Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverky a kotě Mourek

Jednoho rána veverky vzbudil podivný nářek. Někdo v lese tak usilovně naříkal, až veverky vykoukly z pelíšku. Dole na zemi stálo malé zvířátko, ustrašeně se kolem sebe rozhlíželo a tenkým hláskem naříkalo.

„Mňááu, mňááu, já se bojím!“

Z nedalekého pelíšku opatrně vykoukli zajíčci, ale zvířátko se jich polekalo.

„Mňááu, mňááu, nechte mě, nikomu nic nedělám!“

Pak nedaleko zadupal ježek Jehlička, ale zvířátko se polekalo ještě víc. Nakonec seběhly z břízy veverky a přiběhly až k němu.

„Nás se neboj, my ti neublížíme,“ chlácholily je. „Co jsi vlastně zač? Sem mezi nás do lesa přece nepatříš!“

„Mňááu, mňááu, já jsem se ztratíííl,“ plakalo zvířátko.

„To vidíme,“ řekla Zrzečka. „Ale co jsi zač?“

„Já jsem kocour Mourek!“ řeklo hrdě zvířátko.

„A nejsi na kocoura maličký?“ vzpomněla si Šedivka na své výlety do města. Viděly tam přece pár koček i kocourů, jenže mnohem větších.

„Já jsem kotě, kocourek kotě Mourek,“ přiznal kocourek.

„To už je lepší,“ kývly veverky. „Kotě není kocour, to ti uvěříme. A odkudpak jsi?“

„Já nevím,“ zase natahoval Mourek. „Bydlím v domečku, máma Číča už mě jistě hledá, ale já nevím, kde to je!“

„A proč se nevrátíš stejnou cestou, kudy jsi k nám přišel?“ navrhla mu Hnědulka.

„Když já nevím, kudy jsem přišel,“ fňukl Mourek.

„Jak je to možné?“ nechápala Zrzečka. „Když jdu na průzkum, první, na co musím dávat pozor, je přece cesta zpátky!“

„Běžel jsem za motýlkem, abych si s ním popovídal, ani nevím, kudy. Tady mi motýlek uletěl a já jsem se ztratíííl, mňáááu, mňáááu! Máma Číča už mě jistě hledá, ale asi neví, že jsem tady, mňáááu!“

„Chtěl sis povídat s motýlkem?“ vrtěla hlavou nechápavě Šedivka. „Motýlci přece nemluví!“

„Však on taky nemluvil, i když jsem ho prosil, aby mi odpověděl,“ stěžoval si Mourek.

„To je těžké, motýlci prostě nemluví,“ opakovala Šedivka. „A ty ses kvůli němu ztratil... jsi zkrátka ještě malé, hloupoučké koťátko, když si nepamatuješ kudy domů. Ale odkud tedy jsi?“

Já jsem se ztratíííl!

„Já nevím, já jsem se ztratíííl, mňáááu!“ začal zase naříkat kocourek Mourek. „Neznám to tu, bojím se a mám hlad!“

„Máš hlad?“ zeptala se ho Šedivka. „Počkej tady, něco ti přinesu!“

Vyskočila a zamířila do nejbližší zásobárny. Mourek utichl a čekal, co bude. Šedivka ale byla rychle zpátky a nabídla mu dva lískové oříšky.

„Co s tím?“ nevěděl si rady Mourek.

„Tu skořápku rozkousneš, zuby máš! Sněz jenom to jadýrko uvnitř,“ radila kotěti.

Problém byl, že kotě mělo zuby, ale proti veverčím malé a slabé. Chvíli s oříškem zápasilo, ale pak ho vrátilo. Oříšek neměl ani škrábnutí.

Veverky tedy rozlouskly skořápku a podaly kotěti jadérko, ale ani na to jeho malé zoubky nestačily.

„Mňááu, mňááu, já piju jen mlíčko!“ stěžovalo si kotě.

„A proč se touláš po lese, když jsi tak maličký?“ peskovala ho Hnědulka. „Malá koťata se mají držet doma u kočky!“

„Nech ho,“ zastala se kotěte Šedivka. „Nebo nám zopakuje ten příběh s motýlkem mňááu, copak si ho nepamatuješ? Teď to říkal!“

„Myslím, že musel přijít z města,“ uvažovala nahlas Zrzečka. „Městečko je nejblíž, těžko by sem přišel na těch svých malých nožičkách z větší dálky. Zavedeme ho k prvním domkům města a tam si snad vzpomene, kudy domů!“

Jenže kotě bylo utahané a hladové a jediné, co vědělo, bylo že předtím za motýlkem běželo strááášně daleko.

„A vylezeš aspoň tamhle na kopeček?“ ukázala mu Zrzečka. „Není to daleko!“

„Ale tam není náš domeček!“ namítlo plačtivě kotě.

„Není tam domeček, ale máme tam rogallo,“ řekla Zrzečka a táhla kotě do vršku. Naštěstí se nechalo táhnout za pacičku do kopce i když nechápalo, co je to rogallo. Nahoře Zrzečka rogallo rozložila, pečlivě je prohlédla, aby nebyla naprasknutá tyč a natržený igelit, a pak řekla:

„Chytni se tady té tyčky! Drápky snad máš! A drž se, bude fofr!“

„Co je to fofr?“ ptalo se zvědavě kotě Mourek, jenže to už si Zrzečka hodila rogallo i s Mourkem na ramena a rozbíhala se s ním po svahu proti větru.

„Ale tam přece taky nebydlíme!“ kňoural Mourek, jenže vtom zafoukal vítr, rogallo se vzepjalo a najednou byly koruny borovic pod nimi a stoupavý proud vzduchu je vynášel nahoru.

„Mňááu, mňááu, já spadnu, já se bojím!“ mňoukal žalostně Mourek.

„Nebreč a drž se!“ okřikla ho Zrzečka, která se teď starala, jak chytit nejvýhodnější stoupavý proud a vyletět co nejvýš.

„Už vím, mňááu, mňááu!“ naříkal Mourek. „Ty jsi jistě orel a chceš mě sníst!“

„Žádný orel nejsem!“ okřikla ho Zrzečka a točila ostrou zatáčku, aby se udržela v největším stoupavém proudu. „Orel má větší křídla, ale hlavně velký zobák. Mám snad zobák?“

Kotě umlklo. Veverka opravdu neměla zobák, tak to snad není orel.

Jenže Zrzečka už nabrala výšku, udělala ještě jednu otočku a pak zamířila k městu, které bylo z této výšky dobře vidět. Klouzali spolu k prvním domkům, jenže rogallo neslo dva, tedy větší váhu, a vítr tu nefoukal proti kopci, aby je zespodu nadnášel, zkrátka nedoletěli. Zrzečka naštěstí měkce přistála na poli, ale dál je rogallo neponese.

„Poslyš, kotě, rogallo nám ušetřilo skoro tři čtvrtiny cesty,“ řekla kotěti. „Támhle už jsou domky, to snad dojdeš!“

„Ale já se pořád bojím!“ namítl Mourek.

„Velcí kocouři se nebojí!“ zarazila ho. „Chceš snad být taky velký kocour, ne? A jdeme!“

Nechali rogallo v polích a zamířili spolu k domkům. Zrzečka si pak rogallo odtáhne do lesa, není přece těžké. Bylo jí ale jasné, že kotě musí dovést až domů.

Krajní domky měly naštěstí kolem sebe zahrádky, rostla na nich tráva a někde i stromky. Zrzečka pořád rozvažovala, co by se mohlo stát. V domcích žijí lidé, ti ale veverky nežerou, takže je ani nehoní. Kočkám by předala kotě Mourka, ať ho zavedou mámě Číče, pak by se s nimi snad dalo jednat. Ale ve městě žijí také psi a těch se veverky musí bát. Psi by je mohli zakousnout.

A jako by to přivolala! Z vrátek jednoho domku vyběhl pes. Nebyl moc velký, ale proti veverce vypadal hrozivě.

„Honem na strom!“ poručila Zrzečka kotěti a sama ihned zamířila k nejbližšímu stromu. V okamžiku byla až nahoře a pak se hned starala, jestli ji kotě Mourek poslechlo. A hned viděla, že je zle! Mourek neutíkal ke stromu, ale přímo k psisku. A pes toho malého tvorečka roztrhá!

„Broku, lehni, mňau!“ zamňoukalo ale kotě na psa.

„Co děláš tady na silnici?“ zavrčel na ně pes Brok. „Máš být doma v pelíšku a ne se toulat! Já vím, kocouři se rádi toulají, ale to s tím brzy začínáš!“

Zrzečka si oddychla. Pes se tedy s kotětem zná a neroztrhá ho! V domech u lidí jsou zkrátka nečekané vztahy mezi zvířaty! Pes kočky nehoní, nekouše a nežere a i malé kotě mu nařídí, aby si lehl a neštěkal!

Jenže veverka na stromě je v pasti. V zahradě je pár stromů, ale nejbližší stromy lesa jsou daleko. Po zemi psovi neuteče, pes je rychlejší. Kotěti neublíží, ale veverku dohoní a zakousne! Naštěstí za ní na strom nevyleze, psi neumí lézt po stromech, ale jinak je nebezpečnější než liška. Vždyť i lišky se psů bojí! Z toho kouká noc na stromě, dokud psa neomrzí vartovat dole a číhat.

„Broku!“ mňouklo ale kotě Mourek na psa. „Tohle je kamarádka z lesa, přivedla mě domů. A dokonce jsme spolu letěli jako ptáci!“

„Mě se neboj!“ řekl pes Brok Zrzečce. „Kamarád mého kamaráda je i můj kamarád! Já kočky nehoním, proč bych měl honit lesní zvířátka?“

To to ale vzalo obrat! Brok kočky ani veverky nehoní! Veverka Zrzečka slezla dolů opatrně, ale Brok se za ní nerozběhl, jen jí s kotětem pacičkami zamávali, když Zrzečka proběhla mezi laťkami plotu směrem k lesu. Natolik přece jen psovi nedůvěřovala, aby šla až k němu, ale Brok ji nepronásledoval a vedl kotě Mourka domů.

To bude mít máma kočka Číča radost!

Není nad to mít dobré kamarády!

Errata:

11.08.2021 23:06