Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Veverky chytají zloděje

Veverky měly zásob hodně, zejména díky šťastné plavbě s lodičkou, ale to neznamenalo, že si od té doby budou jen hrát. Veverkám to totiž nedá, musí pořád něco shánět, i když si občas udělají čas na hraní anebo si uspořádají výzkumnou výpravu za tajemstvími lesa a okolí. Nikdo totiž neví, jaká bude zima. Může být mírná a třeba taková, kde rostou houby i pod sněhem, jenže může být i krutá se silnými mrazy, kdy je všem zvířátkům ouvej.

A tak pochopitelně nevynechaly žádnou příležitost, jak své zásoby rozmnožit. Léto jim přálo, hub rostlo v lese plno, i když je občas chodili sbírat i lidé. S houbami se totiž pojí pravidlo, že se rychle kazí. Když je někdo utrhne ten den co vyrostou, pochutná si na nich, ale třetí den už bývají zplesnivělé a rychle shnijí. Hub je ale v lese tolik, že je těžko někdo úplně vysbírá. A tak, i když lidé nosili z lesa plné košíky krásných hub, pro veverky jich tam zbylo pořád dost. A veverky je sbíraly, nosily je pod skálu, tahaly je nahoru do jeskyňky-sušárny a sušily. A kdykoliv se jim naskytla příležitost, rozmnožily své zásoby i o jiné lesní plody, jako jsou jahody, maliny, ostružiny, šípky a jiné. V lese toho pro veverky roste dost, jinak by tam nemohly žít.

Stalo se ale, že se veverkám zdálo, že jim houby ze sušárny nějak divně ubývají. Že by jim na ně někdo chodil? Ale kdo? Ze všech lesních zvířátek se do veverčí sušárny mohou dostat snad jen ptáci, ale ti přece houby neklovají!

Houby ale mizely, až to bylo zjevné. A veverky se rozhodly na zloděje si počkat. Pochopitelně ne všechny tři, to by ten den nic nenasbíraly, ale »střihly si« o to, která bude číhat poblíž. Los tak určil veverku Šedivku, na kterou vyšla první hlídka.

A to se ví, že se veverka musela dobře zamaskovat, aby si jí zloděj nevšiml. Maskovat se v lese je ale pro veverky maličkost. Zrzečka se nejraději přitiskne k zrzavé kůře borovicových větví, Hnědulka se úplně ztratí na kůře smrků a Šedivka má také široký výběr míst barvy jejího kožíšku, kde si jí málokdo všimne. Chce to jenom tiše ležet a nehýbat se, nebo na sebe upozorní pohybem. Pro neposedné veverky je to těžké, ale když jde o hodně, tak se i neposedná veverka uklidní a leží bez pohnutí.

Šedivka tedy trpělivě čekala ve své skrýši ve větvích, kde ji těžko někdo spatřil, zatímco ona sama měla před sebou skálu s jeskyňkou-sušárnou jako na dlani. V lese byl klid a ticho, jen z dálky bylo slyšet švitoření ptáčků. Šedivku nebavilo jen klidně ležet ani se nehnout, nešlo přece jen o jejich zásoby, ale s nimi o šanci přečkat zimu! Zásoby si dělá víc zvířátek, nejsou všechna zimní spáči, co celou zimu prospí! Ale i ti si musí zajistit zásoby, jen je mají jiného druhu. Zimní spáči se přes léto musí co nejvíc vykrmit, aby měli pod kůží dost sádla. To je totiž jejich zásoba na zimu. Však také na jaře, až se vzbudí, jsou zase hubení a hbitě se začnou zase krmit.

Veverky ale zásoby mít musí, jinak by do jara nevydržely a zemřely by hlady. Proto musí zloděje odhalit. Kdo jim krade zásoby, jako kdyby je chtěl rovnou zakousnout.

Šedivka ležela už skoro hodinu, když najednou spatřila poblíž sušárny pohyb. Přilétla tam straka. Ani straky přece houby neklovou, co by s nimi dělaly, nic nechápala Šedivka. Jenže straka hupsla do sušárny, popadla velkou houbu, pak roztáhla křídla a už s houbou v zobáku odlétala pryč.

Zlodějka! Však se to o strakách povídá a asi to není planá pomluva. Ale co s houbami bude dělat? Straky přece houby neklovou a aby je někde jen tak zahazovala? Zvířátka si přece naschvály nedělají!

V té chvíli přiběhla Zrzečka s velkou houbou. Vyškrábala se s ní po skále do sušárny, kde ji dala k sušení. Šedivka si ji ale tiše přivolala, aby se s ní poradila.

„Houby krade straka!“ oznámila jí výsledek dnešního trpělivého pozorování.

„To snad ne!“ vrtěla hlavou Zrzečka. „Straky přece nežerou houby, co by s nimi dělala?“

„Zkusím to zjistit,“ slíbila jí Šedivka. „Řekni Hnědulce, že se přemístím tím směrem, kterým straka letěla a jestli ji zpozoruji při dalším lupu, zkusím zjistit, co s našimi houbami dělá. Musíme to vědět, jinak nám žádné lesní zvířátko neuvěří a nezabráníme jí krást dál.“

Zrzečka souhlasila a odběhla shánět další houby, zatímco Šedivka opustila svou pozorovatelnu a popoběhla směrem, kudy předtím straka odlétla. Našla si tam jinou skrýš a číhala dál.

A za chvíli opět spatřila straku. Letěla kolem ní a v zobáku měla houbu. Co s nimi ta zlodějka dělá? Přece ji houby neživí, k čemu jí jsou?

Šedivka se opět přesunula, tentokrát až na kraj lesa. To bylo také těžko pochopitelné, straka přece v polích nelétá, co by tam asi dělala? Musela mít nějaký důvod.

Při dalším stračím zlodějském letu ale Šedivka pochopila smysl těch stračích loupeží.

Zlodějka straka

Straka s houbou slétla k doupěti křečka Kchárla. Křeček od ní vzal houbu a za to jí dovolil nabrat si z jeho zásob plný zobák zrní. A zrní straka zobe! Tak je to! Straka kradla houby pro Kchárla! Straka je zlodějka a Kchárl překupník kradených plodů! To se sešli ti dva praví!

Šedivka už věděla dost a rychle se vrátila k sušárně, kde se po chvilce sešly všechny tři. A rozhodly se svolat lesní zvířátka, aby jim oznámily, kdo v jejich lese krade. Kdoví, straka nemusela krást jen veverkám, ale i jiným!

Tak to také udělaly. Svolaly sněm zvířátek, kde pověděly, co mezitím zjistily. To se ví, zvířátka to rozzlobilo, zloděje nemá nikdo rád! A pak to začalo! Kdekoliv se straka zlodějka objevila, hned na ni všichni pokřikovali, ať zloději táhnou jinam, že je tu nikdo nechce!

Straku to pochopitelně rozčílilo. Vždyť se nemohla nikde objevit bez velkého pokřikování: »Zlodějka! Zlodějka! Táhni si jinam, tady tě nechceme!«

Když to trvalo už druhý den, rozhodla se proti tomu něco udělat. Obrátila se na moudrou sovu, která občas dělala soudce.

„Nenechám si nadávat do zlodějek!“ prohlásila. „Jsem čestná straka a chci chránit svou čest u soudu!“

A požadovala po sově, ať veverky za tu pomluvu odsoudí k pokutě. Chtěla okamžitou omluvu a hrst lískových oříšků odškodného.

Sova ale byla moudrá, moudřejší než lidé. Než vynesla rozsudek, chtěla nejprve slyšet obě strany.

„Nenechám si přece nadávat do zlodějek!“ opakovala před ní straka. „Mám svou čest a budu si ji bránit!“

„Až na to, že nám kradla houby se skalní sušárny!“ tvrdila Šedivka. „Viděly jsme ji při tom hned dvě!“

„Houby?“ podivila se pochopitelně sova. „Co by ale paní straka dělala s houbami, když se jimi neživí?“

„Kradla je pro křečka Kchárla!“ tvrdila Šedivka. „Dávala mu houby a on jí dával zrní. A tím už se přece straky živí!“

„To byl přece normální, poctivý obchod!“ bránila se straka. Ani si v tom rozčilení neuvědomila, že se vlastně přiznala.

„Byl to špinavý obchod s kradeným!“ tvrdila Šedivka. „Byl by snad poctivý, kdyby nešlo o houby ukradené z naší sušárny!“

Moudrá sova si tedy zavolala jako svědka křečka Kchárla. Jenže křeček Kchárl dobře věděl, odkud houby jsou. Kdyby mu straka nosila houby čerstvě natrhané, zkazily by se mu, neuměl je totiž sušit. Zato sušených hub už měl plnou podzemní spíž. To ale nechtěl přiznat, proto vzkázal, že k soudu nepřijde a bude si své zásoby ve svém doupěti bránit i před sovou.

„Aha, tak je to tedy,“ přemýšlela sova. „Pan Kchárl nechce svědčit, nejspíš nemá čisté svědomí. Je tu ještě jiný svědek?“

Na to veverky nepomyslely. Svědka neměly.

Zachránil je vrabec, který před sovou ustrašeně vypověděl, že viděl straku letět se sušenou houbou v zobáku a tím potvrzuje veverčí verzi.

„Soud vynese rozsudek,“ prohlásila sova. „Svědectví potvrzuje, že straka kradla. Křeček s ní obchodoval, ale tomu nemůžeme nic prokázat, nemusel vědět, že jde o kradené houby, takže ho musíme považovat za nevinného. Zato straka se provinila hned dvakrát. Jednak kradla a je tedy právem označená za zlodějku. A za druhé žalovala veverky pro pomluvu, jenže se ukázalo, že šlo o pravdu. Pravda nemůže být pomluvou, takže obžaloba je křivé obvinění. A proto se paní straka odsuzuje k pokutě odstěhování z našeho lesa. Beztak by tu nemohla bydlet, když jí všichni říkají »zlodějka« a je to teď už soudem uznaná pravda.“

Lesní zvířátka soud moudré sovy schválila a straka musela poslechnout. Beztak už tu nemohla bydlet. Sebrala si všechno co měla a s rancem „poctivě obchodovaného“ zrní odletěla do jiného lesa.

To zrní ji přišlo setsakra draho!

I křeček Kchárl soud pochválil. Veverky ho sice podezíraly, že věděl o tom, že kupuje kradené houby, a co víc, že straku sám navedl, aby pro něho kradla. Měl přece s nimi roztržku už když se chystal vybírat vstupné u lochnesky. Už tam měl křeček zálusk na veverčí zásoby. Užovka Uršula mu to překazila, ale Kchárl si to jistě dobře pamatoval. Jenže dnes mu to nemohl nikdo dokázat.

Křeček Kchárl byl velice mazaný. Však mu marně zvířátka neříkala »Kmotr Kchárl«.

Ale i chytrák se občas spálí...

Errata:

11.08.2021 23:06