Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vrátili do Alexijevovy pracovny. Gertruda spěchala donést na tácu Alexijevovým kávu, dětem kakao a koláčky. Olda se ale začal opatrně vyptávat:

„Poslyš, Ivo, jak jsme na tom finančně? Já se o to nestarám, ale kdyby to bylo, jak jsi to říkal před poslanci, bylo by to dost nahnuté.“

„Opravdu je to s námi nahnuté,“ přiznal Alexijev. „Zatím to není na bankrot, ale každý měsíc se naše konto ztenčuje. Ne o milion měsíčně, ale když připočtu amortizaci budov, je to plus mínus pár set tisíc. Kdybychom dostávali co nám patří, byli bychom vysoce ziskoví, ale teď jsme ve ztrátě a nezadržitelně se blížíme k pádu. Jsou jen tři možnosti, jak to dopadne. Buď začneme konečně dostávat normální, nekrácené platby, nebo nás opět založíš zlatem, ačkoliv mi to připadá trapné. Třetí možnost je, že budeme do konce roku na dně a zavřeme to.“

„Zavřít to je opravdu poslední možnost,“ mračil se Olda. „Doplňovat to zlatem je špatné, nedělám to rád, ale kdyby to bylo nevyhnutelné, raději je vyrobím, než abychom to museli zabalit. Proč nám ale nepomohly noviny ani televize? Čekal jsem, že se na nás nadšeně vrhnou jako na senzaci první velikosti, ale zatím po nás pes neštěkne, nanejvýš na nás štěkají z dálky, že odmítáme léčit. Proč nezveřejní, co nás trápí?“

„Nevím,“ přemýšlel Alexijev. „Televize byla párkrát za poslanci, ale o nás potom nepadlo ve vysílání ani slovíčko. Novináři se nám očividně vyhýbají, jako kdyby jim to jejich šéfové zakazovali. Když vzal Olda jednoho novináře do Dinosaurie, neobjevila se potom v novinách ani čárka. Nechce se mi věřit, že je nezajímáme, ale Irenu teď v televizi rovnou vyhazují.“

„Skoro to vypadá jako úmysl,“ uvažoval Olda. „Hodně zlý úmysl.“

„Něco jako spiknutí temných sil?“ ušklíbla se Jarča.

„Kdyby ses někdy setkala se skutečným andělem, ale také s opravdovým ďáblem, vůbec by ses tak nesmála,“ napomenul ji Olda k větší vážnosti.

„Viděl jsi snad někdy skutečného ďábla?“ zeptala se ho Jarča vyzývavě, zatímco Máňa se jen mračila v tušení nějakých nepříjemností.

„Viděl jsem pravého ďábla,“ odvětil vážně Olda. „Viděl jsem ho dokonce zemřít. Jsou taky z masa a krve jako Ogdurové. Prý žijí tisíce let, ale nejsou úplně nesmrtelní. Jestli si jejich vztah k Ogdurům představujete jako nepřátelský, musím to jen potvrdit. Prosím, berte je vážně. Peklo je paralelní svět sousedící se Zemí, klidně vám ukážu, jak to tam vypadá. Bible říká, že ďáblové mají mezi lidmi významná postavení a vládnou nám. Když nás navštívil Přítel andělů, mluvil jsem s ním. Slíbil, že se pokusí organizaci ďáblů zneutralizovat. Věřím, že měl úspěch, ale zřejmě se už vrátil domů a ďáblové se vzpamatovali. Řeknu vám, mít proti sobě skutečné ďábly, viděl bych to hodně černě.“

Jarča zůstala stát beze slov, ani si nekousla do koláčku. Ani Máňa nevěděla, co na to říci. Od Oldy jistě čekala ledacos, ale rozhodně ne něco tak nedětsky vážného.

Alexijevová se zamyslela a pak se zkusila zeptat.

„Poslyš, Oldo, víš, že jsi nám ještě neřekl všechno, co se ti přihodilo v souvislosti s Bísíájou? Víme všichni, že to byla andělka a patřila k nějaké mimozemské civilizaci, ale víme jen zrnka, drobečky z toho, co ty. Nemohl bys nám to přiblížit víc?“

Oldu to trochu zaskočilo.

„Většinu toho snad už víte,“ řekl opatrně.

„Většinu?“ opáčila Máňa. „Desetinu, chceš říci?“

„Mohl bych vám o ní vyprávět celé legendy,“ ustoupil Olda. „Nevím, jestli by vás to zajímalo. Něco z toho byly prkotiny, jaké bych se nikdy neodvážil zapsat.“

„Myslíš, že bychom se ti smáli?“ nadhodila Máňa.

„Třeba,“ přikývl.

„Tak poslyš,“ nedala se Máňa odradit. „Já to cítím přesně naopak. Některá z těch prkotin, jak ty říkáš, může být důležitější než si myslíš. Měl bys to všechno zaznamenat, aby to nedopadlo tak, že to zapomeneš.“

„Měla bys vědět, že díky nové paměti tak snadno nezapomínáme!“ ujistil ji.

„Ano, ale!“ zdůraznila slůvko ale. „Jestli je pravda, že někde poblíž existují zlé bytosti, a o ďáblech se to tvrdí odjakživa, nemůžeš vyloučit ani že tě zneutralizují jako Přítel andělů část jejich organizace. Kdyby nás vyřídili všechny najednou, byl by to asi konec a nebylo by o čem diskutovat. Kdyby ale někdo zůstal, měl by to bez informací těžší. Zřejmě to není zanedbatelné, jak si myslíš. Neměl bys to přece jen sepsat?“

„Nemám na čem,“ pokrčil rameny. „Počítač mi naši prodali, abych zaplatil škody ve školní jídelně.“

„To je maličkost,“ řekla Jarča. „Půjčím ti svůj, můžeš to klidně psát u mě.“

„Můžeš to psát třeba tady,“ usmál se Alexijev, když si všiml, jak Máně při Jarčině nápadu nesouhlasně zajiskřily oči. „Můj počítač dělá jen evidenci pacientů, většinu času tady leží, jistě se tam vejdeš.“

„Je to těžší než domácí úkoly, ale ty to zvládneš,“ přidala se Máňa, ale začala se na Jarču poťouchle usmívat. „Žádné výmluvy neberu! Kdyby ti to nestačilo, mám doma jeden postarší počítač, mohla bych ti ho půjčit i domů, beztak ho nevyužívám a jistě by na to taky stačil.“

„Vy jste se proti mně spikli!“ řekl Olda odevzdaně.

„Naopak, Oldo,“ utěšovala ho Alexijevová. „Co když je to opravdu spiknutí? Ale naše proti ďáblům? Kamarádky mají pravdu, informace mohou být důležité a bude asi dobré dodržovat konspiraci!“

„Tragédií křesťanů je, že všechna evangelia napsali tak dlouho po Kristu, že už se těžko dávaly dohromady podrobnosti,“ řekla s vážnou tváří Máňa. „Teď se vedou tisíce let spory o jejich autentičnost a pravdivost a každá nepřesnost je zpochybňuje. Proč to nikoho nenapadlo zapsat včas? Já myslím, ať to budeš psát kdekoliv, měl bys nám dávat kopie, aby aspoň nějaká zbyla, kdyby se ztratil originál.“

„Raději bych vám všem o tom udělal paměťové pihy,“ napadlo Oldu. „Bylo by to jednodušší, přesnější a jsou to beztak jen mechanické znalosti.“

„Ano, ale!“ opět namítla Máňa. „Paměťové pihy můžeš dát nám, co máme paměť od tebe. Nikomu jinému. Záznamy v počítači se dají rozšířit i mezi nezasvěcené. Dáš je na internet a máš vystaráno.“

„Lidi tomu neuvěří,“ namítal Olda. „Kdo neviděl ani malou ukázku, bude si jistě myslet, že to jsou všechno jen výmysly.“

„No a co?“ pokrčila rameny. „Evangeliím taky nevěří všichni, ale ti, kdo jim věří, nebudou tak snadno sloužit ďáblům.“

„Co máš pořád s těmi evangelii?“ ohradil se Olda naježeně. „Copak jsem nějaký věrozvěst?“

„Kdoví? Třeba ano,“ usmál se Alexijev. „Přinášíš nám přece víru v anděly. Kolik bylo Kristovi, když vyháněl kupce z chrámu? Taky dvanáct?“

„Nechte si ta hloupá přirovnání!“ odsekl Olda. „Andělé existují, to není víra, to je věda! Komu se slovo anděl nelíbí, ať jim říká mimozemšťané! Obojí je pravda.“

„Andělé tu kdysi také vyvolali víru,“ řekl Alexijev. „Udržela se dlouho, ačkoliv lidé neměli důkazy. Ostatně, kdo z nás viděl na vlastní oči anděla? Já ne a přitom vůbec nepochybuji o tom, že se s ním Olda setkal.“

„Já jsem toho andílka viděla,“ řekla Jarča. „Olda ho vydával za bratrance, nebo za jakého příbuzného, ale dobře si ho pamatuju.“

„Já ho taky viděla,“ přidala se Máňa. „Vypadal jako kluk a zatím to byla holka.“

„Škoda, že jsme si Bísíáju nevyfotografovali,“ řekl Olda.

„Ale tvoje obrázky jsou skoro jako fotka,“ řekla Máňa. „Bísíája je na nich krásně, k vyvolání správné představy o ní by to mohlo stačit.“

„Ano, ale jako důkaz by to nestačilo,“ podotkl Olda.

„I fotografie se dají zpochybnit,“ řekl Alexijev. „Důkazem je spíš co tady po sobě zanechala. Oldův idarchon, rozšířený na více lidech, telepatie k dorozumívání...“

„Dobře,“ vzdychl si Olda. „Budeme muset myslet na zadní kolečka. Měli bychom co nejdřív prozkoumat Venušskou Zemi. Nebudeme jí říkat Ráj, ale může se nám hodit jako azyl, kdyby to tady dopadlo špatně.“

„Proč bys hned ustupoval?“ zarazil se Alexijev.

„Uvědomte si už konečně, jestli máme proti sobě opravdové ďábly, můžeme od nich schytat příšerně drtivý úder! Budeme rádi, když se tam pak sejdou ti, kdo to přežijí. Rozumějte mi, máme proti většině lidí velké výhody, nějakých lidských poskoků ďáblů se nebojím. Už jsem se s jednou ženskou chytil a neměla úspěch ani s pistolí, ale z těch pravých ďáblů měla respekt i Bísíája a ani Přítel andělů je nebral na lehkou váhu.“

Všichni se na něho dívali zaraženě.

„To myslíš vážně?“ zeptala se po chvilce Máňa. „Na tebe šel někdo s pistolí?“

„Bohužel,“ přiznal. „Už třikrát. Prvního grázla si podala ještě Bísíája, pak jsem sám dvakrát zpacifikoval jednu ženskou, ale byly to jen malé ryby. S těmi opravdovými jsem se naštěstí tváří v tvář nesetkal. Čert viděl jednoho zblízka, já jen z dálky.“

„Není o co stát!“ stvrdil to Čert.

Večer se Olda pokoušel přitulit k mamince, ale nějak na něho neměla čas.

„Nech mě přece, vidíš, že dělám večeři!“ utrhla se na něho.

Uraženě odešel do svého pokojíčku i s Čertem.

„Nic si z toho nedělej,“ těšil ho psík. „Máš tu přece mě.“

„Já vím, Čerte,“ objal psí hlavu a zabořil tváře do psích chlupů. „Ty jsi přece můj největší kamarád.“

„A ty jsi moje smečka,“ vrtěl psík ocáskem. „Jen nevím, jak to zařídíš s ostatními štěňaty. Vážně budou bydlet u Alexijeva?“

„Víš to přece jako já,“ řekl Olda. „Mluvili jsme všesměrově, abys nám rozuměl, máš do toho taky co mluvit.“

„No dobře, ale kdo je bude vychovávat?“ staral se Čert.

„Asi bys je měl vychovávat ty,“ řekl Olda. „Jako nejstarší budeš vůdce smečky.“

„Jen aby se o vůdcovské místo nechtěli prát,“ staral se Čert. „Teď to jsou štěňata, zatřepal bych s nimi, ale co až vyrostou?“

„Jestli budou po tobě, a víme, že po tobě mají telepatii, budou snad rozumnější, než obvykle psi bývají. Musíme je přesvědčit, že smečku má vést nejrozumnější pes, ne nejsilnější. A to budeš jistě ty.“

„To neplatí ani mezi lidmi,“ namítl psík. „Vás taky často vedou nejsilnější místo nejrozumnějších.“

„Podívej,“ trval na svém Olda, „To platí mezi národy i mezi lidmi, ale kde jsou lidé opravdu rozumní, tam je ti nejsilnější nevedou. A se psy to bude stejné. Běžnou smečku bys vedl sotva pár let, než by se našlo pár silnějších psů. Smečka léčitelských psů musí ale uznávat inteligenci, ne zuby. V rozumné smečce budeš vůdcem ty.“

„Kéž by to byla pravda!“ přál si psík. „To uvidíme, až ta štěňata budeme mít. Ale co bys dělal, kdyby byla telepatická, ale neuměla léčit a byla pitomá jako někteří lidé?“

„Já čekám najisto, že nebudou umět léčit,“ ujistil ho Olda. „Jen si vzpomeň, měl jsi od Bísíáji jen telepatii, nic víc. Idarchon a s ním schopnost léčit jsi dostal až ode mě po návratu z vesnice. Je jistě krásné, že vesnická štěňata po tobě zdědila telepatii, ale idarchon mít nebudou, dokud jim ho nedodám jako tobě.“

„Jauu jauu, to ale bolelo!“ vzpomněl si Čert.

„Štěňata to bolet nebude,“ ujistil ho Olda. „Od chobotnic to umím bezbolestně.“

„No proto!“ ňafl psík.

„Horší by bylo, kdyby byla všechna pitomá, jak říkáš,“ pokračoval Olda. „Mají ale od Ogdurů telepatii! Nejspíš budou chytrá jako ty a jistě se shodnete.“

„Kéž by!“ přál si Čert. „Což o to, teď jsou jen čtyři, ty bych v nejhorším i přepral, ale co až jich bude deset, nebo ještě víc? A co bude s těmi ostatními, netelepatickými?“

„Když budou štěňata telepatická, budou snad rozumná. Když telepatická nebudou, nedozvíme se o nich. Nemáme šanci starat se o všechny. Nezbývá ti než přát jim, aby se dostala aspoň do dobrých rukou. Naštěstí nejsou všichni milovníci psů jako Macoun.“

„To je kšeftař, ne milovník psů!“ odštěkl Čert. „Takových mezi lidmi najdeš!“

„Najdeš,“ připustil Olda. „Ale najdeš i jiné.“

U večeře s maminkou mlčeli. Máma udělala večeři pro dva, táta byl asi na nějaké plánované cestě. Olda si na to zvykl, takže se neznepokojoval, když večeřeli bez něho.

„Co bylo ve škole?“ zeptala se ho, zřejmě aby řeč nestála.

Poslední dobou si zvykala na značně rozporné zprávy ze školy. Většina učitelů jí tvrdila, že je Olda zázračný žák. Jen od učitele tělocviku musela dvakrát vyslechnout lavinu stížností na to, jak její syn při jeho hodinách podvádí. Poprvé ji to překvapilo, znala Oldu jako trochu naivního dobráka, neschopného doma přesvědčivě lhát, ale když se od jiných kantorů dozvěděla, jak to vlastně je, překvapila při druhém setkání učitele tělocviku názorem, že zřejmě svému předmětu vůbec nerozumí.

„Připadáte mi jako Prokrústés ze starých řeckých bájí,“ řekla mu. „Kdo přesahuje, toho osekat, kdo nestačí, toho přetrhnout. Lidi snad nejsou sardinky, aby se přesně vešli do kdejakých škatulek!“

Učitel na ni vyvalil oči, pak se otočil a od té doby se jí vyhýbal. Ostatní si Oldu chválili a to bylo pro ni důležitější než hrozící špatná známka z tělesné výchovy.

„Ve škole nic moc,“ řekl Olda s plnou pusou telepaticky, aby mu rozuměla. „Ale na klinice jsme dnes začali urychleně léčit poslance.“

„To je snad dobrá zpráva,“ řekla opatrně.

„Jak se to vezme,“ řekl Olda. „Alexijev k nim měl řeč, že se měli červenat jako krocaní krk, ale nevím, jestli to bude mít účinek. Nevypadali, že by je to nějak vzalo.“

„A uzdravíte je?“ zeptala se.

„Už jsme s tím začali, nejsou na tom zas tak zle,“ ujistil ji. „Mohli jsme je vyléčit už dávno, ale Alexijev jim chtěl ukázat rozdíl mezi starým a naším léčením.“

„Takže jste je nejprve nechali trpět...“, došlo jí. „To určitě nebylo dobré.“

„Takhle trpí pacienti s popáleninami ve všech nemocnicích po celém světě,“ řekl Olda. „Kromě těch, které léčíme my. Ty je nelituješ?“

„Samozřejmě je lituju,“ řekla.

„No vidíš!“ odvětil Olda. „Kdyby nám tihle nedělali zbytečné potíže, bylo by nás víc a stihli bychom léčit víc nemocných. Odnášejí to pacienti, kteří se k nám nedostanou a trpí proto pěkně postaru. A kdo za to může? Naši poslanci! Jen ať si to teď se všemi ostatními aspoň trochu vychutnají!“

„Jsi pěkný sadista, víš to?“ zpražila ho.

„Jak se to vezme, mami,“ řekl. „Nejsi ke mně spravedlivá. Uvědom si, že jsem s tím novým léčením začal. Být sadista, nehnul bych ani prstem.“

„Ty bys dokázal nehnout ani prstem?“

„Cilka to dokázala,“ zvážněl Olda. „Nehnula ani prstem. Až teď, v poslední době, jsme si ji přivolali. Takže to možná není tím, že by byla sadistka. Nejspíš si to pořádně neuvědomovala. To víš, je jí teprve třináct, nemá z toho rozum!“

Jaksi pominul skutečnost, že on sám je ještě mladší. Maminka si to asi uvědomila, protože se trochu usmála, ale hned zase zvážněla.

„No dobře, ale jak vůbec můžeš někomu přát bolest?“

„Protože ji nepřeju nikomu,“ vzdychl si. „Je to ale spravedlivé, když někdo pořád vytváří všelijaké překážky a pak ho to samotného vytrestá, uznej.“

„Třeba se zastydí a přestanou vám překážet!“

„Kéž by!“ vzdychl si opět. „Politika ale vyžaduje hroší kůži a oni ji mají, i když trochu popálenou. Nevím, jestli to s nimi pohne, ačkoliv by to bylo krásné. Ale mám ještě něco, mami. Nechtěla by ses ode mě nechat předělat? Mohla bys léčit s námi.“

„Mě by to nebavilo, mám jiné zaměstnání,“ odmítla to s úsměvem. „Každý přece nemusí být doktorem.“

„Dobře, tak tedy jinak,“ podíval se na ni. „Mám podezření, které asi není daleko od pravdy, že někomu překážíme. Někomu s obrovskými možnostmi, někomu, kdo má moc. Víš přece, že na mě u tetičky nějací darebáci stříleli. Chtěl bych tebe a tátu upravit, abyste se mohli takovým lidem případně sami ubránit.“

„Oldo!“ zvážněla maminka a podívala se na něho pohoršeně. „To myslíš vážně?“

„Vážně, mami,“ podíval se jí do rovně očí. „Na mě se nedostanou, zmizím jim s očí a třeba i do jiného světa, ale vás... vás bych tady nechtěl nechat bez pomoci.“

„Ty bys chtěl pomáhat nám?“ usmála se na něho. „Nemělo by to být naopak?“

„Pomáhat druhému má ten silnější,“ řekl Olda vážně. „A nediv se, silnější jsem tady já. S andělskými dary zvednu očima i autobus.“

„Ty náš silochu!“ usmála se na něho a prohrábla mu vlasy.

„Nesměj se tomu!“ napomenul ji. „Pamatuješ, jak s námi malá andělská holčička na zadním sedadle našeho auta couvla, když se na nás řítil ten náklaďák a tátovi zhasl motor? Táta tenkrát správně pochopil, že Bísíája byla náš strážný anděl. Policajti nám také tvrdili, že by z nás moc nezbylo, kdyby do nás ta hora plechů vrazila.“

„Bísíája je ale pryč,“ pokývala trochu hlavou, aby zakryla povzdech.

„Bísíája mi dala dary, které by mi umožnily dělat totéž. Ale ani ona, ani já nejsme všemocní a bylo by lépe, kdybych tobě a tátovi dal ty andělské dary, aby vás chránily. Umím to, nemusíš mít obavy. Mami, nechci to říkat naplno, ani to přivolávat, ale já se o vás bojím...“

„Ty o něčem takovém... zlém... víš?“ zvážněla.

„Určitě nevím nic,“ zakabonil se. „Ale mám dost ošklivá tušení. Například proč Alexijeva pořád všichni ignorují? Jako kdyby jim překážel, či co. Noviny ani televize se o nás nezajímají. Většina našich pacientů je přesvědčená, že je léčíme pomocí zázraků a když vím, co s nimi děláme, je to skoro pravda! Víš, že jsme jednu pacientku vzkřísili, ačkoliv ji lékař ze záchranky prohlásil za mrtvou a volal pro ni pohřebáky? Přitom to byla ministryně školství! V jejím resortu nám házejí klacky pod nohy... Je normální, aby takové události všichni úplně ignorovali?“

„To nic neznamená,“ namítla klidně. „Uvědom si, v dnešním vědeckém světě se každý bojí hovořit o zázracích, aby ho lidi neměli za blázna.“

„Dobře, proč se nezajímají o vědecké metody s tak pronikavými účinky?“ nedal se Olda. „Spáleninu třetího stupně, kterou doktoři běžně léčí půl roku až rok, vyléčíme za týden! Beze stop, bez jizev! Vždyť je to vědecká senzace! Proč k nám dávno nejezdí lékařské delegace z celého světa?“

„Doma asi není nikdo prorokem a ve světě o vás nikdo neví,“ pokrčila rameny.

„Anebo kolem nás někdo dělá mlhu,“ řekl Olda. „Předvedl jsem policii, že umím udělat zlato jen tak, z ničeho. Bál jsem se, že toho budou plné noviny, že to nestačím vysvětlovat, ale stalo se něco horšího. Nikde ani zmínka. Pověz mi, odkdy se v Čechách nic nerozkecá? To už není vůbec přirozené!“

„To všechno ale není nic vyloženě zlého!“ namítala.

„Není,“ přikývl. „Jen mi to připadá jako ticho před hodně ničivým hurikánem.“

„A nebereš si to jen moc do hlavy?“ snažila se to obrátit. „Dá se to snad vysvětlit i jinak, ne tak katastroficky.“

„Dá,“ přikývl. „Ale nechtěl bych, aby se potvrdily moje obavy. Mami, prodebatuj to s tátou, rád bych vás upravil! Navenek se nic nestane, nemusíte s námi léčit, ale budu klidnější, když se o vás nebudu muset strachovat.“

„To nepůjde, Oldo,“ zvážněla ještě víc a podívala se na něho.

Pochopila, že nemá před sebou třináctileté děcko, ale zatím ještě mladého kluka, který chápe víc než by odpovídalo jeho věku. Kluka, který snad snese i pravdu a možná ji ohledně nepřirozené situace kolem i má.

„Neprojednám to s tátou,“ řekla pevně. „Možná si s ním později promluvíš sám, ale já už s ním nic projednávat nebudu. Nechtěli jsme tě do toho tahat, ale... stejně se to brzy dozvíš – my se totiž rozvádíme.“

Olda prudce zvedl hlavu. Na okamžik měl pocit, že se přímo před ním otevřela úděsná propast. Jako když se pod ním otevírala obrovská zubatá tlama, do které by se vešel napříč i autobus.

„Mami!“ vybuchl a ani si neuvědomil, že na ni díky telepatii křičí dvojhlasně.

„To přece ne!“ křičel tak silně, až si přitiskla obě dlaně na uši. „Řekni, že to není pravda! To nemůže být pravda! To sis jenom vymyslela, to ne!“

„Je to pravda,“ řekla tiše. „Táta se od nás už odstěhoval.“

„To nemůže být pravda!“ opakoval zatvrzele, jako by to mohl změnit, ačkoliv dobře věděl, že některé věci ani andělské dary nenapraví a tahle změna je úplně mimo jeho možnosti.

„Mami,“ fňukal pořád dokola. „Tohle ne, tohle ne...“

Pak se najednou trochu vzchopil.

„Když tu není táta, upravím aspoň tebe!“ rozhodl se pevně.

„Neupravíš!“ postavila se mu najednou tak rozhodně, až se na ni udiveně zadíval.

„Proč ne?“ zeptal se jí docela plaše. „To přece nebolí! Umím to, věř mi!“

„Říkal jsi, že tvoje léčení může taky škodit.“

„Ano, ale jen v jednom jediném případě!“ naléhal na ni.

„Jenže... víš, právě ten případ totiž nastal,“ odhodlala se konečně říci mu všechno. „Budeš mít brášku. Nebo sestřičku, to ještě nevím. Ale nedotýkej se mě tou andělskou silou, nebo... nechceš mi přece ublížit! A tomu miminku jistě taky ne!“

„Cože?“ zůstal s otevřenou pusou.

„Slyšel jsi dobře,“ usadila ho. „Nech mě být, nedotýkej se mě, ublížil bys nám oběma. A to snad nechceš, nebo ano?“

„To nechci...“ koktal, zlomený tou novinou. „Ale mami, když... proč se rozvádíte, když čekáte... to přece nejde...!“

Nechápal to, nechápal vůbec nic. Nemohl to pochopit.

„Nečekáme,“ odvětila už docela klidně. „Já ano, ale táta ne... možná to pochopíš později. Tvůj táta odešel právě proto.“

S Oldou se zatočil celý svět.

Takže – právě proto.

„To se ti tedy vůbec nepovedlo, mami!“ vybuchl. „To je přece podraz!“

Nedojedenou večeři nechal ležet, vyskočil a zabouchl za sebou dveře pokojíčku. Tam padl na pohovku a naplno se rozbrečel.

Čert se k němu marně lísal. Ani jeho psí věrnost nemohla Oldovi pomoci.

Musel se vybrečet sám.

Errata:

29.05.2021 21:30