„Bůh stvořil více světů, než je stránek ve všech knihovnách na Zemi; v množství jeho světů se může člověk věčně učit a růst.“

Pan Barnstaple měl pocit, jako by plul neustále různými a úžasnými jsoucny z hvězdy na hvězdu a z roviny na rovinu. Překročil okraj své existence; po celé věky se snášel po stěnách nesmírných skalních útesů; putoval z věčnosti do věčnosti v proudu nesčetných hvězdiček. Nakonec přišlo období hlubokého poklidu. Viděl oblohu s plochými oblaky, zahřívanou svitem sklánějícího se slunce, a obzor měkce zvlněných pahorků, zlatě travnatých na hřebenech a s temně fialovými lesy a houštinami a s bledě žlutými skvrnami jako zrající obilí na vlnících se stráních. Tu a tam byly domy s kupolemi a terasy, kvetoucí zahrady, malé vilky a obrovské nádrže s třpytící se vodou.

Na svazích bezprostředně pod ním a kol dokola rostlo mnoho stromů podobných eukalyptům – jenomže měly temnější listí; a celá krajina nakonec klesala do velmi širokého údolí, kterým se poklidně vinula ve velkých polokruhových obloucích třpytící se řeka, až se pak ztratila ve večerní mlze.

Jeho oči upoutal slabý pohyb a objevil, že vedle něho sedí Lychnis. Usmála se na něho a přiložila prst ke rtům. Neurčitě zatoužil ji oslovit, slabě se usmál a pohnul hlavou. Lychnis vstala a zlehka od něho poodešla kolem hlav jeho lože. Byl příliš zesláblý a netečný, aby zvedl hlavu a podíval se, kam odešla. Ale poznal, že předtím seděla u bílého stolku, na kterém stála široká stříbrná váza plná sytě modrých květin, a barva květin ho upoutala a zaměstnala jeho první slabý popud zvědavosti.

Byl by rád věděl, zdali jsou v tomto utopijském světě opravdu jasnější barvy, nebo zdali něco ve vzduchu nepovzbuzuje a nepročišťuje jeho vnímání.

Za stolkem se zvedaly bílé sloupy arkády. Zvenčí velmi blízko pronikala větev jednoho z eukalyptových stromů s bronzově temným listím.

A bylo slyšet hudbu. Byl to drobný crček zvuků, který kanul a proudil, jenom nevtíravý potůček drobných jasných tónů na okraji jeho vědomí, píseň od nějakého Debussyho z říše vil.

Mír...

Znovu se probudil.

Usilovně se snažil rozpomenout.

Něco ho srazilo a omráčilo způsobem příliš mocným a prudkým, než aby to prozatím stačil obsáhnout rozumem.

Potom kolem něho stáli nějací lidé a hovořili o něm. Vzpomněl si na jejich nohy. Jistě ležel na obličeji a tvář měl přitisknutou k zemi. Pak ho převrátili na záda a světlo vycházejícího slunce mu oslepovalo oči.

V jedné rokli na úpatí vysokých skalních útesů mu daly dvě něžné bohyně posilující lék. Nějaká žena ho nesla v náručí, jako se nosí dítě. A potom měl mlhavé a kusé vzpomínky na dlouhou cestu, na dlouhý let vzduchem. Hned poté následovala vidina obrovských složitých strojů, která s ničím jiným nesouvisela. Chvíli na tom tázavě ulpěl v myšlenkách a pak na to ochable přestal myslet. Pamatoval si hlasy, které se nad ním radily, bodnutí injekční jehlou, a jak musel vdechovat nějaký plyn. A spánek – nebo mnohokrát spánek, celá období spánku promíchaná se sny...

Ale pokud jde o tu rokli, jak se tam dostal?

Ta rokle – v jiném světle, v zelenavém světle – a Utopijci se potýkali s obrovským kabelem.

Náhle před ním tvrdě a jasně vystoupila vidina, jak se na pozadí jasně modré ranní oblohy tyčí předhoří karanténní horské výspy, a pak se její hřeben začal namáhavě otáčet i s třepetajícími se vlajkami a s rozcuchanými postavami, zvolna a pravidelně mizel, jak mizí z doků veliká loď i s vlajkami a cestujícími do neviditelna a do neznáma. Pan Barnstaple si vybavil v paměti celý zázrak svého obrovského dobrodružství.

Zvědavě se posadil a u jeho lokte se znovu objevila Lychnis.

Posadila se na lůžko těsně vedle něho, natřásla mu za hlavou několik polštářů a přiměla ho, aby se zase o ně opřel. Sdělila mu, že ho vyléčili z nějaké choroby, která u něho už není nakažlivá, ale že je ještě stále velmi zesláblý. Z jaké choroby? ptal se sám sebe. Objasnil se mu další úsek bezprostřední minulosti.

„Řádila tu epidemie,“ řekl. „Jakási smíšená epidemie – směs všech našich infekcí.“

Lychnis se povzbudivě usmála. Už je po epidemii. Věda a organizace v Utopii uchopily nebezpečí za chřtán a zahnaly je. Lychnis sama se však nepodílela na preventivní a dezinfekční práci, která tak rychle ukončila působení těchto zákeřných mikrobů; měla za úkol starat se o nemocné a ošetřovat je. Panu Barnstaplovi něco problesklo hlavou a pomyslel si, že je jí trochu líto, když už není zapotřebí soucitné pomoci. Pohlédl jí do krásných laskavých očí a našel v nich něžnou starostlivost. Nelitovala toho, že se Utopie už zase uzdravila; to je neuvěřitelné; ale zdálo se mu, že je jí líto, když už nemůže rozdávat pomoc jiným, a že je ráda, když aspoň on potřebuje ošetřování.

„Co se stalo s těmi lidmi na skále?“ otázal se. „Co se stalo s ostatními pozemšťany?“

Nevěděla. Domnívala se, že je vykázali z Utopie.

„Zpátky na Zem?“

Pochybovala o tom, že se vrátili na Zem. Snad odletěli do nějakého ještě dalšího světa. Ale nevěděla. Patřila k lidem, kteří nemají matematické schopnosti, a fyzikální chemie a složité teorie dimenzí, které zajímaly v Utopii tak mnoho lidí, ležely mimo dosah jejího chápání. Domnívala se, že Utopijci vymrštili vrcholek karanténní horské výspy zcela ze svého světa. Teď se spousta lidí živě zajímá o pokusy s neprozkoumanými dimenzemi, kam lze vymrštit fyzické výčnělky, ale ji tyhle věci děsí. Odvrací se od nich, jako se člověk odvrací od pokraje horského útesu. Nechce myslet na to, kam se ti pozemšťané poděli, do jakých hlubin odkroužili, jaké nesmírné dálky spatřili a kam až byli zaneseni. Takové myšlenky jí rozevírají pod nohama temné propasti, tam kde považovala všechno za pevné a bezpečné. Patří mezi utopijské konzervativce. Miluje život takový, jaký je a jaký býval. Ujala se péče o pana Barnstapla, když se dověděla, že unikl osudu ostatních pozemšťanů, a nezabývala se příliš podrobnostmi jejich osudu. Vyhýbala se myšlenkám na to.

„Ale kde jsou? Kam se poděli?“

Nevěděla.

Zdráhavě a kuse mu sdělila své zdráhavé a odmítavé názory na tyto nové objevy, které roznítily fantazii Utopijců. Rozhodným okamžikem byl Ardenův a Greenlačin pokus, který přivedl pozemšťany do Utopie. To byla první průrva do doposud nepřekonatelných překážek, které udržovaly jejich svět ve třech prostorových dimenzích. Tím se odhalily tyto propasti. Od toho okamžiku se rozvinula všechna nová práce, kterou teď Utopie žije. Tak se dosáhlo ze složité sítě teorie a dedukcí prvních praktických výsledků. To přivedlo pana Barnstapla k myšlenkám na skromnější objevy na Zemi, k tomu, jak Franklin zajal papírovým drakem blesk a svedl jej k zemi, jak Galvani roztančil žabí nožky a jak žasli nad tím zázrakem, kterým uvedli elektřinu do lidských služeb. Ale bylo zapotřebí půldruhého století, než elektřina způsobila zřetelné změny v lidském životě, protože pozemských pracovníků bylo tak málo a svět jim stavěl do cesty tolik překážek, průtahů a záští. Učinit v Utopii nový objev znamenalo zažehnout duchovní požár. Statisíce badatelů postupují teď v svobodné a otevřené spolupráci plodnými cestami, které odhalili Arden a Greenlake. Teď se každým dnem a každou hodinou objasňují Utopijcům nové a doposud fantastické možnosti meziprostorových styků.

Pan Barnstaple si oběma rukama přejel hlavu a oči a pak zase ulehl, mžoural očima na široké údolí pod sebou, které zvolna zlátlo v zapadajícím slunci. Připadal si, jako by byl tou nejbezpečnější a nejstabilnější bytostí v samém středu planety zářivého klidu. Ale dojem nesmírného pokoje byl klamný; tichý večerní mír byl utkán z neuvěřitelného množství bilionů spěchajících a do sebe narážejících atomů.

Všechen mír a stálost, jaké kdy člověk poznal nebo kdy pozná, jsou jenom nezčeřená hladina bystřiny, která se neuvěřitelnou rychlostí řítí od vodopádu k vodopádu. Bývaly doby, kdy lidé mohli hovořit o věčných horách. Dnes ví každý školák, že se hory rozkládají mrazem, větrem a deštěm a den za dnem a hodinu za hodinou stékají k moři. Bývaly doby, kdy mohli lidé hovořit o pevné zemi, terra firma, a domnívat se, že země pod jejich nohama je nehybná, neproniknutelná. Teď vědí, že krouží prostorem a víří kolem otáčejícího se slepě poháněného slunce uprostřed hvězd, hnaných jako ovce. A tato pěkná vnější rouška před očima pana Barnstapla, tato nehybná, šikmá rudá záře zapadajícího slunce a obrovská opona hvězdného prostoru, která visí za modrou oblohou, i tím teď proniknou a roztrhají to a rozervou na kusy...

Jako by v duchu natahoval prsty a teď jimi sevřel věci, na kterých mu nejvíc záleželo.

„Ale kde jsou moji lidé?“ zeptal se. „Kde leží jejich mrtvoly? Je vůbec možné, že jsou ještě naživu?“ Lychnis neznala odpověď.

Ležel a přemýšlel... To je přirozené, že ho schválně dali do opatrování duševně poněkud zaostalé ženy. Pro zdejší duševně bystré lidi je stejně málo potřebný v jejich životě, jak jsou pro duševně bystré lidi na Zemi potřebná zvířata chovaná pro zábavu. Vůbec se jí nechtělo myslet na tyto prostorové styky; byl to pro ni příliš obtížný námět; byla jednou z těch, s kterými utopijská výchova nic nesvedla. Seděla vedle něho s božsky líbezným a klidným obličejem a jemu připadal jeho vlastní úsudek o ní jako spáchaná zrada. A přece velmi bolestně toužil po odpovědi na svou otázku.

Domníval se, že vrcholek karanténní skalní výspy otočili a vymrštili někam do prostoru. Nezdá se, že tentokrát pozemšťané zase dopadnou na nějakou příhodnou planetu. S největší pravděpodobností je zahnali do pustého prostoru, do mezihvězdného prostoru nějakého neznámého vesmíru...

Co se tedy stane? Zmrznou. Vzduch, který je v nich a na nich, se okamžitě a zcela rozptýlí. Svou vlastní gravitací se zploští, smáčknou se dohromady, rozpadnou se! Aspoň nebudou mít čas na to, aby je to bolelo. Jenom lapnou po vzduchu, jako když někoho hodí do ledové vody... Uvažoval o těchto možnostech.

„Vyhodit je!“ řekl nahlas. „Jako když se vyhodí přes palubu lodi past plná myší!“

„Já tomu nerozumím,“ řekla Lychnis a obrátila se k němu. Naléhavě ji oslovil: „A teď – mi povězte. Co se stane se mnou?“

Chvíli mu Lychnis neodpověděla. Seděla a upírala něžné oči do modré mlhy, do které se teď rozpustilo široké říční údolí. Pak se k němu otočila s otázkou:

„Vy byste chtěl zůstat v tomto světě?“

„Přece každý pozemšťan by chtěl zůstat v tomto světě. Mé tělo se už dezinfikovalo. Proč bych neměl zůstat?“

„Považujete to tady za dobrý svět?“

„Půvab, pořádek, zdraví, energie a všechno tak podivuhodné; je tu všechno dobré, po čem můj svět touží a za čím se pachtí.“

„A přece není náš svět spokojený.“

„Já bych se tím spokojil.“

„Jste ještě unavený a slabý.“

„V tomhle vzduchu zesílím a zotavím se. V tomhle světě jako bych téměř omládal. Podle let, jak je počítáte tady, jsem ještě mladý.“

Zase se na chvilku odmlčela. Obrovský klín krajiny byl teď plný nezřetelné modři a za černými obrysy stromů na úbočí bylo vidět jenom obzor pahorků na žlutavě zeleném a bledě žlutém pozadí večerní oblohy. Ještě nikdy nespatřil pan Barnstaple tak pokojný soumrak. Ale Lychnis vyvrátila svými slovy ten poklid. „Tady nemá člověk chvilku klidu,“ řekla. „Muži a ženy se každodenně probouzejí se slovy: Co nového budeme dělat dneska? Co změníme?“

„Proměnili divokou planetu plnou nemocí a nepořádku v nebeské těleso plné krásy a bezpečí. Donutili divoké lidské pohnutky, aby zplodily jednotu, vědění a moc.“

„A bádání nikdy neustává a celý náš svět se stravuje zvědavostí a touhou po stále větší moci.“

„To je zdravá chuť. Jsem teď unaven, tak zesláblý, vyčerpaný a ochablý, jako bych se byl právě narodil; ale zanedlouho, až se zotavím, i já se snad budu podílet na té zvědavosti a zúčastním se obrovských objevů, které teď vzrušují Utopii. Kdo ví?“

Vyslal úsměv k jejím laskavým očím.

„Budete se muset hodně učit,“ řekla.

Když říkala tato slova, jako by zkoumala své vlastní nedostatky.

Panu Barnstaplovi se rozbřesklo v hlavě jakési vědomí, jak hluboké rozdíly se asi vytvořily za tři tisíce let pokroku v základních názorech a způsobu myšlení tohoto plemene. Uvědomil si, že v Utopii slyšel jenom o věcech, které pro něho byly pochopitelné, a že všechno, co nenašlo místo v okruhu jeho pozemských myšlenek, jeho mozek neslyšel. Propasti nepochopení jsou asi širší a hlubší, než se domnívá. Zcela negramotný černoch ze Zlatého pobřeží, který se pokouší ovládnout thermoelektřinu, má mnohem větší naději na zdar.

„Ostatně já nemusím spolupracovat právě na těch nových objevech,“ řekl. „Je docela možné, že jsou zcela nad mé chápání; toužím jenom po tomto dokonalém a krásném každodenním životě, po životě, ve kterém se uskutečnily všechny sny mé doby. Chci tu jenom žít. To mi postačí.“

„Jste ještě zesláblý a unavený,“ řekla Lychnis. „Až budete silnější, třeba dostanete jiné názory.“

„Ale jaké jiné názory –“

„Třeba se v myšlenkách vrátíte do svého světa a k svému vlastnímu životu.“

„Vrátit se na Zemi!“

Lychnis zase chvilku vyhlížela do příšeří venku a pak se k němu otočila se slovy: „Narodil jste se a vyrostl jste jako pozemšťan. Což můžete být jiný?“

„Což mohu být jiný?“ Pan Barnstaple se zastavil u této myšlenky, a jak ležel, spíše vyciťoval její důsledky, než aby o nich přemýšlel, když světla Utopie jako hroty špendlíků probodávala šeřící se modř dole, spojovala se v řetězce a skupiny a splývala v mlžnaté skvrny.

Bránil se pravdě skryté v jejích slovech. Tento nádherný svět Utopie, dokonalý a zajištěný, připravený k úžasným dobrodružstvím v neprobádaných světech, je svět půvabných obrů a nedružné krásy, svět odvážných podniků, při kterých nemůže ubohý pozemšťan chabého rozumu a slabé vůle ani pomáhat, ani se podílet. Vytěžili všechno ze své planety, jako člověk vyprázdní peněženku; mohutně vyrazili mezi hvězdy... Jsou laskaví. Jsou velmi laskaví... Ale jsou jiní...

Errata:

30.05.2021 13:47