Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Strom Šozune

Nejdůležitější nápad pocházel tentokrát od Věrky.

„Mám dojem, že úplně padla možnost, že na Zemi dostudujeme,“ řekla, když se všichni tři – děda, Věrka a Vojta – radili, co dál. „Do normální školy už se nemůžeme vrátit, nikdo nám neuvěří, že nejsme propadlíci. Doufejme, že vystudují aspoň ostatní z naší pozemské party. Ale podle mě máme i jinou cestu, jak se dostat mezi pozemské vědce, aby nás neignorovali, ale vzali vážně.“

„Jakou cestu?“ podíval se na ni udiveně děda Čestmír.

„Zasadíme na Zemi strom Šozune,“ odvětila Věrka. „Myslím, že tentokrát o tom víme podstatně víc. Tvé dřívější pokusy byly příliš amatérské, proto neměly naději na úspěch. Když se nám podaří zasadit strom a vypěstovat ho do plné výšky, byl by to argument jako hrom a vědec, který by to ignoroval, by si koledoval o opovržení! Jako když se Francouzi nesmrtelně zesměšnili výrokem, že kameny v nebi nejsou a proto z nebe nepadají.“

„Je to ale riskantní,“ vzdychl si děda. „Už vidím, jak se do nás všichni byrokraté obují, kolik závazných předpisů porušíme. A byrokraté – zejména ti z Evropské unie – mají neuvěřitelnou moc, proti nim se těžko bojuje.“

„Je snad zakázané zasadit si na svém pozemku jeden strom?“ opáčila Věrka.

„Zakázané to není,“ přikývl děda. „Ale problémy nastanou, až ten strom začne stínit sousední pozemky. Sousedé nás začnou žalovat. I kdyby to tady na vsi nikoho nenapadlo, jistě se najde vychytralý právník, který jim nakuká, co špinavých prachů odškodného z nás mohou vyrazit. A pak se na tom sám lvím podílem přiživí!“

„Dobře,“ nenechala se tím Věrka uchlácholit. „Tvrdil jsi, že máš nějaké zlato. Je takový problém přikoupit sousední pozemky, aby strom stínil jen tvoje?“

Děda se na vnučku podíval utrápeným pohledem.

„Víš ty, čečetko, že jsem se kdysi slavnostně rozhodl nepožadovat od veverek už žádné další zlato?“ řekl omluvně.

„Jestli ses rozhodl sám, nebylo to moudré,“ řekla Věrka trochu nešetrně. „Kdyby tě k tomu donutily veverky, bylo by to horší. V tom případě bych šla za nimi vyjednat výjimku. Řekla bych, že by mě v tom mistr zeirin Feral podpořil.“

„Rozhodl jsem se sám,“ zarazil ji, ale drbal se rozpačitě ve vlasech. „Nechci aby nám veverky pomáhaly zlatem. Přineslo do našeho světa příliš mnoho zla.“

„Jde o to, nač to použiješ,“ namítla Věrka. „Zlato přineslo zlo v rukou zlých lidí, ale tohle snad tvoje svědomí nezatíží. Nechceš přece kupovat zbraně, ale půdu, to je něco jiného, ne?“

„Je to něco jiného,“ připustil. „Ale zařekl jsem se...“

„Dobře, vyjednám to já,“ vzdychla si Věrka. „Ale pozemky potom musíš koupit ty, jsi z nás jediný plnoletý.“

„Jak myslíš,“ ustoupil děda.

Věrka se zřejmě ujala velení...

Od rozhovoru s mistrem zeirinem Feralem se Věrka vrátila plná optimismu.

„Veverky sice nevidí zlato v lidských rukou s nadšením, ale pro tentokrát uznaly, že máme opravdu pádný důvod,“ ubezpečovala Vojtu i dědu.

To už zase byli sami, ostatní děti se musely vrátit na Zem, aby po nich nebyla sháňka. Jen Věrčini a Vojtovi rodiče znali větší díl pravdy o svých dětech, ostatní o tom buď vůbec netušili, nebo měli jen jakési mlhavé představy o škole pro zvlášť nadané žáky včetně letního vyučovacího tábora. Naštěstí proti tomu nikdo neprotestoval.

Věrka s Vojtou se zatím pořád ještě nemohli vrátit na Zem do školy a zdálo se, že se tam už nevrátí. Ačkoliv byli ve světě Siruzgos jen pár pozemských dní, uběhly jim tam celé roky a jak se zdálo, čím déle jsou u veverek, tím bude návrat obtížnější. Jak by mohli na Zemi hrát roli žáků osmé a deváté třídy, když vypadají na maturanty?

Naštěstí se mohli vrátit na Zem s dědečkem do jeho vesnice, kde je nikdo neznal a nikdo se nad jejich vzhledem nepozastavoval. A také se tam všichni tři vypravili.

Dědovi a jeho předkům kdysi patřil pás polí od vesnice až daleko k lesu. Pole tu byla poměrně dlouhá, zato úzká, takové nudličky. Vyměřovali je ještě úředníci Marie Terezie a císaře Josefa za jedné z jejich zemědělských reforem. Tak jsou uspořádány vesnice roztahané v údolí podél nějaké říčky nebo jen potoka, zatímco na rovině je častější hvězdicovité uspořádání – uprostřed kruhová náves s malým rybníčkem, nebo spíš požární nádrží, kde o rybu nezavadíš, jen o husy a kachny, kolem jsou do kruhu jednotlivé statky a pole hvězdicovitě se rozbíhající do všech stran.

V době všeobecného znárodňování dědovi samozřejmě pole sebrali a »přivtělili« do družstevních lánů, jenže jaképak lány v kopcovité krajině? V dědově vesnici žili naštěstí hospodáři, kteří se nedali strhnout šílenstvím širých družstevních lánů a místo propagované kukuřice dál pěstovali osvědčené brambory. Nudličky se rozumně spojit nedaly a bylo lépe nerozorávat meze, aby první dešťový příval nesmetl všechnu hlínu do vsi v podobě bahna, jak se dnes o povodních stává tam, kde tolik rozumu neměli. Tak také bylo možné při rozpadu JéZéDé vrátit pole původním majitelům bez nového pracného a hlavně drahého vyměřování.

Nebyly to však žádné velké lány a proto je všichni tři brzy prošli procházkovým tempem až na konec, kde měl děda ještě kus lesa – dříve se stavělo ze dřeva a sedláci se proto o les starali s pečlivostí, jakou jim mohou dnešní majitelé jen závidět.

„Nic moc,“ vzdychla si Věrka, když došli až k lesu. „Jediné vhodné místo bude asi v tom dolíku mezi kopečky. Důležité je, že je tam dostatečně vydatný pramen.“

„Zajímavé,“ řekl děda. „Já jsem nějaký pramen cítil až skoro tady na konci.“

„Ten je mnohem menší, zato není tak hluboko,“ zhodnotila ho Věrka. „Proto se dá lépe vycítit. Kdyby tu hledal zkušený proutkař s virgulí, našel by jen tenhle. Tím by ale sebral pramen pro rybníček u sousedů a ti by to mohli nést nelibě. I když by si asi vyschnutí rybníčku nedovedli vysvětlit.“

„To si jen myslíš,“ namítl děda. „Jestli tady vyroste strom Šozune, spojil by si to s vyschnutím pramene každý.“

„I tak nemá nijak zvláštní vydatnost,“ vrtěla hlavou Věrka. „V tom dolíku je větší proud. Navíc ve větší hloubce, takže bude méně závislý na počasí, zejména na suchu. Nechci se moc hádat, ale ten rybníček nejspíš v době hodně velkého sucha tak jako tak vysychá, ne?“

„Vysychá,“ přisvědčil děda. „Ale stalo se to, co já vím, jenom za velkého sucha pár let po poslední velké válce.“

„Pramen v dolíku bude lepší,“ trvala na svém Věrka. „Navíc i ten strom nebude v dolíku dlouho budit pozornost, jako kdyby rostl na rovině nebo dokonce na kopci.“

„Asi to znáš líp než já,“ připustil děda. „Tak mi řekni, kam až bude podle tebe sahat do stran koruna Šozune, neboli kam až musíme skoupit sousední pozemky.“

„Ta koruna bude sahat daleko,“ uvažovala Věrka. „Sousední pozemky nepostačí, budeš muset koupit na obě strany od dvou sousedů.“

„To nebude jednoduché,“ vrtěl hlavou děda. „Stačí, aby si jeden z nich postavil hlavu a bude zle.“

„Hele, Česťo, znáš knížku »Hrabě Monte Christo«?“ mrkla na něho šibalsky.

„Znám,“ zarazil se děda. „Ale co máš vlastně na mysli?“

„Můžeš ho totiž napodobit,“ řekla. „Víš, jak on získával některé věci? Prostě za ně nabídl tolik, aby si dotyčný do smrti vyčítal, kdyby to nevzal. Když má pozemek cenu milion, nabídni deset milionů a uvidíš, jak snadno to půjde. Kdo odmítne, tomu příště nabídni už jen devět milionů s tím, že s každým odkladem o něco přijde.“

„Ty bys ale byla pěkná hrabě... vlastně hraběnka!“ usmál se děda.

„Zeirin Feral mi řekl, že mě v tom podpoří,“ vysvětlovala mu. „Pro veverky není zlato žádný problém. Pro ně je to jen velice stabilní, i když poměrně měkký kov, ale rozhodně ne platidlo. Když požádám o tunu zlata, dostanu ji. Musela bych prokázat, že jsem to použila rozumně, aby se zeirinové nesnažili nadarmo, ale to by přece bylo rozumné použití, nebo ne?“

„Dobře, zkusím to,“ slíbil děda. „Ale nevzala jsi do úvahy, že čeští sedláci mají někdy hodně tvrdé hlavy. Co když si některý soused postaví hlavu a neprodá nám to ani za dvacet milionů?“

„Pak zkus koupit pozemky od vzdálenějších sousedů,“ uvažovala Věrka. „Strom můžeme posunout kolmo na směr tvých polí, ten pramen taky teče kolmo. Ale hodně bych se divila. Zkus nejprve obejít oba nejbližší sousedy a pak uvidíš.“

„Drž mi tedy palce,“ vzdychl si děda.

„To víš, že budu!“ usmála se Věrka.

Stačilo několik dní pobytu u veverek a vidina návratu sourozenců Šupíkových do školy se rozplývala jako kostka cukru v horkém čaji. Dokud byli u veverek denně jen pár minut, i když roztažených na dva dny, bylo všechno v pořádku. Trojnásobné zpomalení vývinu se tím právě vyrovnalo, aby nebudili žádnou pozornost. Jenže teď byli u veverek nepřetržitě a tisícinásobné urychlení času s nimi dělalo divy.

Papírově by měli navštěvovat základní školu, Vojta osmý a Věrka devátý ročník. Jenže Vojtovi mezitím začaly růst vousy a kdyby Věrka přišla večer do baru, nikdo by po ní nechtěl občanský průkaz – na který vlastně ještě ani neměla nárok. Věřili by jí, i kdyby drze tvrdila, že jí je dávno přes dvacet.

Nebyly to ale zbůhdarma promarněné roky. Jejich vědomosti se daly srovnávat s vysokoškolským studiem. Zatímco Věrka se více věnovala biologii se zaměřením na stromy Šozune, Vojta se dostal mezi žáky mistra zeirina Vijora, neboť ho tam lákala technika. Ačkoliv byly veverky více zaměřené na biologické prostředky, ani techniku neměly zaostalou, naopak. Jen se tolik neprojevovala. Na Zemi jen těžko přehlédnete spousty strojů – auta, vlaky, lodě a letadla, země je zadrátovaná vedením a protkaná silnicemi a tratěmi, rovněž v domácnostech máme plno techniky a elektroniky.

Veverky nemají auta, lodě, vlaky ani letadla. Nač? Jejich doprava pomocí kotev »gech« je milionkrát rychlejší, pohotovější a nezasahuje tolik do přírody, nepotřebuje silnice, tratě, přístavy ani ranveje. A na krátké vzdálenosti je jednodušší létat, ale ani k tomu nepotřebují těžká letadla s veškerým pozemním příslušenstvím. Létají si i jen tak, pro potěšení z letu.

Veverky nemají obrovské lány ani traktory, nepotřebují zpracovatelské továrny ani obrovské supermarkety. Nač si takovým balastem zbytečně zaneřádit svět? Raději mají čistá jezera, řeky a moře. Místo našich lesů pěstují své obří stromy Šozune, což je ovšem dané jiným vývojem jejich světa oproti našemu, ale život ve větvích může být stejně zajímavý jako naše brouzdání lesy dole po zemi.

Veverky nemají milionová města, osvětlená nespočetným množstvím svítících reklam. Mají jen menší vesnice, kde se zato všechny znají a jsou si dobrými sousedy. Nepotřebují a tedy ani neznají bombastické reklamy, jejich domky i doupata osvětlují biolampy, působící na lidi dojmem romantiky starých petrolejových plynových lamp. Až na to, že v nich nesvítí petrolej ani plyn. Venkovní osvětlení nepotřebují, ve světě Siruzgos není v noci tma. Místo našeho rádia, televize, papírových novin i internetu mají veverky poněkud zvláštní snění – »gruif«.

Ovšem pozor, ne naše lidské. »Gruif« je stokrát dokonalejší než pozemské filmy, divadla i koncerty. Veverka se obvykle někde – nejčastěji ve svém pelíšku – uvede do klidu a pohodlí, zavře oči, aby ji nic nerušilo, pak se telepaticky spojí s některým z thukipyhů a nechá si od něho snít co ji napadne. Pravé i vymyšlené příběhy, může si dát snít »veverčí zprávy« a má v nich dojem přímé účasti v zobrazených událostech. Může požádat thukipyh i o propojení s jinými veverkami a zapojit se do diskuzí. Kam se na veverčí snění hrabe pozemská filmová, televizní i zvuková technika, kam se na ně hrabe i internet!

Ale kromě »neviditelné techniky« mají veverky i techniku viditelnou a setsakra těžkou! Těžká veverčí technika je zásadně v podzemí, kam se za ní můžete vypravit jen s dobrým průvodcem. Když se Vojtovi podařilo získat kontakty na správné zeiriny, pozvali ho do jednoho svého vědeckého střediska.

Připadal si jako v Jiříkově vidění, jako v podzemním tunelu obřího urychlovače v Cernu. Po pravdě řečeno, ten urychlovač by vedle veverčích strojů vypadal asi jako dětská hračka! Ne velikostí, ale možnostmi.

Urychlovače jsou jistě užitečné, ale mohou měnit hmotu jen po atomech a to je skoro nepozorovatelné. Veverčí stroje dovedou měnit kámen ve zlato, ovšem častěji vytvářejí užitečnější věci, i kdyby to mělo být speciální hnojivo pro stromy obsahující dokonale vyladěné stopové prvky. A nejen to, dokáží přetvořenou hmotu podle potřeb formovat, aby vznikly rovnou požadované předměty. Ačkoliv veverky tolik předmětů k životu nepotřebují, některé se jim přece jen občas hodí – například lékařské nástroje a různé pomocné prostředky. Kdysi používaly i zbraně, dokonce měly i ponorky, než se jim podařilo zbavit svůj svět všech nebezpečných živočichů, ale to už je jen dávná historie, která se – jak doufají – nebude nikdy opakovat...

Směle investujte do zlata - koupíte draze olovo !

Nebyl proto problém změnit kámen ve zlato v podobě zlatých destiček s puncem švýcarské banky. Děda Čestmír kdysi přinesl do jihoamerické banky k ocenění valounek surového veverčího zlata a získal tak zlatou destičku s puncem, kterou ve Švýcarsku směnil za destičku s puncem evropské banky, aby nebudil tolik pozornosti. Donesl ji k veverkám, aby je zaznamenaly pro případné kopírování, nějaké uložil u advokáta pro své dědice, aby zachránil před prodejem rodnou chalupu. Teď jich Věrka pár od veverek přinesla, aby za ně mohl děda vykoupil potřebné pozemky sousedící s jeho.

Děda tedy začal obcházet sousedy s nabídkami hodnými hraběte Monte Christa a jen se v duchu modlil, aby sousedé nebyli tak tvrdé palice, jak je vnučce líčil.

Zlato snad zabere...

Věrka s Vojtou se po několika dnech přestěhovali zpátky na Zem, i když ne domů k rodičům, nýbrž k dědečkovi Česťovi do chalupy.

„To jsme ale dopadli!“ komentovala Věrka při svém prvním pohledu do zrcadla v dědově koupelně.

„Neviděl bych to tak katastroficky,“ konejšil ji bráška. „Trošku jsme zestárli, ale na druhé straně jsme se tam hodně dozvěděli, nemyslíš?“

Byla to pravda. Do školy se vrátit nemohli, vypadali na to příliš dospěle. Děda Věrce vyjednal převzetí občanského průkazu, na který už měla jakž takž nárok, neboť jí už mělo být papírově patnáct. Samozřejmě se neobtěžoval navštívit úřady v jejím oficiálním bydlišti, kde ještě probíhala policejní bouře kolem jejich nevysvětlitelného zmizení z policejního auta, ale došel si na ouřad příslušný jeho vesnici, kde předložil její rodný list a fotografie, předvídavě pořízené ještě u veverek. Napadlo ho to až dva dny od začátku jejího pobytu, takže úřednice pozdvihla obočí, jak to, že patnáctiletá dívenka vypadá na dvacet, ale děda trval na tom, že je to vskutku jeho vnučka, možná vypadá vyspělejší než je, nicméně může její totožnost kdykoliv potvrdit. Úřednice se upokojila, fotografie i formulář převzala, jen poznamenala, že její podpis musí ověřit, ale nechá to na osobní převzetí průkazu.

Tam si naštěstí vybrali okamžik, kdy tam byla jen její kolegyně, která především sledovala, zda Věrka podepisuje dokument vlastní rukou, načež odsouhlasila podpisy a vydala jí občanský průkaz. Ani ji přitom nenapadlo pozvednout oči, aby se Věrce podívala do obličeje, takže jí ani nedošlo, že tu něco nehraje.

„Tak – a jsi u mě legálně!“ gratuloval děda Věrce. „Teď ještě aby to za rok dobře dopadlo s Vojtou!“

Byli tedy u dědečka a mohli vzkázat rodičům, že jsou v pořádku.

Trochu se báli jedné nejistoty, která nad nimi pořád visela.

Zda je rodiče poznají?

Setkání proběhlo o nejbližším víkendu. Rodiče přijeli do vsi na návštěvu, ale čekalo je tam děsivé překvapení, které jen těžko rozdýchávali. Obě děti se jim musely představit a chvíli trvalo, než tomu oba uvěřili.

Matka se pak s dcerou v objetí rozbrečela a otec také vypadal, jako kdyby mu právě uletěly včely.

„Tys je okradl o dětství!“ obrátila se najednou plačící matka s výčitkou na dědu.

„To není pravda!“ zastala se dědy Věrka. „Náhodou... o tak krásném dětství by se nám bez dědy ani nesnilo!“

„Za rok bys měla mít taneční!“ namítala matka. „Jak já jsem se na to těšila, až tě tam povedeme!“

„No jo, taneční...“ zarazila se Věrka. „Takhle už mě tam ani nevezmou? Ale to je přece maličkost! Nebudu umět tancovat, no bóže! Zato se chystáme zasadit na Zemi první strom Šozune, to bude tisíckrát důležitější!“

„Jaký strom?“ zeptal se rychle otec.

„Strom Šozune,“ opakovala Věrka. „Může to být největší převrat v pozemském zemědělství od vynálezu ruchadla.“

„Strom snad patří do lesa, ne na pole,“ namítl chabě otec.

„Až ho uvidíš, pochopíš, proč je pojem »les« ve spojení se stromy Šozune úplný nesmysl,“ připravovala ho Věrka opatrně na další chystané překvapení.

„Mohla bych ti zamluvit místo v kurzu tanečních pro dospělé,“ napadlo náhle maminku, neboť měla pořád v hlavě ty prošvihnuté taneční pro šestnáctileté.

„Nespěchej s tím!“ poradila jí Věrka. „Já jsem pořád na Zemi napůl ilegálně, jak bych mohla chodit do nějakých kurzů? Dost na tom, že nechodíme do školy!“

„Ale vždyť jste vynechali jen pár dní?“ připomněl jí otec.

„Jo, pár dní,“ pokýval hlavou Vojta. „Jenže tisíckrát urychlených. Ani nejbližší kámoši nás nemohli poznat! Ale nic si z toho nedělej, nebudeme mít zřejmě maturitu a na vysokou můžeme taky zapomenout, jenže jsme u veverek vystudovali veverčí univerzitu a ta je víc než naše. Můžeš mi věřit. Věrka je dnes mimozemská bioložka a já jsem se dal k vědcům, co mění kámen ve zlato! Kdo tohle na Zemi dokáže?“

„Kámen ve zlato?“ nechtěl tomu věřit otec.

„Jo, taky,“ řekl Vojta. „Ačkoliv – je tisíc lepších důvodů měnit prvky, zlatem se zabýváme jen okrajově. I když zrovna teď budeme nějaké potřebovat. Tady se budou dít věci!“

„Počkejte – vy se domů nevrátíte?“ domyslel si otec jen naznačenou skutečnost, vyplývající z Vojtových slov.

„To přece nepůjde!“ opáčila Věrka. „A vy se doma připravte na pronásledování od Sociálky! Budou vás jistě vyslýchat, jestli nás neschováváte doma, možná přijdou i se soudním povolením k domovní prohlídce! Ne abyste nás prozradili! Musíte jim do omrzení opakovat, že od té doby, co nás rovnou ze školy odvezla za asistence naší přičinlivé Policie Sociálka, nevíte, kde jsme. Nebude vadit, když je naopak obviníte z únosu a zejména ze zašantročení. Pro únos mají možná jakési zdůvodnění jedním sprostým anonymem, ale tím za nás převzali zodpovědnost a z toho se nevykroutí.“

„Oni si to už nějak zdůvodní!“ mračila se matka.

„Zdůvodňovat mohou co chtějí, ale vy zase můžete trvat na tom, že nás chcete vidět,“ pokračovala Věrka. „Odepřít vám to nemohou, klidně se obraťte i na soud.“

„Ale co když si pro vás přijedou sem do vsi?“ strachovala se matka.

„Máme jednu obrovskou výhodu,“ usmála se Věrka. „Jakmile zjistíme, že po nás jdou, zmizíme jim. Když přijedou za dědou, klidně jim ukáže celou chalupu, jen ať se podívají, že tu nikde nejsme. My si mezitím uděláme výlet třeba do Japonska, tam už se oba dlouho chystáme. Aspoň by nás něco donutilo přestat to pořád odkládat.“

„Do Japonska?“ opáčil otec. „Proč do Japonska?“

„Protože je to hodně daleko od české Sociálky!“ odvětila Věrka.

„A vůbec ouřadů!“ dodal Vojta.

Sázení stromu Šozune mohlo započít, jakmile děda dokoupil potřebné pozemky. Nutno uznat, že mu sousedé jeho záměr příliš nekazili. Možná v tom také sehrál roli Monte Christův způsob, s jakým na ně přišel. Každému nabídl zhruba desetkrát víc, než byly »obvyklé« ceny pozemků a kdo by tomu odolal?

Nutno ale také přiznat, že dnešní sedláci už nejsou jako kdysi.

Dříve byla pro sedláka půda zdrojem obživy, jeho zlatým dolem. Staral se o ni, opečovával ji, kameny z polí vybíral a málokdo by svá pole jen tak prodával.

Pak sedlákům pole sebrali a nepatřilo jim nic. Práce v zemědělství nebyla dobře placená, mnozí si proto našli zaměstnání jinde, nejčastěji v továrnách. Generace se střídaly a mladým nikdo nepředával zkušenosti. Není div, že si později nová generace nevěděla s vrácenými poli rady. Zdroj obživy už to pro ně nebyl a s ním zmizel jejich vztah k půdě živitelce. Většinou je prodala nebo pronajala družstvům.

Skvělou nabídku proto nikdo z oslovených sousedů neodmítl a děda byl rázem majitelem mnohem většího lánu než doposud.

Věrka s Vojtou mezitím sjednaly pomoc veverek. Veverky na Zem nechodily, aby jim neutíkal zbůhdarma čas, ale zapůjčily dětem krtky, kterým časový posun nevadil. Ale i tak se museli předem dobře připravit, položit množství kotev »gech« a požádat o spolupráci všechny děti s veverčími úpravami.

Vybrali si na akci sobotu, kdy nikdo nešel do školy a všichni měli volno od rána do večera. Pak tunelem protáhli pět zapůjčených krtků, odnesli je na místo a určili jim, kde má být potřebná jáma.

A pak už museli kmitat všichni. Krtci hloubili jámu, děti od nich nosily hlínu na nejvzdálenější konec dědových polí, kde vznikal pahorek. Hlínu zase vrátí zpět, jenže nejprve zpevní okraje, zabezpečí pramen a hlínu smísí s přísadami z veverčího světa, aby zajistili kořenům stromu dostatečnou výživu. Měli je připravené v řadě měchů poblíž jámy. Práce řídila Věrka, zatímco Vojta s dědou kmitali společně s dětmi při odnášení hlíny.

Konečně krtci narazili na pramen vody. Věrka s Vojtou prýštící otvor zašpuntovali natlučenými dřevěnými klíny. Krtci rychle dokončili jámu. Věrka s Vojtou je vynesli ven a Vojta je odešel vrátit do světa veverek, zatímco Věrka uvolnila klíny a do jámy vhrkla voda z podzemního pramene.

„Mám dojem, že to postačí,“ schválila to znaleckým okem.

Pak děti vracely odnesenou hlínu zpět do jámy a Věrka do ní přidávala přísady. Konečně byla jáma opět dorovnaná.

„A teď přijde to nejdůležitější!“ řekla Věrka slavnostně.

Pak spolu s Vojtou protáhli tunelem sazeničku stromu. Byla menší než je obvyklá velikost sazeniček u veverek, sazeničku správné velikosti by ani neprotáhli tunelem, ale Věrka tvrdila, že to nebude vadit.

„Stejnou cestou budeme muset přitáhnout všechny štěpy,“ pokrčila rameny. „To ještě bude pořádná fuška!“

„Jaké štěpy?“ zeptal se Tom.

„Větve stromu se musí včas naroubovat,“ vysvětlovala mu ochotně Věrka. „Teď sázíme kmen, neboli základ stromu. Až začnou nahoře pučet větve do stran, některé odřízneme a naroubujeme na ně speciální odrůdy. Nikdy jsi neviděl strom, na kterém by byly naroubované dva druhy ovoce?“

Tom přiznal, že neviděl.

„Takové má tady ve vsi pan Tvrzník,“ řekla Věrka. „Na půlce třešně rostou třešně červené, na půlce žluté. Teď sice není na třešně správná doba, ale mohli bychom se jít podívat k Tvrzníkům na proslulé dvoubarevné třešňové kompoty paní Tvrzníkové.“

„V tom kompotu mohou být klidně třešně z různých stromů!“ namítl Tom.

„Mohly by být,“ připustila Věrka. „Ale u Tvrzníků jsou všechny třešňové stromy dvoubarevné. Když zrají, je to docela zajímavé. Tady na vsi to zná každý.“

„Ale není to příliš rozšířené,“ smlouval Tom. „Strejda na vesnici má na zahradě taky třešně, ale všechny krásně červené!“

„Dvoubarevné stromy jsou trochu kuriozita,“ přiznala Věrka. „Starý pan Tvrzník byl sadař a se stromy si rád pohrál. Dodnes se na ně lidé chodí dívat.“

„A ty si dáš taky na strom třešně dvou různých barev?“ napadlo Jitku.

„Proč třešně?“ usmála se Věrka. „A proč jenom dva druhy? Náš strom bude mít roubovaných větví víc. Na některých porostou knedlíky, na jiných hrušky, co na talíři nerozeznáš od pravé svíčkové, jinde omáčkovníky, špenátovníky, bramborovníky, určitě si tam naroubuji i gulášovník a taky melounovník.“

„Melounovník?“ vytřeštil oči Tom. „To jde? Já myslel, že melouny rostou dole na zemi!“

„Naše pozemské rostou na zemi,“ souhlasila Věrka. „Veverčí melounovník může být buď jako strom, nebo jako roub – neboli skupina větví – na stromu Šozune.“

„Ale...“ napadlo Toma, „už ti někdy takový meloun spadl ze stromu na hlavu?“

„Veverčí melounovníky mají pevnější stopku,“ vysvětlovala mu rychle Věrka. „Proto nepadají. Mohlo by se stát, že nám některý upadne, až je budeme odřezávat. V tom případě je lepší nestát pod stromem. Děda chce prostor pod korunou Šozune oplotit, aby tam nikdo nechodil.“

„Ale jak se s takovými plody zachází?“ ptala se zvědavě Anka.

„Vezměme si třeba klasickou svíčkovou,“ řekla Věrka. „Nejprve musíš utrhnout šišku knedlíkovníku, hrušku svíčkovníku a tykev omáčkovníku. Knedlík rozkrájíš na plátky a dáš je ohřát na páru, tykev omáčky vymačkáš do kastrolu a dáš na plotnu, pak nakrájíš na plátky hrušku svíčkovníku a vhodíš do horké omáčky. Za deset minut dáš na stůl talíře, každému navršíš, kolik sní – a mňam! Dá se to vylepšit brusinkami a šlehačkovníkem, ale chutná to i bez nich.“

„Jůůů, to je príma!“ ozvalo se ze skupiny mladších. „To můžete mít svíčkovou každý den? Taky bych si dal!“

„Tys ji ještě u veverek nejedl?“ otočila se Věrka po hlase.

„No... jako všichni!“ přiznal chlapec. „Mňam! Ale to byla taky ze stromu?“

„Já myslela, že to všichni víte!“ ohradila se Věrka. „To se rozumí, u veverek nic jiného nejíme!“

„Ale jak to bude v zimě?“ staral se Tom. „Pokud vím, u veverek je pořád léto!“

„Protože nám veverky vyhradily místo v subtropech,“ vysvětlovala Věrka. „Tady jsme si ale zasadili strom Šozune z pásma s podobnými přírodními podmínkami jako v Čechách, takže snese i sníh a mráz a nemusíme se obávat, že zmrzne. Pochopitelně nedává tak často úrodu jako subtropické druhy, ale i tak budeme muset postavit pár skladů. Uvažovali jsme s dědou, že veškerou úrodu ihned po sklizni rozprodáme, ale lepší bude pořídit si sklady s chladírnami, kde by to vydrželo přes zimu. Pak můžeme jedním stromem zásobovat celoročně i menší město.“

„To čekáš tak velkou úrodu?“

„Stromy Šozune jsou produktivnější než všechny pozemské plodiny, co vyrostou na stejné ploše,“ tvrdila Věrka. „Ať zaseješ cokoliv, získáš z každého hektaru jen pár tun úrody. Stromy Šozune dávají desítky a v tropech i stovky tun ročně.“

„A přitom můžeme pod ní pást ovečky!“ doplnil kdosi.

„Tady bych už tak optimistická nebyla,“ vzdychla si Věrka.

„Proč ne?“ zarazil se i nadšenec.

„Protože pod stromy Šozune neprší,“ pokračovala Věrka ve vysvětlování. „Strom využije z deště každou kapku a dolů ji nepustí, takže pod ním roste jen odolná stepní tráva. Ovečky by na ní trpěly hladem a žízní.“

„Škoda,“ vzdychl si nadšenec, zaražený ve svém rozletu.

„To se ještě uvidí!“ pokrčila rameny Věrka. „Prvním rokem asi prodáme všechnu úrodu hned a nakoupíme za to vybavení chladíren. Druhým rokem dokážeme plody lépe skladovat.“

„Teď jen aby strom vyrostl jako u veverek,“ přál si Vojta.

„Doufám, že vyroste,“ řekla Věrka. „A teď bych navrhla skočit si k veverkám na pravou stromovou svíčkovou s knedlíkem a omáčkou. Máme jí tam dost pro všechny. Kdo jde se mnou?“

Takovému pozvání se přece nedalo odolat!

Zakrátko byli u veverek všichni...

Errata:

22.07.2021 13:13