Vítej, návštěvníku!
Jak jsme fotili Mloky Václav Semerád 2000 |
Obálka Mloci |
Také by se to mohlo nadepsat: Jak ilustrovat sci-fi knihu bez malíře a bez výtvarníka. Než se obrázky natáhnou, nejprve si o tom něco přečtěte. Ano, je to tak, chybí nám výtvarník. Zatímco knihu Kerré ještě ilustroval malíř-legenda Teodor Rotrekl, první knihu ze skupiny GSMB (Galaktické Společenství Myslících Bytostí) Zoidée jsme vybavili ilustracemi stvořenými počítačem. Bylo to v podstatě z nouze, protože Rotrekl se nám omluvil, že už malovat nebude. Obrázky kupodivu nedopadly nejhůř (ačkoliv je jasné, Rotrekl to není a nebude).
Před i po Zoidée jsme samozřejmě sháněli výtvarníka, který by byl schopen (a ochoten) knihu ilustrovat. U Zoidée se nám to nepodařilo a do chvíle, kdy jsme začali připravovat další knihu, jsme bohužel žádného nesehnali. Nakonec jsme se rozhodli knihu opět ilustrovat sami, tentokrát fotografiemi, pořízenými přímo na místě děje (na místě činu), případně jinde (což nám, jak doufáme, nikdo nedokáže)...
Pevnost -Na Holém- u Haničky |
Kniha se jmenuje Válka s mloky doktora Jaroše a větší část děje se odehrává uvnitř staré československé pohraniční pevnosti Blaník. Ta bohužel v reálu neexistuje, je celá vymyšlená – a museli jsme ji tedy nafotografovat jinde. Kdo na některých obrázcích pozná pevnost Haničku, má dobrý postřeh – ale musí ji znát dobře, aby ji poznal, fotografie byly totiž pořizovány na méně známých místech, nebo z neobvyklého úhlu pohledu, navíc byly dotvořeny pomocí počítače. O tom, jak je těžké fotografovat, aby na obrázku nebyly stopy současnosti, můžeme nejlépe posloužit ukázkou: Tento obrázek ukazuje pevnost Na holém nedaleko od Haničky (bohužel veřejnosti nepřístupnou). Auto před ní nám samozřejmě úplně znemožňuje tento záběr použít. Fotografujte něco takového, když se vám tam pořád pletou Pražáci! (My jsme měli auto cca 200m odtud, spořádaně na parkovišti).
U kulometné věže |
Jindřiška trucuje |
Samozřejmě se nám občas do záběru dostala naše nejmladší členka výpravy Jindřiška. Jako tady ← u kulometné kupole na střeše dělostřeleckého srubu Haničky... Nebo tady, --> kdy odmítala jít dál, ať po svých, nebo býti nošena.
Vypravte se na nějakou výpravu s ročním děckem a brzy poznáte, že to nebude tak jednoduché. No – co se dá dělat, měli jsme ji s sebou, přece ji někde nenecháme. Bylo to později dobré, Jindřiška nám nechtěně poskytovala měřítko – mloci měli být přibližně její velikosti. Bez ní bychom toho jistě nafotili víc, ale s ní zase byla větší legrace. (Dodatek: Kde jsou ty doby, kdy to byl nádherný capart! Jindřiška nám zkrátka mezitím vyrostla!)
A pak jsme se konečně dostali dovnitř Haničky a mohli fotit. Uvnitř na nás ovšem čekalo několik problémů. Stali jsme se součástí obvyklé grupy turistů a nemohli jsme si fotit co by nás napadlo, aby nám skupinka neutekla. Kromě toho nejsou všechna místa ani v Haničce přístupná veřejnosti – ale to nám už tolik nevadilo, i tak bylo co fotit. Jen jeden problém byl opravdu vážný. Zkuste fotit, jste-li součástí takové větší skupiny, aby se vám tam nepletli lidé. Je asi zákon schválnosti. Když pracně vyberete záběr, obvykle vám do něj někdo vkročí. Nechtěně, samozřejmě. Ani s kvalitou fotek jsme si starosti nedělali – a to bylo dobře. Přes ujišťování, že bez fotoaparátu nad 6000.- Kč nemáme pod zemí šanci, jsme tam vesele fotili levným „foťákem pro blbé“ a spoléhali se na úpravu pomocí počítače, což nám nakonec docela vyšlo. Z fotek na samé hranici rozpoznatelnosti vzniklo něco, co snad snese aspoň špetku uznání. Zejména když jsme předem věděli, co do těch fotek beztak dobastlíme. Takže tu máte ukázku – nejprve co jsme skutečně nafotili (po korekci kontrastu a jasu) a poté mírně upravený polotovar obrázku, pracovně nazvaného
Žabín v Blaníku - originál |
(objeví se vám pod myší)
Malé vysvětlení pro ty, kdo ještě neměli možnost knihu číst (těch co měli je málo): jak je dobře patrné, místnost Haničky (Blaníku) oživují obludy velikosti bernardýna, v románu zvané Žáby Rana Eryops 24 J.. Kdo si dá práci, zjistí, že druh Eryops skutečně existuje, bohužel jen v kosterních pozůstatcích a to hodně starých – jedná se o praobojživelníka (pražábu) z doby počátků života na Zemi, asi tak před 250 miliony let. Ale protože doktor Jaroš svůj umělý život vyvíjel rychleji než Příroda, jeho obří žáby Rana Eryops se v podzemních prostorách Blaníku hemží vedle mnohem modernějších (?) mloků druhu Salamandra Sapiens. Ano, čtete dobře, mloci doktora Jaroše jsou inteligentní, takže mají nárok na ono označení Sapiens. A tady – schválně, kdo pozná, co to je?
Pozor! Nebezpečí výbuchu! |
Ano, vojenské bedýnky, nic moc. V knize hrají přece jen větší roli, zejména když kolem nich v tmavém sklepení srdnatě kráčí zdravotní sestra Ilonka, pacienty přezdívaná Harpunářka (no comment, ale nelžu, znal jsem takovou). Jen se na ně podívá a klidně se zeptá, proč je na nich napsáno »Pozor, výbušnina«? Lakonický komentář k tomu dodává, že Ilonku zachránilo, že nikdy nebyla na vojně, protože ten pohled by musel způsobit šok každému vojákovi od praporčíka – a možná už od frajtra – výš... Jistě, být to opravdu výbušnina... ale to snad na bedýnkách není vidět...
Zajímavé je i to, že jsem ty bedny nejprve popsal ve svém románu a teprve pak jsem na ně – přímo v Haničce – narazil. Náhoda? Jistěže ne, vojenské bedýnky do pevnosti patří a já si podobné z vojny taky dobře pamatuji... I když je pravda, že tam žádné být nemusely... prostě klika, jako i v jiných případech.
(Že ta výbušnina o pár stránek dál někomu pořádně zamotá plány, netřeba dodávat.)
Mloci ve vejcích pod radiátory |
Abyste neřekli, že neukážu ani jednoho mloka, tady jich je...
Samozřejmě, jsou ještě nevylíhlí, v těch vejcích.
Tady máte jeskyni, kde měli v románu schůzky mloci s Vladimírem.
Mločí jeskyně u Mnichova Hradiště |
To už nejsme u Haničky, dokonce ani v Orlických horách. Tahle jeskyňka se nachází přesně tam, kde má podle románu být – u Jizery nedaleko Mnichova Hradiště. Kdo nevěří, ať tam běží, určitě ji tam hned u silnice najde.
Nedaleko odtud se nachází i usedlost Pod skalou (s velice ostražitými majiteli, proč si jejich barák fotím). Inu proto, že se tu odehrává část mého románu, chtělo se mi jim říci. Prostě jsem právě jejich barák měl na mysli, když jsem to psal. Líbil se mi. Nebyl jsem tam skoro čtyřicet let, ale barák tam pořád byl, pořád stejně omlácený, jak jsem tajně doufal, omítka opadaná jako po atomové válce (naštěstí právě tohle stavení měla skála zachránit před nejhorším). Člověku občas vyvstanou v hlavě podrobnosti... Potřeboval jsem do románu stavení dobře zachovalé i po atomové smršti a napadlo mě, že tam u Jizery jsou baráky kryté skálou. A byly tam... I když ta skála je zase úplně zakrytá korunami stromů – jediné co je nápadnější, že ty stromy jsou nějak moc do výšky, bodejť by ne, nejsou to pořád ty dolní, celá skála je stromy porostlá... vynikající shoda s románem, pravdaže? Bodejť by ne, když jsem právě tenhle barák měl před vnitřníma očima při sepisování kapitoly Slavníkovci.
Mloci - usedlost Pod Skalou |
Jediné co se mi nelíbilo, bylo jejich auto. Muselo zmizet – přejeďte si přes obrázek myší, uvidíte:
Je to skoro jako známý kvíz – hledejte 8 rozdílů..?
Jeden z obrázků je nejen uvnitř, ale i na obálce. Jen je tam patřičně dotvořený. Porovnejte si je (přejetím myší):
Pohled na pevnost -Na holém- |
Mlok v Jizeře? |
Jak je zřejmé, stačilo málo. Do oblohy vlepit obraz letadla, dolů kreslený obrázek mloka, za obzor oheň. (Ten oheň je vážně kuriozitka, neboť jsem si vypůjčil kousek obrázku, jak v Českých Budějovicích hoří na sídlišti auta, když mezi ně spadl tryskáč).
Obrázků jsme nafotili víc a všechny tu uvádět nemíním, ale jeden mi vskočil do cesty úplně sám. Šinu si to po úzkém břehu podél Jizery, poprchávalo, z jedné strany řeka, z druhé strany skála – a najednou jsem ve vodě kousek od břehu spatřil – mloka ze svého románu. Okamžitě jsem na něho zamířil foťák a než mi mohl zmizet, byl na fotce. (On nejspíš ani neměl v úmyslu zmizet, neboť byl dřevěnej jako pařez... Ale na fotce je vidět jen mločí hlava, vykukující z vody.)
V knize se to jmenuje Mločí průzkumník Franta Koťátko v Jizeře a je to možná jediná fotka bez sebemenší úpravy. Prostě to tak vyšlo... Všimněte si, prosím, shody s žábami z Blaníku, ano, s tím druhem Rana Eryops, ten tvar hlavy... ale proč ne, vždyť žáby i mloci pocházejí přece ze stejné Jarošovy dílny a podobný tvar proto není nic zvláštního...
V knize samozřejmě nejsou jen obrázky námi vlastnoručně nafocené, některé jsou převzaté z internetu (především tam, kde bylo uvedeno, že jsou volně ke stažení). Například:
Demokracie přichází... |
„Typicky americký příspěvek k jednání lidí s mloky.“
Víc toho předvádět nebudu, knížka už vyšla a pokud už není k sehnání, mohu ji poslat i poštou...
Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Jak jsme fotili Mloky četli 2 (1=normal)
Q-22020418=1804 host=1707
Včera 13 návštěvníků, Jak jsme fotili Mloky četli 0
28.08.2021 21:42 |