Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Chyba návratu 2018

Nebyl to dobrý nápad...

Jeskyně nad řekou sama o sobě špatná nebyla. Jako kluci jsme v ní pořádali velkolepé klukovské hry. Byla to jeskyně lovců mamutů, po nichž tu zůstaly neuměle vyrobené luky a šípy. Veliký kámen uprostřed jeskyně jsme nazývali »poradní skála«. Jindy to bylo obětiště starých pohanů, kámen získal jméno »oltář« a na něm jsme přinášeli lidské oběti. Stejné jméno, jen pod jiným kultem, měl jakožto husitská kaple, kde kázal Mistr Jan Hus.

Oldu jsme tu kdysi prohlásili kacířem, protože trval na tom, že Jan Hus byl katolík, který chtěl církev zbavit zlořádů, ale jinak byl katoličtější než většina tehdejších prelátů. Spor tenkrát řešil učitel dějepisu, který ke zděšení nás všech dal zapravdu Oldovi, neboť to tak údajně bylo. Olda takto povzbuzen své kacířství neodvolal, což jsme vyřešili vyhlášením učitele za kacíře stejně jako Oldu.

Jindy se jeskyně změnila v partyzánský bunkr a kámen byl rázem »bednou s trhavinami«, kde jsme plánovali sabotážní akce. Za řekou vedla železniční trať a když se večerním tichem nesly zvuky dál než jindy, slyšeli jsme, jak tam vlak duní po železném mostě. Právě ten jsme se chystali vyhodit do povětří, nejlépe pod německým vojenským transportem.

Jeskyně sama neměla chybu, ovšem tenkrát jako kluci jsme v ní přebývali jen za sucha. V »době dešťů« nás rodiče obvykle ven nepouštěli pod záminkou, že chtějí mít večer doma děti a ne čuňátka, která bahno k umatlání sebe i svršků najdou, i kdyby to bylo jediné bahno na celém katastru vesnice.

Jak známo, kdo hledá, najde.

Současnou výpravu k jeskyni jsme podnikli s bratrem až po deseti letech od tehdejšího ukončení základní školní docházky, kdy jsme se navíc odstěhovali do města. Tam jsme měli jiné hry a jiné kamarády, ale když za mnou brácha přišel s nápadem udělat si výlet do »jeskyně pračlověků«, posoudil jsem jej jako dobrý.

A nebyl by špatný, kdyby nám neudělalo čáru přes rozpočet počasí. Vlastně se nám až teď ukázalo, jak jeskyně a její nejbližší okolí vypadá »v období dešťů«. Předtím jsme tu vždycky byli jen když bylo sucho. Za mokra ale skála získala na kluzkosti srovnatelné s ledovým kluzištěm.

Nejhorší na tom bylo, že jsme přišli krátce před deštěm. První kapky nás jen donutily zrychlit, neboť jsme podle dávných zkušeností očekávali, že v jeskyni bude sucho. Když se pak spustil slejvák, byli jsme rádi, že jsme v suchu. Ještě nám nedošlo, že jsme sice v suchu, ale také v pasti, což jsme si bohužel uvědomili až když se začalo stmívat. Večer přišel díky šedým mrakům dříve a byl tmavší než jsme čekali.

Co teď? Počkat, až déšť skončí? To ale bude tma jako v ranci a přístupová cesta k jeskyni byla nebezpečná i za světla. Anebo v jeskyni přespat? Na to jsme nebyli vybavení. Spánek na kamenné podlaze, stejně jako na »obětním kameni«, by opravdu připomínal »lidskou oběť« nějakému pohanskému božstvu.

Chvíli jsme uvažovali, že spát zkrátka nepůjdeme a vydržíme v jeskyni do rána. Pravěcí lovci by to jistě vydrželi. Ovšem ti by v jeskyni udržovali oheň, měli by zde zásobu klestí či co a s plameny ohýnku by jim bylo veseleji. My jsme na přípravu neměli čas. Klestí by se nahoře na skále v lese jistě nějaké našlo. Ano, ale před deštěm. Teď už bylo všechno mokré.

Naštěstí se déšť rychle vypršel, začínal slábnout a také obloha zesvětlela. Bylo už po západu slunce, ale šedivé dešťové mraky se začaly protrhávat, takže se aspoň na pár minut rozsvětlilo.

„Teď anebo nikdy!“ prohlásil odhodlaně brácha. „Za chvíli bude tma!“

Neodporoval jsem, také jsem cítil, že už to dneska lepší nebude, spíš už jen horší. Sice ještě trochu poprchávalo, ale to už se dalo snést.

Jeskyně byla na vysoké skále nad řekou, která se tu do skály opírala, jako by ji chtěla podemlít. Skála však byla pevná a držela. Ústí jeskyně bylo obrácené k řece a přístup sem byl po nepříliš široké skalní římse, dlouhé skoro dvacet metrů rovnoběžně s řekou, než se římsa rozšířila do pěšiny. Normálně jsme to překonali rychle, jenže to bylo za sucha, kdy skála neklouzala. Teď shora prýštily pramínky dešťové vody, která s hlínou vytvářela kluzké bahýnko. Až přestane pršet, bahno vyschne a vítr ho odfouká, ale teď to vypadalo, že je skalní římsa politá mýdlem nebo olejem. Klouzala víc než kdyby ji pokrýval led. Ostatně, v zimě jsme sem jako kluci také nechodili, to jsme raději sáňkovali nebo bruslili. Na hry v jeskyni by tu byla přece jen zima.

Teď to ale klouzalo fest a nebylo nám do žertů. Pod skalní římsou byla asi dvoumetrová šikmá plocha a pod ní, kam jsme ovšem neviděli, byla skoro kolmá skála nad řekou. Bylo by to jako skok z desetimetrového skokanského můstku, až na to, že by to byl pád do neznáma. Napadlo mě, že se proud řeky opírá o skálu, takže by tam mělo být dost hluboko, ale skákat bych tady nechtěl. Přilepení tělem na mokrou skálu postupovali jsme po úzké římse pomalu, krok-sun-krok, každý decimetr jsme opatrně osahávali botami.

Jenže v té chvíli se to stalo. Brácha podklouzl či co, prostě se najednou od skály trochu odklonil a ve snaze opět se k ní přimknout udělal prudší pohyb, jenže pak mu ujely obě nohy a už jel po šikmé skále směrem nad řeku.

„Bacháááá!“ volal na mě.

Pak následovala, jak se tomu říká, »vteřina děsu«. Brácha přepadl přes okraj do desetimetrové hloubky. Tahle vteřina byla neuvěřitelně dlouhá. Z deseti metrů to trvá skoro vteřinu a půl a až potom se zdola ozvalo strašné žblunknutí. Zřejmě dopadl do řeky, což bylo přece jen lepší než kdyby dopadl na skálu. Snad mu klika vydrží i na to, aby se vynořil, pomyslel jsem si.

Jenže v té chvíli jsem zjistil, co bylo hlavní příčinou bráchova pádu. Byl to poryv větru, který jsem prve nevnímal. Teď se však vítr opřel i o mě a přímo jsem cítil, jak mě odlepuje od skály. Tak nějak od ní odtáhl bráchu a teď to stejným způsobem zkoušel se mnou.

Zapotácel jsem se a pak, stejně jako brácha, jsem se smekl a než jsem se stačil pořádně polekat, jel jsem po šikmé ploše, na které se nedalo nijak brzdit, až náhle pode mnou zmizela a já jsem padal.

„Bachááá!“ zavolal jsem na bráchu, aby věděl, že taky padám. Doufal jsem, že i já spadnu do vody, ale nebylo by dobré, abych dopadl na bratra. To by mohly praskat kosti, pokud ne něco horšího.

Nepadal jsem ale na bráchu. Voda v těch místech proudí tak, že by bráchu mohla jedině odnést dál od místa, kam dopadnu. Jenže se stalo něco, s čím jsem nepočítal. V místech, kam jsem padal, byl zřejmě nepatrný skalní výčnělek. Snad vyčníval ze skalní stěny jen o decimetr, ten decimetr ale rozhodl. Místo do vody jsem nohama dopadl na skálu. Naštěstí mě náraz odklonil ještě víc od skály, takže jsem vzápětí dopadl do vody jako bratr, jenže s děsnou bolestí v obou nohách. Asi jsem si obě přerazil, nebo snad rozdrtil o skálu, nevím. Bolestí jsem zařval, jenže v té chvíli jsem dopadl podruhé o pár metrů níž, tentokrát do vody.

Zavřela se za mnou a můj výkřik pohltila.

Probudil jsem se modravým světlem. Nemohlo to být denní, vlastně spíše večerní světlo, ale něco umělého. Vzpomněl jsem si na svůj držkopád. Jenže když jsem zkusil zahýbat prsty na nohou, nic mě nezabolelo.

Že by se mi to všechno jen zdálo?

„Už je vzhůru!“ uslyšel jsem čísi hlas.

„To je dost!“ odpověděl mu jiný. Tentokrát jsem poznal hlas svého bráchy. Vzápětí se nade mne sklonil jeho obličej. „Tak už vstaň, nešiko nemotorná!“

Přitom mě popadl za ruce, trhnutím se mě pokusil posadit a s jeho pomocí se mi to podařilo. Rozhlédl jsem se a můj psychický stav by v té chvíli nejlépe popisoval výraz »úplně zkoprnělý«.

Seděl jsem v jakési kamenné prohlubni. Vlastně ne, to nebyl kámen, bylo to měkké jako koženkové čalounění, jen ten povrch vzhledem trochu imitoval skálu, i když by to mohl být i jakýsi matný kov. Za mými zády se ten kámen či kov nebo co-to-vlastně-bylo zdvihl, takže vzniklo docela pohodlné křeslo i s opěrkami pro ruce. Ale to by nebyl důvod ke zkoprnění.

Ten plochý, jen mírně vypuklý kámen stál ve velké jeskyni, jejíž otevřený vchod směřoval do jasně osvětlené krajiny, kterou jsem znal. Přesně stejný pohled jsme totiž měli z naší »jeskyně pračlověků«. Jenže tato jeskyně měla pravidelnější tvar a úplně tu chyběl náš »oltář« neboli »poradní skála«. Místo ní tu byl ten mírně vypuklý kámen s koženkově měkkým povrchem, v jehož prohlubni jsem seděl. Proboha, jak se mohla naše jeskyně tak proměnit? Brácha mě pořád ještě držel za obě ruce, ale už mě netáhl, místo toho se nenápadně přesunul stranou, aby mi nepřekážel v rozhledu.

„Hele, co je tady kolem?“ obrátil jsem se na bratra s otázkou. „Kde jsme?“

„Na návštěvě u pana Rumera,“ odvětil bratr.

„Kde?“ nechápal jsem. To jméno mi nic neříkalo.

„U pana Rumera,“ opakoval brácha. „To kolem nás není naše jeskyně, ta je o pár metrů výš. Shodou okolností je z ní skoro stejný výhled, ale to je asi tak všechno, co ty dvě jeskyně mají společného. Tahle je totiž umělá.“

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Jaká umělá jeskyně?“

„No, prostě je umělá,“ trval na svém brácha. „Ta nad námi, kde jsme jako kluci blbli s luky a se samopaly, je přírodní. Tuhle dolní si pan Rumer vydlabal do skály sám. Tvrdí, že na konci poslední zdejší velké války.“

„Proboha kdy?“ vyhrkl jsem. „To by snad bylo z druhého břehu vidět! Ta skála je přece odjakživa neporušená! Kde máš jakou jeskyni?“

„To je právě to!“ triumfoval brácha. „Ta jeskyně není vidět, protože má přes sebe holografický obraz původní skály! Teda... pan Rumer neříkal holografický, ale jeho odborné termíny mi vůbec nic neříkají...“

„Omlouvám se,“ přidal se druhý hlas. Ohlédl jsem se po něm. Patřil asi tak dvoumetrovému chlapovi, štíhlému jako tyčka, ale kupodivu příjemného vzhledu. Měl na sobě stříbrný oblek podobný neoprenovým oblekům potápěčů, i když ty bývají obvykle černé. Vlasy měl černé a vousy nenosil, působil spíš dobrácky.

„Nebýt toho obrazu, nebyli byste oba tady,“ pokračoval v omluvném tónu. „Opravdu by mě nikdy nenapadlo, že tady bude někdo skákat ze skály do řeky. Kdyby mě to napadlo, asi bych nahoru namontoval nějaké zábrany, ale... prostě mě to nenapadlo... Uznávám, je to moje vina.“

„Jenže díky tomu jsme se seznámili s panem Rumerem,“ pokračoval brácha nadšeně. „A to ještě není všechno! Seděl jsi někdy v ufónským létajícím talíři? Já taky ne. Zato teď v něm sedíme oba. Teda všichni tři, jenže pan Rumer je tu doma, na rozdíl od nás dvou. Koukáš, co?“

„Kde že to jsme?“ nechápal jsem.

„V ufónským létajícím talíři,“ zopakoval mi to brácha ochotně. „Přesněji v jeho kabině, je tu jen jedna. To, co vidíš kolem, je právě takový holografický obraz, jako maskuje ústí jeskyně, jenže tady všude kolem vidíš naše okolí. Jenže realita končí asi tam, co končí tenhle balvan, dál bys narazil nosem do tvrdé stěny. A stejně tak nahoru. Když hodně povyskočíš, natlučeš si hlavu o strop, i když se ti může zdát, že strop jeskyně je o půl metru výš.“

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Jak to můžeš tvrdit?“

„Protože jsem byl venku, než jsem do téhle mašiny nastoupil,“ vysvětloval mi to jako nějakému pitomečkovi, co nechápe tak jasné skutečnosti. „Tys to vidět nemohl, protože jsi byl utopenej.“

„Cože?“ zmohl jsem se jen na údiv.

„No utopenej!“ opakoval brácha. „Nejdřív jsi asi narazil na okraj ochozu. Pak jsi spadl do vody a protože jsi nejspíš bolestí omdlel, utopil ses jako kotě.“

„To snad ne!“ vydechl jsem.

„Ale jo!“ trval na svém brácha. „Kosti v nohou jsi měl rozdrcené na kaši, nohy ti plandaly jako z gumy. Poděkuj panu Rumerovi, že ti je dal do kupy.“

„Fakt?“ nechtěl jsem to pořád pochopit.

Ale docházelo mi, že to nebude hec. Dobře jsem si pamatoval na ten náraz a příšernou bolest v nohou. Jenže teď jsem žádnou bolest necítil a ještě jednou jsem si vyzkoušel, že mohu hýbat nejen prsty na nohou, ale i nohama v kotnících i v kolenou. Podle bráchy mi je dal pan Rumer do kupy, i když na to nevypadal.

„On snad umí čarovat?“ vyhrkl jsem.

„Vypadá to tak, že?“ opáčil brácha. „No nediv se, pan Rumer nepatří do naší civilizace, ale do jiné, o třídu vyšší. Byl bys vážně těžkej frajer, kdybys dokázal odlišit jejich technologie od černé magie! Měli jsme zkrátka kliku. Nejenže nás tu nechal přes noc, ale tebe spravil tak, že si už na svý rozdrcený haksny můžeš leda vzpomínat.“

„Nocleh u mimozemšťana?“ vydechl jsem.

„To ne,“ opravil mě hned pan Rumer. „Nejsem z vesmíru, ale ze Země jako vy dva, jen... z jiné epochy...“

„Takže jste návštěvník z budoucnosti?“ napadlo mě konečně.

„No... z budoucnosti také ne, jen z jiné epochy,“ opravil mě pan Rumer.

„Moment!“ zarazil se i brácha. „Nechtějte mi tvrdit, že tohle všechno kolem nás pochází ze Země a navíc z dnešní doby!“

„Pochází to ze Země a dokonce časově z dnešní doby, dalo by se to tak říct,“ trval pan Rumer na svém. „Jenže to není z vaší epochy, ale z naší.“

„Tak teď tomu ani já nerozumím,“ zvadl brácha. „Z naší epochy ne, z naší doby ano, to je snad protimluv!“

„Ne tak docela,“ usmál se pan Rumer, ale byl to nejsmutnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. „Poslyšte vy dva, když už jsem vás sem vzal, a asi uznáte, že jsem vám i trochu pomohl, řeknu vám víc než jiným. Jen doufám, že to neroztroubíte všem známým. Nestojím o to, aby se z mého doupěte stala turistická atrakce nebo nedejbože poutní místo!“

„A kdybysme to neslíbili?“ provokoval brácha.

„Neuškodilo by mi to, jen bych se potají přesunul jinam, ale nebyli bychom už nikdy kamarádi,“ pokrčil rameny pan Rumer.

„Brácho, neprovokuj!“ napomenul jsem bratra. „Věci jako UFO v Čechách se prostě neroztrubují. Ale taky by mě zajímalo, jak může nebýt protimluv výrok »z naší epochy ne, ale z naší doby ano«.“

„Jednoduše,“ usmál se opět smutně pan Rumer. „Odstartoval jsem od nás zhruba v tomto čase, jenže jsem putoval proti proudu času, tedy do minulosti, kde jsem měl splnit jeden úkol... Ten jsem splnil, jenže když jsem se vrátil zpátky do našeho času, nenašel jsem náš svět, ale to, co vzniklo historií pozměněnou mým zásahem. Po naší epoše nezůstal kámen na kameni a místo do vyspělé společnosti jsem se vrátil do jakési pouště. Zkrátka jsme zásahy do minulosti krutě podcenili. Když jsem o tom později uvažoval, bylo to vlastně zákonité.“

„A to už to nešlo napravit?“ vyhrkl jsem.

„Zkoušel jsem to,“ pokýval hlavou pan Rumer. „Vrátil jsem se do minulosti, abych posunul budoucnost správným směrem. Jenže se mi to nepovedlo.“

„Co jste měl vlastně za úkol udělat v té minulosti?“ zeptal jsem se.

„To by bylo dlouhé povídání,“ ošíval se pan Rumer.

„Něco snad sneseme,“ ubezpečil ho brácha.

„Museli byste žít v naší epoše, abyste to pochopili,“ vytáčel se.

„Třeba to pochopíme i tak,“ nabízel mu brácha.

„No dobře... v naší epoše byl celý náš svět rozdělený na dva tábory,“ začal pan Rumer. „Nám patřila jen Evropa, zbytek světa ovládali fanatikové, stoupenci božstva Marduka, kteří nám neustále vyhrožovali vyhlazením. Museli jsme plnit jejich nehorázné požadavky a fakticky jsme pracovali jen na ně. Několikrát se sice některé naše oblasti vzbouřily, ale Mardukovi fanatici je pokaždé vyhladili. Anglii to postihlo devětkrát, Španělsko sedmkrát. Přinášeli jsme do našeho světa pokrok, který však vždycky sloužil jen Mardukově slávě.“

„Když jste byli nositeli pokroku, nenapadlo vás nikdy vymyslet si zbraně, kterými byste se osvobodili?“

„Napadlo nás to mnohokrát,“ vzdychl si pan Rumer. „Poslední vzpoura naší občiny v Anglii vypadala zpočátku nadějně. Angláni tenkrát vymysleli kulomety, podobné současným zdejším. Kulomety kosily Mardukovy fanatiky po tisících, děla potápěla jejich lodě s posilami, jenže Anglánů bylo tenkrát jen deset milionů a Mardukových fanatiků deset miliard. Na sto potopených lodí dvě až tři dopluly a vylodily náklad hrdlořezů. Nejméně sto milionů hrdlořezů Angláni pobili, každý Anglán postřílel tisíce fanatiků, bojovali do posledního náboje, jenže když jim náboje došly a mohli se bránit jen rovnými zbraněmi, rozhodovala přesila. Jedinou šavlí deset zdatných šermířů nepřekonáš, nemáš prostě naději. Útočníci, kteří jatka během vyloďování přežili, prorazili obranné linie a převalili se Anglií jako smrtící vlna. Nakonec se držela jen jejich poslední pevnost ve Skotsku, na tehdejší dobu nedobytná. Jenže fanatici kolem ní snesli všechny dosavadní mrtvé, své i naše, až z nich vytvořili obrovský hnijící val, ze kterého do pevnosti vanul neviditelný, ale tím zákeřnější mor. To se ví, že v tom moru ještě víc umírali Mardukovci, jenže ti se jen těšili na ráj po smrti. Když poslední zbývající Mardukovci odpluli, nebyla na ostrovech naživu ani myš a jen puch z milionů mrtvol vanul až na pevninu.“

Obětování dítěte bohu Molochovi (za modlení uctívačů)

„Marduk... Marduk...“ zapřemýšlel brácha. „My jsme se ve škole učili, že ho uctívali v Babylónii...“

„Kdyby jen v Babylonii!“ vzdychl si pan Rumer. „Mardukovi uctívači vládli v celém světě, i když dneska po něm pes neštěkne. Ale za naší éry to bylo příšerné náboženství! Na jeho počest se každoročně zabíjely statisíce lidí! A mnozí se do rolí obětí hlásili sami a dobrovolně, protože věřili, že si tím zajistí pobyt v jejich Achadu, jak nazývali ráj. Marduk, Moloch, Melkart, jméno se pozměňovalo, ale jeho kult vládl fakticky v celé Africe, Asii i v dnešní Americe, tenkrát se jí říkalo »Guzavčin«. Postavit se Mardukovi přímo byla zaručená sebevražda. Naše občina nakonec vymyslela techniku, jaká už mohla mít naději na úspěch v boji proti Mardukovým fanatikům, jenže problém byl v jejich množství. Před posledním vyvraždění Anglánů přestali jejich kněží sledovat počty lidí na světě a nikdo nevěděl, kolik jich vlastně je. Poslední známý údaj byl dvacet miliard, skutečnost musela být horší. Kněží hlásali, že »to ví jen Marduk, nikdo z lidí nedokáže lidi spočíst«. Problém »porazit je« se tím změnil v problém »co s tolika mrtvolami«. Osud Anglánů nám byl výstrahou. I kdybychom mrtvé naházeli do moří, nejspíš by je to na stovky let otrávilo i s námi.“

„Dvacet miliard lidí se může na Zemi uživit?“ hvízdl jsem si.

„Uživit ještě ano,“ řekl Rumer. „Ale nikdo neříká, že skvěle. Většina lidí se musela krmit nechutnou šlichtou z vodních řas. Za nás ještě doznívala energetická revoluce, kdy naši vědci vymysleli »gmurgové zdroje«, kterými jsme osvětlovali podzemní stopatrová akvária na pěstování řas. Jedině vrstevnatá akvária dokázala tu masu lidí uživit, ani slunce by je nedokázalo osvítit. Ale jak jinak, i naše zdroje pak přispívaly ke slávě Velkého Marduka!“

„Co jste s tím ale dělali?“ zajímalo mě.

„A právě tenkrát jsme přišli na způsob, jak prolomit čas,“ řekl pan Rumer. „Tahle mašina,“ poklepal na vypouklou plochu mezi námi, „byla první, která se dokázala dostat do jiného času. První a jediná... Jako hlavnímu konstruktérovi mi připadla i čest být prvním pilotem. Nejprve jsem to zkoušel s budoucností, chtěli jsme se našich potomků optat, jak řešit katastrofální přelidnění, jenže jsem zjistil, že budoucnost je horší než jsme čekali. V celém světě už nebude žádný řád, lidé se budou skoro všude vzájemně pojídat... no a mě napadlo obrátit se do minulosti a zardousit kult Marduka ještě než se rozmůže. Kolegové a přátelé mě vybavili veškerou energií kterou měli k dispozici a vypravili mě do minulosti najít počátky Mardukova kultu a vypálit je ohněm ještě dřív, než se začne šířit.“

„Takže jste se vrátil do minulosti hledat počátky Mardukova náboženství...“ vydechl jsem.

„Ano,“ přikývl. „Vlastně to nebyl problém, věděl jsem, že Mardukovo učení započalo v Atlantidě, najít jeho kořeny nebylo těžké. Spálil jsem jeho první chrám či spíš tu hnusnou barabiznu, ve které to začínalo, a spokojeně jsem se vrátil do své vlastní epochy v dobré víře, že jsem všechno vyřešil.“

„Tak v čem byl problém?“ zeptal se brácha.

„Když jsem se objevil přesně toho roku, co jsem odletěl na výpravu do minulosti, nečekali mě kolegové, jako když jsem se vrátil z budoucnosti,“ vzdychl si pan Rumer. „Nikdo mi nepřišel gratulovat k úspěchu. Celá Evropa byla jednou velkou pouští, kde se potulovaly bandy lovců lidí, lovících poslední Evropany na maso jako pochoutku pro Velkého Čínského Chána. Naštěstí na to měli jen luky a šípy, tím by mě neulovili.“

„No potěš koště!“ vyhrkl brácha.

„Jednoho jsem naopak zajal já a vymlátil jsem z něho, co se v Evropě děje,“ pokračoval pan Rumer. „No, nebylo to veselé. Zničením kultu Marduka se uvolnil prostor pro kult čtyřruké bohyně Kálí, což byla ještě větší šelma než sám Marduk a její přívrženci si v krutosti mohli s Mardukovci podat ruce. Zjistil jsem, že kult Kálí vznikl opět v Atlantidě, jenže se šířil směrem do Číny a Indie. Vrátil jsem se tedy zhruba do toho období, kdy vznikl, abych tu katastrofu uťal v zárodku.“

Indická bohyně Kálí - také pěkná bestie

„Takže jste vykořenil i kult Kálí,“ došlo bráchovi.

„Ne tak snadno,“ vzdychl si pan Rumer. „Fanatici bohyně Kálí neudržovali přehled o dějinách vlastního náboženství, takže jsem přiletěl do doby, kdy skoro celou Atlantis pokrývaly chrámy bohyně Kálí. Ono se to nezdá, ale na prolomení času je potřebná obrovská porce energie a než pracně hledat správné místo v čase, bylo jednodušší udeřit menší částí energie do pevninské desky a poslat rozdrcenou Atlantis o dvě stě metrů níž, aby ji vzápětí zalily vody oceánu. Něco pak spláchly na přilehlých pobřežích vlny tsunami, ale to byla maličkost, s tím jsem si nedělal těžkou hlavu. Vrátil jsem se tedy zpátky do své rodné doby...“

„A teď bych skoro čekal nějaký další průšvih...“ vzdychl si brácha.

„Ano, přesně tak,“ přikývl pan Rumer. „Kult Kálí jsem vykořenil, i když ne úplně, v Indii přežívá dodnes, ale spíš živoří, než aby vládl, vzal je čert! Ostatně i s Mardukem alias Molochem jsem se později setkal, také se trochu vzpamatoval, musel jsem pomoci Římanům, aby Molocha zničili, bohužel i s další mocnou říší, Kartágem, ale to byly beztak jen dozvuky, neměl jsem se do nich vůbec míchat...“

„Kdo tedy přišel po kultu Kálí?“ zeptal se zvědavě brácha.

„Tenkrát to byla hned dvě soupeřící náboženství,“ řekl pan Rumer. „Jednak boha Baala, jednak jeho konkurenta Jahve. Myslel jsem si, že se jen poperou mezi sebou, jenže v současné době to byl prostě průšvih. Baalova církev ovládala půlku světa, druhé půlce vládli Jehovisté a zrovna v současném čase se velice úspěšně vyvražďovali atomovými bombami. Svět byl tak radioaktivní, že jsem nemohl ani opustit letadlo. To už vůbec nemělo cenu, tak jsem se vrátil a kult Baala i Jahveho jsem srovnal se zemí. Mohendžo Daru, Sodoma, Gomora... Pak jsem pro jistotu pocuchal i Mongolsko, rozvrátil dvě říše v Americe, kde také přičinlivě obětovali lidské oběti, ale kdykoliv jsem zardousil nějaké náboženství, objevila se tři jiná! Jako když Herakles bojoval s hydrou! Jednu hlavu usekl, tři jiné narostly, to se prostě nedalo zvládnout. Mám to všechno v palubním deníku, není to veselé čtení. Je to naší řečí »kasloc«, ale dalo by se to přeložit...“

Bůh Baal - pán much

„Takže jste skákal tam a zpátky jako jojo,“ politoval jsem ho. „A nikdy jste po návratu nenašel nic přijatelného, pokaždé to bylo horší a horší...“

„No, nebylo to vždycky jen horší,“ připustil pan Rumer. „Některé epochy by se daly snést. Jenže náš svět to zkrátka nebyl, vždycky v tom byl nějaký zakopaný pes, takže jsem se opět vrátil do minulosti a rdousil jedno náboženství po druhém. Jenže náboženství jsou jako hydry...“

„Hydra i Herakles ale patří do našeho dějepisu,“ pochyboval brácha.

„Však už tady trčím od poslední zdejší velké války,“ připomněl nám pan Rumer. „Měl jsem dost času, abych se mezi zdejšími lidmi trochu zabydlel. A to se ví, sháněl jsem se zejména po historii. Dnešní knihy nejsou nejhorší způsob záznamu informací. Naučil jsem se několik vašich nářečí, používám vaše slovní obraty, jako »nedejbože«, »bohužel«, »zaplaťpámbu«, i když ta hantýrka vlastně patří do náboženské oblasti... v každé éře jsem se musel nejprve zorientovat, učit se místní jazyky a dorozumět se... vždyť jsem tím putováním strávil bezmála pět set let! A co jsem se naučil jazyků! Ale teď jsem tady vlastně uvízl. Někde mám zaznamenáno, kolik skoků do minulosti a zpět jsem už udělal, jenže... každý skok časem stojí spoustu energie. Teď jsem se dostal časově na úroveň naší doby, jenže už nemám energii na žádný časový skok. Jsem na dně, vypotřeboval jsem skoro všechno »gmurgové palivo« a kde tady seženu jiné? Vaše civilizace je proti naší pořád ještě ubohá, tady žádná »gmurgová energie« neexistuje, i když jste na tom lépe než byli za našich časů Mardukovi fanatici. Energie mám na běžné létání dost, i zbraně bych mohl použít, »rechsekem« bych mohl uvést Černé nebo Středozemní moře do bodu varu nebo roztavit všechen led v Antarktidě, ale na prolomení času to nestačí. A protože v historii už nic nenapravím, nezbývá mi, než tady počkat, až se trochu sami vyvinete.“

„Putoval jste pět set let?“ všiml jsem si. „Jak to? Tolik snad lidé ani nežijí!“

„Náboženství nepotřebuje dlouhověké,“ řekl pan Rumer. „Mnohem lépe se ovládají lidé s kratším životem. Nejlepší bojovníci jsou ti nejmladší, co neměli čas získat nějaké životní zkušenosti. Získají jen zkušenosti s bezhlavým nadšením, se smrtí, s krutostí, ale než se nad životem doopravdy zamysli, padnou »na poli cti a slávy«, jak říkáte. My, vědci z Evropy, jsme lidem život prodlužovali. Průměrná délka života byla ve vědecké Evropě tisíc let, Mardukovo náboženství naopak lidem život zkracovalo až na průměr pětadvacet. Tak propastný rozdíl vznikl díky náboženství! Váš život dosahuje s bídou stovky, ale poděkujte za to katolíkům a Mohamedánům! To jejich nespočetné války zabránily rozvoji vědy.“

„Války snad rozvoj vědy vždycky urychlovaly,“ namítl nesměle brácha.

„Ale jděte!“ usmál se trpce pan Rumer. „Války nikdy vědu neurychlily! Jen vylepšovaly zbraně a i to málokdy! Největší pokroky zaznamenala věda vždycky v době míru, ale i pak měly válečné vynálezy přednost. A taky si uvědomte, vědci se skoro vždy odmítali smířit s náboženským výkladem světa, proto náboženství vědu potlačovalo, i když ji na druhé straně umělo nestydatě využívat. Ale jakmile věda jen naznačila konflikt s náboženstvím, nasadili kněží těžké represe. Ve vaší éře vědecké kacíře upalovali a dodnes se u muslimů rouhání trestá smrtí.“

„Přitom v době, kdy katolická církev nastolila v Evropě vědecké temno, kdy upalovala kacíře a pálila knihy, u muslimů věda vzkvétala!“ řekl brácha.

„Jo, vzkvétala!“ vzdychl si pan Rumer. „Ale jaká věda? Muslimové dovedně využívali vědce otroky, sami nic nevymysleli. Přivlastnit si vědecké plody uměli i naši Mardukovci. Arabové přitáhli základy vědy z Indie, »arabské číslice« nejsou vůbec arabské, ale indické, využívali hojně řecké otroky... Myslíte si, že vědec lékař Avicenna byl muslim? To se ví, že si ho přivlastnili, ale umíte si představit, že by pravověrný muslim objevil, že se rány nejlépe sešívají nitěmi z vepřových střev? Že by se muslim odhodlal byť jen dotknout »nečistého« vepře?“

Musel jsem si otevřeně přiznat, že mi tohle nějak uniklo. Ale tak nás to učili ve škole, že muslimové přáli vědě v dobách, kdy ji církev v Evropě potlačovala. Jenže to mohlo být také zaujatostí učitelů proti katolické církvi. Je přece známo, že historie je ze všech věd největší děvka a kdejaký tyran si ji přepisuje podle své libosti. A nemusí jít o tyrana-osobnost, u některých režimů se jedná o kolektivní tyranii. Pozná se to jen podle toho, že výměnou osobnosti v čele režimu za jinou osobnost se charakter režimu vůbec nezmění.

„A nemohl byste nám s rozvojem vědy trošku pomoci?“ napadlo mě. „Máte přece úžasné technologie, jaké bychom my vyvíjeli kdovíjak dlouho!“

„A komu že je mám věnovat?“ usmál se opět tak smutně. „Fanatikům kultu Marduka? Pardon, Mohameda? Ale vždyť je to skoro totéž, fanatik jako fanatik, ti by dokázali všechno jen zneužít. Nebo to mám dát fanatikům kultu Jahveho? Ti se také dokázali vzpamatovat po těch ranách, co ode mne utržili. A i když nejsou to, co bývali, nebo spíš by mohli být, také vedli nespočet válek. Ani kult bohyně Kálí není úplně odepsaný, to byste valili oči, jak ti dokázali hromadně popravovat! Nejvíc jsou mi sympatičtí ateisti. Kdyby i oni nevraždili, nebyli by nejhorší.“

„A kolik lidí jste zabil vy sám?“ zakabonil se brácha. „Vy jste si přece taky nebral servítky. Atlantida zadupaná do moře, Sodoma, Gomora...“

„To těžko někdo spočítá,“ řekl klidně pan Rumer. „Fyzicky jsem ale zabíjel poměrně málo. Uvědomte si, vracel jsem se zasahovat do dob, kdy byla úroveň civilizace na Zemi podstatně nižší než dnes. Sodoma... jestli i s Gomorou měly deset tisíc lidí, tak to bylo moc. Nejhorší byla Atlantida, odhadem šlo o milion. Srovnejte si to jen s deseti miliony Anglánů povražděných Mardukovci, přidejte k tomu půl miliardy padlých útočníků a zjistíte, že mé zabíjení bylo zanedbatelné. Teprve když k tomu započtete jako oběti všechny, komu mé zásahy nedovolily ani se narodit, pak v součtu všech zrušených epoch půjde o pár bilionů lidí. Jen našich fanatiků Marduka byly stovky miliard. Jenže jsem tou první krátkou cestou do budoucnosti zjistil, že by se ty stovky miliard fanatiků nakonec samy mezi sebou z hladu sežraly. Nebylo lepší, že se vůbec na světě neobjevili?“

„Asi ano,“ přiznal jsem mu. „Jenže svět je už zase nábožensky rozdělený, věrouk je tu víc, nejvíc křesťanů, Číňanů a muslimů, atomové bomby mají všichni kromě muslimů, křesťané je dokonce použili... nebyl některý z těch světů lepší?“

„Byl, to se ví, že byl,“ přikývl pan Rumer. „Ale ve všech se našlo čertovo kopýtko. Nejdál byl svět pod vládou »Osfítů«, ti už kolonizovali Mars, možná by časem vyvinuli »gmurgovou energii«, měli k ní už dost nakročeno, jenže ti zase drželi lidi v kastách a to také nebylo dobré. Už jsem doufal, že postačí odstranit ty kasty a bude svět ideální, jenže když jsem vygumoval kult »Osfíta«, že po něm nezbylo vůbec nic, byl v dnešní době svět pod vládou Amerického »Kukulkana«, to byla taky mrcha bezcitná... nahnal do Evropy černochy z Afriky a podařilo se mu vytvořit z ní poušť... To se ví, musel jsem zničit i kult »Kukulkana«, i když to bylo těžké, byl rozlezlý všude, část ho zničili až v současné éře Španělé... Někdy si říkám, že jsem měl raději překousnout ty kasty, jenže to byl taky hnus... Tenhle svět je zkrátka celý pošahaný. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší místo všech »náprav« vrátit se o hodně dál do minulosti a vygumovat Homo Sapiens. Třeba by místo lidí vládli světu inteligentní mloci, nebo něco takového...“

„A co byste dělal, když už nemáte možnost něco změnit v minulosti, kdyby naši vládci začali na sebe házet atomové bomby?“ napadla mě kacířská myšlenka. „Budete čekat v tomhle letadle, až radioaktivita poklesne, abyste mohl zase ven?“

„Kdyby něco takového nastalo, nemám možnost vrátit se v čase.“ zachmuřil se pan Rumer. „Musel bych zasáhnout v současnosti, ale to by bylo nepochybně horší. Pak bych nepočítal mrtvé jenom na miliony. Já pořád doufám, že dostanete rozum, i když je nesmysl předpokládat rozum u fanatiků... mimochodem, jakou vírou jste nakažení vy dva?“

„My dva?“ podíval se brácha na mě a já na něho. „Když tady žijete už od poslední války, tak asi víte, že v Čechách dlouho vládli katolíci, ale v současnosti je tu nejvíc ateistů. My jsme sice podle rodičů pokřtění, ale jsme spíš ateisti.“

„V tom případě máte u mě bod k dobru,“ zatvářil se pan Rumer spokojeně.

„Poslyšte, hoši... snad vám tak mohu říkat, jsem proti vám o nějakých šest set let starší... co kdybych vás dva přijal za své pomocníky?“ dodal.

„Pomocníky?“ vyhrkli jsme skoro současně.

„Nebo poradce, vyberte si,“ pokračoval pan Rumer. „Nechci po vás takovou oběť, abyste tu se mnou žili, to by pro vás nebylo. Ale kdyby se ve světě semlelo něco mimořádně nebezpečného, zavolal bych si vás na radu. I vy přece říkáte, že víc hlav víc ví. Můžete se mnou ovlivnit dějiny. Jste pro?“

„Myslíte, že bychom vám mohli být užiteční?“ zeptal jsem se opatrně.

„Možná ano, možná ne,“ pokrčil rameny. „Za pokus to snad stojí.“

Raději jsme neprotestovali. Některé nabídky jsou tak vzácné, že se nemusí nikdy v životě opakovat. Třeba pobyt v pravém UFO. Kdo vám to nabídne?

„Dám vám tohle,“ podal nám oběma jakousi medaili, zavěšenou na šňůrce. „Dejte si to na krk, ať se můžeme dovolat. Když emblém stisknete, voláte vy mě. Když se amulet rozdrnčí, volám já vás. Pak by bylo nejlepší, kdybyste urychleně vyšli z budovy. Pošlu si pro vás plošinu, nastoupíte na ni a uvidíte.“

Přijali jsme každý jednu medaili. Zezadu byla hladká, ale zepředu měla na sobě zřetelný reliéf. Oko v trojúhelníku, symbol Zednářů.

„Proč je tu tenhle symbol?“ zeptal jsem se.

„Toho si nevšímejte,“ zavrtěl hlavou pan Rumer. „To byl symbol Marduka. My vědci jsme museli takové amulety nosit na znamení pokory. Právě ten symbol nedovolil Mardukovcům zkoumat, zda v něm není něco nepatřičného. Mysleli si, že jsme pořád podřízení, i když jsme v nich měli vysílačky pro utajené spojení.“

„Víte ale, že je to dnes symbol Zednářů?“ zeptal jsem se ho.

„A vy víte, že Zednáři jsou v dnešní době pozůstatek přívrženců Marduka?“ překvapil mě protiotázkou. „Nevšímejte si jich, nejsou už nebezpeční, jako byli za naší éry. Tenhle symbol dnes není ani povinný, ani zakázaný.“

Spokojili jsme se tím. Beztak budeme ten amulet nosit pod oděvem. Kdyby se nad tím někdo pozastavil, utřeme ho jako tabuli.

Pan Rumer nám pak nabídl k snídani »thonlůt«. Bylo to údajně jídlo z jeho epochy nebo éry, takže se nepodobalo ničemu, co jsme znali. Mělo tvar podlouhlé placky čokoládově hnědé barvy, jenže to nebylo sladké, ale slané. Chuťově mi to připomínalo maso, ale strukturou to byla prostě nějaká pasta. Dala se ukousnout poměrně snadno a v ústech se rozpouštěla jako čokoláda, ale měla chuť guláše. Bylo to vynikající, ale oba jsme se neodvážili zeptat, co to vlastně jíme. Trochu jsem se bál, že by to mohly být upravené řasy, co o nich prve pan Rumer mluvil.

Pak nám ale pan Rumer naznačil, že bychom měli odejít. V Čechách se říká, že ryba a host třetího dne smrdí, ale my jsme tu už opravdu neměli co na práci. Podle bráchova svědectví mě pan Rumer uzdravil, dal nám na památku amulety, ale další pobyt byl zbytečný.

Aspoň jsme se seznámili s »plošinou«, jak tomu pan Rumer říkal. Jinak se tomu zařízení říkat nedalo, protože šlo o desku velikosti velkého školního sešitu. Když jsme vystoupili z jeho letadla – a teď jsem i já viděl, že je to skutečně UFO, neboli létající talíř, položil před nás dva tyhle školní sešity a vybídl nás, ať se na ně postavíme. A když jsme to udělali, obě plošiny se s námi zvedly a vynesly nás na skálu. Ne do »pračlověčí jeskyně«, ale na cestičku mimo nebezpečný úsek, kde nás normálně vyklopily. Kdo někdy jezdil na skateboardu, ten by si to parádně užil, ale bylo to... přinejmenším zajímavé. Zajímavé bylo, že jsme se ani nemuseli snažit udržovat rovnováhu. »Sešity« s námi balancovaly s neuvěřitelnou jistotou a pevně věřím, že by na skálu stejně jistě vynesly i roztřesenou babičku nebo malé batole. I když působily trochu vratce.

A tím náš pobyt u návštěvníka z jiné epochy pro tentokrát skončil.

„Člověče, nezdálo se nám to?“ promluvil jsem, když jsme stáli na cestičce a neměli se k odchodu.

„Nezdálo,“ odvětil brácha. „Ale něco mi nejde z hlavy.“

„Povídej!“ vybídl jsem ho.

„Když tě kurýroval, nasadil ti na ruku nevelkou houbičku,“ vyprávěl. „Pak ti na chvíli zafixoval obě nohy takovou tvarovanou podložkou... no a pak jsi prostě ožil, jenže jsi hned usnul. Ale rozdíl v tom byl, jako mrtvý jsi nedýchal, kdežto jako spící ano.“

„Zajímavé léčení,“ podotkl jsem.

„Jistě,“ souhlasil brácha. „Jenže pak tu houbičku přiložil i k mé ruce, i když jsem to nepotřeboval, nic mi přece nebylo. Trochu mě pod ní zamravenčilo, ale pak se mi chtělo strašně spát, Rumer mi vytvořil přímo na míru lůžko... a oba jsme se vzbudili až ráno. Ale nejde mi do hlavy, proč to se mnou dělal? Mám podezření, že to mělo nějaký, a nejspíš i důležitý význam, který mi úplně unikl.“

„A proč ses ho na to nezeptal?“ vyčetl jsem mu.

„Protože jsem na tenhle detail úplně zapomněl,“ přiznal. „Měli jsme přece oba tolik dojmů... až teď jsem si na to vzpomněl.“

„A co se k němu vrátit a přeptat se ho na to?“ napadlo mě.

„Ale jak?“ pokrčil brácha rameny. „Bez jeho »plošiny« se tam nedostaneme. Zvenčí je tam jen skála a skákat znovu do řeky se mi nechce, nehledě na to, že by to nemělo smysl. Možná by šlo sehnat si horolezecké lano a spustit se shora... Ale znáš snad přísloví »Nezvaný host horší než nepřítel«?“

„Takže myslíš, nedělat nic?“ došlo mi.

„Jo, přesně tak,“ souhlasil. „Prostě jsme se stali částí obrovského tajemství. Když je prozradíme, pan Rumer se přemístí jinam a už nebudeme přátelé... Takže je naším úkolem nedělat nic a hlavně držet huby. A i když jsme oba ateisti, modlit se, aby nás nikdy v životě nezavolal. Protože kdyby nás volal, bylo by to s naším světem velice špatné a koukaly by z toho nejspíš miliony mrtvol.“

„Jo, to máš asi pravdu,“ uznal jsem. „Takže co teď?“

„Nic, jdeme domů,“ řekl brácha a rázně vykročil k vesnici.

„Uvidíme,“ dodal jsem.

Konec

© 2018 Václav Semerád

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Chyba návratu četli 17 (1=normal)

Q-16040114320=1154 Q-220121231=2332 Q-22012522=1638 Q-220118182=1227 ESc=1521 Q-21120122=2141 Q-22020418=1800 host=1612 Q-211026045=1739 Q-220117193=2144 Q-20101115=2032 Q-21102518=1933 Rose=1758 Q-211025192=2145 Q-190507105=0612 Q-22031007=2109 Mefisto=0930

Včera 13 návštěvníků, Chyba návratu četli 0

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Úlety" (komentáře) Téma=Chyba-návratu Nahoru! Knihy, úvahy      Jméno(nick):   Změnit? Emailová adresa:   Další informace: Nadpis příspěvku    host     Text příspěvku:   (   povinná pole)       Napiš číslicemi: kolik-nohou-má-kůň = (nejsi robot?)    (1 příspěvků)   po příspěvcích. (důvod skrytí ?) Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména: Vzkazy všem: Anonym: Jak pokračovat? Snad není konec? Nabízím se pro jakoukoli (elektronickou práci -- asi je word). Jsem důchodce, kterému budou knihy p. Semeráda velmi chybět. Volím tuto cestu. Adresu p.S. mám, ale dojde mu? Nemáte-li zájem... neodpovídejte. Děkuji Fišera fismil@seznam.cz 04.12.2021 13.50 1 Jméno: BrandIt   Taky přispěju s chybičkou: v souboru   Téma: Chyba 06.09.2006 v 16:59 id: 31009 Taky přispěju s chybičkou: v souboru "bg.css" je barva pozadí v uvozovkách ( background-color: "#FFC080 " ), prohlížeče, které respektují normu, tuto hodnotu ignorují (prakticky ji tedy respektuje pouze IE). Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek 11.08.2021 23:04 Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Úlety četli 20 (1=normal) Q-16040114320=1154 Q-220121231=2332 Q-22012522=1638 Q-220118182=1227 ESc=1521 Q-21102621=1955 Q-21120122=2141 Q-22020418=1800 host=1612 Q-211026045=1739 Q-220117193=2144 Q-20101115=2032 Q-21102518=1933 Rose=1758 Q-211025192=2145 Q-190507105=0612 Q-2012031=1917 Q-22031007=2109 Q-220418=2322 Mefisto=0930 Včera 13 návštěvníků, Úlety četli 0