Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Úklid

Veverky si to představovaly jednoduše. Seškrábnout horní vrstvu zamořené půdy a uzavřít ji do nepropustných vaků mělo být v možnostech pozemské civilizace. Jistě, ale nebylo to v možnostech dědy Šupíka. Tomu se podařilo najmout aspoň malý bagr, se kterým to však vypadalo na několikatýdenní práci.

Bagr byl spíš malý bagříček, ve složeném stavu to byl přívěsný vozík za osobní automobil. Bagrista odpojil vozík, rozložil jeho složené části a usedl do sedadla. Pak bagříčkem přičinlivě seškrabával vrchní vrstvu hlíny promíšené se žlutým slizem, ve který se mezitím jedovatá kapalina proměnila. Pomocníci pokaždé nastavili pod lžíci bagru veverčí nepropustný vak, zamořenou zeminu neprodyšně uzavřeli a odnesli na dolní konec pozemku, kde se jich brzy navršila dvoumetrová vrstva.

Bez skoků na kotvy »gech« by to ani nešlo. Školáci by neměli sílu odnášet plné vaky v náručí, nehledě na to, že by se při tom téměř jistě potřísnili jedovatým slizem. Ani takhle to nebylo snadné, kluci se museli střídat a holky k tomu nepustili vůbec.

„Tohle není pro holky!“ odstrčil Vojta Anku, když se nabízela ke střídání. „Je to na vás moc těžké!“

„Šovinisto!“ zpražila ho Anka, ale ustoupila.

Žlutý smradlavý sajrajt vypadal fakt hnusně a nakonec byla za to odstrčení ráda. Ať si to tedy kluci vypijí sami!

Věrka to nesledovala, ale zmizela k veverkám, aby se dozvěděla, jak to pokračuje na jejich straně. Několik minut, kdy byla u dědy a Vojty na Zemi, se však promítlo do několika veverčích dní. A veverky nezahálely.

Věrka se znenadání opět objevila poblíž usilovně pracujícího bagříčku a šňůrky čekajících kluků s vaky. Zjednala si ticho a vykřikla, aby přehlušila i motor bagru.

„Nechte toho!“ volala i na bagristu. „Zastavte to, všechno je úplně jinak!“

„Co je?“ otázal se bagrista, ale přerušil práci.

„Veverky přišly na něco lepšího!“ křičela Věrka. „Použijeme protijed!“

„Cože? Jaké veverky?“ nechápal bagrista.

„Prosím vás, vraťte se kousek zpátky a vybagrujte nám tam co nejhlubší jámu!“ požádala ho Věrka.

„Vážně?“ nechápal bagrista dál ani slovo.

„Poslechněte ji,“ přišel k němu mírně děda Šupík. „Neztrácejte čas!“

Pak se ale sám obrátil na Věrku.

„Co navrhly veverky?“ zeptal se jí.

„Musíme vybagrovat na očištěném místě co nejhlubší jámu,“ rozvíjela to Věrka. „Když do ní nalijeme protijed, prosákne ke kořenům dřív než tohle svinstvo a tenhle jed zneutralizuje.“

„Veverky jsou si jisté?“ vzdychl si děda, ačkoliv neočekával zápornou odpověď.

„To bych tak nekřičela, kdyby nebyly!“ ujistila ho vnučka.

Pak spolu s Vojtou zmizela, aby Vojtovými vagónky provezla tunelem co nejdříve sudy od veverek. Pomocí skoků na »gech« je pak přemístila na okraj hloubené jámy.

Bagříček byl však opravdu miniaturní a jeho lžíce dosáhla sotva do dvou metrů hloubky, kam se však propracovala poměrně rychle. Přitom mohli všichni pozorovat, jak proniká hlínou i žlutý jed. Podle stěn jámy byl už metr a půl hluboko.

„Víc to nepůjde!“ ohlásil bagrista.

„To postačí!“ schválila to Věrka, ačkoliv původně s bagristou jednal děda Šupík.

Pak spolu s Vojtou přivlekla první soudek. Tekutina uvnitř byla azurově modrá a tekla mnohem ochotněji než žlutý sliz. Kdekoliv se ale se slizem setkala, vytvářely se na ní pásy jedovaté žlutozelené barvy.

Věrka s Vojtou přivlekli druhý soudek, třetí... pátý...

Tekutina od veverek se vsakovala tak rychle, že modrá loužička na dně hluboké jámy nevydržela ani do otevření dalšího soudku. To bylo dobré znamení, znamenalo to, že veverčí protijed bude rychlejší než žlutý sliz od vandalů.

Konečně Věrka s Vojtou otevřeli poslední připravený soudek a vyprázdnili jej do jámy, kde se vsákl jako ty předešlé.

„Můžete to zase zahrnout?“ obrátila se Věrka na bagristu.

„Zřejmě to postačí,“ schválil její příkaz i děda Šupík.

Bagrista tedy obrátil bagr k vykutané hromádce hlíny a začal ji hrnout zpátky. Měl to hotové rychle, zpátky to šlo snadněji než ven.

„Víc toho nebude?“ zeptal se dědy, když skončil.

„Zdá se, že ne,“ odvětil děda. „Změnily se podmínky, nebude třeba odtěžit vše, co jsme původně zamýšleli. Vy však dostanete zaplaceno podle původní zakázky.“

„Proč?“ zdráhal se bagrista. „Všem účtuji stejně, podle skutečně zpracovaných kubíků. Nebudu dělat výjimky.“

„Budete, protože jste to měl ve ztížených podmínkách,“ prohlásil děda. „Vytrhl jste nám trn z paty. Tohle žluté svinstvo je jedovaté i pro lidi.“

„A co s ním budete dělat?“ zajímal se bagrista.

„Už jsem volal do vsi,“ řekl děda. „Přijede sem traktor s pluhem a všechno to zaorá, aby se to zbytečně nevypařovalo a neotravovalo to vzduch.“

„Ale pak to zůstane pod zemí!“ namítl bagrista. „Vždyť to způsobí ekologickou katastrofu obrovského rozměru!“

„No – tak tady pár let nic neporoste,“ pokrčil rameny děda. „Nám šlo vlastně jen o ten strom. Jestli ten vydrží, bude všechno v pořádku.“

„To je vůbec divný strom!“ prohlásil bagrista. „Ještě jsem takový neviděl!“

„Kdybyste se někdy podíval do Ameriky, tam takhle vysoké sekvoje rostou,“ ujistil ho děda.

„No jo, ale sekvoje v Čechách?“

„Brambory také dřív rostly jenom v Americe,“ ujistil ho děda.

„A co jste to předtím říkali o nějakých veverkách?“ zajímal se bagrista.

„To je náš znak,“ ukázal mu děda ledabyle na emblém veverky na vratech. „My si všichni říkáme »veverky«, víte? Je to od toho, jak lezeme na stromy.“

Bagrista se s tím vysvětlením spokojil. Poskládal miniaturní bagříček do přívěsu za svým osobním autem, ale před odjezdem ho děda Čestmír ještě pozval do chalupy.

„Pojďte se umýt!“ nabídl mu. „To žluté svinstvo není zdravé!“

„A co ty děcka?“ rozhlédl se najednou, ale s údivem zjistil, že stojí na poli vedle stromu s dědou sám.

„Děcka?“ usmál se děda. „To víte, děcka dnes často uplatňují vlastní rozum, ale jestli daly na mé rady, pak se už ráchají v moři. Potřebují ze sebe také co nejrychleji spláchnout! Ani my nemáme s umytím proč váhat.“

„V moři?“ opakoval po něm nedůvěřivě bagrista.

„Jo, v moři,“ potvrdil to děda Čestmír. „Nevšiml jste si, jak bleskově se dokážeme všichni přemisťovat? Vzdálenosti přitom nehrají roli. Pojďte raději ke mně, musíte to ze sebe smýt. A jistě nepohrdnete obědem?“

„Ten jsme si nevyjednali,“ namítl bagrista.

„Ale zasloužil jste si ho. Víc než si uvědomujete!“ ujistil ho děda.

„Jak myslíte,“ podvolil se bagrista.

Policie tentokrát přijela ještě neochotněji a dorazila až ve chvíli, kdy už bagrista pozemek družstva »Sciurus« opouštěl. Pro jistotu ho zastavili a lustrovali, jenže tam bylo všechno v pořádku.

„Jé, vy jste přece jen přijeli?“ přivítal je děda Šupík nevlídně. „Vás si pošlu pro smrt a budu mít jistotu dlouhého věku!“

„Co se tady dělo?“ zeptal se ho komisně starší policista, hodností kapitán.

„Nějaká banda tu úmyslně způsobila ekologickou havárii,“ sdělil mu děda, jako kdyby se ve vzduchu ještě nenacházel zápach žlutého jedu. „Tohle jedovaté svinstvo nám otrávilo ovce. Kde jste se ale courali, když jsem vás volal?“

„Měli jsme jiný případ,“ odsekl kapitán.

„A to jste na celé Čechy jen vy dva?“ zeptal se ho děda nevinně.

„Ten případ byl složitější a důležitější!“ odsekl opět kapitán.

„Byl v tom také útok střelnou zbraní?“ zeptal se ho děda a dovedl ho ke spálené cisterně, z níž se ještě kouřilo. „Vidíte tady ty dva mašinkvéry? Nesahejte na ně, leží přímo v kaluži toho jedu, kterým to tady ta banda kropila.“

„Myslíte, že je to jedovaté?“ zeptal se nejistě policista.

„Podívejte se tamhle!“ ukázal děda stranou. „Postříkali tím i naše ovce. Dvě jsou v posledním tažení a řekl bych, že pojdou všechny. Nesahejte na to, nebo budete mít potíže i vy!“

„Ale to by se mělo odborně asanovat!“ vyhrkl druhý policista.

„To jsme už udělali,“ ujistil ho děda. „Použili jsme na to protijed. Jenže jsme to zaměřili blíž ke kořenům. Jde nám totiž o ten strom, rozumíte? Ovcí je taky škoda, ale kdyby se něco stalo tomu stromu, byla by to pro nás katastrofa.“

„Neřekli jste ale, že se tady střílelo!“ ztvrdl úsměv policistovi.

„Však se tu také nestřílelo,“ podotkl děda. „Jen tím pár chlapů vyhrožovalo. Pak nám pokropili strom tímhle sajrajtem a odjeli.“

„Jak to, že tu zůstala spálená cisterna a dvě auta?“ zajímal se policista.

„Zřejmě za sebou zametali stopy,“ pokrčil rameny děda. „Ani bych se nedivil, kdyby auta i cisterna byly kradené. Poslyšte, tohle nebyla náhodná akce obyčejných vandalů, to byl cílený útok. Za normálních okolností by ten strom brzy uschl. My sice doufáme, že přežije, ale museli jsme použít protijed, který je mimochodem sám také jedovatý. Počítáme s tím, že se ty jedy vzájemně vyruší, ale takové reakce jsou přece jen riskantní. Naštěstí po spádnici neleží žádné studny a než se voda někam proklube, měla by se sama vyčistit. Ale vyšetřit byste to měli pořádně, jinak to příště bude ještě horší a také by tu mohla ležet hromada mrtvol!“

„Vy chcete někoho zabít?“ vyjel si na dědu ostře policista.

„Těmi mrtvolami myslím nás,“ odrazil ho děda. „Minule nám jiní vyhrožovali masakrem motorovou pilou, taky nic příjemného. Dneska měli šestnáct mašinkvérů. Vy to pořád berete na lehkou váhu, ale jestli se to bude příště stupňovat, přijdou ještě s něčím horším. A na seznam viníků se pak dostanete i vy!“

„No dovolte!“ ohradil se policista. „My vám tady přece vůbec nic neděláme!“

„Právě proto!“ odsekl děda.

Poradu uspořádali na obvyklém místě ve světě veverek, ve vesnici, kterou měli od veverek jako základnu prázdninových táborů.

„Zdá se, že jsme narazili na opravdu odhodlané protivníky,“ řekl děda vážně. „Ti se nezastaví ani před vraždami!“

„Ale co chceš dělat, Česťo?“ ptala se Věrka. „Zatím jsme obě akce přečkali jakž takž ve zdraví, i když ještě nevíme, jak dopadne Šozune. Věřím, že protijed účinkuje spolehlivě. Ale děsí mě, s čím přijdou příště!“

„No právě!“ vzdychl si děda.

„My nesmíme čekat, s čím přijdou příště!“ přispěl do diskuse zamračený Jirka. „Musíme těm bestiím dát najevo, že se nebudeme bránit jen pasívně jako dosud.“

„Co bys jim chtěl dávat najevo?“ ožil trochu děda.

„Víme přece, kdo je ten grázl, co na nás pořád útočí!“ odvětil Jirka. „Měl bych návrh – dát mu ochutnat odplatu. Sám jsi přece říkal, že máš chuť něco jim odvést!“

„Jenže – kde se do toho vloží mašinkvéry, tam už jde o krk,“ namítl děda. „Na sílu přece nemůžeš odpovědět větší silou. To by vedlo jedině ke stupňování síly a na to jsme příliš malý a slabý soupeř. Kdo si co bude dělat z několika veverek?“

„Možná jsme veverky,“ řekl Jirka. „Jenže veverky ve světě Siruzgos vyhubily i silnější predátory! Naši protivníci očekávají malé ustrašené tvorečky. Ukažme jim tedy zuby! Ať vidí, že i veverky mohou být šavlozubé!“ řekl Jirka.

„Jak to myslíš?“ nechápal děda. „Jakmile půjde o krev, jsem proti!“

„Nemusí jít o krev!“ namítl Jirka. „Půjde jen o peníze. My máme pár milionů, oni mají miliardy. Proto v soutěži zbraní zatím vedou. Udělejme tedy něco, aby měli těch miliard méně! Postarejme se, aby na další zbraně už neměli peníze!“

„Co tím myslíš?“ ožil trochu děda.

„Podle internetu víme, kde všude má ta firma své supermarkety,“ rozvíjel Jirka svou myšlenku. „Jsou jenom v Čechách a v Německu. Co když do každého položíme kotvu »gech«, abychom je mohli navštívit skokem kdykoliv?“

„Chceš u nich nakupovat? Proč?“ ptala se Anka.

„Nechci u nich nakupovat,“ odvětil Jirka. „Ale jedné noci bych ve tři ráno do každé prodejny donesl pět kanystrů benzínu a podškrtl je. Chtějí mít válku, ať ji tedy mají! Když jim všechny supermarkety v jeden den vyhoří, ocitnou se bez prostředků a nebudou mít finance na vymýšlení dalších lumpáren!“

„To má jen jednu vadu,“ řekl děda po krátkém zamyšlení. „Ti mají jistě všechny provozovny dobře pojištěné. Proti všemu, tedy i proti ohni. Pojišťovna zaplatí škody, oni všechno opraví nebo postaví znovu a budou na tom jako předtím.“

„Nebudou,“ řekl Jirka s přesvědčením o své myšlence.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se ho děda. „Myslíš si snad, že nejsou pojištěni?“

„Očekávám, že jsou,“ připustil Jirka.

„Nebo si myslíš, že taková hromadná akce položí i pojišťovnu?“

„To jistě ne,“ řekl Jirka. „Pojišťovny se přece jistí i mezi sebou. Věřím, že jim pojišťovna – nebo více pojišťoven – všechny škody zaplatí.“

„Takže je to jak říkám,“ řekl děda. „Pojišťovny to těm grázlům zaplatí a budeme tam kde jsme byli!“

„Nebudeme,“ řekl Jirka. „Zapomínáš na dvě věci. Jednak ti grázlové nemohou být tak pitomí, aby to nepochopili jako naši protiakci!“

„No právě – a vrhnou se na nás jako vosy, kterým kopneš do hnízda!“ řekl děda.

„Na koho se vrhnou?“ ušklíbl se Jirka. „Snad ne na tebe, na Věrku a Vojtu? Což jim nedojde, že vy tři byste takovou diverzní akci provést nemohli? Ba ne, nejsou tak pitomí, aby nepochopili, že narazili na něco neznámé. A když pochopí, že by to příště mohlo dopadnout hůř... nechci nikomu ublížit, proto ty požáry ve tři v noci, kdy tam budou nanejvýš noční hlídači, kteří ničemu nezabrání, i kdyby nás při tom viděli!“

„Myslíš – vylekat je, aby si už netroufli?“ zeptal se Vojta.

„Přesně tak!“ usmál se Jirka. „Proto navrhuji všechny supermarkety najednou! Je nás sice málo, ale s kotvami stihneme víc než jeden ohýnek za noc!“

„Moc se mi to nelíbí,“ zavrtěl hlavou děda. „Jednak by to byla strašná škoda... ale dobře, zasloužili by si ji... Ti hlídači mohou být ale ozbrojení!“

„Mohou,“ připustil Jirka. „Ale nemohou být všude! A pokaždé půjde o pět nebo šest vteřin. Než se vzpamatují, budeme pryč. A i kdyby nás načapali přímo na místě, není problém položit do každého obchoďáku kotvy dvě, dost od sebe vzdálené. Když nás přichytí na jedné, seběhnou se tam – a na druhé kotvě bude klid!“

„No dobře, připustím, že bys to zvládl,“ řekl děda. „Ale čeho tím dosáhneš? Jen je rozdráždíš.“

„Nejen to,“ řekl Jirka. „Pořád ještě předpokládáš pitomce v pojišťovnách. Ale ani tam nesedí troubové! Na takové hromadné škodě se i pojišťovna citelně prohne!“

„Prohne se, ale zaplatí!“ namítl děda.

„Prohne, zaplatí, ale nikdo už ji nedonutí, aby ty nové objekty znovu pojistila proti ohni!“ řekl Jirka. „Buď je pojistí proti všemu kromě ohně, nebo vůbec ne. Nebo si myslíte, že si pojišťovny tisknou peníze jako banky?“

„No a?“ namítla Anka. „Tak je nepojistí!“

„Jenže když ti grázlíci nebudou mít krytá záda, nemohou pokračovat ve válce!“ řekl Jirka. „Jsou to gauneři, ale ne kamikaze! Jistě si uvědomí, že po druhém ohni by z nich byli žebráci!“

Měl to zkrátka promyšlené do detailu.

„Pak ale může proti nám zaútočit jiná firma!“ namítl děda, i když trochu chabě.

„Předpokládám, že po takové akci pojišťovny všem drasticky zvednou pojistné proti ohni,“ řekl Jirka. „To se neutají, ale rozkřikne. Nezapomínejme, nikdo na světě nebude mít nejmenší páru, kdo za tím stojí! Nemohou riskovat podezírat jen jednoho dědu – promiň Česťo – a pár vyžlat školáčků – nebijte mě, kluci, ale my vážně nejsme organizace, která na něco takového má! Každý bude hádat, že se do toho obula velká špionážní agentura. Budou zoufale pátrat, kdo za tím stojí. Nic neobjeví, ale právě to pochopí jako hlubokou poklonu neznámým špionům. Proti neznámu se strašně těžko bojuje. Máme výhodu, že svého nepřítele známe, ale on nás ne.“

„To by mohlo fungovat!“ zhodnotil to Vojta.

„Dobrá, zkusíme to!“ připustil i děda.

Novinové titulky se předháněly v přinášení zpráv, jedna senzačnější než druhá. Ale kromě očividných faktů, jako byly miliardové škody a podivné zaměření na jeden jediný obchodní řetězec, nepřinesly nic, co by sem vneslo nějaké světlo.

Že by šlo o válku gangů? Pravda, každému konkurenčnímu řetězci by se hodilo, kdyby jeden – a raději více z nich – skončily a zbankrotovaly. Ale na druhé straně to už přesahovalo rámec slušného konkurenčního boje. Takový vandalský útok je přece větší kalibr než drobné fauly a podrazy, kterými se konkurenti jinak běžně kočkují!

Že selhaly bezpečnostní kamery, ani to nebylo nic divného. Mohlo to být tím, že je měly supermarkety nainstalované už dávno, takže šlo o starší modely kamer.

Milionová odměna v eurech nejspíš nepozná majitele nikdy, protože nikoho ani nenapadne, že všech sto šest požárů v téže noci má na svědomí parta dvanácti kluků.

No – s přispěním jednoho staršího pána, který kluky nejenže neokřikl, když tu žhářskou akci vymýšleli, ale který s nimi souhlasil a dokonce jim pomáhal nakoupit po mnoha různých benzínových pumpách plastikové kanystry i s benzínem.

Významný byl rozdíl mezi českým a německým policejním prezidentem. Němec pocítil zodpovědnost a odstoupil, český se k rezignaci vyprovokovat nedal. Oba byli přitom ve vyšetřování platní úplně stejně – totiž vůbec.

Šéfové nadnárodního obchodního řetězce, postižení žhářstvím, však pochopili, že asi někomu šlápli na kuří oko. Že by to mělo souvislost s tím otráveným stromem? Ale ne, tam šlo přece o chudáčky, kteří by na takovou propracovanou akci neměli. Za tím musí být někdo silnější!

Ano, ale kdo?

Ačkoliv – ani ti chudáčci nebyli bezbranní, když se z dvacetičlenného komanda vrátilo jen devět chlapů a s očima navrch hlavy vykládali, co se tam dělo za záhady, jak chlapi jeden po druhém mizeli...

Úkol však splnili, kolem stromu vylili celou cisternu »defoliantu«, což by stačilo vyhubit i čtvereční kilometr lesa... Auta zaplatí pojišťovna, tak o co jde? Jen úspěchy se přece počítají!

Ale mohl je někdo chránit. Někdo mocnější. Sice ho velice dobře naplánovanou náhlou akcí zaskočili, překvapení vyšlo na sto procent, ale jestli všechny požáry byly odplatou, pak byla hodně tvrdá! Takového protivníka není dobré dráždit!

Nejlepší bude zalézt do ulity a počkat, až co se ukáže.

Mohlo by to dopadnout hůř...

První dny chodili všichni pozorovat strom Šozune snad každou hodinu.

Tráva na celém pozemku do rána zežloutla a uschla, žlutá oblast se rozšířila i za okraje do sousedních pozemků, ale listí stromu Šozune bylo zelené jako dřív. Podle všech známek se strom vůbec nechystal uschnout.

Další dny proto už jen zběžně očima přelétli korunu, zda někde nežloutne listí.

Nic takového se ale nedělo, ačkoliv dole pod stromem se všechna tráva změnila na prach a jako potvrzení, že šlo skutečně o jed, do druhého dne pošly všechny ovce. Následujícího dne si je odvezla přivolaná kafilerie a tím nadobro skončil chov ovcí na trávě pod stromem Šozune. Upřímně řečeno, tráva začala schnout již předtím, neboť strom nepropustil žádnou vláhu, takže by ovce tak jako tak neměly pastvu. Vandalové konec chovu ovcí jen trochu urychlili.

Teprve osmého dne dostal děda Šupík poštou písemné vyrozumění od Policie České republiky o odložení případu vandalství z důvodů nedostatku důkazů.

„Od začátku jsem tvrdila, že ti lemplové nic nevyšetří!“ řekla Věrka pohrdavě, když jim děda policejní dopis přečetl.

„Vždyť je to přece vynikající!“ prohlásil naopak děda.

„Nevidím nic vynikajícího na neschopnosti policie!“ opáčila Věrka.

„Jenže nám se to hodí,“ řekl děda. „Když naše Policie bezradně odložila případ, kde měla spousty hmatatelných, i když očividně ignorovaných stop, pak ale v žádném případě úspěšně nevyřeší požáry supermarketů, kde žádné stopy nemá!“

„Děda má pravdu,“ přidal se Vojta. „Neschopnost naší velectěné Policie nahrává především lumpům, ale když už jsme se těmi lumpy stali i my, je to určitě výhoda.“

„My jsme si nezačali!“ odsekla Věrka.

„Nezačali,“ přikývl Vojta. „Ale využili jsme právě té neschopnosti naší Policie, abychom si sami zjednali spravedlnost. Nemá se to, ale jinak to nešlo.“

„Ono se toho vůbec nemá...“ řekla Věrka. „Pro nás je hlavní, že Šozune nejspíš to darebáctví přežije.“

„Dokonce se mi zdá, že po tom »zalévání« roste rychleji!“ ušklíbl se Vojta.

„To se ti nejspíš nezdá, protože se ty dva jedy vzájemně vyrušily a ve výsledku to dalo jakési hnojivo,“ řekla Věrka.

„Bravo!“ komentoval to Vojta.

„Ještě by mě zajímalo, co děda udělal s těmi, co odsud odnesl,“ dodala Věrka.

„Poslal jsi je také do Čečenska?“ dychtil vědět i Vojta.

„Ne,“ zamračil se děda. „Na vteřinu jsem uvažoval poslat tam ty, co obsluhovali cisternu. Jenže jsem si hned řekl, že ti darebáci dobře vědí, co dělají, takže by pro ně nebyl výlet do Čečny dost velkým trestem. Ti druzí zase byli ozbrojení a ještě by tam vyvolali ozbrojený konflikt – Čečenci by si jistě nenechali líbit, aby jim tam pobíhali chlapi s americkými automaty. Mám ještě horší místo. Všechny jsem odnesl na ostrov »Zanech-vší-naděje«. Ještě jsem vám o něm nevyprávěl?“

„O nějakém ostrově jsi nám už povídal,“ připustil Vojta. „Není to ten, co kolem něho vartují žraloci?“

„Ne, to je »Pátkův ostrov«,“ opravil je děda. „Ale kolem »Zanech-vší-naděje« je také žraloků víc než dost a navíc není ani z nejvyšší hory vidět žádný sousední ostrov, naděje na vysvobození jsou tedy ještě menší. Doufám, že se tam všech jedenáct už setkalo a že se vzájemně nepostříleli.“

„Mají pušky, mohou si něco ulovit,“ vzdychla si Věrka.

„Jenže na tom ostrově nepobíhají ani kozy,“ vzdychl si i děda. „Možná tam jsou nějací varani, ale lovné zvěře je tam pomálu. Zbývá jim různé ovoce. Jo – a protože umíme létat a nezadrží nás ani žraloci, byl jsem se podívat i po sousedních ostrovech. Dva nejbližší, také neobydlené, jsou až pod obzorem, ale žraloci tam nikoho nepustí. Aspoň je ušetří zklamání. Další jsou pak ještě dál.“

„Budou mít po čem toužit,“ zhodnotil to Vojta.

„To tedy budou,“ řekl děda zamyšleně. „Možná se po nich za rok podívám. Jsou tam jako ve vězení, ačkoliv tam nejsou žádné mříže ani ploty, nehlídají je tam dozorci a »vězňové« mají dokonce zbraně.“

„Možná to budou mít horší než v českých věznicích,“ mínil Vojta. „Nikdo jim nedá kafíčko, není tam žádná posilovna, mobily budou jistě bez signálu...“

„Ani dílek,“ přikývl děda.

„...žádné balíčky, návštěvy, hlídači jsou žraloci a nedají se podplatit... jak dlouho je tam chceš nechat?“ dokončil Vojta.

„Zachraňovat je odtud nemíním,“ řekl děda. „Mimo jiné nevím, kolik jim zbývá munice. Jsou ozbrojení a nebezpeční, takové je škoda zachraňovat.“

„Tomu se dá říkat trest!“ přikývla i Věrka.

Errata:

22.07.2021 13:13