Krásní lidé
|
|
Oheň se zřejmě nešířil. Kouř, který z domku vycházel, byl teď mnohem slabší, než když si ho pan Barnstaple poprvé všiml. Když se přiblížili, objevili mezi roztříštěným zdivem množství zkroucených kousků lesklého kovu a střepin skla. Nápadně se to podobalo výbuchu vědecké aparatury. Pak téměř současně si celá skupinka všimla mrtvoly, která ležela na travnaté stráni za troskami. Bylo to tělo muže v nejlepších letech, nahé až na dva náramky, náhrdelník a opasek, a z úst a nosu mu proudila krev. Pan Barnstaple s jakousi posvátnou bázní poklekl u ležícího těla a zjistil, že srdce už nebije. Nikdy předtím tak krásný obličej a tělo nespatřil.
„Mrtev,“ zašeptal.
„Podívejte!“ vykřikl pronikavě muž s monoklem. „Ještě jeden!“
Ukazoval prstem na něco, co panu Barnstaplovi zakrýval kus zdi. Pan Barnstaple musel vstát a přelézt hromadu sutin, než spatřil druhý nález. Byla to štíhlá dívka, stejně málo oblečená jako onen muž. Zřejmě ji něco s obrovskou prudkostí mrštilo o zeď a okamžitě ji to zabilo. Obličej zůstal zcela neporušený, ačkoliv měla vzadu proraženou lebku; dokonalá ústa a šedozelené oči byly pootevřené a dívka měla výraz někoho, kdo ještě stále přemýšlí o nějakém obtížném, ale zajímavém problému. Nevypadala vůbec jako mrtvá, jenom nevšímavě. V jedné ruce ještě stále držela nějaký měděný nástroj se skleněným držadlem. Druhá ruka ležela natažená a ochablá.
Několik vteřin nikdo nepromluvil. Jako by se báli přerušit pochod jejích myšlenek.
Pak zaslechl pan Barnstaple za sebou velmi tichý hlas pána, který vypadal na duchovního: „Jakou má dokonalou postavu!“
„Připouštím, že jsem se mýlil,“ řekl pan Burleigh rozvážně. „Mýlil jsem se... To nejsou pozemští lidé. Jasně. A tudíž nejsme na Zemi. Nedovedu si představit, co se stalo, ani kde jsme. Nikdy jsem neváhal odvolat svůj názor, když jsem se setkal s dostatečnými důkazy. Svět, v kterém se nacházíme, není náš svět. Je to něco –“
Odmlčel se. „Je to skutečně něco nádherného.“
„A společnost z Windsdoru,“ řekl pan Catskill bez jakékoli patrné stopy lítosti, „musí obědvat bez nás.“
„Ale pak,“ řekl pán, který vypadal na duchovního, „v jakém světě jsme se to octli a jak jsme se sem dostali?“
„V tomto bodě,“ řekl pan Burleigh jemně, „se ptáte na něco, co naprosto přesahuje mé ubohé hadačské schopnosti. Jsme v nějakém světě, který se podivuhodně podobá našemu světu a podivuhodně se mu nepodobá. Musí být v nějakém vztahu k našemu světu, nebo bychom zde nemohli být. Ale v jakém může být vztahu, to je pro mne, přiznávám, beznadějná záhada. Možná že se nacházíme v nějaké jiné prostorové dimenzi, než jaké známe. Ale moje ubohá hlava se mi motá při pomyšlení na tyhle dimenze. Jsem – jsem zmaten – zmaten.“
„Einstein,“ prohodil výstižně a se zřejmým sebeuspokojením pán s monoklem.
„Přesně tak!“ řekl pan Burleigh. „Einstein by nám to mohl vysvětlit. Nebo by se mohl pokusit o objasnění milý starý Haldane a zamotat nás do toho svého sádelnatého hegelianismu. Ale já nejsem ani Haldane, ani Einstein. Jsme tu v nějakém světě, který ze všech praktických hledisek i z hlediska našeho víkendového pozvání znamená vlastně Nikde. Nebo je-li vám milejší řecký překlad toho slova, jsme v Utopii. A protože nevidím žádný zřejmý způsob, jak se z ní zase dostat, myslím, že nám jako rozumným bytostem nezbývá nic jiného než se podle toho zařídit. A vyčkávat vhodné příležitosti. Je to rozhodně nádherný svět. Jeho krása je ještě větší než celý ten zázrak. A žijí tu lidské bytosti – inteligentní. Soudím podle všeho toho materiálu, který kolem nás leží, že je to svět, kde se pěstuje experimentální chemie – pěstuje se věru až k tomu krutému konci a – za téměř idylických podmínek.
Chemie a nahota. Cítím povinnost se přiznat, že se mi zdá jenom otázkou osobního vkusu, zdali máme považovat tyto dvě osoby, které se tu podle všeho právě vyhodily do povětří, za řecké bohy nebo za nahé divochy. Já se přikláním k řeckému bohu – a bohyni.“
„Až na to, že je trochu těžké mluvit o dvou mrtvých nesmrtelných,“ zapištěl pán s monoklem tónem člověka, který přebíjí protivníka.
Pan Burleigh se chystal odpovědět, a soudě podle jeho rozladěného výrazu byla by jeho odpověď káravá. Ale místo toho prudce vykřikl a obrátil se, aby se podíval na dva nové příchozí. V témž okamžiku si jich všimla celá skupinka. Nad troskami stáli dva zcela nazí Apollónové a hleděli na naše pozemšťany s úžasem aspoň tak velkým, jaký vyvolali sami.
Jeden z nich promluvil a pana Barnstapla nevýslovně ohromilo, že mu zvučí v hlavě slova, kterým rozumí.
„Rudí bozi!“ zvolal Utopijec. „Co jste to za tvory? A jak jste se dostali do našeho světa?“ (Anglicky! Bylo by daleko méně ohromující, kdyby mluvili řecky. Ale skutečnost, že mluví vůbec nějakým známým jazykem, vzbuzovala nevěřící úžas.)
Pan Cecil Burleigh byl z celé skupinky nejméně vyveden z míry. „Teď můžeme doufat,“ řekl, „že se dozvíme něco určitého – když stojíme tváří v tvář rozumným a mluvícím bytostem.“
Odkašlal si, uchopil oběma silnýma, dlouhýma rukama klopy svého dlouhého motoristického pláště a ujal se úlohy mluvčího. „Jsme zcela neschopni, pánové, vysvětlit vám svoji přítomnost,“ řekl. „Jsme stejně zmateni jako vy. Náhle jsme se octli ve vašem místo ve svém vlastním světě.“
„Vy přicházíte z jiného světa?“
„Přesně tak. Z dost odlišného světa. Kde všichni zaujímáme své přirozené a náležité místo. Právě jsme v tom našem světě cestovali v – hm – jistých vozidlech, když jsme náhle objevili, že jsme zde. Jsme vetřelci, to přiznávám, ale mohu vás ujistit, že jsme nevinní a neúmyslní vetřelci.“
„Nevíte, jak se to stalo, že Ardenovi a Greenlake se nezdařil jejich pokus, a jak to, že jsou mrtvi?“
„Jestliže Arden a Greenlake jsou jména těchto dvou krásných mladých lidí zde, nevíme o nich nic více, než že jsme je našli, tak jak je tu vidíte ležet, když jsme sem přišli ze silnice, abychom zjistili, nebo vlastně abychom se zeptali –“
Odkašlal si a nechal větu rozplynout do prázdna.
Utopijec, můžeme-li ho tak vhodně nazývat, který promluvil první, teď pohlédl na svého druha, a jako by se ho němě na něco ptal. Pak se opět obrátil k pozemšťanům. Promluvil a opět zazněly ty jasné tóny ne – jak se panu Barnstaplovi zdálo – v uších, ale uvnitř v hlavě.
„Bude dobře, když vy a vaši přátelé nepošlapete trosky. Bude dobře, když se všichni vrátíte na silnici. Pojďte se mnou. Tady můj bratr uhasí požár a udělá pro našeho bratra a sestru, co je zapotřebí. A později prozkoumají tohle místo odborníci, kteří se vyznají v jejich práci.“
„Jsme zcela odkázáni na vaši pohostinnost,“ řekl pan Burleigh. „Jsme vám naprosto k dispozici. Dovolte mi, abych opakoval, že jsme toto setkání sami nevyhledali.“
„Ačkoli bychom se o ně určitě pokusili, kdybychom byli věděli, že je možné,“ řekl pan Catskill, neoslovuje nikoho určitého, a pohlédl na pana Barnstapla jakoby pro potvrzení svých slov.
„Tenhle váš svět nám připadá – velice lákavý.“
„Hned na první pohled,“ potvrdil jeho slova pán s monoklem, „velice lákavý svět.“
Jak se vraceli ve stopách Utopijce a pana Burleighe hustými květinami na silnici, pan Barnstaple zjistil, že vedle něho šustivě kráčí lady Stella. Její slova ho v tomto úžasném rámci ohromila, neboť zněla tak klidně a nezdolně všedně: „Neviděli jsme se už někdy – na obědě nebo tak – pane – pane?“
Což je tohle všechno jenom pouhá podívaná? Chvilku na ni nechápavě hleděl, než doplnil: „Barnstaple.“
„Pane Barnstaple?“
Přizpůsobil se jejímu myšlení.
„Neměl jsem nikdy to potěšení, lady Stello. Ačkoli vás samozřejmě znám – znám vás velmi dobře z fotografií v ilustrovaných týdenících.“
„Slyšel jste, co teď právě říkal pan Cecil? Že je tady Utopie?“
„Říkal, že to můžeme nazvat Utopií.“
„Celý pan Cecil. Ale je to Utopie – opravdu Utopie?
Vždycky jsem tolik toužila být v Utopii,“
Pan Barnstaple dostal šťastný nápad. „Také jsem poznal pana Burleighe a pana Ruperta Catskilla, lady Stello, ale byl bych velmi rád, kdybyste mi řekla, kdo je ten mladý muž s monoklem, a také kdo je ten pán, co vypadá na duchovního. Jdou těsně za námi.“
Lady Stella mu podala žádanou informaci okouzlujícím důvěrným šepotem: „Ten monokl,“ zašeptala, „je – odhláskuji vám to – F-R-E-D-D-Y M-U-S-H. Vkus. Dobrý vkus. Je strašně schopný v objevování mladých básníků a ve všech takových literárních záležitostech. A je Rupertovým tajemníkem. Říká se, že bude-li zřízena literární akademie, určitě se stane jejím členem. Je příšerně kritický a sarkastický. Jeli jsme právě do Taplow na dokonale intelektuálský víkend jako za starých časů. Totiž hned jak by odešli ti lidé z Windsdoru... Měl přijet pan Gosse a Max Beerbohm – a samí takoví lidé. Ale v dnešní době do toho vždycky něco přijde. Vždycky. Neočekávaně – téměř naschvál... Ten kněžský kolárek“ – ohlédla se, aby posoudila, zdali není v doslechu dotyčného pána – „je otec Amerton, který tak strašně otevřeně mluví o hříších vyšší společnosti a vůbec o takových věcech. To je zvláštní, ale mimo kazatelnu je spíše ostýchavý a tichý a trochu neohrabaně si plete u stolu části příboru. Paradoxní, že?“
„Ovšem!“ zvolal pan Barnstaple. „Už si na něho vzpomínám. Poznal jsem jeho obličej, ale nevěděl jsem, kam ho zařadit. Moc vám děkuji, lady Stello.“
Pro pana Barnstapla bylo něco velmi povzbuzujícího ve společnosti těchto slavných a vynikajících lidí a zvláště v přítomnosti lady Stelly. Vlastně mu dodávala odvahy: přinášela s sebou tolik z toho drahého starého světa a byla tak zjevně připravena podrobit tento nový svět při nejbližší možné příležitosti měřítkům světa starého. Byla tak odolná vůči tomu zázraku a kráse, které hrozily, že pana Barnstapla zcela pohltí. To, že se setkal s ní a s jejími společníky, znamenalo už samo o sobě pro člověka jeho postavení menší, ale presto nesporné dobrodružství, které mu pomohlo překlenout úžasnou propast mezi všedností jeho běžných zážitků a tímto až příliš silným vzduchem Utopie. Zářivá nádhera kolem něho se zhmotňovala, degradovala – je-li možné použít toho slova v takové souvislosti – na něco naprosto věrohodného tím, že to také viděla a komentovala ona a pan Burleigh a že to pozoroval zkoumavým monoklem pan Freddy Mush. Převádělo se to tak na úroveň skutečností, o kterých se píše v novinách. Kdyby byl pan Barnstaple v Utopii sám, byl by možná tak úplně zastrašen, že by ho to vyvedlo z duševní rovnováhy. To božstvo snědé pleti a nenuceného chování, které se právě dorozumívalo s panem Burleighem, se působením tohoto velkého muže stávalo pochopitelnějším.
Ale přesto odvrátil pan Barnstaple téměř se zatajeným dechem pozornost od lidí z limuzíny k tomuto zřejmě ušlechtilému světu, v kterém se společně s nimi octl. Co je to vlastně za tvory, tito muži a ženy světa, kde se plevel zřejmě přestal nevychovaně cpát a prodírat mezi květiny a kde se leopardi, zbaveni zlomyslnosti kočkovitých šelem, přátelsky dívají na kolemjdoucí?
Ohromovalo ho, že první dva obyvatelé, které objevili v tomto světě přemožené přírody, leží mrtvi jako oběti, jak se zdá, nějakého nebezpečného pokusu. Žasl ještě více, že druhá dvojice, která o sobě říkala, že jsou bratři mrtvého muže a ženy, projevuje tak málo žalu nebo úleku z této tragédie. Pan Barnstaple si uvědomil, že nedošlo vůbec k žádnému citovému výstupu, k žádnému zděšení ani pláči. Byli zřejmě mnohem více zmateni a zaujati než vyděšeni nebo zarmouceni.
Utopijec, který zůstal v sutinách, vynesl mrtvolu dívky a položil ji vedle jejího společníka, a pak pan Barnstaple spatřil, že se vrátil a pečlivě zkoumá, jakou spoušť pokus způsobil.
Ale už se objevovali další z těchto lidí. V tomto světě mají letadla, neboť na nedalekých lukách přistála dvě malá letadla, plující nehlučně a rychle jako vlaštovky. Po silnici přijel muž na stroji podobném malému dvoukolému, dvousedadlovému vozu s koly za sebou na způsob jízdního kola; stroj byl lehčí a vzhlednější než kterýkoli pozemský automobil a bylo záhadné, jak se udrží v rovnováze na dvou kolech, když stojí. Výbuch smíchu kousek dál ze silnice upoutal pozornost pana Barnstapla ke skupině Utopijců, kteří zřejmě našli něco nesmírně směšného na motoru limuzíny. Většina těchto lidí byla stejně skrovně oblečena a stejně krásných postav jako oba mrtví badatelé, ale jeden nebo dva měli na hlavě velké slaměné klobouky a jedna osoba, která se zdála být zralejší ženou, asi třicetiletou nebo starší, měla na sobě bílou řízu, lemovanou sytě červeným proužkem. Právě rozmlouvala s panem Burleighem.
Ačkoli byla vzdálena asi dvacet yardů, vnímal pan Barnstaple v mozku její slova zcela zřetelně.
„Zatím ani nevíme, jak může souviset váš příchod do našeho světa s výbuchem, ke kterému tu právě došlo, nebo zdali je mezi tím vůbec nějaká souvislost. Chceme obě záležitosti prozkoumat. Myslíme, že bude rozumné, když vás se všemi věcmi, které máte s sebou, převezeme na vhodné místo nedaleko odtud, kde si o tom pokonferujeme. Právě zařizujeme, aby vás tam dopravily stroje. Snad se tam budete chtít najíst. Nevím, kdy jste zvyklí jíst.“
„Občerstvení,“ řekl pan Burleigh, kterému se návrh docela zamlouval. „Za chvíli bychom jistě uvítali nějaké občerstvení. Vlastně kdybychom se nebyli tak nenadále octli z našeho světa ve vašem, byli bychom v téhle době obědvali – obědvali v nejlepší společnosti.“
„Takový zázrak a obědvat,“ pomyslel si pan Barnstaple. Člověk je tvor, který nezbytně musí jíst, ať už žasne nad zázrakem, nebo ne. Pan Barnstaple si opravdu povšiml, že má už hlad a že vzduch, který vdechuje, je ostrý a povzbuzuje chuť k jídlu.
Utopijku jako by něco nového napadlo. „Vy jíte několikrát za den? Jaké věci jíte?“
„Ale proboha! Snad nejsou vegetariáni!“ zvolal pan Mush prudce a rozhořčeně a monokl mu přitom vypadl z očního důlku.
Všichni měli hlad. Bylo jim to vidět na tváři.
„Jsme všichni zvyklí jíst několikrát denně,“ řekl pan Burleigh. „Snad by bylo dobře, kdybych vám podal stručný přehled našeho stravování. Není to vždy stejné. Začínáme zpravidla prostým šálkem čaje a tenoučkým krajícem chleba s máslem, které nám přinesou do postele. Pak přijde snídaně...“ Pokračoval v mistrném shrnutí svého gastronomického dne, jasně a poutavě popsal podrobnosti anglické snídaně, vejce, která se mají vařit čtyři a půl minuty, o nic víc a o nic méně, oběd s kterýmkoli druhem lehkého vína, svačinu jako spíše společenský dýchánek než skutečné jídlo, a podrobněji popsal večeři a druhou večeři, která občas přijde vhod. Byl to jeden z těch jasných výkladů, který by potěšil dolní sněmovnu, lehký, dokonce veselý, a přesto s rysem vašnostů.
Utopijka ho během vyprávění pozorovala s rostoucím zájmem. „To vy všichni takhle jíte?“ zeptala se.
Pan Burleigh přelétl očima svou společnost. „Nemluvím i za pana – pana –?“
„Barnstaple... Ano, já jím velmi podobně.“
Z nějakého důvodu se na něho Utopijka usmála. Měla velmi hezké černé oči, a ačkoli se mu její úsměv líbil, mrzelo ho, že se usmála takovým způsobem.
„A jak spíte?“ zeptala se.
„Šest až deset hodin, podle okolností,“ řekl pan Burleigh.
„A milujete se spolu?“
Otázka uvedla naše pozemšťany do rozpaků a do jisté míry je pohoršila. Co tím vlastně myslí? Chvilku se nikdo neměl k odpovědi. Panu Barnstaplovi vířil hlavou prudký příval podivných možností.
Pak zachránil situaci pan Burleigh ve své bystré inteligenci pohotovou vytáčkou moderního vůdce lidí. „Ne obvykle, ujišťuji vás,“ řekl. „Ne obvykle.“
Žena v červeně lemované říze jako by si jeho odpověď rychle promýšlela. Pak se slabě usmála.
„Musíme vás odvézt někam, kde si o tom všem budeme moci pohovořit,“ řekla. „Zřejmě přicházíte z nějakého podivného, odlišného světa. Naši učenci se s vámi budou muset sejít a vyměnit si názory.“
Toho dopoledne o půl jedenácté projížděl pan Barnstaple po hlavní silnici Slough, a teď o půl druhé se vznášel nad zemí divů a téměř zapomněl na svůj svět. „Zázrak,“ opakoval si.
„Zázrak. Věděl jsem, že budu mít pěknou dovolenou. Ale tohle, tohle...“
Byl neobyčejně šťasten jasným, nerušeným štěstím dokonalého snu. Ještě nikdy nevychutnával rozkoše cestovatele v neznámých zemích, nikdy nedoufal, že zažije takové rozkoše. Sotva před několika týdny napsal do Liberála článek, kde naříkal na „konec věku výzkumných cest“, článek tak dokonale a bezvýchodně skličující, že se nesmírně zalíbil panu Peevovi. Ted si na ten výtvor vzpomněl jenom se slaboučkým záchvěvem výčitky svědomí.
Skupinu pozemšťanů rozdělili do čtyř malých letadel, a když pan Barnstaple a jeho společník, otec Amerton, stoupali vzduchem, pan Barnstaple se ohlédl a spatřil, jak Utopijci neobyčejně snadno zvedají automobily a zavazadla na dvě lehká nákladní vozidla. Každé nákladní vozidlo vysunulo dvě lesklé paže a zvedlo auto, jako chůva zvedá dítě.
Ve srovnání se současnými pozemskými měřítky bezpečnosti letěl pilot pana Barnstapla velmi nízko. Chvílemi prolétl spíše mezi stromy než nad nimi a to jim dovolovalo, i když je to zpočátku poněkud znepokojovalo, pěkně zblízka pozorovat krajinu. Na začátku letu viděli zahradní pastviny, kde se pásl bělostný hovězí dobytek, a pruhy zářivě zbarvené vegetace, jejíž druh byl panu Barnstaplovi hádankou. Uprostřed této obdělané půdy se táhly jako nitě úzké stezky, které mohly být cestami pro chodce nebo pro cyklisty. Tu a tam probíhala silnice, lemovaná květinami a stíněná ovocnými stromy.
Bylo zde málo domů a vůbec žádná města ani vesnice. Domy se značně lišily velikostí, od malých osamělých budov, které jak se pan Barnstaple domníval, mohly být elegantní letohrádky nebo malé chrámy, až po shluky střech a věžiček, které mu připomněly venkovské zámky, nebo vypadaly na rozsáhlé zemědělské či mlékařské závody. Tu a tam pracovali na polích lidé nebo se pohybovali sem a tam pěšky či na vozidlech, ale celkově vznikal dojem téměř neobydlené země.
Bylo zřejmé, že poletí přes pásmo zasněžených hor, které tak neočekávaně vymazalo z krajiny vzdálený Windsdorský zámek.
Jak se blížili k těmto horám, široké plochy zlatých obilných polí vystřídaly zelené pastviny a později se obdělaná půda zpestřila. Pan Barnstaple neklamně poznal na slunných svazích vinice a počet viditelných pracovníků i obydlí značně vzrostl. Malá eskadra letadel stoupala širokým údolím k průsmyku, a tak si pan Barnstaple mohl podrobně prohlédnout horskou scenérii. Objevily se kaštanové háje a nakonec jehličnaté lesy. Obrovské turbíny přetínaly horské bystřiny, a dlouhé nízké budovy s mnoha okny snad sloužily nějakým průmyslovým účelům. K průsmyku stoupala dovedně odstupňovaná silnice s nesmírně smělými, lehkými a krásnými mosty. Pan Barnstaple si pomyslel, že na vysočině žije více lidí než v nižších polohách, ačkoli jich tu je ještě stále mnohem méně, než by jich spatřil v kterékoli podobné krajině na Zemi.
Deset minut bylo třeba překonávat skalnaté pustiny, po jejichž jedné straně se táhla sněhová pole velkého ledovce, než se pan Barnstaple snesl v letadle do konferenční oblasti v horském údolí a tam za chvilku vystoupil. Byl to jakýsi klín v hoře se zděnými terasami, tak směle řešenými, že jako by tvořily součást geologického útvaru hory. Horský klín byl obrácen k širokému umělému jezeru, oddělenému od dolních úseků údolí velkolepou přehradou. Na této přehradě se v určitých vzdálenostech tyčily obrovské kamenné sloupy, které neurčitě připomínaly sedící sochy. Za nimi zahlédl pan Barnstaple širokou rovinu, která mu připomněla Pádskou nížinu, a jak potom letadlo klesalo, přímka přehrady se zvedla a zakryla další výhled.
Na těchto terasách a zvláště na nižších terasách stály skupiny a shluky budov podobných květinám a pan Barnstaple rozeznal stezky, schody a vodní tůňky, jako by celé místo tvořilo park.
Letadla hladce přistála na travnatém prostranství. Zcela blízko stála půvabná chata, která vybíhala ze břehu až nad jezerní hladinu a poskytovala kotviště flotile pestře zbarvených člunů...
Už otec Amerton upozornil pana Barnstapla, že tu nevidí žádné vesnice. Ted poznamenal, že není v dohledu ani žádný kostel a že nikde nespatřili kostelní věže ani zvonice. Ale pan Barnstaple si pomyslel, že některé menší budovy by mohly být chrámy nebo svatyně. „Možná že se tu náboženství projevuje jinak,“ řekl.
„Jak málo je tu vidět nemluvňat nebo malých dětí!“ poznamenal otec Amerton. „Nikde jsem nespatřil matku s dítětem.“
„Na druhé straně hor bylo něco jako hřiště velké školy. Byly tam děti a jedna nebo dvě bíle oblečené osoby.“
„To jsem viděl. Ale měl jsem na mysli batolata. Srovnejte to s tím, co by člověk viděl v Itálii.
Nesmírně krásné a žádoucí mladé ženy,“
Jejich pilot, osmahlý blondýn s nápadně modrýma očima, jim pomohl z letadla, a pak stáli a pozorovali, jak vystupují ostatní členové jejich společnosti. Pan Barnstaple si s úžasem povšiml, jak rychle si důvěrně zvyká na barvu a harmonii tohoto nového světa; nejpodivnější na celé podívané byly teď postavy a oblečení jeho druhů. Pan Rupert Catskill se svým slavným šedivým cylindrem, pan Mush se svým pošetilým monoklem, zvláštní protáhlá štíhlost pana Burleighe a hranaté tvary šoféra pana Burleighe v koženém obleku mu připadali daleko neuvěřitelnější než půvabné postavy Utopijců kolem něho.
Pobavený zájem pilota zvýšil v panu Barnstaplovi dojem podivnosti jeho společníků. A pak se ho zmocnila vlna hlubokých pochybností.
„Domnívám se, že je to skutečně skutečné,“ řekl otci Amertonovi.
„Skutečně skutečné! Co by to mohlo být jiného?“
„Domnívám se, že jsme si tohle všechno nevysnili.“
„Cožpak je možné, aby se vaše a mé sny shodovaly?“
„Ano, ale je to zcela nemožné – naprosto a zcela nemožné.“
„Jako například co?“
„Tak jak to, že s námi ti lidé mluví anglicky – moderní angličtinou?“
„To mě vůbec nenapadlo. Je to zcela neuvěřitelné. Spolu anglicky nemluví.“
Pan Barnstaple zíral na otce Amertona užaslýma očima, protože ho poprvé napadla ještě neuvěřitelnější skutečnost. „Oni spolu nemluví vůbec žádným jazykem,“ řekl. „A my jsme si toho až do tohoto okamžiku vůbec nevšimli!“
30.05.2021 13:47