„Paní kolegyně!“ vybuchl lékař. „Víte vy vůbec, co děláte? Ta ženská byla mrtvá, prokazatelně mrtvá, na to dám krk a mám jen jeden! Kdybyste řekla, že děláte zázraky, věřil bych vám to! To ještě nikde... Po tomhle budu věřit, že je možné všechno.“

„Mimozemšťané zázraky dovedou,“ ujistila ho lékařka. „A my používáme jejich metody, proto máme jiné možnosti. Jen jsme těm zázrakům trochu odvykli. Vidíte snad sám, že je až na ten šok v pořádku!“

Pak si vyžádala pomoc dalších dvou saniťáků, aby jí naložili na nosítka manžela.

„A vy běžte do kuchyně, ještě to neskončilo!“ pobídla děti. „To jste si ale troufli! Křísit mrtvé! Věřila jsem, že to půjde až s dospělými. Zřejmě to jde už teď s vámi, ale tím lépe...“

Čtyřlístek Olda, Máňa, Cilka a Čert se obrátili zpátky do jídelny, ale kdo tady byl na nohou a viděl ten výkon, uhýbal jim s cesty. Sestřičky i zřízenci.

„Můžeme už jen třikrát, ale stálo to za to,“ zhodnotil to Olda, když se pustili do koláčků a nového kakaa, dolitého pečlivou Gertrudou.

„Jak to myslíš?“

„Já už jsem dával čtyřikrát,“ počítal to Olda. „Ty i Cilka dvakrát, Čert jednou. Zbývají nám jen tři kombinace – vy dvě každá s Čertem a jednou naplno já s Máňou. Nebo ještě jednou ve čtveřici s Irenou! Uvědomujete si to? Cilko, Máňo! Vzkřísili jsme úplně mrtvou! Chápete to vůbec?“

„To nám nikdo neuvěří,“ řekla kupodivu bez nadšení Cilka. „I když je to možný. Konec konců jsem to viděla, vlastně jsem se na tom podílela, ale je vám jasný, že je to nad hranicí chápavosti ostatních lidí? Ten cizí doktor tomu uvěřil, protože to viděl, ale řekla bych, že bude jediný. Bísíája měla pravdu, barbaři málokdy věří zázrakům.“

„Co jste to vlastně vyvedli za zázrak?“ zeptala se jich Gertruda, přinášející další mísu koláčků, ještě teplých, jak je vytáhla z trouby.

„Vzkřísili jsme mrtvou,“ řekl klidně Olda. „Nikdy předtím jsme to nezkoušeli, ale jde to. Doktor od záchranky potvrdil, že je ta paní mrtvá, ale ona už zase žije.“

„Pámbůh s námi!“ podívala se Gertruda vzhůru do stropu. „Nestačí vám, že léčíte i to, co jinde nedokážou? Musíte křísit mrtvé? To přece nejde!“

„Nám to jde,“ řekl Olda. „Ale byli jsme na to čtyři a Iva to položilo. Navíc jsme na to vycucli všechnu volnou energii z Čech, je tu takové... energetické dusno. Doufám, že se to brzy doplní. Nemůžeme to asi dělat často, ale někdy se to hodí.“

„Prosím vás, děcka, co já vím, mrtvé křísil naposledy Kristus. Neměli byste to po něm ani zkoušet, nebude to dobré,“ kárala je Gertruda.

„Poslyš, Gerti,“ řekl smířlivě Olda. „Nechci se hádat, ale Bísíája přicestovala podle nějakého vesmírného plánku. Ten plánek někdo zaznamenal, ne? Říkal jsem ti, že andělka Bísíája mrtvé křísila a Ogdurové u nás nejspíš kdysi byli. Všechno, co se o nich povídá, se shoduje se skutečností! Nebyl nakonec Kristus jeden z nich? A i kdyby ne, nemohl mít s nimi něco společného? Kdoví, jak to opravdu bylo!“

„Oldo, Oldo!“ vyjekla Gertruda. „Ani nevíš, na jak tenký led se pouštíš! To jsou hodně odvážné úvahy! To se přece nedělá!“

„Ale proč?“ namítl Olda. „Jestli jsme se po dvou tisíciletích setkali s pravými anděly, nemáme se čeho bát. Oni jsou přece dobří!“

„Vím, ale radši bych se držela při zemi,“ trvala na svém. „Některá tajemství pro nás budou beztak navždy nedosažitelná.“

„Souhlasím,“ řekl Olda. „Nemůžeme vědět všechno. Ani Bísíája nám nechtěla dát všechno, že je to na nás složité. Ale když už nám dala možnost léčit lidi, bylo by špatné ten dar odmítnout. Mohli by to pochopit, jako že si ho nevážíme. Co ty na to?“

„Dělej jak myslíš,“ mračila se. „Já jen, abys nenarazil!“

„Narazit bychom mohli spíš na ďábly,“ zvážněl trochu Olda. „To by bylo horší.“

„Právě!“ řekla Gertruda. „Jste si jistí, že to všechno máte od andělů? Jen aby to nebylo úplně z druhé strany?“

„V něčem tě asi upokojím,“ řekl Olda. „Ta druhá strana je opravdu zlá a lidem nepřeje. My se zabýváme uzdravováním lidí. Druhá strana lidi vydírá, okrádá a vraždí. Přesně jak to je napsané v Bibli, podle činů poznáte je.“

„To by snad měla být pravda,“ připustila Gertruda. „Ale přece jen jsou věci, od kterých je lépe dát ruce pryč.“

„A zahodit dary andělů?“ opáčil Olda.

„No... to snad ne...“ nevěděla si rady.

„Podívej, Gerti, když někomu navrhneme přidat se k nám a on odmítne, vůbec se na něho nezlobíme. Ale řekni mi podle svého nejlepšího svědomí, co máme dělat, když si nás andělé vybrali? Zvlášť když jsme jim slíbili, že budeme pokračovat ve všem dobrém, co tady začali?“

„Jestli jsi jim něco takového slíbil, pak jsi to vzal na sebe,“ přikývla vážně. „Pak bys asi couvat neměl. Uvědom si ale, může to být dar, nebo také nesení kříže.“

„Já to považuji za dar,“ řekl Olda. „Tím spíš couvnout nemíním.“

„Pro mě je to možná ten kříž, nebo jak se to říká,“ řekla náhle Cilka. „Nejhorší je, jak říká i Olda. Na couvnutí je pozdě.“

Seděli teď všichni ospale u stolečku. Koláčky jim už nechutnaly, všichni tři zívali jako o závod, ale drželi se jak mohli. Ještě nebyl všemu konec.

Za chvíli se do jídelny přišoural i primář Alexijev. Bylo na něm vidět, že překročil své možnosti, sotva se vlekl. Celý ale zářil.

„Dnes je veliký den!“ řekl dětem. „Ne tou katastrofou, za tu nemůžete. Ale máte na tričku skutečný zázrak! Ta oživená paní se nám zlepšovala přímo před očima. Pak si pro ni přijel manžel a odvezl si ji. Zdá se, že je v naprostém pořádku. Mezi námi, víte, koho jste vlastně vzkřísili? Ministryni školství. To jsou ale cesty osudu, co?“

„Nevím, nevím, jestli to bude dobře,“ vrtěla hlavou Gertruda. „Rušíte nám Boží pořádek, to není správné!“

„Prosím tě, Gerti, nesýčkuj!“ podíval se na ni přísně Alexijev. „Měla bys s námi jásat! A ty místo toho děláš, jako kdybychom spáchali zločin. Proč dávali andělé Oldovi návod ke kříšení mrtvých, kdyby ho nesměl používat?“

„Odjakživa není dovoleno křísit mrtvé,“ namítala.

„Poslyš, Gerto,“ zamyslel se Alexijev. „Na tvém místě bych anděly nekritizoval! Když se ptali Krista na zákaz pojídání některých jídel, vysvětloval jim, že je neposkvrní, co do nich ústy vchází, ale co z nich ústy vychází. Tak je to v Bibli, oprav mě, jestli se pletu. Snad se shodneme, co tím myslel. Člověk nehřeší pojídáním zakázaných jídel, ale pomluvami a křivým svědectvím. Kristus tím očistil všechny pokrmy a změnil stávající řád. Proč by dnes nemohli něco změnit andělé? Možná nám za to naopak něco zpřísní, jako Kristus manželství. Do té doby měli Židé dovoleno zapuzovat manželky.“

„My lidé bychom to ale měnit neměli,“ bránila se Gertruda.

„My lidé jsme toho i tak změnili až příliš,“ přikývl Alexijev. „Ale Ogdurové, ti to změnit mohou! Změnili to tím, že nám tu možnost dali. Stanovili si jedinou podmínku, používat to k dobrému, což snad děláme. Neměla by ses proti tomu bezhlavě stavět. Co ty víš, jaký v tom je záměr?“

„Ty ten záměr znáš, Ivo?“

„Ne,“ připustil. „Pro mě je jasné znamení, že to Olda dostal bez dalších zákazů. Jen nesmí ubližovat jiným lidem. Což dělá nejen Olda, ale my všichni.“

„A neměli bychom to dát rozhodnout... třeba nějakému faráři?“ nadhodila.

„Máme snad také rozum a svědomí a můžeme to posoudit i sami,“ řekl Alexijev.

„Ale oni jsou na to vzdělanější!“ připomněla mu Gertruda.

„Vzdělanější jsou. Znamená to ale, že mají lepší úsudek? Jak mohli někteří hlásat Krista a současně žehnat zbraním? Raději budu poslouchat hlas svého svědomí než cizí našeptávání.“

Povšiml si ale, že se všem třem dětem klíží oči, sotva je držely otevřené.

„Poslyšte, mládeži, vám se chce spát, že?“ oslovil je. „Jste zralí na postel, vidím. Vydržte ještě chvilku a jestli do pěti minut nikoho nepřivezou, rozdáte poslední dávky a půjdete domů. Máte i druhou možnost, zalehnout rovnou tady. Oldovi by to doma jistě prošlo, jen nevím, jak se na to budou tvářit u Macounů a Hadrbolců.“

„Když jim vysvětlím, o co tady šlo, naši to pochopí,“ řekla Máňa.

„Mě by ale táta vyhnal z domu,“ řekla Cilka. „Já se musím vrátit stůj co stůj.“

„Vím,“ řekl vážně Alexijev. „Bavili jste se o tom všesměrově a tak silně, že jsme to se ženou vnímali i ve vedlejší místnosti. Poslyš, děvče, ty to máš ze všech nejtěžší. Nikdo nemá doma tak nepřátelské prostředí. Měli bychom se nad tím zamyslet. Jenom nevím, jak ti pomoci. Jít proti tvým rodičům by nebylo rozumné, ale podvolit se jejich nerozumu a zahodit dárek od Bísíáji by také nebylo to pravé, uznej. Aby ti Olda upravil pejska, se kterým bys vedle starostí o statek pokoutně léčila? To už vůbec ne. Tady má pravdu i ten Čert, u vás by jeho dětem nebylo dobře. Pan Prskavec má taky kus pravdy, když tvrdil, že by ses léčení měla věnovat naplno a možná obětovat statek, jakkoliv je to tvému otci hodně proti srsti.“

„Táta určitě neustoupí,“ řekla bledá Cilka.

„Dovedu si to představit,“ souhlasil primář. „Sedláci mají tvrdé palice. Říkala jsi ale, že tátu nejvíc hněte, že nemá syna. Pochopil jsem z toho správně, že tvá maminka už nemůže mít děti?“

„Jo,“ přikývla vážně Cilka. „Prý jsem ji při porodu to... strhala.“

„Takže jsem to pochopil dobře. Proto jsi jedináček a tatínek si tě vychovává jako kluka. To se na vesnicích dělo a zřejmě to nepřestalo. Dobrá, je ti teprve třináct a tvoji rodiče ještě nebudou staří. Co by řekli nápadu pokusit se o nápravu? Měli bychom jim umožnit získat toho vytouženého kluka. Tobě by bráška jistě nevadil, táta by získal na statek syna a ty bys měla volnost k léčení. Zkus to doma nadhodit! Ale raději matce než tátovi, ta bude mít beztak poslední slovo.“

„Já bych byla pro, ale jestli naši...“ začala zmateně přemýšlet Cilka.

„Proto říkám, začni u mámy,“ potvrdil jí Alexijev. „Ta nebude tak zatvrzelá.“

„A vy myslíte, že to půjde?“ vyhrkla Cilka nahlas.

„Zaručit to nemohu, když o tom nic kloudného nevím,“ řekl Alexijev. „Za pokus to ale stojí. Kdyby byla tvá máma pro, přitáhni ji sem, Irena se podívá, co by se s ní dalo dělat. Už jsme některé vadné orgány zregenerovali. A taky nezapomínej, že si tykáme!“

To dodal už s úsměvem.

Alexijev se odplížil a zanechal děti jejich debatě.

„Kdyby se to povedlo...“ uvažovala Cilka, „bylo by to fajn.“

„Já bych ti brášku přála,“ řekla Máňa. „Mám doma dvě fajn ségry.“

„Vidíš, a bylo by to,“ přikývl Olda. „Ale teď nevím jak vy, ale potřeboval bych něčím podepřít oční víčka, i kdyby to mělo být sirkama.“

„Vydrž,“ usmála se Cilka. „Ale jestli dovolíš, budu teď na řadě, mám to domů nejdál. Samozřejmě jestli Čert nemá něco proti spolupráci se mnou.“

„Čert nemá nic proti spolupráci,“ zívl pejsek. „Čert nenamítá, abys třeba dostala to slíbené štěně, pod podmínkou, že budeš bydlet daleko od svého vrahounského táty.“

„Hele, a nestačilo by ti, abych ti na to podala packu?“ navrhla Cilka smířlivě.

„Nestačilo,“ trval na svém Čert. „To by mi ji musel podat tvůj táta. A přede všemi se za tu špatnost omluvit a slíbit, že už se to nebude opakovat. Jinak nic neberu.“

„Ty jsi ale náročný pes, to ti teda povím!“ opáčila Cilka.

„Je to náročnost snažit se zajistit vlastním dětem slušné zacházení?“ zívl psík.

„Není,“ ujistil ho Olda. „Ale teď bych nejvíce uvítal závěrečné rozdání energie a potom pád naznak do postele.“

V té chvíli je ale zavolala doktorka Alexijevová. Všichni čtyři vyskočili a v mžiku byli na chodbě.

„Dostali jsme čerstvou zprávu, že hasiči prolezli všechny trosky a nikoho dalšího pod nimi nenašli,“ seznámila je s poslední novinkou. „Můžeme dnešek uzavřít, nač to dál zdržovat. Začne Cilka s Čertem, tady u té pacientky.“

Cilka se usmála na Čerta, ale ten vážně zaujal místo, aby byli do kříže. Pak se trochu rozsvítilo, psík na okamžik vypadal jako stříbrný, ale hned získal svou přírodní černou barvu. Cilka tím použila svou poslední dnešní dávku.

„A letím domů!“ usmála se na všechny. „Dokončete to v pořádku.“

„Počkej!“ zarazil ji ještě Alexijev, šoural se sem co nejrychleji, ale pořád ještě se tomu nedalo říkat běh. „Tohle si vezmi.“

Vstrčil jí do ruky balíček tisícikorun.

„Na tom jsme se ale nedomluvili,“ zarazila se Cilka, zbledla a rychle se rozhlédla po všech okolo. „Jestli si myslíte, že jsem přiletěla kvůli tomuhle...“

„Nemyslíme si to,“ řekl Alexijev. „Ale nepřiletěla jsi ani zadarmo. Bylo by to asi etické a humánní, ale měla by sis více vážit své práce, rozumíš? Jako tvůj táta. Musíš to naučit i své okolí. Ty peníze nemusíš dát rodičům hned, ale schovej si je jako argument, kdyby ti chtěli léčení vyčítat.“

„Táta po penězích nejede,“ zavrtěla hlavou Cilka. „Řekne, abych je vrátila.“

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Ale říkala jsi, že je hrdý na to co dovede a mimo jiné to vyjadřuje i tím, že si svou práci dává spravedlivě zaplatit. Budeš tedy po něm. Když občas rozeznáte, kdy smíte z téhle zásady slevit, nepovažuji to za hamounství.“

„Kdy smíme slevit?“ otázala se Cilka.

„Když máš něco udělat pro někoho, kdo pomoc potřebuje a zaplatit nemůže,“ řekl Alexijev. „Když jde o život, neptej se po penězích. Olda ani Máňa zásadně nezjišťují, komu pomáhají. Vědí, že jim vždycky vyberu ty nejpotřebnější.“

„A Olda i Máňa taky léčí za peníze?“ zeptala se rychle.

„Neléčí,“ ujistil ji Alexijev. „To je právě ta výjimečná situace. Musíme se starat, aby lidé věděli, co dokážeme. Zatím to všechno sponzoruje Olda, dlužím mu už desítky milionů, takže ti to vlastně dává on. Ale na tom nesejde. Musíme tohle období vydržet a pak zavést normální stav, kdy bude dobrá práce spravedlivě placená.“

„Hele, Cilko,“ přidal se Olda, „já i Máňa si můžeme dovolit léčit zadarmo, nás živí rodiče. Ale Ivo, Irena, všechny sestřičky i Gertruda jsou závislí na platu, těm Ivo poctivě platí.“

„A sponzoruješ to ty? Kdes na to vzal miliony?“ vyjekla udiveně.

„U draků,“ usmál se Olda. „Draci přece obvykle hlídají poklady. Výjimečně platí i tato pohádka, ačkoliv ne tady, ale na Dinosaurii. Tam se ti válí zlata... drakům zlato na nic není a lidí je tam zatím málo.“

„Tam co jsi byl s partou o prázdninách?“ ujišťovala se.

„Ano, tam,“ souhlasil Olda. „Je to tam drsné, ale už se tam s Čertem vyznáme.“

„Hele, na to se tě zeptám někdy v týdnu, teď musím letět,“ řekla Cilka.

„To poneseš ty peníze jen tak v ruce?“ starala se Máňa.

„Když já na to nic nemám,“ pokrčila rameny Cilka. „Kombinéza je skvělá, ale má přece jen jednu chybu, nemá kapsy.“

„Počkej, mělo mě to napadnout,“ zarazil se Alexijev. „Dám ti na to taštičku.“

Ačkoliv byl pořád ještě na konci svých sil, spěchal pryč, ale hned se vrátil a podal Cilce taštičku s páskem. Cilka si do ní dala peníze a připnula si ji kolem pasu.

„Mějte se tu tedy!“ řekla.

Vyšla ven hlavním vchodem, odrazila se a vzletěla šikmo vzhůru do tmy. Olda se na ni ještě chvíli díval.

Kdo by to do té holky řekl!

„Lidi, viděli jste to?“ ozvalo se v té chvíli zvenku.

Od vrat vily přicházeli dva chlapi ověšení fotoaparáty. Na první pohled reportéři a jedině to, že neměli kameru, dávalo tušit, že nejsou od televize.

Olda s Máňou je sledovali ode dveří, Alexijev, jim trochu vyšel vstříc.

„Pardon, co tu děláte?“ oslovil je.

„Prosím vás, měli by tu někde ležet poslanci za...“ začal jeden suverénně.

„Návštěvní hodiny jsou od dvou do čtyř odpoledne,“ upozornil ho suše Alexijev.

„Jistě, ale pochopte, je to mimořádná událost,“ nedal se odbýt reportér, zatímco druhý je nenápadně natáčel reportážním magnetofonem. „Už jste slyšel o explozi plynu pod Českým parlamentem?“

„Slyšel,“ přikývl Alexijev. „Však s tím máme ještě teď plno práce.“

„A mohli bychom mluvit s předsedou Parlamentu? Má tu někde ležet. Zajímá nás, co jako budou dělat dál a tak...“

„To vám mohu říci za něho,“ usmál se trochu Alexijev. „Budou tu všichni ležet, dokud se neuzdraví. A to může trvat dlouho.“

„Ale co zákony?“

„Zákony počkají,“ pokrčil rameny Alexijev. „Obávám se, že parlament nebude nějakou dobu usnášeníschopný. No a co? Ono se zase tak moc nestane.“

„Říkali nám ale, že se v téhle nemocnici uzdravuje rychleji než jinde,“ zkoušel to reportér. „Že by se jako všichni vrátili dřív...“

„Říkali vám to dobře i špatně,“ řekl Alexijev. „Zkoušíme metody léčení s velice slibnými výsledky. Lidé se opravdu uzdravují rychleji a zvláště u popálenin nezůstávají jizvy ani jiné následky. Máme ale omezené kapacity a především, metoda sama není uznávaná, tedy ani placená. V rámci testování uzdravíme menší počet pacientů, jenže na víc nám prostředky nestačí. Většinu pacientů budeme muset léčit klasickými metodami. Obvyklá doba léčení je více než půl roku a bohužel, často zůstávají i trvalé následky.“

„Znamená to snad, že k léčení našich poslanců používáte nevyhovující metody?“ zbystřil pozornost reportér. „Není to tak trochu nepřípustné?“

„Klasické metody jsou všeobecně světově uznávané,“ řekl Alexijev pevně. „Léčí se tak všude, v jiných nemocnicích nic jiného ani nedělají. Naše metoda je kvalitativně lepší, léčení se zkracuje z půl roku až roku na týden, po popáleninách nezůstávají jizvy a kosti srůstají bez nejmenších stop po zlomeninách, ale zdravotní pojišťovny nám za to nezaplatí a to si natrvalo prostě nemůžeme dovolit.“

„Ani u poslanců Českého parlamentu? To je přece skandál!“ prohlásil reportér. „Jestli jsem tomu dobře rozuměl, některé vyléčíte za týden, jiné za půl roku? Podle čeho je ale chcete vybírat? Rozumějte, to je příliš důležitá otázka! Některá parlamentní strana by mohla získat při hlasování nezaslouženou převahu!“

„To pro nás není kritérium,“ řekl Alexijev. „Rozhodujeme podle závažnosti. Kdo je na tom hůř, přijde na řadu dřív, takže bude paradoxně dřív zdravý.“

„I kdyby to narušilo politickou rovnováhu v zemi?“ podíval se na něho reportér.

„Když jde o život, na stranické funkce nekoukáme,“ usmál se Alexijev. „Bereme pacienty podle toho, kdo momentálně potřebuje větší péči. Rovnováha parlamentu je pro mě až kdesi na pátém či sedmém místě.“

„To je ale anarchie!“ namítl reportér.

„Ani ne, to je ekonomická realita,“ namítl Alexijev. „Kdybychom nepoužili naši metodu vůbec, bylo by už dvanáct poslanců mrtvých. Měli štěstí, že jim hrozila smrt a my jsme jim museli pomoci bez ohledu na náklady. Ostatním smrt nehrozí, jejich stav je stabilizovaný. Proto je budeme léčit klasickým, i když méně účinným způsobem.“

„Dobrá, ekonomickou stránku bych chápal,“ přikývl reportér. „Snad se aspoň pro poslance Českého parlamentu nějaké prostředky najdou. Kolikrát je nová metoda dražší než klasické metody?“

„To je právě paradoxní,“ usmál se Alexijev. „Nová metoda je o polovinu levnější. Jediná potíž je, že ji pojišťovny neplatí vůbec. Uznejte sám, úplně zadarmo nemůžeme léčit nikoho, ani poslance.“

„Počkejte, to nějak nechápu,“ zarazil se reportér. „Vaše metoda je levnější, přitom lepší. Proč ji pojišťovny nechtějí hradit? Pochopil bych to, kdyby byla příliš drahá, nad jejich možnosti. Ale takhle?“

„To se neptejte mě,“ pokrčil rameny Alexijev. „Ani já to nechápu. Do pojišťoven jsem přišel sjednat smlouvu a sliboval jsem novou, levnější a účinnější metodu. Čekal jsem, že mi samou radostí utrhají ruce. Namísto toho se ředitelka Všeobecné dala slyšet, že kdejakého šarlatána platit nebude a nedostanu nic, leda přes její mrtvolu. Pořád mele svou jako flašinet, že to není mezinárodně uznávané. Výsledky ji nezajímají, neobtěžuje se ani zřídit na to nějakou komisi. Jak může být někdo ve své hlouposti tak suverénní! Vinu na tom ale mají i poslanci, když jí zákonem umožnili odmítnout uzavřít smlouvu podle vlastního uvážení. Já jako lékař mám na vybranou: buď léčit postaru, neefektivně a draze, nebo efektivně novým způsobem, ale zadarmo. Je to bída, tyhle ouřady, co?“

„Jak to tedy děláte?“ zeptal se ho ještě zvědavě reportér.

„Vzal jsem si na to úvěr,“ řekl Alexijev. „Momentálně nemám z čeho splácet, jen se dál zadlužuji a doufám, že ten paradoxní stav pomine, až pojišťovny začnou sledovat výsledky a přestanou bazírovat na ideologii. Měly by na to přijít dřív, než zbankrotuji. Výsledky máme totiž vynikající. Selhání metody žádné, popáleniny nezanechávají jizvy a následné plastické operace nejsou nutné, lidé odcházejí zdravější než před úrazem. Jediný zakopaný pes je v pojišťovnách. Teď to konečně odnesou ti, kdo to zavinili, naši páni poslanci.“

„Vy je odmítáte léčit?“ vyhrkl reportér. „To snad ne!“

„Kdepak, to není odmítání,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Budu je léčit na špičkové světové úrovni. Ačkoliv je to smutné, na tom méně účinném klasickém léčení vyděláme podstatně víc. Nemusíte mít ale obavy, lepší péči nedostanou nikde, konec konců, před touto klinikou jsem byl primářem na popáleninách ve Vinohradech, nikoho neošidím. A kdyby se někomu zdálo, že by to bylo jinde lepší, zařídím mu zdarma odvoz. Všude ovšem budou ošetřeni pouze na špičkové světové úrovni, tedy hluboko pod možnostmi naší nové metody.“

„Myslíte si, že špičková světová úroveň je tak špatná?“

„Špičková světová úroveň je jen špičková pozemská úroveň,“ přikývl Alexijev. „Naše metoda je mimozemského původu. Mimozemšťané to zkrátka umí lépe a když to tady kdejaký neumětel odmítá uznat, poškozuje především pacienty.“

„To je velice závažná informace,“ zamyslel se redaktor. „Stojíte si za ní?“

„Stojím,“ řekl Alexijev. „A doufám, že se ministerstvo zdravotnictví co nejdřív postará, aby ta ostuda zmizela.“

„Jakou ostudu máte na mysli?“ chtěl hned upřesnit.

„Ostudu, že někdo považuje mimozemšťany za takové břídily, že mu jejich věda nestojí ani za přezkoumání. Vždyť ta ostuda není jen česká, dokonce ani mezinárodní, ale rovnou meziplanetární a tím je větší.“

„Poslyšte, máte spojení na mimozemšťany?“ vyhrkl redaktor a očka mu zajiskřila. „Nedávno se objevili v Americe, to už byli i tady, nebo kde jste je vlastně viděl?“

„Budete se asi divit, neviděl jsem je,“ řekl s úsměvem Alexijev. „Vím to od jedné dosti důvěryhodné osoby. Stačí vám to?“

„Vy jste je nikdy neviděl?“ zarazil se redaktor a jako by trochu posmutněl. „Jak potom můžete tvrdit, že se opravdu jedná o mimozemskou metodu léčení?“

„Jednoduše,“ opáčil Alexijev. „Jednak té osobě věřím, že se s mimozemšťany setkala. Ale především, ty prostředky skutečně nepocházejí z tohoto světa, tady se nikde nic takového nedělá. To už mohu zodpovědně posoudit jako odborník.“

„Dobře,“ přikývl redaktor. „Ale kdybyste dovolil, rádi bychom si ještě promluvili s předsedou Českého parlamentu.“

Jeho tvrdohlavost Alexijeva trochu zarazila.

„Poslyšte, co mám dělat?“ vzdychl si. „S pacienty mluvit nemůžete. Návštěvy budou možné zítra odpoledne, ale k některým pacientům pustíme jen nejbližší příbuzné, jejich stav větší zátěž nedovolí. Bez použití mimozemské metody by si nejméně dvanáct poslanců odvezla pohřební služba. Pohřebáci už tu dokonce byli, ale museli zatím odjet s prázdnou. Bude vám to stačit? Teď vás mohu jen slušně požádat, abyste opustili naši kliniku a doufám, že odejdete bez asistence policie.“

„Ale pane primáři...“ snažil se ho ještě oblomit redaktor. „Vždyť támhle vidím i nějaké děti! Těch se vaše zákazy netýkají?“

Alexijev se tam ohlédl. Ve dveřích napjatě poslouchali Olda a Marie.

„Těch dětí se zákazy opravdu netýkají, pane redaktore,“ řekl Alexijev. „Naopak, jsou tady důležitější než předseda Českého parlamentu.“

„Cože?“ nechtěl věřit svým uším.

„Opakuji vám, ty děti jsou tu důležité,“ řekl Alexijev. „I když teď budou muset jít spát, své už udělaly.“

„Mluvíte záhadně jako Pýthie!“ nechápal redaktor.

„Nemusíte znát všechno,“ uťal rozhovor Alexijev. „Přeji vám oběma dobrou noc, pánové, jistě přijdete zítra odpoledne znovu.“

Errata:

29.05.2021 21:30