Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverčí příhody pro děti a vnoučata Veverčí-příhody   Bajky pro děti Václav Semerád © 2017-2018 Václav Semerád, Praha © 2018 Barbora Brunnerová Nakladatelství: Nová Forma Jak se veverky probudily

Ve vysokém kmeni břízy na kraji lesa byla dutina. Prostě díra, kde snad dřív rostla nějaká větev, ulomená větrem. Dřevo se časem změnilo v troud, vyhnilo a vznikla díra.

Veverky v pelíšku

V té díře byl malý pelíšek a v něm spaly tři malé veverky. Byly to tři veverčí sestřičky, každá jinak zbarvená, jak to u veverčat bývá. Jedna byla shora zrzavá, jen bříško měla bílé a sestřičky jí říkaly Zrzečka, druhá byla celá nenápadně šedivá, proto jí říkaly Šedivka a třetí byla tak trochu dohněda a ostatní jí říkali Hnědulka. Veverky byly ještě malé, ale velice zvědavé, i to je u nich normální.

Jednoho rána spaly neobvykle dlouho. Nikdo je nebudil, jak byly zvyklé. Veverčí maminka jim nepřinesla vůbec nic k jídlu, ale co hůř, vůbec nepřišla. To se u veverek občas stává. Někdy je to neštěstím, když starou mámu veveřici někdo uloví. Mohla by to být liška nebo i kuna, ty číhají na neopatrná zvířátka a když je chytí, odnesou si je do doupěte a sežerou. Ale mohlo by to být i jinak. Zvířecí rodiče se o děti starají jen zpočátku, dokud se o sebe mláďata nedokáží postarat. Až jednoho dne usoudí, že jsou mláďata dost velká, nechají je být, ať se o sebe starají. U ptáků to bývá jasnější. Jakmile se ptáčátko naučí létat, povinnost rodičů starat se o ně končí. U jiných zvířátek to není tak zřetelně spojené s uměním létat, ale každé mládě se v lese jednou osamostatní.

Když tedy veverčí máma nepřišla a nepřinesla veverčatům snídani, pak se jí buď něco stalo, nebo už byla veverčata dost velká, aby se začala starat. A nejspíš to tak bylo, protože veverčí máma si už pár dní občas stěžovala, jak je shánění pochoutek den ode dne těžší. Veverky už nepily mlíčko, jako zpočátku, ale všechny tři už měly zuby, že si dokázaly rozlousknout i ořech.

„Jo, holky, vypadá to na to, že se musíme starat samy,“ zhodnotila to Zrzečka, když máma veveřice nepřinesla ani oběd.

Pořád ještě ležely ve vyhřátém pelíšku, ale hlad již na nich pomalu začal pracovat a veverkám začalo kručet v břiše hlady.

„Nemohlo to počkat do zítřka?“ protahovala se vzadu v pelíšku Hnědulka.

„Mohlo, když do zítřka vydržíš o hladu,“ ujistila ji Zrzečka. „Ale já mám hlad už teď. Která jdete se mnou?“

Hlad měly všechny tři a v pelíšku nezůstala žádná. A to je co říci! Pelíšek byl měkký, vyhřátý, zatímco venku bylo ještě chladno. Jenže hlad byl horší než zima. Zima se dá vydržet, zvlášť když měly všechny tři pěkně huňaté kožíšky. Veverky tedy vylezly z pelíšku a koukaly, kde je pro ně něco k snědku.

Brzy na jaře v lese velký výběr plodů nenajdete, ale veverkám stačí okusovat mladé lístečky. Naštěstí je našly i na bříze. Nakrmily se pupeny a vrátily se do pelíšku.

„No jo,“ řekla Šedivka, „budeme se ale muset vypravit dál do lesa. Nemůžeme okousávat pořád jen naši břízu. Jednou to jistě snese, dvakrát možná taky, ale kdybychom ji okousávaly pořád, uschla by nám. A to přece nechceme!“

Rozhodly se tedy, že od zítřka budou chodit dál do lesa, aby si rodnou břízu šetřily. V lese je stromů habaděj, jistě najdou jiné sladké zelené pupeny.

Musí se o sebe postarat samy.

Errata:

11.08.2021 23:06